Ahoj Nevychovo! Moc děkuji!

Šla jsem si pro radu s čištěním zubů, protože jsem cítila, že tam mám ne úplně vhodný přístup, který by vyhovoval. To co jsem dostala – no, nečekala jsem to popravdě. Vnitřně jsem se zklidnila, tolik nehodnotim reakce a chování svého dítěte, beru amoky dcerky víc s klidem a láskou. Cítím, jak se máme radši, jak u mě cítí bezpečí a důvěru.

Hodně mi pomohl poslední díl o rodičích. Přišel ve správný čas. Starat se o sebe moc neumím a tak se učím být k sobě laskavější. Vidím malé pokroky u mě, i u nás jako rodině- celku. trochu začínám mít pocit že cítím ten vnitřní kompas uvnitř mě, který byl často němý a neměla jsem k němu přístup. A je mi s ním moc dobře. Díky.

A pak Katka, cítila jsem se s ní jako s mamkou, takovou jakou jsem nikdy neměla, co tu je pro mě, věří mi (a to mám svou mamku moc ráda, jen taková není). Takže jsem tu teď dojatá, když to píšu. Moc to nemá hlavu a patu.

Kurz se mi moc líbil, DÍKY!!!!!

Nelituji ani peněz, ani času. Naopak, vždycky jsem se na kurz strašně těšila 😀  Dělala jsem si u toho i poznámky, ať to můžu zkráceně předčítat příteli, když má chvilky, kdy ho to zajímá a chce se nad tím zamýšlet.

Muj starší syn (5) byl dneska okřiknut nějakou maminkou, že má přestat lézt na klouzačku směrem nahoru, že tam sedí děti, které se chtějí sklouznout, a že nahoru se neleze. Dost nahlas a dost drsným tónem. Nechala jsem ho být, myslela jsem, že jen poslechne, sleze a půjde do fronty.

Ale on jí řekl, úplně klidným hlasem, pořád na té klouzačce: „Já si to s těma dětma vyřídím sám, když jim to bude vadit. A můžete to říct i hezky.“ Pak se obrátil na ty děti a zeptal se jich, jestli můžou počkat, až vyleze nahoru, a ony kývaly, že jo, že počkají. A ještě ho povzbuzovaly, aby lezl rychle.

Když jsem se synem mluvila, řekl mi, že ho štvalo, jak hnusně mu to ta paní řekla, a že to ani nebyla její věc. Dřív bych za ním asi sama šla ještě než by to zmerčila jiná maminka a vysvětlila bych mu, že jsou tam nahoře děti a ty se chtějí klouzat a že tam překáží a měl by se klouzat jako ostatní a lézt až tam nikdo nebude a bla bla bla, už by mě ani neposlouchal …

Takhle je to o moc prospěšnější pro syna, musel mít fakt odvahu mluvit s cizí dospělou osobou a zastat se sám sebe, a ještě k tomu tak sofistikovaně. Jsem pyšná máma :-)

Milí nevýchovní rodiče, chci se s vámi podělit o svůj úžas nad tím, jak se nám Nevýchova dostává pod kůži a jak to prostě fakt funguje … nepřestává mě to udivovat.

Největší zážitek poslední dobou je pro mě pozorovat, jakým způsobem se postupně mění Matějův (3 roky) způsob komunikace s okolím, jak sám automaticky začíná používat principy Nevýchovy a jak to funguje i pro něj.

Před pár dny jsme byli cestou ze školky na hřišti, hned si tam začal hrát s nějakým pětiletým chlapečkem, honili se a pak přiběhli kousek ode mě a dělali, že střílí na skupinku maminek hned vedle. Řekla jsem Matějovi, že se mi nelíbí, když si hraje na střílení a míří při tom na lidi. On se zarazil a chvíli kouká a pak slyším, jak říká tomu chlapečkovi: „Mojí mamince se to střílení nelíbí, můžeme si hrát na něco jiného?“ Chlapeček vypadal trochu vyvaleně, ale řekl, že jasně, a oba spokojeně odběhli jinam a hráli si na piráty …

Pak přišel k holčičce, asi roční, co ještě nemluvila, a říká jí: „já bych chtěl na chvíli tvojí lopatičku, můžu si jí půjčit?“, ona nic, tak to zopakoval, zase nic, tak si jí zkusmo vzal a koukal co ona, když nic nedělala, tak s ní odběh a hrál si, za chvíli jí přines zpět a říká jí: „děkuju“.

Uvědomila jsem si, že od té doby, co žijeme Nevýchovu, tak Matěj úplně automaticky a nadšeně všude zdraví, poprosí, děkuje, přijde mi, že tam, kde jsem si dřív myslela, že se stydí, se najednou ochotně zapojuje do komunikace „velkých lidí“.

Díky moc!

Teď se cítím jako dobrá máma. Jsem silná a za svou dceru a její jednání se stavím bez zaváhání. Máme stejnou povahu, takže se vztekáme jedna na druhou. Ale vždy se to rychle srovná.

Těch nepříjemností je stále méně a méně. Naopak přibývá chvil, kdy si rozumíme. Častěji si hrajeme, dovádíme a mazlíme se. Mám pocit, že teď mě má tak nějak radši. :-)

Má mladší dcera je dlouhodobě nemocná. Je to naštěstí jenom viróza, ale urputná. Už je ze všeho mrzutá, hlavně z toho, že nemůže ven a mezi kamarády. Chodím do práce, tak jí hlídá babička. Je to úžasná žena, velmi obětavá, ale čile používá principy Výchovy – takhle jo, takhle ne, proč to tak děláš, pomůžu ti, protože tímhle způsobem to teda nepůjde atd.. A ejhle, včera dostala malou, ale milou lekci.:o)

Dělaly jsme domácí pizzu, dcera moc ráda pomáhá v kuchyni a já to moc ráda vidím a ráda s ní v kuchyni trávím čas. Je to opravdu parťák, který nakrájí, rozklepne, vyválí, posype atd. Dala jsem jí kus těsta, aby si sama zvolila, co chce na pizzu dát, jak silné těsto chce mít atd. Začala tedy pracovat a v tom ji babička začala (aniž by měla dcera nějaký vážný problém) radit, hodnotit a mírně kritizovat.

Dcera válela a upravovala dál, pak se ale otočila na babičku a v klidu řekla. „Babi, já teď pomoc nepotřebuju, kdybych jí potřebovala, umím si o ni říct. Jestli chceš vařit, mamka Ti dá taky kousek těsta.“ Babička koukala (upřímně řečeno já teda taky) a pak jsem prostě jen použila její slova. „Chtěla by jsi taky kousek těsta, nebo budeme pracovat společně na té mé?“ A bylo hotovo..

Ps: Pizza byla opravdu výborná a chutnala kráááásně nevýchovně !!:o))

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

A má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Oni rodiče, kteří nejsou v kurzu, mají prostě svůj názor na Nevýchovu, už jsem se s ním taky setkala. A já to chápu, mají pocit, že o tom už slyšeli, že je to ta volná výchova … viděli pár maminek, které aplikují tu Nevýchovu a děti byly strašný! Jako jo, i moje děti jsou strašný, když bych se na to podívala optikou rodičů, kteří mají vychované děti, sedící na místě a nevyrušující, nikdy se na nic neptající. Já mám oproti těmto rodičům „divoké“ děti. Ale zaplať bůh za to!!! Zaplať Nevýchově za to! :D Nejlépe investované peníze v mém životě!

Já chci, aby se moje děti ozvaly, když se jim cokoliv děje! Nechci, aby plnily příkazy lidí bezhlavě, jako kdysi já, a to ještě v nedávné době v zaměstnání! Vůbec jsem se neuměla ozvat, neuměla jsem říct šéfovi: „Hele, je toho na mě fakt hodně, mrkni se mnou na ten seznam, co si o tom myslíš, jestli je to reálný, aby tohle jeden člověk zvládl. Jsem z toho vystresovaná a nevím, co je pro tebe prioritou. Pojďme to spolu nějak vymyslet, můžem? Chci ti být co nejvíc nápomocná, ale už padám na hubu!“

Moje odpověď byla: „Jojo, jasně, dej mi to na stůl a já se na to mrknu!“ A přitom jsem šla domů úplně vyšťavená a vystrašená, jak to všechno zvládnu, nemohla jsem spát a někdy chodila do práce i ráno dřív, abych to stihla a byla jsem jednak unavená a jednak sama na sebe naštvaná, protože jsem dělala přesčasy, které mi nikdo neplatil a já měla strach se ozvat, že si šéf bude myslet, že jsem flink a řekne si, že si radši najme jinou pracovnici, která to všechno zvládat bude!

Já nechci, aby moje děti takhle „makaly“ a měly z toho žaludeční vředy nebo rakovinu, nebo infarkt … chci, aby řekly: „Hele, to je fakt příliš, nemůžu už, je mi to líto! Udělám maximum, vymysleme spolu, co to bude zahrnovat a pak nějaký plán, jak na ten zbytek!“

A víš co, já už si neříkám „co z těch dětí jednou vyroste?“, protože já už to dávno vidím!!! Jsou to úžasný lidi, v životě jsem nepotkala nádhernější osoby, než jsou moje děti. Nedokážu uvěřit tomu, že jim je jenom 6 a 8, protože jejich chování a to, jak myslí, se nevyrovná žádnému dospělákovi, kterého já znám. A tím se nechci dotknout mých kamarádů :D Ale ty děcka jsou naprosto neuvěřitelný v tom, jak přemýšlí, jak reagují … a to už se nezmění! Oni budou jen fyzicky vyrůstat do výšky, ale to jádro v nich už zůstane! Jsou to hotoví lidé! Ti nejúžasnější lidé na světě.

Díky Nevýchově, bez ní by sice byli nejúžasnější lidé, ale já bych je neznala tak, jak je dneska znám. Věděla bych, že moje děti jsou skvělé na Angličtinu, že umí rychle běhat … ale nevěděla bych, co si myslí, co cítí a jak jim je. Vůbec bych neznala jejich nitro, jako moje máma neznala to moje. Dodnes si pamatuju, jak jsem se cítila, ale mámě jsem to nikdy neříkala.

Ale moje děti mluví o svých pocitech a já se jich nemusím vůbec ptát: „Prosim tě, proč jsi tak nabručený? Co se stalo?“ Oni mi to sami říkají. A já vím, že už zůstanou takovými lidmi, jakými jsou, to se už nezmění.

Nám Nevýchova zachránila vztahy, zachránila mě, nejen jako mámu, ale i jako člověka se spoustou zranění uvnitř sebe. Nebýt Nevýchovy, nikdy bych se sama k sobě nedostala a nikdy bych nevěděla, jak moc úžasní ti moji kluci jsou. Je to jako kdybych dostala novou šanci být mámou, ale v jiném světě.

Nikdy nepřestanu být vděčná za ten dar, který jsem dostala v kurzu. A víš co, mně přijde, že to, co jsem dostala, bylo za tu cenu kurzu fakt zadarmo! Já dostala celý život se svými dětmi, skvělé vztahy nejen s dětmi, ale já díky kurzu poznala úplně jinak i moji mámu! Za celý ty roky, co máme spolu vztah, jsme se nepoznaly tak, jak se známe za ten poslední rok, kdy jsme začaly novou etapu našeho společného vztahu. To se prostě ani nedá vyčíslit.

Ale já chápu, že to rodiče mimo kurz nikdy nemůžou pochopit, protože to nezažili, jsou jen pozorovatelé nějakých situací a z toho usuzují. Ale vůbec nevadí, já v kurzu jsem a vím, jak to máme a jsem za to neskonale vděčná, nikdy bych neměnila! Ale nikomu to nevnucuju, každý si najde svoji cestu s dětmi. :)

Milá Katko, moc Vám děkuji za Nevýchovu. Mám doma dvě malé děti – kluk 3 roky, holka skoro 2. Spoustu věcí jsem dělala nevýchovně, takže mi to od Vás vše už od začátku sedlo. Zapomínala jsem však na důležitou věc. Jak se chovat a komunikovat, aby to bylo příjemné také mně. Což byl „zakopaný pes“ mého dosavadního života.

Jednoduchá věc, zdá se, ale nemohla jsem stále přijít na to, co se mi nedaří, byť jsem pro to dělala sebevíc. A ono to fakt jde jako lusknutím prstu, bez všech doktorů, terapií a hromad prášků. Jde to změnou komunikace!

Děkuji moc, potřebovala jsem trochu popostrčit ;)

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Než jsem přišla do Nevýchovy, cítila jsem se na hranici toho, kam se řítil můj vztah k dětem, tedy hlavně ke staršímu synovi. Říkala jsem tomu stavu, že se neumím naladit na vlastní dítě, nerozumím mu a to jak jsme jiní, mě hrozně vyčerpává, protože zvládat jeho projevy negativních emocí je už nad moje síly. Syn byl stále nespokojený, od miminka do 3 let věku často plakal, kňoural, visel u nohy a nikdy nebyl spokojený. Nedokázala jsem to nijak zlomit.

Díky Nevýchově se z mého syna stal veselý kluk, vnímavý pomocník a skvělý brácha a můj úžasný kamarád.

Mnohé z toho, co jsem dělala už nedělám. Přestala jsem syna motivovat k činnostem, které jsem měla pocit, že by už měl zvládnout, že by se mu líbily, že by ocenil atd., které jen vedly k synovým obavám, strachu a nevoli, přestala jsem tlačit, pokud něco nechce. Místo toho jsem zavřela pusu, otevřela oči a nechala jej konečně žít spolu s ujištěním, že jsem vedle něj, kdyby mě potřeboval. Můj syn se po 3 letech dokáže zabavit sám a pro mě začal NOVÝ život.

Synovi (původně tichému smutnému klukovi) roste sebevědomí. Umí si říct o věci i ve chvíli, kdy na mé straně probíhá nával vzteku. Začal se smát, zpívat si na záchodě a radovat se mnohem víc, než dřív. Ohromně miluje svou mladší sestru. Když je pozoruju a oni o tom nevědí, dokážou si spolu vyčistit zuby, obléci se i obout, hrát si na kde co…a to je jim 1,5 a 3 1/4 roku.

Cítím se motivovaná pracovat na sobě, vztazích v rodině a životě vůbec. Jistá v mateřských kramflecích a odhodlaná je bránit. A nadšená z toho, že můžu své nádherné děti pozorovat v jejich světě a nebát se už, že beze mě to dopadne vždy jen hůř. Cítím, že žiju.

Dnes sme (vlastne som) spravila velky krok, tak sa chcem podelit o zazitok, ktory som mala len vdaka Nevychove 🙂 

Syna (20 mes) som v detskom parku vozila na auticku a prisla asi 4 rocna slecna, ktora sa chcela vozit presne na tom istom auticku. Otvorila mu dvierka a… pouzila tolko technik od jednoducheho „vystup, teraz sa idem vozit ja“ cez „este nikdy som sa v takom neviezla… dnes je to prvykrat, co by som ho chcela vyskusat… uz odchadzame a toto je moje posledne zelanie…“ az po „teta tak ho vyberte von nasilu ked ma nechce pustit“ a nakoniec vytahovanie maleho nasilu a par pohlavkov malemu.

Cele to vsak prebiehalo v uplnom pokoji, len sa proste nevedela dostat do toho auticka. Moj maly este velmi nerozprava, tak len v podstate pozeral a ja som sa drzala tych pat minut dookola stanoviska, ze ja maleho do nicoho nutit nebudem, on je samostatna jednotka a ze sa maju dohodnut oni dvaja ci a ako sa prestriedaju. Navrhla som jej ine auticko, casovy harmonogram ze sa vystriedaju po dalsom okruhu… no ona si s tym vobec nevedela poradit ani zacat dohodu…

Co ma najviac prekvapilo bolo moja reakcia. Pred par mesiacmi a pred Nevychovou by som do pol sekundy syna z auticka vytiahla a este sa tomu dievcatku ospravedlnovala. Ako hlboko mame zabudovane nase vlastne vychovne vzorce, ked ja, 32 rocna zena by som uprednostnila vyhoviet poziadavke 4 rocneho dievcatka pred akymkolvek zamyslenim ci to nie je len slepe zavdacovanie sa v podstate komukolvek 😕 ? Lebo tak sa to ma, tak sa to musi, musim predsa spravit, co chce niekto iny…

Je to zvlastne, ze Nevychova „vychovava“ prave nas dospelych, musi nieco najskor precvaknut v nas, aby sa nase deti mohli ucit s nami 🙂 Tak chcem napisat Nevychove este jedno velke DAKUJEM – bez vas by vela rodicov nebolo schopnych vobec pocitit to stastie, ked sa zbavujeme nasich vlastnych vzorcov a davame svojim detom uprimnych nas!

Som maminou 2,5 r. Lilien a takmer 10 mesačnej Adelky. Ako väčšina mamičiek som prečítala knihy o výchove, časopisy, napočúvala sa nevyžiadaných „dobre mienených“ rád od kohokoľvek (vrátane predavačiek či ľudí, ktorých stretávame na prechádzkach), veď to poznáte.

No stále to nevychádzalo – ozaj nekonečné vysvetľovanie, kričanie, až po totálnu vyčerpanosť na všetkých frontoch. Jedna moja známa dala na FB odkaz na webinár z Nevýchovy, pozrela som si ho a chytil ma za srdce. Tak som sa bez váhania prihlásila do kurzu a manžel tiež nemal nič proti :)

Chcem vyjadriť veľkú vďaku, že existuje Nevýchova – môj vzťah k dcérke sa zlepšuje, hoci to ide pomaly. Navyše, prestala som kričať po nej. Pozerám sa na rôzne situácie už úplne inak a aj „rady odborníkov“ a „dobre mienené a skúsené rady“ mamičiek beriem s rezervou, už ma tak nestresujú. 

Kurzem se proklikávám se zpožděním, ale o co méně videí mám za sebou, o to více se snažím přemýšlet jinak. A musím říct, že jsem objevila i svůj vlastní problém, a to je odpovědnost.

Když vím, že jsem na něco 100% sama, tak se s tím poperu – a většinou statečně. Když vím, že je někdo „po ruce“, tak buď se stane, že si chce moji odpovědnost vzít na sebe (moje maminka nebo třeba můj muž – samozřejmě v dobré víře, jak jinak), případně že si já sama přestávám věřit a potřebuju ujistit od ostatních, že to dělám správně. Takže z kurzu „pro děti“ si odnáším důležitý poznatek pro sebe.

Co se týká využití nevýchovy u dětí, tak velký úspěch je pro mě už v tom, že když dojde na „rizikovou situaci“, vezmu si pár minut pauzu, abych počkala, až přejdou první emoce a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Protože když zrovna dítě nevbíhá pod auto, tak snad všechno se dá vyřešit i třeba za minutu než začít hned ječet
Ještě jednou DĚKUJU!

Zatím jsem na začátku celé své proměny, ale za úspěch považuji, že jsem víc začala mluvit sama za sebe: co chci, nechci, co potřebuji apod. Lépe se cítím, protože jsem přestala používat fráze typu, „tohle se nesmí“, „takhle se do nedělá“, kterým jsem sama stejně nikdy moc nerozuměla a nedávaly mi smysl:)

V některých situacích se cítím jistěji a pevněji – jsou to moje vnitřní hranice, přes které nechci jít a které dětem dám najevo. Jako pozitivní vnímám, že se učím dítě vnímat jako partnera, které má k dané situaci co říct a že můžeme dohodnout a to vidím jako velký přínos do příštích společných let.

Jsem moc ráda, že se mi konečně podařil najít v sobě vnitřní klid.
Pořád jsem byla ve stresu, že něco musím, měla bych a nestihnu. A díky Nevýchově je mi fajn.

Lépe zvládám i vztah se svou matkou. Ne vždy vše zvládnu na 100% ale to přece nikdo. Nejsme dokonalý. Když mi to ujede tak se zastavim a svému malému synovi se omluvím.

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou a vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to jaký jsem z toho měla pocit já.

Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu. A když řeknu tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám, tak už za tím nejsou pochyby, jestli by přece jenom si to vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost:)) a já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen si trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu jestli by to nešlo zařídit jinak a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví a konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte jak se mi ulevilo!!

Mně Nevýchova pomohla bez výčitek pochopit a přijmout své nedokonalosti, mít se víc ráda a respektovat nejen své dítě a blízké (vlastně všechny ostatní), ale také sebe. A zároveň je to cesta, jak umožnit svému dítěti, aby mohlo být skutečně samo sebou, ne „hodnou holčičkou podle šablony“.

Nechápu to, ale dneska mi už třetí kamarádka píše, že přemýšlí o kurzu Nevýchovy, aniž by věděly, že já tu jsem :).. Úplně se mi z toho pokaždý rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tím, co odpovím, je v mý moci nahlodat je, ať už neváhaj ani vteřinu! :) A tak jsem se rozepsala o tom, jak je kurz boží, a přistála mi otázka, co se u mě od tý doby (=od podzimu) změnilo.

Sesumírovala jsem stručně to pro mě nejzásadnější, ale pak jsem o tom ještě přemýšlela dál asi půl večera a došla k tomu, že pozoruju fakt viditelný změny hlavně na čtyřech frontách:

Fronta TCHYNĚ:
před pár týdny jsme se vraceli z hor a při závěrečný fázi balení mi tchyně přišla pomoct. S organizací :). „Dej dítě do sedačky, vezmi tuhle tašku, já vezmu tohle…“ Nutno podotknout, že jsem trochu pomalejší a lidi často moje tempo nepobíraj, ale je prostě moje :), a jasně, ta hodná holka ve mně ji nejspíš chtěla poslechnout a konat dle instrukcí, ale jak víte, mám období vzdoru, a tak jsem se místo toho uslyšela říkat: „Já si to udělám podle sebe, Gábi.“ A bylo to. Wow! Takhle jednoduchý to je? Proč mi to někdo neřekl dřív? :D

Fronta MUŽ:
Položil mi onehdá nevinnou praktickou otázku. „Vyčistíš Nině očíčka?“ A já na to úplně nečekaně napruzele: „Nojo!“ (tónem „ABY SES NÁHODOU NEZBLÁZNIL!!“), až jsem zarazila sama sebe. Muž nechápavě koukal, co blbnu, a já se v tý situaci na chvilku zastavila, pozorovala to a najednou mi to doklaplo. Tak říkám: „Ty jo, promiň. Já v tý tvojí otázce slyšela výčitku, něco jako: jaktožes jí ty oči ještě nevyčistila!?!“ Muž mě ujistil, že tam nic takovýho nebylo, a v pohodě se jelo dál.

Fronta DÍTĚ:
vylomenině je 9 měsíců a ještě donedávna jsem si skoro na potkání stěžovala, jak to dítě furt pláče, jak je náročný a jakej je to mazec. No jako… Jasně! Pláče a je to mazec. Ale díky nevýchově si víc a víc uvědomuju, co mě tím všechno učí, co všechno mi zrcadlí. A možná si „náročný“ miminko schválně vybralo za rodiče někoho, kdo se toho má prostě jen hodně naučit. Třeba, mimo jiné, nebát se taky projevovat emoce. A spoustu dalších věcí.

Takže už si nestěžuju a užívám si, že se máme, a vím, že SPOLU zvládnem všechno! <3 A když na mě dolehne pocit, že ne, tak vím, že si potřebuju odpočinout a požádat o pomoc, a pak to zase půjde.

Fronta JÁ:
vlastně souvisí se vším výše. Hledám, v čem je mi dobře a v čem míň, seznamuju se svýma hranicema, zjišťuju, co potřebuju a učím se si o to říkat. Je to jízda. Děkuju, že to s vámi můžu sdílet. :)

Chci moc poděkovat za to co děláte, protože všude slyšíte jen, jak je každá máma úžasná, co všechno stihne a jak má skvěle vychované děti, co by se mělo a nemělo… Ale realita je jinde, úplně jinde, všichni jsme na tom asi stejně, nikdo z nás není dokonalý, ani my ani naše děti, každý má něco s čím bojuje.

Zajímavé je, že když přestanete bojovat, vše se zlepší, jako u nás. Křičet na dítě, že nemá tohle a tamto a co udělalo, fakt nemá cenu, domluvit se stačí, oni ty malý lidi opravdu chápou a kolikrát sami překvapí, ale musí se jim ukázat, že to jde i jinak:)

Děkuji a hlavně děkuje moje Klárka, která má šťastnější mámu:)

Čím dýl se se svýma holkama snažím o parťáctví, tím víc vnímám ty bolavé věty ostatních rodičů. Zrovna nedávno v bazénu byla babička s vnučkou (2. třída) a nutila ji, aby šla k okýnku koupit lístek pro sebe a pro ni. Holčička plakala, že neví, jak to má říct, a že se bojí. A místo podpory slyšela jen: „Říkám ti to naposled. Buď to koupíš, nebo půjdu sama a ty tu budeš hodinu čekat.“ 

Bylo mi jí vážně líto. Rozsekla to naše Klárka. V listopadu jí bude 7. Nejdřív mi říká: „Proč je na ni ta paní tak zlá?“ Odpověděla jsem, že se asi neumí domlouvat. A Klárka šla za tou holčičkou a úplně na rovinu se jí zeptala: „Chceš, abych tam šla s tebou?“ Viděla jsem zkoprnělou babičku a zaskočenou holčičku.

Babička na to: „Ne! Ona se to musí naučit.“ A Klárka: „Ale já ji to naučím, když vy na ni jen křičíte.“ Vzala holčičku za ruku a šly k okýnku. Měla jsem tak strašnou radost.

A dnes ráno příhoda ve školce s mladší Zuzankou. Učitelky už ví, že my to máme jinak, ale včera jsem se potkala s kamarádkou, která si osvojila teď už druhé dítě. A ta starší, 2.5 roku, nas­toupila do školky. Byla nešťastná z přístupu učitelek a zřejmě jí i nějaké dítě ubližovalo a Hanka (maminka) se mi svěřila, že jí Alenka dělá srdcervoucí scény a ona neví, co s tím.

Zuzka už byla ve školce když jsem ráno potkala opět Hanku s Ájou. Zeptala jsem se Hanky, jestli jí můžu zkusit pomoct. Šla jsem tedy s nimi zpět. Sotva učitelka otevřela dveře, spustila Alenka ukrutný pláč a začala se schovávat za mamku. Zavolala jsem Zuzanku a zeptala jsem se jí, jestli by mohla Alence pomoct překonat strach.

Zuzanka přikývla, odběhla si pro svého plyšáčka, chytla Alenku za ruku a zeptala se, jestli by jí nepomohl ten sloník. Ája se trochu uklidnila a řekla, že jo. Tak se jí zase Zuzka zeptala, jestli si s ní půjde hrát. Pak už jen učitelky i Hanka koukaly na to, jak holky v klidu odchází do třídy. 

Katky videa mi dodávají sílu, odvahu pokračovat. Když se na ně dívám, cítím, že dokážu být tou nejlepší mámou pro své děti, a hned se mám raději. Více přemýšlím, než zareaguji, už moc nekřičím, a když se cítím naštvaně nebo nějak jinak, dětem to řeknu. Takže si myslím, že se to u nás mění, ale pořád je na čem pracovat.

Nevýchovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance… Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích,kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout,pláče u mne a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Včera jsem slyšela, jak moje babička říká mojí mámě, že jsem hrozná matka a že jsem nikdy neměla mít děti. Důvody nejsou zas až tak podstatné, máme hodně složitý vztah, který obávám se už nerozmotáme, a hlavně hodně jiný pohled na výchovu a vůbec asi na všechno. Proč to sem ale píšu…

Kdybych tohle slyšela před necelými třemi roky, předtím než jsem potkala Nevýchovu, tak by to byl konec. Myslela jsem si to totiž v duchu taky, a kdybych to takhle slyšela nahlas a natvrdo od kohokoli včetně jí, tak bych si to šla asi hodit… Kdybych to slyšela tak před dvěma roky, měla bych potřebu tam vletět a okamžitě se s ní do krve pohádat a desítkami pádných argumentů obhájit a dokázat, že to není pravda.

A včera? Jen jsem si tak prostě pro sebe povzdechla, no jo no, jsi naštvaná, že nedělám věci podle tebe, že už nejsem ta hodná holčička, která přece poslechne, když se jí něco řekne, štve tě, že tomu nerozumíš, ale neumíš nebo nechceš s tím nic dělat, naslouchat, co říkám nebo to aspoň prostě pustit.

A to je všechno, šla jsem si dál po svém. Žádnej děs. Žádné výčitky. Žádná potřeba se obhájit. Dokonce ani žádné zásadní naštvání. Já totiž už vím, že jsem dobrá máma pro svoje děti.

Ba co víc – já vím, že jsem ta nejlepší máma pro svoje děti! A to i přes to, že nepeču bezlepkový muffiny z domácího kefíru a klidně koupím Brumíka, i přes to, že pracuju od jejich 6 měsíců, i přes to, že je tu občas bordel, i přes to, že mám blbý dny, kdy jsem na zabití… Všechno to, co jsem si dřív vyčítala, je tak nějak k pousmání.

Už vím, že není žádný prototyp „dobré mámy“, do kterého je třeba se narvat, stačí, aby bylo dobře nám. A nám poslední dobou docela dobře je. A když někdy není, tak si to řeknem a můžem s tím něco dělat.

Tohle je asi to nejvíc, co mi ukázala Nevýchova. Pořád jsem úplně ohromená, kde se to mateřské sebevědomí najednou ve mně vzalo a že mi to konečně došlo. Takže dneska děkuju Nevýchovo, za sebe! ❤️❤️

Děkuji za radu, která mi moc pomohla .Dlouho jsem nad tím uvažovala ,je těžké vžít se do dětského světa .Nakonec jsem usoudila, že je zbytečné malou utěšovat a mluvit o tom jak to bude v pohodě.Tomu přece nevěříme ani mi dospělí,když se bojíme.

Co v tu chvíli potřebujeme? Přece jen to ,aby vedle nás byl někdo s koho je cítit jistota a klid a my se přestaneme bát .Proč bychom se báli ? Vždyt ten člověk vedle nás je úplně v klidu ,to přece znamená ,že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí .

Vzpomněla jsem si ještě na citát ,který jsem kdysi četla : Být rodičem znamená ,být pro dítě majákem v rozbouřeném moři . Tak jsem o to přestala mluvit a přestala se bát a stala se majákem.

Dnes odpoledne jsem došla pro Alenku do školky, přitiskla ji k sobě a zeptala jsem se jestli bychom mohly zajít opravit ten zoubek ( jen tak mimochodem).
Alenka na to : TAK JO.

Tak jsme tam zašli a zoubek opravili . Chovala se suveréně jako by s tím nikdy problém neměla.Ještě jednou Vám děkuji

Dohoda po roce a půl :) Chtěla bych tímto poděkovat nevýchově a podpořit rodiče, kteří si nejsou jisti, jestli takovou velkou změnu zvládnou.

Jsem na děti sama už od malička a synovi je 6, dceři 9. Od začátku jsem narážela na určité nepochopení a i na sebe samu, prostě jsem si dost nevěřila. Dokoukala jsem všechny videa po roce a něco, mě prostě některé věci trvají déle. Ale pomohlo a stále pomáhá, nevzdávám se :)

S dcerou se domluvím vždycky, ale syn, pokud se mnou dohodu udělal v zápětí ji porušil, prostě nám to nešlo a myslím, že to bylo oboustrané. Po určité době syn Radovan začal hrozně stydět a díky nevýchově jsem se s ním bavila o všem (dříve bych to tak neudělala, protože jsem byla ze všeho hrozně unavená) a snažili jsme se přijít spolu na to co se vlastně děje.

Velké zjištění bylo, že třídní paní učitelka soutěží s dětmi v matematice takovým způsobem, že všechny děti stojí u tabule, vždycky vyvolá dva a dá jim příklad. První s řešením si sedá a ten druhý zůstává, takhle to jde až u tabule zůstane poslední dítě. Můj syn, který tam zůstal takhle třikrát, říkal: Děti na mě civí a určitě čekají že se rozbrečím a pro mě je to hrozné, že neumím matematiku.

Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to i když to vypočítal pomaleji něž ostatní není špatně a že každému jde něco líp, třeba čeština nebo tělocvik a v tom se mnou souhlasil a pak jsem mu slíbila, že s paní učitelkou promluvím. Byla jsem z toho nervozní, protože třídní paní učitelka na mě celou dobu působí, že je spíše na to dodržování pravidel a nařízení. V první polovině první třídy mi napsala že Radovan porušuje školní řád, když si neustále zapomíná jeden sešit.

Takže při třídních schůzkách jsem došla za paní učitelkou. S určitou nervozitou, ale v klidu jsem jí všechno vypověděla, i s tím, že chápu, že tu soutěž dělá, aby děti motivovala k rychlejšímu počítání. Ale že si dokážu představit, že každé dítě, které tam zůstane jako poslední, má podobné pocity jako můj syn. Rovnou jsem jí i navrhla, jestli by to třeba nešlo udělat jinak, například na první tři místa a né na poslední, jestli to nebude víc motivující. Paní učitelka slíbila, že to změní.

Pocítila jsem velkou úlevu a tu samou úlevu pocítil i Radovánek, když jsem mu to doma říkala a taky kvitoval můj návrh na první tři místa. ´ˇRíká: Mami, to je ale dobrej nápad na první tři, to by mě nenapadlo. V ten den si udělal nedodělané věci ze školy (které v hodině nestíhá), tak rychle jak nikdy předtím a ještě se mnou chtěl dělat extra matematiku, sám to navrhnul. Takovou spokojenost jsem ještě neviděla a byla jsem pyšná i sama na sebe, že jsem se k tomu odhodlala. A nakonec mi ještě říká: Mami, tak já ty dohody s tebou budu dělat.

Zdravím vás po delší době, protože jsem došla právě dneska na nevýchovný Říp, chci s Vámi sdílet uznání mého syna a mou radost.

„Mamko, ty seš génius v chování k dětem. Teda k Bety nevím, ale ke mě jo.“ U toho mě pětiletý klucik objimal a mé rodičovské sebevědomí vzrostlo o metr.

Toť jako povzbuzení všem nedokonalým, někdy nezvládajícim, někdy kricicim a nekdy placicim, unavenym rodicum…kteří jsou pro své děti i přesto ti nej už jen proto,že se pořád snaží byt k nim vnimavi, milovat je a přiznat, kdyz udelaji chybu. ČEŠI, DO TOHOOOOO!!!!

Má to zmysel 🙂
Vždy som vedela, že keď raz budem mama, chcem so svojím dieťaťom prežiť svoje detstvo znova. Nevýchova mi potvrdila, že je to možné…že žiť tu a teraz je s takými učiteľmi, akými sú deti, nesmierne jednoduché, ak sa človek skutočne  rozhodne s nimi touto cestou ísť.

Zázrak, ktorý mi denne pripomína, aký úžasný je život, keď ním nemrhám stratená v myšlienkach, ale skutočne ho prežívam a cítim, dnes oslávil dva roky, za ktoré  sme ušli kus cesty. Boli sme hore aj dole, smiali sme sa aj plakali, kričali aj mlčali…a este sme si neboli tak blízko ako dnes.

Niečo je inak, sme na správnej ceste…vďaka tomu dievčatku vo mne, čo si hoji rany, ktoré nemali cas sa zhojit v detstve, vďaka túžbe to zažiť znova a inak, vdaka Nevychove a vam všetkým, ktorí ste hnacím motorom, keď sa stale najde den blbec.

Ďakujem 🍀

Webináře z Nevýchovy jsem sledovala jako pedagog. Když bylo dceři 9měsíců,dostala jsem kurz pod stromeček.Prošla jsem všemi možnými fázemi Nevýchovy a stavy, zažila spoustu AHA momentů a nyní spolu prostě existujeme,nep­řemýšlíme o sobě,jsme.

V hlavě mám jeden asi důležitý moment z našeho začátku,kdy máma stále přemýšlí: „Jsem nevýchovná?re­agovala jsem správně?“

Byla jsem s malou na vycházce v historickém městečku kousek od nás.Couraly jsme po náměstí.Byl čas svačinky,ale dcera zkoumala dlažební kostky a nechtěla se hnout.Já jsem si sedla vedle ní,vybalila svačinu a krmila, zatímco ona si hrála.Seděly jsme uprostřed poklidné pěší zóny,nic zvláštního.

Vyrušily nás až reakce kolemjdoucích, turistů.Usmívali se,zastavovali se.Pak přišel manželský pár a zeptal se mě,zda nás může vyfotit.Zeptali se mě,jak to budu dělat v zimě?a já odpověděla,že si vezmeme kombinézu.A v tu chvíli se ve mě rozhostil příjemný, klidný pocit-prošla jsem branou Nevýchovy.

Co z těch Nevýchovných dětí vyroste?

Už nějakou dobu máme u nás ve vsi problémy se vzteklým jezevčíkem, uteče ze zahrady a jde okoloprocházejícím po nohách. Pořád jsem se vyhýbala konfliktu s majitelem, pro změnu -se vzteklým důchodcem :) prostě jsem srab a nemám ráda konflikty, čekala jsem, až to někdo vyřeší za mě..

A moje úžasná dcera (12) tam dnes zašla,nic mi neřekla dopředu, řekla pánovi, že už jí to štve, že má zničený dvoje tepláky a že chce vědět, co se s tím bude dělat. Pán odpověděl že nic, že jeho pes prostě nemá rád lidi. A naše malá na to -nechte si to projít hlavou, já se tu stavim příští týden s kladivem, hřebíkama a prknem a jestli budete chtít ten plot vám opravim. :)

Práve som si prešla posledným videom kurzu a musím povedať, že som na seba hrdá. Udiali sa mi, predovšetkým v hlave isté zmeny, až sa mi niekedy rozum zastavuje, že som na to neprišla intuitívne aj bez kurzu 😊

Mám úžasné deti, ktoré si zaslúžia úžasnú mamu. Nie som ňou na 100%, emočne si sem tam uletím, ale čoraz častejšie sa viem zastaviť skôr, než vybuchnem. A za to vám, celý tím Nevýchovy veľmi ďakujem.

Tie drobné stvorenia sú tak krehké a milujúce, že si zaslúžia mamu, ktorá vie narábať so svojimi emóciami. Až sa mi tisnú slzy do očí keď vidím v bežných situáciách, že ju takú postupne dostávajú 🙂

Ďakujem, Nevýchova ❤️

Jen díky vám jsem na cestě stát se jak doufám nejen lepším rodičem, ale i lepším člověkem.
Nemám potřebu lidi kolem mě soudit a rozčilovat se, protože je považuju za hloupé nebo špatně. Nemám potřebu se s někým srovnávat nebo se nad někoho povyšovat či ponižovat. Dokonce i zmizela moje hluboko zakořeněná potřeba snažit se pořád něco nebo někoho napravovat a přesvědčovat o tom co je podle mne správné.

A víte co? Hrozně se mi ulevilo. A nejen za to vám z celého srdce děkuji. 

Milá Katko, moje 5 měsíční dcerka zrovna spí a já se rozhodla Ti napsat. Naše společné začátky nebyly jednoduché. S dcerou jsme prošly náročným porodem a následným odloučením. Po příchodu domů byla dcera hodně plačtivá a nervózní. Trvalo to asi dva měsíce.

A já sama jsem nebyla matka roku. Často, když dcera několik hodin v kuse plakala, měla jsem zlost a někdy na ni i křičela. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem na ní kolikrát viděla, že se mě v tu chvíli i bojí. Pak přišly výčitky a lítost nad mým chováním.

Teď vím, že tehdy prostě potřebovala čas a ujištění, že jsem tu pro ni, ale tehdy jsem to prostě nepoznala. Začala jsem se víc zajímat o výchovu, jak spolu s dcerkou lépe vycházet. Narazila jsme na Nevýchovu a vzala si spoustu rad k srdci. A taky si sáhla do svědomí.

A teď?

S dcerou máme skvělý vztah. Už si naštěstí ani nevzpomenu, kdy naposledy jsem na ni křičela. Z dcery je pohodové, veselé a trpělivé dítě, můžu s čistým svědomím říct, že se milujeme a užíváme si každý společný den.

Mám v plánu nadále sledovat tvůj projekt a dekuju ti za něj. Jsem ráda, že jsem si dokázala sáhnout do svědomí a včas si uvědomila, že musím dělat věci jinak.

Měj se moc hezky, 

Ahoj Kači a všichni, kdo se podílíte na tvorbě Nevýchovy.

S manželem sice děti nemáme, ale spousta dětí kolem nás pobíhá – ať už od kamarádů nebo ty, které projdou našimi životy při setkáních. Proto nám není cizí se zajímat o komunikaci s dětmi a rádi se dozvídáme, jak mít mezi sebou pohodu a radost.

Proč píšu? Protože vám všem chci moc poděkovat. Díky vašim videím jsem si pročistila své dětství a mohla tak lépe porozumět tomu, proč naši rodiče a prarodiče jednali, tak jak jednali. Jsem vám za toto pochopení vděčná a v mém srdci se přes potoky slz :o) ustálil obrovský pocit spokojenosti, radosti a vědomí, že vše je již v naprostém pořádku.

Díky, že jste! :o* Obrovsky vám fandím!

Milá Nevýchovo a všichni kdo za Tebou stojí,
již dlouho v sobě nosím přání podělit se s Vámi o tom jak jste mi vy všichni změnili pohled na svět.

Ačkoliv jsem se do kurzu nepřihlásila, sleduji vás a čtu každý článek, který vydáte a kupodivu to má obrovský vliv nejen na mou dceru (11m), ale především na mě.

Nedávno mě velmi zasáhl článek o nálepkách. Za život jsem jich rozdala, raději nemluvit, ale taky jsem jich spoustu dostala a ta poslední, kterou jsem dostala mi změnila život.

Dostala jsem ji od své vedoucí (po mnohaleté spolupráci) a byla to nálepka „NESPOLEHLIVÁ“, uznávám, že po narození naší holčičky se mi převrátil svět a moje pracovní nasazení dostalo co proto, ale ta nálepka a drsné hodnocení mé vedoucí, o které jsem si myslela že jsme přítelkyně, mě vykolejilo natolik, že se mi těch seků nakonec podařilo mnohem víc a nakonec to skoro vypadá, že opravdu spolehlivá nejsem.

Jenže když jezdíte do práce, se svíravým pocitem kolem žaludku a strachem jestli jste na něco nezapomněli, někde se to musí projevit. Přitom to není o spolehlivosti jen o tom, že mám dceru a tak nedokážu plnit úkoly ze dne na den. Potřebuji na to v současné době prostě víc času. Protože je dcerka mou prioritou a pracuji pouze když spinká, nebo ji někdo z blízkých vyveze na procházku.

A moje vedoucí nejen, že onálepkovala mě, ale také několikrát udělila nálepku dcerce jako „mamánek, herečka, mazel a další“.

Díky vašemu článku jsem došla k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku a nechat nás polepit od hlavy až k patě. Protože vím, že na mě spolehnutí je a vždycky bylo a že dcerka je velmi samostatná, jen když na ní hučí či čučí čtyři lidi se ráda přitulí.

Dala jsem výpověď a pokusím se nás teď zase odnálepkovat a snad do nové práce nastoupím s čistým štítem a se sebedůvěrou, kterou už jsem málem ztratila. A dcerka, tak ta snad bude nadále tak samostatná a kouzelná jak jí znám z domova a bude mít jistotu, že když bude potřebovat máminu náruč, tak tu mámina náruč bude pro ní.

Mnohokrát vám děkuji z celého srdce. 

Dobrý den,
náš syn byl od malička skvělej parťák. Přesto jsem se s ním nedokázala v klidu domluvit po celý den. Bylo to hrozně těžké. Nebýt NEVÝCHOVY, nedopadl by možná náš vztah vůbec hezky.
Vyčítala bych a podmiňovala svou lásku, protože bych neuměla uznat, že problém je ve mě. Díky vám všem z NEVÝCHOVY to nabralo správný směr.

Jak rodiče vychovali mě a jak jsem na sebe nahlížela a nechala vzorce všeho špatného běžet dál, málem jsem to přenesla na další generaci. To jste dokázali zlomit. Ačkoliv jsem zprvu nechápala (přece je to dítě a musí mě poslechnout, ne? Jak jinak by to mělo být? Já jako dítě samozřejmě musela fungovat a běda jak ne… A to podotýkám, že mé dětství nebylo špatné).

Šlo o můj přístup. Velice jste mi pomohli. Vložit důvěru v sebe, pak už to šlo lépe.
BYLA TO NESKUTEČNÁ ÚLEVA, MÍT HO PROSTĚ RÁDA TAKOVÝHO JAKEJ JE (mimochodem je skvělej) A BASTA. A SEBE TÍM PÁDEM TAKY.
DOMLOUVAT SE TAK, ABY TO VE VÝSLEDKU BYLO FAJN PRO VŠECHNY.

Synovi je teď 12 let. Měl všecko srovnáno už když se narodil, jako všechny děti. Teď už to vím. Snad si svoje dětství zapamatuje tak, že se máma s tátou snažili, i když dělali chyby Snad bude umět odpustit, naslouchat, ale taky ubránit si svůj „prostor“ – když se to naučila i máma.

Je neděle ráno – syn a manžel ještě spí. Situace ve světě momentálně není veselá, ale já věřím ale, že aktivita jakou vyvíjí NEVÝCHOVA podporuje v lidech to správné do budoucna.
Děti, které budou věřit v sebe a nebudou ostatní jen hlídat, napomínat, podmiňovat – jste možná základem pro lepší svět :-)

Pomáhejte dál
Děkuju

Hezký podvečer, jen chci stručně poděkovat. Osobně si myslím, že Nevýchova není vhodná jen pro rodiče, ale pro všechny lidi, kteří si chtějí věci srovnat, zamyslet se nad tím, jak to měli se svými rodiči oni, co si z toho odnesli a srovnat se třeba i s křivdami, kterých se na nich jeijch rodiče napáchali.

Já se doma potkala s oběma typy výchovy – mamka byla přirozeně nevýchovná a táta naopak, takže jsem se během kurzu nad tím vším zamýšlela, přemýšlela, jak to chci pro své děti a hodně si urovnala.

A poslední bod: Ségře se narodilo dítko před dvěma týdny, takže dárek mimču k Vánocům je jasný – sovička do kočárku nesoucí poukaz na kurz Nevýchovy. Ségra je naladěná na podobné vlně, tak se nebojím, že by neměla úspěch. 

Ještě jednou velké díky, ráda si v blízké době pustím bonusy, i se k některým videům budu určitě vracet, abych se ve svých postojí utvrdila a celkově si to mateřství ještě víc užívala.

Mějte se hezky a brzy v nějakém videu zas naviděnou.

Přeji Vám krásný den.

Jen jsem Vám chtěla napsat a poděkovat za Nevýchovu. Miluji číst si Vaše články, sledovat webináře. Vždy mi otevřou oči a zamýšlím se nad sebou. Ještě děti nemám, ale cítím se strašně dobře, když vím, že až je mít budu, tak budu vědět, jak postupovat, jakou cestou jít. Cítím se tak mnohem klidnější. Za to moc děkuji.

A upřímně to, jak se nad články zamýšlím, mi zlepšuje vztah i s mojí rodinou a přáteli – dospělými.

Těším se moc na kurz. A včera jsem objevila podcast. Mám takovou radost. Ráno cvičím a poslouchám. Děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji. ❤️

Mějte se nádherně.

Chcem Vám veľmi poďakovať. Nevýchova je úžasná! Vidím na svojom vzťahu s dcérkou (3,5 roka), že nám to pomohlo. Aj s bratom (1,5 roka) už si lepšie vychádzajú.

Ešte stále pokrivkávam, ale snažím sa. Ešte stále som sa do nej úplne neponorila, ako hovoríte. Na tom budem musieť zapracovať. Pozbierať odvahu :)

Veľmi mi pomohlo aj záverečné, rozlúčkové video: nebyť dokonalá a nerobiť na seba tlak. Veľmi sa mi uľavilo.

Preto som ani nepísala žiadne príspevky, lebo som si hovorila, že ani nemám o čom. Že ostatní sú na tom určite lepšie a necítila som sa byť „nevýchovná mama“. Teraz viem, že aj keď len sčasti, ale som. Máme niekoľko pekných zážitkov, dokonca aj celých dní, keď sa darilo. Takže som policajtsko-učiteľsko-nadšenecko-nevýchovná :) mama, ktorá sa stále snaží, aby tej Nevýchovy bolo vo výchove čo najviac :)

A ďakujem aj za povzbudenie. Že ste mi napísali, keď som dlhšie nepokračovala v kurze, lebo som nemala čas (nenašla som si ho). Veľmi ma to potešilo a povzbudilo.

Ešte raz ďakujem ❤️

P.s.: veľmi dobre ste spravili celý kurz. Už len samotné počúvanie mi bolo balzamom na dušu 🥰

Zkouknuto!!!  Zase paráda. 

Mám moc ráda Váše webináře. Hlavně proto, že mi většinou dodají sebevědomí a odhodlání (protože „staré školy“ kolem sebe máme až až a my to tak dělat prostě nechceme) pokračovat v našem režimu, vidím jak skvěle nám parťáctví se synem doma funguje a sem tam si objevíme ještě nějaký detail, který se hodí dopilovat.  

A vlastně jsou tahle videa lék pro mě. Často totiž bolí slyšet Katku říkat ty ošklivé věty co se prostě běžně říkají… A vždycky je tam ten aha moment… Můj osobní, kdy pochopím proč vlastně to či ono mám tak jak mám, jak to změnit a proč to nechci předávat takhle dál. Protože se to dá dělat jinak.  

Děkuji za Vaše webináře Nevýchovo.

U nás doma zrovna probíhá předělání pokojíčku a já našla ve skříni dopis, který jsem psala (jako úkol) synovi Jášovi, když jsem procházela kurzem. No a napadlo mě, že se o to podělím. Dopis je z 19. 2. 2014 a je to taková nostalgie :)

„Ahoj Jášo, než jsem poznala Nevýchovu, měli jsme krásný vztah. Ale po tom, co jsem prošla kurzem Nevýchovy, je náš vztah překrásný. Dříve byly některé věci, se kterými jsem si neuměla poradit, a nebylo mi z toho dobře. Ani tobě z toho nebylo dobře. Necítil jsi ze mě jistotu a neměl jsi se o co opřít.

Když se ti něco nelíbilo, přišel si ke mně a plácnul jsi mě. Hodně mi to vadilo. Ani ne proto, že by mě to bolelo fyzicky, ale ubližovalo mi to vnitřně. Říkala jsem si – Proč mi tohle dělá? Já se tolik snažím být mu skvělou mámou. V té době jsem nevěděla, jak bych to měla udělat, abys mi takhle neubližoval. Chtěla jsem tě zastavit (a to jsem také dělala) a přitom nešlo o to tě zastavit, ale slyšet tě, vidět tě, být s tebou. Teď už to vím.

Bála jsem se těchto situací, protože jsem byla konfrontovaná sama se sebou, se svou dokonalostí (asi nejsem dokonalá matka, když mě moje dítě mlátí). Dokonce jsem tě v těchto situacích viděla jako svého nepřítele, se kterým bojuji kdo s koho.

Teď už vím, že ty nejsi můj nepřítel. Vím, jak bylo pro mě přínosné vypnout osobní důležitost a nezaměřovat se na sebe, ale vidět v té chvíli tebe, protože jsi mi tím říkal – Mami, já si s tím neumím poradit, pomoz mi. Jakmile jsem si tohle uvědomila, zmizel strach z těch situací a byla jsem v tu chvíli S TEBOU. Začali jsem spolu vytvářet dohody (některé úspěšně, jiné méně). Ale to je fuk. Hlavně, že je nám spolu dobře. Dost věcí se nám daří a to, co ne, na tom stále spolu pracujeme.

Těším se, až začneš sypat z rukávu svoje návrhy a řešení. Vážím si tě za tvou odvahu vrhat se do věcí, které tě zajímají. Vážím si tě za naprostou upřímnost sám k sobě, svým emocí a také k nám ostatním. Vážím si tě, že sis vybral právě mě, abych ti byla mamkou. Vážím si tě. Vážím si tě. Jsi můj MALÝ VELKÝ UČITEL. Miluju tě. Mamka“

V době, kdy vznikl tenhle dopis, byly Jášovi 2 roky. A dneska s přehledem sype z rukávu svoje návrhy a řešení. :)

Idem sa pochváliť ;) Ráno sme išli do škôlky o pol hodinu skôr, aby Lenička mala čas sa ešte chvíľu ku mne túliť. Keď sme zo šatne po dlhšej chvíli prišli do triedy, Lenička sa mi hodila okolo krku, že chce pohladiť. Hladila som a kľudne sme sedeli v objatí.

Pani učiteľke to nejak už nešlo do hlavy, zjavne mala pocit, že som bezradná. Prišla „dajte ja ju vezmem a vy vybehnite“ :)

„Jej, veľmi pekne ďakujem, my tu však nesedíme preto, že nevie, čo robiť. Sedíme tu práve preto, že presne vieme, čo potrebujeme. Potrebujeme byt ešte spolu.“

Po chvíli sme dostali ja a aj malý bráško pusu a odišli sme :) Skoda ze ostatne maminy to beru ako nevyhnutne zlo, som rada ze to mame inak ;)

Moc bych Vám chtěla poděkovat za to co děláte. Už 8let jak píšete 😊  Ze začátku jsem z toho názvu byla rozpačitá, zvláště když ho používaly matky co jejich dítě bylo jaksi rozcapene… Ale s plánovaným rodicovstvim mě to nedalo a shlédla jsem pár videí od Vás a začala měnit názor… Přihlásila se k odběru mailů a hltave čekala další webinář nebo článek.

Měla jsem v těhotenství dostatek času a nemohla se dočkat jak začnu používat Vaše nápady. Pisu nápady ne rady… To je na tom to krásné, nejsou tam rady a neděláte z člověka hlupáka co dělá vše špatně, dokážete povzbudit a hledat řešení, které si může najít každý.

Narodil se mi syn… I když jsem několikrát tapala, našla jsem spoustu odpovědi na dané téma co jsem si s ním řešila. A ano je to snadné! Stačí naslouchat. Jemu a hlavně sobě…

Teď mu budou dva roky a nemůžu říct že bych byla někdy ztracená. Možná v 6ti neděli protože jsem si nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že celé je to jen o mě. Zvláště teď když už trochu mluví je neskutečné jak Nevýchova funguje. Asi právě proto, že se s ním snažím komunikovat už od miminka. Vše mu říkat, to co cítím a proč to co dělám a jak to dělám. Zvykl si na intonaci hlasu a spousta nových situaci je pro něj tak přehlednějších.

Ano máme za i sebou období vzdoru… Chvilku mi trvalo, abych pochopila, že na něj moc spěchám, že stačí zastavit a ptát se… Teď už fungujeme. Žádné scény, a když už, tak trvají jen pár vteřin, protože už vnímám co mi chce říct nebo on chápe že mi to trvá dyl než ho pochopím 😄  Občas si připadám jak s cizincem. Domluvit se rukama, nohama… 😄  Jde jen o to chtít a zastavit se…

Jen Vám chci říct, že mateřství není pro mě vůbec náročné, jak někdo říká. To bylo pro mě velké překvapení… Kdy to jako přijde 😄  Že to „počkej až“ jako pořád nepřišlo… Pořád je to krásný a super.

Díky Vy všichni co na tom makate a inspirujete další a další rodiče. Děláte nás Svět lepším místem pro život ❤️

Ahoj. Musím s vámi naprosto souhlasit. Díky Nevýchově především měním svůj pohled na situaci. Dříve jsem byla úplně bezradná, nejistá, měla jsem strach, že Haničku špatně vychovám, byla jsem frustrovaná, že jsem špatná máma, a nevěděla jsem jak na o - prostě jsem intuitivně cítila, že způsob, jakým ji „vychovávám“ není správný, ale vůbec jsem nevěděla, jak je to správně.

Teď vidím, kolik hloupých návyků, pohledů a přesvědčení mohu změnit: Já jako matka to vím přece nejlíp (přitom jsem si často vůbec nebyla jistá, jak to má být). Být dobrá matka znamená přimět dítě, aby to udělalo tak, jak chci já. (Přitom jsem ale nechtěla potlačovat její osobnost.) Povinnosti jsou otrava. Já můžu za to, že Hanička: ubližuje dětem, dloube se v nose, vymýšlí si v jídle, lže mi atd., je to konec světa, je to důsledek mé špatné výchovy a prostě jsem špatná matka a špatná a špatná a nic mi nepomůže a Haničku totálně zničim a bude z ní prostě buď asociál, nebo uťápnutá chudinka, protože já jsem nemožná.

Teď naopak vidím, že: Můžu dětem důvěřovat. Když vím, co potřebuji, tak to dostanu. (Ale začíná to tím, že si především já srovnám, co vlastně chci!!!) I ta nejotravnější otrava může být zábava. Nemusím všechno urvat (!!!!!) - tohle je obrovská úleva a postupně se učím nemít za vše zodpovědnost - a zároveň obrovský strach, že to všechno zase pos…

Najednou tady mám parťáka, který mi s tím pomůže. To je i trochu vyčůrané, že? :-) A navíc - najednou je jedno, jestli jsem já dobrá nebo špatná, červená nebo fialová - protože já jí jenom dávám prostor, aby byla sama sebou. A ona prostě JE skvělá a může taková i zůstat bez ohledu na svou „nemožnou“ matku. Já ji nijak neformuju, netvaruju - prostě nemůžu ji tím pádem zkazit! To je nádherná svoboda. A radost.

Najednou si to s ní fakt můžu užívat. :) :) :) Vím, že tohle je správná cesta. Není to lehké, ale stojí to za to, se to postupně, krok za krokem, naučit. Zdar a sílu všem!

O schodech aneb plot postavený z důvěry: Když jsem měla první dítě, nažehlila jsem mu veškeré oblečení v 8. měsíci těhotenství. Naočkovala ho přesně podle návodu ve 3., 4., 5. i 11. měsíci. Příkrmy podávala poslušně od 6. měsíce. Za nejvyšší stupeň rebelství jsem považovala, že jsem zeleninu vařila v pitné vodě, nikoli kojenecké. Když se dítě rozlezlo, naklusala jsem do Obi a koupila na schody plot. Dřevěný.

Dnes je všechno jinak. Co se přihodilo? Např. jsem se někde v poločase mezi 2. a 3. dítětem zapsala do kurzu Nevýchovy :) A přestala se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti. Žehličku ani hexavakcínu Štěpán zatím nepoznal. Jí, co chce a co mu dopřejí sourozenci. A plot u schodů máme postavený z důvěry.

V 6m objevil Štěpán kouzlo pohybu. V 7m pak kouzlo schodů. Nahoru to šlo hladce od začátku. S radostí jsem ho na nich doprovázela a vyměnila pobyt na schodech s kojencem za stavění věží z kostiček (jaká úleva!). Dolů to byl oříšek. Po hlavě to ne a nešlo. Jednou jsem ho nechala spadnout, ale ne dopadnout, a zachytila těsně nad zemí. Od té doby se sám dolů nepouštěl. Potom byl na měsíc bez schodů, a když se k nim opět vrátil, vyběhl je sám raketovou rychlostí, než jsem si stačila uvědomit, že ho vlastně mám doprovázet.

Po další pauze se v 10m vrátil opět ke schodům. Byla jsem dole a slyším ze shora zakňourání, které si překládám jako: Mami, mám strach jít dolů, můžeš mi s tím pomoct? Nemám moc času, tak ho jenom snesu. Za malou chvíli je zpět nahoře a napodruhé už se pouští dolů sám. Pozadu a bez zaváhání. Přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Někde v mezičase se naučil vylézt i slézt z postele. Došlo mi to až zpětně, že tohle dítě to doteď přeci nedělalo. Důvěra je jeden z největších dárků, které mi Nevýchova přinesla, díky za ni!

Dobrý deň Nevychova,

chcem s Vami zazdielať jeden veľký AHA moment, ktorý mi pri pozeraní Vašich videí prišiel. Ja nemám deti, avšak pracovala som v škole, takže poznám prostredie v ako deti fungujú a čo všetko sa deje v takomto kolektíve a ako veľmi je to „otvorené“ prostredie.

Fantastické na Vašich zdielaniach a učení je, že je to aj o nás a našich vnútorných nastaveniach, o tom ako sme sa naučili fungovať v detstve tak fungujeme aj v dospelosti.

Napríklad ja som si dnes uvedomila cez túto tému dôvery a o tom čo ste vraveli vo video, to ako to mám nastavené vnútri v sebe s dôverou v život, vo svoje schopnosti, danosti a dary. Že mám vlastne vnútri v sebe malé dieťa (ja sama ako človek v terajšej podobe), ktoré tomu dospelákovi (mojej duši) moc neverí, asi preto, lebo som ja sama som neverila svojim rodičom po nejakej skúsenosti s nimi.

Cítim, že to čo učíte je prirodzené fungovanie všetkého v stvorení, všetkých vzťahov a kľúčom k spokojnosti vo všetkom v živote. Je to super, že sú tu ľudia, ktorí o tom hovoria a zdielajú svoje skúsenosti a učia iných.

Vždy žasnem akou asymetrickou formou nám život pomáha pochopiť veci, v ktorej je ukryté vždy veľa lásky a múdrosti.

Fascinujúce. Ďakujem ❤️

Zbývají mi poslední dvě videa pátého týdnu, a tak jsem si řekla, že bych svůj dvouměsíční pobyt v Nevýchově mohla shrnout. Máme doma 22měsíčního Lukáška a Nevýchova z celé naší tříčlenné rodiny nejvíce pomohla mě.

Úspěchy máme, malé i velké. Začnu-li těmi „malými“, jsou to odchody ze hřiště, kdy dostatečně dopředu avizuju odchod a syn nakonec sám dojde ke kočáru a vleze si tam. V tom jsme ale neměli větší problémy ani dříve, vyjma jeho unavených dnů, teď to jde i tehdy.

Lukášek teď skvěle reaguje na „potřebuju, aby“ a sám si říká, co potřebuje. Třeba dnes jsem byla unavená, Lukášek si ještě před koupáním vyžádal, že si chce malovat u mě na stole, potom chtěl krámovat v krabičce se svorkami. Většinou ji rozsype na koberec a, i když se snaží vrátit vše do původního stavu, musím je uklízet.

Řekla jsem mu, že mu je půjčím, ale potřebuju, aby je, až s krámováním skončí, všechny zase vrátil do krabičky, že si půjdu uklidit kuchyň. Moc jsem tomu nevěřila, protože už byl zabraný vysypáváním krabička a nevypadalo to, že vnímá, ale potřebovala jsem chvíli klidu a svorky ho zabavily.

Po pár minutách mě volal, přišla jsem a vidím, že všechny svorky jsou v krabičce. Tak jsem se před ním v duchu pokorně sklonila.

Největším úspěchem pro mě samotnou (což následně vyzařuje do celé rodiny) je změna ve vnímání sebe sama jako rodiče. Stali jsme se s manželem rodiči v 25 a stěhovali se během mého nečekaného těhotenství přímo od rodičů do prvního vlastního bydlení.

Po narození jsem nevěděla, jestli všechno dělám správně, srovnávala se s ostatními a učila a řídila se spíše okoukáváním ostatních, než sebou, protože jsem nevěděla, jak to dělat správně a hrozně jsem toužila být perfektní.

Už od začátku jsem se na syna dívala jako na rovnocennou bytost, která je teď jen v malém těle a musí se naučit, jak se tady na Zemi chovat. Proto tu má nás, abychom ho v tom vedli a pomáhali. Ale to mi zároveň přišlo jako obrovská zodpovědnost a opět jsem nechtěla dělat chyby.

A tak když tahle či ona babička (Lukášek má 4 prababičky, 1 pradědu a všechny prarodiče) řekla to či ono, jak na mimino, jak na uspávání, jak s jídlem tak jsem toho chytala jako tonoucí stébla.

V Matějíčkovi jsem si přečetla, že okolo roku je potřeba dávat hranice a zavést slovo ne, a tak jsem důsledně zaváděla ono „nenene“, i když jsem cítila, že to není ideální a úplně mi to nevyhovuje.
(A velmi brzy se mi to vrátilo. „Nenenene! Chichichi. Máma říkala nenene. Lukášek utekl mámě! Nenenenene!“ A zrodila se hra na utíkání u každého přebalování a oblékání.)

Postupně, jak jsme se s Lukáškem poznávali jsem začala věřit i sama sobě, ale až v Nevýchově přišlo pro mě zásadní potvrzení toho, že si SMÍM a MÁM dělat to, co Já cítím, že je pro nás oba nejlepší. I když to nebude vždycky podle Matějíčka ani podle babiček.

Další podporou pro mě bylo nevýchovné fórum, kde vidím, že i zkušení „nevýchovňácí“ mají pořád prostor pro vytváření nových dohod.

Cítím se osvobozená od toho, že všechno musí jít na první dobrou. Do kurzu jsem šla hlavně pro to, že jsem si nevěděla rady v situacích kdy syn např. s oblibou nabíhal do zrcadlové skříně nebo pořád utíkal u přebalování a oblékání, klasika.

Něco se podařilo, něco je ještě v procesu. Ale teď už na situace, které vyvstanou umím reagovat. A jedním z největších úspěchů považuju to, že jsem uzavřela vnitřní mír s tím, co v Lukáškově chování není podle příručky.

Protože je to malé dítě, které denně vstřebává obrovskou nálož emocí a nových vjemů a je naprosto normální, že na ně reaguje tak, jak reaguje. Ať už je to jakkoli. A tak v klidu uznáváme emoce, mluvíme o nich ještě víc, než před tím a říkáme si, co potřebujeme, aby nám bylo dobře.

Abych tu vypsala všechno, co mám na srdci, nebo spíše, co mi z toho srdce na poslední dva měsíce spadlo, bych potřebovala tak jeden pracovní den. Tohle pro dnešek bude stačit. :)

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Ahoj Nevýchovo,

jen jsem se s Vámi chtěla podělit o malé prozření, za které Vám předem velice děkuji!

Dnes ráno se dcerka 1,5 roku vzbudila už v 5:15, jindy se budí v půl sedmé. Lehce ospale jsem si s ní po snídani prohlížela knížku a učili jsme se barvy.

V půl 9 chtěla mlíčko, tak jsme si lehly na koberec a já ji nakojila. U toho mi ale usnula. Měla jsem sto chutí se k ní přitulit pod deku a taky spát, místo toho jsem si ale vzala článek o -nálepkách-, který si chci už dlouho přečíst.

Příběh Janičky je nám blízký, Terezka je taky takový „stydlín“ a nové věci ji často rozhodí a pak chce být jen u mě… na konci článku jsem si ale uvědomila, že já se přeci chovám stejně.

Taky nemám ráda nové věci, trvá mi, než se rozkoukám, než někomu začnu věřit – to trvá opravdu dlouho, než se někomu otevřu. A Terezka to má úplně stejně.

Teď už vím, že není stydlín ani cíťa. Jen se v mé blízkosti potřebuje rozkoukat. A je úžasné, že já jsem pro ni tím bezpečným místem, kterému věří, a který chce mít nablízku, když se něco takového přihodí.

Když jsem si tohle uvědomila, se slzami v očích jsem si k ní na chvíli lehla a jen na ni koukala… teď tu stále spinká na koberci a já se chtěla o tenhle krátký příběh podělit. Moc děkuji

Milá nevychovo, chtěla bych se s vámi podělit o příběh s mým 3 letym synem.

Sleduji vaše webinare a hodně jsem začala přemýšlet sama o sobě a posílila jsem svoji sebedůvěru a komunikaci ve výchově.

Můj synek Vojtik chodí nově do školky. Mají tam dva Vojtiky a aby je paní učitelky odlisili tomu staršímu říkají velky Vojta a našemu malý Vojta.

Chvíli mu to nevadilo, ale když mu tak začali říkat i děti svěřil se mi, že přece není malý chlapec ale velký kluk který už chodí do školky.

Vysvětlila jsem mu, že paní učitelky jen chtějí odlišit který je který. Ptala jsem se ho jestli ten druhý Vojtik je větší. Řekl mi že ano.

„A ty jsi menší?“ zeptala jsem se. " ano jsem menší ale nejsme malý. Jsem už přece velký kluk, který chodí do školky" odpověděl.
" Tak řekneš paní učitelce aby ti říkali menší Vojto?" zeptala jsem se.
" Ano, to reknu"
" A chceš to říct sám, nebo to mám udělat já?"

Chvíli přemýšlel a pak mi odpověděl " Maminko já si to zařídím sám. Já jsem souhlasil s tím aby mi říkali malý ale mě se to teď nelíbí. Řeknu paní učitelce, jestli by mi mohla říkat menší Vojto." 😍

Trochu jsem nevěřila vlastním uším. O to větší prekvapeni přišlo, když si to v té školce opravdu zařídil sám a pak jsem venku slyšela děti jak se s nim loučí „ahoj, menší Vojto“ ❤️

Nevychovo moc dekuji, že tu jste a pomáháte vychovávat zdravé sebevědome deti!

Příběh se týká místnosti, kam musíme všichni, tak se předem omlouvám za expresivní popis.

Před pár dny jsme na hřišti potkali kamarádku Karlu a ta mě hned informovala, že byli minulý týden s malým zase v nemocnici, protože je zaseklý a nechce se mu na velkou. Návštěva nemocnice to moc nezlepšila, od té doby už 4 dny neudělal bobek. Asi se bojí že to bude zase bolet, tak nechce.

To mi připomnělo mě samou, když jsem byla dítě. Tak jsem se s Karlou podělila o moje vzpomínky, které jsem na tom hřišti oživila a došlo mi, jaký kix moji rodiče udělali. Nezazlívám jim to, dělali to nejlépe jak uměli. Ale díky Nevýchově vím, že bych tu chybu neopakovala.

Jako dítě jsem se za všechno strašně styděla, včetně úplných banalit a přirozených věcí. Styděla jsem se mluvit, telefonovat, zaplatit lízátko, plakat u Sněhurky, říct že chci raději knedlíky než rýži…

Styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou tak na velkou. Taky jsme s tím byli v nemocnici, sice si tuto situaci nepamatuju, ale vím, že se mě to pak drželo ještě hooodně dlouho. A taky si pamatuju, že to věděli úplně všichni okolo, celá širší rodina a všechny kamarádky. O to víc jsem se styděla.

Mamka to řešila vždycky se všema na potkání, i přede mnou. „Ona je taková naše malá stydlivka, tintítko. Nikdy neřekne co potřebuje. A taky už 3 dny neudělala bobek.“ Když jsem to slyšela, zalil mě pocit jakoby mě vyslíkli do naha uprostřed náměstí.

Jakoby se na mě najednou všichni koukali a čekali na královské 💩, ale i kdyby mě hnal seberychlejší průjem, tak to nepustím, protože před takovým obecenstvem nemůžu, protože se děsně stydím.

Jediné, co jsem potřebovala, bylo soukromí. Ale opravdové a pravdivé soukromí. Je to tak intimní věc, že to nechci řešit s nikým, maximálně s mamkou. Chtěla jsem jí v tom věřit, mělo to být tajemství mezi mnou a jí.

Bohužel to nevěděla a nepochopila, a tak jsem se místo toho dočkala společného projednávání problému s rodinnou radou, kde jsme společně hledali řešení. Zaražená v gauči jsem se sklopenýma očima řekla, že potřebuju soukromí (možná ne takto doslovně, byly mi asi 4, ale nějak jsem toto řešení ze sebe vysoukala).

Řekli mi, že přece klidně můžu jít na záchod sama a zkusit to sama. Tak jsem šla. A šly se mnou i oči mamky, taťky a ségry. Zavřela jsem dveře od záchodu a ani jsem si nesedla, protože jsem věděla, že oni za těmi dveřmi čekají na výsledek.

Toto není žádné soukromí. Potřebovala jsem chvíli, kdy se můžu sama odebrat na záchod aniž by to někdo viděl a věděl, aniž by se pak někdo ptal jaké to bylo.

Došlo mi taky, že moji rodiče to dělají dodnes s mojí malou holčičkou. Ta je sice mnohem silnější osobnost, než jsem byla já, ale už jsem rodičům musela říct, ať se krotí, protože ty poznámky dítě formují.

Komentují naprosto nepřizrozeně úplně všechno. TO je ale smradlavé. TO je ale velké. Jenom tak malé? Dneska žádné? No a co, že dneska žádné, prostě měla rušný den a byla zaneprázděná uplně jinýma věcma, že prostě nebyl čas. Následující ráno TO zase bylo ohromně velké.

A když jsem toto Karle odvyprávěla, řekla mi, že ví, že se její malý chlapeček taky stydí. A došlo jí, že slyšel, když mi popisovala co mu dělali v nemocnici a že od té doby už 4 dny nic… Jsem zase další osoba, která o tom ví. A došlo jí, že mi to vlastě vůbec neměla říkat, protože to mělo být jejich tajemství.

Protože se jí s tím chtěl svěřit, ale ona to zase někomu řekla. Takto si Karla nevědomky podráží důvěru svého syna. Stejně tak to kdysi zformovalo můj vtzah s maminkou, kterou mám nadevše moc ráda, ale v zásadních věcech jsem jí nemohla věřit, ani jsem se jí nechtěla s ničím svěřovat.

Teď, když to celé po sobě čtu, se domnívám, že toto zadržování po celý den mohlo mít vliv na moje noční počurávání, které se mě drželo až do puberty. Protože počurávání jsme řešili stejným způsobem. Jak jsem zmínila, styděla jsem se chodit na záchod, jak na malou, tak i na velkou.

No, tak snad tento příběh některým rodičům otevře oči a některým dětem pomůže ke zdravému mikrobiomu. ;-)

Přeju všem krásný den, 

Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem.

Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně.

Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

Milá Nevýchovo, moc Vám děkuji za všechny Vaše články a zveřejňování příspěvků maminek. Vždy, když už toho mám dost a nevím co dál, si přečtu nějaký Váš článek, nebo příběh maminek a uvědomím si, že moje dcera Terezka (9 měsíců) je ta nejúžasnější osoba, kterou znám. A jsem zase schopná být tu pro ní, když to potřebuje a třeba ji i hodiny kolébat, když se ve 3 hodiny ráno ozvou rostoucí zoubky :). Každý den mě dokáže překvapit tím, co nového umí.

Nedávno jsem jí říkala básničku Mámo, táto v komoře je myš, pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá. Mámo, táto, už tam není nic. A ona (zatím povídá jen mama a tata) na to „je“. Tak na ní koukám, jestli jsem se z toho věčného přebalování, krmení a ťuťu ňuňu hraní nezbláznila a povídám ji „a co tam je?“ No a ona se na mě podívala, těma svýma krásnýma modrýma očima a povídá „čiči“.

Od té doby vím, že moje dcera toho umí mnohem víc, než si myslím. Že už to není jen malé miminko, které jenom papá a kaká, ale je to zvědavá holka, která objevuje svět. Poslouchá co jí povídám, i když si hraje a já si myslím, že mě vůbec nevnímá.

Každý den mě učí, abych jí víc důvěřovala a snažila se porozumět tomu, co se mi snaží říct. Když jsem s ní vím, že společně přečkáme všechno, co nás ještě čeká ( i ty neřády zoubky :))

Ležím smíchy, tak se jdu podělit 😆 Babička se snaží dostat Tezi ven, nedaří se.

Babi: Máma už odjíždí do práce, tak pojď, nebo Tě tady nechám!
Tezi: Nenecháš. 
Babi: ???

Tezi: Já jsem malá holčička. Je mi tři a půl. Nemůžeš mě tady nechat samotnou. 

Babička vyřízeně: No ale já chci jít na tu poštu! Tak co teda navrhuješ, že bych jako měla dělat?

Tezi: No, teď už se začínáme někam dostávat… 😆😆😆

Dneska jsem zažila úžasný AHA moment…

Na naší zahradě vládne doživotně jmenovaný skoroprofi zahradník – moje máma a já se od ní postupně učím a přebírám otěže. Byla jsem na sebe dneska hrozně hrdá, že jsem okopala jahody. Dva záhony! A nikdo mi to nemusel připomínat!

Odpoledne přišla mamka sadit cibuli. Hned vedle jahodiště. Tak se k ní pyšně nesu, očekávám hluboký obdiv a místo toho mě zpraží: Když už to okopáváš, to to nemůžeš rovnou vyplevat!? Podívej ty boláky tady, ty je snad nevidíš!?

Ne. Neřekla jsem jí, že „to nemůžu vyplevat, že se na to totiž můžu rovnou vykašlat…“ ale na jazyku už jsem to měla. Rozdýchala jsem to.

A slíbila jsem si, že až za mnou příště přiběhne některé moje dítě, nadšené mi něco úžasného povědět, nesejmu ho stylem: „vyzout! A umýt ruce, koukni, jak to vypadáš!?“

Tak nějak totiž vím, jak se asi cítí. A není to nic moc…

Dobrý den Katko, moc děkuji za krásné ukázkové povídání. Musím říci,že jsem na sebe moc pyšná.

Mám 10 letou dceru Alenku. Plno věcí zvládá úžasně. V okolí jsem dostávala poučování, že s mou dcerou moc komunikuji, Dost lidí mi tvrdilo, že to není správná věc. Co řeknu má platit.

Ale já jsem se nedala a nyní sklízím ovoce u Alenky.

Za vysvědčení jsem šla s Alenkou do kavárny. Byla jsem ohromená, jak si krásně povídáme a tu spokojenost v jejich očích je k nezaplacení. V dosti věcech, těch partnerských jsem se tam viděla a můžu to všem doporučit. Základ je doopravdy spokojený a hlavně fungující rodiče a vše je obratem jinak.

Všeobecně:
Moje komunikace s roční dcerou se podstatně zlepšila. Díky paní Katce Králové jsem získala důvěru v to, že i tak malému miminku můžu věci říct tak, jak jsou. Malá opravdu rozumí všemu, nebo téměř všemu, co jí říkám, vysvětluji, prosím a je kouzelné vidět, že i když nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět.

Konkrétně:
Tak jsem ji například naučila, že když jí vyměním plínku, tak si ji sama odnese a vyhodí do odpadkového koše. Má z toho takovou radost, že pak neexistuje další činnost, než nejprve starou plínku vyhodí, pak až můžeme dát novou. :-)

Nebo další příklad: potřebovala jsem se ráno dospat, děti vstávaly po 5., lezly mi pořád do postele a zpátky, až jsem jim řekla, že se potřebuji ještě dospat, protože jsem šla pozdě spát, a hle – zázrak – slezly z postele a šly si hrát do obýváku. Bez brekotu, remcání nebo čehokoliv dalšího.

U syna (2r10m) mě zase velmi pomohla myšlenka, že můžu bořit nebo posouvat hranice myšlení.
Například: Chtěl po mě peníze na šunku a že si ji půjde koupit do řeznictví. Já měla v hotovosti jen 5 korun, takže první myšlenka byla, že za to přece nic nekoupíme, a taky jsem mu to hned řekla. On však trval na tom, že chce jít nakupovat. Tak jsem si vzpomněla na Nevýchovu a řekla si, proč ne?

Dala jsem mu ty korunky a malý si u pultu sám ukázal a řekl, že chce šunku, paní prodavačka mu navážila kolečko šunky, zabalila to, zkasírovala 5 Kč a malý šel hrdě domů a celou cestu si zabalenou šunku držel v rukou. Prostě nic není nemožné :-)

Od té doby chce nakupovat vždy osobně a došli jsme tak daleko, že v obchodě sám najde košík na kolečkách u pokladen, vytáhne ho, pak spolu vybíráme zboží a on ho dává do košíku, který tlačí (už jsem překonala i stres, zda zvládne nerozbít vajíčka – zvládne :-)), u pokladny věci vyskládá na pult, pak zaplatí a nakonec nákupní košík odveze zpět, kde ho vzal. :-)
A takových úspěchů mám s oběma dětmi mnoho. Jen si je nestíhám zapisovat, tak aspoň posílám těch pár výše.

Shrnutí:
Kurz Nevýchovy doporučuji všem rodičům, kteří nechtějí opakovat chyby svých rodičů a kteří chtějí podporovat ve svých dětech zdravé sebevědomí a zdravý rozum. Osobně mi kurz velmi pomohl jak po obsahové stránce, tak po té praktické – on-line prostředí, kdy můžu poslouchat, kdy se mi to hodí, a ještě se k tomu vracet, je perfektní.

Dnes sme sa stretli s mojou kamarádkou, ktora ma 7tyzdnove babo, zaznela veta: „Ale detom sa musia nastavit nejake hranice“ a ja som si zrazu uvedomila, aku daleku cestu som za tych sest tyzdnov, co som s Vami presla…

Len som sa v duchu pousmiala a nechala jej pravo na vlastne rozhodnutia a nazory. Respektovat nazory druhych, ale okamzite ich nezvazovat, ci by nam nevyhovovali viacej…to a mnoho ineho mi dala Nevychova. Nadobudla som sebavedomie a viem, ze cesta, po ktorej kracame je spravna, lebo je nam na nej neskutocne dobre. Uz ziadne dilemy, ci to ma byt tak alebo onak. Dakujem;)

Ďakujem celej Nevýchove a Katke za všetko!!! Otvorili ste mi oči a paradoxne, ani nie tak veľmi vo výchove s deťmi (tam som sa uistila, že to čo robím a ako to cítim je správne-aj keď so mnou moja mamka,babka, susedka… vždy nesúhlasia 😀), ale hlavne v „dospeláckom“ živote a vzťahoch medzi ľudmi.

Ja neviem ako, ale asi som naozaj potrebovala prejsť kurzom, prečítať zopár „nevýchovných“ kníh…, aby som v svojich 30-tich rokoch zistila, o čom sa to v tom živote vlastne točí. Prehodnotila som svoje postavenie voči iným a stojím konečne sama za sebou, svojimi pocitmi a rozhodnutiami.

Už sa nenechám ovplyvňovať a manipulovať inými…ale vypočujem si každý názor a nesúdim… ale snažím sa pomôcť a nájsť riešenie, pretože nie sú problémy, sú len riešenia na rôzne situácie, ktoré nám život prináša😉. Zmenila som vďaka Vám svoje vnútro.

Počas kurzu som našla mnoho odpovedí a aj dôvody môjho zmýšľania. Objavila som rany (výchovné princípy) z detstva-vďaka tomu som našla zmysluplnosť vo vzťahoch každého smeru. Už si konečne viem dať odpoveď na každé prečo v mojej hlave. Som šťastná, že ste súčasťou môjho života a ďakujem ešte raz za Vašu prácu, snahu a podporu. 💞

Před minutou jsem dokoukala poslední video kurzu a ještě se slzami na tvářích Ti chci Katko a celému týmu moc poděkovat. Samozřejmě máme u nás doma ještě hodně práce, ale jak říkáš musím začít u sebe. Vyprdnout se na dokonalost a být opravdová. Poslouchat moje pocity a dát do praxe tu mamu, kterou chci být pro moje děti. Tak jsi mi Katko prirostla k srdci, že mám úplně pocit, jako kdybychom se znali osobně :-) 

Nevýchova už je součástí naší rodiny, učím to i babičku, a sestřenka to dostala jako dáreček. Plno našich kafíček začíná a končí na téma Nevýchova. 

Moje dcera, kvůli které jsem tu, je teď v Čechách na prázdninách. Dneska jsem ji napsala dopis do obálky a díky Nevychove jsem byla schopna popsat moje pocity a jak to mám. Myslím, že bude překvapená. 
Ještě jednou děkuji.

Se synem (dnes 10) se mi často stávalo, že jsem nevěděla, jak na to. Vzpomínám, jak jsem mu jednou, když se nechtěl učit, bezradně řekla, že je mi to jedno, jestli bude blbý. Už je to ale nějaká doba a já jsem teď nadšená z Nevýchovy. 

A ještě k článku o chválení. Syn byl delší dobu ve škole nešťastný, měl velmi nízké sebevědomí, bylo mi ho líto a na sebe jsem byla naštvaná, že mu nedokážu pomoct, vztah nic moc. Tehdy mu bylo asi 8 let, zase se mu něco nepovedlo a já mu chtěla zvednout náladu a řekla jsem, že je můj šikulka. On odpověděl: „No a co, ty jsi máma a každá máma má ráda svoje dítě.“ To mně nakoplo, věděla jsem, že to musí jít jinak.

Předtím jsem marně hledala pomoc u psychologů, ale odcházela jsem zklamaná s tím, že syn je introvert a že některé děti jsou těžší na výchovu a že se musím smířit s tím, že se mi nebude svěřovat (jim taky „překvapivě“ nikdy nic neřekl), … a když bude problém, že se mám na ně obrátit.

Dneska se mnou komunikuje, říká, co bylo ve škole (někdy řekne: „mami, mně to nepřijde zajímavé, ale vím, že tebe to zajímat bude, tak ti to řeknu“), ráno odcházíme do školy pořád pozdě :-)), ale už nekřičím.

Čím dál častěji vidím úsměv, dokže si sám pro sebe říct, že je sám se sebou spokojený. Navíc, ten náš introvert (?), co stál vždy metr od kolektivu, se zastal spolužáka, kterému jiný bral věci.

Hltám Nevýchovu a cílem je eliminovat bitky (děcka říkají pračka) s mladší ségrou. Já jsem uvolněná a šťastnější.

Dobrý večer, jsem máma(snažím se být co nejvíce maminkou ;-)) dvou skvělých klučíků ve věku 3 a 1 rok. Do dnešního kurzu jsem se přihlásila vlastně tak trochu náhodou, ale jsem moc vděčná za to, že jsem to udělala! Je to v době, kdy procházím obdobím, které se v profesní rovině nazývá „syndrom vyhoření“. A navíc, když jsem potřebovala nejvíce pomoc, tak nikdo z rodiny nemohl a já jsem se málem zhroutila. Ještě nyní se mi chce brečet…

Jsem přesně ta, která dělá všechno pro druhé… Do teď jsem si myslela, že je to dobře, ale ono to tak vlastně není… Cítím už dlouho, že potřebuji čas pro sebe, abych mohla být pro ostatní přínosem a, jak říká můj taťka, být tou ženou, která hlídá a udržuje rodinnou pohodu. V době kamenné to byl oheň, o co se žena starala, dnes je tím ohněm právě ta rodinná pohoda. Ale vytvořte pohodu, když sama v pohodě nejste…!

Neumím si říct o tu chvilku pro sebe… Je mi trapně a sama sebe považuji za neschopnou, že to potřebuji. A navíc mám stále pocit, že přijdu o něco důležitého se svými dětmi apod.

Dnes, během sledování a účasti na kurzu jsem prošla mnoha pocitovými fázemi. Nejprve to bylo očekávání, co přijde a co mi to přinese, posléze zděšení, co všechno dělám špatně a co všechno tím provádím, nejen svým dětem, ale celé své rodině! Dokonce jsem to chtěla vypnout, ale, naštěstí, jsem to neudělala!

Moc děkuji za tento kurz, protože jsem se na chvilku opravdu zastavila, zamyslela se a pochopila ten smysl výchovy-nevýchovy, tedy fungujícího rodinného života! Že se nesmím stydět za své potřeby a své pocity! Ještě jednou MOC děkuji!

Musím zmínit, že principy Nevýchovy pro mne nebyly příliš přelomové, spíše než zcela nový způsob komunikace mi poskytly určité ujištění, že to, co jsem využívala spíše intuitivně, stojí na pevných, racionálně zdůvodnitelných základech. Jsem tak jako rodič jistější a tedy i klidnější, méně pochybující.

Nad naší dcerou (18měsíců) žasne mnoho lidí. Jak je nezávislá, přátelská a spokojená. Abych byla konkrétní, odrazem kurzu je pro mne fakt, že ve své bohaté slovní zásobě používá již nyní zcela přirozeně dvě slova, která vnímám jako charakteristická pro nevýchovné principy: chápu a děkuju.

Co dodat, takhle to teď mám i já. Chápu. A děkuju.

A díky za další skvělý kurz, přinesl mi mnohem hlubší porozumění. Nevím, zda ten posun je vidět i navenek, ale pro mne je ten rozdíl hlavně v nárůstu mého rodičovského i osobního sebevědomí.

Milá Káťo, zase jsi mi otevřela oči, jako vždy. Včerejší video jsem nasávala plnými doušky. Na klíně jsem měla svou skoro 3letou dcerku Gábinku. Jen tak si na stolku kutila, malovala nebo si hrála s kostičkama, myslela jsem, že video vůbec nevnímá a nezajímá jí.

V průběhu videa měla chuť na banán, tak si pro něj tedy šla. Mně na klíně si ho spokojeně spapala a pak k mému velkému údivu řekla: „Šlupku musím jít vyhodit do koše, abysme tu neměli nepořádek.“ :) No, já se nestačila divit. A to bych řekla, že video vůbec nesleduje.

Po ukončení videa, ještě před postýlkou, jsme se spolu hned pustily do úklidu hraček, které se povalovaly po celém obýváku. No, nasmály jsme se, to bylo srandy. Spolu jsme totiž uspořádaly soutěž „kdo dřív chytne nějakou hračku a uklidí ji do bedýnky na hračky“ nebo „kdo najde jakou barvičku pastelky a dá ji do košíčku“ nebo jsme házely polštářky zpět na gauč, kdo se tam trefí :)

Taky jsi mi otevřela oči v tom, jak to bývalo u nás doma, když já jsem byla málá. Moje maminka pořád přehnaně uklízela a stresovala tím celou rodinu. Já jsem si řekla, že takto to rozhodně svým dětem dělat nebudu, a začala jsem tím, že doma uklízím, když děti spí, nebo jsem během dne pořád lítala a pořád po dětech něco utírala, skládala hračky na svá místa a tak, jen aby děti viděly, že takto se to dělá, v domnění, že to budou dělat taky tak.

Děkuju, že jsi mě na to včas upozornila, že takto bych uhnala akorát sebe a dětem by to tak vyhovovalo, že ony nemusejí nic a mají servis. S Nevýchovou už pracujeme 2 roky a bezvadně si všichni rozumíme. Co s jistou můžu říct, je to, že rozumím svým dětem. Jsem dobrá MÁMA :-) Děkuju.

Včera mi třídní učitelka mého syna (3. třída) líčila, jak ji požádal, aby ho posadila jinam, protože se v první lavici před jejím stolem necítí dost volně. Řekla, že to bylo krásné. Vyhověla mu – normálně se dohodli. Můj plachý nesmělý syn!

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou, a úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila co se bude dít, že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet, a že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě slíbila), že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily. 

Je hustý co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem dokorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala, a přenesla ten klid na Ninu a cítila se u mě v bezpečí… Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout, a ani nezaplakala, jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často…)

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla, tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :) :) :)

Musím se přiznat, že jsem v naprostém šoku.
Prcek je ještě malý (2M) a zatím nam to klape dobře. K Nevýchově jsem se připletla spíše ze zvědavosti. Co byla ovšem rána podpás, když jsem si uvědomila kolik paseky napáchala „běžná“ výchova na mě, a kolik „traumat“ si nesu do života sebou.

Pravděpodobně by to netrvalo dlouho a sáhla bych po nějaké pěkné frázi, kterou znám z dětství. A pravděpodobně bych se tím dostala do začarovaného kruhu… Mnohem víc jsem si ale uvedomila ještě jednu věc. Tohle by mohla být cesta jak změnit ostatní nefungující vztahy. Cesta odpuštění a otevřené komunikace… Děkuji;)

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. No a to je vlastně vše :-)

Ahoj všichni, s Nevýchovou teprve začínáme. Koupila jsem si ji při odchodu na mateřskou, protože mnohé principy popsané na blogu mi skvěle zabíraly na kolegy v práci. Vlastně se dá říct, že až díky Nevýchově jsem získala odvahu se za sebe v práci postavit a komunikovat svoje potřeby.

Po workshopu z prvního týdne mi mj. došlo, že s 6M dcerkou zatím nemáme žádná velká bolavá témata (na což jsem strašně pyšná). Ale sepisování 10 radostí, které spolu máme mi dost otevřelo oči, protože 10 je tak strašně málo!

Uvědomila jsem si, jak úžasné chvíle denně prožíváme – líné usměvavé vstávání, hry, při kterých nás Kamilka vysloveně vybízí ke společné zábavě (a řehtá se pak na celé kolo), společná zábava u domácích prací, Kamilčino trpělivé čekání na dece, než si např. umyju vlasy, cvičení na rehabilitačním míči, spokojené miminko, které s přehledem zvládá, když si chceme zajít na kafe/na pizzu někam ven, fajnový večerní rituál s bezproblémovým usínáním…

Ale úplně nejvíc zbožňuju tu chvíli, kdy Kamilka spí, my s manželem v obýváku večeříme a přes chůvičku koukáme na obrazovku na tu naši krásnou, zdravou a spokojenou holčičku, jak klidně spí, usmívá se ze spaní a je zase o den větší a moudřejší.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME

Kurz jsem prošla celý, čtu FB příspěvky, a i když si úplně nepamatuju ty postupy, byly tam momenty, které mi pomohly. Například v komunikaci s manželem :-) Já bych potřebovala tohle, jak by to šlo zařídit? Pátý týden kurzu žiju, už dřív, než jsem si ho pustila, došla jsem k tomu sama - a za mě, s tím podle mě padá veškerá výchova i nevýchova, aby rodič měl čas pro sebe.

A hodně mě podpořila myšlenka „Je to skutečně nutné?“ Zjistila jsem, že spoustu věcí po dcerce (3 roky) chci jen proto, že si myslím, že by se to mělo, a ne že jsem o tom skutečně přesvědčená, a je jasné, že ona pak nereaguje. Takže se spíš sama sebe ptám, co vlastně chci.

Taky jsem spokojená například s tím, že jsem se malé ptala, co by potřebovala ve školce, protože mě při mém odchodu nechtěla pustit. Říkala, že si nebude hrát a bude u tety… nerozuměla jsem tomu. Nakonec mi došlo, že ona chce předat tetě do náruče (v naší školce to jde), a je v pohodě! Můžu hned odejít :-)

Ahoj,píši poprvé od zhlédnutí prvního dílu rodičovského seriálu,viděla jsem už 4. Musím říct, že i u mne nastala určitá změna. Když si vzpomenu na své až agresivní výstupy a křik na svoji dnes již 4letou holčičiku, je mi z toho už teď o trochu lépe, když tu změnu sama trochu vidím.

Měla jsem mnohokrát podobné pocity jako Martina z videa č.4.,že nejsem dobrá máma, večery jsem proplakala a ptala se sama sebe jak to mám udělat abychom byly obě v pohodě a proč malá neudělá co chci.

Po této zkušenosti s vámi se cítím mnohem jistější „v kramflecích“, když už vím, že to jde prostě i jinak, než jak jsme byli vychováváni my. Snažím se svým dnes oběma holčičkám vše v klidu vysvětlit, zeptat se jak to potřebují, nebo jim říct jak to teď vidím já a ony obě k mému úžasu kývou a opravdu to dopadne ke spokojenosti nás všech.

Věřím, že to vycítí brzy i manžel, kterého jsem ke shlédnutí Nevýchvy nemohla přimět, ale nevadí, nenutím ho. Myslím, že když vidí jak nám to s holkama jde zase o něco lépe, přijde si na to sám. Každopádně mockrát děkuji za návod a rady, jsou k nezaplacení. Je to sice běh na dlouhou trať, někdy to jde, ale jsou stále chvíle, kdy mám pocit, že to nedávám, ale nevzdávám to!!!

U mě změna v myšlení. Mám ze sebe jiný pocit. Mám pocit, že mám v ruce nějaký výchovný nástroj. Cítím se jistější.

I když nejsem spokojená se všemi situacemi, jak jsem je zvládla, tak mám stejně lepší pocit. Vidím víc, jak jsou skvělé děti. Zdá se mi, že jim víc rozumím.

Mám pocit, že moje půlroční miminko je spokojenější, a nakonec i partnerský vztah je harmoničtější, protože Nevýchova nemění jen přístup k dítěti, ale i k dalším lidem kolem nás.

Určitě se mi daří více s miminkem komunikovat, nevzdávat to jen proto, že mi asi nerozumí. Teď už vím, že rozumí. Miminko vždy nevypadá, že by mě poslouchalo, a tak se snažím volit krátké věty, krátká sdělení. Ale když se to podaří, je znát, že mi vlastně rozumí.

Také jsem se naučila mluvit o svých potřebách, formulovat je a říkat si, jak bych to potřebovala já. Další změnou je naslouchání potřebám druhých, aniž bych tyto potřeby zpochybňovala. A v neposlední řadě přistupuji k vypjatým situacích s větším klidem :). Cítím se teď sebejistější, plná energie a výzev do budoucna.

Ahojte nevýchovňáci!

Dnes v noci mi přišel na mail první týden nového kurzu. Jsem v Nevýchově čtyři roky a s klukama 7 a 5 nám to vlastně docela jde 😀

Takže jako proč nový kurz?!?

Nevýchova mi vcelku slušně obrátila život naruby a ukázala takové věci, že sem často sbírala čelist ze země. No někdy i vcelku dlouho. Byly to nejlíp investované prachy v mém životě.

Nad novým kurzem sem se moc dlouho nerozmýšlela. Prostě něco uvnitř mě mi říkalo že joó. Jo chci si zopáknout tu otočku, co už mi Nevýchova jednou dopřála. Pomohla mi udělat takový kusanec práce na mě a potom tahle boží skupinka v tom jede taky! 😀

Jo mám dojem, že je to jen a jen o mě a bylo to jen a jen ve mě a chtělo to změnit.

Sice nevím jak to budu stíhat, ale to nevadí stejně se na to těším. Těším se, co novýho tam najdu, kam mě to zase šoupne.

Takže vy v Nevýchově, který ste tomu dali srdce, máte na svědomí šťastnýho človíčka. Z mámy, která se na sebe nemohla ani podívat, se díky vám (a jí) stala máma, která má ze sebe většinou dobrý pocit a pocity jak známo jsou řečí naší duše a vždy nás vedou tím správným směrem 😀

Nevýchova ti neříká,zda či kdy máš očkovat,zda či jak dlouho máš kojit či žehlit ☺ podpoří tě v tom,abys začala znovu poslouchat svoje srdce a dělala věci,protože to tak cítíš a ne proto,že se to tak dělá nebo nedělá