Náš obrovský úspěch je, že jsme se s dcerou dohodli na tom, že bude s námi jezdit autem. Jen jsme se přiblížili k autosedačce, strašná panika, křik a odstrkování nohama. Nebyli jsme schopný nastoupit, prostě to nešlo. Někdy to šlo jen tam a cesta zpět už nebyla možná, tak jsme odjížděli tramvají.

Dnes jezdíme s naprostou pohodou tam i zpět a už si to ani nemusíme říkat a vysvětlovat.

Dále nám Nevýchova velmi pomohla při odchodech z domu. Naše oblékání trvalo většinou 2 až 3,5 hodiny mé trpělivosti a totálního vyčerpání. Dnes jsme za 15 minut oblečený a za dveřma. To samé s přebalováním. Prostě vyřešeno.

Dokážeme vyřešit, i v jaké obuvi se půjde ven, nebo i to, že v obchodě nemůžeme koupit vše, co se líbí. Každý den máme nějaké úspěchy a mám za ně obrovskou radost. A na otázku co děláme jinak, bych odpověděla..... všechno :0)

Dnes jsem zažila skvělou situaci při ranním chystání se do školky. Jiřík vstával docela brzo, nemusela jsem ho tedy budit. Nějak jsme se ale doma zamotali – on se díval na pohádky a ve chvíli, kdy jsem myslela, že TEĎ už se začneme oblékat, jsem měla jeden nečekaný a ne moc příjemný telefonát. Do toho Jiřík potřeboval kakat, což obnáší 15 minut na wc (běžně tuto potřebu ráno nemá).

A výsledek? Můj stres, nervozita a strach, že školku nestihneme. A najela jsem do obvyklých stereotypů typu: „Dělej, oblékej se, nestihneme to! Proč u toho děláš takové blbosti? Atd.

Jiřík, který byl do té doby úplně v pohodě, se začal tvářit moc smutně. Určitě nechápal, co se najednou děje. Vzpomněla jsem si na Nevýchovu a šla jsem na chvíli do kuchyně a zhluboka dýchala. Pak jsem se vrátila a říkám mu:

„Víš, Jiři, já jsem teď trošku ve stresu, že nestihneme tu školku, a mám strach, že se paní učitelka bude zlobit, protože jdeme pozdě. Potřebuju, abys byl oblečený a mohli jsme za chvilku vyrazit. Co myslíš, šlo by to? Nebo potřebuješ něco jinak?

A Jiřík mě odzbrojil odpovědí: „Já nic nepotřebuju a ty se USMĚJ, mami.“ Pomohla jsem mu se doobléknout a šli jsme a školku stihli. Až teď mi došel ten úžasný okamžik… Mám skvělého syna, on vlastně učí Nevýchovu mě.

1. Vcera vecer jsem se vratila do kuchyne po usnuti naseho 4,5mes Davidka uplne v soku! Nemohla jsem tomu uverit. Nemohl usnout, po nejake dobe jsem ho vzala na nasi postel a prestala tlacit na pilu, ze musi usnout.

Po chvili jsem mu zacala povidat co jsem mela na srdicku, vypadal dost cile, tak jsem mu rekla: Vis, Davidku, moc bych potrebovala vice rozumet tomu, co bys potreboval k tvemu usinani. Nekdy je to dost dlouhy proces a mam pocit, ze skoro spinkas a nakonec zjistim, ze potrebujes trosku napit, nebo prebalit, nebo naopak jen tak lezet v klidu. Maminka by potrebovala stravit jeste nejaky cas sama s tatinkem nez pujdeme taky spinkat. Nevadi mi tady s tebou lezet, ale byla bych moc rada, kdybych lepe poznala, co presne potrebujes, aby se ti usinalo lepe a rychleji."

V tom momentu, on nejakym zazrakem vylovil sam dudlik nekde za telem vzadu ze strany a drzel ho v ruce a jakoby mi ho podaval krizovym uchopem! Ja neverila ocim! Rikam, si, to je asi nejaka nahoda. Tak jsem ho vzala, polozila, ale on ho mel hned zas v ruce. Tak mu rikam, tak to je ten dudlik jenom? Dala jsem mu ho a on zavrel oci a okamzite usinal! (ne ze bych mu ho nezkousela pred tim dat!)

2. Zase ohledne spani. Odpoledne jsme se stridali s manzelem u usinani Davidka. Opravdu vypadal unaveny a na ten svuj mini spanek. Ovsem nedarilo se mu usnout. Pak prisel manzel rezignovane s Davidkem v naruci (po dlouhe dobe), ze to proste nejde a ja se zacala bavit s manzelem. Rikala jsem mu, mozna delame chybu! Mozna proste ho nutime spat v momente, kdy uz preskakuje ten svuj zabehly pozdne odpoledni spanek a uz ho nepotrebuje, proste chce byt vzhuru. V tom, kdy jsem to dorekla, se Davidkovi rozletel usmev na tvari a zacal se hlasite smat! Normalne se smal a koukal pri tom na me! Po druhe v zivote se nam zasmal! Tak jsme se smali vsichni spolu, protoze to mi pripadala i jako odpoved na to, co jsem prave rekla, i kdyz ne jemu, ale manzelovi a on to potvrdil :)

3. Oblikani/Pre­balovani. O moc se to zlepsilo. Plenecku si vybira sam, podle toho jak se mu libi barvicky na ni a pak mi ji necha mu ji v klidu nasadit. Vice se na nej divam a uzdzuju s nim ocni kontakt a to moc pomaha. Zadam ho o pomoc s prebalovanim, v podstate mi pomaha! Nekdy mi drzi celulozove ubrousky atd.. S oblecenim, taky si sam vybere, proste rucickou sevre jedno z toho a je to! Pak to jde o moc lip mu to oblect.

4. Mame obdobi, kdy se vseho dotyka, vsechno chce uchopit atd. Umyvani rucicek a obliceje a zadecku mame jako hru. Zpivame u toho pisnicku co vymyslel manzel. Kdyz umyvame rucicky, tak si je umyva sam pod proudem vody, protoze se chce vody dotknout. Je to az k nevire.

5. Pouzivame bezplenkovou komunikacni metodu. Obcas jsem mela ale pocit, ze ho tim obtezuji zvlaste v noci, kdy jsem vedela, ze musi, ale mel hlad a tim mi plakal u toho. Pak jsme se dohodli na tom, ze ho necham bez prebaleni, pokud uvidim, ze ma veliky hlad a jeste je ospinkany. A kdyz bude uplne probuzeny, tak se zeptam a jde se na to. Tim, ze jsem po prvnim tydnu vice komunikacni a vnimava na odpovedi, tak se nam neuveritelne zlepsila tahle metoda. Byly dny kdy jsme meli plenecku skoro uplne suchou cely den! Tohle uplne mym cilem sice nebylo. Ale jsme moc radi, ze krasne vycitime a nechame ho kakat mimo plenecku. Davidek je spokojeny jako blazen. Uz vim, kdy mi to da vedet a daleko lepe se to poznava.. Staci se totiz i zeptat: "Davidku, vidim ze potrebujes jit? Je to tak? A nozicky kopou a kopou :)

6. Navsteva pediatry. Pred tim, nez jsme se vypravili k doktorce, jsem mu naprosto detailne popsala kam se zitra chystame, v kolik hodin a jak to bude probihat a naprosto bez lzi, co mu bude asi doktorka delat, ze to bude trosku studit a pak ze muze zkouset neco, co ja nevim ted. Rekla jsem mu, ze s nim tam ale budeme oba dva a nemusi se tak bat. Poprosila jsem ho, ze bych potrebovala, aby se nanapal driv, idealne jeste pred tim nez se pujde, abychom tam nedosli hladovi. Byli jsme totiz objednani zhruba v hodinu kdy to vetsinou vychazelo na kojeni. A ono to opravdu fungovalo. Naprosto presne! Mimo to, nechal se naprosto vysetrit bez problemu, s usmevem. Usmival se na doktorku a bral jeji vlasy do rukou. Ta z nej byla v soku jak moc spolupracuje.

Milí v Nevýchově,

sleduji Nevýchovu už dlouho, začala jsem kvůli dvěma vyvdaným dětem a když byl vlastnímu synovi rok, vstoupila jsem do kurzu, teď v jeho 15 měsících pokračuji v kurzu novém. Chtěla bych se podělit o naše úspěchy i neúspěchy, protože perfektně ilustrují, jak rozdílné situace se dějí, když jsem v klidu, odpočatá, takzvaně u sebe a tak dokážu být i se synem a nikoliv proti němu, když někdy není po mém. 

O respektující přístup k nevlastním dětem jsem se snažila od začátku ještě před Nevýchovou, protože chci být všechno jen ne jako moje máma, typický policajt, a nesu si hodně bolístek, které se snažím si poléčit, a nechci, aby se děti, které se mnou sdílejí domácnost někdy cítili kvůli nám jako já kvůli své mámě. 

Jsem teď ve 3. měsíci a změny, které to s sebou přineslo nebo ještě přinese, jsou těžké pro nás oba. Jsem hodně kontaktní, ale už na těch jeho 11 kg přestávám mít sílu, a tak se ho snažím méně nosit, odbourat denní uspávání v nosítku a hlavně s ním za ruku ťapat od výtahu 20 schodů ke dveřím od bytu. Nebojujeme kdo s koho a jestli vyhraju já a nová situace se odehraje po mém. Jsme v tom spolu, pro oba je to těžké.

Příklad s uspáváním.
Když jsem šla poprvé uspávat přes den bez nosítka, zkusila jsem v posteli jako při uspávání večerním. Vysvětlila jsem situaci, ale asi málo, a hlavně do toho šla totálně nervní z výsledku. A tak se stalo, že během hodiny, kdy syn neusnul a chtěl si hrát, slézal z postele, tahal mě z ložnice, já ho dávala do postýlky a zkoušela odcházet, pomalu ztrácela nervy, že prostě neusne (spí klidně i 2,5 hodiny a já tak přijdu o potřebný odpočinek). Po skoro hodině a půl jsem nosítko stejně nakonec použila. 

Na druhý den jsem mu znovu vysvětlila, jak to bude probíhat, proč to tak musí být a že nemusí spinkat, jen bych chtěla být v klidu a odpočívat. Hodinu si v klidu hrál s dekou, ponožkama nebo polštářema a celou dobu vydržel v posteli. Pak začal polehávat a zkoušel spát, zpívala jsem mu, jak to děláváme večer, ale po 15 minutách už byl frustrovaný, že nemůže zabrat a tak mě začal tahat za ruku a že chce z ložnice.

Pustila jsem to a smířila jsem s tím, že to dnes nevyjde. Jen jsem ho ještě vzala do náruče, začala se s ním kolíbat a mazlit a ze srandy zpívala „Co by ti pomohlo, aby už jsi usnul, co by ti pomohlo, aby už jsi spal?“ A oba jsme se smáli a on byl najednou za dvě minuty v kómatu :)) Musela jsem smát. Snažila jsem se tomu nechat volný průběh a nedoufat, ale až v momentě, kdy jsem to úplně pustila a nechala to plavat, to vyšlo. Byla jsem na nás hrozně pyšná.

Příklad s odchodem.
Myslím, že na pomalu se blížící změnu syn reaguje, že ji cítí. Je teď na mě neuvěřitelně fixovaný a často ani táta mě nedokáže v některých situacích zastoupit. Spali teď u nás tchán s tchyní a na druhý den měli syna od rána cca do 14:30 hlídat, abych mohla jít pomoct manželovi do práce, jsme kolegové.

Už den před tím večer jsem jim syna nechala, když jsem jela jeho nevlastní sestry odvézt domů. Chtěla jsem, aby se s prarodiči na sebe trochu naladili. Dvakrát jsem mu před odjezdem říkala, kam jedu, proč a na jak dlouho, co to znamená pro něj a že koupat a ukládat budu já. Přišlo mi, že mě nevnímal, byl zabraný do hry s dědou, ale už jsem musela jít, aby holky byly doma včas. A to mě tchyně ještě pobízela, ať se zdejchnu, aby si toho nevšiml. Tohle dělat nechci a nebudu.

Byla jsem pryč 35 minut, z toho 25 minut prý hystericky probrečel, když jsi všiml, že tam nejsem, opravdu mě nevnímal. Nešlo ho utišit, dokud jsem nepřišla. To mi moc klidu před druhým dnem nedodalo.

Ráno vstal naštěstí dobře naladěný a měli jsme prostor, abych mu celkem třikrát zopakovala, jak bude jeho dopoledne vypadat, že se nemusí bát nechat se přebalit, ať najdou, jak jim to vyhovuje, kdy přijdu a hlavně, že „máma se vždycky vrátí.“ Věděla jsem, že něco z toho pobral.

Když jsem odcházela, jen zkrabatil bradičku a měl skelná očka, ale plakat nezačal a podle prarodičů neplakal za celou dobu a byl úplně v pohodě, hezky si hráli, i přebalování bylo OK, zpívali mu, jako to děláme spolu, jen si našli jiné přebalovací místo, které sám chtěl, gauč v obýváku. Akorát skoro nejedl a to dělá vždy, když nejsem s ním. Vím tedy, že 100% v pohodě nebyl, ale snad pochopil, že je na mě spolehnutí, zbytek dne jsme spolu strávili jen hrou a mazlením a měl báječnou náladu. Byla jsem na něj tak moc pyšná!

Tak to je pár střípků z naší společné cesty. Pořád si říkám, že když si mě vybral, ví snad proč, a že to snad bude hlavně proto, že i když nejsem a nikdy nebudu dokonalá máma, budu vždycky upřímná, ochotná se omluvit, pracovat na sobě a hledat lepší řešení.

Díky Vám, že tu jste.

Díky Nevýchově jsem pochopila, co je to mateřství a jak si jej mám užít. Navíc jsem zjistila, že to moje šílený dítě není tak šílený, jak jsem si myslela, stačí ho jen začít poslouchat.

Moje beruška má něco málo přes 2 roky a při každém oblíkání se mě ptá:
A maminko, kam jedeme? Všechno jí vysvětlím a zeptám se jí, co na to ona, a je to :-D
Ještě nedávno to vypadalo jako šílenej problém, někam jet, a najednou se to změnilo – ne, já jsem změnila přístup…už žádný hysterický scény a nic podobného… já prostě Nevýchovu miluju.

Musím se ale přiznat, 1 den minulý týden jsem byla mimo a opět zaječela, a hned jsem si to díky všemu uvědomila a dál hezky nevýchovujeme :-D
Moc vám za všechno děkuju.

Každý den vstáváme do školky o dvě hodiny dřív, abychom vše stihli, malý klidně skoro hodinu snídal, 20 minut si oblékal ponožky a nakonec jsem mu musela pokaždé pomoct. Pořád jsem mu říkala, co má a nemá dělat. Dnes jsem to nechala „na něm“.

Vstali jsme v 6:45 a řekla jsem mu, kde má jogurt, čeho potřebujeme docílit a nazdar. Občas jsem pověděla, co jdu dělat já, abych to taky stihla, a hle. V 7:20 jsme byli ready, a tak jsem prohlásila, že klidně ještě můžeme koukat na pohádky, což nechtěl, takže v 7:40h jsme byli ve školce… Do teď tomu nemohu uvěřit.

Ráda bych se i já podělila o dnešní úspěch se 14m holčičkou. Ráno jsem pospíchala s oblékáním a obouváním botiček. Kristý občas dělá to, že si nechá obout jen jednu botičku a s druhou si chce hrát a zkouší si ji sama nazouvat. Jako dneska, když se mi to zrovna vůbec nehodilo.

Přemýšlela jsem, jestli ji mám obout násilím s brekotem anebo to zkusím jinak. A povídám jí: „Kristý, já dneska pospíchám a potřebovala bych tě obléknout a vyrazit. Nevím, jak ti mám teď pomoci a nechci tě rozplakat, co by ti pomohlo, abychom už mohly jít?“ Vzala si tu botičku, dopajdala se pro oblíbeného medvídka a přišla ke mně a podala mi botičku a mazlila se se svým medvídkem. V klidu jsem nazula i druhou botičku a mohly jsme jít.

Páni!!! Tak to bylo jednoduché :)

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená… Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala jaké to bude super a velice rychle jsem narazila…oni ti děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem ❤️ Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi a jak to vidí oni…

Odcházení do školky: Každý den byl křik…loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno.. Když po jednom vypjatem ránu jsem jim v autě řekla ( úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu stát mezi něma jako soudce a neustále jim něco opakovat…že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou…

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkach všechny ranní aktivity…čištění zubů, snídaně, oblékání…Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku že splněno. Mezitím si hlídají čas…

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned co vstali, začali to prostě dělat.. Cože?? To je tak snadné?? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc : Jak je důležité brát dítě jako parťáka! Mluvit s dítětem a ne na dítě…jak velký rozdíl v tom je a děti právě tohle vnímají. 

Můj muž mi říkal, že ráno koukal na dceru (5 let), jak místo oblíkání stříhá něco z papíru. Napadlo ho, že nedělá to, co má dělat, že přijde pozdě, nestihne snídani, atd… Ale nechal to být a nic neřekl.

A než šel do práce, dcera přiběhla a přinesla mu vystříhanou vločku z papíru do práce pro štěstí. Tak mi říkal, že je vděčnej, že se zastavil a neřekl to, co byl naučenej.

Ahoj všem, dneska jsme měly s Terkou snad nejúžasnější den vůbec. V klidu jsme se nasnídaly a pak i naobědvaly. Terezka si během toho v klidu sama hrála. V klidu jsme dopoledne a i odpoledne odešly ven, žádný spěch, a přitom jsme měly stejně času a stejné činnosti jako jindy. V klidu bylo přebalování, oblékání, nakupování.

Žádný pláč při Strolleringu, že jsem opustila kočárek. No prostě pohoda! A stačilo tak málo. Terka chápala, co potřebuji, a já zase chápala, co potřebuje ona. A to jsem ještě nestihla přečíst eBook o domluvě s dětmi, co nemluví. Díky, Nevýchovo!

Mám skvelý pocit z mojich detičiek. Sárka (4 roky) mi dnes ráno pri odchode do školky hovorí: Mami, dneska sme to ale šikovne zvládly, že? Raňajky som nechala na ňu, nech spapá, koľko jej bude chutiť. Obliekla sa takmer celá sama a to, s čím potrebovala pomocť, mi pekne povedala, že by potrebovala odo mňa. No a do školky sme sa vystrojily úplne v pohodičke, bez tlaku a stresu.

A konečne po dlhom čase sme tam boli aj v celkom slušnom čase. No a mladšia dcérka (1 rok) sice ešte nerozpráva, ale jej radosť zo života hovorí za všetko. Ďakujem Nevýchove, že prišla k nám v pravý čas.

Tak se nám povedl další krůček v Nevýchově. Včera odpoledne jsem měla jít se synem (6) na logopedii. Vyzvedla jsem obě děti (Ondra 6 a Klárka 3) ve školce. Měli jsme cca půl hodiny na to, abych odvedla Klárku domů a potom pokračovali s Ondrou dál.

V šatně jim šíleně dlouho trvalo oblékání. Tak jsem Ondru popohnala, ať si pospíší, že jinak přijdeme pozdě, ale nic moc to nepomohlo. Pořád si všímal všeho okolo a nevěnoval se tomu, co dělat měl.

Tak jsem mu vysvětlila, že mi je nepříjemné chodit někam pozdě, zvlášť, když jsme někam objednaný na určitou hodinu. Že tím zdržujeme všechny co přijdou po nás a že bude muset paní doktorce sám vysvětlit proč jdeme pozdě.

Ptal se proč on. Tak jsem odpověděla: Je to tvoje paní doktorka a tvoje zodpovědnost chodit včas a že já pro něj přišla dostatečně brzy, abych ho tam doprovodila.

No a co se nestalo…Ondra nasadil třetí kosmickou a v tu ránu byl oblečený a stál u dveří. Asi nechtěl nic vysvětlovat paní doktorce.

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp…

Ahoj statečníci a účastnice Nevýchovy. Trénujeme poklidné odchody do školky a hodně se to zlepšuje. Nejprve po shlédnutí výukových videí se mi podařilo zanalyzovat vlastní jednání i jednání mých rodičů, jak na to jdeme.

Já jako učitel, babička a děda jako policajti. No urvaní jsme z toho byli všichni, já za sebe teda 100%. Včera jsem zkoukla video s technikou Popiš a pozvi, nastoupila jsem do kurzu teprve před týdnem a již dnes byly patrné výsledky – daleko poklidnější vypravování do školky se spoluprácí dítěte. Stačil si i pohrát, namalovat, co chtěl a já u toho zparafrázovala písničku od Svěráka „Mravenec jde v trávě a Tomášek jde do školky“ a taky jsem si to užila.

Tomík si třeba dneska vybral, že s části oblékání chce pomoct, aby byl rychle hotov a mohl si jít kreslit, talíř si pak po sobě uklidil sám. Ještě s ním potřebuji probrat pití, abych za ním nemusela poletovat s hrnkem před odchodem do školky, a budeme dolaďovat. Díky Katko za velkou inspiraci a za to, co děláš. Mně se to moc líbí.

​Mám dnes podobný úspěch při odchodu z herny. Zavírali a už to vypadalo na scénu, nechtěl jít pryč a bránil se, nesl jsem ho a začal se zoufale sápat na bagr..

projelo mi hlavou, že prostě nechce domů, a že když už ho mám v náručí, bude pro všechny nejlepší ho odnést, rychle obout a pryč, protože když si začne zase hrát, bude to stejně nekonečné a budu zase odchod muset začínat nanovo..

ale odolal jsem a s mrazením v zádech ho v prázdné herně dal ještě k bagru, vysvětlil jsem mu ale, že už opravdu musíme jít, protože celá herna (i bagr) už jde hají.. hrál si s ním asi minutu a půl a pak si to sám namířil k odchodu

kdybych ho k bagru už nepustil, byla by z toho scéna na půl hodiny (minimálně).

Jsem hrdá na náš úspěch s dcerou, kdy se mi podařilo vyhnout se moralizování a místo toho jsem se snažila vcítit se do dcery.

Dcera (2roky) si chtěla odnést z klubu, kam chodíme na plavání plyšovou kočičku. Jednoduše jsem jí vysvětlila, že jí odnést nemůžeme, že nen naše a je tam pro všechny děti. A zeptala jsem se jí, co by potřebovala. Dcera říkala, že musí chovat kočičku, houpat kočičku, hladit kočičku a byla taková celá načatá, že začne natahovat. Ujistila jsem jí, že jí tu kočičku násilím nevezmu, ale že bych potřebovala, aby tam kočička zůstala.

V souvislosti s tím, jak řikala, že chce hladit, houpat, chovat, jsem zkusila navrhnout (dcera byla ve stavu, kdy navrhovat vůbec nechtěla, vypadalo to, že celá situace je pro ní velký nával emocí), jestli má pocit, že je potřeba, aby se o kočičku někdo staral, že bychom mohli poprosit tetu (recepční klubu), jestli by se zatím o kočičku nepostarala, než my zase přijdeme a dcera si s ní zase bude hrát. Dcera souhlasila a kočičku sama odnesla recepční, která jí dala na poličku a přikryla šátkem, že bude spinkat a slíbila, že se o ní bude starat.

Odešly jsme v pohodě a každý den si dcera aspoň jednou vzpomene a říká, že kočička je u tety a že si jí zase půjčí, až pujdem na plavání :)

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Mému synovi je 8 měsíců. První webinář jsem viděla, když mu byl pouhý měsíc. Už v tu chvíli jsem si uvědomila, že chci jít úplně jinou cestou, než je klasická vžitá výchova našich rodičů. Dlouho jsem byla pouze divák. Nevýchovňák teoretik 😀

Najednou syn začal lézt, začal se projevovat a s tím se začal projevovat i ten učitel a policajt zažitý hluboko ve mě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že první kdo se musí změnit jsem já.

Když se syn nechtěl oblékat, vztekal se, tak jsem vždy ze sebe nervózně vyhrkla „Proč se vztekáš? Kdo ti co dělá? Musíme se obléct!“ A najednou to bylo jako bych dostala facku. „Ne!“ řekla jsem si. „jinak!“ a opravila se. „Honzíku, já vím, že tě to nebaví, ale já budu chvátat, aby jsme to měli rychle za sebou ano?“

Samozřejmě jako strom nevyplodí ovoce přes noc, tak i plody Nevýchovy chtějí čas. V různých situacích jsem se musela x krát opravovat a soustředit se co vlastně říkám. Řekla bych, že až ve chvíli, kdy to pro mě konečně začalo být přirozené, se objevilo první „ovoce“ a já jsem jen nevěřícně koukala.

Jenda nesnáší čištění uší. Vždy to byl strašný boj. A jednou jsem mu už zcela automaticky řekla: „Jeníčku, když se se mnou budeš prát, tak tě zase šťouchnu a bude tě to bolet a to já nechci víš? Když budeš hezky ležet, slibuji, že budu opatrná“. A vážně! Od té doby klidně leží, i když je před tím nerudný, v tu chvíli se uklidní a uši si nechá vyčistit bez jediného vzdoru.

Nevýchova někdy možná zní jako sci-fi, ale já se přesvědčila, že je to mnohem jednoduší, než jsem si myslela, jen člověk musí chtít, musí makat na sobě a hlavně té změně věřit.

Já jsem spokojená, Jeníček je spokojený, co víc si přát? Jedním slovem díky!

Dobrý večer, také se chci podělit o svoji dnešní zkušenost s Nevýchovou.

V kurzu jsem druhý týden a musím říct, že mi to sedí čím dál tím víc. Momentálně jsem se rozhodovala, zda budu pokračovat, nebo ne a samozřejmě, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, takže pokračuji dál. Finančně je to náročné, ale je to investice na celý život.

Co se týče třetího týdne, na ten jsem hrozně moc zvědavá, protože bych potřebovala vědět, jak nastavit nějaké ty hranice.

Ale zpět k úžasné Nevýchově…

Byli jsme dneska s manželem a naším synkem(19m) na hřišti a samozřejmě, že než jsme tam šli, tak jsem měla obavy, jak se nám podaří v klidu odejít… Bylo tam více rodičů s dětmi a jedna maminka s tatínkem se rozhodli, že už půjdou pryč, holčičku taky cca 1–1,5 maminka vzala z klouzačky a rovnou s ní šup do kočárku. Malinka se propínala a moc se jí nechtělo, ale když poodjeli dál, tak už byla v klidu. Takhle to já ale nechci, proto jsem se přidala k Nevýchově.

Přišla řada na náš odchod. Světe div se, malému jsme řekli, že za chvilku půjdeme za … chtěl ještě na klouzačku, tak tam s manželem šli a pak sám přišel a mohli jsme jít domů.

To je tak krásné, když se nemusíte dohadovat s dítětem a jen tak si odejít v pohodě. Děkuji ti Nevýchovo.

Ahoj, u nás se stal včera ZÁZRAK.
S Eliškou (6 let) jsme měli domluveno, že se jí v 7 hodin večer zeptám, co chce ještě udělat, než půjde spinkat. Několik měsíců to fungovalo, ale poslední dobu už si začala vymýšlet stále další a další aktivity. Včera večer opět.

Tak jí říkám. Víš co Elí? Já to nechám na tobě, kdy půjdeš spinkat. Jen mysli na to, že je potřeba ráno vstávat do školky. Elí jen tak zamručela, že jo.

A co to? Neuplynulo ani 5 minut a Elí se zvedla od kreslení, a začala se převlékat do pyžamka. Oblečení pěkně srovnala na židli (jindy to vypadá tak, že jedna ponožka přistane na stole, jedna za postelí, tepláky pod stolem a tričko na chodbě), pak si vyčistila zoubky, kartáček umyla a uklidila (jindy zůstane neumytý kdekoli), a zalezla s plyšáčkem do postýlky (obvykle po mě chce, abych jí ho přinesla). Super paráda klídek, přečetla jsem jí pohádky a za chvilku spinkala.

A ráno – další ZÁZRAK, Elí se probudila v 6.45, koukla na své hodinky a zděsila se, že už se musí jít do školky. Říkám jí, Elí, ještě máš hodinku čas, podívej, malá ručička je na sedmičce, ne na osmičce. Elí vylezla z postýlky, oblékla se, nasnídala a zavolala na mne, že můžeme jít.

Já ještě neměla pověšené prádlo, co se v noci vypralo, tak si Elí mezitím ještě povídala s dětmi, co čekaly na zastávce na autobus do školy. A v 7.30 jsme byly ve školce. A dříve? Elí vylezla z postele obvykle v 7.30 a několikrát šla do školky nenasnídaná a neučesaná.

Drahá Nevýchovo!

Nestačím „mrkat na drát“. Myslela jsem si, že mi neřeknete nic nového. Přece jen jsem přečetla knihy jako Respektovat a být respektován, Jak mluvit aby děti poslouchaly atd.

Ale nějak mi to nepomohlo, některá videa vím že si pustím ještě tak desetkrát a budu se k nim vracet. Ale už teď po čtyrech dnech tu mám první vlaštovky.

Princip dohody jako zázrakem funguje na nejstaršího syna, který mě svým chováním donutil si kurz koupit! Opustila jsem boj, který jsem s ním neustále sváděla a místo toho mu stačí říct:
„Ty hele Eli, já teď fakt potřebuju abysme odešli, jinak přijdeš do školy pozdě.“
Odmlčím se a on bez výzvy sám od sebe řekne:
„Jasně mami, jen tohle dodělám a už se oblíknu.“ A co řekne to i udělá. Čtyři dny a mám pocit, že mi někdo vyměnil dítě.

Děkuju a těším se jaké zázraky se budou dít dál!

S našim synom Filipkom (Fifim, 2,5r) to nie je vždy jednoduché, ale keď sa podarí, stojí to za to. Sme v tomto období u starých rodičov, aby sme mali aspoň záhradu. Ako máme problém dostať ho na záhradu, máme problém dostať ho aj z nej.

Mali sme mať online hudobný krúžok a už som sa modlila a plánovala jeho transport dnu s dostatočným predstihom, aby sme to stihli. Tak som mu oznámila dopredu, nech sa ešte chvíľu pohrá a že pre neho prídem a budeme mať hudebku. Prišla som, povedala, že musíme ísť, popísala, čo tam budeme robiť. Malý mi dal ruku a povedal „Ideme na to! Zpivat!“ (Rozpráva československy) :D ešte sme mali časovú rezevu.

Asi v ten istý deň som ho zasa zo záhrady potrebovala vziať na obed. Zasa som mu to oznámila dopredu a nastavila som mu budík na 10 minút, aby sa ešte dohral. Budík zazvonil a bez slova išiel za mnou dnu.

Nasledovalo upratanie hračiek pred obedom, mal tam rozhádzané plyšáky. Vzala som ho, že mu pomôžem a hodila som pravého plyšáka. On chytil plyšového psa a išiel s ním k stolu. Už som ho chcela zavolať ale zastavila som sa a počkala, sledovala ho. Ukázal psa koníkom na stole, psovi ukázal nálepku dinosaurieho vajca nalepenú na jeho stoličke, otočil sa a začal vracať ostatné plyšáky do krabice! A psa nakoniec :D

Už viackrát som si všimla, že musím len chvíľu počkať a on začne spolupracovať.

Tak bych se taky chtěla podělit. Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním). 

Ohromě pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono a on vydržel hodinu než jsme všechno zabalili a to mu rostou zuby. 

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: “Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.” On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :-)

Byl to skvělej pocit :-)

I my doma koukali a chyb delame v dobre vire hromadu, bohuzel 😒 o tom, ze delam neco spatne jsem dlouho premyslela, dekuji za po popostrceni.

Zacali jsme hned dnes rano. Dcera zase protahovala oblikani do skolky a uz to vypadalo, ze zase sklouznene, ale rikam muzi – ty ses vcera se mnou nedival?

On koukne do pokoje a rika-potrebuju, aby ses uz oblekla do skolky, potrebuju byt vcas v praci. Dcerka na nej koukla a rika proste a obycejne TAK DOBRE.:-):-).

Sice ji to jeste trvalo, ale rano bylo v pohode a klidu 🙂 🙂. Tak snad se budeme zlepsovat 🙂.

Onehdy jsem tu s vámi řešila vstávání, dcerka (3) bojkotovala a plakala a vstávat nechtěla.

Dnes se chci podělit o kouzlo, co nám pomohlo – vstává přece celý člověk, a tak je potřeba popřát dobré ráno všem částem těla!

Abychom v 8:50 odjížděly, mám budík na 6:45 a začínám s „Dobré ráno, Alenko!“ a pohladit, „dobré ráno hlavičko!“ a pohladit po hlavě, „dobré ráno, zádíčka“ a pohladit po zádech…

No abych to zkrátila (jinak bychom tu byli hodně dlouho 🙂), popřeju dobré ráno (výše popsaným způsobem) všemu, co lze pohladit (čím detailněji, tím líp, obočí, ouško, loket, koleno a jednotlivé prsty na nohou i rukou…) a když se vrátím zpět k vláskům, šibalsky na mě mrknou dvě očka a ozve se „Alenka už je plobuzená!“ a jdeme s úsměvem vstávat!

Chci se podělit o svou zkušenost se zastavením se ve vyhrocené situaci. Jsem spíš ten typ, co jakmile má dojem, že je spěch, tak se snaží všechno stihnout rychle rychle, jako tank.

Dávání stopky mi teda fakt není vlastní, nicméně učím se. Nedávno jsme se s Fífou chystali jít ven, oblíkali jsme se a viděla jsem, jak Fífa zpomaluje, a nakonec přímo vzdoruje tomu, abych mu pomohla do bot.

Už jsme byli oba jinak oblečení, zimní bundy, pekelné vedro, a cítila jsem, jak ve mně roste tlak. Nejradši bych ho popadla, narvala do bot a vyhodila za dveře :).

Místo toho jsem otevřela dveře, nadechla se blahodárně studeného vzduchu (ochladila mou horkou hlavu) a řekla synovi: Víš Fífo, já mám teď vztek. Tak si tady sednu a počkám, až mě to přejde, jo?

Sedla jsem si na podlahu a vydýchávala to. Byla jsem tak soustředěná na svoje pocity, že jsem si poprvé nevšimla, že mě Fífa šťouchá do ruky. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že do mě šťouchá právě těma botama, co si chce obout :)

Díky vám.

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

Hezké ráno Katko a Nevýchovo,

ráda bych vám všem poděkovala za to, co pro nás rodiče děláte. Za vaše skvělé nápady, rady a inspiraci jak na děti. Účast v kurzu pro nás zatím není úplně v plánu, ale stále vás sledujeme na fb a čteme vaše příspěvky. Vaši práci propagujeme mezi známé, aby co nejvíce lidí změnilo přístup ke svým dětem a byli šťastnější (jako my).

Pokud vás to zajímá, ráda bych vám napsala pár situací- konfliktů u nás v rodině, které se učíme řešit a většinou se nám daří! Díky vám!

Žijeme s přítelem, dcerou a synem v rakouském Tyrolsku, tedy daleko od našich rodin, jsme tady na všechno sami. Takže uznávám, že mám někdy dětí, řevu, odmlouvání a všeho opravdu plné zuby a vybublám. Johannka byla vždy strašně hodná a opravdu zlatá, do té doby než se jí narodil brácha! To jí byl rok a třičtvrtě. Tehdy jsem si to neuvědomovala, všechno to přicházelo postupně a na malého byla hrozně hodná, má ho opravdu moc ráda. Nebrala jsem to jako žárlivost, ale jako ono „období vzdoru“.

Začal být problém někam dojít po svých, sedět při jídle u stolu, nechat si dočistit zuby, v noci se budila s neutišitelným pláčem a vztekáním atd.. Něco šlo vyřešit, něco hůř a také něco fungovalo dobře s tátou něco jiného s mámou. Ovšem když něco opravdu nešlo a já jsem se zeptala sestry, švagrové, kamarádek nebo rodičů na radu, dostalo se mi odpovědi, že po dobrém to určitě nejde. Tady jsou některé „zaručené“ rady, kterých se nám dostalo:

„Musíš ji zakleknout, jednou rukou držet ruce a druhou volnou rychle vyčistit zuby, ideálně když řve aspoň má otevřenou pusu! U nás to jinak nešlo u všech tří dětí“
Jo, vyzkoušela jsem to a chtělo se mi brečet s ní, takže poprvé a naposled. Zjistili jsme, že je klidnější, když ví a vidí co se děje. Takže stojíme spolu u zrcadla, malá má svoji malou baterku, svítí si do pusy a dívá se do zrcadla a já jí vedu ruku, pak si chvilku čistí sama a všichni jsou spokojení.

- „Musí si vždycky obléct, to co ty říkáš, přece nechceš aby prochladla!“
Vím, že u sestry, od níž jsem radu dostala to vede pouze k tomu, že jsou všechny děti věčně nastydlé- potí se jak běhají a pak prochladnou když se zastaví. Navíc je to vždy s křikem, když řeknou, že je jim horko a nesmí se vysléct.
Takže když někam jdeme vezmu vždy raděj víc oblečení a to jí nabídnu pokud mám pocit že by jí mohlo být zima a samozřejmě kontroluju. Má 2 a čtvrt roku a když je jí zima nebo horko, řekne si. Joo spí jen v tričku a odmítá i deku a to tady máme hodně čerstvo, ale čemu to vadí? Není nemocná ani zmrzlá asi jí to tak vyhovuje:)

-„Neber si miminko do postele, zvykne si na to a už ho to nikdy neodnaučíš!“
Johannka spala od miminka ve své postýlce, v 10 měsících byla sama ve svém pokoji a všechno šlo dobře. Ale pak přišlo období, kdy se jí zdály zlé sny a měla strach být sama-má ho pořád jen už ne tak často- a tak s ní zkrátka spí tatínek. Tak to je, myslím, že je jedno, jestli je dítě samo v pokoji od miminka nebo až ve 3letech.

-„Ježiš zase ten její amok. Sama neví proč teď řve, nemá smysl se s ní o tom bavit!“
Ano to jsem si taky myslela, než jsem začala používat nevýchovné metody. Jeden příklad za všechny a že jich na tohle téma poslední dobou máme opravdu mraky. Jela jsem s oběma dětma autobusem z nákupu. Johannce jsem řekla, že příští stanici vystupujem, aby s tím počítala. Autobus zastavil a já říkám honem pojď ať stihnem vystoupit, sundala jsem ji ze sedadla postavila na zem a začal strašný řev. Bože zase a zrovna teď když spěcháme. No nic, čapla jsem ji zase na ruce a vynesla z autobusu.

Byla jsem naštvaná, měla jsem 2 tašky s nákupem, prcka v nosítku a k tomu ještě táhnout 12ti kilovou ječící slečínku, navíc když se přece vůbec NIC NESTALO. Když autobus odjel chtěla jsem jí vynadat, ale vzpomněla jsem si, jak vždycky říkáte, že dítě má vždycky důvod. Tak jsme si sedly na lavičku, počkala jsem až se trochu uklidnila a ptala jsem se jí úplně klidně co ji tak naštvalo a ona uplakaně říká „sama“. 

Tak jsem přemýšlela, co asi tak chtěla zase sama udělat.. A pak mi to došlo! Říkám jí " Tys chtěla sama slézt z té sedačky v autobusu?" a ona příkývla. Tak jsme se domluvily, že příště bude už vystupovat sama a ono to funguje. Teď, když jí říkám, že už budem vysedat, ať se připraví, tak mi připomene „sama mami“.

-„Pěkně s váma mává, jen zabrečí a hned jste u ní. Nechte ji prostě vyřvat!“
Tak to považuju za totální zradu dítěte. Ano, stane se, že je den blbec, mám nějaký shon a potřebuju třeba uspat Sebastiana a k tomu se začne Johanna nepochopitelně vztekat tak za ní na chvíli zavřu dveře, abych se uklidnila a jednu jí nešvihla a s chladnou hlavou se vrátím a jdeme „hledat a řešit“.

Asi bych našla spoustu dalších příhod a situací, kdy nám vaše rady pomohly a chytli jsme se za nos, že tady jdeme špatnou cestou.

Hlavně pro mě už rodičovství není jen houpačkou mezi šťastnými chvilkami a depkou z konfliktů. Teď vím, že nemusíme dělat našim dětem , to co jsme sami neměli rádi- „nutné zlo“- jak říkají naši rodiče- jde to i bez toho.

Pochopitelně jsme vzhledem k tomu, že jsme začali s nevýchovou nedávno a také vzhledem k věku dětí na úplném začátku a to horší je teprve před námi, ale myslím, že jsme nakročili pravou nohou a že to jako správná parta zvládnem! Snažíme se od vás stále učit a zvládat s klidnou hlavu vyhrocené situace.

DĚKUJEME za skvělou práci, kterou odvádíte.

Webinář jsme shlédli spolu s mužem. U situace v restauraci jsem se rozbrečela. Pochopila jsem, že je důležité dívat se na svět tak trochu dětskýma očima.

Do včerejšího dne jsme oba měli pocit, že hlavním úkolem našeho sviště je dostat nás do blázince. Jenže ono je to najednou všechno jinak. Do blázince se vlastně dostáváme my.

A tak dnes ráno, když malého muž chystal do školky a malý se měl oblékat, tak přišlo od malého jeho ne. Čekala jsem, jaka bude reakce muže. Obyčejně by to bylo: ,,Maxi dělej, nemám čas na takové blbosti.'' Doprovázené křikem.

Ale ejhle. Najednou z muže vypadlo klidné slovo proč. A tak přišlo z mé strany takové uspokojení. Dnešní ráno bez křiku bylo úžasné. Super

Dobrý den,

já jsem Vám jen dneska chtěla napsat, jak moc dneska seděl podcast o rodičovském mlčení na naší dnešní situaci před odchodem do školky. Můj dvouletý syn se nerad obléká, ale vím, že to umí a občas si i něco oblékne sám.

Dnes ráno jsem jen oblečená a obutá prostě čekala mlčky u dveří, samozřejmě místo přemlouvání a vymýšlení toho, jak to udělat. A on se asi po 5–10 minutách pobíhání po bytě a rozčilování na chvíli zastavil, ztichnul, a začal se sám oblékat.

Srdce mi úplně povyskočilo. Popisování situace, vyjádření toho, že mu rozumím, že to nemá rád, ani ptaní se, jak by to chtěl udělat on, abychom to spolu zvládli, u nás moc nefungovalo. On chce všechno dělat sám, úplně. Tak jsem moc ráda, že to dneska takhle klaplo.

A poté jsem po cestě ze školky objevila dnešní díl podcastu. V Nevýchově jsme již skoro rok, ale propracováváme se kurzem pomalu, zato konstantně.

Moc mě těší, že ten dobrý základ, který mi dala svoji výchovou moje máma, mužů díky Vám skvěle rozvíjet.

Z Německa zdraví

Nedá mi to a shrnu náš včerejší den, plus porovnání, jak bych reagovala nebýt Nevýchovy:

1) Ráno Eliáš chce po probuzení koukat na pohádku:
Já: Jasně, Eli, ale trochu se bojím, že se ti pak nebude chtít to vypnout a jít do školky, nebo že přijdeme pozdě.
Eli: Tak aby ses nebála, já se rovnou nasnídám a obleču, a pak to teprve pustím. A až řekneš „Elíšku, jdeme“, tak to vypnu.
Já: No tak to by šlo, domluveno.
A bylo to tak (zdržení 2 minuty oproti normálu, takže v pohodě).

Jak by to bylo bez Nevýchovy?
„Jsi se zbláznil, ne? Vidíš mě, že bych si četla, nebo že by si táta hrál? Na pohádky se koukej o víkendu, teď jedeme do školky.“

2) Muž nandavá Eliášovi zateplené kalhoty na tepláky, Eli kňučí… Na moje myšlenky (Ježišmarja, proč tak kňučí, vždyť se mu nic neděje, tak to ať se oblíká sám) naštěstí nedošlo, protože muž hlásí:
„Jak tě tak poslouchám, tak vidím, že se ti něco nelíbí.“
Eli: Jo, je to shrnutý!
Já: Nosil bys radši punčocháče?
Eli: Jo!
Já: Tak já si to vezmu na starost, nějaký seženu, ok?
Eli: Díky, mami.

3) Máme na návštěvě babičku, co je tu až do rána. Babička ráno všechny organizuje a hrozně u toho povídá.
Bez Nevýchovy? „Babi, prosim tě, nech už toho, nikomu nepomáháš, proč musíš pořád mluvit?“
S Nevýchovou: „Babi, chceš nám nějak pomoct s vypravováním?“
Babi: Jo, ale nevím s čím, vy to všechno děláte jinak.
Já: Tak víš co, navrhuju, že my teď pojedeme podle našeho, jak jsme zvyklí, a ty se můžeš v klidu nasnídat. A až bude nějaké dítě hotové, pošleme ho za Tebou, že si může s Tebou číst, včera říkali, že by ráno chtěli.
Babi: Tak jo, tak já se budu aspoň koukat, jak to děláte. A později: „Já moc mluvím, viď? Tys tak nemluvila, ale vyrazili jste vlastně včas. A koukám, co už i Anežka zvládne. I sama utřela mlíko, co rozlila…“

A takových situací je tolik, že z toho mám fakt radost :)

Můj první úspěch – první den po shlédnutí prvního videa :-). Mám 18ti měsíčního syna, který ještě nemluví, takže je pro mě jako pro „nováčka“ situace o něco horší.....ale:

Dnes byl problém s oblékáním bundy na spaní (spíme přes den venku v kočáře – čerstvý vzduch je čerstvý vzduch). Syn se začal zlobit a plakat, když došlo na oblékání bundy. Sedla jsem si k němu na zem, podívala se na něj a řekla mu „Jak bys to chtěl ty“.

Světe div se, přestal plakat, podíval se na mě a zavrtěl hlavou jako že NE. Řekla jsem mu, že jsem pochopila, že bundu na spaní nechce. Tak jsem hned navázala, že když ho přikryju dekou tak to bude v pořádku. Zavrtěl hlavou jako že JO a pak už to šlo jak po másle – bylo to skvělý a líbilo se nám to oběma :-) 

Pospíchali jsme ven a Kubík (rok a třičtvrtě) se nechtěl oblékat. Prostě mi přišlo, že nic nezabírá, a do toho únava. Až mě napadlo říct: Kubí, potřebuju tě obléct, protože je venku zima, jinak nemůžeme ven za dětma si hrát. Položil hned autíčka, co měl v rukách na zem, a nastavil ruku, abych mu mohla obléct bundu. A pak si je zase vzal zpět do rukou a chtěl si sednout už sám do kočárku.

Jak jednoduché to najednou bylo. Taková radost a úleva, že Nevýchova funguje a my můžeme jít ven a vše stíháme.

Opět skvělé zážitky a návraty do dětských pocitů díky Nevýchově. Uvědomila jsem si, kde nám to ještě hapruje a jak ještě posílit komunikaci. Nejen s dcerou.

Minulý týden jsme měli několik krásných zážitků. Třeba se nechtěla oblékat doma a nám v tom nebylo uplně dobře. Tak jsem jí popsala, že mám strach, že bude nemocná, když bude lítat doma nahatá. Odpověděla, že chce být nemocná, aby mohla jít k panu doktorovi. Tak jsem jí odpověděla, že k němu může jít i jako zdravá. Můžeme si hrát na doktora. Ale i tak by bylo fajn se obléknout, protože za doktorem nechodíme nahatý.

Během chvíle se oblíkla (předtím jsme se snažili domluvit třeba hodinu a půl – stylem, nešlo to domluvit se, nechali jsme ji být). A poté začala dvouhodinová hra celé rodiny na návštěvu u pana doktora, pak společná diskotéka a tančení. Skvělý zážitek. Když se z problému stane hra.

Dnes bych se ráda podělila o malý úspěch. Není to možná nic zásadního, ale přiznám se, že mi to udělalo radost. Byli jsme se synem (24 m) na cvičení pro děti. Cvičení už skončilo a my se chystali na odchod. Doma takové situace už celkem zvládame, ale přiznám se, že pod tlakem okolí, jsem občas celkem nejistá.

Cvičení probíhá ve velkém sále a on tam strašně rád běhá. Říkám mu, že už bych ale potřebovala jít a že vidím, že ho to stále baví a tak jestli potřebuje, může ještě chvíli běhat, ale že já už ho čekám u dveří. Určitě to neměla být nějaká strategie, že jako odejdu, ale jen to, aby se neztratila ta myšlenka na odchod.

No podle pohledů okolí, nám to už celkem trvalo, ale ještě jsme nebyli úplně poslední, jiní se ještě v sále oblékali. Jedna maminka už mi navrhovala ať se schovam za roh, že ona to používá a že to funguje. Jen jsem se usmála a řekla, že díky, ale zatím dobré. Říkala jsem si, jestli mi vadí, že tam běhá, nebo jestli mi vadí ty pohledy. No a protože jsme měli čas, tak jsem si řekla proč ne.

A světe div se.
Syn se ke mně s úsměvem rozběhl a venku jsme byli v podstatě zároveň jako všichni ostatní i s oblékáním na chodbě a úsměvem na rtech. Už nás tam celkem znají, synovi se z tama nikdy nechce, takže celkem koukali. A stačilo tak málo, chvilka času a důvěra, že to spolu zvládneme. 😊

S Vojtou (2 a čtvrt) jsme byli na oslavě 60tin, bylo tam takové velké předsálí, kde Vojta nadšeně pobíhal a točil se dokolečka. Když jsme ho večer už chtěli odvézt k babi, museli jsme tím předsálím projít.

Táta ho nesl a on se začal šprajcovat a řvát, táta už začínal být naštvanej, tak jsem je doběhla a říkám: „Vojtí, ty se chceš ještě zatočit?“ „Jo.“ „OK, ale už bychom pak chtěli jít.“ „Jo.“ Třikrát se zatočil a utíkal k autu!!!!! A muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy?“ :)

První úspěchy:
Dcerka (2,5roku) si sama vybírá co si ráno obleče na sebe, jestli šaty, kraťasy nebo tepláky a oblékání je v klidu, někdy chce být ještě v pyžamu, tak jí nechám a někdy se chce oblékat hned.

Večer, když už je hodně unavená a má se jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání. Třeba včera řekla, že se ještě nechce jít umýt, tak jsem se jí ptala, co by potřebovala, aby se šla umýt a ona že si chce nejdříve vyčistit zuby :-)

Někdy přijde a sama od sebe mi dá pusu. Často se jí ptám, jak by to chtěla udělat ona. Ještě někdy se stane, že na ní zakřičím, ale už to není tak často, jako před začátkem kurzu Nevýchovy a za chvíli mi to mrzí a přemýšlím, jak jsem to měla udělat jinak, aby jsme se dohodly.

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.

Dobrý den Katko, jsem táta dvou kluků, sleduju Nevýchovu a děkuju za ní. Píšu vám, protože se mi včera stalo něco, co mnou hluboce otřáslo, třeba se vám to bude hodit. Chodím pro staršího syna pravidelně do školky a včera jsme byli svědky scény, kterou prostě nedokážu pochopit. Seděli jsme s Péťou v šatně a povídali jsme si o tom, co ve školce zažil, takové běžné klukovské řeči o zadkožroutech a legu, asi si to dovedete představit. A vůbec jsme netušili, co nás v příštích minutách čeká.

Do šatny přišla babička, děda a malá holčička, pro kterou si přišli. Jmenuje se Bětuška. V tom okamžiku pro mě začal horor. Bětuška došla ke svému místu, aby se oblíkla a babička s dědou si k ní stoupli asi na 20 cm blízko. Nad hlavou měla skříňku, před sebou prarodiče a za zády věšáky. Stála tam skoro v pozoru, v ruce držela bundu a nemohla se ani hnout.

Prarodiče jí okamžitě začali dost nahlas kibicovat: Hele, neseď tu a dělej, Bětko, nebudeme tu na Tebe s dědečkem čekat věčnost. Maminka taky říkala, jak Ti všechno trvá. Ostatní děti už jsou takový šikovný, akorát Ty jsi pořád brzda. Tak honem, ať vidíme, jak Ti to jde.

Přál bych vám Katko vidět ten její dospělý pohled. Podívala se na ně a povídá jim: Prosím ustupte, nemám místo. Takhle jasně jim sdělovala, co od nich potřebuje, aby mohla udělat, co chtějí. Jenže z druhé strany se ozvalo: Tak se hned teď vrátíš do třídy, když se neumíš oblíct. Nebudeme tu na tebe čekat celý odpoledne!

Znovu se na ně podívala a znova jim říká: Couvněte, prosím, potřebuju prostor. Asi nemusím říkat, že na druhé straně to žádnou rozumnou reakci neudělalo. Stáli dál, jenom babička na ní začala řvát: Tak my pro tebe jedeme autem, abys nemusela ve sněhu a Ty takhle? Já to řeknu mamince. Když se neumíš oblíct, tak asi nebudeš chodit do toho baletu. Bětuška dál stojí v pozoru, čím dál tím hůř překonává pláč a dál je prosí, aby trochu couvli.

To už ale babička nevydrží a normálně na ní ječí: Ty si myslíš, že nám budeš rozkazovat a že se tady budeš takhle vztekat? To nemá cenu, dědečku, my jdeme pryč, až se oblíkneš, přijď za námi ven, jestli tam ještě budeme čekat. To Bětka už ale nedává, stojí mezi prarodiči, pořád v pozoru a pláče. Asi se bojí, aby jí tam fakt nenechali. Babička jí dá ještě 20 vteřin, pak chytne manžela za ruku a teatrálně odchází za dveře.

Hned se ale vrací a znova na Bětušku ječí: Seš hloupá husa, okamžitě se oblíkni, nebo nasedáme do auta a necháme Tě tady. A neřvi, nebo si mě nepřej. Malá pláče, nevidí na boty, co si obouvá a prarodiče znovu teatrálně odchází. Zvoní jim telefon, asi volá Bětušky maminka, protože babička do telefonu říká: No, ještě jsme tu, zase se vzteká. Naštěstí ale zůstali za dveřma, tak je klid.

A to je Katko, upřímně, první okamžik, kdy jsme se s Péťou odvážili reagovat. Do té doby jsme tam jen šokovaně seděli a sledovali je. Došli jsme za Bětuškou, Péťa jí dával bonbón a já se jí opatrně zeptal, jestli jí můžeme nějak pomoct. A víte co? Mrazí mě z toho ještě teď. Dospělým pohledem se mi podívala do očí a povídá: To je dobrý, já si to vyřeším, jděte pryč. Pětileté dítě, Katko, chápete to?

V očích prarodičů hloupá husa, co se vzteká. Odešli jsme a popravdě nevím, co se tam dělo. Ale protože jsme zapomněli špinavé tepláčky, museli jsme se z auta ještě vrátit. Prarodiče byli pořád za dveřma. Bětuška seděla na svém místě a plakala do bundy. Péťa mi pak po cestě říkal, jak je rád, že nemá zlé rodiče ani babičky a dědečky. A že příště uděláme zadkožrouta a on si vezme bábu, já dědka a tak nebudou mít čas na Bětušku křičet, když nebudou mít zadky.

Už je to dva dny a pořád na to musím myslet. Nikdy nezapomenu na ty její oči a na to, jak exaktně jim říkala, co potřebuje. Opravdu jsme tak tupí a nechápající? Opravdu nám to ty děti takhle jasně říkají a my je neslyšíme? A oni se pak musí vztekat a plakat do rukávů? Bohužel asi ano.

Od včera si dávám zase o kus většího bacha, abych nebyl stejné hovado, jako ti dva tam. Pardon. Děkuju, že jste mě vyslechla. A držím palce v tom, co děláte, má to obrovský smysl. Pro Bětušky, Péti i jejich tatínky :)