Důvěrná chvilka ❤

Jednoho večera před usnutím máme s 6 letou dcerkou důvěrnou chvilku. Říkám: Eri víš, že mi můžeš říct úplně všechno, všechno na světě, viď? I když to bude třeba nepříjemné a tak. Ona: vím mami. Chvíle ticha, hladím ji záda, její oblíbená činnost 😊 Pak řekne: mami, někdy když mě s tátou naštvete, tak řeknu, že jste blbý rodiče… ale nemyslím to tak, to je jen ve vzteku.

Usměju se a říkám: to je v pořádku, ty moje lásko, to já chápu, mám to někdy podobně. Dokonce i ty mě někdy naštveš tak, že bych ti s chutí dala na zadek, jako to občas udělali rodiče mě (😁) Ale neznamená to, že tě nemám ráda, miluju tě pořád stejně. Mít někdy vztek na druhého je v pořádku, neboj 🥰
Usíná s klidem v duši…

Krása ❤ Právě jsem dokončila týden o důvěře v novém kurzu a věřím, že jsme na správné cestě. Zbožňuji tě Nevýchovo ❤

PS: TOHLE bych chtěla někdy zažít jako malá s mojí mámou‼

Dnes večer se mi stala taková příhoda a musim to sem napsat, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka /4.roky/, kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař:0) co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle jeho maminka: Adame sedni si na ten zadek dělej a hned… Nic se nedělo jen Áda říkal ne nechci… Maminka než napočítám do tří ať už sedíš na té židli… jedna… dva… tři opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek ty Ádo ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč a když se neostříháš tak se mnou nemůžeš jet.

Tak to už jsem zase nevydržela já sundala jsem si zástěru a odložila věci sedla si k němu na zem a začala jsi s ním povídat. To nevydržela maminka řekla, že na to nemá nervy a odešla což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho co se děje a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje ne však mojí vinnou, občas ho stříhají rodiče a to takovým strojkem, který je tupý a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom jaké to je když ho stříhám já jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody nemusí se potom moc česat a když chodí do bazénu vlásky mu hned uschnou a jestli mi může říct co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by jí chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo a nakonec pohoda povídali jsme co ten Ježíšek přinesl atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat co jí vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže moc se těším až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevim zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná kdo se ho zeptal co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Volám sa Kika, mám 28 rokov, manžela a 19mesačnú dcérku Anetku. Naše prvé vytúžené dieťatko, od začiatku nesmierne milované. Ešte počas školy, dávno predtým ako sme si plánovali rodinu som si vyberala voliteľné semináre na tému rešpektujúceho štýlu komunikácie, výchovy atď. Veľmi sa mi to páčilo a priateľovi som často hovorila, že ak raz budem mať dieťa, túžim ho takto vychovávať.

Počas tehotenstva som k tomu prečítala rôzne knihy a teoreticky vybavená som sa pustila do našej spoločnej cesty s neskutočným entuziazmom, motiváciou, chuťou. Nič pre mňa nebolo veľa, nebola som unavená, nič mi nevadilo. Všetko som brala tak, že veď je to dieťa, tak to chodí, rodičia nespia, dieťa nespí, dieťa plače, rodičia sa snažia :). Brala som to všetko tak, ako prišlo, nič som nejako špeciálne neriešila.

Navyše, bývali sme spoločne s manželovými rodičmi a preto mojím prvoradým cieľom bolo, aby naša Anet príliš neplakala, aby sme nerušili. Anetka bola od začiatku dievčatko temperamentné, živé, veselé, s vlastným názorom a neskutočnou chuťou presadiť si ho. A ja som to tak brala.

Uznávala som jej pocity. Keď plakala, vyjadrovala som jej pochopenie. Anetka, chápem, že sa ti nepáči prebaľovanie. Vidím, že sa necítiš príjemne. To, že ja som po jednom prebaľovaní bola občas celá spotená, mi nevadilo.

Keď mi najbližší hovorili, že sme málo prísni, že dieťa nemá výchovu ani rešpekt a bude nám skákať po hlave, vždy ma to neskutočne zneistilo. Robím to dobre?

Veď jej dávam hranice, keď sa hrabe v hline kvetináča, poviem jej, že vidím, že ju to tam veľmi ťahá a túži sa hrať v kvetináči, ale v kuchyni by z toho bol veľký neporiadok (a keďže to nebola naša kuchyňa ani naša kvetina, bolo treba dodržiavať pravidlá domácnosti, v ktorej sme žili). A preto som jej do vedra nabrala hlinu a dala som ju na dvor nech sa hrá.

Opäť som sa stretla s nepochopením, občas som sa cítila trochu ako blázon. Iba blázon dá 9mesačnému dieťaťu prstové farby do ruky nech sa celé ušpiní. Tá Vaša výchova je taká slobodná, nič jej nezakazujete, vidíme, o čo sa snažíte, často sme počúvali.

Snažila som sa vysvetľovať blízkym, že Anetka má hranice. Že keď spraví niečo, čo sa mi nepáči, vysvetlím jej prečo sa mi to nepáči a prečo sa to nemôže. Ale nepotrebujem pri tom kričať. Že napríklad, keď začnem prebaľovať, nikdy nepopustím zo svojho zámeru a aj keď sa mece, bojuje, aj tak si to dokončím a celý čas jej hovorím, že chápem a vidím, že je to nepríjemné.

Ale nepovedala som jej, že je to nepríjemné aj pre mňa, že som z jedného prebaľovania celá spotená a unavená a že ma mrzí, že ani ja ani ona sa necítime dobre a túžim to nejako zmeniť.

Snažila som sa ostatným vysvetliť, že dieťa nehreším za emócie. A oni sa mi snažili povedať niečo v tom zmysle, že sa jej príliš prispôsobujem. Napriek tomu nám to celkom pekne išlo.

V tej situácii spolužitia s rodičmi som nebola úplne sama sebou, bála som sa prejaviť, povedať Anetke čo mám na srdci, nechcela som žiadne scény, iba pokoj, aby bol kľud, aby sa do nás nikto nestaral. Ja som bola spokojná a šťastná mama v rámci možnosti spoločného bývania. Ako matka som nemala žiadne vnútorne hranice, čo je už pre mňa veľa, čo sa mi nepáči, čo nezvládam. Nič mi nebol problém. Absolútna obeta.

A Anet bola nesmierne šťastné, usmiate dieťa, ktoré sa vždy snažilo bojovať za svoju pravdu. Akosi cítila moju utiahnutosť a zrejme potrebovala dorovnať tú nerovnováhu ako Vy v Nevýchove hovoríte :). Zlom nastal okolo 15teho mesiaca, kedy sme sa odsťahovali.

A nejako súbežne s tým mi manžel povedal, že na to, že sa snažíme naše dieťa viesť rešpektujúcou cestou, neprináša to až také výsledky. Či by sme nemali byť prísnejší. Veta, ktorú som počula už niekoľkokrát a neskutočne ma vytáčala.

Snažila som sa obhájiť môj pohľad na vec, že krik podľa mňa nevedie k rešpektu a to, že Anet sa jeduje neznamená, že ju treba za to hrešiť. Že je prirodzené, že niektoré veci nemá rada a dáva to najavo. Že ju len treba chápať a nejsť proti nej, ale s ňou.

Nikdy nám nerobila scény ani sa nehádzala o zem. Aj keď chcela ešte zostať vo vani a ja som ju vytiahla s tým, že chápem a vidím jej túžbu tam ešte zostať, tak vydala jeden neurčitý protestný zvuk a bolo dobre. Žiadne jedy. Iba občas pri istých situáciách sme boli s manželom unavení. Neskutočne.

A tak, keď mi to povedal, začala som zase čítať, hľadať a preštudovala som takmer všetky články a videá na Vašom blogu. Zistila som, že dá sa aj tak, že dieťa túži spolupracovať a že to nemusí byť boj. Že dohoda neznamená položiť ju na chrbát a tvrdiť jej, že vidím, že sa necíti príjemne. A hlavne som zistila, že hranica znamená, že jej sloboda sa končí tam, kde sa začína moja nesloboda.

Veľmi som sa vďaka Vám posunula, naozaj sa u nás začali diať malé zázraky. Až natoľko, že som si ich začala spisovať a zopárkrát sa mi stalo, že som sa od dojatia rozplakala. Mnohokrát sme si tak neskutočne blízko, keď sa mi napríklad Anetka zahľadí do očí a iba sa na seba pozeráme a vieme. Vieme, čo cítime. Akoby povedala, ďakujem mami, že môj názor je pre Teba dôležitý a ja sa snažím rešpektovať ten Tvoj.

Aj keď máme pred sebou dlhú a ťažkú cestu, lebo niekedy je to pre mňa nesmierne náročné, baví ma to a chcem takto žiť so svojou dcérkou ďalej. Veľmi sa mi to páči, napĺňa ma to. Viem, že raz si kúpim aj Váš kurz, teraz momentálne to bohužiaľ pre mňa nie je možné, ale verím, že raz sa k nemu dopracujem.

Lebo napriek tomu, že zmeny sa u nás dejú a je to úžasné, viem, že v kurze je ukrytých ešte mnoho inšpiratívnych myšlienok, ktoré by ma iste posunuli zase o ďalší krok a možno aj veľký skok. A oveľa rýchlejšie ako vlastným pokusom- omylom.

Teraz vidím, kde všade som robila chyby a že to, čo sme s Anet prežívali nebolo partnerstvom. Vidím aj to, kde všade nám to škrípe a že nie vždy sa nám darí ako by sme si predstavovali. Ale vieme sa potom o tom v pokoji porozprávať a úprimne povedať ako sa cítime. Je to veľmi super! :)

Túžim sa posúvať, učiť, rásť spolu s Anetkou. Učí ma mnohému. Viem, že som dostala práve Anetku, aby ma naučila tomu, čo je mojou celoživotnou témou. Vnútorným hraniciam. Ona je typ osobnosti, ktorý nemá problém si povedať čo a ako potrebuje a ja sa to od nej učím. A túžim to v nej nezničiť. A v sebe objaviť.

A najväčšie šťastie je pre mňa vidieť nás obe, spokojné, šťastné, neprotestujúce a niekedy mierne dojaté, naladené spoločným smerom.

To, čo robíte, je neskutočné: meníte ľuďom rodiny, životy, pohľad na dieťa, partnera, život, spoločnosť. Meníte životnú filozofiu tak, aby človek dokázal život skutočne žiť. Ak človek chce, dokáže v Nevýchove objaviť najväčší poklad, aký si môže pre seba a svoju rodinu, pre svoj život priať.

Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Naučila jsem se mluvit o svých emocích a pochopila jsem, jak moc je to pro dítě důležité. Dříve jsem se každé vyhrocené situace obávala – nevěděla jsem, jak mám reagovat. Dnes už nic takového neřeším, protože vím, že pokud nějaká taková situace nastane, tak ji prostě zvládneme.

Milá Katko, moc Vám děkuji za Nevýchovu. Mám doma dvě malé děti – kluk 3 roky, holka skoro 2. Spoustu věcí jsem dělala nevýchovně, takže mi to od Vás vše už od začátku sedlo. Zapomínala jsem však na důležitou věc. Jak se chovat a komunikovat, aby to bylo příjemné také mně. Což byl „zakopaný pes“ mého dosavadního života.

Jednoduchá věc, zdá se, ale nemohla jsem stále přijít na to, co se mi nedaří, byť jsem pro to dělala sebevíc. A ono to fakt jde jako lusknutím prstu, bez všech doktorů, terapií a hromad prášků. Jde to změnou komunikace!

Děkuji moc, potřebovala jsem trochu popostrčit ;)

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Dnes podvecer sa manzel po telefone pohadal s niekym z prace a ostal sediet za pocitacom evidetne vytoceny.
Po chvili mi 2,5 rocna dcera oznami: Ocinko sa hneva…

Pride k nemu a pyta sa ho: Tati, mozem ti pomoct? Co ta tlapi?
Manzel: Niekto ma nahneval…
Dcera: Tomu lozumiem, to sa stava… A pohladka ho po lici..

Ahoj Katko, zrovna jsem dokoukala principové video a chtěla jsem ti poděkovat za tvou upřímnost a za tvé dojetí na konci, které mě také dojalo. Jsi pro mě v tomto směru obrovskou inspirací, protože takhle se emočně odhalit je pro mě dost těžké. Učím se to, že je naprosto v pořádku dát své emoce najevo. Přesně tohle si pro sebe přeju. Vážit si sebe a svých pocitů a nezadržovat je v sobě. Díky tobě jsem se mohla dotknout sebe.

Než jsem vstoupila do kurzu Nevýchovy, byla jsem nešťastná, bezradná a zoufalá. Mám čtyřletá dvojčata-kluky, většinu dne jsme řešili jejich sourozenecké spory, které často končily kousáním, taháním za vlasy, štípáním, žducháním (i ze schodů) nebo boucháním hlavou toho druhého o zeď či podlahu. Zejména tyto situace, které vznikaly, sotva jsem od kluků odvrátila oči, mě naprosto energeticky vyčerpávaly a nevěděla jsem si s nimi rady…

Od vstupu do kurzu jsem kluky neplácla ani nepočítala do tří:-), občas ještě křičím, ale s frekvencí před kurzem se to nedá srovnat, a i kluci nyní na můj zvýšený hlas reagují (před kurzem už to pro ně byla asi součást normy). Sami občas příjdou s návrhem řešení nebo s tím, že je něco mrzí, zlobí apod., protože…

Jsem taky hrdá v situaci, kdy se mi podaří zastavit se v tom prvním návalu emocí, nechat ho přejít a reagovat s odstupem. Hrdá jsem rovněž na to, že jsem našla tu sílu a energii postavit se výchovným principům svých rodičů a začla to dělat jinak…

Děti teď říkají: „Co by mu (tomu druhému) asi tak pomohlo? Hmmm, mám nápad, co třeba tohle…?“ Najednou mě jako by začali vnímat, přemýšlet, říkat svůj názor. Zdá se mi, že kluci rozlišují mezi mým nevýchovným přístupem (aspoň se o to snažím) a výchovným přístupem okolí. Často u mě hledají podporu.

S kluky je mi teď báječně! Každou krizovou situaci vidím jako příležitost zase něco zkusit nebo vyladit, co se posledně nepovedlo.

Právě jsem dopsala dopis svému 2 a čtvrt letému synovi. Než jsem to dala na papír, vůbec jsem nevěděla, že jsem toho tolik změnila. Překvapily mě hlavně ty změny postojů aplikovatelné na všechny. Tak např.

– lépe zvládám své emoce, ptám se sama sebe, proč se tak cítím, a co by mi teď pomohlo

– je pro mě strašně osvobozující mluvit s ostatními o sobě, jak já to potřebuji a cítím, místo hledání cesty jak „asertivně“ říct, jak jsou oni hrozní a co by měli dělat

– lépe si uvědomuji, co opravdu chci

– zjistila jsem, že někdy je jen potřeba dát člověku více času, že nemusím mít všechno hned

– ulevilo se mi, že nemusím být jako ostatní členové mojí rodiny a matky v mém okolí, že můžu být jiná, a že se tak cítím líp atd.

A asi nejzásadnější věcí a mojí nynější mantrou je věta: NIKDY NEVÍŠ, CO JE ZA TÍM. Daleko častěji se teď v každé situaci snažím vidět tu druhou stranu, co toho druhého vedlo k takovému činu, snažím se hned neodsuzovat a nehodnotit a už jsem tím asi okolí otravná, že už tak často jen nepřitakávám, ale taky obhajuju.

Když přede mnou můj 2letý syn začal s hysterickým řevem utíkat, protože jsem něj strašně zařvala a nemohla jsem se k němu ani příblížit, protože mě odstrkoval a začal s vyděšeným výrazem řvát ještě víc, prosila jsem „vyšší bytí“, že už to tak nechci, že potřebuji něco změnit. Pár dní na to někdo sdílel nějaký příspěvek Nevýchovy na FCB a já jsem si vzpomněla, že mi o Nevýchově někdo už vyprávěl, že se kouknu, co je to zač.

No a dneska píšu tenhle příspěvěk. Děkuji Nevýchově za veliký přínos nejen do vztahů s mými dětmi, ale i za mé šťastnější fungování s celým tímhle světem. Díky.

Dneska mi došlo, že jedna z nejcennějších věcí, které jsme zatím díky Nevýchově zavedli, je uznávání pocitů a především s tím související NEUTÍKÁNÍ od negativních emocí.

Byli jsme před 3 dny u babičky, spali tam a už bylo půl jedenácté a Honzík nechtěl jít jako obvykle spát :D Tak jsem mu vysvětlila, že jsem moc unavená a že jestli si chce ještě číst, že už musíme jít. Zalezl si do postýlky, ale plakal. Tak jsem uznávala pocity a on se trošku utišil, ale viděla jsem, že pořád tam ještě něco je. A tak mě to napadlo a povídám: Ty si smutný, že babička už šla spinkat viď? (moje mamka chodí na noc k mé babičce, o kterou se stará, takže nespí v bytě kde my). No a jakmile jsem to dořekla, Honzík spustil srdceryvný pláč, vzlykal a nemohl se ani nadechnout. Tak jsem ho utěšovala, dokud se úplně neuklidnil a pak jsme četli.

A mě došlo, že dřív bych se snažila co nejrychleji zahnat pláč, ale že vlastně ten smutek by tam někde zůstal a tohle synovo znovupropuknutí v obrovský pláč když jsem uhodila hřebíček na hlavičku, mi ukázalo, že je lepší ty emoce odžít, ačkoliv pro nás maminky (a tatínky :) ) to není snadné když dítě pláče…

Přijely jsme s mámou a Lili k domu a máma že vystoupí dřív než zaparkujem a půjde pustit psy. Lili chytla záchvat, že chtěla vystupovat s babičkou, takže jsem jí do domu nešla vřeštící. Čekala jsem vodopád moralizování, že se nic neděje a velký holčičky nebrečej a pak „podívej se, ale co já tady mám, to tě určitě bude zajímat!“

A máma říká: „Jeee, tak to mě mrzí Lilinko, to jsme se teda špatně domluvily, příště se musíme domluvit dopředu, aby nám to oběma vyhovovalo!“

Cistime si takhle se synem (3r) zuby a on povida: Ty jsi ale zlobidylko.
Ja: proc?
Max: protoze jsi byla nervozni u toho oblekani
Ja: jo, to mas pravdu, ja jsem vecer uz unavena a chci si uz lehnout a ty jsi jeste plny energie a chces si hrat a me se uz nechce
Max: aha,to chapu

Lezime v moji posteli a rikam mu: miluju te hrozne moc
Max: ja tebe taky a promin, ze zlobim
Ja: nj, ja taky obcas zlobim, promin
Max: ja ti nechtel najet do nohy, ja ji nevidel
Ja: ja vim, ale trochu me to bolelo a lekla jsem se. Kdyz couvas musis se koukat dozadu, abys do nekoho nenaboural Max: ja vim, takhle, ze? (A otaci hlavu pres rameno)

Jeste chvilku si povidame a ja uz premyslim, jak ho dostanu spiciho do jeho vyvysene postele. Najednou se zvedne a rika, tak ja uz jdu do sve postylky, jeste mi povidej, o cem se mi bude zdat…

prave usnul a me se chce plakat, protoze o povidani, „usmirovani“ na takove urovni jsem donedavna jen snila a ted to ziju a je to nepopsatelne. Roste mi pred ocima a ja se nestacim divit.

Mám dvě holčičky (4 a 8 let) a myslela jsem si, že větší „parťáci“ už být nemůžeme. Ale spletla jsem se. Díky vám:

– si uvědomuji a eliminuji nenápadné lži dospělých

– jsem k dětem víc upřímná a nepřibarvuji

– vztah i s mým manželem je uvolněnější

– od dětí získávám daleko víc upřímných bezprostředních projevů lásky

– dětem více vyjadřuji mé pochopení pro jejich problémy a pak až hledáme možná řešení

– se mi úspěšně daří vynechávat „policajta“ kterého jsem měla v zásobě vždy jako poslední možnost a vyměnila jsem ho za vysvětlení situace a mantinel a trpělivě u něj čekám:-)

– si dávám pozor na své vlastní nastavení a to nejen ve vztahu k vlastním dětem ale všude kolem sebe

– si dopřávám daleko více času na věci

– jsem se začala víc zajímat o své vlastní potřeby

Chtěla jsem vám moc poděkovat, jak jste nám pomohli změnit chod naší domácnosti. :) Ještě jsme nezačali kurz, ale po shlédnutí pár webinářů a videa nazkoušku už se naše domácnost vznáší v mnohem větší pohodě a klidu.

Když se nám loni narodil syn, byli jsme s manželem strašně moc šťastni. POrod akorát neprobíhal úplně hladce (velice dlouho trvala druhá fáze a syn se narodil přidušený) a snad i proto byl syn potom takový hodně tulivý (nebo se mu prostě jen chtělo) a na to jsme asi nebyli připraveni…

Podle názorů našeho nejbližšího okolí (kamarádů, kteří děti měli i neměli, babiček a časopisů) jsme počítali s tím, že miminko spinká, pořád se vozí v kočárku, položíme ho do kolíbky a ono tam bude strašně spokojené, s krmením a jídlem nejsou problémy …

No a když náš Rupík odmítal být v kočárku, bolelo ho často bříško a absolutně nemohl být sám (ani na minutu), byl prostě divný, protože „my jsme nikdo tohle nedělelal“ „takhle to máme strašně těžký“, babičky „to neznaly“, kamarádi často říkali „ti nevím, naši byli hodný, tohle je blbý“, atd. tlakům jsme asi podlehli a nakonec jsme v každé takové situaci byli na syna naštvaní, že se nechová tak, jak my a naše okolí očekává.

Často to vygradovalo křikem (dneska (a trochu i tenkrát vždycky po výbuchu) bych si udělala nevímco, že jsem křičela na malý miminko), výsledkem čehož byl neurotický pes, překvapené a nešťastné miminko a vyřízená já, že jsem nic nezvládla a neudržela jsem se.

Manžel jezdil často na služební cesty a když se vrátil nešlo mu zase najít cestu k synovi, protože na něj nebyl zvyklý a já pak z celé situace ještě víc hotová, že nemáme doma takovou pohodu, jakou bych si přála a jakou jsem si vysnila. Pak mi přišel do cesty webinář, kde Katka upozorňovala na to, jak se děti cítí v určitých situacích. Večer jsem probrečela a od té doby se nám doma daří mnohem lépe.

Tak obrovskou změnu, kterou můj vztah s Rupíkem prodělal snad ani nejde popsat. Nejsem si jistá, jestli je ta změna vidět, ale já ji ohromně cítím. Je to jako, kdybych ho začala mít ráda. Ne že bych před tím neměla, jen jsem byla z toho starání se o něj a z toho, jak to máme doma hrozný, tak mimo, že jsem si to asi neuvědomovala.

Teď ho doopravdy zbožňuju a strašn si to s ním užívám. Poté jsme se s manželem koukli na online kurzy o typech rodičů a už to nám hodně dalo. :) Manžel si říkal, že nechce být jako policajt a hodně svůj přístup změnil. Občas nám sice ještě ujedou nervy, ale je to minimum oproti stavům před tím.

Po roce už čekáme druhé miminko. Teď se těšíme ještě mnohem víc, hlavně, že si to tentokrát užijeme a jediné, na co budeme brát ohledy, je to, jestli jsou naše děti a s tím i my, spokojeni. Moc děkujeme

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Nevýchovu jsem dostala loni na Vánoce. Dneska má syn dva roky. Bilance… Největší změnu vidím v tom, že dokážu sama sebe obhájit v situacích,kdy bych jindy dala přednost dítěti a šla přes sebe. Umím mu říct ne a potom v klidu přijmout to že pláče.

Ano, občas na něj křičím. On se občas vzteká. Ale vždycky se přijde obejmout,pláče u mne a věří mi. Výsledek tohoto je šťastné a spokojené dítě, které má tak úžasné jiskřičky v očích, které mi potvrzují, že jdeme dobrou cestou.

Je u nás klid a pohoda tak, jak jsem si to nikdy nedovedla představit (zvlášť ne teď před Vánoci). Katko, moc díky za to, co pro všechny rodiče děláte! Jste skvělí! 

Dnes mi moj 12.-rocny syn doniesol ukazat podrobny podorys svojho buduceho domu. Bolo tam vsetko co dom, v ktorom zije rodina s detmi potrebuje. Ked sme sa o tom bavili vravel, ze takto by sa mu byvat s rodinou pacilo.

Velmi ma to potesilo, pretoze este pred rokom (tesne pred mojim vstupom do NV) nam doma opakovane vravel, ze ked vyrastie bude byvat sam. Odstahuje sa daleko od nas, kupi si maly byt,aby sa tam zmestil iba on sam. Bude si robit co bude chciet, o nikoho sa nebude starat a nikto ho nebude nasierat…

A dnes,(iba(!) po roku) sa vo vlastnej rodine citi tak OK,ze si vo volnej chvili premysla nad vlastnym buducim domom a rodinou.:) Citim sa skutocne stastna… Vdaka Nevychova. Zase som sa raz utvrdila v tom, ze pracovat treba na sebe a dieta sa prida.

Krásný den, moje Nevýchovo <3,
po delší době jsem otevřela váš článek a začetla se do něj. Zatím není dočtený, už se mi klíží oči, ale ta část, kterou jsem dočetla mě rozplakala…

Ano, vidím se v té situaci, v té, kterou jsem nezvládla. Jak moc jsem lpěla na mém plánu, abych byla ta dokonalá máma, která tráví čas se synem aktivně… Na výletě, který se nepovedl a syn, sotva po odpoledním spánku otevřel očka plakal, kňoural a já jsem byla naštvaná a zlá, že to celé kazí a z výletu je prd…

A pak přišly výčitky a doteď jsem v sobě cítila tu bolest, že jsem selhala, že jsem to nezvládla, vztekala se a křičela…

Moc vám za článek děkuji. Přinesl mi pochopení. Zapadlo to… Nelpět, vypustit plány a dělat, co chce srdce, protože mě se ve skutečnosti na ten výlet nechtělo, chtěla jsem se přesně jen tak válet doma na koberci a skládat kostky!

A tak ještě jednou děkuji za to, že jste a za to, co děláte. Vím, že příště to zvládnu lépe. Budeme raději skládat kostky…
Spoustu spokojených rodičů a šťastných dětí vám přeji :-). 

Dnes jsem v nějakém afektu koupila předražené vstupenky do divadla a hned na to jsem zjistila, že jsou od podvodné firmy, a že mi lístky nepřijdou žádné. Měl to být vánoční dárek. Bylo mi strašně. Skoro jsem běžela za partnerem. Jeho reakce: „to snad není možný, jak jsi mohla naletět, víš jak dlouho musím být v práci abych si tolik peněz vydělal, už na nic nesahej prosím tě……“

Napustila jsem si vanu a tam v tom tichu a teplé vodě jsem se rozbrečela. Otevřeli se dveře koupelny a tam stál náš Jeníček (4), přes slzy vidím jak si mě prohlíží.
„Maminko ty pláčeš?“
„Jo Jeníčku, chtěla jsem někomu koupit dárek, ale nepovedlo se to“ vzlykám.
„Tobě je to líto, že?“ ptá se Jeníček.
Rozpláču se ještě víc: „Jo strašně moc mě to mrzí.“
Cítím jak mě hladí malou ručičkou po vlasech. „Co by ti pomohlo?“ ptá se tenkým hláskem.
„Já nevím“ říkám mu upřímně a utírám si oči.

Jeníček radostně zvedne ukazováček vzhůru:“Mám nápad! Co takle čokoládka z mého adventního kalendáře!?“
Usměju se na něj: “Ty myslíš, že by mi to mohlo pomoci?“
„Mě by to pomohlo.“ Říká se širokým úsměvem Jeníček.
„Dobře Jeníčku. Zkusím to.“ Říkám dojatě, a pohladím ho po tváři.
„Jsem rád, že je ti líp maminko“.
„Děkuji, že jsi tu se mnou byl.“

Šli jsme s vnoučkem (3 roky) do parku, cestou v rámci předvolební kampaně dostal balónek. Ten nejkrásnější, modrej, jako že je kluk :-). V parku ho samozřejmě zlákaly prolejzačky a musel všechny vyzkoušet. Moc hezky se o balónek staral, vždycky si ho někam „posadil“ aby na něj balonek počkal, až si pohraje. Byly to nádherné chvilky krásného podzimního odpoledne …

Potom si balónek nějak položil na trávu pod borovici a samozřejmě na nějakou ostrou část jehličí. Stalo se, co se muselo stát – balónek praskl. Zděšení a neštěstí v očích toho malého broučka bylo nesmírné a samozřejmě následoval obrovský pláč, běžel ke mě a plakal (teda spíš řval) mi v náručí.

Tak jsem ho chvíli kocala a pak mu povídám: „Víš Matýsku, mě to taky moc mrzí, že ti balónek praskl a kdybych byla ještě malá holka, určitě bych brečela taky …“ a najednou bylo ticho, ty veliký modrý oči se na mě podívaly a vnouček se překvapeně ptal: „To jako fakt? Ty bys taky brečela ?“ „Jo, taky, ale teď vím, že ten prasklý balónek už nám to zpátky nevrátí. Teď musíme najít nějaký řešení …“. Zamyslel se, slza se mu skutálela po tváři dolů a pak pravil: " Tak jo, babi, jdeme hledat řešení, já už nebrečím …"

Dívala jsem se na něj a on na mě a najednou se začal zase smát na plný kolo a poskakoval a štěbetal si přitom: „hledáme řešení …“

Byl to úžasný pocit ! Fakt !

A děkuji seriálu Nevýchova za to, že mě našeptal, že parťáctví je ten správný vztah s dětmi.
 

Skutečně, nemusela jsem mu říkat, jakože to nic, nic se nestalo, že babička koupí novej balónek, nebo že to je maličkost… já totiž věděla, že pro něho je prasklý balónek, který měl tak rád, v tuto chvíli opravdová tragédie.
 

Práve som si prešla posledným videom kurzu a musím povedať, že som na seba hrdá. Udiali sa mi, predovšetkým v hlave isté zmeny, až sa mi niekedy rozum zastavuje, že som na to neprišla intuitívne aj bez kurzu 😊

Mám úžasné deti, ktoré si zaslúžia úžasnú mamu. Nie som ňou na 100%, emočne si sem tam uletím, ale čoraz častejšie sa viem zastaviť skôr, než vybuchnem. A za to vám, celý tím Nevýchovy veľmi ďakujem.

Tie drobné stvorenia sú tak krehké a milujúce, že si zaslúžia mamu, ktorá vie narábať so svojimi emóciami. Až sa mi tisnú slzy do očí keď vidím v bežných situáciách, že ju takú postupne dostávajú 🙂

Ďakujem, Nevýchova ❤️

Po strašně dlouhé době jsem něco shlédla…mám už starší kluky a Nevýchovu jedeme přes tři roky. A musím souhlasit do posledního slova co Katka říká ve videu!!

Na mého mladšího vzteklouna který se vzteká i kvůli výběru ponožek aniž bych se přiblížila 😁  tak se vždy naladíme na něj a snažím se nějak tím vztekem proplout s ním..což znamená jsem po jeho boku kdyby něco..
A on se pak nedostane do takové vývrtky 😄  protože sama vím jaké to je když nemůžu najít oblíbené tričko🙄 😁 taky mi je milejší když se nabídne a pomůže mi hledat😉  

Dobrý den, v Nevýchově jsme přes rok. Po roce jsem si kurzem prošla znovu a ten pocit při druhém shlédnutí je neuvěřitelný, tolik se nám toho podařilo změnit… Kolik jsem toho musela v hlavě přecvaknout a jak těžce se z těch kolejí vyjíždí. Za ten rok a půl se změnila atmosféra u nás doma a z kluků se stali parťáci.

Můj muž, aniž by viděl jakékoli video, to ode mě okoukal a ihned zavedl do praxe a musím říct, že mu to jde mnohem přirozeněji než mě, já stále ještě občas vykolejím. Je to cesta… je to cesta na celý život a každý moment se počítá. Tolik jsem toho nasekala blbě, když byli malí, ale snažím se žít v přítomnosti a užít si každý moment, kdy se nám to podaří.

Včera odjeli na týdenní plavecký výcvik (1. a 2. třída). Proběhly emoce, strach z nového, ale díky Nevýchově jsme proces zpracování emocí, balení a odjezdu zvládli win:win 1:1. Mám radost.

Držím palce všem novým!!! Má to cenu ❤️

Teď v týdnu, dcera 2,5r… měli jsme náročné dopoledne, litani po městě s ni i s malým braskou. Já byla strašně už unavená, potřebovala jsem chvíli klid. Braska usnul, tak jsem ji řekla, ze jsem opravdu hodně unavená, jestli by si nemohla jít na chvilku hrát, ze si potrebuju na chvilku odpočinout (a ne odpovídat na 100 otázek). Dcera odešla… za chvilku volala, abych šla do obýváku.

S kavou v ruce jsem teda šla.. na gauci připravené 2 polštářky, 2 deky, na jednom ležela ona a vola na mě, ze mi připravila polstarek, abych si mohla odpočinout. Vzala jsem si své kafe, lehla si na polstarek, ona mě zachumlala do deky a hladila mě se slovy: “odpocivej maminko”. Den za dnem mě učí víc a víc ❤️

Ďakujem za tak povzbudzujúce a krásne články, videá. 🙂 

Každý rodič chce byť pre svoje dieťa práve PARTNEROM a je skvelé, že sa nám s tým niekto snaží pomôcť. Dúfam, že môj syn vo mne nájde oporu a porozumenie. Pretože práve porozumením a láskou ho chcem (ne)vychovávať! 🙂

Již přes týden jsme celá rodina nemocná. Už je toho na mě dost – nudle, čajíčky, utěšování a v noci minimum spánku. Znáte to. Včera odpoledne Majda (6měsíců) usnula v kočárku. Tak já rychle poklízela a smažila palačinky ke svačině. Vašík (3,5 roku) vylil na podlahu sladký čaj. No a já už to nevydržela a bouchla jsem – začala jsem být pěkně vzteklá a naštvaná. Syn na mě koukal a vypadalo to, že se dá brzy do pláče.

Řekla jsem mu ať se nebojí, že se jen potřebuju vyvztekat a šla jsem se vykřičet do koupelny. Pak jsem se vrátila a omluvila se mu, že vím, že za to nemůže, a že jsem unavená a je toho na mě moc. A víte co on udělal? Pohladil mě a řekl: „to se tak někdy stává maminko, jsem s tebou.“

Sečteno, podtrženo – děkuju Nevýchovo! 😊😘

Ahojky, já se s vámi musím podělit o svou radost, jak jsme to krásně dokázali. Zkusím to ve zkratce, ať to není moc dlouhý příběh.

Elí chtěla chodit na plavání, aby se naučila plavat. Kroužek je až od 6 let, jí je 5. Přesto jsme to zkusily a vzali ji. Hned po první hodině byla vyděšená, bála se strkat celou hlavu pod vodu. Pak byla ještě asi 2× a pak byla nastydlá, tak jsem ji tam 2× nedala a teď v úterý měla zase jít.

Večer jsme se domlouvaly, jak to uděláme, protože musím být déle v práci a tak jestli ji může ze školky vyzvednout teta. Za chvilku na to začala plakat, že se jí stýská po kocourkovi, který u nás pár dní v létě byl a pak zase odešel (asi ho vystrnadil náš starej kocour) a ráno se situace opakovala, připomenutí plavání, pláč po kocourkovi. 

Přemýšlela jsem, co to. Došlo mi, že asi nechce na plavání a nechce to přiznat. Tak jí říkám, Elí, tobě se na to plavání nechce viď? Uznala, že ne, trošku jsme se o tom bavily a pak jsem jí řekla, že jestli tam chodit nechce, tak nemusí, že nechci, aby z toho byla nešťastná a trápila se, ale také jsem jí připomněla její důvody, proč tam chtěla chodit, a navrhla jsem jí, ať si do odpoledne rozmyslí, jestli tam bude chtít chodit.

Odpoledne přijedu domů, a Elí už na mne volá ode dveří: „Mamí, tak jdeme na to plavání?“ A takhle spokojená tam ještě nikdy nešla. Jsem tak ráda, že jsem jí tu zodpovědnost dala, ani nevíte.

Moje dcerka 5 let: „Mami, proč vždycky vybouchneš, když se naštveš? Nemůžeš to říct v klidu?“
Ja: „A jak sem to tedy měla říct?“
Isabelka: „No takhle – Beli, toho sýra sis vzala moc, mohla bys ubrat a dát to tam zpátky?
A ne hned vybouchnout a říct mi – zbláznila si se, tolik?!?!“

Chápete to? Ona učí mě, jak já ji miluju!!!

Děkujeme NEVÝCHOVO

Syn 4,5 roku si chtěl kopat s balonem v bytě, ale byl hrozně rozdováděný, tak to byly velké rány – kopl do topení i do televize. Vysvětlila sem, že takto to mu nemůžu dovolit, že bych potřebovala to zklidnit nebo jít kopat ven. Nechtěl a dál kopal.

Vzala sem balon s vysvětlením, že to pro mě takto není ok. Přišel obrovský vztek, snaha mě bouchnout, pištění. Říkám: „Balon ti teď nevrátím, ale kdybys potřeboval potulit, sem tady pro tebe.“ Syn ve vteřině byl u mě na klíně, asi minutu plakal a pak se s úsměvem zeptal, co bude k večeři. Já tu Nevýchovu prostě miluju:).

Ahoj Katko a Nevýchovný týme!

Snad nevadí, že Ti tykám, ale vykání by mi prostě to těch zhruba dvou měsících nešlo.

Dlouho jsem váhala, než jsem se do Nevýchovy přihlásila. Můj vztah s našimi dvěma dětmi (12 a 8 let) mi nepřipadal nezdravý, přesto jsem cítila, že by se leccos dalo zlepšit a předejít spoustě nedorozumění, která mohou ještě častěji nastat v náctiletém období, které už nám občas klepe na dveře.

Bylo to správné rozhodnutí. Od první lekce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Kurz mě bavil a neustále mě překvapovalo, kolik věcí se dá zlepšit, kolika věcem se dá správnou komunikací nebo někdy i nekomunikací předejít.

Největším otevírákem očí byl pro mě týden, kdy jsi mluvila o emocích. Neuvěřitelně se mi ulevilo, když jsem pochopila, že nejsem zodpovědná za špatnou náladu dvanáctiletého syna nebo uraženost osmileté dcery. A ještě větší úleva bylo pochopení, že za ně nemusím řešit jejich bolístky a hádky s kamarády. Že stačí nabídnout jim otevřenou náruč a dovolit jim, ať jsou naštvaní, smutní nebo plačtiví. Že jsem tu pro ně, ať se stane cokoli.

Takže děkuji za úžasný kurz, u kterého jsem si poplakala i se ze srdce zasmála!

Přeji Tobě i celému týmu, ať se Vám i nadále daří a ať Vaše komunita nevýchovných rodičů stále roste!

..vždycky všem kolem mně říkám, že to byla tenkrát (dvojčatům byly 3 měsíce a Aničce 2 roky) nejlepší investice v mým životě!

Naučila jsem se mlčet, když bych chtěla nejvíc křičet a tryskal by ze mně přímo proud slov…
Naučila jsem se naslouchat v situacích, kdy bych měla normálně zacpané uši.
Začla jsem vidět najednou emoce, lásku, bezpráví, smutek, štěstí, to všechno i bez očí, tak nějak srdcem… pochopením… láskou…

Díky moc Nevýchovo. Máte to všechno u mně! Díky Vám všem je nám všem bájo!

S úctou k vám, já, Dita Svobodová ❤️

Právě procházím v kurzu druhý týden a mám za sebou shlédnutí tréninkového videa o pochopení pro pocity.. a vyhrkly mi u toho slzy. Nevýchovnou komunikaci zatím nic moc nezvládám (ale snažím se na tom pracovat), nicméně toto poslední video mě dostalo.

Někdy začátkem minulého týdne jsem uklízela v koupelně, syn (5) s dcerou (1,5) si hráli v obýváku a najednou Jeník přiběhl celý zkroušený, že mu ségra zničila vysílačku (je to náš malý hasič 😊).

Tak jsem si k němu sedla a řekla jsem mu, že vidím, jak ho to mrzí. Chvilku bylo ticho a potom odpověděl – jo mamko, sice už ta anténa byla nalomená, ale pořád ještě držela. Já vím, že to Julča neudělala schválně, ale zlobím se na ní.. zase chvilku ticho, nechal se pomačkat a pak řekl, že už dobrý a domluvili jsme se, že i když je ulomená anténa, může se to dál používat jako vysílačka a že už je dobře.

Hned druhý den jsme ráno po čištění zubů našli tu naší malou uličnici s mými brýlemi, bohužel mi za tu chvilku stihla zlomit pacičku, byly to fakt drahé brýle a moc ráda jsem je nosila, ale co, už se stalo. Julince jsem sice trochu vyhubovala, že přece ví, že nechci, aby mi brakovala kabelku nebo batůžek, ale je to zvídavé dítě a já si měla své věci zabezpečit líp, aby se k nim nedostala…

Ale to jsem se zbytečně zamotala, pointa je v tom, že syn mi vrátil tu situaci s vysílačkou. Sedla jsem si smutná na stoličku a dívala se na rozbité brýle v ruce, Jeník ke mně přišel, chvilku na mě koukal a povídá – tebe mrzí, že ti Julinka zničila brýle, jako mně včera tu anténu na vysílačce, viď? Chceš pomačkat?

Co vám budu povídat, zaslzela jsem si, ale ne kvůli brýlím, kvůli tomu, jak se zachovalo to moje starší zlatíčko. A zaslzela jsem si dnes znovu, když jsem se dívala na vaše video a připomnělo mi tuhle situaci.

Díky za to, že jste! Držte nám palce, ať máme společně s dětmi spoustu dalších takových malých pokroků a přeji vám spoustu spokojených rodičů, kteří s vámi do Nevýchovy jdou.

Já bych chtěla také moc poděkovat za kurz, i když jsem zatím v půlce. Jít do kurzu zrálo v mně dlouho, nejdříve jsem asi půl roku sledovala jen webináře a přečetla si nějaký článek v Blogu. Rozhodla jsem se loni na podzim, když jsem pracovala částečně z domova a děti měly distanční výuku.

Mám 3 děti (16,11,11 holky), z toho jedna dcera z dvojčat má ADHD a popravdě bylo to pro mě moc těžké období. Komunikace se nedařila, byla jsem vyčerpaná z toho, jak stíhat práci i školu s mladšími dcerami a dost jsem na ně křičela. A v tom zoufalství a vědomí, že to tak nechci jsem se rozhodla pro kurz.

A jsem za to moc ráda, je to to nejlepší, co jsem pro náš vztah mohla udělat.

Otevřelo mi to oči, že jsem učitelka jak vyšitá. Otevírá mi to srdce, u zážitků často pláču. Jde to pomalu, ale i malé úspěchy jsou pro mě motivace, že to funguje. Vím, že mám báječné děti a chci, aby nám bylo všem spolu dobře.

Moc děkuji, Nevýchovo! 

Kedysi som bola strasny cholerik, ale vdaka Vam Nevýchova som sa velmi zmenila na pokojnu :-) teda hlavne na deti a manzela, naucila som sa hovorit o tom co mi vadi este pred vybuchom a najst riesenie a zaroven nevidiet za detskym placom a hnevom problem, ale volanie o pomoc :-) samozrejme, ze raz za cas aj ja vybuchnem, ale to je normalne :-)

Dnes jsme od tety ( kde byly dcery beze me na navsteve doted spokojene) se vracely navecer domu s brekem, ktery zacal u ztracene tatranky pod gaucem. Nechala jsem Misku brecet cestou domu celou vesnici,plac stale silil a ja pockala co bude.

Doma jeste brecela u botniku a pak jsem po chvili ji sla obejmout, vrhla se mi kolem krku a najednou z ni zacly padat nadavky na lidi kolem, na skolku a na deti okolo a na vsecho co prozila spatneho ve skolce za ten den. A uplne nakonec na holcicku jak ji rozkazuje ve skolce a vydira ji kamaradstvim, pokud neco neudela.

A to to zacalo brekem ze ztracene tatranky, slo by to na zacatku ‚tipnout‘ vetou – co vyvadis ? vzdyt je to jen susenka, dame doma jinou.

To jak se sama popere se situaci ve skolce a kamarady s tim muzeme dal pracovat. Na co jsem ale hrda, ze jsem ji dokazala v klidu,konecne bez nejakeho sebepresvedcovani dat ten prostor to vse prozit a dokazala jsem ziskat/udrzet si tu duveru se mi sverit, moc za tuto mou novou schopnost Vam vsem v Nevychove dekuji.

Kurz mi konci, ale procitam svuj denicek uspechu/neuspechu za ten rok a za kazdy den a kazdicky objev co mi prinesl, rikam si WOW :) rozhodne to preji vsem dalsim rodicum.

A pro Eli,Moni i Niky a ostatni z fora Nevychovy chci rict- i kdyz asi je to nekdy tezky ty stale si podobna temata tu probirat dokola, tak to ma obrovsky vyznam! Dekuji, ze tu jste cela ta leta! :)

Už to budou dva roky, co jsem kurzem prošla, pořád z něj čerpám a myslím, že vždycky budu.

Dnes jsem se s Jonáškem (2 roky) dostala do situace, kterou bych bez vás nezvládla. Vrátili jsme se z víkendu u prarodičů. Už po cestě byly menší pláče (chtěl zmrzlinu, pak chtěl sedět za volantem, když už jsme potřebovali jet domů.)

Doma pak pláč, že chce číst knížku, kterou mà u babičky, následovaný doslova hysterickým záchvatem, protože chce čaj- hned. 20 minut řevu, i když jsem ten čaj pak už měla uvařený a částečně zchlazený, tak už ho nechtěl. Tak jsem ho jenom nosila, ptala se, jestli ho neco boli, pak co se deje a co by potreboval-nic.Řev.

Nakonec mě napadlo se zeptat:

• Ty brečíš, protože už jsme doma?
  
• Jo.
  
• Ty bys chtěl být ještě u babičky?
  
• Jo.
  
• No jo, to chápu. Neboj, za babičkou zase brzo pojedeme.
  

No a tohle stacilo, do minuty byl v klidu. Chvilku jsme si pohráli a teď vedle mně spí. Bez vás by to nejspíš skončilo řevem i z mé strany.
Díky nevýchovo.

Rozhodla jsem se, že napíšu svůj AHA moment.

Dnes večer Dominiček 7 měsíců kňourá, kňučí a běduje. V hlavě mi běží:Ježíši, ten je hrozně protivnej. Ani se nenavečeřím…

Přemýšlím nad tou situací a najednou se vidím, sama sebe jako malá, jak volám maminku a potřebuji ji. A máma odpovídá: No teď nemůžu, nemám čas.

A došlo mi že mě Dominiček potřebuje, že chce mámu. A sem šťastná že si o to umí říct. A že sem to poznala. A že není vůbec otravný, jen si říká co potřebuje.

Nechci, aby byl jedno z nevyslyšených dětí, kteří přestanou volat mámu, protože prostě to vzdají, když máma nejde a nejde a neslyší.

Chci poděkovat za nový kurz a doporučit všem komu to jako mě drhne hlavně přes vlastní emoce, tak u mě dochází k aha momentům právě po prvním týdnu ke komunikaci tak moc, že mám pocit že taky snad začínáme znova a jinak…

Kecala bych kdybych řekla, že se nám nevedlo do teď, jen jsem to přes ty emoce a pocity viny tak nevnímala..a často zazdila…nestačilo mě pár nádechů a výdechů…

Potřebovala jsem to co mě přinesl i tenhle kurz a už jsem to psala v komentářích…ta­kovej přívětivej otevírač srdce…(i do těch dechů teď a tady) nejvíc jsem teď pochopila, že jsem si emoce sice uvědomila a připustila, ale nedovolila si je prožít a ty pak ,,unikly,, vůči druhým, i synovi útočným způsobem (ochrana),

Můj starší syn 4,5 za mnou teď chodí a tak krásně se na mě dívá, tak důvěřivě…no a ten mrňous 19m spolupracuje jakoby ani nevytvářel nějakej protitlak… neříkám, že nemáme horký chvilky a prověřovačky… uspávání, oblíkání atd.

Ale už to neovládají moje emoce …na svých emocích pracuju už přes rok.. vědomě myslím…a první týden v novém kurzu mě ukázal další podstatný střípky do té skládačky a věřím, že mě povede v souladu přesně k mýmu záměru…nenechat emoce aby mě zatemnily mozek na cestě k porozumění, přijetí a ochotě otevřít se.

Děkuji a posílám i já na oplátku podporu všem z Nevýchovy, budu vás podporovat tím, že to s rodinou ,, začínáme,, žít…(oni ty začátky někdy nevypadají tak jak si představujeme a jsme ochotný přijmout) a snad i šířit 💗💗💗

Př. dnes dokázala jsem autenticky říct synovi, že dnes potřebuji aby spal ve školce, bez těch právě pocitů viny a on to prostě přijal…dokázala jsem pustit vzmitajici se žížalu a bez pocitů vzteku a naléhavosti počkat, až bude chtít přebalit a on si potom fakt lehnul a nechal se a ještě se na mě smál..(do teď rád držel mastičku 😉, ale taky se mu muselo chtít).

Takže díky 🌹

Ďakujem pekne, tento kurz je pre mňa ako balzam na dušu. Vždy, keď som zúfalá alebo vyčerpaná pomôže mi ho počúvať ;-)

Je skvelé vedieť, že naše deti sú úprimné, plné lásky, dobra a vždy majú na všetko dôvod presne tak ako ich máme my.

Napíšem Vám jednu trošku pre mňa boľavú príhodu, bola som s obidvomi deťmi u našej lekárky, najprv vyšetrila Adelku (4 roky), poprosila som ju aby šla na chodbu za mojim otcom, že ešte pani doktorka vyšetrí Filipka (1 rok) a pôjdeme domov.

O chvíľku som začula na chodbe plač, poponáhľali sme sa z ordinácie a malého som podala otcovi, Adelka zúrila, vrčala a plakala. A môj otec povedal " To decko nie je v poriadku".

Čupla som si k nej a povedala: „Ty sa asi teraz hneváš, pretože ťa nechcela pani sestrička pustiť späť za mnou do ordinácie však? Je mi to veľmi ľúto ale už som tu s Tebou a môžeme odísť.“ O minútu na to sa ukľudnila, chytila ma za ruku a odišli sme.

Ja na sebe musím ešte veľa pracovať ale vidím obrovské zmeny od kedy som sa dala na tento kurz. Ešte stále kričím ale naozaj sa tá intenzita znižuje a udrieť som ju už neudrela fakt dlho, proste sme si sľúbili, že nikto nebude nikoho búchať.

Ona svojho malého bračeka veľmi ľúbi, ochraňuje ho, veľmi mi pomáha a oveľa viac ma poslúcha.

A ešte, čo som sa naučilaaaa povedať všetkým okolo čo potrebujem a už len to, že to poviem mi pomôže uľaviť od toho napätia vo mne. Mali sme s manželom hádky, ktoré niekedy končili až tak, že to vyzeralo, že sa jeden z nás zbalí a odíde. Snažím sa vnímat, počúvať a napĺňať aj jeho potreby a on mi potom rád pomôže s tým, čo chcem ja ;-)

ĎAKUJEM NEVÝCHOVE! :-*

Do kurzu jsem se pustila, protože se mi splnil životní sen. V sedmnácti měsících k nám přišel nádherný človíček. Chytrý, zvídavý, otevřený chlapec a my si najednou začali říkat máma a táta.

Nevýchovu jsem sledovala již nějakou dobu a poslouchala webináře, protože mám děti ráda a vychází z mého vnitřního nastavení a vždy jsem s nimi fungovala jako parťák.

No, ale najednou to tak nebylo. Pláč, křik, plácání po rukách a pocit naprostého zoufalství, neschopnosti a marná snaha o pochopení, proč to tak je.

Tak jsme se pustili do kurzu, že nám pomůže najít tu správnou cestu. A ejhle, to období jsem nazvala katarze. Vše se ještě znásobilo a po dvaceti letech v partnerství se ukázaly nové skutečnosti.

Najednou byl můj muž malý kluk, co si neví rady a přesně mi dal nahlédnout do svého dětství, tím jak přistupuje k sobě jako k otci i k našemu synkovi.

A já. Za krkem se mi usadila pěkně vzteklá, protivná a zdá se, že i nezničitelná učitelka. Přesně taková jaké ze srdce nesnáším. :-)

Bylo to náročné období hledání a poznávání se. A já měla pocit, že každý takový den promrhávám ty vzácné okamžiky, kdy se mám sbližovat se svým krásným dítětem a jen mu ubližuji.
Doufám, že to byla katarze očistná a přijímám její dar, kdy mi dala možnost poznat minulost a to co na nás zanechala.

Co se nám vážně nedaří jsou dohody. Stále doufám, že nám budou fungovat. Zatím mám dojem, že vlastně nejme nastavení na to, pochopit co a jak po sobě chceme.

Říkám si, že i když jsou teď Karlíkovi čerstvě dva roky, je s námi jen devět měsíců a nikdy předtím neměl zkušenost, že by někoho opravdu zajímalo, jak to má on a chtít se domluvit.

Myslím, že opravdu potřebuje čas a my trpělivost to nevzdat.

A teď to nejkrásnější – ÚSPĚCHY :-D.

Komunikace je super. Už to není o tom, že mám být telepat a okamžitě vědět co chce, nebo mám udělat. A když mu něco říkám já, vím že poslouchá, už jen proto, že slova opakuje a krásně se rozmlouvá, ale zmizel i ten pocit, že k němu ta slova ani nepřichází, tak jak to bývalo ze začátku.

Pochopení pro pocity je malý zázrak. Karlík se začal tulit. Když má havárku, přijde se uklidnit, vyplakat a zvládá i bolestivé úrazy snadno překonat.

A máme pryč dupání po hračkách, házení s nimi o zem a bouchání hlavou o podlahu. I pro něj těžké situace si odžije s pláčem, ale v náruči a poměrně rychle.

Za úplně největší úspěch považuju slovo NE. Na toto slovo reagoval třemi způsoby. Pláčem, vztekem nebo cíleně udělal něco, co přesně ví, že nemá dělat – vylít čaj, házet hračky, trhat knížky. To byly nejčastější reakce.

Teď často slovo NE říká sám s úsměvem a někdy jako i hru (ne,ne,ne) smích. Už ví, že to není jen zákaz a odmítnutí, ale i komunikační prostředek.

Naprosto nečekaná reakce byla, když předvedl silný hysterický výstup po tom, co jsem začala zpívat Šla Nanynka do zelí. A nebylo to mým pěveckým provedením :-D. Reagoval na slůvka TY, TY, TY.

Teď si sám tu písničku před spaním vybírá a chce jí opakovaně. Předvádím mu jí jako malé divadelní představení, a vím, že zvládl překonat vlastní trauma. Díky Vám za to.

Důvěru si budujeme a respektu se učíme.

Jsme na cestě a já doufám, že najdeme ten správný směr. Mé přání je, aby náš syn vždy cítil a věděl, že je přijímaný, milovaný celým naším srdcem a duší, tak jak to cítíme my od prvního okamžiku.

A pokud přijde ta chvíle, kdy bude chtít znát svojí minulost a hledat kdo vlastně je, být mu průvodcem, dát mu ten pocit důvěry, že jsme stále s ním, plní lásky a respektu k němu i sami k sobě.

Díky, že jste na té cestě s námi. 

A ja dodnes slysim “nevztekej se, neslusi Ti to” a “proc vyvadis kvuli malickosti”. U nas se negativni emoce nikdy nenosily. U nas doma s detmi to ted mame jinak, diky, Nevychovo.

Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj dnešní zážitek s mým tříletým synem Kubíkem. Celý den si dle mého soudu spokojeně hrál, ale před večeří najednou začalo být všechno špatně. Křičel, kopal do všeho kolem sebe a s nikým se nechtěl podělit o to, co ho trápí.

Jeho starší sestřička (5 let) si zacpávala uši, že to nemůže poslouchat, a manžel byl bezradný. Sedla jsem si ke Kubíkovi a byla s ním, naslouchala jeho nářku a nespokojenosti a snažila se pochopit, co se děje.

Nic nepomáhalo, a tak jsem Kubíka vzala do náruče a přes jeho nevoli odnesla do pokojíčku, kde jsme měli klid jen na sebe. Házel hračkama, vztekal se, křičel, chtěl do mě bouchat rukama. V klidu jsem na něj mluvila a byla s ním.

Nějakou dobu to ještě trvalo a pak se schoulil v mém náručí a vzlykal, že ho trápí, že ho nikdo doma neposlouchá. Tak jsme si o tom povídali a mně došlo, že jsem si celý den nenašla čas věnovat se mu tou 100% pozorností.

Měla jsem spoustu starostí s úklidem a vařením a Kubíkovi jsem se věnovala jen chvílemi. Došlo mi, kolikrát jsem mu řekla „ne“, teď nemůžu, zítra na to bude čas, teď se to nehodí…

Vyhrkly mi do očí slzy, pochopila jsem, jak velká bolest to pro něj musela být, a byla jsem ráda, že jsem u něj vydržela být po celou dobu jeho frustrace až do doby, kdy mi dokázal říct, co se děje. Bylo to pro mě velmi náročné, ale stálo to za to.

Vzdala jsem se poučování, vysvětlování a manipulace a vyslechla jsem, co ho opravdu trápí. Kdybych Kubíka nechala v jeho těžkém okamžiku vykřičet se samotného, nikdy bych se nedozvěděla, co má na srdíčku. Teď s Kubíkem víme, na čem máme společně pracovat.

Díky moc za Vaše nevýchovné tipy a přeji Vám spoustu spokojených dětí i jejich rodičů.

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Já teď bilancuji něco přes rok v Nevýchově a musím říct, že se toho strašně moc změnilo. Hlavně já, v dobrém slova smyslu 🙂

Bylo by toho hodně, co bych mohla popisovat, ale nejvíc mám dobrý pocit z toho, že ve většině situací s dětmi dokážu být „nad věcí“, že jsem postupně dospěla k tomu, že mě jen tak něco nerozhodí.

Prostě jsem přijala ty emoce dětí, nechám jim je prožít a pak můžeme dál, jsem s nimi, když potřebují. Stojím za dětmi a naší společnou komunikací, ať už před příbuznými nebo autoritami ve školce 🙂

Je to obrovská úleva. A navíc se dá tato zkušenost zúročit i později, až mi skončí mateřská… Budu přeci jen jinde, než před ní. Děti nás učí a je krásné to prožívat s nimi, bez nich by bylo hrozné prázdno…

A i když i u nás se najdou občasné přeháňky- nervozita, stres, křik, beru to jako život a nebráním se i těmto projevům, protože to prostě k lidským vztahům patří…

Nabíjí mě filozofie, kterou Nevýchova šíří a lidé, kteří jsou na stejné vlně, protože číst denně příběhy z reálného života mě posouvá dál a přináší uvědomění, že v tom nejsem sama 🙂

Díky ❤️

Právě jsem dokoukala úplně poslední video v kurzu a konec obrečela, protože na mě dolehlo, jak moc mi to změnilo vztah se synem, pohled na něj, na mateřství a prohloubilo lásku k němu a vrátilo jemu důvěru vůči mně… Tohle se nedá popsat slovy, to se musí zažít..

Děkuji, Nevýchovo…❤️❤️ Mám spoustu popsaných papírů, kdy jsem si vypisovala pro mě vše důležité a budu se k tomu průběžně vracet. Každý týden jsem v každém videu hltala každé slovo.

I ta myšlenka, že pláč přejde je úžasná!
To je asi jedna z věcí, ve které mi nevýchova nejvíc pomohla. Dřív jsem byla z každé naší hysterické scény (starší 4 r dcerka je opravdu hooodně emotivní a zároveň strašný introvert) úplně rozhozená, zkazilo mi to náladu, dokonce jsem si říkala, že ji takhle nemůžu mít už ráda (a bohužel jsem jí tím i argumentovala a říkala jí to, ve dvou letech!).

A nevýchova mi pomohla pochopit, že je to momentální nastavení, způsob, jak něco říct mě nebo okolí, není to nic definitivního, vyjádření negativního vztahu ke mě nebo okolí, za pět minut bude po všem a pokud to vyřešíme v pohodě, nikdo si na to už ani nevzpomene (naopak, když z toho udělám scénu ještě já, máme opravdu zkažený den a do budoucna narušený vztah).

Včera jsem se synem (4 roky) zažila tuhle událost: přišli jsme domů a syn na mě začal křičet vypadni, blbko a chtěl mě plácat, že byt je jen jeho, ať jdu pryč. Mohla jsem reagovat výchovně, zakřičet na něj, dát mu na zadek a odejít pryč a nechat ho vyvztekat.
Já se ale rozhodla jinak, protože jsem cítila, v srdci a intuitivně, že syn volá po lásce, jakoby volal, mami, když mi nepotvrdíš, že mě máš ráda, umřu, potřebuju vědět, že mě máš ráda. Vypadal naštvaně, ale uvnitř se asi cítil hodně ublížený, smutný.

Tak jsem tam s ním byla, objímala ho a říkala: „mám tě ráda, ty chceš potvrdit, že tě mám ráda, co? ano, mám tě ráda, jsi můj syn a jsi pro mě důležitý, potřebuješ cítit lásku, viď? potřebuješ to potvrdit, že? ano, a já tě teď obejmu, protože tě mám ráda, a ty to možná někdy necítíš, promiň, že to někdy při těch starostech a trápeních nedokážu dát najevo tak, jak bych chtěla…“

A syn roztál, přestal se vztekat, plakat a házet kolem sebe ta ošklivá slova, koukali jsme si do očí, které se mu najednou úplně rozzářily, a nedokážu ani slovy popsat, jak nádherné to bylo, cítit tu blízkost, něhu a doslova proudění lásky, která z nás obou vytryskla a byla tam mezi námi…a tak jsme si o tom ještě povídali, oba dojatí…

A já si uvědomila, jak málo dávám synovi najevo, že ho mám skutečně ráda, že ho poslouchám, že jsem tu pro něj, ne jen slovy, ale skutečně tam pro něj být a zahrnovat ho svojí přízní…A to díky Nevýchově :-)

Z celého srdce Vašemu nevýchovnému týmu děkuju. Tenhle výlet za mým pětiletým já a smutnou maminkou mě vzal do uplynulých měsíců s mou holčičkou a ukázal mnoho.

Mám reakce rychlejší než samopal a startuji lepe, než nové Porsche, takže změna u nás doma prostě musí vzejít ode mě, ze mě, protože to tak už nechci, už nechci plakat ve vaně, tahat vagón vlastních výčitek, házet vinu na manžela, protivnou sousedku, neochotnou pošťačku a zlobivé dětičky v práci.

Chci se vylíhnout v dospělou zralou a správnou mámu, kterou si naše Štěpánka zaslouží, protože je vážně úžasná, jak říkají všichni kolem…

Děkuji Vám, jste drsné, ale skvělé a já se vší pokorou a úctou ráda přijdu na kurz a budu se učit a stávat svým vlastním já.

Nevýchovná skupinko, děkuji vám za tento díl ještě o kousek víc.

Připomenout si s čím denně bojuji, co mě neustále atakuje, trápí, dělá mi naschvály, rozčiluje mě až na hranici únosnosti, a to se svými vlastními běsy a strachy a naučenými vzorci. Se svým vnitřním dítětem.

Víte, kdy mi to vše kolem výchovy šlo nejlépe? Když jsem tyhle své dětské vzpomínky a bolístky nechala za sebou a nebojovala s nimi, jen jsem je akceptovala, protože minulost nezměním. Ale současnost a budoucnost jsem činila a chtěla činit jinak.

Jenže člověk je tvor chybující a prožívající. A někdy se každému z nás stane něco, co z nás třeba jen na chvilku udělá ty děti znovu a člověk se vykolejí. Někdy to může být drobnost, jindy nemoc nebo náhlá úmrtí nejbližších. Mnohdy si ani nemusíme všimnout, že je něco jinak.

A k tomuto patří onen velký dík, že jste mi dnes ťukla do soupravy, aby se kola zase chytla správně kolejí. Pokud se zastavím, přestanu bojovat a začnu naslouchat svému vlastnímu vnitřnímu dítěti ve mně, dokážu naslouchat i těm svým milovaným, tak jak potřebují.

Nevýchovo, tak za tohle video klobouk dolů ❣️ i když od začátku praktikuji se synkem Montessori a respektující rodičovství, tahle myšlenka mi totálně unikala… je to ten samý vzorec, který si nesu z domu…

Babička, která se k nám přistěhovala, když bylo 7, aby mi “nahradila tatínka” a celý svůj život “obětovala” mně a maminka, která po rozvodu makala za dva a obětovala čas se mnou pracovním cestám…

A teď tady jsem, již rok po porodu, a co měsíc brečím, jak jsem u porodu vlastně umřela a už je vše jen o synovi a do vypětí sil mu zabezpečuji dokonalé prostředí pro seberozvoj a samostatnost… no, bylo by to na celou knížku 🙂 

Děkuji za tenhle kurz, je to další dílek do skládačky, jak konečně vychovat novou sebevědomou generaci, která bude mít svůj osud pevně ve svých rukou ❣️ s vy­rovnaným vztahem ke svým rodičům i vlastním dětem…

DĚKUJI

Chtěla bych poděkovat tvůrcům Nevýchovy a podpořit účastníky kurzu. Katka to zmiňuje v prvním kurzu a v tom druhém to teď ještě zdůrazňuje. Shlédnutí videa a použití těch frází z lekce nezaručí, že se mávnutím kouzelného proutku všechny zádrhely v komunikaci spraví a zmizí všechno kňourání, pláč, vztekání.

Pravda, často jsem si říkala (a ještě říkám), stojí mi ty nervy za to? Prostě jim jednu střelím, aby zjistili, že vztekat se teda nebudou, nic si vyřvávat nebudou.Ono by to opravdu fungovalo, pokud chceme, aby bylo ticho a po našem. Já jsem také vyrostla v policajtské a učitelské rodině a žiju :-)

Ale víte co? Ony se ty krásné nevýchovné vlaštovky začínají objevovat. Poslední dobou mi čím dál častěji padá čelist. Např. když malá (4r) sama odloží tablet s tím, že už ho měla dlouho, takže si teď musí odpočinout. Půjde si hrát ven a až si odpočine, zase si ho vezme. Nebo si s mladším bráchou (2r) vymění tu hračku, kterou brácha chce a hrozně kvůli ní řičí.

Nebo, a to beru jako největší úspěch, mi vysvětluje, proč brečí a co by potřebovala. A když jí něco zakážu, třeba chvíli pláče a odchází vedle do pokoje, ale za chvíli přijde a sama zkouší navrhnout dohodu. Konečně! :-D A ten mladší prďola to napodobuje.

Jako, jo, jsou to nervy (nevybuchnout, zastavit se, naslouchat a nejet jak kamion ve svých kolejích), ale ty děti to nakonec pochopí, vstřebají a začnou to vracet a ta důvěra dětí k mámě a tátovi je tak obrovská, dojemná, krásná! Stojí to za to! Držte se, rodiče. A Katko a Nevýchovňáci, DÍKY!🍀🌺

Děkuji za úžasný webinář o agresivitě. Až jsem kolikrát měla slzy v očích. Hlavně z příběhu, když jsem se vcítila do role dítěte.

Vzpomněla jsem si, že jsem přesně takové zoufalství prožívala i já, když jsem byla malá a dopadalo to úplně stejně, vztek a agrese a přitom jsem potřebovala jen vyslyšet, říct svůj názor, aniž bych byla přerušována, zesměšňována…

Místo toho jsem byla nechána sama v pokoji, abych se vyvztekala, nebo se mi ještě rodiče smáli. Nesnášela jsem, když nebyly moje názory respektovány, ale jen shazovány, jen proto, že jsem dítě, tak tomu přece nerozumím.

Kéž by takové webináře existovali i dříve, věřím, že by se že mě vyrostl mnohem více sebevědomí člověk, který o sobě stále nepochybuje.

Děkuji za tento webinář 🙂

Ahoj,

dnes jsem dokončila kurz Nevýchovy. Moc ráda bych se s váma podělila o svou zkušenost.

Když teď slyším maminky jak říkají, že si neví rady s dětmi tak už vím, že jednoduchá rada neexistuje. Je to velice komplexní záležitost vnitřního nastavení maminky, dítěte, ochota naslouchat a vcítit se nejen do dítěte ale i do sebe.

Dovolit si mít emoce, špatnou náladu a nebicovat se za to. Dovolit dítěti emoce a být k němu laskavá ikdyz vás propichujou oči cizí paní v obchodě ale i oči vaší mámy nebo tchýně 😅 ( u rodiny je to mnohem horší 😅).

Sebrat koule a postavit se za sebe a své dítě, převzít zodpovědnost za svoji výchovu a budování vztahů s dětmi. Je to hodně těžký úkol.

Obzvlášť když vám nikdy nebylo dovoleno projevovat negativní emoce a najednou máte říct ne svý mámě či tchýni, které to hned vezmou jako útok.

A tady je velmi důležité udržet svoji hranici a nenechat se zastrašit. Všem moc přeji aby našli svoji cestu k dětem a byli s nimi šťastný a v harmonii.

Děkuju moc kurzu Nevýchovy, děkuji že jste.

Webinář o vzdoru byl perfektní! Já osobně jsem hodně emotivní člověk a samozřejmě i hodně emotivní matka a i já se vztekám když se vzteká moje dcera (4 a 1/2 roku) a ona je prostě celá po mě – palice, drzounek a nebojí se ozvat když se jí něco nelíbí.

A pak kolikrát stojíme a křičíme obě a výsledku se nedobereme, protože jsme obě na vlně těch vysokých emocí. Už delší dobu se s tím snažím hodně pracovat a vnímám, že zachování klidu je samozřejmě naprosto nezbytné a Váš webinář mi jen dopomohl si to vše pořádně uvědomit.

Co je zajímavé zjistila jsem, že jak nesnáším když můj otec říká dceři takové ty typické věty neřvi, hned přestaň na to není nikdo zvědavý apod. a já to v tu chvíli absolutně nesnáším a zastavuji ho protože VÍM že je to špatně, ale pak ve vyhrocené situaci udělám někdy to samé.

A pak jsou tu výčitky a vědomí, že já taková matka být nechci. Děkuji Nevýchovo za Váš webinář. Rozplakali jste mě dvakrát, protože není lehké si připustit, že většina nedorozumění a vzteklých scén, je vlastně naše chyba, moje chyba a připustit si, že dítě je v tu chvíli nepochopené a vlastně samo.

Včera mi to málem utrhlo srdce. A vím, že tím, že to VÍM, na tom budu maximálně pracovat aby jsme s dcerou byly plnohodnotné partnerky v komunikaci. A víte co často říkám na reakce ostatních, že je moje dcera hodně emotivní a svá?

Že budu tisíckrát raději podepisovat poznámky, že je tak trochu drzá, než aby stála v koutě a nechala ostatní aby na ní dříví štípali. Je to svéhlavička – ale MOJE svéhlavička a já jí takovou miluju.

Jen spolu nesmíme v těch těžších chvílích bojovat – ale o to už se postarám já abych fungovala lépe a nechala jí bez mého vzteku ty emoce prožít a překonat.

Děkuji! 🙂

Musím se podělit o krásný sladkobolný zážitek s naší Eliškou (2 roky). Jeli jsme zrovna v autě, když mi přišla zpráva, že mi umřela babička.

Byla už sice hodně stará a hodně nemocná a už říkala, že se těší, až se jí smrtí uleví, ale i tak mě to rozplakalo, protože jsem jí měla ráda.

Seděla jsem vzadu v autě s Eliškou, po tvářích mi tekly slzy. Eliška se na mě dívala a říkala “maminko, máš kapky”.

Tak jí vysvětluji, že to nejsou kapky, ale slzy. “Pláču Eli, protože jsem hodně smutná. Umřela mi babička, kterou jsem měla moc ráda a teď jsem smutná, víš. Tak potřebuju plakat”.

Eliška na mě chvíli koukala a pak řekla “dudlík pomůže”. Tak jí říkám, že je hodná, ale že ho teď nemáme a že nedudám. Tak mi dala svojí panenku, což mi nakonec moc pomohlo.

Zasáhla mě síla dětské empatie a jak málo stačí k tomu, aby dítě pochopilo, co se ve druhém děje. Jen popsat a nebát se sdílet i to, co moc bolí.

Krásný den všem ❤️ chtěla bych se podělit o mojí zkušenost…mojí cestu s nevýchovou. Ač byla někdy pěkně trnitá, klikatá a bolestivá…nikdy jsem nestrácela naději, že je možné mít krásný vztah s dítětem plný lásky, naslouchání, respektování, pochopení a přijetí. 😊🍀❤️🙏

Když to zhrnu byla to cesta sebepoznání, uvědomování, odpuštění. Hledání svých skutečných hranic, hledání odvahy ty hranice si ustát. Bylo to období, kdy jsem se strácela v tom zda už jedu policajtovaní nebo pro změnu nadšencování.

No byla to jízda 😀 Ale konečně jsem našla ten můj směr, který mi dává smysl. A za to děkuji všem z nevýchovy a i maminkám kteří mi tady pomáhli ❤️❤️

Jsou situace kdy si dítě začne z ničehonic ,,vymýšlet,, známe to asi každá. A to chci to nechci …mámá nesmí musí táta/babička…atd. Nevím jak vy ale já se snažila dítěti vyhovět anebo pro změnu ustát svoje NE bo už to ve mě bublalo.

Ačkoliv jsem si myslela, že pro dítě dělám vše co chce…tak to ve finále bylo, že ani to dítě neví co chce a prostě jsme v tom nějak bloudili dokola. Jak se to říká dítě nás umí zrcadlit…dokáží to, že nám pomáhají vyléčit naše staré rány a nepochopení…jsou to malé lásky 😇❤️

A včera kdy byla taková situace, že si Sofi začala ,,vymýšlet,,…přišel ten kouzelný okamžik a já se v tu chvíli cítila jak ,,jogový mistr 😀,, Klekla jsem si k Sofince a upřímně se ptám co tě trápí? Sofinka povídá že děda není …aha stýská se ti …a ještě něco tě trápí?

Sofinka povídá děti dort …povídám, že nemám dort, že si bude muset počkat až bude mít někdo narozeniny…moje odpověď se jí nelíbila …to co jí trápilo bylo to, že si vzpomněla na písničku, kde si děti dělají dort a ona by ho chtěla dělat s nimi.

Tu lásku a obejmutí co mi pak dává jen proto, že jí naslouchám …jsem za ty okamžiky vděčná. ❤️

A to mi připomíná jak se v kurzu říká…,,dítě má vždy důvod proč se chová tak jak se chová, jen ho někdy neumíme vidět. A v mém případě to bylo prvně pochopit, naslouchat a uzdravit své vnitřní dítě (malou Nikulinku). Chci tím říct, že když přijmeme, pochopíme samy sebe …pak teprve můžeme příjímat a chápat svoje děti.

Musím se podělit o své prozření o odsavani nudli. S mým synem (16m) jsme u odsavani vždycky hrozně trpěli. Někdy “výchovně”, někdy “nevýchovně” (tj. s respektem, ze opravdu nechce). Ale ja se s tím nemohla pokaždé vnitřně smířit, když jsem viděla, jak nemůže u kojení dýchat a lapa po dechu.

Odsavani bylo vždy jen před uspavanim na prsu :) nakonec jsem dospěla k tomu, ze jsem se opravdu vnitřně utvrdila v tom, ze je to pro nás pomoc a s touhle rozhodností jsem o tom synovi rikala. On samozřejmě nesouhlasil a tak jsem ho objala, dala pochopení pro pocity a šla na to.

Maly si to odkricel jako vždy, ale tentokrat to bylo jiné. Hned po vypnutí vysavace byl OK. A najednou mi došlo, ze MŮŽE – muže u odsavani brecet a křičet, muže to byt jeho cesta, jak to zvládnout, hned se ventilovat a byt zase v pohodě.

Vždycky jsem byla přesvědčena totiž o tom, ze když se teda nějak dohodneme, tak to půjde vlastně s úsměvem a na pohodu. To byl muj aha moment. Dneska je to třetí den, co mu vždycky potvrdim, ze muže i křičet a ze to je v pořádku a ono se to samo lepší. Není to tak vypjate jako dřív.

Dekuju nevychově, ze mi dennodenně nasazuje brouky do hlavy, abych premyslela o sobe a všem kolem syna jinak :)

Milá nevýchovo,

chápu, že máte jistě mnoho e-mailů a třeba se nedostanete k tomu si tento přečíst, ale mám nutkavou potřebu Vám tímto e-mailem poděkovat a proto jej píší. Ať už si najde čtenáře nebo ne :)

Nějakou dobu poslouchám Vaše podcasty a v tuto chvíli jsem asi v půlce 5 týdenního kurzu. Mam dvou a půl letou dcerku, kterou miluji nade vše, ale už nějakou dobu poslouchám, že mi dá zabrat. Že je to malé vzpurné stvoření, která si chce věci vyřvat a chce aby bylo po jejím.

Markétka je opravdu úžasná, společenská a hravá holka, ale je pravda, že je o něco živější než jiné děti. A řeči ve stylu „ale začni s tvrdou rukou, jinak ti přeroste přes hlavu“ mi opravdu mnoho klidu nedaly. Jsme s malou jen my dvě, takže občas jsem si opravdu říkala, zda ji zvládnu vychovat dobře. Zda na ní stačím…

A tak jsem začala s nevýchovou. Dělám malé krůčky ke změnám komunikace s mou dcerou a jsem občas upřímně příjemně překvapena jak spolu lépe vycházíme. Ale včera jsem zažila pro mě neuvěřitelně silný okamžik.

Měly jsme toho s dcerkou hodně k vyřízení a tak jsem běhaly od rána. Vyřídit pasy na dovolenou, návštěva pediatrie, tankování na návštěvu babičky na Slovensku, pošta, zásilkovna…

Na různých zastávkách dostala něco k zakousnutí a na mlsání. Na benzínce si ještě vybrala bonbonky do auta, u kterých jsem ji řekla, že ji je vezmu, ale že to bude pro dnešek se sladkým stačit.

Dojely jsme do zásilkovny poslat balíček. Konečně poslední zastávka. Při odchodu Markétka ukazuje na bonbóny se slovy „maminko, cu“. Tak jsem řekla, že opravdu už ne, že má ještě otevřené balení bonbonu v autě.

A nastal křik. Pláč a dupání nohama. Spoustu očí směřující ke mě s očekáváním co udělám s tímto malým „spratkem“, který si chce vyřvat sladkost.

V tu chvíli se mi v hlavě ozvaly staré vzorce. „No to né tohle, hned ji ukaž jak se chovat. Dej ji na zadek a vem ji i ty bonbony co má v autě. Takhle se chovat nebude. Smrádě jedno rozmazlené…“ už šel do mě vztek.

Ale všechno tohle překřičel Váš hlas. Hlas nevýchovy, který mi řekl „vztek vztekem nevyženeš, prožívá emoci. Nevadí. Vyřešíte to SPOLU.“

Tak jsem vzala Markétku na ruce a udělala 3 kroky k autu, kde jsem ji řvoucí posadila do sedačky. Začala jsem ji hladit po tváří a chtěla ji podat již otevřené bonbony. Začala kopat a řvát neeeeeeee.

Tak jsem ji jen držela za ruku a řekla „já ti rozumím. Někdy jsou věci k vzteku. Jsem tady s tebou,“ a dál ji jen držela za ruku. Po chvilce se Markétka uklidnila, chytila mě kolem krku a ještě chvíli držet a pofňukovala mi do ucha. Koukla se na mě, něžně vzala bonbony z ruky a řekla děkuji maminko.

Celá tato scéna trvala méně než 2 minuty. Zdá se to jako ne úplně mimořádná scéna, ale pro mě to byl hodně silný zážitek. Přesvědčení, že s láskou a pochopením zvládneme každou situaci.

Před nevýchovou bych ji plačící hodila do auta a nechala ji vybrečet. Možná se slovy „nemůžeš mít všechno a nebudeš mi skákat po hlavě.“ Takže by ani jedné z nás nebylo dobře.

Ano, vím že budou dny lepší a horší. Ale taky vím, že se z nás stávají parťáci, kteří se milují a respektují a vždy „to“ nějak vyřeší.

Moc Vám děkuji tedy za to, že jste a za to, že děláte co děláte. Za Vaše nakopnutí správným směrem a za to, že mě měníte k lepšímu rodiči :)

S láskou

Mami, máš radost?
Ani ne, jsem dost unavená.
Pojď mít radost. Mám tě rád. Moc.

Tisíckrát jsem slyšela různá neboj, nebreč, nekřič, nezlob… pojď mít radost mi někdo řekl poprvé 🙂

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Stala se nam takova fakt vtipna prihoda, kdyz jel Jonas na kole a spadl, odrel si nepatrne ruku… zacal hrozne narikat, ze ma diru v ruce…

Snazila jsem se ho uchlacholit, uznat jeho pocity, ale po nejake dobe mi trochu zacly tect nervy… kouknu a kolem nas stoji 4 lidi a koukaji na nas, co se deje, ze dite tak narika…

Tak jsem zkusila posledni pokus – ja: vidim, ze te to boli, ale potrebovala bych jet domu, abych ti to mohla umyt a zalepit, mohl bys prestat tolik plakat? nebo mi jeste rekni, co by ti pomohlo, abychom dosli domu v klidu…

Jeho odpoved: BANAN me totalne odrovnala, vyprskli jsme oba najednou smichy a bylo po problemu.

Poslední týdny mi snad konečně začíná něco docvakávat, týká se to uznání pocitů. Dva roky jsem v kurzu a dva roky na tom pracuju.

Až teď mi začíná docházet, že jsem to vlastně stále brala jako určitou manipulaci, jak zastavit vztek. Ač nevědomky, pořád sem se snažila dceru (5,5 roků) ovládnout, zastavit její vztek.

Sice už to nebylo křikem, nebo bitím nebo odvedením pozornosti, vyhrožováním. Ale uznáním pocitů. Nový způsob manipulace.

Když jsem jí říkala věty jako: ty seš rozlobená, viď, seš teď naštvaná? …ve skutečnosti ve mě stále bylo: to je hrozný ten řev, ať už přestane, proč musí řvát kvůli každý blbosti a ještě u toho vypadá uplně nemožně, chová se teď jak dvouletý dítě.

A mezi lidma ještě navíc: to sem teda nemožná matka, že nezvládne uklidnit svoje dítě a ostuda za to že v 5 letech dokáže dítě ještě dělat takovýhle scény kvůli maličkostem.

No dva roky mi to trvalo, než mi došlo, že se snažim takhle uměle uznávat pocity, kdy slova říkají uplně něco jiného, než co si myslim a nedokázala sem v tu chvíli změnit to, co si myslim.

Prostě ve mě svítila červená kontrolka, je potřeba ten řev co nejdřív zastavit. A uznání pocitů je na to nejlepší prostředek. Cílem bylo zastavit to.

Až teď mi teprve začíná docházet, že cílem neni zastavit to, ale podpořit jí v tom okamžiku, být u ní ve chvíli, kdy prožívá silnou emoci a pomoci jí to překonat. Jenom být s ní a naslouchat. To už je ten cíl. Prostě si to prožít.

Cílem je být podporou v tu chvíli. Když si vzpomenu na sebe, když sem fakt rozčílená, taky by mě asi moc nepotěšilo, kdyby mi někdo suše řekl: seš naštvaná viď …a očekával, že se během 5 sekund uklidnim.

Potřebuju se vypovídat, potřebuju aby mě někdo jen vyslechnul, neradil, nekritizoval, nezlehčovat, neřikal, že to přehánim.

Potřebuju si i zapřehánět a nechat to odeznít a pak se mi strašně odlehčí a sem schopná říct: já vim, že sem přeháněla, ale prostě sem se tak cítila. :)

Děti jsou fakt jedni z nejlepších učitelů :)

Ani nevim jak zacit, ale jsem dnes tak plna emoci ze se o to musim podelit… aneb co mi dala Nevychova?

Dost casto o tom premyslim a posledni dobou sleduji ty sve dva skritky a zjistuji ze posledni dny jsou tak neskutecne plne pohody a ja si to doopravdy uzivam coz je bozi!!!

Vlastne to zacalo tim ze Vasik chtel novou skolku… a osud tomu chtel a na predevcirem nam na hriste prihral do cesty pani majitelku jedne soukrome skolicky kde maji i hernicku.. tak jsme se tam byli juknout…stravili jsme tam 2.5 hodiny!!!

Coz nechapu. Me to v hernach fakt neba a moje deti taky ne… ale tentokrat Vasa ani nechtel pryc? a s pani se moc fajn povidalo a tak nejak vyplynulo ze by zrejme brali nejakou vypomoc k detem!

Muj sen… byt co nejvic s detmi a nevracet se to doho sileneho rychliku kdy jsem v logistice koucovala dopravce… tady by mohli byt oba kluci se mnou… sice do dubna, kdy mi konci materska je jeste plno casu a vse se muze zmenit ale … asi vim co chxi delat a ze to pujde skloubit ke spokojenosti vsech.

A dnes po krasnem dopoledni kdy odmenou mi byli dve stastne a rozesmate deti v bazenu jsem diky babi mela cas i na sve velke hobby ktere me nabiji… a kdyz si tu tak vecer balim ty sve hamdmade poklady a jsem cela spokojena…tak mi neda nezauvazovat nad tim co mi posledni rok dal…

Spoustu driny a slz kdy se mi neco nedarilo a ja to s klukama neustala…ale je jich tak nejak cim dal tim min…

A ano, Vasa se obcas vzteka ale opravdu mi moc pomohlo smirit se s tim ze to neznamena ze je fracek rozmazlena ale ze to tak proste je… ze jsou to chvile kdy musim jeste vic otevrit srdce a pak zjistim ze vlastne vse ma reseni (ano, rozloupnute kinder vajicko jde spravit…staci cokoladu pomackat a dat na chvili do lednice ☺️)

…ze to ze neni vzdy po mem a s mym dospelackym rozumem je naprosto v poradku, jiak by to nemelo smysl… ze at si ostatni mysli co chteji, nam je to fuk? a hlavne… ze MOJE potreby jsou dulezite!

Ze neni nic spatneho na tom kdyz deri pohlida babi a ja jdu misto vareni obeda varit mydlo? ze timhle smerem chci dal jit… respektovat sve deti..sebe a sveho milovaneho muze..

A tim padem vlastne i vsechny okolo… ze to ma smysl i kdyz se nekdy nedari… a na spoustu veci jsem si prisla z velke casti hlavne diky vam… diky moc.

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Chci se podělit o svou zkušenost se zastavením se ve vyhrocené situaci. Jsem spíš ten typ, co jakmile má dojem, že je spěch, tak se snaží všechno stihnout rychle rychle, jako tank.

Dávání stopky mi teda fakt není vlastní, nicméně učím se. Nedávno jsme se s Fífou chystali jít ven, oblíkali jsme se a viděla jsem, jak Fífa zpomaluje, a nakonec přímo vzdoruje tomu, abych mu pomohla do bot.

Už jsme byli oba jinak oblečení, zimní bundy, pekelné vedro, a cítila jsem, jak ve mně roste tlak. Nejradši bych ho popadla, narvala do bot a vyhodila za dveře :).

Místo toho jsem otevřela dveře, nadechla se blahodárně studeného vzduchu (ochladila mou horkou hlavu) a řekla synovi: Víš Fífo, já mám teď vztek. Tak si tady sednu a počkám, až mě to přejde, jo?

Sedla jsem si na podlahu a vydýchávala to. Byla jsem tak soustředěná na svoje pocity, že jsem si poprvé nevšimla, že mě Fífa šťouchá do ruky. Když jsem vzhlédla, zjistila jsem, že do mě šťouchá právě těma botama, co si chce obout :)

Díky vám.

Když je Kačenka (33m) treba den a noc beze mě, tak potom stačí nějaká prkotina, mnohdy ani není zřejmé co, a ona pláče.

Nejdřív mě to lekalo, štvalo, snažila jsem se jí uklidnit – vždyť přeci už jsme spolu, tak proč pláčeš. Ale bylo to jen horší a scénky se třeba opakovaly po půl hodinách.

Přestala jsem uspokojovat svojí představu a potřebu, jak se v klidu po setkání užijeme, tlačit to do té představy a najednou to jde.

Ona se vypláče, já jí přitom objímám a chovám, má času, kolik chce. Teď už se většinou do 5 minut zklidní a pak už se jen mazlí.

Někdy pak řekne, že se jí stýskalo (ale přitom jí bylo i fajn, což se vlastně nevylučuje), tak mě napadlo, že ona prostě takhle vyplakává svůj stesk a už tam pro ní jenom při tom pláči jsem.

I když babička/tatínek řeknou „prosim Tě, vždyť si na Tebe ani nevzpomněla, to ona jenom zkouší“, tak na to nehledím, protože co my víme, jestli si opravdu vzpomněla nebo ne, do hlavy jí nevidíme.

No a po vyplakání je pak z ní zase veselá holčička.

Až keď som našla NV (Nevýchovu), tak som prišla na to, že plač je ok. Naozaj som si dovtedy myslela, že mojou svätou povinnosťou je, aby bolo moje dieťa nonstop šťastné. Plač=moje zlyhanie.

Viete ako sa mi uľavilo? Zas o kus menej ťarchy na mojej túžbe po dokonalosti. Odvtedy hovorím, že aj keby mi NV nič iné nepriniesla do vzťahu s mojím dieťaťom (deťmi), tak toto stálo za každý jeden cent ❤️

Ďakujem za Váš webinar, zrovna v tomto období riešim sama ako si spracovať svoj hnev aby som to vedela naučiť naše dieťa. Ďakujem nevychove i za to, že ma učí ako komunikovat nielen s deťmi, ale i s dospelími. Stále sa učím…

Začala som ju uplatňovať na partnera, rodičov, sestry i kamarátov 😀 a zmeny nastali vo všetkých vzťahoch k lepšiemu. Ale najmä prečo to robím je pre seba… MNE sa žije lepšie ako mame, sestre, partnerka, dcére.....

ďakujem NEVYCHOVA

Vaše poslední webináře mi velice otevřeli oči a pochopila jsem kde je ta základní chyba a na čem mám vlastně pracovat – ano na zvládnutí dítěte sama v sobě aby mohlo vyrůst a bylo si jisté samo sebou… Ale proč Vám to všechno píšu…

Včera přišel nejstarší syn ze školy s úplně stejně neutrálním výrazem jako jindy. Ale stačila jedna přesně mířená otázka (místo obvyklého „tak co?“ jsem se zeptala „jaký jsi měl den?“) a vše bylo tentokrát jinak.

Syn se rozplakal a povyprávěl co vše se mu ten den stalo, co bylo špatně, co se nepovedlo, kdo mu ublížil… Nechala jsme ho plakat a mluvit – seděla jsme u něj a poslouchala (no a co že byl v kuchyni bordel který jsem zrovna uklízela a ve vedlejší místnosti zrovna plnilo plínu miminko )…

Když zvedl oči a čekal mou reakci nic jsme nehodnotila, jen se ptala a snažila se, aby se sám zorientoval ve svých pocitech a našel i v tom naprosto strašném dni jistotu, že on je naprosto v pořádku i když se cítí strašně.

Povídali jsme si až se úplně uklidnil a začal se usmívat… Největší odměnou a důkazem že to dělám dobře (i když často uletím) mi bylo, že nakonec syn přišel objal mě a řekl že mě má moc rád…

Děkuji že jste a ukazujete nám, že i my dospělí můžeme dělat chyby… Důležité je si je uvědomit a pracovat s tím. Ještě jednou moc díky a přeji krásný den

Před několika dny jsem si četla Vašeho průvodce „Co dělat, když se dítě vzteká“. Aniž bych to tušila, předevčírem měl můj malý Ondrášek (21 měsíců) svůj první pořádný vztekací záchvat. U babičky v kuchyni, když chtěl vařit z reálných surovin.

A díky Vám jsme to zvládli.. Nejprve jsem začala podléhat emocím, ale pak jsem si vzpomněla na průvodce, zhluboka se nadechla, sedla si k němu a jen řekla, že mu rozumím, že ho naštvalo, že nesmí brát babičky těstoviny.

Jeho vztek byl opravdu silný, nikdy jsem nic takového u něj nezažila. Vzteky mu létali slzy z očí..

Po několika minutách se trochu uklidnil a já mu řekla, že bychom se mohli spolu domluvit, jak to udělat aby byl spokojený on i já. „Ondro, pojďme se domluvit, chceš?“

A ono to celé zafungovalo.. Domluvili jsme se. Dala jsem mu na vaření křupky, které navíc může rovnou sníst místo tvrdých těstovin…

Ondra odcházel z kuchyně spokojený a já také.. Až mi vyhrkli slzy, že jsem to zvládla bez křiku, bez toho aniž bych ho plácla po zadku…

Moc Vám děkuji. Díky Vám jsem měla pocit, že jsem jako rodič opět neselhala, ale že se mi to podařilo vyřešit jinak a (snad) lépe.

P.S. Další vztekací scéna byla hned následující den, takže se asi Ondra rozhodl mě v tom sebeovládání a vzájemné domluvě pořádně potrénovat :D

Děkuji za Vaše rady,

Včera jsem dokončila kurz, změnilo se u nás opravdu hodně, a touto cestou chci ještě aspoň poděkovat.

Ten náš příběh je jen jedním úspěchem z mnoha. Tím největším je, že se úplně změnila atmosféra v naší rodině :-) 

Mám střední pedagogickou školu, jsem učitelka ve školce, a tohle mě ani na té střední, ani na nespočtu kurzů, dokonce ani na vysoké škole nikdo neučil, přitom Nevýchovou by si měli projít nejen rodiče…

Tak přínosná totiž je. A pod tohle se klidně podepíšu taky :-) Místo hledání „jak na ně“ jsem začala „být s nimi“ – a tohle bych přála, aby se povedlo každé mamince a tatínkovi.

Pochopila jsem, že nenesu zodpovědnost za emoce svých dětí, že si nemusím nechat rozervat srdce, když pláčou nebo se vztekají (a dřív mi to srdce rvalo na kusy a cíl byl jediný – hlavně zastavit pláč).

Naučila jsem se přistupovat jinak sama k sobě, ke svým emocím, k emocím druhých lidí. Kdybych měla dát někomu recept na šťastné rodičovství, tak řeknu jediné slovo – Nevýchova.

Takže za mě – jste prostě nejlepší a díky, díky, díky! :-)

Milá Nevýchovo, v první řadě bych vám chtěla moc poděkovat za to, že jste a co děláte. I v naší rodině se ukázalo, že díky vám jdu tím správným směrem.

Synovi jsou dva roky, nebudu říkat, že mi někdy neujedou nervy a nejsem na něj nepříjemná, ale když se tak stane, syn přijde obejme mě a dá mi pusu, stejně jako to dělám já pro něj. Dřív bych ho nechala ať se vzteká někde sám. Když pláču přijde, aby mi utřel slzy, stejně jako to děláme pro něj, ať už pláče kvůli čemukoliv.

Jsem ráda,že jsem dostala možnost vás poznat. 

Dobrý den,

chtěla bych Vám poděkovat. Nejdříve jsem slyšela asi 4 audia na spotify a poté jsem se rozhodla pro kurz. Mám za sebou první lekci, hlavně tedy POPIŠ A POZVI a musím říct, že je to neuvěřitelné.

Občas si připadám jako idiot, jak to zní nebo jak mluvím, ale má to smysl a myslím, že jde o zvyk ☺️ myslím si, že jsem chtěla svoje děti vychovávat přesně v tomhle duchu, jen byl problém v tom, jak to říkám…

Zkouším to tři dny a nestačím se divit. Mám dvě děti, Davídka, kterému je 5 let a Elišku, které je 16 měsíců. Davídek byl vždycky živel, nevnímal, neposlouchal… Však to znáte, co chci říct.

Ale teď, opravdu se snaží, svěřuje se mi, dneska jsme si spolu povídali půl hodiny před spaním a dozvěděla jsem se tolik věcí 😢😢🤩🤩

Eliška odmítá chodit na nočník a dneska, vždy když jsem to na ní zkouška jsem řekla: „Eliško, koukám, že máš plnou plinku a já bych byla ráda, aby ses zkusila vyčůrat na nočník, myslíš, že by to šlo?“ Stála, pak se na mě usmála a šla si pro nočník a vyčůrala se 🤩🤩

U Davídka mám třeba příklad tento: „Davídku, opravdu se mi nelíbí, jak dupeš, víš, že pod námi bydlí soused, kterému to vadí a já jsem potom nervózní a bojím se, že na nás zase přijde zvonit a bude nadávat, myslíš, že bysme se mohli snažit nedupat? Já se budu snažit nedupat s tebou“

Jeho odpověď „ano, maminko, zkusíme to spolu“ byla pro mě odzbrojující… Jsou to malé krůčky, ale pro mě obrovské pokroky, jsem úplně nadšená… Vždycky jsem to řekla jednou, dvakrát v klidu a pak už jsem řvala, ať sakra přestane dupat nebo bouchnu jako papiňák 🤦‍♀️😂😂

Také nemám teď vůbec potřebu křičet, jsem vnitřně najednou hrozně uvolněná. Doufám, že Vám moje dlouhé psaní nebude nudit, kdybych měla napsat všechno, co se za ty tři dny stalo, tak vydám knížku 🤣😂

Hlavně jsem Vám chtěla říct, že Vám moc děkuji. Opravdu to má smysl a opravdu je důležité, jak to říkám 🤩🤩 Takže Vám opravdu z celého srdce děkuji 🥰🥰🥰

Píšu takové své vnitřní AHA, zároveň to třeba někomu pomůže a taky díky Nevýchovo.

Dcera má 3,5r. Školku jsme zkoušeli před rokem, kdy byla ráda s dětma, chtěla si hrát. Přihlásila jsem ji do lesní školky, ke své kamarádce, do prostředí, které znala (chodily jsme tam do klubíku) a s dětma, které běžně vídáme, jen na dva dny v týdnu.

Vzdali jsme to čtvrtý den, druhý týden. Brečela tak, že jsem cítila, že to není v pohodě, i když jak jsem odešla, byla veselá, upovídaná, s dětma, kamarádka mi vždycky hned napsala, že cajk a poslala fotku. Ale to loučení nebylo ok. Brečela už od snídaně. Máme ještě mladšího syna, tak jsme školku zrušili a byli jsme doma všichni.

Když se v zimě řešil zápis, tak dcera prohlásila, že do lesní školky nechce (další z „matka si naplánovala“), byly jsme se podívat i ve spádové školce a to nadšeně kývala, že super.

První den pohoda. Druhý den taky. Třetí prohlásila, že chce ve školce zůstat na spaní. Ve čtvrtek byla doma, měla jít na plavání, poprvé sama, nechtěla jsem, aby toho bylo moc.

V pátek slzy při loučení, ale slib, že hned po obědě přijdu a výzva učitelky, že půjdou nalít rybičkám, co mají ve třídě, vodu, zapůsobil a odešla jsem bez jejího breku. Říká, že ve školce se jí něco líbí a něco ne.

A já, ač jsem ještě doma se synem, cítím, že moc chci věnovat nějaký čas jemu samotnému a že přestávám být pohodová matka, volnější dopoledne jsou jak lázně, takže školka prostě být musí v rámci zachování psychického zdraví. Navíc chci začít pomalu návrat do procesu.

Dneska ráno byl velký brek už u snídaně. Pak se uklidnila. Sbalily jsme fotky (používal jsme už dřív s hlídačkou), vybrala si jeden můj náhrdelník (kalcit na kůži, takže splňuje školková pravidla), do toho jsem schovala pusinky a objetí.

Před školkou začala zase brečet, sedly jsme na chvíli na lavičku, tulila se a brečela, že jí bude smutno. A já nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem ale, že ve školce netrpí, jen si musí zvyknout (hůř snáší změny a potřebuje pravidla a režim).

Ale bylo mi smutno a nebyla jsem si jistá, že ji v tomhle stavu zvládnu ve školce nechat. A pak mě napadlo (AHA), se zeptat, jestli potřebuje brečet „ano“ a zvládneme to i s brekem? „jo, zvládneme, jen budu brečet“.

Ve dveřích do třídy brečela zase, držela si náhrdelník, říkám „tak pusu, objetí a půjdu, jo?“ „jo“, dala mi pusu, objala a sama se otočila a šla do třídy. Chvíli ještě brečela, pak utřela slzy, napila se, vytáhla nějakou knížku a vesele ji ukazovala učitelce. (Do třídy je vidět)

Odpoledne hlásila, že to dneska bylo super. A já jsem strašně ráda, že jsme to zvládly. A že to, že brečí nutně neznamená hned zpátečku. Ale „jen“ prožívání emocí.

Takže díky. Byla jsem vlastně klidná, protože jsem tomu rozuměla. A překvapilo mě, že to nemusí být bez breku.

PS: U toho jsem měla ještě toho mladšího. Obdivuji jeho moudrost, kdy pozná, že mi má dát čas a prostor řešit sestru. Skoro jsem o něm nevěděla…

Krásný den všem z Nevýchovy,

kurz byl úúúúúžasný! Strašně moc všem děkuji. Sama děti ještě nemám, ale hlídám synovce (2 roky) a je to bájo.

Vždy jsem byla hodně ve stresu, nechtěla jsem moc hlídat, vždy jsem se bála a říkala jsem si: „Co budu dělat, když začne plakat, nebo se vztekat? Nebudu ho umět utišit.“

A teď jsem tak vycajkovaná teta :-D Už se vůbec nebojím s ním být. Vím, že to zvládneme spolu.

Už jsme takovou situaci zažili, když jsme byli na procházce, synovec seděl na bobech, a najednou se za ním objevil sousedův pes a hned byl u něj, že si ho očuchá. Synovec se lekl a začal plakat a křičet.

Hned jsem ho vzala do náruče, řekla jsem, že se musel leknout a že tam jsem s ním. Stála jsem tam, synovec plakal a plakal a já, strašný nervák a člověk, který pořád řeší, co si o něm ostatní myslí, jsem tam stála, úplně v klidu, bez paniky, a jen jsem ho držela a říkala: „Jsem tu s tebou. Chápu tě.“ 

Dřív bych asi říkala: „To se nic nestalo. To byl jen pejsek, ten je hodný. Vše je v pořádku. Nic se neděje. Hele, koukej, co tu mám.“

Když řekl, že chce domů, řekla jsem, že jdeme tedy domů. Netrvalo to dlouho a synovec se uklidnil.

Jsem na začátku, pořád hledám slova, pořád si nejsem jistá, jak vše vyřešit. Ale už se nebojím a nebojím se mu ani říct, že teď třeba nevím.

Už jsem týden o komunikaci a o důvěře slyšela asi 3× a vždy je to trochu lepší. Vždy se s ním na všem domluvím. Je to krásný pocit.

Moc Vám všem děkuji za tuto krásnou cestu. Těším se, až si vše zase poslechnu a prožiju znovu.

Děkuji, děkuji, děkuji. Mějte se krásně.

Nas syn Theo (2,5 roku) mel pred obedem takovou tu chvili “blbec”… s tatinkem, dedeckem a sestrenkou si hrali venku a najednou hystericky plac kvuli houpacce. Z jeho pohledu krivda, ktera uz nesla napravit.

Plac neustaval ani po 15 minutach a tak muj muz ho prinesl breciciho nahoru. Hystericky plac, kopani kolem sebe… nic nepomahalo a kazda slova vsech clenu rodiny vse jen zhorsovala. Navalovani place uz uplne kvuli vsemu, boj s nami, ze jsme ho nemohli ani prevleknout.

Povedlo se alespon to, ale plac neustaval. Nevedela jsem uz co delat a byla totalne bezradna… videla jsem jen ty pohledy vsech – od stejne zoufaleho muze az po hodnotici tchyni s tchanem…

A najednou jsem si vzpomnela, na to, jake to bylo kdyz jsem jako mala taky obcas mela tuhle chvili “blbec” a ze vseho nejhorsi bylo poslouchat vsechny ty rady co mam delat a jak bych se mela nebo nemela chovat 🙈

Uplne jsem si vzpomnela na ty karave hodnotici oci moji rodiny, kdy jsem brecela a nikdo mi nerozumel. Nechali jsme vsechny vedle a ja si sama zalezla se synem do postele, kde jsme se pritulili a ja mu vysvetlila, ze nemusi vubec nic! Ze jsem tu pro nej a ze je vsechno naprosto v poradku. Je v poradku se tak citit a nekdy proste jen brecet, kdyz mame duvod.

Tak jsme spolu jen tak lezeli a tulili se. Kdyz prestal plakat, vzpomnela jsem si na dalsi fazi, kdyz jsem byla mala – nutnost mamy vsechno analyzovat a probirat, z cehoz jsem mela jen vzdycky desne vycitky a spatny pocit ze sebe sama.

Theo se na me podival a ja vedela, ze nechci, aby se tak citil… nic jsem nerikala a jen jsem z batuzku vytahla dve celozrnne susenky s cokoladou. Vzal si jednu do ruky a koukal na me tema velkyma detskyma uplakanyma ocima.

Koukla jsem se na nej, vzala si druhou, zakousla se do ni a zacla se na nej smat. Udelal to same a zacal se konecne usmivat a kyvat, ze je vsechno v poradku 😍 

Opravdu moc dekuju NEVYCHOVE za to, ze vim, jak chci aby se muj syn citil v jeho tezkych chvilich! Aby se citil milovany a ze neni sam. Jeste jednou dekuji

Krásný večer, je už pozdě, ale chtěla jsem vám napsat hned teď čerstvě po zhlédnutí dnešního webináře. Moc vám děkuji za práci, kterou děláte.

Dnes jsem si u videa dost pobrečela. Teda chtěla jsem, ale jelikož mi to bylo před mužem trapné, tak jsem se snažila hodně nenápadně. A tím mi došlo, jak moc máte pravdu a jak moc si přeju být součástí rozbití tohoto vzorce, který v sobě máme.

Za mě byl tento webinář opravdu velmi unikátní zážitek, uvědomění a také motivací. Děkuji a moc se těším na další.

Také děkuji, že poskytujete takový poklad zdarma, zvláště v dnešní složité době. Přeji vám do budoucna spoustu úspěchů a radosti z toho, co děláte, protože to má rozhodně smysl.

Hezké ráno Katko a Nevýchovo,

ráda bych vám všem poděkovala za to, co pro nás rodiče děláte. Za vaše skvělé nápady, rady a inspiraci jak na děti. Účast v kurzu pro nás zatím není úplně v plánu, ale stále vás sledujeme na fb a čteme vaše příspěvky. Vaši práci propagujeme mezi známé, aby co nejvíce lidí změnilo přístup ke svým dětem a byli šťastnější (jako my).

Pokud vás to zajímá, ráda bych vám napsala pár situací- konfliktů u nás v rodině, které se učíme řešit a většinou se nám daří! Díky vám!

Žijeme s přítelem, dcerou a synem v rakouském Tyrolsku, tedy daleko od našich rodin, jsme tady na všechno sami. Takže uznávám, že mám někdy dětí, řevu, odmlouvání a všeho opravdu plné zuby a vybublám. Johannka byla vždy strašně hodná a opravdu zlatá, do té doby než se jí narodil brácha! To jí byl rok a třičtvrtě. Tehdy jsem si to neuvědomovala, všechno to přicházelo postupně a na malého byla hrozně hodná, má ho opravdu moc ráda. Nebrala jsem to jako žárlivost, ale jako ono „období vzdoru“.

Začal být problém někam dojít po svých, sedět při jídle u stolu, nechat si dočistit zuby, v noci se budila s neutišitelným pláčem a vztekáním atd.. Něco šlo vyřešit, něco hůř a také něco fungovalo dobře s tátou něco jiného s mámou. Ovšem když něco opravdu nešlo a já jsem se zeptala sestry, švagrové, kamarádek nebo rodičů na radu, dostalo se mi odpovědi, že po dobrém to určitě nejde. Tady jsou některé „zaručené“ rady, kterých se nám dostalo:

„Musíš ji zakleknout, jednou rukou držet ruce a druhou volnou rychle vyčistit zuby, ideálně když řve aspoň má otevřenou pusu! U nás to jinak nešlo u všech tří dětí“
Jo, vyzkoušela jsem to a chtělo se mi brečet s ní, takže poprvé a naposled. Zjistili jsme, že je klidnější, když ví a vidí co se děje. Takže stojíme spolu u zrcadla, malá má svoji malou baterku, svítí si do pusy a dívá se do zrcadla a já jí vedu ruku, pak si chvilku čistí sama a všichni jsou spokojení.

- „Musí si vždycky obléct, to co ty říkáš, přece nechceš aby prochladla!“
Vím, že u sestry, od níž jsem radu dostala to vede pouze k tomu, že jsou všechny děti věčně nastydlé- potí se jak běhají a pak prochladnou když se zastaví. Navíc je to vždy s křikem, když řeknou, že je jim horko a nesmí se vysléct.
Takže když někam jdeme vezmu vždy raděj víc oblečení a to jí nabídnu pokud mám pocit že by jí mohlo být zima a samozřejmě kontroluju. Má 2 a čtvrt roku a když je jí zima nebo horko, řekne si. Joo spí jen v tričku a odmítá i deku a to tady máme hodně čerstvo, ale čemu to vadí? Není nemocná ani zmrzlá asi jí to tak vyhovuje:)

-„Neber si miminko do postele, zvykne si na to a už ho to nikdy neodnaučíš!“
Johannka spala od miminka ve své postýlce, v 10 měsících byla sama ve svém pokoji a všechno šlo dobře. Ale pak přišlo období, kdy se jí zdály zlé sny a měla strach být sama-má ho pořád jen už ne tak často- a tak s ní zkrátka spí tatínek. Tak to je, myslím, že je jedno, jestli je dítě samo v pokoji od miminka nebo až ve 3letech.

-„Ježiš zase ten její amok. Sama neví proč teď řve, nemá smysl se s ní o tom bavit!“
Ano to jsem si taky myslela, než jsem začala používat nevýchovné metody. Jeden příklad za všechny a že jich na tohle téma poslední dobou máme opravdu mraky. Jela jsem s oběma dětma autobusem z nákupu. Johannce jsem řekla, že příští stanici vystupujem, aby s tím počítala. Autobus zastavil a já říkám honem pojď ať stihnem vystoupit, sundala jsem ji ze sedadla postavila na zem a začal strašný řev. Bože zase a zrovna teď když spěcháme. No nic, čapla jsem ji zase na ruce a vynesla z autobusu.

Byla jsem naštvaná, měla jsem 2 tašky s nákupem, prcka v nosítku a k tomu ještě táhnout 12ti kilovou ječící slečínku, navíc když se přece vůbec NIC NESTALO. Když autobus odjel chtěla jsem jí vynadat, ale vzpomněla jsem si, jak vždycky říkáte, že dítě má vždycky důvod. Tak jsme si sedly na lavičku, počkala jsem až se trochu uklidnila a ptala jsem se jí úplně klidně co ji tak naštvalo a ona uplakaně říká „sama“. 

Tak jsem přemýšlela, co asi tak chtěla zase sama udělat.. A pak mi to došlo! Říkám jí " Tys chtěla sama slézt z té sedačky v autobusu?" a ona příkývla. Tak jsme se domluvily, že příště bude už vystupovat sama a ono to funguje. Teď, když jí říkám, že už budem vysedat, ať se připraví, tak mi připomene „sama mami“.

-„Pěkně s váma mává, jen zabrečí a hned jste u ní. Nechte ji prostě vyřvat!“
Tak to považuju za totální zradu dítěte. Ano, stane se, že je den blbec, mám nějaký shon a potřebuju třeba uspat Sebastiana a k tomu se začne Johanna nepochopitelně vztekat tak za ní na chvíli zavřu dveře, abych se uklidnila a jednu jí nešvihla a s chladnou hlavou se vrátím a jdeme „hledat a řešit“.

Asi bych našla spoustu dalších příhod a situací, kdy nám vaše rady pomohly a chytli jsme se za nos, že tady jdeme špatnou cestou.

Hlavně pro mě už rodičovství není jen houpačkou mezi šťastnými chvilkami a depkou z konfliktů. Teď vím, že nemusíme dělat našim dětem , to co jsme sami neměli rádi- „nutné zlo“- jak říkají naši rodiče- jde to i bez toho.

Pochopitelně jsme vzhledem k tomu, že jsme začali s nevýchovou nedávno a také vzhledem k věku dětí na úplném začátku a to horší je teprve před námi, ale myslím, že jsme nakročili pravou nohou a že to jako správná parta zvládnem! Snažíme se od vás stále učit a zvládat s klidnou hlavu vyhrocené situace.

DĚKUJEME za skvělou práci, kterou odvádíte.

Včera při večerním koupání jsme měli se synem (3roky a 4m) trochu výstup, který jsem mohla zvládnout v klidu a nevýchovně, nepovedlo se, byla jsem unavená a na ječícího syna, který se prostě nechtěl koupat, jsem zakřičela (normálně vůbec nekřičím), samozřejmě to mělo úplně opačný účinek a syn mi koupání ještě ztížil.

Po chvíli jsme se oba uklidnili, syn seděl v pyžámku v posteli v naprostém klidu a říká:
„Maminko, nemám rád, když křičíš, nelíbí se mi to. Tak já nebudu ječet a ty nebudeš křičet, jo? Je to dohoda?“

Já na něj zůstala koukat, pomalu s otevřenou pusou.
A řekla mu, že je to dohoda, vše jsem mu vysvětlila, že jsem se nezlobila na něj, ale na svou únavu, a že jsem tu situaci nezvládla, tak aby nám bylo oběma dobře.
Objal mě a řekl: „Jsi moje láska.“ A dal mi pusu.

I když se nedaří, tak nás naše nevychované děti podrží.

Ahoj, jsme v kurzu pár týdnů a na nevýchově doma pracujeme, někdy s úspěchem, někdy bez, úplně všichni…

Velkým tématem u nás jsou sourozenecké vztahy.. Pořád jsem po synovi chtěla, aby mi dal nějaký signál, co můžu říct/udělat, když se mi přestane chování vůči mladšímu líbit… Ze mě se pak stává/l běsnící policajt a ze syna brečící nešťastný dítě. Ale nikdy mi nic neřekl, jak bychom to mohli spravit, co udělat příště jinak… Spíš začal vždycky mluvit o něčem jiném atd. Ale dneska mi to došlo..

Přišla jsem k němu a poprosila ho, jestli by mě ON mohl vždycky zastavit, abych se nestala tím šíleným policajtem. Najednou se na mě díval, vnímal všechno co jsem mu říkala, najednou tam se mnou byl. Na tý jedný lodi. Věřím, že se nepotopíme!!

Právě jsem se dodívala na videa 3. týdne. Zatím se mi daří udělat si čas každý týden. Na začátku se nám ale s 5 letou dcerou moc nedařilo a moc jsem nechápala proč. Odmítala dělat dohody. Pokud jsem za ní přišla, že můžeme společně vymyslet, jak to udělat, abysme byli spokojení všichni, začala křičet, odmítat, říkat rezolutně „ne, nechci, ne ne ne“.

Až skupina na FB mi dost pomohla otevřít oči. Sdělila jsem tam můj problém a díky diskuzi, která se rozběhla jsem si uvědomila, že jsem už tak otrávená a nešťastná z toho, jak se k nám dcera chová, že i já se tak k ní začínám chovat. Kdykoliv po mě něco chtěla, neměla jsem energii na to plnit její neustálé požadavky. Někdy jsem se ani nesnažila zakrýt moje otrávení.

Také jsem zjistila, že dcera se po delší dobu učila, že ona rozhoduje, co chce, co ne a my s tím nic nenaděláme. Proto jí dohody nevyhovují, znamená to pro ni, že něco bude muset dělat začít. Takže se snažím přijít na motivace pro ni. Změnila jsem tedy své chování a hned první den se dostavil malý úspěch, uzavřely jsme první dohodu. Sama za mnou přišla.

Jdeme zatím po malých krůčcích, protože pokud tady dva roky byla na něco naučená, tak se to zkrátka nezmění ze dne na den. Jsem ráda, že aspoň ty malé krůčky děláme. 

Pamatuju si, jako by to bylo dneska, kdy jsem se snažila vysvětlit své nejstarší dceři, že to jediné, na čem záleží, je, aby byla poslušná! Bože můj, a vážně jsem tomu VĚŘILA!

Někdy bych si přála vrátit čas, více používat slůvka chvály a podpory, více si své dcery vážit a více si užívat vteřiny a minuty, které jsme měly pro sebe a kterých ona tak vrchovatě využívala k lásce a k radosti:-) Přála bych si nebýt před lety tak zabedněná a více se od ní učit.

A přesto, nebo právě proto, jsem dnes tak šťastná, a mám takovou radost, že srdce mých dcer je plné odpuštění, nekonečné lásky a respektu, který mě chyběl… Že mi byl dopřán čas i moudrost, abych změnila směr, abych se přestala…, co přestala?

Bát. Ano, bát, protože to byl právě strach, co mě celé ty roky svazovalo a drtilo jako ozubené kolo zvyků a stereotypů: těch, které jsem si odnesla z dětství a o kterých jsem si do deníčku psala: „nikdy nebudu křičet jako maminka“, „nikdy nezbiju svoje miminko jako taťka“, „nikdy nebudu…“

Kolik vyježděných kolejí jsem proklínala a odmítala, a do kolika se mi podařilo zabřednout. Nemám dost slov na vděk, který cítím, když si uvědomím, že Nevýchova mě zasáhla ve chvíli, kdy (jak jsem myslela), je moje jediné dítě příliš maličké, než aby si můj křik, mé úzkosti a strach uvědomovalo…

A daleko předtím, než jsem na svět přivedla své další děti. A jakkoliv se to zdálo snadné, každý den klidu a úsměvů je pro mě malým vítězstvím. Každý den, kdy jsem s to děti ubránit před šikanou zvenčí nebo odejít ze „sprosté“ návštěvy, byť u vlastních příbuzných.

Kdy můžu a umím svým dětem říct: „miluju vás“, „jsem na vás pyšná“, „jsem šťastná, že vás mám“! A děkuji Nevýchově (opět a zase), že v tom procesu „rekonstrukce“ nejsem sama :-) Že nejsem osamělá. A že už… nemusím mít strach :-D

Díky za Tebe, Nevýchovo. Díky vám všem, maminky zlaté :-)))

Terapia placom – zdielam pozitivny zazitok :)

Vcera som Lucku (3r) vyzdvihovala zo skolky a dozvedela sa, ze sa jej vobec nepodarilo zaspat. Inokedy spava 1,5 az 2 hodiny. Rozmyslala som, ci ma teda zmysel ist s nou na kupalisko, ked bolo jasne, ze bude unavena a ktovie ako to zvladne. Sli sme. Ovesana taskami zatvaram auto ked pocujem „ja chcem este vybrat kocik“ (detsky). Predstavila som si, ako si to cestou tam alebo naspat s tlacenim kocika rozmysli a ja uz nebudem mat tretiu ruku, aby som jej ho odniesla.

Normalne by som na takuto nevinnu poziadavku zareagovala kladne, tentokrat som sa vsak (po sto rokoch) rozhodla povedat svojmu dietatu Nie. Nasledovalo to, co bezne takmer vobec nezazivame, lebo toto dieta takmer nikdy neplace. A tak spustila rev.

Hlava sklonena, cestou k pokladniam rev. Pri pokladniach stale rev. Zacalo mi byt luto ludi okolo, ktori ten rev pocuvali. Inak to so mnou neurobilo nic. Pytala som sa malej, ci sa chce pritulit, nechcela, len rev, lebo ona chcela ten kocik. Presli sme par metrov uz dnu a ja som sa zacala (nahlas) vazne zamyslat nad tym, ci bol dobry napad ist na to kupalisko. Navrhovala som malej, ze si mozeme ist domov pospat, ked je unavena… no ona len ten rev.

Presli sme k trezoru a ona chcela otvorit skrinku, stale placuc. Odvtedy mi bola v naruci a ja som teda zblizka pocuvala ten jej rev. Opisovala situaciu, chapala ako sa citi, pytala sa jej, ze ked pojdeme po ten kocik, ci uz bude stastna a vesela… zacala vraviet, ze chce cosi ine. Tento rev poculi desiatky ludi na kupalisku a ja som sa napokon Lucke prihovarala slovami, ze mne ten jej plac fakt nevadi, ale ti ludia okolo, co ho musia pocuvat, tym to asi nie je prijemne.

Cupela som pri nej. Bola som s nou a nechala som ju plakat. Ked doplakala svoju poslednu slzu, milo sa na mna usmiala, povedala, ze chce ist so mnou cikat a chce ma drzat za ruku, lebo my sme kamaratky :) Vybozkavala som ju so slovami, ci uz ma „doplakane“, ci sa teraz uz pojdeme kupat, a ona si veselo poskalovala, ze ano, a este si do toho zacala aj spievat. Cela ta scenka mohla trvat nieco cez 20 minut.

Lucka bola (zjavne) unavena, potrebovala plakat a ja som ju nechala, neprerusovala, nevyhrazala sa jej, nech okamzite prestane, nech uz konecne prestane, necitila som sa trapne, ze zrovna „moje dieta“ takto pred vsetkymi reve. Nehnevala som sa na nu. Bola som pokojna, pri nej, cakala som, kym si tu svoju terapiu dokoncila a vysledkom bolo stastne a vesele dieta, ktore si potom uzilo kupanie na kupalisku :)

Předělávám Davídkovi (skoro 8) pokojík. Nějak jsem si ukousla velký kus koláče, vymalovat, sestavit nový nábytek a hlavně vytřídit a uklidit…zkrátka práce na několik dní…

Do toho moje klasika – pojedu až na doraz bez jídla a pití a až začnu mít tak obrovský hlad, že se mi bude dělat špatně a práce nebude stále hotová, začnu být nepříjemná, zlá a nas.aná.

Zkrátka situace, kdy je zapotřebí sestavit psací stůl, můj Davídek mě ráno prosí, ať s tím na něj počkám, opravdu ho sestavuje celý sám, já jen podávám šroubky a čtu návod, on se mě ještě s takovou nevinností ptá – a nemusíme nikam chvátat, mamko, že ne?

A já si dávám záležet, abych byla opravdu v pohodě, abychom nikam nechvátali, (rozuměj: nesla jsem si z domova nastavení, že všechno musí být hned, hr hr na věc a když to nejde dostatečně rychle, ukaž dej to sem atd atd), aby jsme si užili společné chvíle při sestavování.

A opravdu…jsem nadšená, že nám to tak jde, stůl se rýsuje, bude krásnej, malej má radost, na mě už jde ten hlad, ale už to brzy bude a půjdu se najíst a všechno bude krásný…

Až do chvíle, kdy je zapotřebí přišroubovat panty od dvířek k tomu stolu. Místo k tomu určené je z dřevotřísky, šrouby se protáčejí, nedrží dvířka v potřebné výšce… (nechápu, nábytek z IKEA, vždy tak dokonale připravenej)

Cítím, jak přichází zoufalství, chce se mi brečet, skládáme to už přes dvě hodiny, potřebuju se najíst…

Musím udělat svoje vlastní dírky, aby dvířka držela tam, kde potřebuju… moc to nejde, nejde to vůbec…

A najednou to přišlo… červená kontrolka, kterou už pár minut ignoruju, která na mě bliká něco ve smyslu – zanech práci, jdi se najíst, udělá se ti líp, pak to půjde i líp udělat a najdeš v klidu řešení, nebudeš stresovat svoje dítě svými stupidními nas.anými reakcemi a sprostými slovy…, tahle červená kontrolka bouchla!!!

A s ní i všechny moje zábrany.

Mezi tím už slyším Davídka, jak mě utěšuje, že to bude dobrý, že to určitě zvládnu. Ale slyším ho už tak nějak z dálky, mám obrovskou chuť vzít stůl a mrsknout ho z balkonu, ale uvědomím si, že bych mohla zabít souseda, co obdělává pod okny zahrádku.

Dobrá, beru šroubovák a potřebuju ho někam šlehnout. V mém zatmění a nas.anosti jsem se ale špatně rozmáchla a ten šroubovák zasáhl ten fungl nový, právě postavený stůl…

Na chvíli jsem se probrala…a uviděla ten důlek. Důlek v novým stole. Kvůli mě. Kvůli tomu, že se tady chovám jako kráva, že se neumím ovládnout…

Začla jsem bulet a seděla jsem tam na zemi, bulela, připadala jsem si jako zoufalec, uvědomovala jsem si, co můj syn právě viděl za obraz – běsnící, ničící matku, co kope do věcí a hází šroubovákem a chtělo se mi zmizet…rozpadnout se, vsáknout se do země…

A v celém mém zoufalém zoufalství, kdy sedím na zemi, cítím, že jsem v náruči svého skoro osmiletého syna, který mě opravdově hladí a opravdově mi říká, že mu ten důlek vůbec nevadí, že to je v pořádku.

A já se omlouvám a brečím a on pořád hladí a hladí a říká, že je to v pořádku… V tu chvíli cítím tu lásku, tu jeho vyjímečnost a cítím tu lekci.

Ptám se sama sebe, jestli bych já se takhle zachovala k němu, pokud by něco nového v záchvatu vzteku rozbil…

Jestli bych byla takto velkorysá a shovívavá jako můj syn, který tu teď takto v celé svojí výmečnosti a dokonalosti při mě sedí…

Od teď myslím, že ano. Naučil mě to právě teď.

Děkuji. ❤️❤️

Chci se s vami podelit o nedavny zazitek. Dopoledne jdeme se synem 3 roky do sklepa pro moje a jeho kolo, nateseni planujeme projizdku.

No, jenze kdyz jsem prisla, vytrhnuty zamek a (nastesti jen) manzelovo kolo ukradene. Moje a synovo kolo zustalo. Uplne jsem zacala brecet a sedla si a koukala do toho sklepa.

Strasne moc jsem se tesila na prvni vyjizdku vsech na kole. Letos jsme jeste nebyli, navic kolo manzel potreboval opravit a následovalo tomu nekolikere připomenutí, ze uz by byl cas. Syn totiž uz jezdi moc hezky a uz by to slo jezdit vsichni spolu.

Vsechno mi litalo hlavou jak je to konec, kolo bylo dost drahe, nepojisteno, neocipovano..nic…co ted. Nedokazala jsem pres plac mluvit. A do ted nechapu jake podpory se mi od toho maleho prdoly dostalo.

Objimal me, pevne, celou dobu. Zadne otazky. A ja pocitila jak je to uzasne mit tu TICHOU podporu, naruc. Bylo mi mnohem lepe. Necitila jsem se v tom sama. Snazila jsem se mu vysvetlit co se stalo a co me na tom mrzi a on me porad pevne drzel …

Volala jsem to manzelovi, no trvalo nejkou minutu nez to ze me vypadlo… Pozdeji po vyklizeni sklepa, policii jsem si sla jeste pro utechu a objeti k manzelovi. Ten to po chvilce utl s tim, ze si myslel, ze se neco stalo Risankovi. Ze vjel pod auto nebo tak (no, ani se mu nedivim)…

Uplne jej chapu, nezlobim se, ale jsem rada ceho se mi dostalo se synem.

A tak jsem rada, ze tuto naruc se snazim dopravat i synovi. Bez komentovani, hodnoceni situace, jen ciste prijeti a pochopeni.

Anu se večer očividně nechtěla chystat do postýlky a my s manželem už byli unavení a hotoví. On ji teda nějak nachystal a já se připravila, že jí přečtu. Anu že ne, že musí číst táta, který už toho měl fakt dost. A furt že já číst nemůžu a že mě nechce, tak jsme řekli, že táta už to prostě nedá a že jde teda spát bez čtení.

Jenže to večerní odmítnutí ve mě vzbudilo velice bolavé vzpomínky – když byla Anu maličká, vůbec u mě nechtěla být, vždycky se odtlačovala pryč a chtěla jen tátu. Trvalo to hodně dlouho a prostě to bolí, když si na to vzpomenu. Změnila to až Nevychová :o)

Úplně mě ta vlna emocí převálcovala a zůstala jsem sedět v křesle. Manžel Anu uložil jejich rituálem a pak jsem byla na řadě já, máme taky svůj rituál. Jenže já nemohla – emoce mnou cloumaly, ale díky Nevýchově jsem si připomněla, že s tím Anu nemá nic společného, že tyto emoce jsou moje a seděla jsem a přemýšlela, proč mě to tak trápí.

Přišla jsem na to, že asi proto, že jsem se vždycky bála odmítnutí. Řekla jsem Anu, že potřebuju chvilku a přijdu, až budu moci. Za pár minut jsem teda za Anu šla, ale v klidu, jen hodně smutná, emoce ještě pryč nebyla a já věděla, že to bude chvíli trvat a Anu už fakt potřebovala spát.

Jak jsem přišla do pokojíčku, hned se mi začala omlouvat, sama od sebe, že mě odstrkovala, ale já jí řekla, že to je v pořádku, že to je prostě moje emoce a ona s tím nemá nic společného. A ona – a to mě dostalo – mi řekla, že jestli potřebuju plakat, ať klidně placu – to je dítě, před kterým když jsem doteď plakala, hned utíkala pryč a říkala mi, ať toho nechám. Teď najednou se to překlopilo, klidně prý ať pláču :o)

Hladila jsem ji zádíčka a trochu u toho plakala. Pak jsem odešla a měla z toho skvělý pocit, že jsem tu svou emoci nehodila na ni.

Než jsem našla tenhle kurz byla jsem zoufalá. Vůbec jsem si nevěděla rady se svým synem.

Začalo se to zlepšovat když jsme sami dva a nikdo se nám do toho nemontuje (hlavně babička a strejda z otcové strany) tak je to úplně super dokážeme se většinou na všem domluvit.

Dokonce jsem přišla na to že některé ne a musím bylı zbytecne a tak jsem je postupně odstranila.

Mám ještě dlouhou cestu bojují se svyma emocema protože dětství jsem neměla lehké ale věřím si že po čase se to bude zlepšovat.

Samozřejmě pokud mi ale někdo do toho zasahuje tak často vyletím jak papiňák a pak mi je to strašně líto hlavně vůči menu synovi. Ale snažím se mu vždycky vysvětlí že to není jeho chyba že jenom bojují sama se sebou a někdy si nevím vůbec rady.

I tak vám za všechno děkuji s vámi jsem usla velkou cestu a na výchovu dítěte se dívám úplně jinýma očima.

Moc děkuji

Zdravím všechny v Nevýchově. Je to u nás jak na horské dráze, takže pro jistotu jsem se rozhodla zkouknout kurz ještě jednou.

Nevýchova mi otevřela oči a dlouho zavřená vrátka nejniternějších strachů a pocitů všeho druhu, myslím že jsem pochopila, co je špatně a pracuju na změně v komunikaci s dcerou i v péči o svoje vlastní já, jen je pro mě těžké zbavit se starých návyků, někdy se sama nestačím divit, co ze mě vypadne za moudro.

Díky vám všem věřím, že dokážu přeskočit vlastní stín a dát vše dopořádku. Nejde vyjádřit slovy, co pro nás děláte, dáváte naději nám všem, že bude líp.

Musím se podělit o něco, co mi poslední dobou docháží a za co jsem neskonale vděčná… můj WOW moment!
Je to neuvěřitelný, jak ty děti vypadají od doby Nevýchovy jinak, taky to pozorujete? Myslím tím i fyzicky. Vypadají najednou tak dospěleji, mají jiný výraz, jsou ochotné mi říct mnohem víc než předtím.

Jsou prostě jiné a neumím pořádně popsat jak… je to, jako když mám 3D obrázek a najednou rozostřím oči a prohlédnu do hloubky – vidím něco úplně jinýho! A to je právě ono – děti se se mnou dělí o všechno, co zažívají!

Mám vždycky husí kůži, když si představím, že by mi jen tak prolítly životem, myly si ruce, psaly úkoly, odchodily klavír a angličtinu, ale já nikdy nevěděla, co si myslely, co cítily a prožívaly jako malé děti!

Děkuju všem okolnostem, které mě k Nevýchově dovedly, a hlavně včas, protože mi otevřela bránu k opravdovému poznání mých dětí. 

To je tak super, slyšet jejich názory a pocity a nápady a zjišťovat, jak jsou fakt chytré a úplně dokonalé! Tak super!

Tomuhle příběhu říkám rodičovská maturita. Poslední dobou jsme odpoledne ze školky odcházeli za úděsného brekotu a vztekání mého „školkového“ synka (3) doprovázeni sou­citnými pohledy všech ostatních maminek. Když jsem se ptala co by potřeboval, tak odpovědí bylo, že chce odnést až k autu. Jenže já jsem měla na břiše v nosítku brášku (10 měs.) Zapeklitá situace. Dvě děti takovou dálku neutáhnu (ani kdyby se mi chtělo).

Dnes byl hysterický záchvat obzvláště silný. Říkala jsem, že chápu, že se zlobí na bráchu, ale že se musíme nějak dostat k autu, co že navrhuje atd. Nikam to moc nevedlo. Pak jsem ho kus trochu násilím táhla, ale v tom jsem se necítila dobře já ani on. Tak jsem si sedla byla tam s ním a čekala co bude. Chtěl se zase vrátit.

Zeptala jsem se, zda by chtěl pochovat. Dlouho jsme se chovali a pak jsem se zeptala zda se bojí, že ho mám méně ráda než malého bráchu. Takové srdceryvné JO jsem od něho ještě nikdy před tím neslyšela. Ujistila jsem ho, že ho mám ráda a že je pro mně moc důležitý a že je můj brouček atd.

Chvíli jsme se ještě mazlili a pusinkovali. Po chvíli řekl. Mami, já už chci jít domů. Dal mi ruku a šli jsme… V naprostém klidu a pohodě.

Jednoho dne po práci jsem se zase rozkřičela na svou dceru Alenku, proč zase nemá udělané to a pak zase ono. Zalezla do pokojíčka a byla tichá. (Asi byla velice smutná,jelikož se na mě těšila a já jí opět nechápala)
Když jsem začala vařit, našla jsem na zemi obálku a v ní fotku. Na fotce byla Alenka a já jak se smějeme. Najednou jsem slyšela z pokojíčku tichý hlásek, jak mi říká: Maminko, máš na zemi poštu.

Koukla jsem se na fotku, rozesmála jsem se a povídám Alence. Copak s tím mám dělat? Alenka stála u dveří, pečlivě pozorovala jak se mi vytvořil úsměv na tváři a povídá. Maminko, já bych si přála, aby jsi se usmívala jako na té fotce. Něco se v mé hlavě pohnulo a řekla jsem si, že tu je asi něco špatně.

Začala jsem se více usmívat, přestala jsem křičet. Dodnes slyším od mé skvělé dcery, jak je štastná když nekřičím a povídám si s ní. Je to nádherný pocit být milována svojí spokojenou dcerou.

O Nevýchově mluvím se svými kamarády a přáteli jako o nádherné filosofii, která funguje, a hřeje mě spousta příběhů nevýchovných rodičů, kteří to tak cítí a mají ve svém každodenním dění.

Ta odměna pro rodiče je pak nevýslovná. Díky Nevýchově jsem se na sebe a své dítě dokázala podívat jinak.

Pochopila, jak se mé dítě cítí a že na začátku není potřeba nic víc než být s ním a beze slov, jen naše přítomnost a že tou zoufalostí a pláčem si můj syn (10 let a velmi emocionální, temperamentní a svůj) musí projít a není to nic proti mně a světu, a že mu pomáhám čistě svojí přítomností, aby se jeho vnitřní „boj“ utišil a Slunce mohlo zase vysvitnout.

Děkuju 💜❤ :)) Všem v Nevýchově přeji vše dobré a stále další skvělé nevýchovné rodiče, abychom ten náš svět tady měli príma.

Milá Nevýchovo,

ty dva roky s Tebou mi hodně dali a taky hodně vzali. Vzali mi představy o všemi opěvované ideální matce a dítěti, vzali mi potřebu hledat univerzální návody na výchovu, vzali mi snahy zavděčit se jiným lidem, kteří měli potřebu vyjadřovat se k naší výchově a vztahu s naší malou láskou.

Hodiny strávené u Tvých kurzů mi vzali všechny ty marné pokusy o vlastní dokonalost, vzali mi bludné představy, že musím všechno zvládat a nikdy nezavrávorat.
A za to Ti, drahá Nevýchovo, ze srdce děkuji.

A co mi čas s Tebou dal?
Asi takhle – nebylo by vůbec na škodu, kdyby Nevýchova byla povinný předmět na každé škole, kde by se budoucí maminky a tatínkové učili kromě vaření, šití a obrábění dřevěných prkýnek (tedy, pokud se to dnešní děcka vůbec ještě učí 😅) i to, jak vychovávat šťastné dítě a zároveň zůstat šťastným rodičem.

Díky Tobě jsem si vzpomněla na mnoho těžkých okamžiků mého jinak velmi krásného dětství, když neuvážené slovo zranilo mé dětské já a nadělalo mi problémy do dalších let.

Naučila jsi mně pamatovat na to, že dítě není dospělý, na co se, podle mě, často zapomíná. To byl pro mě obrovský Aha moment. Že nemohu očekávat, že mě dítě pochopí na první dobrou, že bude rozumět, proč něco nejde nebo nesmí, že bude vidět svět strohý a krutý jako máme tendence my dospělý, a že mu dojde, co je riskantní a kde je nebezpečno.

Často jsem si s Tebou poplakala. Úlevou i zármutkem. Je totiž neuvěřitelné, jak se rodič může cítit osamělý, nepochopený, unavený a vystresovaný. Nikdo nás na ty intenzivní pocity a šílené stavy nepřipravil, nikdo nikdy veřejně nepřiznal, jaké negativní emoce umí v rodičích jejich vlastní děti vzbudit.

Svět prezentuje rodičovství jako něco krásné a pohodové, jako něco, kde není místo pro nervy a zlost, pro strach a pochybnosti. A když náhodou někdo veřejně přizná slabost, okamžitě se na něj sesype lavina komentářů od supermatek a superotců.

Ale to Ty ne. Ty jsi upřímná a nebojácně nám ukazuješ pravdu, otevíráš pandořinu skříňku našich nelichotivých emocí. A za to Ti děkuji. Protože jsem si myslela, že jsem špatná matka, že mám občas divné dítě, že jsme v tom s manželem sami. Že jiní rodiče to zvládají s přehledem.

A teď už vím, že to jde i s tím přehledem, když se snažíme s dítětem žít a ne ho jen vychovávat. Že s porozuměním a upřímností lze zkrotit záchvaty na obou stranách, že i když občas něco nezvládneme, není ostuda ani projev slabosti to dítěti přiznat. A že nám to pak děti umí vrátit, tu lásku a snahu o porozumění. A to je skvělé.

Vida, mohla bych o Tobě napsat román. Nebo aspoň esej 😁
Moc si vážím všech, kteří tvoří Tvůj tým, a děkuji za všechen ten čas, který jste obětovali pro nás, rodiče. Díky za každé jedno audio, za každý zážitek s Vámi.

Mám Vás ráda. Škoda, že už jsem na konci naší společné pouti.. Ale nebojte, budu se dál snažit.
Nikdy na Vás nezapomenu.

Mějte se krásně!

Dnes syn nemohol ist von, koli chorobe. Vysvetlila som mu to, ale on urobil strasnu scenu, buchal vecami, hneval sa, az nakoniec trepol dverami vo svojej izbe. Ja som sa snazila zachovat klid, ziadne moralizovanie. Prisla som k nemu do izby a povedala som ze chapem jeho pocity, ze aj ja som z toho nahnevana, ze je opat chory a ze cim by sme to mohli vylepsit. A on ze darcekom…

Tak som si povedala = asi fakt velmi trpi (aj ked vychovne by som mu nic nedala) = isla som „nevychovne nieco doma najst“. Nasla som rubikovu kocku z nejakeho skolenia a medvedika. Skryla som darecky za chrbat a nechala som syna vybrat si. On si vybral rubikovu kocku a nakoniec prisiel s tym, ze sa mu paci aj medvedik (nejako som vycitila, ze ho to fakt trapi, ze nemoze ist von) – tak som mu to povolila.

Poobedie prebehlo v poklude (musela som bojovat so sebou aby som nemoralizovala). Syn potom sam od seba zacal utierat prach (co pred tym vobec nerobil) a robil to dokladne az 2 hodiny (ja som vobec neupratovala, ani nemala ten zamer).

Syn mal popri tom poznamku, ze si musi nieco najst na pracu, kedze nemoze ist von a ze je velmi rad, ze mi tym pomoze ( a mne fakt padla sanka). A skutocne mal z toho obrovsku radost.

Tak az do vecera sme vsetci boli v dobrej nalade, aj ked muz prisiel domov, pocitoval zmenu. Vecer syn zaspaval s novo darovanym medvedikom v naruci a rubikovou kockou vedla postele.

Mám pětiletou dcerku Elišku. Sice jsem se již snažila praktikovat výchovu podle principů Respektovat a být respektován, ale můj problém je, že jsem dost výbušná povaha a ke křiku nemám daleko. Zkusila jsem tedy ještě tento kurs, a myslím, že se nám daří, a že jsem mnohem klidnější.

Zde jsou naše úspěchy za posledních pár dnů:

– V sobotu večer si chtěla opět pustit Alenku v zemi za zrcadlem (viděla ji snad 10× předešlé dny) a chtěla, abych se s ní dívala. Říkám jí, že už mne to nebaví. A ona se zeptala: „A jaká pohádky by ti udělala radost?“ Odpovídám, že třeba Šíleně smutná princezna a byly jsme obě spokojené.

– V neděli jsem potřebovala něco udělat na zahradě, ale Elinka si pořád hrála doma a nechtěla nikam jít. Říkám jí, že potřebuji na zahradě sebrat spadána jablíčka a ostříhat jahodám odnože. Ona, že si chce se mnou hrát doma. Tak se ptám, jak bychom to mohly udělat, ona že neví, tak navrhuji, že si s ní budu doma 5 minut ještě hrát a pak půjdeme na zahrádku, ona navrhuje 6 minut a po šesti minutách odcházíme na zahradu, kde si dál sama spokojeně hraje se svými panenkami.

– Večer jsme spolu v postýlce mluvili o tom, jak bychom teď spolu chtěli být spokojené, nekřičet na sebe a pokusit se na všem dohodnout.

– Ráno se Elinka chtěla koupat, ale potřebovaly jsme odjet. Povídám jí: „Elí, víš, babička potřebuje být v devět hodin u paní zubařky a nevím, jestli bychom to stíhaly. Tak co myslíš? Jak to uděláme?“ A Elí na to: „tak se vykoupu večer?“ V pohodě.

– Protože je zavřená školka, tak pokud musím do práce (hodně toho udělám z domova), bereme si Elinku sebou. Po několika hodinách jsem měla vše hotovo, ale musela jsem zajet ještě do jiného města něco zařídit. Elinka si zrovna hrála na šneka a nehodlala se mnou jet. Táta měl ještě důležitou práci. Tak zkusím Elince navrhnout: „Elí, pojedeš teď se mnou, nebo později s tatínkem?“ Elí se rozhodla jet se mnou. Rychle se obula, sundala šnečí ulitu a jelo se.

– Dokonce začala sama od sebe opravdu smrkat. Je to něco, co odmítala, stejně jako odmítá kakat (dávám jí v noci stále na nočník, když vidím, že se jí už moc chce, takže kaká v polospánku – i když první úspěchy samostatného kakání přes den, už jsou – tak snad i tohle brzy zvládneme). Když měla rýmu, ještě jsme občas musely použít odsávačku a teď ukazuje babičce i tátovi, jak krásně umí smrkat. Pořádně se nadechne a fúúúúúúú.

– Sama si vylezla z vany, utřela se a oblékla

– Po večerníčku ještě chtěla jít na procházku a potom se ještě koupat. Před tím byla už dost unavená, tak jí říkám, že už je dneska dost pozdě a že se může jít koupat a nebo jít na procházku. V klidu si vybrala koupání.

– Jsme teď obě mnohem klidnější, užíváme si to, bez vztekání a bez řevu (i když se Elí samozřejmě občas zasekne a zuří, tak já už to beru klidně, obejmu ji, když to chce, případně odejdu a počkám)

– Já se už také nerozčiluji, protože už se nebojím toho, co přijde, jak to zvládneme, protože vím, že se většinou dokážeme domluvit. Tak snad nám to vydrží.

Řekla jsem to!!! Konečně :-)
Včera měla naše Eliška (2,5) svátek. Odpoledne se sjeli babičky a dědečkové na oslavu. Od jedněch dostala malý dort s figurkou Krtečka. Jakmile usedla ke stolu, že ochutná, jak dobrý Krteček bude, přiběhl k ní Honza (4) a začal se hlasitě dožadovat, že chce taky kus krtka. Eliška mu ale nechtěla dát s tím, že je to její dárek. A v tom to začalo.

Prarodiče začali Elišku přemlouvat, ať Honzovi kousek dá, že on jí přece taky vždycky dává ochutnat, když dostane dort, že mu to bude líto, ať je hodná a rozdělí se, bla bla bla … čekala jsem co bude.

Eliška začala brečet a bránila krtka co to šlo, Honza křičel a sápal se po dortu, a když jsem zaslechla "Eliško, ty jsi ale ošklivá holčička … ty jsi ale lakomec ..... to se nedělá … " tak už jsem to nevydržela, ulovila jsem si Honzu na klín, uznala pocity, že by taky chtěl dort, ale že ho dostala Eliška, atd. přestal se vztekat a šel si hrát. 

Elišku jsem uklidnila, že je to jenom její dárek a může si s ním dělat, co bude chtít a babičky a dědečky jsem poprosila, ať ji nechají na pokoji, že si nemyslím, že je správné ji nutit, aby se minutu po tom, co dostane dárek toho dárku hned zase vzdala ......

Asi nějakou dobu nebudeme mít hlídání (podle nesouhlasných pohledů prarodičů), ale já jsem ráda, že jsem se zastala svých dětí a že jsem si obhájila svůj pohled na věc. Pořád se vracím k tomu, že o sobě pochybuju, že mi připadá, že nejsem dost dobrá, že mi ještě tohle nejde a tady by to mohlo být lepší … ale potom tváří v tvář klasické výchově zjišťuju, že mě automaticky napadají nevýchovné myšlenky a principy a argumenty, jak by se to dalo vyřešit jinak … nevýchovně … tak snad to se mnou nakonec nebude tak marné :-)

Jo a víte jak to dopadlo s Krtkem? Eliška mu okousala ruce a nohy a zavolala Honzu, jestli ho chce dojíst a potom si šli spolu hrát :-) Paráda :-)

Chcem Vam podakovat za vcerajsi super webinar a vlastne vsetky webinare boli skvele, fakt je to az smiesne jednoduche ake je to lahke rozumiet detom a byt s nimi na jednej lodi.. pomohli ste mi pochopit, ze deti su tiez len ludia, maju pocity,emocie,chti­ce len su mensie ako my..

Prechadzam Vasim kurzom nevychova a som mamka 2 krasnych dievcatiek (Sarka 3r a Naty 11m)a su uplne skvele, ked sa spravame nevychovne tak vacsiu pohodu sme doma asi este nemali, nikto nekrici, netlakuje, nestresuje a vsetci sme spokojni..

jasne nebudem to teraz vyfarbvat do silnoruzova ze doma nemame ziaden krik alebo plac alebo zlost.. mame jasne ale ale ovela menej a aj s nim si dokazeme poradit je to ako nas spolocny projektom, proste vieme preco sa to deje a ten priebeh je ovela kratsi ako kde som na deti pouzivala tie “ klasicke” metody🤪 dneska sa tomu iba smejem a sledujem ostatych rodicov ako “bojuju “ touto formou..

takze sa snazim byt nevychovnou mamkou a strasne ma to baviii (myslim ze aj moje deti😍)a uz sa nemusim stresovat jezis jak to zase prezijeme ten den, no tam ani nejdem jak ju potom odtial dostanem a situacie tomu podobne.. mozem s kludim povedat ze zvladame 90% situacii dohodou a s kludom.

Jasne stale sa mame kde zlepsovat a cerpam inspiraciu hlavne u Vas🤓 Pridala sa ku mne aj moja sestra za co ma u mna obrovsky obdiv a sme v tom spolu “proti “ vsetkym takze niekedy na rodinnych akciach na seba iba zmurkneme ked vidime nieco co my dnes riesime s detmi uplne inak a usmejeme sa na seba👊😊

Takze Vam chcem v mojom mene a aj v jej podakovat za to co robite a zazelat Vam vela uspechov lebo my uz tie nase mame 😊😊
A tesim sa na dalsi webinaaar💪👏

Chtěla bych se podělit o úspěchy prvního týdne:

1. Když se se Šimonem (2 roky) snažím domluvit, vidím, že mě vnímá a přemýšlí nad tím, co mu říkám
   
2. často mě sám snaží uklidní tím, že mě pohladí po tváři a řekne „mami“
   
3. je ohromně samostatný a lépe dokáže dát najevo co chce
   
4. se vším mi chce pomáhat a společně si užíváme vaření a uklízení
   
5. dokáže se dohodnout s dětmi (když chce nějakou hračku, většinou ji vymění za jinou a nevytrhává ji ostatním z ruky)
   
6. poznám, kdy potřebuje jen obejmout a pomazlit a je nám spolu moc dobře
   
7. omezil vybíjení emocí štípáním a kousáním
   
8. umí dát najevo, kdy mě potřebuje u sebe a kdy si chce hrát sám
   
9. už se tolik nevzteká a čím víc mu nechám prostoru, tím víc v pohodě jsou pro mě dřív „hororové“ situace
   
10. někdy je pro mě těžké překonat vlastní zažité „policajtování“ a „učitelování“, ale celkově vnímám mezi námi zklidnění a větší porozumění a učím se nechat věci plynout a užívat si společný čas.

Chci se podělit s mini pidi úspěchy. Není to nic velkého, ale pro mě je podstatné, že TO JE

Moc ráda Kryštofovi (3roky) dávám pusy na tváře /při usínání při vítání, občas při mazlení/. Všimla jsem si ale, že Kryštof se vždycky začne ošívat a v hlavě jsem si už vytvořila „scénář“.. jsem nepříjemná máma, nechce se mazlit atd.

Dneska před spaním, když jsem mu dala zase pusu na tvář a on se ošil, tak jsem mu řekla – Kryštofe, tobě je nepříjemné, že ti dávám pusu? Kryštof mi řekl, že jo. Řekla jsem mu, že já mu pusinky dávám ráda, protože je mi to příjemné a vyjadřuju mu tím pocit, že ho mám ráda. Následně jsem se zeptala, co mu na tom není příjemného.

A on mi řekl, že je mu nepříjemné, když mu dávám pusu na tvář. že by mu vyhovovalo, kdybych mu dávala pusu na pusu „takhle“ pronesl a hned mi jednu s nadšením vlepil. Šla jsem do kolen… byl to fakt krásný pocit a zároveň jsem si uvědomila, že Kryštof přesně „VÍ“ co mu příjemné je, co není..

Druhý hodně silný zážitek jsem měla včera ráno. Kryštof, nechtěně v zápalu jedné básničky při povídání ráno v posteli, omylem skočil Anežce (miminko 3měsíce) na nohu, která ležela vedle mě. Anežka byla pod peřinou a koukala jí hlava a ruce Nejdřív jsem vyjekla hrůzou, protože to vypadalo, že jí dupnul na břicho a okřikla ho „Kryštofe to nesmíš“. Pak jsem Anežku, která začala plakat kontrolovala „jestli je celá“ a pochopila jsem že vše je OK a že to bylo víc o mém strachu než jak ta situace reálně vypadala.

Kryštof si lehl na konec postele a otočil se ke mě zády a stočil se do klubíčka. Řekla jsem mu, že se mu omlouvám za to, že jsem na něj vykřikla. Že jsem měla strach, že dupnul na Anežku a že se mu omlouvám – že vím, že to neudělal schválně- bez reakce. Kryštof mlčel. 

Zeptala jsem se ho, jestli je na mě naštavný. Kryštof mi řekl, že ne ale že je smutný. Zeptala jsem se z čeho je smutný a dozvěděla jsem se, že z toho, že jsem na něj křičela. Že chtěl jen skákat. Tak jsem se zeptala, co by mu pomohlo, aby nebyl smutný a on mi řekl „potřeboval bych, aby si mě objala a chvíli hladila“.

Měla jsem slzy v očích… S pokorou a v slzách jsem Kryštofa vzala do náruče a jen jsme seděli. Po chvilce mi řekl „mami, už je to dobrý, díky“ a odešel s úsměvem na rtech hrát si s mašinkama. Sice to nebyla dohoda, ale pro mě neuvěřitelně silnej zážitek…

Dnes se někdo ptal, jestli to má smysl – tak můj moment potvrzující, že má! Pardon – dlouhé!

Včera jsem řekla svojí holčičce, že je srab… Měla na ruce mikrobebíčko a kvílela a vyžadovala ten den už třetí ošetření a náplast – po desetihodinové cestě z dovolené už jsem to prostě nedala, no…

Je to věc, se kterou mám obecně problém – mně vtloukali do hlavy, že to (cokoli) přece tolik nebolí, že musím přece něco vydržet, že u doktora se nikdy v žádném případě neřve, taková ostuda, atd.

Ani při jednom porodu jsem prakticky nevydala žádný zvuk, tak moc to mám zažrané v sobě. Takže ty záděrky, které Teri prožívá jako amputaci bez narkózy mi na tohle strašně brnkají.

Dneska večer před spaním jsem se k tomu vrátila, omluvila jsem se a vysvětlila jsem, jak to mám a jak jsem to měla jako malá, jak mamka nesnášela, když někdo fňukal. A že se asi nejvíc bojím toho, když takhle těžce prožívá všechny bolístky, co bychom dělali a jak bychom zvládli, kdyby nedej bože měla nějaké veliké zranění, třeba.

Poslouchala mě a pak povídá:
“Mami já nevím, co bych dělala – to zjistím, až jestli se to stane. Ale já to chápu, každej se něčeho bojí, to je jasný. Já ti něco řeknu – víš ono všechno nemusí bejt vždycky podle mámy! Jen ty víš, jakej máš pocit a můžeš se rozhodnout, co uděláš. Jen podle sebe, jak to potřebuješ, jak to chceš. Když chceš zařvat, tak prostě zařvi. Máma se na tebe zlobit nebude nebo jí to vysvětlíš. A nebo jí to řeknu já!”

Tak jsem jen koukala a zadržovala slzy. A to jsou ty chvíle, kdy je mi naprosto jasný, že to cenu má. Že vedle mě roste svobodná, otevřená a moudrá bytost, která dá na svůj pocit a udělá co a jak to potřebuje. A díky tomu to dopřeje i ostatním.

Jo, někdy mě štve, že mě neposlechne, že se dohadujem, kde by moje mamka prostě nařídila a bylo, občas mě napadne, jestli ten policajt to nemá vlastně lehčí… Ale ve chvílích jako je tahle, jsem nesmírně vděčná, že to je jak to je. Že jsem našla tuhle cestu.

Že moje pětiletá dcerka má v sobě víc svobody a sebejistoty, se kterou půjde životem, než jí mám ve 34 letech… Že jsem to v ní nezabila ve snaze “vychovat z ní slušného člověka”.

Že dokáže dát ten respekt sobě a svým potřebám i bebíčkům – a vlastně tak dokáže dát mnohem víc respektu ostatním než já, protože nemá potřebu někomu říkat, že je srab, když řve, že ho něco bolí, místo toho uzná pocity, řekne, že je to v pořádku se takhle cítit a nabídne pomoc…

Vlastně bez té výchovné snahy je sama od sebe daleko “slušnější” člověk než já – nenálepkuje, neodsuzuje, nehodnotí, neuráží – a umí se ozvat, když to někdo zkouší na ní (i včera se velmi hlasitě ozvala, že nechce, abych s ní takhle mluvila)…

Jsem strašně vděčná, že se mi narodila, aby mě toho tolik naučila. A jsem vděčná Nevýchově, že mi ukázala, že to jde.

Mám za sebou 5. video. Především bych chtěla poděkovat celé Nevýchově co pro nás rodiče dělate. Nikdy bych nevěřila, že online kurz může být tak dobře udělán, že dá uplně vše a nemusíte opustit domov. Ikdyž bych jela, protože za tu změnu by mi to stálo.

Jak to máme ted- dítěti dávám více prostoru, aby si věci mohlo zkusit. Nestojím mu za zády s tím co by se mohlo hrozného stát.

Z mého slovníku vymizelo slovo TO SE NEDĚLÁ. Více říkám jak to mám já ,co se mi nelíbí. Co bych potřebovala. Snažim se porozumět co by potřebovalo moje dítě, ale ne vždy se uplně trefím, bylo by pro mne snažší kdyby mluvilo, ale přesto se snažím.

Užívám si čas se svým dítětem. Méně se stresuju a už na něj nekřičím. Přišla jsem na to ,že když se mi nedaří tak většinou pro to ,že to mám v sobě tak nastavené, dopředu se bojím, že to nevyjde nebo že to chci takhle. ale pracuji na tom

Prostě to stojí za to vydržet a zkoušet

Povzbuzení pro ty, kteří jsou v Nevýchově krátce nebo si zrovna zoufají:

Po půlroce v Nevýchově moje dcerka (3r) začala sama mluvit o tom, proč pláče, např. dneska se rozbrečela, když v čase, kdy mohla být puštěná pohádka (kterou sama chtěla), si nakonec hrála a já už pak s pohádkou nesouhlasila. V breku pak chtěla ještě mlíčko, což jsem ale v tu chvíli neměla sílu. A tak plakala a do toho mi říká „já pláču, protože jsem chtěla pohádku a mlíčko a jsem teď smutná a zklamaná“.

Odpovídám, že to chápu, a že jestli chce obejmout a vyplakat se u mě. Přišla, schoulila se, za 10 sekund si stoupla, prohlásila, že chce osušit slzičky a pokračovaly jsme dál ve večerních rituálech stím, že příště se zkusíme lépe domluvit, jak ten podvečer zorganizovat.

A co je na tom ještě skvělé? Že já zůstávám v takových chvílích klidná, a i když se pláč třeba protáhne, nepotřebuji pro sebe zajistit, aby neplakala, abych to rychle ukončila. Jsem s ní, případně nabídnu oporu, aby své emoce prožila, ale už nemám potřebu je prožívat za ní. A v tom jsem zase pyšná na sebe!

Včera večer běžel na Nevýchově workshop Katky Králové o tom, co dělat, když dítě pláče. Žena přišla unavená z práce a chtěla si jít lehnout, navíc bylo potřeba, jak jinak, utišit plačící dceru. Rozhodl jsem se vše pozorně sledovat, dělat si poznámky a druhý den všechno manželce dopodrobna vylíčit.

Program byl zajímavý, jen mi připadalo, že je určen především ženám, maminkám. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak já jako muž, otec, předám obsah manželce tak, abych jen suše nepřečetl poznámky z notýsku. Jak sdělit něco, co sám pořádně nechápu a nemám prožité? A pak to přišlo.

Dnes dopoledne jsem pracoval doma v obýváku. Náhle slyším sousedku z bytu nad námi, sympatickou mladou paní, jak křičí na svou plačící tříletou dceru, modrookou princeznu: „Ještě jednou a uvidíš!“ Pláč zesílil. Řekl jsem si v duchu: „Ať to spolu zvládnou.“ A v tom jsem se rozplakal.

Já nechtěl, to samo. Brečel jsem asi půl hodiny a hlavou mi běžely pocity z dětství, kdy jsem si připadal nepřijatý, nepochopený, osamocený, bezbranný. A zároveň mi došlo, že nemá cenu nikoho obviňovat. Máma s tátou dělali jen to, co uměli a mohli. Jediné, co můžu udělat já, je stopnout to. Začít se chovat jinak. Začít teď hned vystupovat ze zajetých kolejí a jednat s dětmi lépe, dokud jsou ještě malé.

Teď už vím, co udělám, až se žena vrátí domů. Řeknu jí jenom: „Zastavme to. Neposílejme to dál. Vystupme z toho bludného kruhu.“ Ona už si najde svou cestu. Vám pak napíšu, co se dělo dál. Katko, těším se na další workshop. Jen doufám, že se ze mě nestane plačka, jsem přece chlap!

Ahoj Nevýchovo

Prošla jsem kurzem. Cesta je klikatá a plná úspěchů i neúspěchů. Chtěla jsem vám holky poděkovat… naše cesta byla fajn už před Nevýchovou, ale i tak jste nám toho dali spoustu. Nejen ve vztahu k mým dětem ale i k manželovi, ke kterému jsem ne vždycky byla fér.

Naučili jste mě nebát se přiznat si, když udělám blbost, uvědomit si že je to normální a že se nemusím stydět omluvit. Takže tohle je nejvíc co jste mi dali… naučila jsem se říct promiň.

A nejkrásnější na tom je, že moje malá dcerka taky. Měla ultra monstrózní záchvat vzteku, kterým jsem ji nechala projít a pouze nabídla náruč. Ona po uklidnění přišla a říká mi promiň, mrzí mě to.

Tohle jsem se já naučila až v dospělosti, vždycky jsem měla pocit že je to hanba se omluvit a jsem ráda že pro moje děti bude tahle lidská slušnost běžnou součástí života

Při sledování tohoto videa (o vyjadřování pocitů a potřeb) moje srdce plesalo: Paráda, tohle dělám dobře, to mám zmáknuté. Vydrželo mi to po celou dobu trvání prvního videa. Pak ale přišly Katčiny zvídavé otázky a já se nestačila divit, na co jsem přišla.

A aby těch překvapení nebylo málo, další šok mě čekal hned na začátku uvědomovacího videa – Katka dokonale předvádí naši Markétu. Jsem moc vděčná za tohle uvědomění