Máme s dětmi 11 a 13 velmi otevřený vztah a již 2 týdny pracujeme s Nevýchovou a musím říct, že zázraky se dějí, ale největší chyba byla ve mně a to mě překvapilo, opravdu jsem si myslela, že přiznat chybu bude působit jako selhání rodiče a výchovy, protože rodič vždy ví co dítě má a nemá dělat .

Přestala jsem použivat otřepané věty, chci znát názor děti, uzavíráme dohody a najednou se u nás nekřičí, syn zapomínal spláchnout i WC, najednou vše dělá, nic mu nepřipomínám, světě div se, zapomněl si do školy láhev na pití a žízní neumřel (napil se od spolužáka ).

Ale přiznávám, že je to hlavně o mně a mém přístupu a sebeovládání, protože já sama jsem měla tvrdou policajtskou výchovu. Partner je naštěstí klidný a na výchově se shodneme, podporujeme děti v jejich aktivitách a máme opravdu harmonii a děti hezký vztah, nevedeme a nikdy jsme nevedli u dětí sourozenecké bitvy. Naučili jsme děti vzájemných dohod a když např. vyklízí myčku, zaberou si každý část a příště si to vymění.

Váš kurz sledujeme spolu s partnerem a vlastně si ověřujeme a rekapitulujeme a posouváme se dál, protože děti milujeme a chceme, aby si samy pro sebe zvolili tu nejlepší cestu životem!

Taťka nám přivezl domů točenou zmrzlinu do vaničky. Dokonce 2 vaničky. Jedna celá vanilková a druhá napůl vanilka s černým rybízem. Když je chuť, kluci si vyndají každý jednu vaničku a ujídají. Oba mají raději vanilkovou, takže ta míchaná už má vanilkovou vyjezenou, je tam jenom kousíček vanilkové. No a dnes si kluci vyndali vaničky a zjistili, že oba chtějí tu jenom vanilkovou.

Luky (5), že prostě tuhle bude mít, vzal si ji. Mladší Ondra (3) začal pobrekávat a lehl si na zem. Já jsem přesně na odchodu na poštu, takže rvačka o zmrzlinu mě mohla „zbytečně zdržet“… Takže hlavně klid, sednu si na židli a poslouchám, sleduju.
Říkám: Ta zmrzlina je naše všech.
Luky: Ale já ji teď potřebuju?
Já: Jo, to vidím, chceš ji jíst.
Ondra: Taky!
Já: Ty ji chceš taky jíst, jasný.
Luky: Já ji vyhodím do koše a do popelnice, aby ji Ondra nesnědl!
Já: Dobře, já ji pak vyndám, až trochu povolí..
Luky: Ne, to já nedovolím!
Já: Ty se bojíš, že by Ti ji Ondra celou snědl, že?
Luky: JO! …… Ondro, Ty mi ji chceš celou sníst?
Ondra: Ne.
Luky: Ondro, stačilo by Ti jenom malinko?
Ondra: Jo.
Luky: A kolik teda chceš?
O: Ukazuje na prstech 1, to znamená malinko.
Luky: Tak počkej, já Ti dám!

… Bere lžičku ze šuplíku, nandavá vanilkovou a krmí stále ležícího Ondru na zemi. Zeptá se ho, jestli chce ještě a postupně ho nakrmí pár poloprázdnýma lžičkama. pak se ho zeptá: A teď už si můžeš vzít tu míchanou?
Ondra: Jo.

Já po chvíli: No vidíte, jak jste to skvěle vymysleli  
Luky: Já můžu mít vždycky spoustu nápadů a úvah!
Já: Fajn, jedu na tu poštu, taťka je ve vaně, za půl hoďky jsem zpět, čau :-) 

Akce na 3 minuty. Já jenom, že díky za nový kurz, je to tam dost polopatě popsaný, že mi to prostě pomohlo. 

Jedu v Nevýchově už asi půlrok. Nebyl to teda fakt ze dne na den, ale náhodou si ty všechny informace ve mě/v nás (ale hlavně ve mě) nějak sedli a včera jsem pozorovala svoje děti 16m a 3,5roku jak kupčí s autíčky. Měli dvě velká a dvě malinká autíčka a byť Kryštof (starší) chtěl asi ze začátku obě ta velká a vzal si je první. Což znamená ze Maxik taky -co Bracha to já taky.

Tak na ne koukám a Kryštof mu říká: “Maxí spolu jo? Tady mas velký a taky malý a já mám stejný. “ Ale Max chtěl obě velký a Kryštof dal pokračoval. “Nene maxí kámoši jo? Můžeš vybrat jak líbí , ano? Velký a malý ! “ a Max si vybral jedno malé a jedno velké ❤️.

Každý večer jim šeptám že je moc miluju a ze školku zvládneme. Taky už se umíme spolu domluvit ze nějaký den přijdu po Ó a nějaký den bude spinkat. Všechno společně domluvíme ❤️

Tak děkujeme že jste

Děvčata (Terča 5 a Barča 4) mi přišla říct, že by si chtěly hrát na počítači Lego duplo. Já říkám: „Teď je počítač volný a je váš, je na vás, jak se domluvíte mezi sebou, abyste byly obě spokojené.“ Jdu jako pozorovatel něco uklidit do pracovny a slyším, jak Barča říká:

„Já budu hrát první a ty druhá.“ Terče se to nelíbí a říká: „Já chci hrát taky první.“ Normálně bych se do toho vložila, ale v hlavě se ozve Katka z videa: „Dostaly zodpovědnost!!!“ Tak jak, aby z toho nebyla hádka? Vložila jsem se do toho, ne jako soudce, ale jako průvodce. Popisuji situaci: „Je jeden počítač, vy jste dvě a každá chce hrát první. Jak to vyřešit, abyste byly obě spokojené?“

Nějakou dobu je ticho (mé srdíčko plesá, protože holky alespoň přemýšlejí a hledají řešení ve svých hlavičkách). Po chvíli Terča říká: „Baru, mám nápad. Já si zatím půjdu postavit něco z lega a ty si zahraješ tu hru. Až bude počítač volný, půjdu na něj já. Souhlasíš?“ Barča: „Dobře.“

Podívají se na mě (čekají pochvalu? co teď?). Zmůžu se jen na otázku: „Dohodnuto?“ Obě kývnou hlavou. A je to! Super, zvládly jsme vyřešit první problém.

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

Zatím největším úspěchem je téma sourozeneckých sporů. Dříve jsme jakýkoliv drobný konflikt typu:„Mami, on mě kousl, (štípl, sebral hračku, zasedl místo u stolu…)“ dlouze řešili PROČ A JAK a co s tím. po učitelsku a po policajtsku.

Dnes se prostě jen „poškozeného“ zeptám, co by mu pomohlo a on si řekne a do minuty je klid. A „obviněného“ se zeptám, proč to udělal, že bych tomu chtěla porozumět, on to řekne. Já jsem pak překvapená a poučena, krátce si vysvětlíme, jak to udělat příště líp a je klid. (Štípl bráchu, protože mu prý skočil do řeči, toho si pochopitelně nikdo nevšiml, pořád mluví všichni..).

Díky, že se tady tak setkáváme. Přeji Vám všem krásné dny užité s dětmi.

Maličkost, kterou já osobně považuji za skvělý úspěch: Tom (4r) dnes dostal dárek, malá (1r) se mu na něj hned vrhla a začala tahat igelit, co na něm na různých místech byl. Čekala jsem klasicky řev a hysterii od staršího, ať mu na to nesahá. Ale Tom překvapil.

Karolínce odtáhl v klidu ručičky se slovy „Ne ne, to ti nemůžu dovolit, bojím se, že bys to spolkla.“ Malá začala řvát, načež Tom ji začal hladit a říkal jí: „Já vím, že bys to chtěla, ale já tě mám moc rád a bojím se, víš?“ A začal jí zpívat písničku. Malá na něj koukala a u písničky už se smála s ním.
Děkuji, Nevýchovo!

Milá Katko,

ani nevíš, jak nám Nevýchova pomohla. Ale začnu pěkně od začátku 😊

S Nevýchovou jsem se setkala asi před rokem a půl, něco jsem si přečetla, ale neměla jsem důvod jít hlouběji. S naším (teď dvouletým) Bohouškem nám všechno fungovalo nějak přirozeně. Vše se změnilo, když se narodil jeho bráška Beník (3,5 měsíce). Bohoušek začal hodně žárlit a vzhledem k jeho živému temperamentu začlo být doma „veselo“. A horšilo se to.

Když byly Beníkovi 3 týdny, dostal těžký zápal plic, musela jsem s ním být v nemocnici, pak jsme pokračovali doma – antibiotika, inhalace, fyzioterapie, stále pláč a nošení. Nošení pokračovalo i dál, protože antibiotika rozhodily Beníkovi bříško, pořád se kroutil, pištěl, plakal. Na Bohouška jsem neměla moc čas ☹ Krom toho jsem byla úplně vyřízená, protivná.

Bylo to úplně jinak, než jsem chtěla. I na Bohouška jsem začla křičet, on se vymezoval. Dělal věci, co mi vadily a bylo to volání o pozornost. To jsem věděla, ale nevěděla jsem, jak to udělat, abych mu ji mohla dát. Začla jsem si vyčítat, že jsem naprosto nemožná máma, do toho únava, Beník pláče a já nevím, jak mu pomoct, Bohoušek potřebuje pozornost a já mu ji nemůžu dát, doma se hromadí nepořádek. Byla jsem v koncích.

Někdy jsem jenom hystericky křičela a plakala, že takhle dál nemůžu. Toužila jsem po pomoci, ale nebylo to možné (babičky daleko, manžel pořád v práci). V té době jsem ještě neviděla, že dva pomocníky parťáky mám vlastně stále u sebe 😊

Pak jsem se dostala k webináři o vztahu matky s dcerou. Bylo to přesně pro mou situaci s mámou a zároveň se mi tím připomněla Nevýchova. Rozhodla jsem se vyzkoušet celý kurz, protože jsem nutně potřebovala něco změnit. A ono se to měnit začalo. Každý týden jsem hltala videa a snažila se to zkoušet s dětmi. Něco se dařilo, něco ne. Ale postupně přibývalo informací jako dílků skládačky.

Pak zhruba po 3. týdnu přišla krize. Zdálo se mi, že se pořád jen snažím domlouvat a jsem z toho akorát vyčerpaná. Ale vytrvala jsem a přišel 4. týden o vztahu sourozenců. To pro nás bylo klíčové. S našim dvouleťáčkem jsem otevřela téma příchodu bratříčka. On tedy ještě nemluví, ale jsme schopní se domluvit pár slovy, která zná, a pak ano, ne. Nějak jsme se dostali k tomu, že si myslí, že mám Beníka radši než jeho. Tak jsme si popovídali, vyjasnili si to.

Domluvili jsme se, že kdykoli bude chtít, může se přijít pomazlit. Tehdy se zlomilo jeho „zlobení“ a začal mi chtít se vším pomáhat a pořád mě objímal a hladil. Krom toho se Bohoušek zase vrátil k čůrání na nočník. Protože máme látkovky, je to pro mě obrovská úleva a úleva od předchozích sabotáží, kdy měl plíny, a navíc často dělal loužičky na podlahu. A stačil jen tenhle jediný rozhovor.

A když jsem vylítla, naučila jsem se omluvit a on mě vždycky pohladí a obejme. To je taková úleva, umět se omlouvat, připustit si, že je normální chybovat a zároveň se naučit to řešit. Přestala jsem na Bohouška tlačit a spěchat, dávám mu čas, který potřebuje. Ptám se ho (další úleva, že nemusím vědět všechno 😊). Snažím se na všem domlouvat a už to není taková dřina.

Věřím, že jsme nastartovali cestu k partnerství. Stejně tak mladší Beník se zklidnil, víc se směje a už moc nepláče.

Pořád jsem se ale cítila unavená a nestíhající. 5. týden kurzu byl pro mě pomyslnou třešničkou na dortu. Poslední dílek skládačky „RODINNÁ POHODA“. Docvaklo mi, co nám chybí, aby Nevýchova 100% fungovala. Moje pohoda. Ulevilo se mi, že to není mě sobectví. Stěžejní myšlenkou bylo, že děti inspirujeme svým životem a svým životem je učíme. Když jsem se ohlédla, co je teď učím (svým sebeobětování), řekla jsem si, dost. Tohle pro ně nechci.

Znovu jsem začla snít, v rámci možností odpočívat a plánovat. Ráda běhám a vyzkoušela jsem běhání s kočárkem, když si Bohoušek hraje s tatínkem. A abych nezapomněla na ty sny, rozhodla jsem se, že chci příští rok běžet Krkonošskou padesátku. Asi to zní bláznivě od mámy dvou dětí na mateřské. Ale říkám si, proč to nezkusit. Tak či tak je podle mě lepší bláznivá pohodová máma, než unavená hysterická.

5. týden kurzu ze mě sundal těžké břemeno a poprvé od narození Beníka můžu říct, že se začínám cítit skvěle. Už se nebojím, že něco nezvládnu, protože už to není jen o mě, ale o nás. S dětmi jsme parťáci. Je to úžasné. Nevýchova je cesta, po které se chci učit jít. Nepochybuji o tom. A v závěru mi nezbývá nic jiného, než DÍKY, KATKO, DÍKY NEVÝCHOVO!!! Ani jsem nedoufala, že mi kurz může až tak moc pomoct.

Starší syn (Vašík) je velmi divoký, netrpělivý a chytrý, také je dost horká hlava (asi po mně :o)) Od té doby, co se z nás stávají Nevýchovní rodiče, je to u nás k nepoznání. Záchvaty vzteku, které jsme měli na denním pořádku minimálně dvakrát denně, už nezažíváme… Zmizely jako mávnutím kouzelného proutku.

Kluci si spolu krásně hrají, přestali se hádat, domlouvají se a mě nepotřebují. Na desetidenní dovolené jsem se skoro nudila. Přečetla jsem po pěti letech hned dvě knihy a všichni jsme si to prostě užili. Bez vztekání, bez hádek, s dobrou náladou.

Jsem moc ráda, že na kurz koukáme s manželem. Jsou to prima společné chvíle a zároveň je prima, že měníme přístup oba, že se vzájemně podporujeme a dáváme si zpětnou vazbu na situace, které se nám daří i na ty, které se třeba ještě úplně nedaří (ale těch je čím dál méně). Zároveň mám pocit, že díky tomu došlo ke změnám tak rychle a Vašík ochotně přistoupil na nové pravidla komunikace. A myslím, že je teď spokojený :o))

Zažíváme mnoho krásných situací každý den. Když jsme kurz kupovali, trošku jsem se bála, zda to nebudou vyhozené peníze. Dnes vím, že to byla skvělá investice. Moc děkujeme.

Překlenuli jsme horší bratrské období a začíná havajka!
Včera mě nadchl starší na hřišti: Byli tam nějací neznámí malí kluci (prý 15 m). Náš Hynek (19 m) měl s sebou motorku, hrál si na kamínkách. Najednou pojal myšlenku sednout na motorku, ale než se na ni našteloval, tak mu ji zasedl ten mladší neznámý.

Hyneček trága, uznala jsem pocity a snažila jsem se ho povzbudit, že to půjde vyřešit - a nejlépe sám :) A mezitím na „vetřelce“ naběhla maminka, taky nějak rozumovali, jak to udělat, a mezitím za nima přišel Martin (3,5 r) a povídá:

„To je Hynečkova motorka, já chci, abys mu ji vrátil, uděláš to prosím?“ On se zastal bráchy!!! To já za celý život nedokázala, jsme na správné cestě :)

Půjdu s kůži na trh a přiznám se, že jsem byla asi největší odpůrce Nevýchovy. Z úvodních videí jsem měla dobrý pocit, ale nic tak převratného, co by člověk, co zhltal knížky o respektující výchově (RABR, Elaine Mazlish a Adele Faber, Montessori…) už někdy neslyšel. Tudíž jsem nabyla dojmu, že Nevýchova je něco à la tyto knížky, jen dražší…

A pak jsem se přistihla u jednoho článku (myslím, že autorka Hanka Havrilcová), u kterého bylo něco ve smyslu… „no ale jestli vám to funguje, proč to tu vlastně čtete?“. A to bylo ono.

Měla jsem znalosti, ale nedokázala jsem je žít, všechno to bylo nějaký škrobený a umělý a ve vyhrocené situaci policajt jak vyšitý. Děti mě štvaly drobnostmi, hlukem, přišlo mi, že když neposlechnou hned, tak nemám autoritu. Známí mi říkali, že je to dobrý, ale já to prostě necítila jako dobrý.

A tak jsem se rozhodla, že tu Nevýchovu teda zkusím… ​O pět měsíců později… dostávám ohromný množství pusinek, děti mi říkají, jak mě mají rády… Muž si chválí Nevýchovu, kopíruje ji ode mě a říká mi, že jsem skvělá máma a jak je za to vděčnej. Já jsem spokojená maminka, a když někdy slyším svoje „stará já“ na pískovištích a v čekárně u doktora a v autobuse z úst jiných maminek, vidím, jaký máme za sebou pokrok. Dokonce jsem šla do práce bez výčitek, že budu horší máma, a co se nestalo… dcera školku miluje, syn chodí už taky rád a já jsem spokojená maminka.

Když se objeví chvilky nepohody, zvládáme je po chvíli vykomunikovat a omluvit se. A syn (4 roky) s dcerou (2.5 let) si spolu začali skvěle hrát. On jí pomáhá se spoustou věcí, ona jemu taky. Říkají věci jako: „kolik času potřebuješ na hru, než mi tohle půjčíš?“ a „můžu si půjčit tuhle Tvoji věc?“, „já si to představuju jinak, tak co navrhuješ?“

Dokonce i u paní doktorky nás opakovaně chválí, že na našich dětech by mohli natáčet videa „jak se chovat u doktora“. Zlepšil se vztah s babičkou a mojí maminkou a maminkou mého muže.

Děti našich kamarádů a naši kamarádi se ptají, čím to je, že si děti v pohodě domluví čas, kdy si hračky vymění, nastaví čas na budíku a pak si ji bez problémů předají…bez jediného zásahu ode mě. ​A z odpůrce Nevýchovy se stal nadšený propagátor. ​Nevýchovo, DÍKY!!!

Absolvovala jsem kurz Výchova Nevýchovou a jsem za to velmi ráda. Mnoho věcí se u nás změnilo.

Upravil se vztah s 10ti letou dcerou, o které jsem si už myslela, že jí ztrácíme a že jde snad do puberty se svým neustálým odmlouváním a nevstřícností. Ona však po změně přístupu uvnitř mě velmi dobře zareagovala a vidím, jak je za to vděčná. Občas mi vžene slzy do očí, když mi třeba řekne „A mami, jak to vlastně bylo u nás předtím, než jsme se začali domlouvat?“

Snažíme se o změnu přístupu už skoro třičtvrtě roku. Občas mám ale tendence znovu sklouznout zpátky do udělování pokynů a dalších nefunkčních metod, a pak si zase musím pustit opakovaně videa a znovu to v sobě nastavit. Máme ještě 4 letého kluka, který do Nevýchovných principů naskočil mnohem rychleji a snadněji než dcerka, která si už přeci jen prožila 9 let mezi „učiteli“ a „policajty“.

Co mě ale těší nejvíc, je, že se velmi upravily vztahy mezi nimi, že se opravdu snaží hledat řešení a jen velmi málo už mě k tomu potřebují. Už neslyším každou chvilku „Mamí, on mi tohle…“ a „Mamí, ona mi tohle…“ a „Řekni mu něco…“ apod.

Nyní čekáme třetí dítě a už se nebojím, že to nezvládneme. Věřím, že se naše děti tentokrát nebudou cítit odstrkované a zanedbávané, jako se musela po narození druhého dítěte cítit naše tehdy 5ti letá princezna, sesazená z trůnu.

Takže vám moc děkujeme a všude vás chválíme a šíříme dál. A jsem překvapená, kolik známých už o Nevýchově něco slyšelo nebo ji dokonce praktikují.

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád.

Mnohé z toho, co jsem dělala už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval. Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život.

Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc, než dřív. Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co…a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku.

Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Jsem už babičkou a mám v sobě vzorce chování z rodiny. Své děti jsem také vychovávala podle toho. Snažila jsem se něco měnit, ale teď když vás poslouchám a jednám s vnučkami podle vás, vidím změnu. A hlavně, funguje to.

Naposledy, když se u mě vnučky sešly (3,5 a 2,5 roku), starší odcházela a zapomněla u mě plyšáka kočku. Mladší přiběhla s kočkou, a než stačila cokoliv říct, starší jí kočku vytrhla z ruky a mladší zůstala stát jako opařená.

Řekla jsem: „To jsi hodná, že jsi přinesla Eli kočku. Ty jsi nechtěla, aby ji tu zapomněla, aby se jí po ní nestýskalo. To je Eli asi moc ráda.“ Eli vrátila kočku mladší Vanesce, ta se usmála a kočku jí podala. Eli na to: „Omlouvám se, Vany, a děkuji.“

Uvědomila jsem si, jaká by asi byla reakce, kdybych na starší začala křičet: „Proč jsi jí tu kočku vytrhla z ruky?“ Katko, děkuji za kurzy, škoda, že jste tu nebyla před 35 roky, když jsem vychovávala mé děti :)

Ještě večer pak Vaneska, když ji maminka volala, aby se šla koupat, a ona si stále hrála, povídá mamince: „Omlouvám se, už jdu.“ To se naučila od starší vnučky. 

Právě jsem se pokoušela Elinku uspat (už po sedmnácté?), když vzduch rozřízl ten známý křik jejích dvou sester. Zase se kočkovaly. No… kočkovaly bylo slabé slovo. Na to, že starší má značnou silovou převahu, vyzrává mladší mazaností. Dobře ví, co nás zaručeně dostane do tranzu: KŘIK! A tak ho používá ráda a často ;)

Včera jsem to ale nevydržela a po krátké úvaze, že rady „nechte ji, ono ji to přestane bavit“ se ukázaly jako liché, jsem se vydala na průzkum situace. Na jazyku mě pálily věty jako „To vás musí člověk POŘÁD jenom HLÍDAT?!“ nebo „Jestli OKAMŽITĚ nepřestanete řvát, ZABAVÍM vám…“ – nevšimla jsem si, o co se vlastně hádají…

Jenže – protože mám za sebou první týden kurzu Nevýchovy :)), v klidu si sedám mezi ně a snažím se nejprve zklidnit toho vnitřního učitele a policajta, co by pořád jen poučovali a rozdávali pokuty a trestné body. Holky sedí pod houpací sítí a jedna na druhou se mračí jako o závod: kdo s koho. Usměju se na ně a s přemáháním popisuju „nezaujatě“ situaci:

„Vidím, že se na sebe zlobíte… Něco se mezi vámi stalo?“ (Jako by to nebylo jasné i na Marsu!!!) A ta mladší křičí „JOOOOO“ a starší na to „Protože ONA mi tam vlezla a žduchá do mě, FURT!!!“

Ale protože vedle mi pláče miminko, obě holky vezmu kolem ramen a povídám: „Hele, holky, chápu to tak, že obě chcete jednu věc a nějak vám nejde se domluvit, aby vám bylo hezky. Teď jste, koukám, obě smutné a nazlobené. A já jsem taky smutná, když slyším, jak na sebe křičíte. Je mi to líto a moc ráda bych vám s tím pomohla. Ale upřímně: nevím jak…“ (Elinčin křik mi vyvrtává do mozku díru.) „A tak vám navrhuju, ať zkusíte něco společně vymyslet samy, co vy na to? Zvládnete to?“

Obě se na sebe překvapeně podívají. (To jakože už nejsme nepřátelé, ale parťáci?) „Holky, já bych si moc přála, aby Elinka mohla usínat v klidu, tak vás tu teď nechám a vy zkusíte vymyslet nějaké řešení, jak byste se mohly houpat obě. A když to zvládnete potichu, slibuju vám, že za malou chvilku jsem zpátky u vás a vy mi ten svůj nápad povíte, platí?“ Plácly jsme si na to a já s trnutím šla uspávat…

Ani ne za pět minut Eli usnula a já se vrátila k holčičkám. Mína seděla na síti a Sisi ji houpala. „Tak jak vám to dopadlo?“ ptám se. Obě vysmáté a hned mi hlásí: „Maminko, my jsme se dohodly, že se budeme střídat, a že když některá se bude chtít houpat, tak hezky poprosí.“ :) Teda, byla jsem v tu chvíli na ně nesmírně pyšná.

Jejich jednoduchá dohoda mi vyrazila dech – ne genialitou toho nápadu, chápete, ale tou prostou větičkou, na kterou si přišly úplně SAMY, totiž „My jsme se dohodly“.

Protože teď už věřím, že ani se třemi dětmi na výchovu nejsem sama, že jsme totiž parťáci, kteří se můžou a umějí spolu dohodnout. A taky že výchova není PROBLÉM, který je třeba vyřešit, ale DOBRODRUŽSTVÍ, které je třeba prožít. :)

Je 8h ráno, sedím v kuchyni u stolu a pracuji. Přiběhne Pepa (3,5r) bere židličku a otevírá ledničku, Rozárka (21m) běží za ním. Pepa si bere přesnídávku a jednu podává Rozárce. Otevírá svoji a poté i ségře. Sedají si vedle sebe a společně svačí. Dojetím bych skoro brečela. Takový obrat! Ještě před měsícem by se u ledničky servali, kdo tam půjde první, co si kdo vezme. A byla by z toho bitka a já vzteklá.

Celé ráno jezdí imaginárním autem – z ložnice jen slyším – Rozárko, podáš mi to? – díky! Rozárko,pojď sem atd. Bez mlácení, kříčení, volání moji pomoci. Jsou fakt parťáci, kteří si vystačí sami! A já? Pro mě neuvěřitelná věc – pracuji, mám chvíli čas pracovat – něco nemožného a pro mě nepředstavitelného! Nemusím řešit poškrábané obličeje, bitky o hračky, ani si s nimi nemusím hrát.

Pořád dokola se ptám: Božínku, co se stalo? Že by ty zubní kartáčky, co jsme po Katčiným webináři nakoupili, byly kouzelné?…ne, ne… Více jsem Pepu zapojila do péče o ségru – Můžeš prosím Rozárce podat, můžeš jí prosím pomoct? Pepa se cítí jako velký chlap, když jí může s něčím pomoci.

A víte, co jsem ještě dala dětem? Svobodu a lásku, lásku, lásku….Své děti miluji,ale možná až teď to cítí, když jsem ji začala více projevovat. Hlavně u Pepy – více se mazlíme, povídáme, děláme si odpoledne jen pro sebe.

Měl to náročné, když se narodila Rozárka, bylo mu teprve 22m. Ovšem teď mám pocit, že už se zase spolu MÁME. Maminku, kterou ztratil narozením ségry, zase získal. A myslím, že to byl ten zlom – Já jsem tu zase pro něho a on začal svoji ségru brát jako parťáka a přestal s ní válčit o maminku! Jsem šťastná máma dvou dětí a skoro mi je líto, že mám rodičák už „jen“ na rok :-)

Máme dva syny, Matýse (3r) a Danýse (1,5r). Matýs sedí v obýváku na zemi a sám si hraje. Povídá si u toho a přehrává si scénku – svůj imaginární rozhovor s Danýsem. Znovu si tak prožívá příhodu, která se jim půl hodiny předtím úplně nepovedla a byl křik:

M: Danýsi, já chci tohle auto.
D: Neeee!
M: Joo, Danýýýsi, já chci tohle auto!!
D: Neeee!
M: Prosím tě, Danýsi, můžu si půjčit tohle auto?
D: Tak já si s nim ještě chvíli pohraju a pak ti ho půjčím, jo?
M: Jo. …
D: Tak už. Tady ho máš.
M: Děkuju :) 

… aneb s dohodou jde všechno líp :) Dojemná chvíle – už je to tady! <3

Do kurzu jsem se přihlásila po zhlédnutí Rodičovského seriálu, ze kterého jsem byla totálně paf a nadšená… Vždy jsem chtěla mít skvělý vztah s dětmi (dcera 7 let a syn 5 let), hezky jsem si to plánovala jaké to bude super a velice rychle jsem narazila…oni ti děti mají i svůj názor! S tím jsem moc nepočítala :)

Myslela jsem, že bude stačit uvědomělá matka, která je vše naučí! Až když jsem poznala vás a vaše metody, úplně se mi otevřely oči a díky audio zážitkům jsem se znovu stala dítětem ❤️ Ach bože, jaké hrůzy z nás rodičů většinou vyjdou! Hodně jsem si poplakala, vše jsem si s dětmi prožila a ráda bych vám poslala nějaké zážitky s dětmi a jak to vidí oni…

Odcházení do školky: Každý den byl křik…loudali se, hádali se, prostě stres každé ráno.. Když po jednom vypjatem ránu jsem jim v autě řekla ( úplně v klidu), že už tak dál nemůžu, že mi to bere akorát sílu stát mezi něma jako soudce a neustále jim něco opakovat…že bych s tím potřebovala pomoct, že můžeme odpoledne vymyslet, jak to dělat jinak. Tak že jo, pomůžou…

Odpoledne jsem jim dala malý budíček a nakreslili jsme plán, kde byly v kolonkach všechny ranní aktivity…čištění zubů, snídaně, oblékání…Byli nadšení, že něco můžou šéfovat sami! :) Po každé aktivitě si udělají fajfku že splněno. Mezitím si hlídají čas…

První den slyším z pokoje: Brácho, nezapomeň podle plánu! A hned co vstali, začali to prostě dělat.. Cože?? To je tak snadné?? :) V tom okamžiku jsem si uvědomila jednu věc : Jak je důležité brát dítě jako parťáka! Mluvit s dítětem a ne na dítě…jak velký rozdíl v tom je a děti právě tohle vnímají. 

Po 3 týdnech Nevýchovy mne nadšení neopouští, naopak se stále stupňuje. Křik a napětí doma se zcela minimalizovaly. Děti, ač hodně malé (2,5 roku a 10m), na nový přístup reagují úžasně. U manžela zas pozoruji, že ač naoko je zcela zásadně proti tomuto přístupu, tak nevědomě ho začíná také používat.

Výrazně se zlepšily problémy s návratem z procházek, večerním ukládáním i sourozeneckými bitkami. Takže znova moc moc díky celé Nevýchově, jste opravdu požehnáním.

Mám krásný zážitek z dnešního rána :)

Klárce píchali ucho, tak nechodí do školky, a Zuzce se bez ní chodit nechce. Ráno jsem se s holkama domluvila, v kolik potřebuji odjíždět, připravila jsem holkám, co chtěly k snídani, a šla jsem do koupelny. A jen co jsem zavřela dveře, slyším rozhovor.

Zuzanka: „Já ale nechci jít bez tebe.“
Klárka: „Já teď do školky nemůžu, ale jestli chceš, tak tě doprovodim, abys neplakala.“
Zuzanka: „Ne, já to zvládnu.“
Klárka: „A chceš si tam vzít mého plyšáka?“
Zuzka: „Tak jo, děkuju.“
Klárka: „Tak dem snídat, ať to stihneme…“

To je prostě úžasný :) děkuju, Nevýchovo

Mám dva kluky 3 a třičtvrtě a 1r. Jsou to moje zlatíčka pro které bych udělala první poslední, ale před vstupem do kurzu jsem cítila jak se to na mě poslední dobou všechno sype.

Starší syn začal žárlit na mladšího, neustále ho pošťuchoval a já se na něj zlobila. Do toho nechtěl chodit do školky ani nechtěl chodit k babičkám. Já už jsem dlouhodobě cítila, že to nezvládám a často si to trochu vybíjela na dětech a ty mi to potom vracejí formou hysterických scén za které mě potom ještě kritizovala rodina (hlavně babičky) a poukazovaly na to jak jsou děti rozmazlený a dělají si co chtějí – rada od nich ale žádná :)

A pak jsem našla kurz, hned nás to s manželem nadchlo, já najednou cítila, že tohle je přesně to, co potřebujeme. V kurzu jsme měsíc a za celou dobu jsem nemusela křičet, nějak zvlášť se zlobit a jde to.

Strašně jsem si za ten měsíc odpočinula a na dětech je to strašně znát. Jsou spokojení, víc se mazlí, pomaličku ubývá pošťuchování mezi kluky a vše je tak nějak v pohodě. Jsem strašně ráda, že jsem tady a mám konečně spokojenou rodinu, kde se všichni cítíme dobře a komunikujeme. Díky Nevýchovo !!

Včera jsem doposlouchala video o sourozeneckých vztazích, dlouho jsem tušila, že řešit jejich spory není v mojí kompetenci a ani v mých schopnostech, ale nevěděla jsem jak na to..

Když jsem přisla do prostředku jejich hádky..buď jsem začala vyšetřovat a soudit, nebo jsem řekla nezájem váš problém…

Díky zážitkovému audiu jsem našla tu správnou polohu: vyslechnout, pochopit, nesoudit a pomoct najít řešení.. Velké díky!

Dnes se nám podařila jedna krásná dohoda, či spíš našim holčičkám. Editka (5 let) koukala na pohádku a mezitím se vzbudila Esterka (21 měsíců) a chtěla samozřejmě taky, jenže se jí ta Editčina pohádka nelíbila a začala se dožadovat Krtka.

Nejdřív jsem to chtěla „řešit“, být ta spravedlivá, naštěstí jsem včas zadupala své ego a zkusila to „nevýchovně“. Říkám: „Holčičky, máme jen jeden počítač a vy chcete každá jinou pohádku, jak to uděláme, abyste byly obě spokojené?“ A Editka na to: „Tak tu moji pohádku teď zastavíme, pustíme Esterce jednoho Krtka a pak dokoukám tu moji pohádku.“ Esterka souhlasila.

A světe, div se, přesně tak to i proběhlo. Esterka si po Krtkovi odběhla hrát, Editka dokoukala pohádku a já byla šťastná, jak krásně si poradily. Navíc k řešení stačila jediná věta a bylo. Kdybych to řešila já, tak mám k oběma dlouhé proslovy a stejně by jedna z nich byla nakonec naštvaná. Úžasné.

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, byla jsem nešťastná, bezradná a zoufalá. Mám čtyřletá dvojčata-kluky, většinu dne jsme řešili jejich sourozenecké spory, které často končily kousáním, taháním za vlasy, štípáním, žducháním (i ze schodů) nebo boucháním hlavou toho druhého o zeď či podlahu. Zejména tyto situace, které vznikaly, sotva jsem od kluků odvrátila oči, mě naprosto energeticky vyčerpávaly a nevěděla jsem si s nimi rady…

Od vstupu do kurzu jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří:-), občas ještě křičím, ale s frekvencí před kurzem se to nedá srovnat, a i kluci nyní na můj zvýšený hlas reagují (před kurzem už to pro ně byla asi součást normy). Sami občas příjdou s návrhem řešení nebo s tím, že je něco mrzí, zlobí apod., protože…

Jsem taky hrdá v situaci, kdy se mi podaří zastavit se v tom prvním návalu emocí, nechat ho přejít a reagovat s odstupem. Hrdá jsem rovněž na to, že jsem našla tu sílu a energii postavit se výchovným principům svých rodičů a začla to dělat jinak…

Děti teď říkají: „Co by mu (tomu druhému) asi tak pomohlo? Hmmm, mám nápad, co třeba tohle…?“ Najednou mě jako by začali vnímat, přemýšlet, říkat svůj názor. Zdá se mi, že kluci rozlišují mezi mým nevýchovným přístupem (aspoň se o to snažím) a výchovným přístupem okolí. Často u mě hledají podporu.

S kluky je mi teď báječně! Každou krizovou situaci vidím jako příležitost zase něco zkusit nebo vyladit, co se posledně nepovedlo.

Děkuju za skvělý sourozenecký webinář. Neplánovala jsem si ho původně pouštět, protože jsem měla pocit, že se mě zas tak moc netýká – mám zatím jedno dítě a ještě nejmíň rok bych to tak ráda nechala :) – no a opět se mi potvrdilo, že MÁ SMYSL koukat na jakýkoli nevýchovný webinář, i kdyby byl na téma třeba vesmírnejch lodí, vždycky si tam člověk najde to svoje <3!

Pro mě největší pointa – jak můžeme chtít po sourozencích permanentně sluníčkový vztah, když takového sami nejsme schopni (a není to ani normální) s partnerem a okolím. A pokud ho po někom vyžadujeme, zas je to krásný zrcadlo nás samých, že toho nejsme schopni, ale „něco v nás“ má pocit, že bychom toho měli být schopni… Prostě zase další komiksová rozsvícená žárovka :).

Kromě tohohle všeho uvědomění jsem viděla v pozadí tu obrovskou týmovou práci, která za webinářem stála, a nechápu, jak je to možný, že jste tak boží. A ještě něco! Z Katky čišelo úžasný sebevědomí, důvěra v sebe i v celou Nevýchovu, úplně hmatatelně jsem cítila, jak je na Nevýchovu (právem) hrdá a nikomu ji nevnucuje ani nepřesvědčuje, prostě se jen opírá o fakta a za vším, co říká, si stojí na 100 %.

Jsem nadšená. A šťastná. A dočasně sluníčková :)

Dnes na návštěvě… Ríša a Ondra, oba 3 roky. Ríšánek si začal skládat puzzle a v té chvíli Ondra nutně potřeboval parkovat na podložce od puzzle a začal se vztekat, že si Ríša staví. A Ríša pronesl: „Ondi, ja vím, že si tady chceš parkovat…tak já to s mamkou rychle složím a můžeš, jo?“.

Ondovi se sice návrh nezamlouval, většinou potřebuje mít věci hned a po svém, ale byla jsem pyšná na toho svojeho chlapečka, jak to krásně navrhnul, uznal pocity… Někdy mám pocit, že nám ta NV vůbec nejde, ale tyhle chvíle mě utvrzují v tom, že jo ❤.

Na konci října se nám narodilo druhé dítě. Hodně jsme se obávali Šimonkovy reakce, protože je zatím první dítě v rodině i vnouče všech babiček, a tak na něj byla soustředěna veškerá pozornost. Byl i dost zvyklý, že si s ním hrajeme, a vyžadoval naši pozornost. Bála jsem se žárlení, a proto jsme se snažili ho na příchod brášky pečlivě připravit, samozřejmě i podle rad Nevýchovy. A vypadá to, že se vyplatilo.

Nestačím se divit, když Šimonka vyzvednu ze školky, jak se zajímá a je citlivý. Chystala jsem večeři v kuchyni a najednou slyším z vedlejšího pokoje: „Neplač, Vavří, už jdu (a začal se naklánět nad postýlku a malýho hladit). Maminka ti dá mlíčko, neboj.“ Přišel za mnou a povídá: „Pláče, mami, potřebuje asi mlíčko.“

Anebo se k němu nakloní a říká: „Mami, podívej, jak je spokojenej, ani nepláče, a čuchni si, jak krásně voní.“ :) Anebo když spí venku v kočárku, ptá se mě: „Mami, kde je Vavřinec, já bych ho chtěl pohladit.“ Tohle bych opravdu ani ve snu od toho našeho raubíře nečekala.

Kdyby mi někdy někdo před pár lety řekl, že zažiju to, co dnes, asi bych nevěřila. Náš malý Johánek má dneska 5. Nějak jsme nestihli koupit dárek, tak jsme se domluvili, že si ho vybere sám. Johi nadšený, Jozík, že mu pomůže vybrat. V hračkárštví to trvalo věčnost, ale přitom hned od začátku bylo jasné, jak to skončí – lego nexo v ruce nosil celou dobu.

S mužem jsme nějak překousli, že si vlastně vybral to, co jsme předpokládali a s čím se pravděpodobně zabaví dnes a pak odloží k dalšímu legu do krabice … OK, jeho volba, jeho svoboda. Jozik nam řekl, že si vezme své penízky a taky si něco vybere, abychom mu nemuseli nic kupovat my, když nemá ty narozeninky. Takže lego figurku máme ve dvojím provedení. Proč ne, že…

Doma Johi chtěl balíček hned rozbalit, původně jsme mysleli, že až s dortem, ale na ten jaksi ještě nedošlo. Tak jsme všichni Jeníčkovi jen popřáli a že dort mu dáme, až ho máma upeče.

Jozi: Johánku, chceš na ty narozeninky ještě obejmout? Já tě mám moc rád, tak když budeš chtít pomazlit, jen řekni. Johi: Se slzama v očích: Jo, ještě mě obejmi, Pepi ( oba s mužem dojetím brečíme jak želvy)

Jozi: Johánku, to lego je až od sedmi, ty máš teprve za chvíli pět, tak to asi ještě sám nepostavíš, tak když budeš potřebovat, jen zavolej Pepčo, a já ti přijdu radit nebo pomáhat jo, a nebudu ani stavět hned to svoje…

U stavění vysvětluje Jozi Johánkovi: Johi, neboj, ten dort bude, máma na to nezapomene, když máš narozeniny, tak máma by nikdy nezapomněla, kdybys měl třeba jen svátek, tak by ti řekla, že na svátek by ti dort nedala, ale na narozeniny ti ho udělá, já to vím. Nejlepší je stejně, že máš mě. My dva jsme totiž bratři, bratři je úplně nejvíc, protože jsme z jedné mámy a jednoho táty, tak toho máme nejvíc společného, nejenom lego.

Normálně bych asi podlehla depce, že nemám připravenou coolovou oslavu, ze které budou skoro profi fotky. Dneska vím, že takováhle pohoda je aspoň pro mě úplně jinou dimenzí. 

Dnešní vydařené odpoledne – žehlím v kuchyni a kluci (8r a 3r) si skvěle hrají ve zbytku bytu. Najednou se ozve rána a starší začíná natahovat. V těchto chvílích začíná často velký problém. Už jsem tam chtěla naběhnout, když slyším, jak mladší říká:Plomiň, já se Tobě omlouvám, to nebylo schválně. A starší na to:Já Tě chápu, ale bolí to, víš.
A za chvíli zase veselé pobíhání po celém bytě.

Díky, Nevýchovo, že jsi mě naučila zastavit se a chvíli jen poslouchat. ❤️

Tak tohle bylo tisíckrát lepší a účinnější než terapie…

Jsem také prvorozená a dnes mi do sebe zapadly střípky, které mě dělají takovou, jaká jsem, a konečně jsem to všechno pochopila…

Děkuji…

Ahoj Nevýchovňáci! Mám velkou radost, jak jsme to dnes zmákli u doktora, tak se jdu podělit. Mám dvojčata 2,5 roku. S jedním (Davidem) jsem musela do Prahy na kontrolu na sono ledvin a do poradny. S Matějem zůstala doma babička.

Asi tři dny zpátky jsme si o tom každý den po chvilkách povídali, jak Máťa zůstane s babičkou doma a my pojedeme s Dádou do Prahy autem, jak půjdeme nejprve k jedné paní doktorce, kde si lehne, vyhrne tričko a paní doktorka mu bude jezdit po zádíčkách…, jak pak půjdeme k druhé, tam mu koukne na bříško a na pinďu.

Dnes nastal den D. Kluci to hned ráno říkali tátovi,jak pojede Davídek s maminkou k doktorce a Matýsek bude doma s babičkou......Pak přišla babička,tak u jí hlásili,jak pojedeme k doktorce s Davídkem. Cesta nic moc, kolony směr do Prahy, ale zmákli jsme to. A to ani jeden s kluků auto nemilují a dost často pláčou.

Na sonu všechno proběhlo hladce, jen se mě Dáda ujistil,že ho nebudou píchat. Doktorka byla překvapená,jak drží a spolupracuje,že to dlouho nezažila u takhle starých dětí. Pak jsme šli do poradny,kde jsme dost dlouho čekali,ale i to máme zmáknuté.

V ordinaci taky super spolupráce. Dostali jsme další pochvalu a jeli domů. Jenže jsme docela cestou zabloudili. Kvůli uzavírkám a jednosměrkám jsem sjela někam bůhví kam. Řekla jsem Dádovi,že jsme zabloudili a poprosila ho o pomoc a trpělivost.

A on byl úžasný. Nejen,že byl v pohodě a klidu,ale ještě mi radil,kudy jet („asi musíš maminko doleva a pak takhle a takhle a pak to asi musíš otočit a doprava a domů…“). Pak mi ještě po cestě zpíval. Takže nakonec díky mému synovi,jsem měla docela pohodové dopoledne. A zmákli jsme to na výbornou. A Maty s babičkou taky. (Kluci jsou na mě dost fixovaní a moc často nejsou beze mě a nebo bez sebe navzájem).

Prostě díky Nevýchově jsme to dali!!!

Tedaaaa, první zkušenost s webinarem, slzave údolí, ale úžasná zkušenost … mam jednu dceru, je ji 6,5 a premyslime o druhem… ja přemýšlím uz dlouho, protoze ja sama jsem ta starší a cely život ziju s pocitem šílené nespravedlnosti, tak jsem si kdysi řekla, ze to svému dítěti nemůžu udělat, ze nechci, aby mělo tak nízké sebevedomi a pocit, ze porad musí byt nejlepší, aby bylo chvaleny.

Mam úžasného manzela a vidim, jak skvělou samostatnou a upřímnou a přesto pokornou osobnost mam v dceri. Doufam, ze druhé dítě bude pro nás všechny stejně požehnání a radost a ze budu tak silná, abych mohla jednou žít s pocitem, ze mam dve samostatné uzasne bytosti, které se v životě o sebe postarají tak, ze mužu byt v klidu, at uz jsou kdekoliv.

A Vám děkuji za berlicku, kterou ve vašem poradu mam a děkuji za to, ze jste pojmenovala trápení nejen dětí, ale i nás dospělých. Přeji krasne dny.

Dnes ráno.. (beru atb a ráno mi je z nich blbě, tak trávím trochu delší čas na záchodě.. Teda luštím u toho ještě sudoku)..

Snídaně je nachystaná, čaj se luhuje..
Matýsek (3,5) stojí za dveřma: „mami, já chci taky čokoládkový čajíček (černý s mlíkem)“
já: „už se dělá“
Matýsek:„aha“ cupitání do kuchyně..
slyším posouvání židle po linu, cinkání hrnečků a vzrušené povykování Kiky (1,5). Chvíli přemýšlím, jestli to sudoku nenechám na jindy.. Čekám..

Matýsek: „Ty chceš taky čaj? Tak já ti taky podám hrneček“ další cinkání.. „Chceš kočičku? Já mám prasátko“ 
Kika: „hm la žvatli žvatli, chro chro“ (ještě nemluví 😉 )
Matýsek: „Nene, prasátko je moje. Ty máš kočičku, ta je skoro stejná jako prasátko“ to se začínám usmívat, protože ten obrázek je ale úplně jiný 😀
Kika: „chro chro“
Matýsek: „To je můj hrníček“ (čekám komplikace a bitku).. Ale je ticho.. „pojď, dáme tam čaj“

Zase ticho a šustění (vybalují sáček čaje)
cupitání ke dveřím záchodu.. 
Matýsek: „mami, Kristýnka chtěla prasátkový hrníček, ale ten je můj. Dal jsem jí kočičku.“
já: „ona si ho asi chtěla jen prohlédnout“
Matýsek: „aha, to jsem nevěděl“ cupitání do kuchyně.

„Kristýnko, ty ses chtěla jenom podívat?“
Kika: „žvatli, žvatli“
Matýsek: „tak na, zkoumej, zkoumej“ 
Já se málem po.. smíchy 😀

A pak že se ti dva nedomluví 😀 Díky nevýchovo 😉

Sourozenecký AHA moment

Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, uvanená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela..
A pak mi to došlo.. od jejího narození jsme byli na jehličkách kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsem u něj stáli, jen aby ji nic neprovedl, je přece tak malá a křehká.. a jemu vadila ta NEDŮVĚRA. Takže vlastně naplňoval naše obavy..

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přistup a když k ni přišel, jen jsem mu řekla VĚŘÍM TI. A takovou něhu, s jakou k ni přistupoval, jsem ještě nezažila, Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru.. prostě jsem si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu věřím ti a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Aničku už spí.. a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ni, pohladil po líčku a dal ji dvě pusy.. jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mě 

Díky Nevýchovo!

Dneska mi přes den spali oba synové (3 a půl a 2 měsíce) vedle mě v posteli. Vzbudil se starší tak jsem ho tulila. Probudil se mladší a začal brečet.

Starší si mě chytil jako klíště a nechtěl mě pustit. Když jsem se vykrucovala že musím nakojit menšího tak začal hrozně nešťastně brečet a držet mě a že mě potřebuje a nesmím. Už mi jelo v hlavě, že to tak nejde že musím za malým a zároveň ať zas starší furt není odstrkován kvůli malému a nevěděla sem hned coby.

Tak staršímu prostě povídám, že strašně nechci ať tam mladší brečí sám a jestli ho aspoň zatím můžu dát k němu a tulit je oba. S tím souhlasil a po přitulení v ten ráz přestal řešit mě, objal mladšího brášku a začal ho sám utěšovat a ať mu prý dám mlíčko.
Naráz se ze situace „on versus brácha“ stala situace my tři dohromady a jeden z nás pláče. Hrozně mě to dojalo.

Opravdu funguje „ne jak na ně, ale jak s nimi“ :-)

Ahoj Nevýchovo, chci Vám všem poděkovat, že jste a šíříte myšlenku respektující výchovy. A taky se chci podělit o dnešní příběh.

Dcera (2,5 roku) si hrála ve venkovní kuchyňce a vylila “polévku” starší dcery 4,5 z předešlého dne. Starší se naštvala, pošťuchovaly se a malá začala plakat.
Starší se jí zželelo a povídá: “Já se ti omluvím, že jsem tě strčila, ale řekni mi, proč jsi to udělala?”
Mladší: “Chtěla jsem ti upéct čokoládový dort.”
Starší: “Tak se příště dohodneme, kdo bude mít který hrnec jo?”
Mladší: “Tak jo.”

Celé to proběhlo bez mého sebemenšího zásahu. Jasně, že to není zcela ideální, ale umí spolu samy řešit konflikty a to beru jako vítězství toho, jak s oběma od mala komunikujeme.

Zdravím. Píšu o svůj první velký úspěch. Malých je víc, jen tenhle mi zůstal v paměti.

Večer jsem byla ve vaně, dělala hygienu a najednou zaklepal starší syn (12), zda si může umýt obličej. Nechala jsem ho to dělat . A pak mi došlo, že to není normální. Okamžitě jsem vylezla z vany s dotazem,zda se něco děje.

Začal strašně plakat, že ho bolí ruka, že ho bratr (9) kousl do ruky, když se v pokoji mlátili. Objala jsem ho, přitiskla k sobě a čekala, až se vypláče a trochu uklidní, aby mi mohl říct,co se stalo. Řekl mi,že mladší syn mu rozházel a zničil Lego, který posledních 14 dní stavěl. Řekla jsem mu, že ho chápu, že ho to stálo hodně úsilí to postavit a mrzí ho to. Že vím, že je na bráchu naštvaný.

Když se uklidnil,tak jsme šli do pokoje. Zeptala jsem se mladšího syna,co se stalo. Sdělila mi, že mi to řekne, ale né v pokoji, protože se na bráchu zlobí. V koupelně, jsem se zeptala co se stalo a řekla mu, co vím od staršího syna. Sdělil mi s pláčem, že on si začal, protože mu spadla jeho sekera Lega ze skříně na zem, kde měl brácha postavený svoje město. Starší syn na něj začal křičet, že si snad dělá srandu mu to takhle bourat.

Rozplakal se ještě víc, víc jsem ho k sobě přitiskla a počkala, až se trochu uklidní. Zeptala jsem se, zda schválně schodil sekeru na zem. Řekl mi, že mu spadla omylem, když urovnával věci na skříni. Řekla jsem, že vím, že to neudělal schválně. Že chápu, že je na bráchu naštvaný, kór když mu tu sekeru zničil, proto jej kousl do ruky. Protože vím, že ho stálo úsilí tu sekeru postavit.

Chvilku ještě vzlykal. Pak jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku.S úsměvem mi odpověděl, že ano.

Přišla jsem do pokoje,kde byl starší syn. Tvářil se uložený a naštvaný a řekl, že mu je jasný, že za to může on. Řekla jsem mu, že vím,že to začal mladší syn a chápu, že se na něj zlobil. Vím, že to neudělal schválně, že se pouze bránil. Úplně stejně jako mladší syn schválně neshodil sekeru ze skříně, bohužel mu spadla. Oba mne objali. Poprosila jsem je, že bude fajn, když budou spolu víc povídat. Tedy všichni, když si budeme víc povídat.

Odcházela jsem poprvé z pokoje, kde byli dva bráchové, co se pochopili a udělalo mi to strašnou radost a cítila jsem hrdost na nás všechny.

Moc děkuji, Nevychově, za tuhle zkušenost a možnost vyřešit spor bez křiku, vzteku, křivdy 🤗🤗 s pochopením a láskou a hlavně v klidu ♥️

Strašně mi pomohl váš Nevýchovný pohled na věc a začátky s miminkem jsme zvládli, i když starší synek je dost citlivá povaha.

Teď je malý ukázkový „škodič“, co všude vleze, všechno boří a žužlá, ale přesto se mají hrozně rádi. Tak si ráda poslechnu, co ještě doladit, abychom se takhle hezky měli i dál. Díky ❤️

Milá Katko a celá Nevýchovo, chci Vám ze srdce poděkovat za to co jste mě naučili. Jsem teprve u třetího týdne. A nyní jsem ze synem (3,5 roku) v nemocnici. Mám velkou radost, jak společně zvládáme tyto dny. Díky Vám vím jak s ním komunikovat když se děje něco nepříjemného a bolavého. Jak být opravdu s ním, když teskní.

Zvládáme i to, když já musím odejít i třeba na 10 minut pro jídlo a on je zavřený v té děsné postýlce. Čehož jsem se nejvíce bála, od malička nesnáší omezení prostoru, pohybu. DĚKUJI, ŽE JSTE A ŽE JSEM TO S VÁMI MOHLA NAUČIT. Díky Vám je nám tu spolu dobře!

P. S. Trápili mě sourozenecke vztahy synů, po webináři se mi velmi ulevilo. Ale teď tady zjišťuji jak pevné pouto spolu kluci mají. Jediný po kom syn teskní je brácha. Dnes si 5krát volali 😍  A to se přitom doma neustále hádají a „mydlí“.

Konec kurzu – tak jako ostatně téměř celý jeho obsah – jsem poslouchala obklopená dětmi v noci v posteli…
Zrovna ten den jsem se docela nepohodla s mými rodiči na výchovném přístupu k vnoučatům a tak mě to na závěr všecko sedlo a zapadalo a u rozloučení jsem bečela s Katkou a říkala si jo to dám, dělám to dobře – jsem na správné cestě <3

A tou správnou cestou jsem si čím dál více jistá a přesvědčená že už mi to jde líp a líp… Bolí to někdy… Dlouho to trvá než se člověk dostane na tu správnou vlnu…taky z ní padá…ale cítím že se mi ji daří držet dýl a dýl a že je doma líp a líp…

Velkou radost mám ze vztahů mých dětí – strach o to abych k nim měla zdravý přístup a pomohla jim s vyrovnaným vztahem aby byli sobě parťáky mě vlastně před rokem do kurzu přivedl… Bála jsem se jak to zvládnem ve čtyřech …a dobrý ;-)

Včera malej oslavil rok a když nemá ségru (3r ) doma tak je úplně vyměněný jak se mu stýská – kam se ona hne on chce též… A Barča když se vrátí od babičky nejvíc se vítá s bráchou a když se jí večer před spaním ptám co bylo dnes nejlepší tak většinou začíná … jak jsme s bráchou… Děkuju <3

Děkuju že dokážu vidět víc než dřív <3

Určitě bych chtěla kurz projít ještě jednou – možná jen po částech protože zážitek s pícháním ucha určitě nepotřebuju slyšet dvakrát – to bylo moc … Silné …je mi úzko jen když si na tu bezmoc vzpomenu.

No výzev mám před sebou ještě hodně aktuálně se potřebuju zaměřit na čas pro sebe jelikož to je prostě základ držet se v pohodě…a taky vyrovnat vztah s vlastními rodiči a jejich přístupem ke mě a mým dětem.

Ale vím že když budu chtít tak to půjde. Protože mám oporu ve vašem týmu a v celé Nevýchovné skupině rodičů – ktetá je takovou podporou a motivací že bych ji snad nikdy nechtěla ztratit.

Díky že jste měli tenhle Nevýchovný nápad a šíříte ho dál – budu se snažit ho co nejlépe šířit s vámi :-)

Neviem prečo no napadla ma jedna situácia s našimi dvoma prvými deťmi ako mali problém zaspávať, pretože dcérka chcela mať pri zaspávaní svetlo a syn tmu…

Synček bol asi v prvej triede a dćerka o ročník mladšia.....spávali spolu v jednej izbe a samozrejme sa chodili sťažovať najskor jeden že nemože spať lebo stále svieti svetlo a potom druhý že stále zhasína a ona sa potom bojí v tme.....

Klasické riešenie mojich rodičov by bolo že by na nás nakričali, zhasli svetlo, nevymýšľaj a spi.....lenže tu by bolo vyhovené len jednému z dvoch čo robiť aby človek vyhovel obom?

Najlepšie to vedia samozrejme samé deti a tak sme sa ich snažili aj viesť aby si sami našli riešenie situácie ktoré neprichádzalo a neprichádzalo no samozrejme trpezlivosť ruže prináša. Riešenie neprichádzalo niekoľko nocí až jedného dňa sme videli zmenu a oni sa zrazu neprišli štažovať tak som išiel načúvať za dvere čo sa vlastne deje......

A oni sa dohodli že starší synček bude mladšej dcérke čítať rozprávku na dobrú noc (čo samozrejme pred tým nikdy nerobil) a ona može mať počas toho zažnuté svetlo…keďže bol iba prvák trvalo to dlhšie kým prečítal nejakú rozprávku no a ona následne na to zhasla svetlo a išli spať.....

Povedzte vymysleli by sme to my dospeláci lepšie??? 🤷‍♂️😉👍

Ahoj Katko a Nevýchovný týme!

Snad nevadí, že Ti tykám, ale vykání by mi prostě to těch zhruba dvou měsících nešlo.

Dlouho jsem váhala, než jsem se do Nevýchovy přihlásila. Můj vztah s našimi dvěma dětmi (12 a 8 let) mi nepřipadal nezdravý, přesto jsem cítila, že by se leccos dalo zlepšit a předejít spoustě nedorozumění, která mohou ještě častěji nastat v náctiletém období, které už nám občas klepe na dveře.

Bylo to správné rozhodnutí. Od první lekce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Kurz mě bavil a neustále mě překvapovalo, kolik věcí se dá zlepšit, kolika věcem se dá správnou komunikací nebo někdy i nekomunikací předejít.

Největším otevírákem očí byl pro mě týden, kdy jsi mluvila o emocích. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem pochopila, že nejsem zodpovědná za špatnou náladu dvanáctiletého syna nebo uraženost osmileté dcery. A ještě větší úleva bylo pochopení, že za ně nemusím řešit jejich bolístky a hádky s kamarády. Že stačí nabídnout jim otevřenou náruč a dovolit jim, ať jsou naštvaní, smutní nebo plačtiví. Že jsem tu pro ně, ať se stane cokoli.

Takže děkuji za úžasný kurz, u kterého jsem si poplakala i se ze srdce zasmála!

Přeji Tobě i celému týmu, ať se Vám i nadále daří a ať Vaše komunita nevýchovných rodičů stále roste!

So synom (1,5 roka) spím spolu v manželskej posteli a dcérka (3,5 roka) príde v noci za nami. Manžel spí zvlášť, lebo by sme sa nevyspali :(
v noci spíme, ja sa celkom teším na ďalší deň, nemám žiadne povinnosti, že budeme mať kľud a čas na seba.

Ráno sa syn zobudí, zistím, že je celý mokrý, precikaný (látkujem a zabudla som mu večer dať pampersku, tak spal celú noc iba v látkovej plienke 🙈). Beriem ho preč, nech nezobudí sestru, ako to robím vždy. O 5 minút ale vstáva aj dcérka a mne hneď prebehne hlavou: super, tak zase hneď od rána riešiť hádky, všetci nevyspatí (syna zobudila mokrá plienka, dcérku my), deti sú zasoplené a predstavy o peknom dni v háji.
Začína to tak aj vyzerať.

Prezliekam posteľ (často sa v nej jašia a nechcem, aby sa váľali v tom mokrom) a stále odo mňa niekto niečo chce. Hoci sa nebijú ani nehádajú, stále počúvam: „Mamiii!“ Už mi to dosť lezie na nervy, lebo ráno potrebujem mať chvíľu kľud, nech sa preberiem a začnem normálne fungovať. Neznášam hneď niečo riešiť a vysvetľovať, rozprávať. A začínam byť aj hladná. Zlá kombinácia. Už dosť vrčím na nich a som nepríjemná.

Po chvíli mi to dcérka aj povie, že som protivná. Uznám, že má pravdu, ospravedlním sa jej a vysvetlím jej všetky tie dôvody, prečo to tak je. Ona počúva a potom mi vraví: „Si moja milovaná mama.“ Ja jej poviem, že je moja milovaná dcérka a cítim, ako to zo mňa všetko spadne. Zrazu mi je ľahko. A u nej tiež premena. Z tej umrnčanej, rozcapenej baby zrazu rozumné dievča, s ktorým sa dá normálne rozprávať.

Vďaka tomu prenastaveniu ráno sme spolu prežili pekný deň. Nezostali sme v pasci nepríjemných pocitov, ktoré by sa v priebehu dňa len nabaľovali.

Takže mi znova zostáva Vám z celého srdca poďakovať. Ospravedlnenie som v takýchto veciach brala ako zlyhanie pred dieťaťom, stratu autority. A pritom, aké je to krásne: byť úprimný. Deťom som sa vždy snažila hovoriť pravdu, ale nie o svojich pocitoch. Teraz vidím, že deti oceňujú úprimnosť v každom smere.
Takže ďakujem.

P.s. Dnes som sa pozrela do zrkadla a niečo sa mi zdalo na mne iné, krajšie. Mala som iskru v oku. Presne ako počas 21-dňovej výzvy, keď som robila niečo pre seba.
Ďakujem 🥰

Ahoj Nevýchovo,

moc mi pomohl týden o sourozencích. Věděla jsem, že někde dělám chybu. Mám dva kluky – 9 let a necelé 3 roky. Když mluvím s každým zvlášť, je všechno v pohodě. Ale spolu jsou kluci často divocí a každá jejich „akce“ byla zdrojem mého stresu, protože nešli zklidnit a bylo to nebezpečné zvlášť pro mladšího.
Nakonec mi nezbylo, než jim vysvětlit, že to, co dělají je nebezpečné a oddělit je od sebe. Bohužel to mělo za následek časté výbuchy vzteku staršího a jeho téměř neustálou nepohodu.

Týden o sourozencích mi konečně odpověděl na otázku, co dělám špatně… špatně totiž je, že vůbec něco dělám. Vyhrocené chvíle, které jsou pro malého nebezpečné už téměř zmizely, oba se nějak zklidnili. Dokáží si hrát spolu nebo i vedle sebe a pokud jeden něco potřebuje, umí to říct tomu druhému. Není to vždycky úplně dokonalé, ale vidím velký pokrok.
Hlavně jsem se zklidnila já, už necítím stres, když spolu kluci něco řeší. Vím, že se jich stačí zeptat, jestli to zvládnou sami, nebo potřebují pomoct. Společně vždycky něco vymyslíme a já už nemusím být ta „zlá“ nebo „nespravedlivá“.

Poslední situace mě moc potěšila. Mladší se dobýval do truhly, kde má starší všechny plyšáky. Víko truhly bylo ale zatížené knížkami. Šel tedy za starším. Ten mu říká: „Nechci ti teď půjčit plyšáky z truhly. Víš proč? Koukej, mám na ní vyskládané knížky a všechny bych musel přendavat jinam. Ale jestli chceš, můžu ti půjčit tyhle plyšáky z mojí postýlky, ano?“ Mladší souhlasil a dokonce mu o něco později půjčené plyšáky uklidil zpět do postele.

Stačilo jen, abych jim dala důvěru a nepřebírala zodpovědnost za jejich situace.

Díky, potřebovala jsem nakopnout!

Tak jo. Máme i dobré dny. Asi se na to budu muset víc zaměřit, než na to špatné.

Co se nám podařilo? Samík 3,6 roku, Erik 6 měsíců
Samík měl záchvat nechtěje obecného. Nechci to a nechci ono, a nechci aby tu byla máma a Erik, a táta. Chci aby měl Erik, máma a táta hrobeček (chápe poměrně dobře smrt, viděli jsme rozjetého holuba a nastal křížový výslech proč, co se mu stalo atp. uff., takže jsme vysvětlovali v rámci možností; proto jsem věděla, že když nás tu chce mít všechny „zamordovaný“, přestože ví,že by tu zůstal sám a i to ví, tak je to fakt zlý a neví, kudy kam).

Chvíli jsem ho poslouchala a pak mu říkám „ty se zlobíš na Erdu, že jsem teď s ním? Proto nechceš aby tu byl?“ „JO!“ řekl naštvaně. Nevysvětlovala jsem nic, jen jsem ho objala a pomazlila a říkám „To mě mrzí. Tak si chceš teď chvíli se mnou hrát?“ „Jo, chci“. řekl. „Tak jo.“ říkám já. A Samík na to " A Erda bude jako stavbyvedoucí a může si hrát s náma". Jako WOW! Ze vzteku, kdy brácu nemohl ani cítit najednou brácha kámoš ve hře a s náma.

Samík nám skákal hodně do řeči. No, zpětnou revizí – má to od nás. Ignorovali jsme, když občas něco říkal, ne vědomě, ale prostě nám tam skočila s partnerem myšlenka a začali jsme mluvit. Tak jsme se mu za to začali omlouvat a vyzvali ho k dokončení myšlenky, že počkáme. A světe div se, nebo spíš nediv se, když skočí do řeči Samík a upozorníme ho, řekne „Promiň, já počkám“ a mlčí! Taková změna oproti tomu překřikujícímu dítěti.

Když jsme s nevýchovou před rokem začínali, míval hrozné záchvaty vzteku, kdy do mě klidně mlátil. No, jo. Dávali jsme na „rady chytřejších“, že to chce jednu přes zadek, přes ruku… Vím už, že je to blbost.

V jednom takovém záchvatu jsem až koukala, jak jsem to dobře zvládla, protože jsem se konečně podívala za tu frustraci, kdy po mě plival, mlátil, řval tak, že by se za to nemusel stydět dospělej. Dřív bych si řekla, že je to smrad a šla ho srovnat. Teď jsem na něj koukala, na ten malej uzlíček nervů a přišlo mi to děsně líto. Nectěl se nechat ani pohladit, nic. Jen mě bít. Tak jsem ho jen chytla a držela tak, aby to nebylo pevné,ale zároveň mě nemohl mlátit, ani sebe.

Po zaposlouchání se do toho pláče a zpětnou kontrolou, co se dělo, jsem se ho, stále zuřícího, jen tiše zeptala „Ty jsi na mě naštvaný, že si s tebou nehraju?“ Rozplakal se. Několikrát mi totiž mile řekl, jestli si s ním budu hrát a já ho vždy odbyla, že nemám čas, že musím to a to. Plakala jsem taky. Omluvila jsem se mu a nabídla, že si teda pohrajem. Během vteřiny v pohodě, pohráli jsme si a pak mi dal spoustu prostoru pro dokončení věcí doma. Dítě není potřeba vychovávat, dítě je třeba cítit. Už to vím…

A tyto šílené záchvaty, určitě se snížili tak o 95 %. Někdy ale nejsme dostatečně pozorní k tomu, že se k nim schyluje. Nicméně jsem schopná tam teď s ním být, a i v té bouři ho mazlit, pokud chce rozklíčovat problém, kdy se pak přijde pomazlit, spadne to z něj a je to dobrý. Snad se nám to podaří vypilovat. Díky, nevýchově.

Dobrý den, již druhý týden absolvuji tento kurz. Sice něco nefunguje okamžitě, protože i já mám své „mouchy“ a potřebovala bych někoho, kdo se mně zeptá „a jak bychom to udělali? ", třeba když MNĚ se ráno nechce vstávat, ale již včera jsme poznali "ovoce“ mé snahy.

Mám tři synky (7, 5, 3) a ti mají ve zvyku se večer před koupáním dívat na pohádky na netu, já zatím dělám svoje práce. Obvykle je ale mela kvůli tomu, že jeden chce koukat na Prasátko Peppa, jiný na Villy Foga a třetí na Mášu a medvěda. Řešili jsme to tak, že „Mamííííí, řekni mu…atd.."A já vždy řekla a někdo musel ustoupit. Anebo si to rozhodl "nejsilnější“ a ti dva „slabší“ se pak podřídili nebo pomstili. A včera jsem ve stejné situaci řekla:

„Kluci, takto to nejde, to bychom všichni byli jen naštvaní. Vy se chcete všichni dívat, ale PC je jen jeden, co kdybyste se vy tři mezi sebou domluvili tak, aby nikdo neplakal a nezlobil se.Já si zatím uklidím prádlo a pak se vykoupeme.“

Nejdřív pochopitelně mela, hlavně ten 3letý, že to přece nejde vyřešit, když je jeden PC a oni tři. Ale pak jsem jim řekla, že mám kamarádku Katku a její děti se nikdy nehádají – a to proto, že je ta Katka naučila, že v každé situaci se dá najít řešení, pokdu se lidi opravdu chtějí domluvit a ne se hádat a být uražený nebo rozzlobený. A tak že i my to jistě zvládneme.

A pak se stalo něco neuvěřitelného.

Nejstarší syn vymyslel, že zatímco nejmladší si pustí svůj příběh, on si napíše úkol do školy, prostředního se zeptal, zda s tím souhlasí a bude koukat taky a pak že se vystřídají, prostřední si pak pustí příběh a nejstarší se vykoupe i s nejmladším a pak všichni půjdeme do pokojíku přečíst pohádku a spát. . Děkuji, Katko. A to jsem teprve na začátku.

TÝDEN O DŮVĚRE – Díky, Nevýchovo, za něj.

Syn (5) dostal úkol pohlídat bráchu (1 měsíc) zatímco jdu do kuchyně vypnout sporák. Chvíli je ticho, pak slyším pobrekávání přecházející v řev… Kuba přibíhá a oznamuje „mami, furt brečí…“. Jdu do ložnice, kde najdu mimčo v lehátku obklopené plyšákama, s opičkou na hlavě a pásem lehátka položeným přes hlavu a tělo…

Koukám na to a říkám si, že buď mu A) řeknu, že se asi pos…l nebo B) se zeptám, proč má David ten pás přes sebe. A protože jsem večer před tím shlídla video o důvěře, volím B. A Kuba říká: „no když je řidič formule, tak musí mít pás, aby se mu nic nestalo…“ 😂

A tak jsme si jen vysvětlili, že na tyhle hry je brácha ještě malý… v klidu, bez řvaní, bez shození Kubovy snahy se o mimi postarat, jak umí…

Doposlouchala jsem to před chvílí, celou dobu jsem ani nedutala, slzy se mi draly do očí.

Takový obrovský balvan, co se ze mě vyvalil, ten „aha“ moment…

Hodiny přemýšlení nad sebou s nosem v psychologických knížkách, běhání po sebezkušenostních terapiích, akupunkturách a nevím, čem všem… A tady je odpověď na většinu mých otázek v jedné hodině…
Děkuji ❤🙏🏻

Krásně se posloucháte, laskavě vysvětlujete a všechno dává smysl. 🐾🍀

Ahojte, píšem až posledný deň kurzu, ale tak ešte som to stihla. 😀 Chcem sa Vám len poďakovať, veľmi ste mi pomohli v x situáciach s deťmi, ale hlavne mne samej uvedomiť si veľa vecí a začať ich meniť.

Po roku viem, že je to len začiatok a čaká nás, teda hlavne mňa ešte veľa roboty. Ale viem, že všetko má svoj čas a ideme pomaly a postupne.

S mojou 3 ročnou dcérou, ktorá je veľmi citlivá a plače dennodenne to už ide jedna radosť. Pravdaže stále plače a hádže sa o zem, ale väčšinou to spolu zvladneme.

Za to obdbie zvládla škôlku a problémy s tým spojené, nového surodenca, ktorého väčšinou akceptuje a ľúbi a dokážu sa spolu zahrať a vyblázniť. Pravdaže keďže syn je malý buldozér a ide hlava, nehlava tak sú často v sebe skôr on bije sestru, ťahá ju za vlasy… Ale vďaka nevychove to davame, nechávam im priestor, keď to nie je životu nebezpečné a mne to neprekáža, alebo po mne nejaké dieťa nekriči mamii. 😀

A hlavne čo sa u nás zmenilo, že viac myslím na seba a na svoje potreby. A teda viem lepšie reagovať na ťažké situácie. Aj keď sú dni, kedy nám to vôbec nejde, lepšie povedané aj obdobia, ale potom prídu chvíle kedy má prekvapia deti, alebo prekvapím samu seba a viem, že sme na bdobrej ceste. Držte nám palce. A zo srdca ďakujeme. ❤️

Chtěla bych poděkovat tvůrcům Nevýchovy a podpořit účastníky kurzu. Katka to zmiňuje v prvním kurzu a v tom druhém to teď ještě zdůrazňuje. Shlédnutí videa a použití těch frází z lekce nezaručí, že se mávnutím kouzelného proutku všechny zádrhely v komunikaci spraví a zmizí všechno kňourání, pláč, vztekání.

Pravda, často jsem si říkala (a ještě říkám), stojí mi ty nervy za to? Prostě jim jednu střelím, aby zjistili, že vztekat se teda nebudou, nic si vyřvávat nebudou.Ono by to opravdu fungovalo, pokud chceme, aby bylo ticho a po našem. Já jsem také vyrostla v policajtské a učitelské rodině a žiju :-)

Ale víte co? Ony se ty krásné nevýchovné vlaštovky začínají objevovat. Poslední dobou mi čím dál častěji padá čelist. Např. když malá (4r) sama odloží tablet s tím, že už ho měla dlouho, takže si teď musí odpočinout. Půjde si hrát ven a až si odpočine, zase si ho vezme. Nebo si s mladším bráchou (2r) vymění tu hračku, kterou brácha chce a hrozně kvůli ní řičí.

Nebo, a to beru jako největší úspěch, mi vysvětluje, proč brečí a co by potřebovala. A když jí něco zakážu, třeba chvíli pláče a odchází vedle do pokoje, ale za chvíli přijde a sama zkouší navrhnout dohodu. Konečně! :-D A ten mladší prďola to napodobuje.

Jako, jo, jsou to nervy (nevybuchnout, zastavit se, naslouchat a nejet jak kamion ve svých kolejích), ale ty děti to nakonec pochopí, vstřebají a začnou to vracet a ta důvěra dětí k mámě a tátovi je tak obrovská, dojemná, krásná! Stojí to za to! Držte se, rodiče. A Katko a Nevýchovňáci, DÍKY!🍀🌺

Chcela by som vám všetkým moc poďakovať. Mám totiž úplne úžasné deti (Ondrej 2r.4mes. a Viliam 4mes.). Máme za sebou aj zlé situácie, aj dobré a udivujúce situácie, ale vo všeobecnosti, sú tie decká úžasné.

Obdobie vzdoru sa naozaj nekoná, Ondrejko sa nehádže o zem, ak ho niečo trápi tak samozrejme plače, ale nerobí scény. Dá sa s ním dohodnúť, hoci niekedy treba dohodu pripomenúť. Vlastne najviac práce mám sama so sebou. 🤭

A Viliam prespí celú noc, nechápem, stačí mi dodržiavať stereotyp a on je spokojný. Vďaka nevýchove sa viem napojiť aj na to bábätko, a vidím že jednoducho aj ono mi dáva najavo čo potrebuje a čo sa mu páči.

Starší vôbec nežiarli, skôr za mnou príde že Vili plače a ťahá ma aby som ho zachránila. Nosí mu hračky, číta knihy, a vyháňa kocúra z jeho postieľky.

Stačí neísť proti deťom, ale s nimi. Už len keby sa aj náš byt napojil na nás a začal sa sám upratovať a umývať 😂

Prajem všetkým pekné dni. Začnite si užívať život a nečakajte (ako ja ešte prednedávnom) na to, kedy sa stane to či ono. 😉

Hezký večer do Nevýchovy,

včerejší webinář byl velmi inspirativní… a moc za to díky, opravdu jsem se někdy cítila jako bachař.

Dnes jsem vyzkoušela do komunikačních věcí svých synů (8 a 6) nevstupovat a musím přiznat, že se mi ulevilo, když jsem zjistila, že ani nemusím. Že si to umí vyřídit sami.

Snažila jsem se vždy o to, aby si to uměli říct, nicméně jsem neuměla dost dobře provést to, abych se nestávala rozhodčím.

Takže ještě jednou velké díky, toto téma mě celkem trápilo a najednou cítím i jakousi volnost.

Přeji hodně úspěchů a obrovské množství spokojených rodičů a dětí 🙏😇

Velké díky Nevýchově!

Dnes jsem zazil uplne skvely pocit, ze vsechny ty roky s Nevychovou a snahy delat to jinak opravdu stoji za to. Mel jsem ten pocit uz mnohokrat, ale tentokrat me to opravdu zahralo u srdce.

Mame dve dcery a jednoho syna. Od zari jsou holky v nove skolce a pro mladsi dceru je to obtiznejsi nez pro tu starsi. Trva ji dele, nez si zvykne na nove prostredi a kamarady. Navic to bude rok, co se ji narodil mladsi sourozenec a mame pocit, ze to na ni zacalo vsechno dolehat.

S manzelkou jsme se dohodli, ze si kazdy z nas vycleni nejaky cas jen pro ni. Krome toho se ji napriklad ve skolce snazime vice pomahat a netlacit ji do toho, ze uz by mela vsechno zvladnout.

Obe holky do skolky vodim vetsinou ja. Kazda je v jine tride a jelikoz starsi dcera je cim dal vice samostatna, delam to tak, ze starsi dceru zavedu k jeji tride, pripravim ji obleceni a necham ji tam se samu oblect a jdu s mladsi dcerou k te jeji tride a pomaham ji s oblikanim. Kdyz je vse hotovo, zabehnu za starsi ji dat alespon jeste pusu a rozloucit se.

Posledni dobou jsem si ale vsiml, ze starsi dcera zacina vyzadovat take vice moji pozornosti a navic pri hadkach se segrou obcas rika, ze ji nemame radi, nebo ze ji nepotrebujem.

A tak kdyz jsme dnes vecer lezeli spolecne pri uspavani v postylce, rekl jsem ji, na cem jsme se s maminkou dohodli a proc to delame a ze jsem si vsiml, ze ji to vadi. Odehral se nasledujici rozhovor.

Ja: a co ti na tom nejvic vadi?
Dcera: ze nemuzes byt u me a navic se bojim, ze za mnou uz pak neprijdes
Ja: jasne to chapu a mrzi me to

Dcera: a proc bychom to nemohli udelat tak, ze by jsme sli do skolky i s mamou a ona by byla u segry a ty bys byl se mnou?
Ja: to bychom mohli udelat. Ale jde o to, ze se snazim taky pomoct mame. Bracha ji nenecha v noci vyspat, tak vas do skolky vedu ja, aby se mohla dospat.
Dcera: Aha.

Oba jsme se zacali premyslet. Ja chtel navrhnout, ze bychom to obcas mohli otocit, treba hned zitra a ze necham tu mladsi, at se zkusi oblect sama a budu celou dobu s ni. Ale doslo mi, ze to se zas nebude libit te mladsi.

Nez jsem to stacil rict nahlas, tak ona povida: Ale vzdyt mas prece dve ruce. Tak muzeme vzit jeji obleceni k moji satne a budes nas oblikat obe najednou.

Ja: no to je vlastne super napad. Akorat vas asi nedokazu oblikat obe najednou.
Dcera: no tak kdyz bude potrebovat pomoct ona, tak ji pomuzes a pak zas ja a pomuzes me a takhle to budes stridat.

Ja: no tak jo, to je skvely. Proc me to nenapadlo? Diky!
Dcera: Neni zac. Akorat se rano musime zeptat segry, jestli s tim souhlasi.

Zustal jsem uplne jak oparenej. Nejenze moje petileta dcera vymysli lepsi reseni nez ja, ale hlavne ho vymysli takove, aby byla spokojena ona i vsichni ostatni. A chape, ze jeji segra tatu taky potrebuje a je ochotna se o jeho pozornost podelit.

A nejlepsi na tom je, ze tohle neni cvicena opicka, ktera skace jak rodice piskaj. Tohle jde primo z ni. Ona takova proste je. Diky Nevychovo!

Dobrý den, jsem velkým pozorovatelem mé dcery a její nevýchovy. Včera jsem za nimi byla a to co jsem tu prožívala, mne naplnilo velkou radostí. A protože stížnostmi se prohýbají pulty a radost je nedostatkovým zbožím, moc ráda se o ni podělím i s vámi.

Neviděna, pozoruji z úkrytu dceru s dětmi. Všichni pestře oblečeni, jen září. Ale je tu i něco jiného, co je prozařuje. Uvolnění, lehkost, sounáležitost. Jaký dar být přítomna té proměně. Plížím se za nimi a pak je překvapím…baf!

Objímání, radost ze setkání. A už se jdeme společně naobědvat. Oběd dle starého scénáře: napomínání, upozorňování co se nesmí, co má, děti fňukají, že to nechtějí, nechutná jim to, hněv, podráždění, jídlo ve stresu pro všechny.

Teď si v klidu vyberou čočku a jdeme ke stolu. V klidu se usadíme a děti mají za chvíli snědeno a já jdu pro další talíř. Maminka se podivuje, že doma čočku nechtějí. Bez jediného napomenutí, křiku se najíme a jdeme koupit bačkůrky.

Dříve tisíce námitek, že se jim do obchodu nechce, vztekání, všichni zpocení. Teď si starší zkouší botičky, prochází se, vybírá, které se jí líbí a upozorňuje, že se vyzouvají. Mladší si našel stavebnici a hraje si.

Odcházíme z nákupu. Co tu chybí? Napomínání dětí. Co přibylo? Velká tolerance a snaha naslouchat přání druhého.

Jsme doma. Děti nahází své oblečení na hromadu. Začnu jaksi automaticky věci třídit. Přijde dcera a zastaví mne: „Mami, nedělej to. Je to pokojíček dětí a oni ví, že je to jejich pořádek. Ať si to potom uklidí tak, jak si to představují.“

Starší se snaží skočit do řeči tak, jak to dělala vždycky, aby na sebe upozornila. Dcera jí v klidu řekne. „Teď mluví babička.“ Vnučka ztichne a čeká, až domluvím.

První sníh a tak jdeme bobovat na kopec. Jeden pekáč, dva igelitové pytle s polštářem. Vnuk chce pekáč, sveze se a pak vnučka. Když se dohadují, začnou si počítat… „Já 2X a potom ty.“ Bez hádek, křiku vztekání, pláče.

Dcera už nestojí na kopci, aby měla vše pod kontrolou a nepoukazuje na možná nebezpečí, nesnaží se chránit a vést, ale sedá na pytel a závodí s dětmi, kdo dojede nejdál.

Zase je tu, ta malá holčička, plná radosti, smíchu, co bere život jako velkou hru a tak si hraje. A já na kopci, se slzami v očích. Má holčička je zase tou, co byla. Nic z toho se neztratilo. Jen bylo zadušeno vrstvou příkazů, zákazů, nařízení.

Námi jako rodiči i celou společností, kde se klade důraz na poslušnost, zařazení do mašinérie nesvobody, manipulace, určování směru, bez ohledu na potřeby a přání druhého.

Mé dítě se krůček po krůčku vyvazuje ze zažitých, zkostnatělých a nefunkčních vzorců, přežívajících celé generace. Přečetla jsem stohy knih, prošla desítkami seminářů, prošla si životem dítěte, ženy, manželky, matky, babičky.

Mým největším učitelem však byl a je samotný život. Pod nánosem převzatého, předávala jsem dál. Snažím se shodit ten balvan nefunkčního a ukazovat směr dětem. Jenže jim chybí můj vlastní prožitek. Má zkušenost, která se bohužel předat nedá. Ta se musí prožít.

Pak ke mně přišla nenápadná vlna s názvem „Nevýchova“. Okamžitě mne svou krásou uchvátila a já ji nabídla dceři. A protože nastal správný čas, usedla k ní. Její radostná jízda však není jen její. Přibrala své děti i zbytek celé rodiny.

Ta vlna v sobě totiž ukrývá velké tajemství, které ne každý hned prohlédne. Smete každého, kdo se k ní přiblíží. A než se naděje, sedí na té vlně bezbřehé svobody, radosti a lásky bez podmínek.

Sedíme na ní a kocháme se tou nalezenou krásou. Krásou, která tu vždy byla, ale my na ni už zapomněli. Krása života, radost a láska, která je ukryta v každém z nás.

Děkuji, že jsem byla přizvána a mohu s vámi plout. 

Před kurzem jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady, protože jsem všechno musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu. Pak jsem byla podrážděná a bez nálad. Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma. 

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Onehdá se stalo, že nám v krabici s bonbony zbylo poslední lízátko. Při představě hádky, kdo z našich tří dětí ho dostane, se mi udělalo mdlo.

Jsem ten typ, který si hned vyčítá, že na to nemyslel a nezkontroloval, aby bylo pro všechny. I když nám Nevýchova moc pomáhá, nevěřila jsem, že tohle půjde vyřešit bez pláče, ale zkusila jsem to:
Děcka, tohle je fakt blbý. Já mám jen jedno lízátko a vy jste tři, co s tím uděláme?

Nejdřív se jim zkřivily obličeje, ale pak nejstarší povídá: Tak ať si ho vezme Kryštof a pak mi ho koupí z kapesného. Malému jsme dali bonbon a já nevěřila, že nikdo nebrečí.

Dnes ráno jsem se ale mohla usmát, když nastala pravidelná invaze do naší postele a jak jsou tři, je prostě problém, aby každý byl z jedné mé strany.

Když už lezli po hlavě mně i sobě navzájem, Kryštof povídá: Tak moment, maminka je jen jedna, co s tím uděláme? 🙂

V noci jdu na zachod a najdu Eliho lezet v uplne jiny mistnosti nez byl puvodne, vzhuru, lampicka rozsvicena. Pry se v noci bal spatnyho snu a tak to vyresil takhle.

Rano prijdu do kuchyne a vyriti se Elias od Minecraftu. A rika, mami, tohle nepij, to je moje moc. Ukazuje na sklenicku plnou zluty tekutiny na lince. Rikam, OK, dik za upozorneni. A proc je tu tvoje moc?

A on ze potrebuje, abychom dosli k doktorce, protoze ho svedi pindik, a tak se rano vycural takhle, ze me videl nest moc na rozbor k doktorovi.

Vecer jde spat, a najednou pribehne dolu. Ze si vsiml, ze prsi, ale nevi, jestli s Anezkou uklidili kola pod strechu tak aby nezrezly.

A ja si tak rikala… to je docela dobry. Neni mu jeste ani sest let, ale v otazce zdravi je pomalu zodpovednejsi nez ja ve 26 letech 🙂

A situaci s nocni murou vyresili deti tak, ze dneska spi spolu na jedny posteli. Anezka je hrda, protoze Elias se pry vedle ni neboji, a ja jsem rada, protoze vidim, jak ji narostlo sebevedomi jen touhle veci.

Ondra (8) si zapne PC a chystá se na online hry s kamarádem. Přiběhne Tomáš (20m.) a ručičkou buší do klávesnice kamkoli dosáhne. Ondra se mu snaží v tom zabránit a Tomáš začíná ječet na celé kolo a dál buší do klávesnice…

Dříve: Ondra by na něj křičel, Tomík by ječel ještě víc a pak by to Ondra zakončil slovy: mamíííí, vem si ho, on mě tady otravuje!

Ale posledně byla změna (pozorovala jsem je potichu z kuchyně):
T: ječí a buší do klávesnice, nevidí, neslyší
O: Tomi, Tomi – snaží se získat jeho pozornost, ale marně.

Čupne si k němu na zem, lehce ho chytá za rameno a říká: Tomi, jen bych ti chtěl něco říct. Po chvíli se zadaří a pomalu získává jeho pozornost.

O: Tome, asi tě hrozně baví mačkat mi klávesnici, že jo? Je to paráda, viď?
T: kýve jakože baví…
O: Ale Tomiku, já mám teď domluvenýho kamaráda, se kterým bych si chtěl něco na počítači zahrát. Mám tady ještě jinou klávesnici, tu ti můžu půjčit a na té si můžeš klidně mačkat co chceš, šlo by to?

T: kouká a Ondra bere do ruky starou klávesnici a dává ji na postel, aby na ni Tomik dobře dosáhnul. Tomášek hned začíná bušit do náhradní klávesnice.

O: A Tomi, kdyby tě to už nebavilo, klidně si půjč i můj volant (na hry), já ho teď nepotřebuju.
T: chvilku řeší klávesnici a po pár vteřinách odbíhá dělat úplně něco jiného a PC a klávesnice ho už nezajímají.

Musím se bez mučení přiznat, že mě kluci mile překvapili, jak to spolu krásně zvládli, byl to jeden z mála úspěchů při řešení jejich sporu beze mne.

Ale hlavně, sama moc pocity uznávat neumím, dělám to moc málo. O to víc mě překvapilo, že to Ondra ode mne pochytil a luxusně to převedl do praxe s bráchou.

A poučení pro mne zní, že se na uznávání pocitů musím víc zaměřit, když to tak parádně funguje 🙂

Jeden z tech nevericich jsem byla i ja a dokud jsem nezazila to na vlastni kuzi, asi bych dal neverila 🙏 u nas kurz se porizoval v podstate v nejmene vhodnou dobu (co se tyce financi) ale dusevne jsem byla tak moc na dne, ze jsem proste cityla, ze musim neco zmenit.

Trvalo to 5 mesicu a ted, zrovna dnes, moje starsi dcerka poprve se mne zeptala jestli mi muze pomoct!!!!
Pri veceri nejak se vrtela na zidli, spadla a spolu s ni i cely hrnek mlicka, drive bych vyvadela, jak pavian, dnes uz po x-ty jsem ji jen obejmula, zeptala se jestli se hodne lekla a zda ji neco boli, kdyz se uklidnila videla, ze nejsem uplne v pohode, tak jsem ji rekla, ze chapu, ze to mlicko vylila nechtene, jen mne stve, ze mam pridelanou praci (dnes mam faaakt hodne nabity den…)

Moje 4leta holcicka, ktera se mne driv bala, bala se mi rict slovo i parkrat mi rekla, ze mne nema rada, dnes mne pohladila po zadech (jsem klecela a vytirala to mlicko) a zeptala se „maminko, muzu ti pomoct?“, kdyz jsem ji rekla, ze to je dobry, ze to utru a pak tu uterku vyhodim, sama se nabidla, ze mi pripravi novou!
Presne vedela, kde je a kam mi ma novou pripravit…

Za posledni asi mesic a pul jsem slysela tolik krat „mam te rada maminko“! Zrovna od Valentinky, jako nikdy pred tim!!! Vztah s mladsi Anickou 2r3m se strasne zlepsil!

Obcas na ni Valentinka zkousi neco ze skolky, ale i mala uz umi rict „NE Valennino, mne se to nelibi!!!“ A ta ji da pokoj! Sama pak nabidne jinau zabavu… mladsi casto chodi ke mne, ze potrebuje ponunat, to je uzasne!!!

Myslim, ze teprve ted chapu, co je opravdove nefalsovane stesti z deti!!! Ja bych je nunala furt, a kdyz mi moje mama rika, ze az moc je mazlim, tak ji vzdy odpovim, ze lasky neni nikdy moc!

A jake je ted bajecne uspavani, starsi uz si sama rekne „dnes jsem nespala odpoledne, tak ted usnu driv!“ Otoci se a behem 5minut spi!!! To je pro moje stare ja upne sci-fi – drive nam uspavani trvalo 2,5 hodiny s krikem a parkrat i s placnutim na zadek 🙈

Nedavno se mi stalo, ze jsem trosku zvysila hlas na mladsi dcerku, coz ta to skoro vubec nezna, koukala na mne jak na blazna, vubec nechapala, co se to deje, a ja jsem byla stastna, ze nevidim v jejich ocich strach!

Drive jsem si myslela: „az vyrostou bude to v pohode!“
NE! Ted vim, ze dnes je ten okamzik, kdy jsou male, muzu je zvednout, blbnout s nima, delat letadlo z nohou… ted je ten spravny cas uzivat si malych deti, az vyrostou, to bude doba si je uzivat jinak… DEKUJI TI NEVYCHOVO ZA TAK SKVELY PROJEKT!!!

Diky vam se nebojim s nima kamkoli jit, cokoli delat…, vim, ze vzdy a na vsem se domluvime! Jo nejsem dokonala, take obcas zarvu na ne, pak ale behem chvili jasne reknu, proc jsem kricela a co mne opravdu stve…

Moc se mi libi, kdyz ve videich, vypravite o detech a rikate jim „muj 8mi lety kamarad…“ je to uzasne! Drive by mne to nikdy nenapadlo, ze i ty deti mohou byt rovnocennymy kamarady! VRATILI JSTE NAM DUVERU! Dekuji vam!

Mám 3 letou holčičku a skoro tříměsíčního chlapečka. Dcera má brášku moc ráda, ale nevyhnuli jsme se žárlení. To se nám podařilo zvládnout a stačilo tak málo.

Když už asi po desáté opět malého bouchla a já na ni zakřičela. Utekla do ložnice a já najednou slyšela, jak s pláčem říká: „Ty už mě vůbec nemáš ráda“

V tu ránu mě bolelo celé srdce. Jak já jsem si ji přála a teď si myslí tohle. Šla jsem za ní a řekla jí: "Adrianko, ty si myslíš, že už tě nemám ráda?

Odpověděla „Ano, nemáš“
Já:" Adrianko, já Tě mám moc ráda, vždycky jsem měla a vždycky budu, jsi moje milovaná holčička" a objala jsem jí.

Od té doby se to už neopakovalo. Před tím jsem se stále bála ji nechat s ním o samotě, teď jsem jí dala důvěru. Potřebovala jsem jít přiložit do kotle. Malý trošku pobrekával.

Poprosila jsem Adrianku, zda by mohla na malého dohlídnout než přiložím. Přišla jsem, malý spokojený s dudlíkem a Adrianka s pyšným hlasem a důvěrou mi říká „Mami, já ho uklidnila, dala jsem mu dudlík.“

Dojalo mě to.

Já jdu potvrdit, že to má smysl, jakožto letitá praktička Nevýchovy 🙂 Hledala jsem info o bezplenkovce a proklikala se až k vám.

Dětem-kluk a holka, je už 11 a 8 let, někdy si sice nerozumíme, ale máme komunikační pohodu, tak se vždy řešení najde.

Děti mají i mezi sebou naprosto parťácký vztah a jsou to skvělí lidé. Nevýchova sehrála zásadní roli. I když jsem totiž cílila na stejné hodnoty, někdy mi chyběl nadhled a funkční cesty.

Díky! ❤️

Zdravím všechny z Nevýchovy, všechny rodiče, prarodiče, děti a příznivce 💚
Přiznám se, že nemůžu zastavit to obrovské nutkání Vám poděkovat za to, co děláte!

Jsem máma dvou dětí, které jsem si pořídila během dvou let (někdo říká, že jsem sebevrah), jenže já adrenalinové sporty miluju 😄  Obě děti pro nás byly hodně nečekaným překvapením a já trnula hrůzou, jak to všechno zvládnu, protože jsem nikdy nebyla ten maminkovský typ.

Když se narodil Mates (21m), věděla jsem, že chci, aby to byl prostě fakt PARŤÁK v tom nevychovném smyslu slova a přitom jsem o Nevýchově tehdy ještě vůbec nevěděla. Když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná! Určitě to pochopíte, můj vysněný báječný chlapeček (a že byl a je) najednou už nebude na tu všechnu lásku sám. Začali obrovský výčitky, úzkosti, deprese, že už mu nikdy nebudu moci dát 100%.

Tehdy jsem úplnou náhodou narazila na Vás. Bála jsem se fakt všeho! Toho jak to zvládneme, jestli bude žarlit a jak moc se změní a ovlivní ho příchod sourozence… V dubnu na čarodějnice se nám jedna malá čarodějnice narodila, Agnes (5m). A chci se s Vámi podělit o to, jak to všechno díky Vám u nás doma vypadá!
Mám skvělý a šťastný děti a jsem skvělá a šťastná máma! Za všechno Vám děkujeme! 💚

Vždycky jsem věděla, že je nějaká cesta, která nebalancuje mezi zažitými styly výchovy – autoritativní a liberální.

Snažila jsem se balancovat docela dlouho, hledala tu správnou cestu, ale připadalo mi, že se spíš prodírám džunglí…

Když jsem narazila na blog Nevýchovy, jako by se ta cesta přede mnou otevřela. A v kurzu jste mě vzali za ruku a celou tou cestou jste mě provedli.

Asi se ještě budu muset několikrát projít tam a zpět, abych se neztratila, ale směr už znám.

Teď už vím, že každá situace má své řešení, vím, co říct (nebo neříct), když jsou děti v emocích a taky vím, jak dětem vysvětlit, co zrovna prožívám já.

Našla jsem v sobě hranice, vím, na čem mi opravdu záleží…

A taky se mi moc ulevilo, že to nejsem já, kdo má řešit spory a neshody mých milovaných raubířů… Pomoc ano, soudce ne. Funguje to.

U nás nebylo nikdy extrémně zle, ale teď je mnohem líp.

Díky vám všem, díky Nevýchovo.

Moc děkuji za tento kurz. Není to ještě ideální a mám stále co trénovat. Občas mám chvíle kdy vybouchnu a potom si vyčítám své chování, ale musím uznat že je to již postupně méně často, starší syn má adhd a nevychova je s ním trochu složitější, ale vidim že když jsem vpohode já tak se se synem domluvíme lépe a bez křiku, více komunikujeme.

Po sporu jak se uklidnime jdu za synem a omluvim se mu za mé chování, že mě to mrzí že jsem na něj křičela a že příště se pokusim to udělat jinak, že ho mám moc ráda. Tak stejně i s dcerou.

Již se mi stalo když mi nebylo dobře, že syn se mě zeptal co bych potřebovala aby mi bylo líp, když jsem mu odpověděla že potřebují chvíli klid tak říká mladší sestře pojď Vanesko půjdeme si hrát aby si maminka mohla odpočinout.

Když děti vidí že jsem smutná nebo unavená dojdou za mnou a obejmou mě. Syn už nemá tak často záchvaty vzteku a s mladší sestrou si již lépe vyhrají.

Sourozenecké spory byly pro mě asi to nejhorší vždy jsem do toho vstupovala a dělala soudce samozřejmě vyšel z toho nejhůř starší a teď když mají spor snažím se jim do toho nevstupovat když nejde o život, ať si to vyřeší sami spolu a přijde mi že je to lepší, když to trvá déle tak pak už někdy zasáhnu, ale už nejsou tak časté spory a netrvají tak dlouho, nemusím se tolik bát že mladší dcerce ublíží.

Ještě jednou děkuji 

Ráda bych Vám poděkovala za webinář o dětské agresi.

Víte, nám se stala taková věc. Syn Viky (3) chodil do školky. Vlastně když se narodila dcera, byl s námi doma ještě 2 měsíce a potom jsme jej začali dávat do jesliček 10× do měsíce. Je moc společenský a vyloženě vyžaduje dětský kolektiv. A tak si dcera Viola (1) zvykla, že pro sebe máme (my dvě) čas jen pro sebe.

Školka se před třemi týdny zavřela (po tom, co v ní byl Viktor dva týdny, protože předtím jsme měli všichni koviďáka). A mě to nedošlo. Já jsem jen viděla, jak Viola začala Viktora kousat. Jak Viktor začal divočet. Odsekávat, být protivný, až někdy zlý. Já jsem začla křičet. Přesně takové to kolečko.

Ačkoliv Vás sleduji už dlouho, uplatňuji „Vaše principy“, tak to na mne všechno nějak padlo. Například jsem díky covidu i přišla o brigádu, která byla mou psychohygienou (teď se hygyenizuji s psychologem :-)) ) A mě v tom všem prostě nedošlo, že i roční člověk může žárlit. A že tříletý chlapeček je tak nešťastný, z toho všeho, že prostě reaguje odtažitě a zle.

Díky webináři jsem si uvědomila, kde je chyba. Změnila jsem přístup. A změny přišly okamžitě. Jsem za to strašně ráda. Z chlapce, který se nechtěl mazlit je ten největší mazel na světě. Dcera už nekouše. A stačilo tak málo… děkuji. ❤️ ❤️ ❤️

Ahoj všem!

Ráda bych tady napsala, co jsem dneska zažila s mými dětmi. Jsem v kurzu 2. týden. Tak nějak intuitivně se vlastně pokouším praktikovat nevýchovu, ale teprve teď se mi to začíná formovat do fungujících souvislostí.

Zatím jsme u pokusů popisovat situace a zkoušíme dohody. Zmapovala jsem v sobě mámu nadšence, která po porodu zahořela pro rodičovství na 200%.

Postupem času se nadšenec s ubývající energií změnil v učitele a skončil po třetím porodu u policajta. Policajt přinášel efektivitu v chaosu tří dcer, covidových opatření, školy, školky, karantén…

Ale nepřinášel uspokojení. Často mě napadalo, přece to musí jít i jinak… Bojuju s časem a se svými nároky. Na sebe, na plánování dne, a odškrtávání splněných úkolů.

Večer mívám umluvenou pusu a uvařený mozek. A dneska, jdeme vyprovodit babi, po týdnu rýmy a negativních testech jdeme konečně na chvíli ven.

Holky si vybraly pro radost z toho odpoledne lízátka. Cestou v parku prostřední dcerce (5 let) lízátko upadne a rozbije se na kousky. Dívá se na rozbité kousky na chodníku a začíná plakat.

Jdu k ní, vezmu ji kolem ramen a říkám: to je mi líto. A víc nic a jen spolu koukáme na rozbité lízátko.

Starší dcera (7 let) na nás kouká. Asi po půl minutě přijde a řekne: Na, chceš to moje?

Prostřední tiše kývne. Se slzami v očích si ho vezme. V takových situacích obvykle neochotně říká nahlas : děkuji, nebo prosím. Jenže ona úplně mlčky bouřlivě objala starší ségru.

A úplně beze slov bylo vyjádřeno vše. Já jsem neřekla nic… Jen jsem se dívala a bylo mi dobře na duši.. A to celé se odehrálo prakticky beze slov. Byl to silný zážitek.

Jdu do toho dál!!!

Mám dvou a půl letá dvojčata, kluky. Byla doba, kdy se vzájemně řezali, až jsem z toho byla někdy trochu zoufalá. Vzhledem k tomu, že jsem se nechala nějakou dobu ovládat starostmi a nestarala se dost o sebe, kluci na to samozřejmě reagovali.

Já mezi ně většinou vlítla jako fúrie a divila se, proč můj zásah mezi ně nepřinese víc lásky a harmonie… Nu, ponechme absurditu mého počínání raději bez komentáře. Potom jsem prožila týden v Nevychově o sourozencích.

Od té doby jsem si dávala pozor, jak v jejich sporech a interakcích obecně vystupuji a zasahuji. A poslední dobou mě kluci velmi dojímají. Ano, pořád se někdy masí, to si myslím, že jim ještě nějakou dobu zůstane.

Ale stává se, že když třeba Maxíček jednu Františkovi ubalí, Fanoušek se na něj jen tak dlouze soucitně podívá, dojde k němu a pohladí ho. Maxíček se na něj pak chvíli dívá a pak se kluci obejmou a dají si pusinku.

A rozhodně to není tak, že by neuměli nastavit své hranice, nebo na sobě nechávali štípat dříví. Jen se naučili, že neplatí oko za oko a zub za zub, ale někdy úplně stačí na agresi zareagovat láskou.

Přiznám se, že nemůžu zastavit to obrovské nutkání Vám všem poděkovat za to, co děláte!

Jsem máma dvou dětí, které jsem si pořídila během dvou let (někdo říká, že jsem sebevrah), jenže já adrenalinové sporty miluju 😄. Obě děti pro nás byly hodně nečekaným překvapením a já trnula hrůzou, jak to všechno zvládnu, protože jsem nikdy nebyla ten maminkovský typ.

Když se narodil Mates (21m), věděla jsem, že chci, aby to byl prostě fakt PARŤÁK v tom nevychovném smyslu slova a přitom jsem o nevýchově tehdy ještě vůbec nevěděla. Když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná!

Určitě to pochopíte, můj vysněný báječný chlapeček (a že byl a je) najednou už nebude na tu všechnu lásku sám. Začali obrovský výčitky, úzkosti, deprese, že už mu nikdy nebudu moci dát 100%. Tehdy jsem úplnou náhodou narazila na Vás.

Bála jsem se fakt všeho! Toho jak to zvládneme, jestli bude žarlit a jak moc se změní a ovlivní ho příchod sourozence…

V dubnu na čarodějnice se nám jedna malá čarodějnice narodila, Agnes (5m). A chci se s Vámi podělit o to, jak to všechno díky Vám u nás doma vypadá!
Mám skvělý a šťastný děti a jsem skvělá a šťastná máma! Za všechno Vám děkujeme! 💚

Víte, ten velký dík náleží především Vám, protože všem neskutečně pomáháte. Ono to má daleko hlubší podtext, než se na první pohled zdá a pokud Vás to ještě nenudí číst, ráda se o ten příběh podělím.

Když jsem čekala tehdy Matýska, všechno probíhalo celkem v klidu, těhotenství, porod, kojení… měla jsem zdravé a usměvavé dítě, které by si přála každá máma, navíc syna, po kterém jsem vždycky toužila, neb jsem máma klučičí, jak s oblibou říká můj kamarád.

Sice dřív, než jsem chtěla, ale co už. Jenže Anežka přišla vážně moc brzy a já jsem s tím hodně bojovala. O to víc, že to bude pro všechny vysněná holčička, kterou chtěla celá rodina – mimo mě.

Těch odrazujících komentářů o tom, že to nemůžu zvládnout a jak hrozně těžké to bude, starat se o dvě takhle malé děti jsem poslouchala každý den milion. Já si navíc nechtě vsugerovala, že určitě bude strašná můra po mě (nechtějte ani znát ty historky mojí mámy o tom, jak příšerný děcko jsem byla :D).

No a po Matýskovi, který byl bezproblémový, najednou všechno špatně. Nepříjemné a nechtěné těhotenství s batoletem na krku, nepodporující okolí, hnusný porod a psychika na šrot. Rozjela se mi poporodní deprese jako kráva.

Anežka furt řvala, ale furt, nespala, kojení nešlo a já ji nenáviděla. Za to, že mi vzala Matýska, že navštěvuju psychiatra, psychologa, jsem na antidepresivech, že mi rozkládá rodinu…vidíte, jak blbá jsem byla?!

Vůbec mi nedocházelo, že si za to můžu sama. Ona za to vůbec nemohla! Jenže já ji opravdu tehdy nemohla ani pochovat, nechtěla jsem, aby se narodila a ona přitom netoužila po ničem jiném, než abych ji přijala a měla ráda!

Největší paradox je, že mě z toho vyléčil až právě její malej bráška! Když už jsem byla schopná po dvou měsících trochu fungovat, začala jsem pozorovat, jak úplně automaticky přebírá moji úlohu v té láskyplné péči.

Pořád ji hladil, mazlil, pusinkoval, houpal, chtěl ji chovat, dával ji hračky, dudlíčky, broukal ji…bylo to pro mě něco neskutečného! On ji hrozně miloval a potřeboval a ona zase jeho! Tehdy se strašně uklidnila a já se konečně dala dohromady, tak nějak jsem prozřela, i když to zní pateticky.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou děti empatické a čisté, kolik lásky a porozumění v sobě mají. Je to obrovský zázrak. A stačí se prostě jen dívat a naslouchat jim…jenže to bych nevěděla nebýt Vás!

Dneska už na ten horor vzpomínám s trochu trpkým smíchem, přece jen, bylo to těžký… Ale kdybych fungovala jako klasická máma a nevěděla to, co vím díky Nevýchově, možná dodneška beru léky a mám prostě ty „uřvaný, zlobivý a bůhví jak příšerný“ děcka…

Za mě DÍKY! 👨‍👩‍👧‍👦

Mám dvě úžasné děti, 4letý syn a 1,5letá dcerka. Syn pohodář, dcerka umíněná (po mámě :)). E-maily z Nevýchovy mi chodily ještě před narozením dcerky, pročítala jsem je a zjistila, že vlastně Nevýchovu tak trochu praktikuji na syna už dávno. Vše klapalo v pohodě, než začaly první sourozenecké třenice.

Moji rodiče, které mám moc ráda, mě vychovali, jak nejlépe dovedli, ale já vím, že děti chci vychovat jinak. Můj vztah k bratrovi nebyl a není tak dobrý, jak bych si přála, právě v důsledku výchovy. Často jsem si nevěděla rady, jak zasahovat při sourozeneckých konfliktech, abych neublížila a byla spravedlivá. Vstoupit do kurzu jsem zvažovala dlouho, hlavně z finančních důvodů. Kdykoliv byl zase nějaký konflikt, tak jsem si jen povzdechla, že kdybych už absolvovala kurz, určitě bych uměla situaci správně řešit.

Cítila jsem se bezradně a moc se bála, abych nenarušila hezký sourozenecký vztah. Tyto pocity plynuly přirozeně z nedostatku vlastních zkušeností a zážitků. Moc dobře jsem si pamatovala, jak řešili konflikty moje rodiče. Výsledkem byla křivda, smutek a ne příliš hezký vztah ke staršímu bratrovi.

Nevýchova mě naučila zásadní věci. Naslouchat, být trpělivější a důsledná. Občas nejsem tak naslouchací, trpělivá a důsledná, jak bych si přála, ale stále na sobě pracuji. Je u nás méně křiku a hlavně nedorozumění, které plyne právě z „nenaslouchání“.

Syn (4 roky) je na dceru (1,5 roku) hrubý a ubližuje jí, a ona mu to už začíná vracet. Učím ho, ale i ji, jak si říci, co potřebuji, a najít řešení. Je úžasné sledovat, jak syn vysvětluje své sestřičce, že přes ni nevidí na pohádku a aby si sedla vedle něj. Dříve, když si stoupla mezi něj a notebook, tak ji prostě kopnul :(

Cítím teď obrovskou podporu, mám informace a způsob, jak komunikovat s dětmi tak, aby nám bylo fajn. A nejen s dětmi, ale i s manželem. Dříve jsem si myslela, že naše komunikace je v pohodě, ale až při „praktikování“ Nevýchovy na dětech jsem zjistila, že jsem ji začala praktikovat i na manžela, a je super si říci, co a jak potřebujeme.

Ahoj, jsme v kurzu pár týdnů a na nevýchově doma pracujeme, někdy s úspěchem, někdy bez, úplně všichni…

Velkým tématem u nás jsou sourozenecké vztahy.. Pořád jsem po synovi chtěla, aby mi dal nějaký signál, co můžu říct/udělat, když se mi přestane chování vůči mladšímu líbit… Ze mě se pak stává/l běsnící policajt a ze syna brečící nešťastný dítě. Ale nikdy mi nic neřekl, jak bychom to mohli spravit, co udělat příště jinak… Spíš začal vždycky mluvit o něčem jiném atd. Ale dneska mi to došlo..

Přišla jsem k němu a poprosila ho, jestli by mě ON mohl vždycky zastavit, abych se nestala tím šíleným policajtem. Najednou se na mě díval, vnímal všechno co jsem mu říkala, najednou tam se mnou byl. Na tý jedný lodi. Věřím, že se nepotopíme!!

Davam si kurz znovu, je to velmi mile stretnutie ;) Mam pocit, ze by som sa s niecim chcela s vami podelit.

Moje zaciatky s dcerkou (5 a pol roka) boli velmi bolave. Prve dva roky nasho spolocneho zivota boli mojim osobnym obdobim temna, ked som si dokladne preskumala moje dno.

Potom som sa postupne odrazila smerom hore a zacala riesit moj vztah k sebe. O dalsi rok a pol som nasla na internete Nevychovu a jednoducho vedela, ze je prave tym, co hladam. A z dnesneho pohladu je skvele vidiet, ako sa mi to v kazdodennom zivote nasej rodiny potvrdzuje.

Ked pocujem deti z druhej miestnosti, ako sa jeden druhemu sami ospravedlnia. Ked si uvedomim, ze moja dcerka ma slovo respektovat druheho v aktivnej slovnej zasobe a pouziva ho v spravnych suvislostiach.

Ked syncek sestricku spontanne objime. Ked som svedkom, ako sa tie moje dve slniecka na niecom dohodnu. Ked nase spolocne odchody do skolky v trojici patria k najkrajsim chvilam pracovneho tyzdna.

Ked cez volny den spolu pecieme. Ked sa mi dcerka zveri aj s velmi bolestivymi zazitkami. Ked si dokazem spatne prehrat vlastne jednanie, co mi neurobilo prave radost a neumaram sa za to…

Dakujem este raz, tvorcom Nevychovy, a zelam vsetkym krasne chvile v kruhu rodiny.

Ani nevím, jestli to sem psát…taková maličkost, jednoduchý jako facka, fyzicky i psychicky nenáročný, přesto mě nikdy nepřestane překvapovat, jak silný účinek může moje nečinnost mít 😊 .

Téměř každé ráno se u nás začíná „provokovací hrou“. Luky Anču, Anča Marušku, Maruška Lukyho, Luky tátu,.......

Pravidla jsou jednoduchá:

1. provokovatel provokované osobě něco sebere, vyřkne provokovací formulku nebo donekonečna opakuje provokovací úkon

2. provokovaná osoba začne ječet, nadávat, prát se, vyhrožovat,.....

3. provokovaná osoba hledá maminku, aby to vyřešila

4. rozespalá maminka to začne řešit, čímž se stane vyprovokovanou osobou a zbytek rána je podrážděná

5. vítězem je ten, kdo si zachová dobrou náladu 😁

Občas – a díkybohu čím dál častěji – se mi podaří vypustit bod 4. Do hry se nezapojím, čímž z toho vyváznu jako jeden z vítězů a co je na tom nejkrásnější, vítězem bývají pak i všichni ostatní.

Oni to fakt zvládají sami! Jednou tak, jindy onak, ale u snídaně už jsou to zas miláčkové, povídají si, smějí se spolu, pomáhají si. A já mám v duši klid a slzy štěstí na krajíčku 😍 .

Miluji své holky, jsme skvělý tým ❤️

Ještě nedávno jsem u Vás byla pro radu a myslela jsem, že to sama nezvládnu a teď mi příjde, že už není a nebude nic, co spolu s holkama nezvládneme.

Mám holky dost po sobě (1 rok a druhá necelých 2,5 roku) a jsem na ně tak moc pyšná a chtěla bych se i s Vámi podělit o naše úspěchy. Nalít sílu a naději těm, kterým se moc nedaří, případně si myslí, že to nikdy nepůjde. VĚŘTE PŮJDE A MÁ SMYSL TO ZKOUŠET!!!

Problém s oblékáním v zimě, už není problém.
Mladší dcera oblékání úplně nesnáší a starší se chtěla obléct vzdycky první a čekat u dveří. Ven se těší jako nikdo 🙂  Když jsme to ale dělali v pořadí starší, mladší…vždycky to skončilo brekem madší, pak i starší, že už je to dlouho, já jsem byla spocená, vyšťavená a kolikrát se mi ani nikam nechtělo jít. A tak jsem si sama pro sebe rekla a dost.

Při posledním oblékání jsem se starší (Lucinky) zeptala, jestli by byl problém, kdybych nejprve oblékla mladší (Anetku). Začala mi plakat a že NE. Uznala jsem pocity, byla tu s ní a vysvětlila jsem, proč bych to tak potřebovala. Že si myslím, že Anetka pláče, protože ji nevidí a že by jí to možná mohlo pomoct a třeba bychom se dostali ven dříve než normálně.

A kdyby to nepomohlo a nebo by se ji něco nelíbilo, tak mi může říct a zkusíme to vymyslet jinak. Šlo by to?… „ANO“, odpověď rychlá, pláč nikde, všechno s úsměvem. Obě holky v mžiku oblečené, když měla Anetka temdenci začít plakat, Lucinka na ni dělala blbinky, já jsem nebyla spocená ani podrážděná. Prostě paráda.

Problém při hraní (mladší bourá domečky z lega starší) a následný křik a pláč už není problém.
A bylo to tak jednoduché, zeptat se, uznat pocity, vymyslet řešení…a co že hned to první nefungovalo, tak jsme vymysleli jiné. Tohle je asi problém u všech sourozenců. Mladší má bourací období a starší se to nelíbí. Vždycky to dopadlo pláčem mladší. Starší ji odstrčila, případně plácla.

Jen jsme si prostě sedli a já jsem vysvětlila starší, jak to asi vidí Anetka. Že chce být s ní, hrát si s ní a že teď ráda bourá, že ona to tak měla taky. Mladší jsem vysvětlila, jak to vnímá Lucinka, že má radost s nových postavených domečků a že je jí to líto, když ji je zboří a dohromady jsme uvažovaly jak to udělat, aby si mohly hrát spolu.

Starší stavěla a nebavila se…jsem si říkala, asi ta dohoda tentokrat zase nedopadne A? zachvilku se otočila a podala Anetce postavene schody a říká…„Any na, tvoje schody a tady Luci schody“, postavila pred sebe svoje ❤️  Anetka vysmátá, začala rozebírat a Lucinka si hrála se svými.

Starší bere mladší za parťáka.
Možná to bude i tím, že jsem změnila komunikaci i já a když mi někdy něco ujede, tak se prostě omluvím a vysvětlím proč jsem to tak v tu chvíli udělala. A vypadá to, že to všechno starší přebrala po mě.

Když už se něco stane, něco se starší nelíbí a mladší nějak ublíží, hned tak nějak ví, že je to špatně…a kolikrát slyším „Any promin…Luci nechtěla, Any neplaka ššš“ a hladí ji po hlavičce. Když nakouknu a zeptám se. Řekne mi, že udělala Any bác, ale že nechtěla a snaží se mi vysvětlit proč to tak vzniklo a nebo se ptám já. A zkusíme přijít na něco, jak by se to dalo příšte vyřešit jinak.

A to je jen hrstka našich společných úspěchu. 
Největší radost a slzy do očí mi vžene jen to, že večer před spinkáním se starší ke mě přitulí a řekne „Luci mami rada“ ❤️ ❤️ ❤️ 

Neztrácejte naději, tyhle okamžiky za to přece stojí 😉 

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Nevychova milujem vás ❤️ 

Aj keď v poslednej dobe som sa dlho k vam nedostala mám nový kurz a nie a nie prejst cely. Mame skvele dni aj horšie dni. Ale dnes to bolo u mna na slzičku❤️

Mladšia 2 ročná mala ockovanie a staršia 4 ročná: mami ja musím ísť s vami potrebujem ju držať za ruku a citit s ňou že to bude troska bolieť ale zvládneme to spolu ❤️❤️ aj jej to takto vravela ešte doma a mal sa tesila

Aj tak bolo. Mala troska zaplackala objali sme sa všetky tri a staršia jej vraví Lubime ta veľmi bude to dobre. A bol hneď usmev❤️❤️
Milujeme vás

Pred mesiacom som pisala, ze sa mi podarilo byt ticho a nechat moje dievcata (necele 3 a 4,5), aby si spolu riesili spory same.

Chcem sa vam uz dlhsie pochvalit, ze sa mi podarilo nastavit rovnaky pristup aj k synovi (8 mesiacov). Dievcata sa s nim casto hraju a ja uz viem, ze on si to s nimi vyriesi sam. Ked sa mu nieco ozaj nepaci, zakrici, alebo sa proste rozplace. Dievcata na to reaguju, povedia mu prepac, alebo ho hladkaju a nukaju mu hracky. Dost casto to pomoze a nepotrebuju ma. Jasne, ze ked pocujem zufaly plac, ak ho pridem popestovat.

Pred nevychovou by som si pomyslela, ze rodic, ktory tvrdi, ze 8 mesacne dieta si poradi same voci starsim a ze sa tym uci nastavovat si svoje vlastne hranice, je sialeny. Tak sa snazim si to nebrat osobne, ked si to niekto pomysli o mne :) Dakujem, ze ste ma priviedli na tuto cestu. Tesim sa, na nej este zazijem.

Dnes opět, skoro 3 letý syn mi řekl že se půjde koupat po pohádce a jako každý večer pak začal vymýšlet, že ještě chvíli, dělal spoustu jiných věcí, a že se koupat nechce a začal srdceryvný pláč. Pomalu mě zachvacovala panika, že už je to zase tady, ale včas jsem jí zastavila a říkám, co mám udělat pro to aby ses chtěl jít koupat? 

On se najednou zarazil a začal se strašně smát, no v tu chvíli jsem nevěděla, co dělat a on pak najednou říká, budeš po mě malovat? (barvička na tělo do vany). Říkám jo budu jen musím ještě obstarat sestřičku (5měsíců) a za chvíli přijdu. A on šel a čekal na mě ve vaně, pak jsme si to moc užili.

No a potom přišla druhá fáze, očekávala jsem smlouvání o odchodu do postele a on mi tak říká takovýma psíma očima budeš mi číst? Opět jsem musela rozdělit pozornost mezi obě děti ale podstatné bylo mladší nakojit a uložit, říkám mu, dnes jsem tu sama a potřebuju malou uložit a uspat, mohl by jsi na mě počkat?
Nejdřív se šprajcnul že ne že teď hned mám jít číst. Opět jsem řekla že jsem tu sama a že potřebuju malou uložit abych se mu pak mohla věnovat, co s tím uděláme?

Chvíli se zamyslel a říká seš tu sama, já počkám a připravím knížku. Hrozně se mi ulevilo, jak to šlo hladce a doufám že se nám takhle povede dál, myslím si že malej poznal že ho konečně poslouchám.

Díky díky a ještě jednou díky :-)

Než jsme vstoupili do kurzu Nevýchovy, měli jsme problémy hlavně s naší tříletou dcerou, cítili jsme se špatně. Malá velmi velmi vzdorovala, přestože jsem četla všechny možné knihy o výchově, nedokázala jsem je správně aplikovat, naše výchova byla často ve vypjatých chvílích jako učitel a policajt… 

Teď po kurzu děti už téměř nevzdorují. A pokud ano, tak proto, že jsem se s nimi nedomluvila, neuznala jejich potřeby, emoce. Nebo proto, že jsem nejednala správně z důvodu únavy většinou… 

Kromě 3 leté dcery, mám ještě 5 měsíční dvojčata a 7 letého syna (u kterého vázne sebeobsluha :-). Veřím ale, až dvojčata povyrostou, půjde to ještě lépe.

Nejvíc jsem hrdá na své děti, když se umí mezi sebou domluvit, krásně si spolu hrají, když jsou empatické vůči sobě i ostatním. Umí se domlouvat s námi i mezi sebou.

Cítím se mnohem lépe než dřív, někdy úžasně :-), když dělám vše, jak třeba.

MŮJ DNEŠNÍ NEVÝCHOVNÝ POKUS: Ve 20:00, jako obvykle, jsem odcházela z dětského pokoje mých dvou synů (7 a 5,5 roku), udělala jsem pokus, rituál uspání byl u konce, zuby, pohádka, modlitbička, pusinka a já nechala rozsvíceno i velké světlo a jen jsem v tichosti odešla. (Vynechala jsem obvyklou přednášku o tom, že když nepůjdou včas spát, budou nevyspalí, nezhasínala jsem světlo). Sama jsem byla zvědavá, co se bude dít.

Po 5 minutách hádka… nevím, co se dělo, ale po minutě bylo ticho. Po 15 minutách jsem šmírovala klíčovou dírkou, starší spal, mladší – vyspinkaný z MŠ – si čte knihu při lampičce… takže velké světlo zhasli sami. Za 20 min. si jde mladší pro pití, ale hned se vrací do postele. Za 35 min. přišel s tím, jestli může mít jednu otázku, a to jestli může jít do ložnice, že má ve své posteli horko… „Jo, proč ne,“ odpovídám. Za 45 min. přijdu do ložnice, spí jak dudek.

Takže děti opravdu půjdou spát, když to potřebují samy, ne když to potřebujeme my – i bez našich návodů, výhrůžek, slibů a hroucení se a bez zkažených večerů. Já si to dnes užila a nemusela jsem vůbec NIC. (45 min. jsem opravdu většinou trávívala chozením do pokoje a lobbováním za JEJICH spánek.)

Dohoda mezi dětma mě dnes překvapila :)
3-letá dvojčata se tahala o jednu hračku a já jsem se odmítla do toho vměšovat s tím, že jim věřím, že to vyřeší sami.

Dohoda začala „já to chci, je moje“ na obou stranách a skončila tím, že si dcera řekla synovi o omluvu, ten pouze řekl „promiň“ a hračku hned od ní dobrovolně dostal. Jak prosté. Stačilo si říct o empatii a dostat ji.

I taková může být dohoda ;)

Dnes jsem zažila dvě krásné situace, u kterých jsem si říkala, že to fakt má smysl :-) Máme dva syny, 4 roky a 18m.

První situace:

Chystám se na velký nákup s batohem (půjdu sama, manžel bude hlídat obě děti). Starší syn při mých přípravách rychle pochopil, co se bude dít a ještě než jsem s ním začala nějak sama komunikovat, kam jdu a kdy přijdu, přišel ke mně (zrovna, když jsem sháněla pytlíky na pečivo a byla ponořená do svého hledání) a povídá: „Maminko, víš co by mi pomohlo, aby mi nebylo smutno, když půjdeš na nákup? Kdybychom se spolu pomazlili a dal jsem Ti pusinku. To by mi pomohlo.“ „Aha, tak dobře, to je prima nápad,"řekla jsem. "Tak než půjdu, já Ti řeknu a pomazlíme se,jo.“ 😘

Druhá situace:

Dnes jsem si potřebovala usnadnit z časových důvodů oběd, a tak jsem uvařila jen polévku a k druhému jídlu jsme měli kupovanou pizzu. Tu jsem nechtěla dát 18m synkovi, který dostal po společné polévce kupovaný dětský příkrm. Jenže jak viděl, že mi všichni ostatní máme pizzu, na kterou před tím koukal v troubě, začal dávat najevo, že on chce také tu pizzu. Řekla jsem mu, že mu jí dávat nechci, protože tahle je kupovaná, a že to není ta domácí, kterou jindy dělám, a proto má dnes jiné jídlo než my. Jenže on pořád mističku odstrkoval. Najednou k němu přišel starší syn a povídá: „Honzíku, pomohlo by Ti, kdyby jsem Tě dokrmil já Tvojí lžičkou?“ Jeník: „Jo!“ A bylo.

MÁ TO SMYSL! 😀