Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše co chce a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „učitel“, když už jsem toho měla dost, tak „policajt“. Každopádně chyběl „partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A oni se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ a nebo „policajt“ a pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to co chci já (jj takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozumněl mě a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních a hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

HRANICE HORY PŘENÁŠÍ – přidávám jeden svůj zlomový prožitek z asi 6 měsíců nazpět, kdy se u nás „lámal chleba“: Naší Šarlotě bylo tenkrát něco pod 3 roky, asi 6 měsícu nazpět. Máme spojený obývací prostor s kuchyní, ne nijak velký, takže prakticky celý den je to jedna velká herna po explozi hračko-mový bomby – všude se válí něco.

Večer je to potřeba uklidit, respektive dokážeme dnes už rozeznat, jestli je „rozpoložení“ dětí takový, aby se roztřídilo úplně do beden, anebo aspoň vše odhrnout na koberec v jednom rohu (ano, dokážu pochopit mentalitu dětí, že ony nechápou proč by mělo vše večer být perfektně rozdělené do krabic a beden, když ráno to zase hned vytáhnou. Stejně tak ale vyžaduju, abych já nemusel v noci, když děti už spí a my tam s maminkou ještě „fungujeme“, šlapat na ostrý duplo kostky a jiný nástrahy!)

Dnes už to funguje dobře, ale tehdy a ten večer obzvlášť to nějak vše drhlo. Prostě jsme se ne a ne domluvit a ona nám vyjít vstříc. Většinou „večerní rutina“ po večeři a případný knížce/tabletu probíhá po ose úklid-hraček-zoubky-pyžamo-mlíko-spát. Ale tenhle večer se Lotka sekla. A v „herně“ ten den zrovna vybuchla ultra-mega bomba. Hračky všude, nohou jsme odhrabávali se ženou koridory mezi chodbou a kuchyňskou linkou, jediné spojnici oáz napříč zemí nikoho, hračkovým šílenstvím na zemi. A Lotka nereagovala na nic! Na nic

Čas se chýlil k 8, kdy už jsme většinou v posteli. Na zemi stále vše – syn Albert, v tý době 9 měsíců, s tímhle vším neměl ještě vůbec nic společného. Vymezil jsem se, klidným ale pevným hlasem, několikrát. Až z toho byl neskutečnej řev, kvílení. Šel jsem k ní, chtěl jí obejmout. Začala mě plácat, proti čemuž jsem se taky ohradil, ale velmi klidně a nechal ji utéct do pracovního kouta na druhé straně bytu – je tady přítmí, pracovní stůl, kde se většinou chodí „zašít“.

Tady usedavě plakala a plakala a plakala. Přemýšlel jsem, co teď s tím. Tyhle situace vážně z dětství nemám zažitý. Šel jsem za ní, klekl jsem si asi dva metry od ní – prostě přesně tak daleko, aby mě už slyšela a viděla, ale abych jí nenarušoval její prostor. Nechal jsem jí v těch emocích, ale zároveň tam byl s ní. A v klidu jí řekl, že mě to celé hrozně mrzí, ale že tam celou noc prostě nebudu překračovat ty hračky, ale že jí s tím klidně pomůžu odhrnout to vše na koberec, vyčistit jí zoubky, pyžamo, atd., a že budu čekat vedle v místnosti, až bude připravená.

Ani jsem nestihl se zdvihnout. Není tu v tom pracovním koutě, pravda, moc denního světla, ale na její pohled nezapomenu. Ty oči a ten výraz ve tváři!!! Vylezla zpod stolu, a přiběhla si mně sednout na klín, objala mě kolem krku, ale než se tak stalo, v těch očích byla jakási „nevyřčená úmluva“, takový nějaký podrobení se těm pravidlům, té hranici, přes kterou nechceme s maminkou jít.

Já tu emoci, tu tvář asi slovy nepopíšu přesně, ale totálně mě dostala, totál!! Ukáplo mi tehdy a přeběhl mi mráz ještě teď, s odstupem půl roku. Bylo v tom pohledu všechno od volání po obejtí, usmíření, odpuštění si, ta svoboda a úleva, kterou pevný hranice s sebou přinášejí, vědomí toho, kdo jsme a kam jdeme, co chceme a co potřebujeme, nebo můžeme, jak velký je náš „herní prostor“ života. Ufff, vyškolila mě tehdy má malá dcerka, můj nejvíc nejlepší psychotrenér

A od té doby až na výjimky (někdy je prostě vše zle – nevyspání, nemoc, počasí, ženská vlna, stres, cokoliv – a nejsme roboti) to s tím úklidem funguje dobře. Hranice a naslouchání našim vnitřním hlasům a potřebám nám přináší tolik svobody. Přeju vám všem hezký den

PS. Jako dítě jsem vyrůstal v prostředí silně pasivním, ustrašeným, reaktivním, zpátečnickým, vůbec ne se zdravými hranicemi (ne, nemučili a netýrali nás, mě a ségru! a myslím, že dělali, co si mysleli, že je správné. mám je rád, i když si myslím své a dnes si s nima už moc nepokecám, škoda) a právě proto jsou pro mě dnes takovéhle banality jako pocítění síly hranic takový „game-changery“. Já na tenhle zážitek totiž asi ještě dlouho nezapomenu. Bylo to pro mě děsně silný souznění a pocítil jsem, že bez pevných hranic prostě už ani ránu. Tam je naše uzdravení se! ;-)

Volám sa Kika, mám 28 rokov, manžela a 19mesačnú dcérku Anetku. Naše prvé vytúžené dieťatko, od začiatku nesmierne milované. Ešte počas školy, dávno predtým ako sme si plánovali rodinu som si vyberala voliteľné semináre na tému rešpektujúceho štýlu komunikácie, výchovy atď. Veľmi sa mi to páčilo a priateľovi som často hovorila, že ak raz budem mať dieťa, túžim ho takto vychovávať.

Počas tehotenstva som k tomu prečítala rôzne knihy a teoreticky vybavená som sa pustila do našej spoločnej cesty s neskutočným entuziazmom, motiváciou, chuťou. Nič pre mňa nebolo veľa, nebola som unavená, nič mi nevadilo. Všetko som brala tak, že veď je to dieťa, tak to chodí, rodičia nespia, dieťa nespí, dieťa plače, rodičia sa snažia :). Brala som to všetko tak, ako prišlo, nič som nejako špeciálne neriešila.

Navyše, bývali sme spoločne s manželovými rodičmi a preto mojím prvoradým cieľom bolo, aby naša Anet príliš neplakala, aby sme nerušili. Anetka bola od začiatku dievčatko temperamentné, živé, veselé, s vlastným názorom a neskutočnou chuťou presadiť si ho. A ja som to tak brala.

Uznávala som jej pocity. Keď plakala, vyjadrovala som jej pochopenie. Anetka, chápem, že sa ti nepáči prebaľovanie. Vidím, že sa necítiš príjemne. To, že ja som po jednom prebaľovaní bola občas celá spotená, mi nevadilo.

Keď mi najbližší hovorili, že sme málo prísni, že dieťa nemá výchovu ani rešpekt a bude nám skákať po hlave, vždy ma to neskutočne zneistilo. Robím to dobre?

Veď jej dávam hranice, keď sa hrabe v hline kvetináča, poviem jej, že vidím, že ju to tam veľmi ťahá a túži sa hrať v kvetináči, ale v kuchyni by z toho bol veľký neporiadok (a keďže to nebola naša kuchyňa ani naša kvetina, bolo treba dodržiavať pravidlá domácnosti, v ktorej sme žili). A preto som jej do vedra nabrala hlinu a dala som ju na dvor nech sa hrá.

Opäť som sa stretla s nepochopením, občas som sa cítila trochu ako blázon. Iba blázon dá 9mesačnému dieťaťu prstové farby do ruky nech sa celé ušpiní. Tá Vaša výchova je taká slobodná, nič jej nezakazujete, vidíme, o čo sa snažíte, často sme počúvali.

Snažila som sa vysvetľovať blízkym, že Anetka má hranice. Že keď spraví niečo, čo sa mi nepáči, vysvetlím jej prečo sa mi to nepáči a prečo sa to nemôže. Ale nepotrebujem pri tom kričať. Že napríklad, keď začnem prebaľovať, nikdy nepopustím zo svojho zámeru a aj keď sa mece, bojuje, aj tak si to dokončím a celý čas jej hovorím, že chápem a vidím, že je to nepríjemné.

Ale nepovedala som jej, že je to nepríjemné aj pre mňa, že som z jedného prebaľovania celá spotená a unavená a že ma mrzí, že ani ja ani ona sa necítime dobre a túžim to nejako zmeniť.

Snažila som sa ostatným vysvetliť, že dieťa nehreším za emócie. A oni sa mi snažili povedať niečo v tom zmysle, že sa jej príliš prispôsobujem. Napriek tomu nám to celkom pekne išlo.

V tej situácii spolužitia s rodičmi som nebola úplne sama sebou, bála som sa prejaviť, povedať Anetke čo mám na srdci, nechcela som žiadne scény, iba pokoj, aby bol kľud, aby sa do nás nikto nestaral. Ja som bola spokojná a šťastná mama v rámci možnosti spoločného bývania. Ako matka som nemala žiadne vnútorne hranice, čo je už pre mňa veľa, čo sa mi nepáči, čo nezvládam. Nič mi nebol problém. Absolútna obeta.

A Anet bola nesmierne šťastné, usmiate dieťa, ktoré sa vždy snažilo bojovať za svoju pravdu. Akosi cítila moju utiahnutosť a zrejme potrebovala dorovnať tú nerovnováhu ako Vy v Nevýchove hovoríte :). Zlom nastal okolo 15teho mesiaca, kedy sme sa odsťahovali.

A nejako súbežne s tým mi manžel povedal, že na to, že sa snažíme naše dieťa viesť rešpektujúcou cestou, neprináša to až také výsledky. Či by sme nemali byť prísnejší. Veta, ktorú som počula už niekoľkokrát a neskutočne ma vytáčala.

Snažila som sa obhájiť môj pohľad na vec, že krik podľa mňa nevedie k rešpektu a to, že Anet sa jeduje neznamená, že ju treba za to hrešiť. Že je prirodzené, že niektoré veci nemá rada a dáva to najavo. Že ju len treba chápať a nejsť proti nej, ale s ňou.

Nikdy nám nerobila scény ani sa nehádzala o zem. Aj keď chcela ešte zostať vo vani a ja som ju vytiahla s tým, že chápem a vidím jej túžbu tam ešte zostať, tak vydala jeden neurčitý protestný zvuk a bolo dobre. Žiadne jedy. Iba občas pri istých situáciách sme boli s manželom unavení. Neskutočne.

A tak, keď mi to povedal, začala som zase čítať, hľadať a preštudovala som takmer všetky články a videá na Vašom blogu. Zistila som, že dá sa aj tak, že dieťa túži spolupracovať a že to nemusí byť boj. Že dohoda neznamená položiť ju na chrbát a tvrdiť jej, že vidím, že sa necíti príjemne. A hlavne som zistila, že hranica znamená, že jej sloboda sa končí tam, kde sa začína moja nesloboda.

Veľmi som sa vďaka Vám posunula, naozaj sa u nás začali diať malé zázraky. Až natoľko, že som si ich začala spisovať a zopárkrát sa mi stalo, že som sa od dojatia rozplakala. Mnohokrát sme si tak neskutočne blízko, keď sa mi napríklad Anetka zahľadí do očí a iba sa na seba pozeráme a vieme. Vieme, čo cítime. Akoby povedala, ďakujem mami, že môj názor je pre Teba dôležitý a ja sa snažím rešpektovať ten Tvoj.

Aj keď máme pred sebou dlhú a ťažkú cestu, lebo niekedy je to pre mňa nesmierne náročné, baví ma to a chcem takto žiť so svojou dcérkou ďalej. Veľmi sa mi to páči, napĺňa ma to. Viem, že raz si kúpim aj Váš kurz, teraz momentálne to bohužiaľ pre mňa nie je možné, ale verím, že raz sa k nemu dopracujem.

Lebo napriek tomu, že zmeny sa u nás dejú a je to úžasné, viem, že v kurze je ukrytých ešte mnoho inšpiratívnych myšlienok, ktoré by ma iste posunuli zase o ďalší krok a možno aj veľký skok. A oveľa rýchlejšie ako vlastným pokusom- omylom.

Teraz vidím, kde všade som robila chyby a že to, čo sme s Anet prežívali nebolo partnerstvom. Vidím aj to, kde všade nám to škrípe a že nie vždy sa nám darí ako by sme si predstavovali. Ale vieme sa potom o tom v pokoji porozprávať a úprimne povedať ako sa cítime. Je to veľmi super! :)

Túžim sa posúvať, učiť, rásť spolu s Anetkou. Učí ma mnohému. Viem, že som dostala práve Anetku, aby ma naučila tomu, čo je mojou celoživotnou témou. Vnútorným hraniciam. Ona je typ osobnosti, ktorý nemá problém si povedať čo a ako potrebuje a ja sa to od nej učím. A túžim to v nej nezničiť. A v sebe objaviť.

A najväčšie šťastie je pre mňa vidieť nás obe, spokojné, šťastné, neprotestujúce a niekedy mierne dojaté, naladené spoločným smerom.

To, čo robíte, je neskutočné: meníte ľuďom rodiny, životy, pohľad na dieťa, partnera, život, spoločnosť. Meníte životnú filozofiu tak, aby človek dokázal život skutočne žiť. Ak človek chce, dokáže v Nevýchove objaviť najväčší poklad, aký si môže pre seba a svoju rodinu, pre svoj život priať.

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: Ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima, budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: Děkuju mami

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5ti minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý

Zatím jsem na začátku celé své proměny, ale za úspěch považuji, že jsem víc začala mluvit sama za sebe: co chci, nechci, co potřebuji apod. Lépe se cítím, protože jsem přestala používat fráze typu, „tohle se nesmí“, „takhle se do nedělá“, kterým jsem sama stejně nikdy moc nerozuměla a nedávaly mi smysl:)

V některých situacích se cítím jistěji a pevněji – jsou to moje vnitřní hranice, přes které nechci jít a které dětem dám najevo. Jako pozitivní vnímám, že se učím dítě vnímat jako partnera, které má k dané situaci co říct a že můžeme dohodnout a to vidím jako velký přínos do příštích společných let.

Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou a vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to jaký jsem z toho měla pocit já.

Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu. A když řeknu tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám, tak už za tím nejsou pochyby, jestli by přece jenom si to vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost:)) a já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen si trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu jestli by to nešlo zařídit jinak a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví a konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte jak se mi ulevilo!!

Nechápu to, ale dneska mi už třetí kamarádka píše, že přemýšlí o kurzu Nevýchovy, aniž by věděly, že já tu jsem :).. Úplně se mi z toho pokaždý rozbušilo srdce, protože jsem věděla, že tím, co odpovím, je v mý moci nahlodat je, ať už neváhaj ani vteřinu! :) A tak jsem se rozepsala o tom, jak je kurz boží, a přistála mi otázka, co se u mě od tý doby (=od podzimu) změnilo.

Sesumírovala jsem stručně to pro mě nejzásadnější, ale pak jsem o tom ještě přemýšlela dál asi půl večera a došla k tomu, že pozoruju fakt viditelný změny hlavně na čtyřech frontách:

Fronta TCHYNĚ:
před pár týdny jsme se vraceli z hor a při závěrečný fázi balení mi tchyně přišla pomoct. S organizací :). „Dej dítě do sedačky, vezmi tuhle tašku, já vezmu tohle…“ Nutno podotknout, že jsem trochu pomalejší a lidi často moje tempo nepobíraj, ale je prostě moje :), a jasně, ta hodná holka ve mně ji nejspíš chtěla poslechnout a konat dle instrukcí, ale jak víte, mám období vzdoru, a tak jsem se místo toho uslyšela říkat: „Já si to udělám podle sebe, Gábi.“ A bylo to. Wow! Takhle jednoduchý to je? Proč mi to někdo neřekl dřív? :D

Fronta MUŽ:
Položil mi onehdá nevinnou praktickou otázku. „Vyčistíš Nině očíčka?“ A já na to úplně nečekaně napruzele: „Nojo!“ (tónem „ABY SES NÁHODOU NEZBLÁZNIL!!“), až jsem zarazila sama sebe. Muž nechápavě koukal, co blbnu, a já se v tý situaci na chvilku zastavila, pozorovala to a najednou mi to doklaplo. Tak říkám: „Ty jo, promiň. Já v tý tvojí otázce slyšela výčitku, něco jako: jaktožes jí ty oči ještě nevyčistila!?!“ Muž mě ujistil, že tam nic takovýho nebylo, a v pohodě se jelo dál.

Fronta DÍTĚ:
vylomenině je 9 měsíců a ještě donedávna jsem si skoro na potkání stěžovala, jak to dítě furt pláče, jak je náročný a jakej je to mazec. No jako… Jasně! Pláče a je to mazec. Ale díky nevýchově si víc a víc uvědomuju, co mě tím všechno učí, co všechno mi zrcadlí. A možná si „náročný“ miminko schválně vybralo za rodiče někoho, kdo se toho má prostě jen hodně naučit. Třeba, mimo jiné, nebát se taky projevovat emoce. A spoustu dalších věcí.

Takže už si nestěžuju a užívám si, že se máme, a vím, že SPOLU zvládnem všechno! <3 A když na mě dolehne pocit, že ne, tak vím, že si potřebuju odpočinout a požádat o pomoc, a pak to zase půjde.

Fronta JÁ:
vlastně souvisí se vším výše. Hledám, v čem je mi dobře a v čem míň, seznamuju se svýma hranicema, zjišťuju, co potřebuju a učím se si o to říkat. Je to jízda. Děkuju, že to s vámi můžu sdílet. :)

Nevýchovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance… Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích,kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout,pláče u mne a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Nas dalsi uspech.Lucas 16m si nasel uzasnou zabavu..machani se v zachode..no samozrejme se mi to vubec nelibilo.Rikala jsem mu,ze se mi to nelibi a zadna reakce..byla to proste strasna prca.  

A pak me napadlo,rekni mu,proc ti to nejvic vadi…a tak rikam: Lucas,Mne strasne vadi,ze se hrabes v zachode,chapu,ze te to zajima,ale Ja mam na rukach ekzem a kdyz si je porad umyvam,Tak me to moc boli.Proto bych potrebovala,aby jsi s tim prestal.(ruce jsem mu ukazala)

A svete div se,Lucas zachod zavrel a od te doby ho nechava byt (3tydny).

Je jeste spousta veci,co se nam nedari napr.kojeni atd.,ale kazdy takovy maly uspech mi potvrzuje,ze to ma smysl a ze jdeme po spravne ceste!

Co mě nedávno naučila moje dcerka (15 měsíců, v nevýchově jsme 9 měsíců). Je to teprve 2 měsíce, co chodí a tak se často dostáváme do nových situací, které jsme předtím nezažili a tak co situace, to nová řešení:) nicméně tato situace mě tak nějak obohatila o něco víc:)

Byli jsme s partnerem a dcerkou v restauraci, kam občas chodíme, nicméně jsme tam byli poprvé od doby, co začala chodit. Posadila jsem ji do dětské židličky, kde si chvíli hrála, ale pak začala být nespokojená, že by chtěla jít chodit na zem.

Cítila jsem, jak ve mě roste stres, říkala jsem si, že je to nevhodné chodit po restauraci plné lidí, že se to nedělá, tak jsem začala hledat v hlavě nějaké argumenty, proč teď tady chodit nemůže, abych jí to vysvětlila, ale žádné rozumné argumenty mě nenapadaly, opravdu mě nenapadl ani jeden a když jsem jí to tedy nemohla vysvětlit, rozhodla jsem se, že to uděláme tedy po jejím a po té restauraci jsme se šly procházet.

Dcerka se zastavovala u stolů a koukala na lidi a světe div se, vůbec nic zlého se nestalo, nikdo se na nás nezlobil, naopak se lidé na dcerku otáčeli a smáli se na ní a ona se smála na ně a se mnou se dávali do řeči a já jsem si u toho uvědomila pro mě obří věc, že moje osobní hranice nejsou asi všechny nastavené racionálně a že mě moje roční dcera dokáže vzít za ruku a překročit je spolu se mnou.

Později jsem o tom přemýšlela, proč se mi to nejdřív tak příčilo a vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě měla zakázáno v restauraci vstávat od stolu. Je to taková asi banální věc, ale já z toho zjištění byla naprosto nadšená a od té doby, pokaždé, když chce dcera dělat něco, co se mi zdá společensky nevhodné a nevím proč, položím si navíc otázku, jestli to tedy není něco, co by stálo za to vyzkoušet:D

(A od té doby se nám něco podobného přihodilo znovu, když dcera chtěla pohladit po ruce paní vedle nás v autobuse, nejdřív jsem zase ucítila ten stres a chtěla jí vysvětlit, že je to nevhodné, ale zase jsem nenašla žádný argument, a tak dcera paní pohladila a paní z toho byla hrozně dojatá)

Priznám sa, že skoro pri všetkých témach plačem. Lebo vidím seba v tých chybách. Uvedomujem si, že to dieťa síce niekedy vyzerá ako „vykoumaný“, sebecký tvor, ktorý občas má chuť nahnevať rodiča, aby si dokázal moc (overil hranice) a rodič ho má chuť rozdrapiť …ale zväčša (vždy) je to úplne ináč.

Naše vlastné zranenia a tie nevedomé napodobňovania chýb vlastných rodičov je fakt na … Nájsť objektívny pohľad na vec a na seba je asi jedna z najťažších vecí. Ďakujem za pomoc pri hľadaní hraníc pre nás , dospelých, nielen tých pre deti.

Syn 4,5 roku si chtěl kopat s balonem v bytě, ale byl hrozně rozdováděný, tak to byly velké rány – kopl do topení i do televize. Vysvětlila sem, že takto to mu nemůžu dovolit, že bych potřebovala to zklidnit nebo jít kopat ven. Nechtěl a dál kopal.

Vzala sem balon s vysvětlením, že to pro mě takto není ok. Přišel obrovský vztek, snaha mě bouchnout, pištění. Říkám: „Balon ti teď nevrátím, ale kdybys potřeboval potulit, sem tady pro tebe.“ Syn ve vteřině byl u mě na klíně, asi minutu plakal a pak se s úsměvem zeptal, co bude k večeři. Já tu Nevýchovu prostě miluju:).

Jako rozepsala bych se tak na knížku, ale vy to slýcháte asi ze všech stran. Ale musím vám napsat, to nejde jinak! Tak jednoduše…DĚKUJU.

Nejvíc děkuju za sebe, protože jsem si fakt myslela, že se ze mě nikdy nestane nic tak systémem semletého. Nesnáším sociální sítě a až moc zdigitalizovanou společnost, a vždycky jsem si myslela, že já budu se svými dětmi totálně v pohodě, free, punk, láska až za hrob a nemístné výchovné řeči mě nezajímají a nemůžou ohrozit moji intuici. A pak jsem z porodnice přijela jako vyždímaná hromádka neštěstí, a začala jsem věřit víc druhým, než sobě. A to je průser. A ne že bych nevěřila odborníkům, ale dělala jsem věci, které mi někdo radil, i když se mi to tak nějak nezdálo… a teď už vím, že je to téma vnitřních hranic… a normálně na sobě sleduju, jak se vracím ke svému JÁ před porodem. Takže mega totálně brutálně děkuju za sebe.

Děkuju za čtyřletou Magdalenku, díky které tu jsem, protože je to půlka mě, můj svět. Svět který se mi začal rozpadat pod rukama, když se narodila druhá dcera.

Děkuju za Elenku, půlroční kotě, které teď spokojeně funí, protože díky vám jsem ji začala vnímat už jako miminko. A úplně jsme se na sebe napojily, a teď už vím, že je to dobře a je to přirozené.

Děkuju za manžela, který, i když má sdílený kurz, se všechno učí ode mě. A díky vnitřním hranicím vím, že je pro mě v pohodě, že ho ani jednou neotevře. Jsem jenom vděčná, že vidí, že to funguje.

A ještě jednou a znovu za sebe. Protože už jsem byla ve fázi sebepoškozování, z pocitu selhání. Že nejsem dobrá matka, že jsem neměla mít děti, že je všechno špatně.......... A dneska mi moje Magdalenka řekla „já taky promiň mami“, ale bylo to jiné. Dřív mi taky říkala promiň, když jsme se pohádaly, ale bylo to takové to promiň, aby byl klid. Ale dneska to bylo upřímné. A já už se těch scén tak nějak nebojím.

Dobrý den, děkuji Vám za kurz. Jsem za něj vděčná a taky za to, že jsem vybrala právě ten Váš, protože je toho tolik, ale ja mám pocit, že jsem vybrala to nejlepší co může být.

Měla jsem se synem už tak hezký a respektující vztah, ale začala jsem tápat v hranicích.

Kurz mi pomohl nejen s hranicemi, ale i s prohloubením našeho vztahu a pocitem jistoty, že spolu můžeme vše zvládnout. Není to vůbec o tom, že by nám zmizely problémy, ale já jsem mnohem víc v klidu a cítím se mnohem víc kompetentní.

No.. je to podle mě nepředatelná zkušenost , kterou si člověk musí zažít aby to pochopil.

Jen doufám, že nabité znalosti a zkušenosti nenechám někde uplavat, budu to žít co nejvíc to půjde.

Dneska jsem si uvědomila, že jsme se posunuly zase víc ke vzájemný spokojenosti. Dcera (1 rok) a já v Nevýchově už v těhotenství. Dávala jsem jí spoustu svobody, uzpůsobila byt, v pohodě mohla všude, do šuplíků, skříní… Ale začala chodit a být šikovnější a začalo toho být moc.

Nejdřív jsem zkoušela:
Neotvírej lednici, mám strach, že se to zkazí nebo budu muset uklízet – nic.
Nelez tam, mám strach, že se to urve – nic.
Neházej to na zem, protože…
Časem se to omezilo na „Neotvírej to, nelez tam, neházej to zem, ne ne ne!“

A pak mě napadlo, že to všechno dělá jen proto, že mi chce pomáhat.
Tak jsem začala jinak:
„Dáš to prosím do ledničky? (nevěřícný výraz, že ji může otevřít), tak a teď ji můžeš zavřít, zavřeš?“ – spolupráce, a už ji sama neotvírá.
„Budeš mi podávat z myčky prosím?“ – spolupráce, a navíc neleze na dvířka!
„Chceš mi pomáhat šít? Tak tahej jehlu.“ – spolupráce, a jehlu mi nerve z ruky!

No prostě super pohoda, do všeho ji zapojím (ano, zjistila jsem, že to jde) a je to paráda. Díky!

Idem sa pochváliť ;) Ráno sme išli do škôlky o pol hodinu skôr, aby Lenička mala čas sa ešte chvíľu ku mne túliť. Keď sme zo šatne po dlhšej chvíli prišli do triedy, Lenička sa mi hodila okolo krku, že chce pohladiť. Hladila som a kľudne sme sedeli v objatí.

Pani učiteľke to nejak už nešlo do hlavy, zjavne mala pocit, že som bezradná. Prišla „dajte ja ju vezmem a vy vybehnite“ :)

„Jej, veľmi pekne ďakujem, my tu však nesedíme preto, že nevie, čo robiť. Sedíme tu práve preto, že presne vieme, čo potrebujeme. Potrebujeme byt ešte spolu.“

Po chvíli sme dostali ja a aj malý bráško pusu a odišli sme :) Skoda ze ostatne maminy to beru ako nevyhnutne zlo, som rada ze to mame inak ;)

Z komentářů je krásně videt, jak každý máme jine vnitřní hranice, co je pro nej uz přes čáru. My do kurzu nevychovy sli i proto ze jsme nedokazali vyřešit několikaměsíční rozhazovani jidla kolem sebe. Zkoušeli jsme po dobrym i po zlem a po zlem to bylo jeste horsi.

V momente kdy jsme se otocili dcerka 2 roky ho naschval hazela kolem sebe. Celkove placani pres ruce a to ze „ma prusvih“ u nas nezabira na nic. Ale myslenka nevychovy, dohody a vysvětlování nam zabralo.

Chvili to trvalo nez si to sedlo a nez jsme diky nevychovne komunikaci zjistili proc vlastne to jídlo hází (bylo to proto ze uz ji to v židličce nebavilo a taky nam to delala tak trochu naschval, kdyz chtela, abysme se ji zacli venovat).

Stacilo změnit zidlicku aby si v momente, kdy je najedena mohla sama odejít a prave vysvětlování, ze nechceme, aby jidlo hazela po zemi, protože se nam to nelibi, jedine zabralo. A kdyz uz to na zemi obcas skončí (obcas nahodou, obcas naschval-stale testuje nase hranice ) tak moc dobre vi ze se nam to nelibi a umi si to po sobe uklidit.

A my vime, ze kdyz je to naschval, tak ma nejaky duvod a většinou hned prijdeme na to proč.

Krome vyreseni hazeni jidla, mame od zahájení kurzu nevychovy vychechtanejsi, spokojenejsi a sebevědomější dítě se kterým se uz na spoustě věcí dohodnem, a naucili jsme se vnímat nase vnitřní hracice, ktere stale nastavujeme a i kdyz se to bez její nespokojenosti a pláče neobejde, ale diky nechychovnym technikam ty placici sceny temer nikdy nedojdou do tech histeraku, které jsme mívali celkem často.

Takže děkuji Nevychovo. Sice se v tom obcas jeste placame, ale spokojenější jsme na vsech stranach, my i nase dcerka.

O schodech aneb plot postavený z důvěry: Když jsem měla první dítě, nažehlila jsem mu veškeré oblečení v 8. měsíci těhotenství. Naočkovala ho přesně podle návodu ve 3., 4., 5. i 11. měsíci. Příkrmy podávala poslušně od 6. měsíce. Za nejvyšší stupeň rebelství jsem považovala, že jsem zeleninu vařila v pitné vodě, nikoli kojenecké. Když se dítě rozlezlo, naklusala jsem do Obi a koupila na schody plot. Dřevěný.

Dnes je všechno jinak. Co se přihodilo? Např. jsem se někde v poločase mezi 2. a 3. dítětem zapsala do kurzu Nevýchovy :) A přestala se slepě řídit návody a začala poslouchat především sebe a svoje děti. Žehličku ani hexavakcínu Štěpán zatím nepoznal. Jí, co chce a co mu dopřejí sourozenci. A plot u schodů máme postavený z důvěry.

V 6m objevil Štěpán kouzlo pohybu. V 7m pak kouzlo schodů. Nahoru to šlo hladce od začátku. S radostí jsem ho na nich doprovázela a vyměnila pobyt na schodech s kojencem za stavění věží z kostiček (jaká úleva!). Dolů to byl oříšek. Po hlavě to ne a nešlo. Jednou jsem ho nechala spadnout, ale ne dopadnout, a zachytila těsně nad zemí. Od té doby se sám dolů nepouštěl. Potom byl na měsíc bez schodů, a když se k nim opět vrátil, vyběhl je sám raketovou rychlostí, než jsem si stačila uvědomit, že ho vlastně mám doprovázet.

Po další pauze se v 10m vrátil opět ke schodům. Byla jsem dole a slyším ze shora zakňourání, které si překládám jako: Mami, mám strach jít dolů, můžeš mi s tím pomoct? Nemám moc času, tak ho jenom snesu. Za malou chvíli je zpět nahoře a napodruhé už se pouští dolů sám. Pozadu a bez zaváhání. Přesně ve chvíli, kdy je na to připraven.

Někde v mezičase se naučil vylézt i slézt z postele. Došlo mi to až zpětně, že tohle dítě to doteď přeci nedělalo. Důvěra je jeden z největších dárků, které mi Nevýchova přinesla, díky za ni!

Ahoj,

dnes jsem dokončila kurz Nevýchovy. Moc ráda bych se s váma podělila o svou zkušenost.

Když teď slyším maminky jak říkají, že si neví rady s dětmi tak už vím, že jednoduchá rada neexistuje. Je to velice komplexní záležitost vnitřního nastavení maminky, dítěte, ochota naslouchat a vcítit se nejen do dítěte ale i do sebe.

Dovolit si mít emoce, špatnou náladu a nebicovat se za to. Dovolit dítěti emoce a být k němu laskavá ikdyz vás propichujou oči cizí paní v obchodě ale i oči vaší mámy nebo tchýně 😅 ( u rodiny je to mnohem horší 😅).

Sebrat koule a postavit se za sebe a své dítě, převzít zodpovědnost za svoji výchovu a budování vztahů s dětmi. Je to hodně těžký úkol.

Obzvlášť když vám nikdy nebylo dovoleno projevovat negativní emoce a najednou máte říct ne svý mámě či tchýni, které to hned vezmou jako útok.

A tady je velmi důležité udržet svoji hranici a nenechat se zastrašit. Všem moc přeji aby našli svoji cestu k dětem a byli s nimi šťastný a v harmonii.

Děkuju moc kurzu Nevýchovy, děkuji že jste.

Chtěla bych se podělit o další úspěch v mém nastavení. Týká se hranic. Mám pocit, že jsem se synovi (20 m) snažila často vyhovět a to i když se mi to třeba nelíbilo.

Nechala jsem ho třeba vykramovat celou kuchyňskou linku, rozpatlat krém všude možně, nechala ho lézt kam chtěl, atd. Těch věcí však s věkem a jeho potřebou stále něco zkoumat přibývalo, je totiž opravdu zvídavý a dost živý. No a já jsem pak jen uklízela a byla jsem z toho unavená a otrávená, nebo jsem se bála, co zase provede. To vedlo k tomu, že jsem mu, aniž bych chtěla, zase začala na všechno říkat ne, z čehož byl otrávený a vzteklý on.

Teď sama se sebou hraji hru VADÍ, NEVADÍ.
Když si řeknu, že mi to opravdu vadí, tak mu to vysvětlím, že mi to vadí, nebo že je mi to nepříjemné, nebo že se o něj bojím. Když si řeknu, že nevím, tak ho to nechám zkusit, a podle toho, jak se u toho cítím, si řeknu, jestli mu to příště dovolím znovu nebo ne.
Nemůžu říct, že nejsou situace, kdy se nevzteká, ale já jsem u toho klidná a vím, že to opravdu nechci a on to po chvilce pochopí. No a u spousty věcí jsem zjistila, že mi nevadí a on i já jsme spokojeni. :-)

Vždycky jsem věděla, že je nějaká cesta, která nebalancuje mezi zažitými styly výchovy – autoritativní a liberální.

Snažila jsem se balancovat docela dlouho, hledala tu správnou cestu, ale připadalo mi, že se spíš prodírám džunglí…

Když jsem narazila na blog Nevýchovy, jako by se ta cesta přede mnou otevřela. A v kurzu jste mě vzali za ruku a celou tou cestou jste mě provedli.

Asi se ještě budu muset několikrát projít tam a zpět, abych se neztratila, ale směr už znám.

Teď už vím, že každá situace má své řešení, vím, co říct (nebo neříct), když jsou děti v emocích a taky vím, jak dětem vysvětlit, co zrovna prožívám já.

Našla jsem v sobě hranice, vím, na čem mi opravdu záleží…

A taky se mi moc ulevilo, že to nejsem já, kdo má řešit spory a neshody mých milovaných raubířů… Pomoc ano, soudce ne. Funguje to.

U nás nebylo nikdy extrémně zle, ale teď je mnohem líp.

Díky vám všem, díky Nevýchovo.

Dnes sme sa stretli s mojou kamarádkou, ktora ma 7tyzdnove babo, zaznela veta: „Ale detom sa musia nastavit nejake hranice“ a ja som si zrazu uvedomila, aku daleku cestu som za tych sest tyzdnov, co som s Vami presla…

Len som sa v duchu pousmiala a nechala jej pravo na vlastne rozhodnutia a nazory. Respektovat nazory druhych, ale okamzite ich nezvazovat, ci by nam nevyhovovali viacej…to a mnoho ineho mi dala Nevychova. Nadobudla som sebavedomie a viem, ze cesta, po ktorej kracame je spravna, lebo je nam na nej neskutocne dobre. Uz ziadne dilemy, ci to ma byt tak alebo onak. Dakujem;)

Ďakujem celej Nevýchove a Katke za všetko!!! Otvorili ste mi oči a paradoxne, ani nie tak veľmi vo výchove s deťmi (tam som sa uistila, že to čo robím a ako to cítim je správne-aj keď so mnou moja mamka,babka, susedka… vždy nesúhlasia 😀), ale hlavne v „dospeláckom“ živote a vzťahoch medzi ľudmi.

Ja neviem ako, ale asi som naozaj potrebovala prejsť kurzom, prečítať zopár „nevýchovných“ kníh…, aby som v svojich 30-tich rokoch zistila, o čom sa to v tom živote vlastne točí. Prehodnotila som svoje postavenie voči iným a stojím konečne sama za sebou, svojimi pocitmi a rozhodnutiami.

Už sa nenechám ovplyvňovať a manipulovať inými…ale vypočujem si každý názor a nesúdim… ale snažím sa pomôcť a nájsť riešenie, pretože nie sú problémy, sú len riešenia na rôzne situácie, ktoré nám život prináša😉. Zmenila som vďaka Vám svoje vnútro.

Počas kurzu som našla mnoho odpovedí a aj dôvody môjho zmýšľania. Objavila som rany (výchovné princípy) z detstva-vďaka tomu som našla zmysluplnosť vo vzťahoch každého smeru. Už si konečne viem dať odpoveď na každé prečo v mojej hlave. Som šťastná, že ste súčasťou môjho života a ďakujem ešte raz za Vašu prácu, snahu a podporu. 💞

Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.

Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Chtěla jsem napsat jedno obří AHA, ale prostě ho nějak nedokážu slovně uchopit 😀 Přivedlo mě na to pár příspěvků tady a několik rozhovorů s mým mužem za poslední dobu 🙂

Kde jsem nabyla přesvědčení, že dítě MUSÍ jít spát hned po večerníčku? Kde jsem přišla na to, že se MUSÍ jít každý den ven? Mám chuť slovo muset vyškrtnou z mýho slovníku… musí se jen umřít. Jsem zvědavá, kolik těch MUSŮ ještě objevím 😀 No prostě, nechť moje dítě dělá to, co dělám já. Chodím já spát každý den ve stejnou hodinu? Ne. Chce se mně každý den ven? Ne. 

Když jsem začala s Nevýchovou, přišlo mi, jakej je můj muž hroznej policajt. Já „jsem“ mnohem horší. Postupně se učím, kdo vlastně jsem a jakou hranici kde mám, a pouštím ty věci, které on jako otec už třetího dítěte dávno pustil. Nedovedu si představit, že bych vedle sebe měla prvootce, který by byl zpracovaný stejně jako já.

Můj muž byl ten, kdo navrhl, ať teda malej spí s náma v posteli. Já až do otěhotnění jsem si nedovedla představit, že bude to mimino jako spát s náma v pokoji. To se přece nesluší. Má mít svoji postýlku a svůj vlastní pokoj. To, že tolik policajtoval on, bylo proto, že mi chtěl pomoct.

Dnes to tu někdo psal, ale prosím, šlo by to někam vytesat? Není to prostě tak, že ti naši hrozní „výchovní“ mužové jsou sami o sobě vlastně víc Nevýchovní než my? A protože nám chtějí pomoct, tak tlačí na pilu a dělaj ty zlý?

Teď se mi vybavil film S tebou mě baví svět 😀 Co je lepší? Mít perfektně oblečený, učesaný, čistý, spořádaně v cukrárně sedící dítě se spoustou musů… nebo mít život jako na prázdninách? Kurz Nevýchovy je snad ta nejlepší osobnostní i rodinná terapie.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME