Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Máme syna Vojtíška (2,5 roku). Zhruba od jeho dvou let jsme začali bojovat s jeho chováním vůči jiným dětem. Ze začátku je kousal, potom štípal, postupně „jen“ šťouchal. Schválně si vybral nejmenší dítě v herně a prostě ho jen šikanoval.

Nevěděla jsem, co s tím, nic nezabíralo. Vysvětlení, nadávání, plácnutí přes zadek, kousnutí, nic nezabíralo. Začala jsem kvůli tomu se i vyhýbat místům s dětmi, moc jsem se styděla za jeho chování a pohledy matek jsem nemohla dál snášet.

Zhruba od Nového roku s tím postupně přestával a jen děti strkal a bral jim hračky. Vím, že tím asi děti dokazují něco, co nedovedou říct, ale Vojta od dvou let mluví plynule a má velikou slovní zásobu. Leden až březen bylo období nemocí (zánět středouší, laryngitida) a my byli nuceni být doma. To je pro nás celkem těžké, jsme zvyklí mít každý den nějaký plán. Já navíc čekám druhého chlapečka každým dnem a zvládat péči o malého začalo být víc a víc vyčerpávající.

Vyústilo to v to, že jsme na sebe celé dny jen křičeli, on mi dělal jeden naschvál za druhým, šíleně zlobil, dělal scény, vztekal se, hystericky plakal, nedalo se s ním vůbec na ničem domluvit, nic ho nebavilo. Já jsem byla na pokraji totálního zhroucení. Dokonce až tak, že jsem se ráno po probuzení netěšila na den s ním a nebylo mi s ním vůbec dobře. Dokonce jsem vůči němu měla nenávistné pocity.

Začali jsme se s manželem bát, že nám přeroste přes hlavu, a nevěděli jsme, jak dál. Byl pro nás teroristou a trýznitelem. A navíc i náš vztah s manželem začal hodně skřípat, protože to napětí pak ústilo do četných hádek a podrážděných nálad.

Napůjčovala jsem si nějaké knihy o výchově, ale byla jsem z nich jen zmatená. V každé se píše něco jiného a navíc já jsem přes den neměla čas vše dopodrobna studovat. A večer už celá unavená lehám do postele. Potom mi kamarádka poslala odkaz na Nevýchovu. Zpočátku jsem se rozmýšlela kvůli financím, ale pak jsme si řekli, že to zkusíme.

Nečekala jsem zázraky, ale hodně jsem souhlasila s hlavní myšlenkou kurzu. Já sama jsem byla podobně vedena, měla jsem skvělé dětství, neznám fyzické tresty a téměř vše mi s mamkou a s tátou klapalo a klape dodnes. Když jsem je ale žádala o radu, byli celkem bezradní. Prý jsem se nikdy takhle nechovala, ani já, ani můj bratr.

Po pár týdnech s Nevýchovou se vše obrací k lepšímu. Nechci to zakřiknout, ale není den, kdyby mě Vojta něčím nepřekvapil, a to vážně mile. Téměř vymizely každodenní unavující činnosti s oblékáním, čištěním zubů atd. Někdy nám nefunguje domluva, protože pokaždé neví, s jakým má přijít řešením, je na to ještě asi malinký. Po mojí nabídce se ale většinou domluvíme. Začala jsem nechávat většinu věcí na něm, a on po nabytí zodpovědnosti ty úkoly dělá rád a navíc hlásí, že to udělal sám, a má z toho obrovskou radost.

Například hodně jsme bojovali s příchodem domů, nikdy se mu nechtělo a většinou se potom vzteky válel na zemi. Protože jsme už nevěděli, co dělat, tak jsme ho domů prostě přinesli. Teď je to tak, že si řekneme předem, jak to bude, např.: „Vojtí, potřebuju jít už teď domů vařit oběd“ – a on to pochopí. A když se mu hodně nechce, loudá se za mnou a já vidím, že by ještě něco chtěl, poslední dobou s tím přijde i sám. Řekne mi: „Maminko, já se ještě chvilinku pohoupu a půjdu domů.“ A ono to funguje.

Dříve to bylo na sto příkazů bez efektu. Nyní jen řekneme, např. že je večer a půjdeme se koupat. Necháme ho dodělat si svoji rozdělanou hru a za chvilku je vysvlečený, vyčuraný a připravený u vany. Takových případů a příběhů bych Vám mohla popsat stovky, ale jen v kostce.

Jsme neuvěřitelně šťastní, že kurzem procházíme. Velmi nám pomohl a obohatil nás. Náš vztah se synem se obratem změnil a my ho bezmezně milujeme, až si říkáme, že už to víc nejde. A on nám to úžasně vrací. Je nám všem moc dobře. Samozřejmě jsou dny, kdy to není úplně ideální, ale pořád nemůže být vše růžové.

Je až neuvěřitelné, že na tak jednoduchých principech to může všechno klapat. A pro mě je pak největší odměnou to, že mi můj malý syn řekne: „Mami, já tě mám moc rád.“ A manžel, který mi před dvěma dny poděkoval za to, že jsem kurz objednala a snažím se věci měnit, vidí ty výsledky a snaží se na tom pracovat se mnou.

Děkuji, že jste. Myslím, že by se o Vás už mělo dozvídat v porodnici.

Pomoooc, to dítě mě kouše! Zojinka se na mě dneska vrhla a s krvelačným zařváním se mi zakousla do krku. A pak do ruky. A do nohy. Nebýt v Nevýchově, asi bych panikařila a dělala tyty tyyy a ne ne neeeee, panika, už teď to nezvládám, jsem špatná máma, dítě roste pro kriminál, je mu jen 6 měsíců, jak jsem kua stihla udělat chybu… atd.

Protože ale v Nevýchově jsem, tak mi stačí úplně banální otázka, kde to viděla. No, my totiž s manželem denně požíráme ji. Čím krvelačnější zvuky u toho vyluzujem, tím větší prča to samozřejmě je, takže různě předvádíme tygra, pád do papacího stroje, zákus á la zuřivá veverka…

No a moje dítě, moje ani ne šestiměsíční mimi, teď už prostě a jednoduše chce aktivně řádit s náma! A čím víc u toho vřeštíme, ať nás nepapá, tím větší sranda to je. A nebýt Nevýchovy, tak o to možná přijdu! To by byla fakt škoda!

Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt bledě, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku…

Věřila jsem, že za kousáním je důvod, ale u nás byl problém, že mi ho ještě neuměl říct. Když jsem se ho sama ptala a povídali jsme si, tak vše odkýval a se vším souhlasil. Rozhodla jsem se to vyzkoušet ještě tak, jak jste mi poradili, když jsem vám o tom napsala. A dopadlo to naprosto skvěle. :)

Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár navrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodu kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

„Mami, až půjde ten velký pes, tak já jsem zlá kočka a dám mu facku a on bude mrtvej,“ říká mi dcerka a ukazuje zaťatou pěst jak s ní boxuje.

Nakonec došlo na vysvětlování, že tohle facka není, jak se dává facka a jak se boxuje. Vám povím, že já v tomhle věku to už zřejmě dávno věděla a do Nevýchovy jsem šla, když jsem začínala tušit, že jsem k nim blízko a chtěla jít jinou cestou. Dnešní debata mě hřeje na srdci, hezký den nám všem.

Dnes na hřišti přilítla Lili celá rozzuřená, že jí nějaká holčička bouchla. A mami, pojd se mnou za ní, já jí zmlátim!

Tak řikám, že já se násilí nechci účastnit. Jestli se chce mermomocí prát, je to její boj, nebudu jí bránit, chápu, že je naštvaná, ale já bych to řešila jinak, takže jestli chce, abych tam šla s ní a byla u toho, tak bez násilí.
Tak řiká, že chce abych šla s ní a bude se snažit bez násilí.

Tak jsme došli za holčičkou a Lili: tys mě bouchla!
Holčička: JO!
Lili: ale to nebylo hezký!
Holčička: no ale tys mi řekla, že jsem mimino!
Lili: aha, to tě naštvalo. Tak už se nebudeme hadat!
Holčička: Tak jo (podala Lili ruku), tak si pojď hrát! …a odběhly někam pryč.

Lili na mě ještě zavolala: „díky mami“
No, neni zač, neřekla jsem ani slovo :)

Sourozenecký AHA moment

Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, uvanená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela..
A pak mi to došlo.. od jejího narození jsme byli na jehličkách kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsem u něj stáli, jen aby ji nic neprovedl, je přece tak malá a křehká.. a jemu vadila ta NEDŮVĚRA. Takže vlastně naplňoval naše obavy..

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přistup a když k ni přišel, jen jsem mu řekla VĚŘÍM TI. A takovou něhu, s jakou k ni přistupoval, jsem ještě nezažila, Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru.. prostě jsem si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu věřím ti a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Aničku už spí.. a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ni, pohladil po líčku a dal ji dvě pusy.. jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mě 

Díky Nevýchovo!

Nechejte dítě dělat i chyby ! Náš syn Tobiáš ( 3,5 ) si hrává velmi často na zahradě se staršími sourozenci na trampolíně. Jsou mnohem starší a hrají s ním hry, při kterých se po sobě válejí, scházují se, podtrhavaji si nohy, ale vždy to jejich skákání má nějaký smysl, nějaká pravidla, která si vysvětlí a dají se do hry. Nikdy jim do toho nezasahuji, maximálně pofoukám, když něco bolí.

Včera si s Tobiáškem přišel zaskákat jeho o rok mladší kamarád Robin. Chvíli se smáli, skákali si a my si s jeho maminkou povídaly. Ale v tom začal můj syn "hopat " na Robinka. Já na něho zavolala, že se tahle hra Robinkovi asi nebude líbit, ale v tu chvíli se ještě oba usmívali, tak jsem nic dál nerěšila.

Po chvíli se i jeho maminka k R. naklonila a řekla, že jestli se mu ta hra nelíbí, tak to má říct. A nic skákali si dál, ale můj syn byl nejmíň deset min. v převaze, kdy trampolína s Robinkem házela sem a tam, občas se na něho Tobiáš dokonce převalil a mě to vůbec nebylo příjemné. Dívat se, jak se chová „neohleduplně ke kamarádovi“. Když v tom se Robinek zvedl na nohy, otočil a ze všech sil na mého syna zakřičel „nech mě bejt!“

Tobiášek to nečekal a rozbrečel se. Hned se hrnul ke mě a protože už přicházel čas jeho spaní, tak jsem se kamarádce omluvila, že už půjdeme spinkat, rozloučily jsme se a doma Toby za chvíli spal. Když se probudil. První věta byla. „Mami podej mi prosím telefon.“ Moje odpověď byla nevrlá, něco jako, proč chce hned po probuzení mobil, a on uplně radostně prohlásil: „Napíšeme Robinkovi, že má přijít na trampolínu, že už se mě nemusí bát, že na něj už nebudu hopat. “

Dojalo mě to. Udělala jsem to a pozvala je na druhý den zase k nám a bylo to krásné, protože jejich vztah to jen prohloubilo. Dnes jsme spolu byli na kravíně a viděla jsem tam dva úžasný kamarády, co se nebojí vyjádřit, jak to každý potřebuje. Kdyz si nevi rady, přijdou za námi a požádaji o pomoc. My jim do jejich her nezasahujeme. Myslím si, že kdybych ho nenechala udělat tuto zkušenost, tak by nikdy nezjistil, jak nepříjemné je někomu ublížit při hře.

A tak bych i vás, kdo se toho bojíte, chtěla povzbudit, že musíte občas nechat své dítě, aby někomu sebralo lopatku, nebo hodilo písek za krk. :) Nemůžete být úplně u všeho a vše řešit za něho a nebo s ním a ještě si vyčítat, že jste všemu nezabránily… dejte svému dítěti důvěru, že to zvládne dobře a když ne, tak mu někdo vynadá a on se poučí, že je dobré, brát ohled na děti kolem, věci na písku si půjčovat, poprosit, vrátit, komunikovat.

Ale důležité je, že děti si ty situace musí prožít, nemůžou ve všem jen slepě věřit mamce, že to řekla. Tak to nefunguje…neče­kejte, že dítěti můžete vše předat slovy, naučit, nahučet do hlavy. Oni pak vypínaji a jdou si stejně za svým ty, protoze ty situace potřebují prožít, o tom je život.

Zdravím. Píšu o svůj první velký úspěch. Malých je víc, jen tenhle mi zůstal v paměti.

Večer jsem byla ve vaně, dělala hygienu a najednou zaklepal starší syn (12), zda si může umýt obličej. Nechala jsem ho to dělat . A pak mi došlo, že to není normální. Okamžitě jsem vylezla z vany s dotazem,zda se něco děje.

Začal strašně plakat, že ho bolí ruka, že ho bratr (9) kousl do ruky, když se v pokoji mlátili. Objala jsem ho, přitiskla k sobě a čekala, až se vypláče a trochu uklidní, aby mi mohl říct,co se stalo. Řekl mi,že mladší syn mu rozházel a zničil Lego, který posledních 14 dní stavěl. Řekla jsem mu, že ho chápu, že ho to stálo hodně úsilí to postavit a mrzí ho to. Že vím, že je na bráchu naštvaný.

Když se uklidnil,tak jsme šli do pokoje. Zeptala jsem se mladšího syna,co se stalo. Sdělila mi, že mi to řekne, ale né v pokoji, protože se na bráchu zlobí. V koupelně, jsem se zeptala co se stalo a řekla mu, co vím od staršího syna. Sdělil mi s pláčem, že on si začal, protože mu spadla jeho sekera Lega ze skříně na zem, kde měl brácha postavený svoje město. Starší syn na něj začal křičet, že si snad dělá srandu mu to takhle bourat.

Rozplakal se ještě víc, víc jsem ho k sobě přitiskla a počkala, až se trochu uklidní. Zeptala jsem se, zda schválně schodil sekeru na zem. Řekl mi, že mu spadla omylem, když urovnával věci na skříni. Řekla jsem, že vím, že to neudělal schválně. Že chápu, že je na bráchu naštvaný, kór když mu tu sekeru zničil, proto jej kousl do ruky. Protože vím, že ho stálo úsilí tu sekeru postavit.

Chvilku ještě vzlykal. Pak jsem se zeptala, zda je všechno v pořádku.S úsměvem mi odpověděl, že ano.

Přišla jsem do pokoje,kde byl starší syn. Tvářil se uložený a naštvaný a řekl, že mu je jasný, že za to může on. Řekla jsem mu, že vím,že to začal mladší syn a chápu, že se na něj zlobil. Vím, že to neudělal schválně, že se pouze bránil. Úplně stejně jako mladší syn schválně neshodil sekeru ze skříně, bohužel mu spadla. Oba mne objali. Poprosila jsem je, že bude fajn, když budou spolu víc povídat. Tedy všichni, když si budeme víc povídat.

Odcházela jsem poprvé z pokoje, kde byli dva bráchové, co se pochopili a udělalo mi to strašnou radost a cítila jsem hrdost na nás všechny.

Moc děkuji, Nevychově, za tuhle zkušenost a možnost vyřešit spor bez křiku, vzteku, křivdy 🤗🤗 s pochopením a láskou a hlavně v klidu ♥️

Tak jo. Máme i dobré dny. Asi se na to budu muset víc zaměřit, než na to špatné.

Co se nám podařilo? Samík 3,6 roku, Erik 6 měsíců
Samík měl záchvat nechtěje obecného. Nechci to a nechci ono, a nechci aby tu byla máma a Erik, a táta. Chci aby měl Erik, máma a táta hrobeček (chápe poměrně dobře smrt, viděli jsme rozjetého holuba a nastal křížový výslech proč, co se mu stalo atp. uff., takže jsme vysvětlovali v rámci možností; proto jsem věděla, že když nás tu chce mít všechny „zamordovaný“, přestože ví,že by tu zůstal sám a i to ví, tak je to fakt zlý a neví, kudy kam).

Chvíli jsem ho poslouchala a pak mu říkám „ty se zlobíš na Erdu, že jsem teď s ním? Proto nechceš aby tu byl?“ „JO!“ řekl naštvaně. Nevysvětlovala jsem nic, jen jsem ho objala a pomazlila a říkám „To mě mrzí. Tak si chceš teď chvíli se mnou hrát?“ „Jo, chci“. řekl. „Tak jo.“ říkám já. A Samík na to " A Erda bude jako stavbyvedoucí a může si hrát s náma". Jako WOW! Ze vzteku, kdy brácu nemohl ani cítit najednou brácha kámoš ve hře a s náma.

Samík nám skákal hodně do řeči. No, zpětnou revizí – má to od nás. Ignorovali jsme, když občas něco říkal, ne vědomě, ale prostě nám tam skočila s partnerem myšlenka a začali jsme mluvit. Tak jsme se mu za to začali omlouvat a vyzvali ho k dokončení myšlenky, že počkáme. A světe div se, nebo spíš nediv se, když skočí do řeči Samík a upozorníme ho, řekne „Promiň, já počkám“ a mlčí! Taková změna oproti tomu překřikujícímu dítěti.

Když jsme s nevýchovou před rokem začínali, míval hrozné záchvaty vzteku, kdy do mě klidně mlátil. No, jo. Dávali jsme na „rady chytřejších“, že to chce jednu přes zadek, přes ruku… Vím už, že je to blbost.

V jednom takovém záchvatu jsem až koukala, jak jsem to dobře zvládla, protože jsem se konečně podívala za tu frustraci, kdy po mě plival, mlátil, řval tak, že by se za to nemusel stydět dospělej. Dřív bych si řekla, že je to smrad a šla ho srovnat. Teď jsem na něj koukala, na ten malej uzlíček nervů a přišlo mi to děsně líto. Nectěl se nechat ani pohladit, nic. Jen mě bít. Tak jsem ho jen chytla a držela tak, aby to nebylo pevné,ale zároveň mě nemohl mlátit, ani sebe.

Po zaposlouchání se do toho pláče a zpětnou kontrolou, co se dělo, jsem se ho, stále zuřícího, jen tiše zeptala „Ty jsi na mě naštvaný, že si s tebou nehraju?“ Rozplakal se. Několikrát mi totiž mile řekl, jestli si s ním budu hrát a já ho vždy odbyla, že nemám čas, že musím to a to. Plakala jsem taky. Omluvila jsem se mu a nabídla, že si teda pohrajem. Během vteřiny v pohodě, pohráli jsme si a pak mi dal spoustu prostoru pro dokončení věcí doma. Dítě není potřeba vychovávat, dítě je třeba cítit. Už to vím…

A tyto šílené záchvaty, určitě se snížili tak o 95 %. Někdy ale nejsme dostatečně pozorní k tomu, že se k nim schyluje. Nicméně jsem schopná tam teď s ním být, a i v té bouři ho mazlit, pokud chce rozklíčovat problém, kdy se pak přijde pomazlit, spadne to z něj a je to dobrý. Snad se nám to podaří vypilovat. Díky, nevýchově.

U nás doma zrovna probíhá předělání pokojíčku a já našla ve skříni dopis, který jsem psala (jako úkol) synovi Jášovi, když jsem procházela kurzem. No a napadlo mě, že se o to podělím. Dopis je z 19. 2. 2014 a je to taková nostalgie :)

„Ahoj Jášo, než jsem poznala Nevýchovu, měli jsme krásný vztah. Ale po tom, co jsem prošla kurzem Nevýchovy, je náš vztah překrásný. Dříve byly některé věci, se kterými jsem si neuměla poradit, a nebylo mi z toho dobře. Ani tobě z toho nebylo dobře. Necítil jsi ze mě jistotu a neměl jsi se o co opřít.

Když se ti něco nelíbilo, přišel si ke mně a plácnul jsi mě. Hodně mi to vadilo. Ani ne proto, že by mě to bolelo fyzicky, ale ubližovalo mi to vnitřně. Říkala jsem si – Proč mi tohle dělá? Já se tolik snažím být mu skvělou mámou. V té době jsem nevěděla, jak bych to měla udělat, abys mi takhle neubližoval. Chtěla jsem tě zastavit (a to jsem také dělala) a přitom nešlo o to tě zastavit, ale slyšet tě, vidět tě, být s tebou. Teď už to vím.

Bála jsem se těchto situací, protože jsem byla konfrontovaná sama se sebou, se svou dokonalostí (asi nejsem dokonalá matka, když mě moje dítě mlátí). Dokonce jsem tě v těchto situacích viděla jako svého nepřítele, se kterým bojuji kdo s koho.

Teď už vím, že ty nejsi můj nepřítel. Vím, jak bylo pro mě přínosné vypnout osobní důležitost a nezaměřovat se na sebe, ale vidět v té chvíli tebe, protože jsi mi tím říkal – Mami, já si s tím neumím poradit, pomoz mi. Jakmile jsem si tohle uvědomila, zmizel strach z těch situací a byla jsem v tu chvíli S TEBOU. Začali jsem spolu vytvářet dohody (některé úspěšně, jiné méně). Ale to je fuk. Hlavně, že je nám spolu dobře. Dost věcí se nám daří a to, co ne, na tom stále spolu pracujeme.

Těším se, až začneš sypat z rukávu svoje návrhy a řešení. Vážím si tě za tvou odvahu vrhat se do věcí, které tě zajímají. Vážím si tě za naprostou upřímnost sám k sobě, svým emocí a také k nám ostatním. Vážím si tě, že sis vybral právě mě, abych ti byla mamkou. Vážím si tě. Vážím si tě. Jsi můj MALÝ VELKÝ UČITEL. Miluju tě. Mamka“

V době, kdy vznikl tenhle dopis, byly Jášovi 2 roky. A dneska s přehledem sype z rukávu svoje návrhy a řešení. :)

Byly jsme s kamrádkama na hřišti. Kamarádky holčička (15m) začala házet kamínky po dětech. Maminka jí začala brát kamínky z ruky, že se to nedělá, házet po dětech, že jim může ublížit, pak ji táhla z kamínků pryč… ke scéně nebylo daleko.

Tak jsem se jí zeptala, jestli něco můžu zkusit.
„Víš, Eli, já mám strach, když takhle házíš těma kamínkama, že můžeš ostatním dětem ublížit, a není mi v tom fajn. Co třeba kdybys je házela na druhou stranu, mimo ty děti?“

Holčička úplně v klidu házela kamínky jiným směrem. Kamarádka se na mě pak otočila a řiká: „Díky, to já bych nedokázala.“

A já říkám díky, Nevýchovo! Člověk ten dětský svět najednou vnímá úplně jinak.

Nestiham zasnut nad tym, kolko moja zatial viac znakujuca, ako rozpravajuca ratolest rozumie. A ako reaguje ked jej veci „normalne poviem ako su“.

Iba drobny priklad: Naposledy pri veselom divoceni ktore u nas casto predchadza spanku ma Betka celkom silno uhryzla. „au, to ma boli, to mi nerob!“ pokarala som ju.

Potom som sa na nu pozrela a pytam sa „trapia ta zubky?“ prikyvla, ale v tom amoku som si nebola ista. „Podam ti hryzadlo?“ pytam sa (uz viac ako mesiac bolo odlozene) opat prikyvla, ja stale nic.

Postavila sa na posteli a rucickami „prosim prosim“ „ty si prosis to hryzadlo?“ zasla som. Nadsene prikyvla. Ked ho dostala do ruk, zakusla sa don ako pyrana :))) Problem s hryzenim je s kuskom empatie vyrieseny.

Miluji své holky, jsme skvělý tým ❤️

Ještě nedávno jsem u Vás byla pro radu a myslela jsem, že to sama nezvládnu a teď mi příjde, že už není a nebude nic, co spolu s holkama nezvládneme.

Mám holky dost po sobě (1 rok a druhá necelých 2,5 roku) a jsem na ně tak moc pyšná a chtěla bych se i s Vámi podělit o naše úspěchy. Nalít sílu a naději těm, kterým se moc nedaří, případně si myslí, že to nikdy nepůjde. VĚŘTE PŮJDE A MÁ SMYSL TO ZKOUŠET!!!

Problém s oblékáním v zimě, už není problém.
Mladší dcera oblékání úplně nesnáší a starší se chtěla obléct vzdycky první a čekat u dveří. Ven se těší jako nikdo 🙂  Když jsme to ale dělali v pořadí starší, mladší…vždycky to skončilo brekem madší, pak i starší, že už je to dlouho, já jsem byla spocená, vyšťavená a kolikrát se mi ani nikam nechtělo jít. A tak jsem si sama pro sebe rekla a dost.

Při posledním oblékání jsem se starší (Lucinky) zeptala, jestli by byl problém, kdybych nejprve oblékla mladší (Anetku). Začala mi plakat a že NE. Uznala jsem pocity, byla tu s ní a vysvětlila jsem, proč bych to tak potřebovala. Že si myslím, že Anetka pláče, protože ji nevidí a že by jí to možná mohlo pomoct a třeba bychom se dostali ven dříve než normálně.

A kdyby to nepomohlo a nebo by se ji něco nelíbilo, tak mi může říct a zkusíme to vymyslet jinak. Šlo by to?… „ANO“, odpověď rychlá, pláč nikde, všechno s úsměvem. Obě holky v mžiku oblečené, když měla Anetka temdenci začít plakat, Lucinka na ni dělala blbinky, já jsem nebyla spocená ani podrážděná. Prostě paráda.

Problém při hraní (mladší bourá domečky z lega starší) a následný křik a pláč už není problém.
A bylo to tak jednoduché, zeptat se, uznat pocity, vymyslet řešení…a co že hned to první nefungovalo, tak jsme vymysleli jiné. Tohle je asi problém u všech sourozenců. Mladší má bourací období a starší se to nelíbí. Vždycky to dopadlo pláčem mladší. Starší ji odstrčila, případně plácla.

Jen jsme si prostě sedli a já jsem vysvětlila starší, jak to asi vidí Anetka. Že chce být s ní, hrát si s ní a že teď ráda bourá, že ona to tak měla taky. Mladší jsem vysvětlila, jak to vnímá Lucinka, že má radost s nových postavených domečků a že je jí to líto, když ji je zboří a dohromady jsme uvažovaly jak to udělat, aby si mohly hrát spolu.

Starší stavěla a nebavila se…jsem si říkala, asi ta dohoda tentokrat zase nedopadne A? zachvilku se otočila a podala Anetce postavene schody a říká…„Any na, tvoje schody a tady Luci schody“, postavila pred sebe svoje ❤️  Anetka vysmátá, začala rozebírat a Lucinka si hrála se svými.

Starší bere mladší za parťáka.
Možná to bude i tím, že jsem změnila komunikaci i já a když mi někdy něco ujede, tak se prostě omluvím a vysvětlím proč jsem to tak v tu chvíli udělala. A vypadá to, že to všechno starší přebrala po mě.

Když už se něco stane, něco se starší nelíbí a mladší nějak ublíží, hned tak nějak ví, že je to špatně…a kolikrát slyším „Any promin…Luci nechtěla, Any neplaka ššš“ a hladí ji po hlavičce. Když nakouknu a zeptám se. Řekne mi, že udělala Any bác, ale že nechtěla a snaží se mi vysvětlit proč to tak vzniklo a nebo se ptám já. A zkusíme přijít na něco, jak by se to dalo příšte vyřešit jinak.

A to je jen hrstka našich společných úspěchu. 
Největší radost a slzy do očí mi vžene jen to, že večer před spinkáním se starší ke mě přitulí a řekne „Luci mami rada“ ❤️ ❤️ ❤️ 

Neztrácejte naději, tyhle okamžiky za to přece stojí 😉 

Drahá Katko chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy „nesmíš nedělej“ atd.

Můj syn ač má 15 měsíců -z ničeho nic jsem si říkala- mě začal bít. Už jsem nevěděla jak na něj. Byli noci kdy jsem plakala a říkala si toto prostě nedám. Došlo to do stadia kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no… propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla maminku to bolí lásko. Já vám garantuji že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, který měl rozdělané. 

Vím proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci. Díky Katko jste úžasná

Naše děti, ať dcerka 10 nebo syn 5 let, když je něco naštve, tak Domča Nikču štípne, a zase když je Nikča naštvaná, tak Domču bouchne.

Nevýchovně jsme se domluvili, že si nebudou ubližovat, a vymýšleli jsme, jak to udělat jinak. Ale děti nevěděly, tak jsem jim navrhla, že když budou mít tu potřebu ve vzteku bouchnout či štípnout, přijdou za mnou a řeknou mi to.

Mám pro ně připravený boxovací pytel a tam si vybijí zlost. To se jim moc líbí a praktikujeme to takhle. Domča si dokonce vymyslel heslo boxík a já už vím, co to znamená, a letím s pytlem. Takže to funguje. A těší mě to.