Na poslední video jsem koukla se svým synem (11), který si ke mně lehl, protože jsem nemocná a zavřel oči a představoval si se mnou jaké to bude za pár let a pak mi povídá „Mami, chtěl bych aby to bylo opravdu hezké, abychom si všechno říkali a neseděli u stolu jen tak, abychom se smáli tak jako teď. " Říkám, mu že už nechci doma nikdy křičet. Ten upřímný pohled do očí, skoro uslzený, když odpověděl: To je skvělý, to jsem opravdu rád…“ .

Dnes jsem si sama sebe ověřila v mexické restauraci, kdy jsem přemohla nachlazení. Děti s mužem mi připravili překvapení v podobě stylové večeře, protože mám narozeniny. Problém nastal, když syn netušil co si pod názvy pro mexickou kuchyni má představit a přišel první šprajc, že si nic nedá.

„Stará“ máma by spustila lítánii ať nekazí večer , že mám narozeniny a ať si okamžitě něco vybere nebo příště nikam! (Hrůza).

„Nová“ máma doporučila, přeložila názvy a zavolala obsluhu, aby nám vše vysvětlili a on věděl, co mu na talíři přistane. Přitom jsem sledovala jeho reakci, pozorně naslouchal a bez problémů si vybral a večer se vyvedl, žádná dříve celkem obvyklá scéna se nekonala.

Nevýchovo díky fakt, vychováváme 3 děti (nejstarší je už dospělý a snaží se o svou vlastní cestu), a ještě 1 dítko plánujeme, tak snad to klapne…nějak jsme zjistili, že nás to docela s dětmi baví ;) ;) ;)

Už pár dní premýšľam nad tým, že napíšem ako som opät a znovu vďačná za vstup do NV. Ale nemam cas, pretoze vdaka tomu, ze sa snazim zit v rodine aj sama so sebou Nevychovu, tak mam cas dokonca aj na veci, ktore ma bavia. :D

Som s vami uz 2 roky a citim taku radost zo zivota ako som predtym necitila.

Uzivam si cas s detmi aj vtedy ked ma stvu. Fakt. Ked sa nedari, tak viem, ze sa mam postarat najprv o seba, ze spokojna mama je zaklad, ze je uplne OK ked sa idem ospravedlnit dietatu, ze tym moja autorita neklesa a mnoho mnoho dalsieho by som mohla menovat, co som sa v NV naucila. Som Nevychove vdacna za zachranu rodiny aj manzelstva.

Absolvovala jsem kurz Výchova Nevýchovou a jsem za to velmi ráda. Mnoho věcí se u nás změnilo.

Upravil se vztah s 10ti letou dcerou, o které jsem si už myslela, že jí ztrácíme a že jde snad do puberty se svým neustálým odmlouváním a nevstřícností. Ona však po změně přístupu uvnitř mě velmi dobře zareagovala a vidím, jak je za to vděčná. Občas mi vžene slzy do očí, když mi třeba řekne „A mami, jak to vlastně bylo u nás předtím, než jsme se začali domlouvat?“

Snažíme se o změnu přístupu už skoro třičtvrtě roku. Občas mám ale tendence znovu sklouznout zpátky do udělování pokynů a dalších nefunkčních metod, a pak si zase musím pustit opakovaně videa a znovu to v sobě nastavit. Máme ještě 4 letého kluka, který do Nevýchovných principů naskočil mnohem rychleji a snadněji než dcerka, která si už přeci jen prožila 9 let mezi „učiteli“ a „policajty“.

Co mě ale těší nejvíc, je, že se velmi upravily vztahy mezi nimi, že se opravdu snaží hledat řešení a jen velmi málo už mě k tomu potřebují. Už neslyším každou chvilku „Mamí, on mi tohle…“ a „Mamí, ona mi tohle…“ a „Řekni mu něco…“ apod.

Nyní čekáme třetí dítě a už se nebojím, že to nezvládneme. Věřím, že se naše děti tentokrát nebudou cítit odstrkované a zanedbávané, jako se musela po narození druhého dítěte cítit naše tehdy 5ti letá princezna, sesazená z trůnu.

Takže vám moc děkujeme a všude vás chválíme a šíříme dál. A jsem překvapená, kolik známých už o Nevýchově něco slyšelo nebo ji dokonce praktikují.

Právě jsem se pokoušela Elinku uspat (už po sedmnácté?), když vzduch rozřízl ten známý křik jejích dvou sester. Zase se kočkovaly. No… kočkovaly bylo slabé slovo. Na to, že starší má značnou silovou převahu, vyzrává mladší mazaností. Dobře ví, co nás zaručeně dostane do tranzu: KŘIK! A tak ho používá ráda a často ;)

Včera jsem to ale nevydržela a po krátké úvaze, že rady „nechte ji, ono ji to přestane bavit“ se ukázaly jako liché, jsem se vydala na průzkum situace. Na jazyku mě pálily věty jako „To vás musí člověk POŘÁD jenom HLÍDAT?!“ nebo „Jestli OKAMŽITĚ nepřestanete řvát, ZABAVÍM vám…“ – nevšimla jsem si, o co se vlastně hádají…

Jenže – protože mám za sebou první týden kurzu Nevýchovy :)), v klidu si sedám mezi ně a snažím se nejprve zklidnit toho vnitřního učitele a policajta, co by pořád jen poučovali a rozdávali pokuty a trestné body. Holky sedí pod houpací sítí a jedna na druhou se mračí jako o závod: kdo s koho. Usměju se na ně a s přemáháním popisuju „nezaujatě“ situaci:

„Vidím, že se na sebe zlobíte… Něco se mezi vámi stalo?“ (Jako by to nebylo jasné i na Marsu!!!) A ta mladší křičí „JOOOOO“ a starší na to „Protože ONA mi tam vlezla a žduchá do mě, FURT!!!“

Ale protože vedle mi pláče miminko, obě holky vezmu kolem ramen a povídám: „Hele, holky, chápu to tak, že obě chcete jednu věc a nějak vám nejde se domluvit, aby vám bylo hezky. Teď jste, koukám, obě smutné a nazlobené. A já jsem taky smutná, když slyším, jak na sebe křičíte. Je mi to líto a moc ráda bych vám s tím pomohla. Ale upřímně: nevím jak…“ (Elinčin křik mi vyvrtává do mozku díru.) „A tak vám navrhuju, ať zkusíte něco společně vymyslet samy, co vy na to? Zvládnete to?“

Obě se na sebe překvapeně podívají. (To jakože už nejsme nepřátelé, ale parťáci?) „Holky, já bych si moc přála, aby Elinka mohla usínat v klidu, tak vás tu teď nechám a vy zkusíte vymyslet nějaké řešení, jak byste se mohly houpat obě. A když to zvládnete potichu, slibuju vám, že za malou chvilku jsem zpátky u vás a vy mi ten svůj nápad povíte, platí?“ Plácly jsme si na to a já s trnutím šla uspávat…

Ani ne za pět minut Eli usnula a já se vrátila k holčičkám. Mína seděla na síti a Sisi ji houpala. „Tak jak vám to dopadlo?“ ptám se. Obě vysmáté a hned mi hlásí: „Maminko, my jsme se dohodly, že se budeme střídat, a že když některá se bude chtít houpat, tak hezky poprosí.“ :) Teda, byla jsem v tu chvíli na ně nesmírně pyšná.

Jejich jednoduchá dohoda mi vyrazila dech – ne genialitou toho nápadu, chápete, ale tou prostou větičkou, na kterou si přišly úplně SAMY, totiž „My jsme se dohodly“.

Protože teď už věřím, že ani se třemi dětmi na výchovu nejsem sama, že jsme totiž parťáci, kteří se můžou a umějí spolu dohodnout. A taky že výchova není PROBLÉM, který je třeba vyřešit, ale DOBRODRUŽSTVÍ, které je třeba prožít. :)

Mám dvě děti a čtyři vnoučátka (16 let,14 le­t,12 let,10 l­et). Po zhlédnutí prvního videa jsem zajásala: „konečně“. Uvědomila jsem si sama sebe, jak jsem vychovávala, a bylo to veliké uvědomění, co jsou vlastně dětičky, a hlavně, jak cítí.

S vnoučátkama vycházím krásně a vidím změny a že tu Tvoji Nevýchovu by braly od všech rádi. Moc Ti za vše, co v této době děláš, děkuji. A přeji Ti hodně nových Nevýchovných rodičů.

Díky novému kurzu mi to doklapává nějak vše rychleji, že vy jste do něj přimíchali nějakou kouzelnou ingredienci? Po starém kurzu jsem to vše chápala, ale s novým to konečně každý den používám :-).

Přirovnání k učení cizího jazyka – po starém kurzu, jako kdybych znala slovíčka, ale přišlo mi divný/trapný je říkat nahlas, cítila jsem se nepřirozeně, chtěla jsem to jakoby hned umět dobře, a když mi to nešlo, tak jsem to raději nepoužívala a podle toho byly taky výsledky s dětmi … s novým kurzem se skoro až těším na každou vypjatou situaci s dětmi, že to mohu hned zkusit jinak – Nevýchovňácky :-).

A i když mi to třeba hned na poprvé nejde, nijak mě to neodradí a jdu to zkusit hned zase … hlavně jsem se přestala bát dětských emocí, ty mě dříve zastavily a vzdala jsem to…

Moc díky za otevření očí, snad už teď zavládne doma opravdová Nevýchova a ne jen milejší policajtování s učitelováním :-).

..vždycky všem kolem mně říkám, že to byla tenkrát (dvojčatům byly 3 měsíce a Aničce 2 roky) nejlepší investice v mým životě!

Naučila jsem se mlčet, když bych chtěla nejvíc křičet a tryskal by ze mně přímo proud slov…
Naučila jsem se naslouchat v situacích, kdy bych měla normálně zacpané uši.
Začla jsem vidět najednou emoce, lásku, bezpráví, smutek, štěstí, to všechno i bez očí, tak nějak srdcem… pochopením… láskou…

Díky moc Nevýchovo. Máte to všechno u mně! Díky Vám všem je nám všem bájo!

S úctou k vám, já, Dita Svobodová ❤️

Vážená ,,Nevýchovo''

Píši Vám,abych Vám napsala,jak se mi kurs strašně líbil a jak jsem si postupně uvědomila i s manželem,jak jsme vše dělali špatně u výchovy našich třech dětí a posléze i vnoučat.

Je to tak,jak říkáte,vše jsme měli zažité od rodičů!

Když mi dcera Katka zajistila přístup do vašeho kursu vůbec se mi do toho nechtělo,ale najednou se ve mě něco zlomilo a já email otevřela..
Již od první lekce mne to chytlo a postupně jsem viděla,jak jsou vaše rady,nápady…jed­noduché a přitom tak logické!!!!

Nikdy bych na to bez Vašich rad nepřišla,moc Vám za to děkuji a přeji si, aby si tenhle kurs pustilo co nejvic rodičů a prarodičů,mockrát Vám za vše děkuji❤

S pozdravem 

Dobrý den paní Králová, Vaše filozofie je i naše filozofie, máme 3 mateřské školy. Jsem ráda, že se našel konečně inteligentní člověk, který dává možnost zdarma nahlédnout do správného přístupu k dětem. Již 10 let praktikujeme tento přístup ve školkách a víme, že funguje.

Nejsme 100%, jelikož každá z učitelek je jiná, ale POLICAJTKY určitě nemáme. Pouze jsem Vám chtěla moc poděkovat, že jste a že děláte tuto velmi dobrou věc. Za přednášku Respektovat a být respektován paní psycholožky Nováčkové jsem zaplatila před lety 7.000,– Kč

Ještě jednou velké díky, že využíváte sociální síť k této nezaplatitelné věci. Váš odkaz na stránky jsem přeposlala jak svým učitelkám tak i 150 rodičům a budu ho šířit dál. Hodně štěstí a energie. Snad se nám to nakonec povede:).

Dobrý den, již druhý týden absolvuji tento kurz. Sice něco nefunguje okamžitě, protože i já mám své „mouchy“ a potřebovala bych někoho, kdo se mně zeptá „a jak bychom to udělali? ", třeba když MNĚ se ráno nechce vstávat, ale již včera jsme poznali "ovoce“ mé snahy.

Mám tři synky (7, 5, 3) a ti mají ve zvyku se večer před koupáním dívat na pohádky na netu, já zatím dělám svoje práce. Obvykle je ale mela kvůli tomu, že jeden chce koukat na Prasátko Peppa, jiný na Villy Foga a třetí na Mášu a medvěda. Řešili jsme to tak, že „Mamííííí, řekni mu…atd.."A já vždy řekla a někdo musel ustoupit. Anebo si to rozhodl "nejsilnější“ a ti dva „slabší“ se pak podřídili nebo pomstili. A včera jsem ve stejné situaci řekla:

„Kluci, takto to nejde, to bychom všichni byli jen naštvaní. Vy se chcete všichni dívat, ale PC je jen jeden, co kdybyste se vy tři mezi sebou domluvili tak, aby nikdo neplakal a nezlobil se.Já si zatím uklidím prádlo a pak se vykoupeme.“

Nejdřív pochopitelně mela, hlavně ten 3letý, že to přece nejde vyřešit, když je jeden PC a oni tři. Ale pak jsem jim řekla, že mám kamarádku Katku a její děti se nikdy nehádají – a to proto, že je ta Katka naučila, že v každé situaci se dá najít řešení, pokdu se lidi opravdu chtějí domluvit a ne se hádat a být uražený nebo rozzlobený. A tak že i my to jistě zvládneme.

A pak se stalo něco neuvěřitelného.

Nejstarší syn vymyslel, že zatímco nejmladší si pustí svůj příběh, on si napíše úkol do školy, prostředního se zeptal, zda s tím souhlasí a bude koukat taky a pak že se vystřídají, prostřední si pak pustí příběh a nejstarší se vykoupe i s nejmladším a pak všichni půjdeme do pokojíku přečíst pohádku a spát. . Děkuji, Katko. A to jsem teprve na začátku.

procházím kurzem, jsem teď u třetího týdne, váhala jsem asi půl roku – finance byly na prvním místě. už teď můžu říct, že to bylo to nejlepší, kam jsem mohla investovat – do vztahu s mýma dětma. děkuju nevýchovo

Chtěla bych vám poděkovat za včerejší webinář. Vlastně ne jen za ten včerejší, ale i za všechny ty minulé. Jste pro mě velikou podporou.

Při každém webináři mě ujistíte v tom, že nevýchova je opravdu cesta, kterou chci jít a ta jediná má pro mě smysl. Často to není lehké, protože názorů na to, jak děti vychovávat a jak se k nim v určitých situacích chovat je mnoho.

Nejvíce mě ale překvapuje a zároveň bolí, když se ke mně dostávají od těch nejbližších názory typu: ,,Občas by ty tvoje děti měli dostat na zadek, aby si to zapamatovali a příště to už nedělali!"

Pamatuji si, jak jsem jako malá holka, měla jelito přes celé stehno od koženného pásku. Bála jsem se tenkrát převlékat na tělesnou výchovu.

Raději jsem učitelce řekla, že jsem si zapomněla doma úbor na cvičení. Styděla jsem se, ale hlavně jsem se bála, aby se to neprovalilo a maminka za to neměla nějaké nepříjemnosti.

Vím, že toho měla moje maminka nad hlavu. Pět dětí a k tomu manžela, který ji moc nepomáhal, spíš jí škodil. Peněz jsme také moc neměli.

Mamince jsem ale všechno dávno odpustila. Vím totiž, že pro nás vždycky dělala to nejlepší co dovedla. Jen jí občas prostě ujely nervy.

Mrzí mě na tom jenom to, že si za svojí výchovou stojí do dnes. Neváhá mi stále radit, ke všemu mít co říct a samozřejmě nezapomenout vždy dodat:
,, To my jsme takhle zlobiví teda nebyli a k mamince bychom si tohle nikdy nedovolili! Ani vás jsem takhle nevedla! Když jsem něco řekla, museli jste mě hned poslechnout! '' …

Ano maminko, museli! Museli, protože jinak byl na půdě ten zlej Pán, v šuplíku vařečky a nebo u koupelny visel PÁSEK!

Díky vám! Otevřeli jste mi oči a ukázali mi směr! Jde se mi teď o mnoho lehčeji tou mateřskou cestou a často si i poskočím!

P.S. Včerejší webinář jsem celý nestihla za dopoledne, tak jsem jej dokoukávala později za přítomnosti všech dětí. Eliška (5let) se chvilku také dívala, potom se sebrala a začala tady všude možně šmejdit a organizovat. A co z toho bylo? … mrkněte:

P.S. Také mi to připomnělo, jak jsem nedávno zoufala a říkám: ,, Děti, já už opravdu nevím co s vámi! '' A Eliška se na mě lítostivě podívala a pravila: ,, Maminko, tak si zase pusť na počítači tu paní! ''

Milá Katko,
mám čtyři děti. Občas koukám na Vaše videa a jsem z nich nadšená. Žiju v takovém kolotoči (každodenní dojíždění, práce, školka, škola, kroužky, odpoledne cvičení z poraden, úkoly, hraní na nástroje…), že nemám moc času s dětmi komunikovat (ale snažím se). 
Vtipné je, že všechna Vaše videa jsou super, ale já si z toho za chvíli už nic nepamatuju. Prostě už nemám kapacitu zapamatovat si v tom kolotoči něco dalšího.:) V té chvíli video pochopím a ač hned zapomenu všechny body na levé i pravé straně tabule…, 
stejně mi po jeho sledování zůstane příjemný pocit lehkosti, lásky a empatie, se kterou mám znovu sílu těšit se na své děti. Zvlášť obohacující jsou ty chvíle, kdy mě ukážete, co prožívá dítě a já do toho nahlédnu. 

Moc Vám děkuji za Vaši heroickou snahu, nadšení a citlivost pro dětské prožívání, kterou my rodiče v denních kolotočích (neradi ale přece) ztrácíme.

Mila Nevýchovo

Ve vašem kurzu jsem trochu „věčný začátečník“ a přiznám se, že teď jsem měla delší pauzu. A bylo to moc poznat. Byla jsem věčně naštvaná, frustrovaná, podrážděná a s dětmi se nám nedařilo nic tak, jak jsem chtěla nebo potřebovala.

Hádky a vztek na denním pořádku. Začala jsem být zoufalá – tonoucí se stébla chytá. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně s Nevychovou přestala a je potřeba na ni znovu najet. Mám v sobě zakořenene nespravne vychovne principy a je sakra těžké je změnit.

Byla v tom samozřejmě i moje pohodlnost. A ačkoliv mi Nevychova často nejde, tak rozhodně mohu říct, že mě minimálně uklidňuje a díky ní si uvědomuji spoustu věcí. Takže vám za ni děkuji.

Dnes jsme měli takový malý úspěch…syn 6let nešel do školy, protože začal dost kašlat. Měli zrovna dnes dělat Zdrave svacinky – vyrobky z ovoce a zeleniny. Moc se na to těšil a měl doma nachystaný plný koš…

Najednou byl podrážděný, nepoznávala jsem ho. A pak jsem se ho zeptala (dle videa Pochopení pro pocity) – Tebe mrzí, že jsi nemohl do školy dělat ty svačinky…? Prikývl. Tak jsme si všichni udělali hezké dopoledne a vytvářeli z ovoce ježky 🙂

Tentokrát to bylo jiné – opravdu jsem se ho snažila pochopit a neříkala jen nějaké prázdné fráze. Někdy stačí opravdu málo, jen vědět jak na to…Už se těším na Fórum a až si večer pustím pokračování 🙃

S pozdravem 

Ahoj všem!

Ráda bych tady napsala, co jsem dneska zažila s mými dětmi. Jsem v kurzu 2. týden. Tak nějak intuitivně se vlastně pokouším praktikovat nevýchovu, ale teprve teď se mi to začíná formovat do fungujících souvislostí.

Zatím jsme u pokusů popisovat situace a zkoušíme dohody. Zmapovala jsem v sobě mámu nadšence, která po porodu zahořela pro rodičovství na 200%.

Postupem času se nadšenec s ubývající energií změnil v učitele a skončil po třetím porodu u policajta. Policajt přinášel efektivitu v chaosu tří dcer, covidových opatření, školy, školky, karantén…

Ale nepřinášel uspokojení. Často mě napadalo, přece to musí jít i jinak… Bojuju s časem a se svými nároky. Na sebe, na plánování dne, a odškrtávání splněných úkolů.

Večer mívám umluvenou pusu a uvařený mozek. A dneska, jdeme vyprovodit babi, po týdnu rýmy a negativních testech jdeme konečně na chvíli ven.

Holky si vybraly pro radost z toho odpoledne lízátka. Cestou v parku prostřední dcerce (5 let) lízátko upadne a rozbije se na kousky. Dívá se na rozbité kousky na chodníku a začíná plakat.

Jdu k ní, vezmu ji kolem ramen a říkám: to je mi líto. A víc nic a jen spolu koukáme na rozbité lízátko.

Starší dcera (7 let) na nás kouká. Asi po půl minutě přijde a řekne: Na, chceš to moje?

Prostřední tiše kývne. Se slzami v očích si ho vezme. V takových situacích obvykle neochotně říká nahlas : děkuji, nebo prosím. Jenže ona úplně mlčky bouřlivě objala starší ségru.

A úplně beze slov bylo vyjádřeno vše. Já jsem neřekla nic… Jen jsem se dívala a bylo mi dobře na duši.. A to celé se odehrálo prakticky beze slov. Byl to silný zážitek.

Jdu do toho dál!!!

Často dostávám otázku, jak to můžu všechno zvládat, a dnes se to opět ukázalo: nejsem na to totiž sama. Vedle mnoha velkých pomocníků mám 3 malé, své největší partnery :-) Když je potřeba, dokážou zastavit příval mého vzteku či nervozity větou: „Mami, buď v klidu“. Když mi nestačí 2 ruce, podají na pomoc tu svou.

Dnes po obědě mi hystericky řvou 2 menší děti pod stolem, jsou unavené a potřebují převléknout a uložit. Chvíli váhám a pak se rozhodnu začít s tím nejmenším. Jsem v koupelně a slyším syna (3,5r), jak říká dceři (2r): “Pojď Klárko, já ti něco přečtu. Sedni si na mě na pohovku a já ti budu číst knížku.”

V klidu uložím nejmenšího a pak se vracím do obýváku, kde jsou obě starší děti stále zabrány do četby. Tak si jen opodál sednu a pozoruju je a užívám si toho pocitu, jak život velmi dobře funguje i bez mého zasahování. Mateřství může být občas až trapně jednoduché. Tak si ho užívejme :-)

Děkuji moc, dívám se již na několikátý webinar ale dnes poprvé jsem ho stihla celý, vždy buď usnu nebo běžím kojit. Mám čtyři děti, 13, 11, 7 a 1 rok. Ty potíže jsou u každého dítěte s něčím jiným, ale u všech vím, že jsem si to zavinila sama. Tím spíš se mi to hůř snáší, protože mě mrzí, že jsem jim to takhle zpackala vlastním přístupem, poroučenim, nařizovanim a nebo kladením podmínek.

Ten nejmladší vyrůstá Nevýchovně a já jsem strašně šťastná za to jak krásně se spolu cítíme a moc si přeju vynahradit si vzájemně ty nesvary a hádky, které jsme prožívali s těmi staršími dětmi a pomoci jim, aby také byli tak šťastní a spokojení, třeba i u uklízení ;-) moc děkuju, za nový pohled na dětství mé i mých dětí!

Jmenuji se Magda, jsem máma 3 rošťáků (5 let, 3 roky, 1 rok) a teprve asi 4 týdny kurzu nevychovy…. Zpočátku jsem začala s velkým nadšením, po shlédnutí prvních 2 týdnů jsem se zasekla s tím, že nevím jak na to, jak začít, jak přestat řešit vše s křikem….

Myslela sem si, že nemůžu poslouchat další týdny kurzu, když mi nejdou do pusy první nevýchovné formulky. Připadala jsem si z počátku opravdu trošku jako dement při pomyšlení, že budu takto komunikovat s dětmi…

Jenže nejstarší syn byl v té době opravdu k nesnesení, jak zlobil… Řekla jsem si, že musím pokračovat dál, že tohle musí jít nějak zvládnout…

Místo videí jsem začala poslouchat audia a to v době, kdy jsem uspávala nejmladšího syna, to ti starší už věděli, že si musí vystačit chvíli sami… když už jsem měla část rozposlouchanou, vždycky jsem si už našla čas doposlouchat zbytek.. najednou to do mě vplouvalo samo….

Zjistila jsem, že v prvních týdnech jsem sice nezačala s dětmi hned nevýchovně komunikovat, ale v hlavě jsem si uvědomovala, co říkám, co tím dávám dětem doopravdy najevo a jak jsem to asi měla říct jinak a lip… Prostě už jsem vnímala, že dělám něco špatně a jak by to mohlo jít lépe…

Největším prozřením a zlomem v kurzu pro mě bylo shlédnutí 3. a 4. týdne.. Uvědomila jsem si spoustu věcí, mimo jiné to, jaká jsem byla doposud špatná máma a “špatný” nevyrovnaný člověk…

Zjistila jsem, že jediné, proč nám to s dětmi nefunguje, proč zlobí a neposlouchají, je ve mě, v mém přístupu k nim, v mém nitru… srovnala jsem si v hlavě svoje vnitřní hranice a najednou mnou prostoupil jakýsi vnitřní klid…

Teprve potom ze mě začaly padat ty nevýchovné formulky a protože jsem byla uvnitř naprosto klidná, dokázala jsem přinášet klid i do komunikace s dětmi…

Jsem teprve na začátku a nevýchovná komunikace se mi daří spíše s tříletým a ročním synem… ale není divu, vždyť ten nejstarší je už 5 let vychováván starými a přece zaručenými metodami, jak to fungovalo našim maminkám, babičkám, prababičkám…

Je přede mnou ještě dlouhá cesta, dostat se do podvědomí nejstaršího syna jako parťák a ne policajt bude asi oříšek, ale důležité je, že jsem rozhodnutá to zvládnout a navíc vnitřně vyrovnaná.

Ke kurzu jsem se od zaplacení odhodlávala dlouho, takže mi za měsíc konci jeho platnost, neváhám ale s prodloužením kurzu, abych si sem mohla chodit i nadále pro ten vnitřní klid, který je v neVýchově potřeba 🙃

Děkuji, že jste…. Vaše práce je posláním… ❤️

PS: všechny ty části komunikace jsou tak logické, proč jsme proboha všichni vyrůstali v tom nelogickém??? Nechápu….

Ani nevím, jestli to sem psát…taková maličkost, jednoduchý jako facka, fyzicky i psychicky nenáročný, přesto mě nikdy nepřestane překvapovat, jak silný účinek může moje nečinnost mít 😊 .

Téměř každé ráno se u nás začíná „provokovací hrou“. Luky Anču, Anča Marušku, Maruška Lukyho, Luky tátu,.......

Pravidla jsou jednoduchá:

1. provokovatel provokované osobě něco sebere, vyřkne provokovací formulku nebo donekonečna opakuje provokovací úkon

2. provokovaná osoba začne ječet, nadávat, prát se, vyhrožovat,.....

3. provokovaná osoba hledá maminku, aby to vyřešila

4. rozespalá maminka to začne řešit, čímž se stane vyprovokovanou osobou a zbytek rána je podrážděná

5. vítězem je ten, kdo si zachová dobrou náladu 😁

Občas – a díkybohu čím dál častěji – se mi podaří vypustit bod 4. Do hry se nezapojím, čímž z toho vyváznu jako jeden z vítězů a co je na tom nejkrásnější, vítězem bývají pak i všichni ostatní.

Oni to fakt zvládají sami! Jednou tak, jindy onak, ale u snídaně už jsou to zas miláčkové, povídají si, smějí se spolu, pomáhají si. A já mám v duši klid a slzy štěstí na krajíčku 😍 .

Můj rodičovský mix vyšel učitel, policajt, nadšenec a 0 partner.
Zodpovědně musím říct, že jsem vždy nesnášela tyto kurzy a povídání o výchově/nevýcho­vě, protože jsem to považovala za totální zbytečnost, přece, kdo mi bude co radit, jsem máme 3 dětí, a nejlépe sama dobře vím, co dělat, ne ?

Dnes ale mohu říct, že to tak není a že často pochybuji a hlavně si často nevím rady !!

Děkuji moc za tyto kurzy, protože já osobně potřebuji umět věci pojmenovat, přiznat si je a přijmout je. Pak s tím umím naložit a to se děje díky Vám. Pracuji na tom, aby mně i mým dětem šla komunikace lépe a všem tak bylo hezky a dobře ve všech směrech.

Než jsme vstoupili do kurzu Nevýchovy, měli jsme problémy hlavně s naší tříletou dcerou, cítili jsme se špatně. Malá velmi velmi vzdorovala, přestože jsem četla všechny možné knihy o výchově, nedokázala jsem je správně aplikovat, naše výchova byla často ve vypjatých chvílích jako učitel a policajt… 

Teď po kurzu děti už téměř nevzdorují. A pokud ano, tak proto, že jsem se s nimi nedomluvila, neuznala jejich potřeby, emoce. Nebo proto, že jsem nejednala správně z důvodu únavy většinou… 

Kromě 3 leté dcery, mám ještě 5 měsíční dvojčata a 7 letého syna (u kterého vázne sebeobsluha :-). Veřím ale, až dvojčata povyrostou, půjde to ještě lépe.

Nejvíc jsem hrdá na své děti, když se umí mezi sebou domluvit, krásně si spolu hrají, když jsou empatické vůči sobě i ostatním. Umí se domlouvat s námi i mezi sebou.

Cítím se mnohem lépe než dřív, někdy úžasně :-), když dělám vše, jak třeba.

Jak se dají taky uspávat děti (nebo rodiče?).

Dnes bylo těžké odpoledne i večer. Navíc manžel musel pracovat, takže jsem neměla svou podvečerní čtvrthodinku. V jednu chvíli mi to přišlo už neúnosné, katastrofa na obzoru, a tak jdu za dětmi s tím, že už jsem vyčerpaná a potřebuju klid a že je tedy uložím.

Odvedu dceru 2a3/4r a syna 1a3/4r do jednoho pokoje, oni si vlezou do manželské postele, kde spí s mužem,já je jen přikryju a popřeju dobrou noc. Jdu to ze sebe smýt do sprchy a pak přichází syn 4a1/2r, že nemá plyšáka. Jdu se tedy podívat znovu do toho pokoje a vidím, že si obě děti došly do knihovny každý pro jednu knihu a tu si teď opět v posteli přikryté peřinou čtou.

Znovu jim popřeju dobrou noc a jdu do druhého pokoje, kde položím miminko do cestovní postýlky, to si tam chvíli šmidlí pacičkama a pak usne, a s nejstarším synem si lehnu do druhé manželské postele a dáme si každý do ucha jedno sluchátko walkmana a já pustím hudbu, při které si normálně každý podvečer medituju. Syn vytuhne po dvou písničkách, já naberu novou sílu.

Vždycky to nevypadá takhle. Občas si prostřední děti v tom pokoji hrajou hodinu, než si vlezou do postele a usnou. Občas si hraje jen jeden z nich a druhý spí. Jednou jsme tam dali tři nejstarší a po 2hod, co si hrály, aniž bychom do toho my nějak vstoupili, se každý odebral do nějaké postele.

Občas mají děti citlivější období a vyžadují naši fyzickou přítomnost, dokud neusnou: ležím se synem v náručí v dětské postýlce a u toho si medituju, jsem s dcerou v pracovně, kde spí, když jsme doma, a čtu si nebo píšu do deníku.