Jsem zubní lékař. S dětmi jsem začal lépe komunikovat od té doby, co jsme s Lenkou začali „nevýchovně“. Pochopil jsem, že bych se měl také dětí zeptat, co jim vadí, co je zajímá, a zkrátka s nimi víc mluvit.

Dost často se mi stává, že dítě brečí a neříká nic. Dnes již nad ním nemávnu rukou, ale snažím se ho uklidnit a zeptat se ho, navázat s ním větší oční kontakt, ukázat mu ty „ošklivé“ nástroje, nechat je ošahat všechny ty věci, které beru do rukou (zrcátko, hladítko, kuličku…), pomáhám mu při vyplachování…

Dnes již spíš musím brzdit rodiče, u kterých mám pocit, že se za svoje děti „stydí“, když pláčou a nespolupracují.

Naše děti mají samozřejmě také strach z ošetření u lékařů. Nejvíc toho asi zažila naše Klára (několikrát jí píchali ucho). Lenka (žena) si s ní doma hrála na doktora, jak jí ošetřují ucho, měnily si role. Dneska u doktora krásně drží a ještě vypráví, jak by to mělo probíhat :). Držím palce s dalšími projekty

Zdravím Vás všechny do Nevýchovy!

Jmenuji se Barča, za chvíli mi bude 33 let, mám dva syny (3letý Tomášek a 5letý Míša) a k Nevýchově jsem přišla už ani nevím jak před 5 leti, když se mi narodilo moje první dítě. Bylo to období, kdy jsem intenzivně nasávala informace „co s dítětem, jak na něj, jaký by měl mít režim, jestli spát/nespat s námi v posteli“ a desítky dalších témat, která jsou s příchodem prvního dítěte asi normální u každého…

Nevýchova mě vtáhla okamžitě, protože jsem se díky úžasné Katce a Vám všem ostatním, audiům, u kterých mi uvědoměním tekly slzy po tváři, dokázala vcítit do každé situace, o které byla řeč. Ať už z pohledu rodiče, nebo mých osobních z v dětsví prožitých křivd, nepochopení u rodičů nebo sourozeneckých hádek s mou sestrou…

Nadšeně jsem o Nevýchově vyprávěla manželovi, jehož postoj byl překvapivě docela skeptický (myslela jsem, že bude nadšený stejně jako já)… Proto jsem si nechala Nevýchopu zezačátku „pro sebe“ a když nastala situace, kdy naše dítě se mnou spolupracovalo (díky nevýchovnému přístupu, který manžel nerozšifroval) a on byl překvapený, v duchu jsem se zaradovala a nenásilně mu sdělila jen „Nevýchova“.

Než jsem měla své vlastní děti, myslela jsem si, že s malými dětmi se prostě domluvit nedá, protože na to prostě nemají „mozek“, že tomu nemůžou rozumět a jediná možnost, jak dosáhnout toho, aby pochopily, že něco mají udělat, když se jim nechce – je dát jim na zadek, vyhrožovat nebo zastrašovat (zrcadlo mých rodičů?). Jenže na své dítě aplikovat tyhle postupy mi přišlo kruté. A hlavně nesmyslné. Ponižující. A doslova nevýchovné. Nic by jim to nedalo. Nesouzněla jsem s plácnutím přes zadek, s policajtským přístupem, s uplácením…

První Nevýchovná vlaštovka přiletěla, když bylo Míšovi 7 měsíců. Celé dny jsem s ním mluvila jak se sobě rovným (asi aby mi z té sociální izolace a vůbec toho kolotoče s prvním dítětem už úplně nepřeskočilo) a když jsme byli u něj v pokojíčku, řekla jsem mu, ať mi donese tamty kostičky, co jsou na zemi pod oknem. On se na mě podíval, otočil se a začal se plazit přes celý pokoj směrem ke kostkám. V tu chvíli jsem ztuhla. Pozorovala jsem ho, jak se doplazil ke kostkám, jednu vzal do ruky, otočil se a s úsměvem se plazil zpátky ke mně. To jako FAKT???? On mi jako fakt rozumí? A v 7 měsících ví, co jsou kostky, kde je u okna a co znamená přines mi je? A pak to ještě udělá???

TO BYL TEN MOMENT. To byla ta chvíle, kdy se zbořil nesmysl o nechápajících a nerumějících dětech. Co že se s něma dá domluvit možná až v 5 letech… Cha! Já se dokážu domluvit se svým synem už v 7 měsících!

A od té doby to jelo – ukaž mi, co bys chtěl na večeři, chceš radši PETku s vodou místo značkové hračky od kamarádů?, chceš skákat v kaluži? – jasně, vezmem gumáky a co, však nemusíme na procházku, chcem být přece na vzduchu, tak si klidně dvě hodiny skákej…

Když už jsem potřebovala, aby spal celou noc, řekla jsem mu, že už potřebuju spát, on taky, že mlíko dostane až ráno, že ho mám moc ráda a jsem tady pořád s ním… Třikrát mě v noci zavolal, já jsem přišla, všechno tohle mu zopakovala a on třetí noc spal…

To samé i o dva roky později s mladším synem. Zvládli jsme příchod sourozence bez žárlivých scén, se vším mi pomáhal a pořád jsem ho ujišťovala, že mám dost lásky pro oba a když bylo nejhůř, místo nátlaků a vět typu "ale no tak, už jsi přece velký, takhle tě nebudu mít ráda " a podobných nesmyslů, jsem prostě dala miminko do postýlky a šla pořádně pomazlit toho staršího a během tří minut byl nabaženej a spokojenej. Tohle by bez Nevýchovy určitě nebylo.

A jdeme dál. Nástup do školky, spaní u babičky, půjčování hraček,… přes nočník, spaní bez plíny (tlak z okolí, že už to mělo být před půl rokem) – všechno jsem zvládla, protože jsem měla obrovskou vnitřní jistotu díky Nevýchově. Že tak, jak to dělám, je to pro mě a mé děti správně. ZA COŽ STRAŠNĚ MOC DĚKUJU.

Protože snad nikdy jindy jsem ještě nezažila takovou nejistotu, co mám dělat a jestli je to správně. Nevím to dodnes, ale díky Nevýchově vím, že se nemusím bát, protože i když se něco nepovede nevadí, protože jsem dělala to nejlepší co umím, a že dokonalost není v mateřském světě možná. A že to je v pohodě. Že nejsem špatná máma. Že máme další pokusy…

Protože tohle vám okolí neřekne. A přitom to každá máma potřebuje tak zoufale vědět.

Nastoupila jsem po 3,5 letech na mateřské zpátky do práce (je to krátký čas, ale i přes Nevýchovu mi prostě doma začalo s klukama hrabat, a místo, abych byla nešťastná, že mě nenaplňuje trávit celé dny doma s dvěma malýma dětma jsem se rozhodla vrátit se do práce :).

Jsem pediatr. Polovinu týdne jsem v ordinaci jako praktický lékař pro děti a dorost a druhou polovinu v nemocnici na Dětské klinice. To je teda mega prosor pro uplatnění Nevýchovy… Navíc máte u lékaře ztížené podmínky v tom smyslu, že dítě je nemocné, proto se rozhodnou vás navštívit, takže komunikace v této situaci je o level náročnější než normálně. Jsou vystrašené, v horečce, není jim dobře, bojí se, co se jim bude dělat, jestli to nebude bolet,… A bohužel většina lékařů dítě přehlíží. Mluví s matkou, co a jak je, matky se ptají, jak je dítěti (!), matky se ptají, co dítě bolí (!), matce říkají, co bude následovat…

Já to dělám jinak. S maminkou proberu anamnézu, co je ke mně přivádí, a když mám od ní informace, obrátím se k dítěti a maminky už si většinou nevšímám. Jsem tam s ním a pro něj. A taky mu to řeknu. Že se nemusí bát, ukážu mu fonendoskop, že nebolí, když mi nevěří, ukážu to na méďovi, pak na jeho ruce, pak na noze, když mi po něm šáhne a odstrčí, požádám, ať mi pomůže, že to bez něj nezvládnu, ať si ho dá sám na srdíčko. A to mám většinou první úspěch v kapse. Potom se nechá poslechnout i na hrudníčku.

Pak přichází asi nejhorší část vyšetření. Krk. Ve většině ordinací věta „teď se podíváme do krku“ znamená signál pro sestřičku, že se má ihned dostavit a spolu s maminkou dítě imobilizovat, nějak dítěti (samozřejmě násilně) otevřít pusu, aby se lékař mohl podívat.

Přitom stačí tak málo. Vezmu baterku, ukážu jak svítí, když se bojí, posvítím na ruku, řeknu „Dívej, je to jenom světýlko“. Řeknu mu, že se potřebuju podívat do pusinky. Většinou kroutí hlavou se zarputilým „M-mmmmm“ a hypnotizují dřevěnou špátli. Říkám, ty se bojíš, že ti to strčím do krku? „Jo“. Ok, tak já ti to tam nedám (přitom dřevený klacík odložím buď před něj na stůl nebo přímo jemu do ruky), ale musíš pořádně otevřít pusinku, abych tam viděla. Kýve souhlasně hlavou. Řekni É (já nechci Á, protože s É to jde vidět líp :), „Ééééé“. Výborně! A máš to za sebou.

Někdy, když to nejde vidět a špátle je opravdu nutná – zase mu to řeknu. "Hele, krásně jsi otevřel, to bylo super, ale já tam nevidím. Potřebuju si pomoct tím klacíkem. Dívej, nedám to do krku, ale jen na jazyk – přitom vezmu druhou špátli a ukážu mu to na sobě. V tu chvíli mi pomůže.

Když je tam angína, musím udělat výtěr z krku. Minulý týden jsem byla na jednom semináři, kde přednášející pan doktor řekl: „Abyste udělali správně výtěr z krku, je na to zapotřebí minimálně tří lidí – matka drží dítě, pevně ruce a nohy, sestra svítí nebo ještě pomáhá matce držet a vy uděláte výtěr. Jinak nemáte šanci.“ Ha. Ha. Ha.

Říkám: „Dívej se, máš tam v krku asi nějakýho bacila“, přitom beru do ruky zabalenou výtěrovou štětičku a dítě vytřeští oči, co to jako má znamenat. Otevřu obal a když štětičku vytahuju, ptám se ho: „Čistíte s mamkou doma uši?“ Dítě nejistě přikyvuje. „No super, já mám úplně stejnou štětičku, akorát je trochu delší, protože tím umím "vyčistit“ pusinku. Jediný co, je to trochu nepříjemný. Ale já to umím udělat rychle. Napočítám do tří – udělám jedna, dva, tři a bude to hotovo. Zvládnem to spolu?" 99% (!) dětí přikývne, že jo a 98% (!) to do těch tří i vydrží a necukne!

Když máme hotovo a dítě s nakřiveným obličejem, že se před vteřinou málem pozvracelo (kdo by taky ne, že jo?) na mě koukne, řeknu mu: „To bylo hnusný, že? Já to taky nemám ráda. Ale jseš borec, zvládli jsme to. Dík za spolupráci.“

A dítě je happy, že to dalo, matka hledí, co se to jako před chvilkou stalo, slyšívám „Ty jsi to tak zvládl? To jsem nečekala. Jak jste to udělala, paní doktorko?“ Tak se jen usměju si v duchu pomyslím, to já ne, to Nevýchova.

V ordinaci nastřelujeme naušnice miminkům. Od velkých dětí víme, že to nebolí, jen to hlasitě lupne u ucha. Většina miminek začne plakat hned, jak jim začnete držet hlavu, když si potřebujete namalovat bod, kam naušnici nastřelíte. A pláčou a pláčou, protože neví, co děje, proč je kolem nich tolik lidí, proč je někdo drží a co bude. Tak se na ty 4měsíční princezny kouknu, oslovím je jménem, řeknu, že se nemusí bát, že je teď budem držet, abysme si nakreslily tečku a potom tam dáme naušničku. Většina rodičů na mě hledí, jestli jsem se nezbláznila, proč jim to říkám, když mi nerozumí. Ale já vím svoje. Rozumí. Až moc dobře. A i když po nastřelení pláčou, vím, že jen proto, že se lekly toho nepříjemnýho zvuku. Díky, Nevýchovo.

V nemocnici míváme na oddělení děti, kterým je potřeba před výkonem zavést nasogastrickou sondu. Musí totiž vypít velké množství tekutiny za krátký čas. Kolikrát s tím mají potíže dospělí, natož ti malí bobci. Před tím jdu za dítkem na pokoj. Bavíme se, jestli vůbec ví, proč je v nemocnici. Dobrá polovina dětí vůbec netuší, protože je maminky nechtěly stresovat…

Tak mu řeknu, že zítra půjde na vyšetření, kdy se mu budou kamerou dívat do střev, jestli tam není něco špatně. Ale normálně jsou ve střevu hovínka, že jo? Dítě kýve hlavou, že jo. No, a my je potřebujem dostat pryč. A na to nám pomůže taková vodička, kterou musíš vypít. Jenže je jí strašně moc. A vypít bys to nestihl. Proto si pomůžem hadičkou, kterou ti dáme přes nos do žaludku. Není tam nic ostrýho a nebude to trvat dlouho. Ale je to nepříjemný. Zkus u toho jakoby polykat, počítej si v duchu do deseti, zavři oči, nemusíš na to koukat a bude to. Chceš, aby tě u toho mamka držela za ruku? Fajn, jakmile bude tam, jen ji přilepíme a už půjdeš zase do postýlky koukat na pohádku. A až tam dostanem tu vodičku, hadičku hned vytáhneme, takže s ní ani nebudeš spát dneska. Dobře? Dítě kýve.

Za deset minut slyším na sesterně, jak jedna sestra povídá druhé: „No ty jo, myslela jsem, že bude kravál, jsem si pozvala posilu, aby mi ji držely, ta holka vypadá jako hysterka a ona u toho ani nepípla. Ani se s náma neprala, zavřela oči a držela. Tak hodný dítě jsem snad nezažila. To nechápu.“ Ha. A já jo. Nevýchova.

Když je potřeba, aby dítě začalo pít nebo jíst, aby mohlo být propuštěno, neříkám mamince, jak je to nutné. Řeknu to dítku, že jestli chce jít brzy domů, má to ve svých rukou. Že to maminka za něj neudělá, ani nemůže i kdyby chtěla. Takže se o to musí postarat sám. Předám mu zodpovědnost za to, kdy se dostane domů. A že se dostanou hodně brzy po tomhle rozhovoru :)

Jednou jsme seděli s kamarádem – je to chirurg a dostali jsme se na téma dětí, přístupu, výchovy, spolupráce a komunikace doma i v práci. Fakt mě poslouchal asi 15 minut, kýval hlavou a vypadal, že to zpracovává. Asi za 5 dní mi od něj přišla smska: „Musím se s tebou podělit o jeden nevšední zážitek. Včera jsem měl ve službě 5letou holčičku, která si rozrazila bradu. Hysterická, zadřená, vystrašená, s babičkou, bez maminky. Tak jsem po tvém vzoru, jak jsi mi to hezky povykládala, s ní začal komunikovat, řekl jsem jí co a jak bude, no a ránu si sama ošetřila desinfekcí, dostala tam tři mašličky a šla domů. Ty vole jako fakt drsný.“

A včera další sms: „3letý zabejčený chlapec s popálenýma prstama, nechtěl to ukázat ani matce, ale já s metodou Xinopulu (víme, že to je Nevýchova :)) jsem úžasně uspěl a za 5 minut odcházeli i se zavázanýma prstama domů.“ Netřeba dalšího komentáře.

A to je jen zlomek… Denodenně díky Nevýchově…

Samozřejmě, že to není u 100% dětí, ale dobrých minimálně 90% jo. A to za to stojí. A hlavně vím, že jsem se snažila, a třeba to příště vyjde.

Jedna maminka se mě v ordinaci zeptala: „Paní doktorko, vy jste byla na nějakým semináři Jak komunikovat s dětma?“ Hehe, jo, doma s kurzem Nevýchovy :)

Ale hlavně děkuju, že jsem na Nevýchovu narazila a mám tu čest se řídit jejími principy. Děkuji Vám všem za vše, co děláte. Miluju Nevýchovu a nedokážu si svůj život bez ní představit. Jste úžasní a máte neskutečný dosah.

DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU.

Milá Katko a Nevýchovo,

jsem dětská lékařka, matka 4 dětí a babička 1 vnoučete. Váš přístup se mi moc líbí, vidím denně v ordinaci spoustu rodičů, kteří si s dítětem naprosto nevědí rady, a přitom by stačilo jen málo. Vaši Nevýchovu doporučuji všem, kdo jsou ochotni naslouchat, z celého srdce. Sama ji sleduji s nadšením :)

Přeji Vám, rodičům a samozřejmě hlavně dětem, aby se vztahy mezi rodiči a dětmi co možná nejvíc zharmonizovaly.

Děkuji za Vaši snahu a nadšení, s jakým k této problematice přistupujete.

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět,co se bude dít.Je na něm (dle věku),jestli chce pak při výkonu (odběru krve,zavádění kanyly…) povídat,co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách…Že ustrašený, nejistý, nevěřící nám rodič ====ustrašené,u­plakané,nám nevěřící dítě…

Mám jednu příhodu,nevím,zda je úplně nevýchovná… K přijetí přišla téměř dospělá slečna.Spolupra­covala,bylo jí vysvětleno,proč je potřeba zavést kapací infuzi,strach na sobě nedávala znát,rozhovorem jsme se ujistili,že všemu rozumí…Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař,já asistovala.Do­poručovali jsme se uvolnit,vzájemně jsme vtipkovali…my s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné,spo­lupracující pacientka)…ale ouha,žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout…

Různě jsme zjišťovali příčiny,zda je opravdu uvolněná,zda nechce pauzu…až jsem se na situaci podívala jejím pohledem----ležím na vyšetřovacím lůžku,držím se,jsem statečná,však jsem téměř dospělá…v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.....

A ted mi došlo,že oni fakt jen štěbetají o nesmyslech,spíš ruší,snad je ani nezajímá,že dcera je poněkolikráte píchána…tak jsem se slečny zeptala,jestli by nechtěla,aby maminka s tetou počkaly na pokoji..s úlevou souhlasila,po jejich odchodu se rozplakala…chtěla být před mamkou statečná,ta která vše zvládne…

Ujistili jsme ji,že je to OK,podali kapesník,na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem,rodičům,nechat je vyplakat dělá strašně moc… 

Syn je dospělý,dodnes spíš udělá,co mu kdo doporučí..
Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr.,proč odmítá EKG,že opravdu hodně přibrala a že se stydí---(dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně)--- Už po cestě mi vysvětlovala,že si to fakt nenechá udělat…

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení–(necháme rozepnutou,přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem)–na tyto varianty MUDr. nepřistoupila,ale domluvily se,že až to bude možné,objednáme se a vyšetření doděláme.Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná,že to dokázala vysvětlit,sama si ujasnit a ne jen vetovat..

Nevýchova do ordinací patří.Jednak,aby zdravotníci opravdu viděli pacienty–ne jen „další“,ale také aby viděli své hranice,naučili se je též respektovat a naučit se říkat partnersky jak a proč co potřebují… Přetížený zdravotník=nicmoc přístup…

Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví,máte můj obdiv a podporu…

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň- Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :-), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají sami. Že ony sami rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak jí prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že jí odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto:
Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jím čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;-)

K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha). Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.
Pan doktor mluvil jasně, ale klidně, a řekl mi, ať jí vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem jí nedržela, nemusela najednou bojovat…

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu.. prostě spolupráce jedna radost.

Myslím, ze se muj přístup k dětem moc nezměnil, vždycky jsem se snažila chovat s respektem a osetrovat po domluvě s dítětem, mame signál, kdy dítě zvedne ruku a já přestanu pracovat, dbame na prevenci.

Možná mi nevychova pomohla při situacich, kdy je ošetření nutne (otekle dítě) i násilím. Snažím se dat dítěti cas, uznat pocity.

Žádný zlomovy okamžik jsem nezaznamenala, jen me občas sokuji rodiče, kteří trvají na ošetření i násilím. Ale to já nedělám, bud se dítě nechá ošetřit dobrovolne, nebo nabidnu odeslani na pracoviště, kde se užívá analgosedace nebo celková anestezie.

Jinak kdyz ja jdu sama se svými dětmi k lékaři, snazim se jim dopředu říct, co je čeká, nacvicit otevírání pusy, ukazu, co znamená „pichnuti“.

Kolem 2. roku dcery jsem byla nadšená, kdy zvládla bez place ORL vyšetření i očkování, ale kolem třetího roku se stejnou přípravou se to bez slzicek neobešlo.

Nicméně byla připravena a nebyla to z me strany žádná zrada. Urcite jsem pro nevychovne principy, asi predevsim v nemocnicích, ale i u ostatních lékařů. Deti většinou reaguji velice pekne.

Vztah k dětským pacientům změnilo v prvé řadě mateřství jako takové, v druhé řadě Nevýchova, která stála na počátku mé kompletní osobnostní proměny (velké díky Vám!). Určitě se změnila volba slov, posílilo parťáctví, vstřícnost, vysvětlování, trpělivost, taky pochopení nároků a požadavků rodičů.

Zavést Nevýchovu a šířit osvětu? Jednoznačně ano. Určitě to zlepší vztah lékař/pacient, lékař/rodič (o tom není třeba spekulovat/dis­kutovat). Myslím si ale, že ne vždy se dá aplikovat. Zažila jsem hodně situací, kdy to prostě nejde (při akutních zásazích), někdy je prostě nutno zasáhnout okamžitě anebo provést něco bez přípravy z důvodu časových dispozic. Tak to prostě je.

Ale určitě se dá pracovat na minimalizaci „nutného“ okam­žitého postupu :) Sama jsem s dětmi začala více mluvit, vysvětlovat, připravovat, říkat pravdu, říkat své pocity. Návštěva lékařů u nás nebývá traumatem, troufnu si říct, že to zvládáme v pohodě včetně očkování. Přeji hodně sil, nápadů a nových nevýchovných rodičů i zdravotníků.

Jsem také zubařka a nevýchovná máma v jednom. Musím potvrdit, že vlídný a respektující přístup skutečně funguje i v ordinaci a dokonce i na děti, které na to z domova evidentně nejsou zvyklé.

Například minulý týden jsem musela trhat rozpadlý zub s celými kořeny u 8-letého chlapečka, byl oteklý a zoubek prostě musel ven, protože takový stav může být při ponechání i život ohrožující. V takových situacích často musíme, i když nechceme, přistoupit k řešení „na sílu“, když dítko prostě nejde přemluvit.

Tentokrát jsem ale moc pyšná na chlapečka, protože to zvládl a i prestože věděl, že ho to bude bolet (anestezie v takto velkém zánětu špatně zabírá, dali jsme největší bezpečnou dávku a přesto tam byl zbytkový cit), sám od sebe otevíral pusinku a nechal mě postupně vytáhnout všechny tři rozpadlé kořeny.

Vždycky se rozdýchal a až byl připravený, otevřel. Samozřejmě plakal, křičel, mačkal mamince ruku, ale dostalo se mu ze všech stran pochopení, času, kolik potřeboval, a samozřejmě vysvětlení, proč je to nutné, a zcela dobrovolně se nechal ošetřit.

Před nevýchovou by mě nikdy ani nenapadlo, že toto je možné. Na škole nás učili tyto situace řešit co nejrychleji a ideálně dítě " oblafnout", aby nás do pusy pustilo. Naštěstí u nás v ordinaci víme, že to jde jinak a je to pro všechny strany lepší a bez ztráty důvěry pro další návštěvy.