Volám sa Janka mám 35 rokov a máme dvoch chlapcov-neuveriteľné krásne bytostí.Starší ma 12 a mladší 7. Moje začiatky ako rodič boli hrôzostrašne,keď sa mi narodil prvý syn Dominik-popôrodne depresie...... do jedného roka som k nemu nič necítila. Potom sa to začalo lámať,začala som si veci robiť podľa seba a celkom ma to začalo baviť.

Teraz máme dve deti a musím jednoznačne povedať,že naše deti sú naša najväčšia ozdoba. Fungujeme úžasne-všetci celá rodina navzájom.

Ale píšem vám preto,aby som Vám opísala jeden zážitok s mojimi deťmi a hlavne pocity,ktoré som pri tom mala ja,a veľmi, veľmi si prajem aby to isté zažilo čo najviac rodičov.

Takže. Stalo sa to v lete cez prázdniny, keď som s nimi bola v jednej rekreačnej oblasti pri našom meste. Deň predtým dosť pršalo,takže tam bolo veľmi málo ľudí. Ale čo môže byť pre deti lepšie ako fajný,mokrý piesok. Ja som si sadla na lavičku a zobrala si moju obľúbenú knihu.Chlapci zamierili rovno do piesku. Vtedy mali 11 a 6 rokov,ale hrať sa vedia aj tak (možno to už teraz začína byť aj taka zvláštnosť, keď všade sú mobily,tablety…)

Na pieskovisku nikto,ja som sedela ďalej, pretože som chcela byť trošku na slniečku.Chlapci začali hneď hrabať-asi to bude tunel pomyslela som si ,a začítala sa do knižky. Za nejakú chvíľu prišla ďalšia rodinka s chlapčekom asi 2–3 ročným. V rúčke mal bager a zamieril rovno ku chlapcom a samozrejme sa snažil svoj bager vopchat do ich budúceho tunela a možno tam mali aj nejaký most ,nevidela som až tam. Evidentne im tam prekážal,búral a strkal im tam rúčky… A vtedy sa začali diať veci.

Prestala som čítať a úplne ma pohltilo sledovanie tejto situácie. Videla som na menšom Deniskovi (6r) že mu to začína byť celé nepríjemné a zjavne si s tým nevedel rady,už som len čakala kedy zdvihne hlavu a začne ma hľadať. A práve vtedy(keď som začala rozmýšľať ako by sa to dalo vyriešiť) udiala sa neuveriteľná vec.

Môj starší Dominik prišiel ku chlapčekovi,kľakol si k nemu,niečo mu povedal a to, čo nasledovalo som ostala v nemom úžase.Moji chlapci ďalej pokračovali vo svojom stavaní a chlapček sa hral pri nich,vôbec im neprekážal,nič im tam nestrkal, hral sa so svojím bagrom, úplne pri nich

Všetci traja pri sebe. Viete si predstaviť ako ma na lavičke zožierala zvedavosť, čo sa tam stalo..... Ale našťastie pre mňa o chvíľu prišiel silný dážď a museli sme všetci odísť. Hneď som potom vyzvedala, čo sa tam stalo.

A Dominik mi to celé porozprával:
Vieš mami,začali sme stavať tunel ,pretože piesok bol na to perfektný. A zrazu tam prišiel taký malý chlapček a začal nám tam pchať svoj bager a všetko tam búrať.Bolo to strašné. My sme nevedeli čo máme robiť veď bol ešte malý a tak som musel rozmýšľať a toto ma napadlo. Tak som si k nemu kľakol ako to robíš ty a povedal som mu,že tu staviame veľký tunel pre nákladné autá a keď nás nechá,tak mi to rýchlo postavíme a môže si ho prvý vyskúšať so svojím bagrom.

Ostala som v nemom úžase a neviem či by som to ja lepšie vyriešila .A to som mu aj hneď povedala. Bola som v tej chvili neskutočne hrdá na môjho Dominika ale aj na seba,pretože som v tej chvíli pochopila ,že to všetko robíme správne a hlavne že to pochopili aj chlapci a začali to úplne prirodzene používať. Chcelo sa mi skákať od radosti

A hlavne ma tešila aj ďalšia vec a to,že mladší Denis dostal od svojho staršieho brata krásnu ukážku toho ako to pekne vyriešil. A Dominik mi potom ešte veľa krát dokázal aká je dôležitá správna komunikácia,keď sa zastane v škole aj slabších spolužiakov a aj pani učiteľke vie povedať ak s niečím nesúhlasí(6.roč­ník)a je to úplne v pohode. Jednoducho sú to šťastné deti a my sme šťastná rodina.

A chcem povedať všetkým rodičom,že im z úprimného srdca prajem zažiť ten neuveriteľný pocit,keď budú tak pyšní na svoje deti a na seba ako som to zažila ja. Pretože toto všetko ma zmysel a práve pre toto to robíme,vychovať šťastných ľudí.

Aj keď sa to celé začalo tak strašne ťažko, keď sa Dominik narodil a ja som prežila asi môj najťažší rok v živote.

Všetkým Vám držím palce a naozaj to má všetko zmysel.

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“ 

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Vyřešili jsme náš velký „problém“ s autosedačkou, zjistila jsem, že vše, co dělá, má svůj důvod a hodně zapracovala sama na sobě, takže se i já cítím mnohem líp. Děkuji Nevýchově!!! Bez ní by nám nebylo spolu tak fajn

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla ještě než by to zmerčila jiná maminka a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt až tam nikdo nebude a bla bla bla, už by mě ani neposlouchal …

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :-)

Váš kurz je bomba, jsem v lepší pohodě s dětma, ale ani jsem to tak úplně nevnímala, než jsem po 2 měsících, kdy o prázdninách jsme u nás doma (na samotě u lesa), začala chodit mezi lidi = ostatní maminky.

Zrovna včera – má dcera 3,5 samostatná prima holčička a roční syn. My na dětském hřišti v pohodě, kamarádky pořád ve stresu a stále jsem jen poslouchala – nechoď tam, obuj si ty boty, chceš čůrat? Nechceš? Ale VYČŮREJ SE! Teď hned, jinak se počůráš! (samozřejmě se to stalo)..napij se, sněz to, nebreč, to nemůže tak bolet..

A včera bylo to „blik“ kdy jsem poznala, že takto to nechci a díky Vám to u nás tak nemáme. Protože ještě před půl rokem by dcera se po mě plazila, já bych pořád sledovala, kam jde, co dělá, kontrolovala zda pila a jestli je dost oblečená a teď.. vše si reguluje sama..

A víte co? Jsem hrdá na sebe, že jsem se dokázala přenastavit a jsem hrdá na své děti.

Změny u nás díky Nevýchově (3 holky – Marta 4,5 roku, Miriam 2 a 3/4 roku a Josefína 1 rok a 2 měsíce):

1/ Odchod ze zahrady domů.

Dřív = veliký řev, truc, strašný. Jasně, uplácela jsem sušenkou, jablkem, čímkoli, co zacpalo pusu, hlavně, abychom se nějak přesunuly domů. (Máme zahradu takovou, že samy tam být holky zatím nemůžou a domů se jde kolem silnice vrátky.) 

Dnes: Upozorním, že půjdem za chvilku domů, co by ještě potřebovaly? Marta natrhat kytičky, Mirinka nést klíče, Josefínka zatím názor na věc neverbalizuje, jen se šine sníst další hrst hlíny (odnesena). V klidu jdeme domů a povídáme si. Jo!

2/ Odchod z hřiště, kde je plno kamarádů, oblíbené houpačky.

Dřív řev a vzdor.

Včera: A co byste ještě chtěly/potřebovaly? Já bych chtěla, mamí, na cestu ZONku do lahvičky (daly bychom si s Mirinkou napůl jablečnou, můžem?). Ať máme sílu na cestu domů, když jsme tolik skákaly na trampolíně. OK, nemám problém, odchod bez sebemenších problémů. Jo!

3/ Společný čas.

Josefínka mi dřív přinesla knížku (doplazila se s ní anebo ji dotáhla po kolenou ke mně) a dávala mi jasně najevo, že si chce číst. Jasně, ale myju nádobí, pak ještě potřebuju pověsit prádlo. A ona na chvilku zapomene, že si vlastně chtěla s maminkou prohlížet knížku, a já ještě stihnu uvařit večeři. Mám vlastně všechno hotové, ale divný pocit, že jsem ji odstrkovala…

Dneska je to tak, že všeho hned nechám (pokud neutíká něco z hrnce) a jdu si s ní sednout, stačí jí pár minut, ale je to v čas, kdy chce ona. Jo! (řekne si ona :))

4/ Snídaně.

Dřív: Holky, rychléééé, chvátáme, už musíme vyjít… Plouží se v pyžamech, je to o nervy (moje).

Dneska krásná ukázka toho, jak jsme se posunuly a zvládly to krásně: 
Marta: Mamí, zavři dveře sem do kuchyně, a až si vyčistíš zuby, přijď se podívat, budou tu 3 věci jinak. Jdu tam a Marta i Mirinka mi ukazují každá 3 věci jinak – prázdný talířek, prázdný hrneček a třetí věc nevidím… Já třetí nevidím. Co je třetí? To, že máme radost, že se smějeme!!!! :) Děti moje zlaté (slza na krajíčku). Objetí, radost, krásné ráno!

Ani tomu nemůžu uvěřit, ale snad to fakt tak dopadne, že to jde zvládnout i bez zbláznění se z nekončících povinností. Ono, když je nás na to víc, jde všechno líp…

Dnes na hřišti přilítla Lili celá rozzuřená, že jí nějaká holčička bouchla. A mami, pojd se mnou za ní, já jí zmlátim!

Tak řikám, že já se násilí nechci účastnit. Jestli se chce mermomocí prát, je to její boj, nebudu jí bránit, chápu, že je naštvaná, ale já bych to řešila jinak, takže jestli chce, abych tam šla s ní a byla u toho, tak bez násilí.
Tak řiká, že chce abych šla s ní a bude se snažit bez násilí.

Tak jsme došli za holčičkou a Lili: tys mě bouchla!
Holčička: JO!
Lili: ale to nebylo hezký!
Holčička: no ale tys mi řekla, že jsem mimino!
Lili: aha, to tě naštvalo. Tak už se nebudeme hadat!
Holčička: Tak jo (podala Lili ruku), tak si pojď hrát! …a odběhly někam pryč.

Lili na mě ještě zavolala: „díky mami“
No, neni zač, neřekla jsem ani slovo :)

Nechejte dítě dělat i chyby ! Náš syn Tobiáš ( 3,5 ) si hrává velmi často na zahradě se staršími sourozenci na trampolíně. Jsou mnohem starší a hrají s ním hry, při kterých se po sobě válejí, scházují se, podtrhavaji si nohy, ale vždy to jejich skákání má nějaký smysl, nějaká pravidla, která si vysvětlí a dají se do hry. Nikdy jim do toho nezasahuji, maximálně pofoukám, když něco bolí.

Včera si s Tobiáškem přišel zaskákat jeho o rok mladší kamarád Robin. Chvíli se smáli, skákali si a my si s jeho maminkou povídaly. Ale v tom začal můj syn "hopat " na Robinka. Já na něho zavolala, že se tahle hra Robinkovi asi nebude líbit, ale v tu chvíli se ještě oba usmívali, tak jsem nic dál nerěšila.

Po chvíli se i jeho maminka k R. naklonila a řekla, že jestli se mu ta hra nelíbí, tak to má říct. A nic skákali si dál, ale můj syn byl nejmíň deset min. v převaze, kdy trampolína s Robinkem házela sem a tam, občas se na něho Tobiáš dokonce převalil a mě to vůbec nebylo příjemné. Dívat se, jak se chová „neohleduplně ke kamarádovi“. Když v tom se Robinek zvedl na nohy, otočil a ze všech sil na mého syna zakřičel „nech mě bejt!“

Tobiášek to nečekal a rozbrečel se. Hned se hrnul ke mě a protože už přicházel čas jeho spaní, tak jsem se kamarádce omluvila, že už půjdeme spinkat, rozloučily jsme se a doma Toby za chvíli spal. Když se probudil. První věta byla. „Mami podej mi prosím telefon.“ Moje odpověď byla nevrlá, něco jako, proč chce hned po probuzení mobil, a on uplně radostně prohlásil: „Napíšeme Robinkovi, že má přijít na trampolínu, že už se mě nemusí bát, že na něj už nebudu hopat. “

Dojalo mě to. Udělala jsem to a pozvala je na druhý den zase k nám a bylo to krásné, protože jejich vztah to jen prohloubilo. Dnes jsme spolu byli na kravíně a viděla jsem tam dva úžasný kamarády, co se nebojí vyjádřit, jak to každý potřebuje. Kdyz si nevi rady, přijdou za námi a požádaji o pomoc. My jim do jejich her nezasahujeme. Myslím si, že kdybych ho nenechala udělat tuto zkušenost, tak by nikdy nezjistil, jak nepříjemné je někomu ublížit při hře.

A tak bych i vás, kdo se toho bojíte, chtěla povzbudit, že musíte občas nechat své dítě, aby někomu sebralo lopatku, nebo hodilo písek za krk. :) Nemůžete být úplně u všeho a vše řešit za něho a nebo s ním a ještě si vyčítat, že jste všemu nezabránily… dejte svému dítěti důvěru, že to zvládne dobře a když ne, tak mu někdo vynadá a on se poučí, že je dobré, brát ohled na děti kolem, věci na písku si půjčovat, poprosit, vrátit, komunikovat.

Ale důležité je, že děti si ty situace musí prožít, nemůžou ve všem jen slepě věřit mamce, že to řekla. Tak to nefunguje…neče­kejte, že dítěti můžete vše předat slovy, naučit, nahučet do hlavy. Oni pak vypínaji a jdou si stejně za svým ty, protoze ty situace potřebují prožít, o tom je život.

Byly jsme s kamrádkama na hřišti. Kamarádky holčička (15m) začala házet kamínky po dětech. Maminka jí začala brát kamínky z ruky, že se to nedělá, házet po dětech, že jim může ublížit, pak ji táhla z kamínků pryč… ke scéně nebylo daleko.

Tak jsem se jí zeptala, jestli něco můžu zkusit.
„Víš, Eli, já mám strach, když takhle házíš těma kamínkama, že můžeš ostatním dětem ublížit, a není mi v tom fajn. Co třeba kdybys je házela na druhou stranu, mimo ty děti?“

Holčička úplně v klidu házela kamínky jiným směrem. Kamarádka se na mě pak otočila a řiká: „Díky, to já bych nedokázala.“

A já říkám díky, Nevýchovo! Člověk ten dětský svět najednou vnímá úplně jinak.

… naštěstí už máme za sebou tuhle Nevýchovnou lekci 😊 A naopak ponoukáme rodiče na hřištích, že to nevadí, ať si jejich miláček tu hračku nechá 😅 

Minule jedna matka na hřišti vzala bagr a přes řev svého syna, který ho půjčit prostě nechtěl, ho dala našemu Filipovi. Ten si ho vzal, otočil se na patě, šel k plačicímu chlapečkovi, dal mu ho zpět a pohladil ho po hlavě, aby už neplakal.

Já slzela štěstím, druhá matka koukala jak puk, kluci se rozloučili a šli jsme 😍😊😂 Pak, že Nevýchova nefunguje 🥳

Na to, že se nám v Nevýchově celkem daří doma, jsem zvyklá..ale dnes se mi dostalo supr zážitku ve větším společenství:

Byli jsme s kamarádkou, jejím synkem Vojtou 2r a mou dcerkou Emilkou 10m sami na hřišti a Vojta tam měl spoustu báboviček, lopatiček, kyblíčků atd. Kde se vzala tu se vzala škola a plno dětí hurá na hřiště. My zrovna seděli mimo hřiště a jen koukáme jak se všechno nářadí rozutíká do všech koutů. Ještě chvíli jsem poseděli, ale pak už jsme chtěli jít.

Vojtovi byly lopatičky šumák, tak jsem se vydala za dětmi. Vysvětlila jsem, že bych potřebovala naše věci protože už potřebujeme jít. Moc jsem si nebyla jistá jak to bude fungovat a jaké bylo mé nadšení, když vše šlo úplně krásně.

Každé pachole, které jsem takto oslovila, nemělo žádný problém mi věci vrátit a dokonce jeden klouček za mnou běžel, že našel ještě jednu bábovičku. Mám z toho obrovskou radost.

U nás na hřišti je takový mini domek s „kuchyňkou“, kde si Nina (15m) ráda hraje. A tentokrát ho okupovali dva kluci cca 4 roky, a nechtěli ji pustit dovnitř, že jako vstup zakázán, smůla! 😀

Seděla jsem opodál a nic neříkala, jen pozorovala ty vzorce co mi jezdily hlavou („Ted tam jsou chlapečkové, tak pojd, půjdem si hrát někam jinam!“ – když jsem to pak probírala s kamarádkou, ta zase říkala, že narozdíl od mých „prchavých“ vzorců jí naskakují „bojovné“ – „hele, kluci, tak to vůbec, tady je to pro všechny a ten domeček není jen váš!“), a čekala, jak si to vyřeší ti mrňousové…

Nina vzala kamínek a podala ho klukovi. To jsem okomentovala „dáváš chlapečkovi kamínek“, ale kluk mě opravil a zpražil – „To je peníz! My ale máme peněz dost!!!“, pak mu Nina stejně podala další a vyčkávala, já už si definitivně zamkla pusu na zámek. 

Nina nakonec kluky „ukecala“ beze slov, vzali ji dovnitř mezi sebe a ještě nějakou chvíli si tam hráli a pekli spolu pizzu nebo co! To byla obrovsky cenná lekce pro mě. Nemotat se jim do toho a věřit jim. 😍