Volám sa Janka mám 35 rokov a máme dvoch chlapcov-neuveriteľné krásne bytostí.Starší ma 12 a mladší 7. Moje začiatky ako rodič boli hrôzostrašne,keď sa mi narodil prvý syn Dominik-popôrodne depresie...... do jedného roka som k nemu nič necítila. Potom sa to začalo lámať,začala som si veci robiť podľa seba a celkom ma to začalo baviť.

Teraz máme dve deti a musím jednoznačne povedať,že naše deti sú naša najväčšia ozdoba. Fungujeme úžasne-všetci celá rodina navzájom.

Ale píšem vám preto,aby som Vám opísala jeden zážitok s mojimi deťmi a hlavne pocity,ktoré som pri tom mala ja,a veľmi, veľmi si prajem aby to isté zažilo čo najviac rodičov.

Takže. Stalo sa to v lete cez prázdniny, keď som s nimi bola v jednej rekreačnej oblasti pri našom meste. Deň predtým dosť pršalo,takže tam bolo veľmi málo ľudí. Ale čo môže byť pre deti lepšie ako fajný,mokrý piesok. Ja som si sadla na lavičku a zobrala si moju obľúbenú knihu.Chlapci zamierili rovno do piesku. Vtedy mali 11 a 6 rokov,ale hrať sa vedia aj tak (možno to už teraz začína byť aj taka zvláštnosť, keď všade sú mobily,tablety…)

Na pieskovisku nikto,ja som sedela ďalej, pretože som chcela byť trošku na slniečku.Chlapci začali hneď hrabať-asi to bude tunel pomyslela som si ,a začítala sa do knižky. Za nejakú chvíľu prišla ďalšia rodinka s chlapčekom asi 2–3 ročným. V rúčke mal bager a zamieril rovno ku chlapcom a samozrejme sa snažil svoj bager vopchat do ich budúceho tunela a možno tam mali aj nejaký most ,nevidela som až tam. Evidentne im tam prekážal,búral a strkal im tam rúčky… A vtedy sa začali diať veci.

Prestala som čítať a úplne ma pohltilo sledovanie tejto situácie. Videla som na menšom Deniskovi (6r) že mu to začína byť celé nepríjemné a zjavne si s tým nevedel rady,už som len čakala kedy zdvihne hlavu a začne ma hľadať. A práve vtedy(keď som začala rozmýšľať ako by sa to dalo vyriešiť) udiala sa neuveriteľná vec.

Môj starší Dominik prišiel ku chlapčekovi,kľakol si k nemu,niečo mu povedal a to, čo nasledovalo som ostala v nemom úžase.Moji chlapci ďalej pokračovali vo svojom stavaní a chlapček sa hral pri nich,vôbec im neprekážal,nič im tam nestrkal, hral sa so svojím bagrom, úplne pri nich

Všetci traja pri sebe. Viete si predstaviť ako ma na lavičke zožierala zvedavosť, čo sa tam stalo..... Ale našťastie pre mňa o chvíľu prišiel silný dážď a museli sme všetci odísť. Hneď som potom vyzvedala, čo sa tam stalo.

A Dominik mi to celé porozprával:
Vieš mami,začali sme stavať tunel ,pretože piesok bol na to perfektný. A zrazu tam prišiel taký malý chlapček a začal nám tam pchať svoj bager a všetko tam búrať.Bolo to strašné. My sme nevedeli čo máme robiť veď bol ešte malý a tak som musel rozmýšľať a toto ma napadlo. Tak som si k nemu kľakol ako to robíš ty a povedal som mu,že tu staviame veľký tunel pre nákladné autá a keď nás nechá,tak mi to rýchlo postavíme a môže si ho prvý vyskúšať so svojím bagrom.

Ostala som v nemom úžase a neviem či by som to ja lepšie vyriešila .A to som mu aj hneď povedala. Bola som v tej chvili neskutočne hrdá na môjho Dominika ale aj na seba,pretože som v tej chvíli pochopila ,že to všetko robíme správne a hlavne že to pochopili aj chlapci a začali to úplne prirodzene používať. Chcelo sa mi skákať od radosti

A hlavne ma tešila aj ďalšia vec a to,že mladší Denis dostal od svojho staršieho brata krásnu ukážku toho ako to pekne vyriešil. A Dominik mi potom ešte veľa krát dokázal aká je dôležitá správna komunikácia,keď sa zastane v škole aj slabších spolužiakov a aj pani učiteľke vie povedať ak s niečím nesúhlasí(6.roč­ník)a je to úplne v pohode. Jednoducho sú to šťastné deti a my sme šťastná rodina.

A chcem povedať všetkým rodičom,že im z úprimného srdca prajem zažiť ten neuveriteľný pocit,keď budú tak pyšní na svoje deti a na seba ako som to zažila ja. Pretože toto všetko ma zmysel a práve pre toto to robíme,vychovať šťastných ľudí.

Aj keď sa to celé začalo tak strašne ťažko, keď sa Dominik narodil a ja som prežila asi môj najťažší rok v živote.

Všetkým Vám držím palce a naozaj to má všetko zmysel.

Před 14 dny jsem narazila na problém, proč mi dcera nechce chodit do školky. V prosinci nastoupila a nebylo to dobré ani pro jednu z nás.

Nevěděla jsem co mám dělat. Rady typu zvykne si, nechat vyřvat, rychle zdrhnout, to nebylo pro mě ani pro Lucinku (3). Nešťastné jsme byly obě dvě.

Marně jsem hledala i jiné odpovědi na otázky proč to doma není na pohodu a nic nemá dlouhodobý efekt. Každý den se opakují situace, které se řeší, ale druhý den už to tak není, zapomíná se. Byla jsem ten kdo pořád připomínal, opakoval, stokrát říkal…

Kdo je v kurzu nevýchovy to zná. Prostě nebylo to ono, příjemných situací bylo málo a člověk si už nedokázal poradit. Narazila jsem na videa k shlédnutí o Nevýchově. Okamžitě jsem všechny zhlídla a hned jsem poznala, kde je náš zádrehel.

Nic jsem si nevyčítala (normálně trpím na sebemrskačský syndrom), prostě do teď to nějak bylo a od teď to může být jinak. Nastal okamžitý převrat v mojí hlavě, návrat mojí osobnosti jak to bylo před dětma (Lucka 3, Kája 8, já 33, manžel 33), můj život do té doby než začaly příkazy, rozkazy, povinnosti, nepříjemné situace.

Okamžitě jsem zkusila hned ten den, aplikovat novou rodinou filozofii a uvést jí do běžného života. Lucinka na otázky typu: co potřebuješ aby jsme se mohli obléct a odejít, reagovala naprosto přirozeně, s něčím chtěla pomoct něco sama a šlo se.

U Káji to bylo strašné. Naprostá revoluce v jejím těle, které do teď bylo zvyklé fungovat na povely. Její reakce na moje slova: už Ti nechci dávat příkazy, rozkazy, tresty, nic z toho nefunguje, pojď nějak vymyslet, aby to všechno šlo lépe…

Karolínky reakce: ale mami, já ty příkazy potřebuju....... pro mě naprosto zdrcující vyjádření. V normálním případě bych se zhroutila. Vždyť když Vám dítě řekne že nedokáže fungovat jinak než na povely a příkazy, bez nichž by nedokázalo ani odejít do školy, to přece člověka pořádně vyvede z míry…

Brečela, byla smutná, strašně přemýšlela… nechali jsme to odležet. Byl to první krok a ten je ten nejdůležitější. Uběhly tři dny a mě už dostupné informace z nevýchovy nestačily, okamžitě jsem si objednala kurz a pokračovala v bádání, jak na tu naší společnou vlnu dojet. Spolu a né vedle sebe…

Nic jsem nebrala jako prohru, žádnou situaci která nevyšla na domluvě a druhý den se musela předělat. Věděla jsem že se prostě domluvíme a je jedno kdy.

Začala jsem dětem hrozně věřit, opravdu došlo k předání zodpovědnosti, typu: nechám je před jevištěm stát at si tancujou a dělají co chtějí, vždyť ony se mě neztratí, ví že se ke mě mají vrátit a nikam neutéct (neřekla jsem jim žádné ponaučení), občas jsem na ně okem mrkla ale jinak jsem si užívala svoje chvilky na vánočním koncertě, úplně uvolněně…

Po týdnu kurzu jsem se začala hlídat abych neříkala smrtící vztahové věty typu: když to nesníš budu se moc zlobit, ty si tak protivná, dejte mi už na chvíli pokoj. Teď když to píšu uplně mi to svírá žaludek.

Moje věty se proměnily na: ty už nemůžeš jíst? to nevadí, sněz tolik aby se bříško smálo, Tebe něco trápí já vím tak vymyslíme co by pomohlo, potřebuju ted chvilku klid abych nebyla nervozní a mohla si pak s váma hrát.......

Shrnu to, Vánoce jsme si moc užili, dělali jsme to na čem jsme se domluvili, Kája mi pomohla se salátem a mě to najednou v kuchyni bavilo a neotravovalo. Silvestr jsem s holkama měli taky skvělý, hráli jsme samé hry atd. Nedělní oběd v restauraci, kde jídlo trvalo přes hodinu než bylo hotové, jsme si taky moc užili, to bylo jako zázrak.

Opravdu se mi vrátila duše z doby kdy jsem byla snad dítě a dělala sem vše co to moje holky a dokázala jsem s nima ty situace zvládnout. Vidím jak opravdu přemýšlí, zodpovědnost krůček po krůčku přichází. Nápady na to jak být doma spokojení taky.

Máme už spoustu dohod. Jen aby moje psaní neznělo jako zázrak (který pro mě ale zázrak je), všechny dohody nevyjdou na první dobrou, někdy ani na pátou dobrou. Někdy pořád nevím jak to udělat, spoustu krát přijde ode mě laskavý příkaz nebo možnost výběru, místo dohody.

Děti nejsou roboti a když prostě jíst nechtějí tak nechtějí ale je rozdíl jestli je nechám vyřvat s tím že to stejně nesní a nebo odneseme talíř s tím že příště se to třeba povede. Máme před sebou velký projekt na který se ale dokážu těšit.

Držím všem palce, opravdu to stojí za to a veřte že i pidi malý zážitek který vám otevře v oku jiskru stojí za to. Začnete od dětí slyšet věty typu, nerada si čistím zuby, elektrický kartáček by pomohl. Nechcete ho ale koupit jen tak, tak vymýšlíte projekt na to aby si dítě třeba na něj vydělalo nebo splnilo nějaké domácí práce atd......

Tenhle projekt ted doma máme, věřím že se povede, nebude to ale na první dobrou, bojujeme se zapomínáním, které ale plyne z dlouhodobé nezodpovědnosti.

Přeji všem aby viděli velké úspěchy v každém posunu ve své komunikaci s partnery! Vrátí se nám to. Mějte krásný den :)

Chci se podělit o dnešní zkušenost. Zdá se mi, že nám dohody moc nejdou s malým (2,5 roku). Ale už nějaký čas jsem mu vysvětlila proč chci, aby se mě držel za ruku když chodíme přes silnici. řeknu jen „Dohoda“ a on hned mi poslušně podá ruku a jdeme.

Dnes jel na odrážedle, šli jsme na hřiště a já vyrazila přes ulici a zapoměla. Šimonek se zastavil na chodníku a zavolal na mě: „Dohoda“ a čekal až pro něj přijdu a dám mu ruku.
Bylo to moc krásné a mám obrovskou radost, že aspoň tohle nám funguje :-)

Taťka nám přivezl domů točenou zmrzlinu do vaničky. Dokonce 2 vaničky. Jedna celá vanilková a druhá napůl vanilka s černým rybízem. Když je chuť, kluci si vyndají každý jednu vaničku a ujídají. Oba mají raději vanilkovou, takže ta míchaná už má vanilkovou vyjezenou, je tam jenom kousíček vanilkové. No a dnes si kluci vyndali vaničky a zjistili, že oba chtějí tu jenom vanilkovou.

Luky (5), že prostě tuhle bude mít, vzal si ji. Mladší Ondra (3) začal pobrekávat a lehl si na zem. Já jsem přesně na odchodu na poštu, takže rvačka o zmrzlinu mě mohla „zbytečně zdržet“… Takže hlavně klid, sednu si na židli a poslouchám, sleduju.
Říkám: Ta zmrzlina je naše všech.
Luky: Ale já ji teď potřebuju?
Já: Jo, to vidím, chceš ji jíst.
Ondra: Taky!
Já: Ty ji chceš taky jíst, jasný.
Luky: Já ji vyhodím do koše a do popelnice, aby ji Ondra nesnědl!
Já: Dobře, já ji pak vyndám, až trochu povolí..
Luky: Ne, to já nedovolím!
Já: Ty se bojíš, že by Ti ji Ondra celou snědl, že?
Luky: JO! …… Ondro, Ty mi ji chceš celou sníst?
Ondra: Ne.
Luky: Ondro, stačilo by Ti jenom malinko?
Ondra: Jo.
Luky: A kolik teda chceš?
O: Ukazuje na prstech 1, to znamená malinko.
Luky: Tak počkej, já Ti dám!

… Bere lžičku ze šuplíku, nandavá vanilkovou a krmí stále ležícího Ondru na zemi. Zeptá se ho, jestli chce ještě a postupně ho nakrmí pár poloprázdnýma lžičkama. pak se ho zeptá: A teď už si můžeš vzít tu míchanou?
Ondra: Jo.

Já po chvíli: No vidíte, jak jste to skvěle vymysleli  
Luky: Já můžu mít vždycky spoustu nápadů a úvah!
Já: Fajn, jedu na tu poštu, taťka je ve vaně, za půl hoďky jsem zpět, čau :-) 

Akce na 3 minuty. Já jenom, že díky za nový kurz, je to tam dost polopatě popsaný, že mi to prostě pomohlo. 

Jedu v Nevýchově už asi půlrok. Nebyl to teda fakt ze dne na den, ale náhodou si ty všechny informace ve mě/v nás (ale hlavně ve mě) nějak sedli a včera jsem pozorovala svoje děti 16m a 3,5roku jak kupčí s autíčky. Měli dvě velká a dvě malinká autíčka a byť Kryštof (starší) chtěl asi ze začátku obě ta velká a vzal si je první. Což znamená ze Maxik taky -co Bracha to já taky.

Tak na ne koukám a Kryštof mu říká: “Maxí spolu jo? Tady mas velký a taky malý a já mám stejný. “ Ale Max chtěl obě velký a Kryštof dal pokračoval. “Nene maxí kámoši jo? Můžeš vybrat jak líbí , ano? Velký a malý ! “ a Max si vybral jedno malé a jedno velké ❤️.

Každý večer jim šeptám že je moc miluju a ze školku zvládneme. Taky už se umíme spolu domluvit ze nějaký den přijdu po Ó a nějaký den bude spinkat. Všechno společně domluvíme ❤️

Tak děkujeme že jste

Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba :D

HRANICE HORY PŘENÁŠÍ – přidávám jeden svůj zlomový prožitek z asi 6 měsíců nazpět, kdy se u nás „lámal chleba“: Naší Šarlotě bylo tenkrát něco pod 3 roky, asi 6 měsícu nazpět. Máme spojený obývací prostor s kuchyní, ne nijak velký, takže prakticky celý den je to jedna velká herna po explozi hračko-mový bomby – všude se válí něco.

Večer je to potřeba uklidit, respektive dokážeme dnes už rozeznat, jestli je „rozpoložení“ dětí takový, aby se roztřídilo úplně do beden, anebo aspoň vše odhrnout na koberec v jednom rohu (ano, dokážu pochopit mentalitu dětí, že ony nechápou proč by mělo vše večer být perfektně rozdělené do krabic a beden, když ráno to zase hned vytáhnou. Stejně tak ale vyžaduju, abych já nemusel v noci, když děti už spí a my tam s maminkou ještě „fungujeme“, šlapat na ostrý duplo kostky a jiný nástrahy!)

Dnes už to funguje dobře, ale tehdy a ten večer obzvlášť to nějak vše drhlo. Prostě jsme se ne a ne domluvit a ona nám vyjít vstříc. Většinou „večerní rutina“ po večeři a případný knížce/tabletu probíhá po ose úklid-hraček-zoubky-pyžamo-mlíko-spát. Ale tenhle večer se Lotka sekla. A v „herně“ ten den zrovna vybuchla ultra-mega bomba. Hračky všude, nohou jsme odhrabávali se ženou koridory mezi chodbou a kuchyňskou linkou, jediné spojnici oáz napříč zemí nikoho, hračkovým šílenstvím na zemi. A Lotka nereagovala na nic! Na nic

Čas se chýlil k 8, kdy už jsme většinou v posteli. Na zemi stále vše – syn Albert, v tý době 9 měsíců, s tímhle vším neměl ještě vůbec nic společného. Vymezil jsem se, klidným ale pevným hlasem, několikrát. Až z toho byl neskutečnej řev, kvílení. Šel jsem k ní, chtěl jí obejmout. Začala mě plácat, proti čemuž jsem se taky ohradil, ale velmi klidně a nechal ji utéct do pracovního kouta na druhé straně bytu – je tady přítmí, pracovní stůl, kde se většinou chodí „zašít“.

Tady usedavě plakala a plakala a plakala. Přemýšlel jsem, co teď s tím. Tyhle situace vážně z dětství nemám zažitý. Šel jsem za ní, klekl jsem si asi dva metry od ní – prostě přesně tak daleko, aby mě už slyšela a viděla, ale abych jí nenarušoval její prostor. Nechal jsem jí v těch emocích, ale zároveň tam byl s ní. A v klidu jí řekl, že mě to celé hrozně mrzí, ale že tam celou noc prostě nebudu překračovat ty hračky, ale že jí s tím klidně pomůžu odhrnout to vše na koberec, vyčistit jí zoubky, pyžamo, atd., a že budu čekat vedle v místnosti, až bude připravená.

Ani jsem nestihl se zdvihnout. Není tu v tom pracovním koutě, pravda, moc denního světla, ale na její pohled nezapomenu. Ty oči a ten výraz ve tváři!!! Vylezla zpod stolu, a přiběhla si mně sednout na klín, objala mě kolem krku, ale než se tak stalo, v těch očích byla jakási „nevyřčená úmluva“, takový nějaký podrobení se těm pravidlům, té hranici, přes kterou nechceme s maminkou jít.

Já tu emoci, tu tvář asi slovy nepopíšu přesně, ale totálně mě dostala, totál!! Ukáplo mi tehdy a přeběhl mi mráz ještě teď, s odstupem půl roku. Bylo v tom pohledu všechno od volání po obejtí, usmíření, odpuštění si, ta svoboda a úleva, kterou pevný hranice s sebou přinášejí, vědomí toho, kdo jsme a kam jdeme, co chceme a co potřebujeme, nebo můžeme, jak velký je náš „herní prostor“ života. Ufff, vyškolila mě tehdy má malá dcerka, můj nejvíc nejlepší psychotrenér

A od té doby až na výjimky (někdy je prostě vše zle – nevyspání, nemoc, počasí, ženská vlna, stres, cokoliv – a nejsme roboti) to s tím úklidem funguje dobře. Hranice a naslouchání našim vnitřním hlasům a potřebám nám přináší tolik svobody. Přeju vám všem hezký den

PS. Jako dítě jsem vyrůstal v prostředí silně pasivním, ustrašeným, reaktivním, zpátečnickým, vůbec ne se zdravými hranicemi (ne, nemučili a netýrali nás, mě a ségru! a myslím, že dělali, co si mysleli, že je správné. mám je rád, i když si myslím své a dnes si s nima už moc nepokecám, škoda) a právě proto jsou pro mě dnes takovéhle banality jako pocítění síly hranic takový „game-changery“. Já na tenhle zážitek totiž asi ještě dlouho nezapomenu. Bylo to pro mě děsně silný souznění a pocítil jsem, že bez pevných hranic prostě už ani ránu. Tam je naše uzdravení se! ;-)

Tak prvni ukol je za mnou a zde se delim o 10 prima veci, kdy jsme se vsichni meli skvele!

1/ Jonatanek na me maminko pojd se dohodnou jak by nam v tom mohlo byt obou dobre, ja bych potreboval, aby si mi ted hned nasla tu lepenku, kterou nemuzu najit, protoze potrebuju dodelat tuhle knizku.
Ale Jonatanku ja akorat koupu Josifka, mohl bych to jit najit az po koupani, protoze to muze byt asit ak na 5ti mistech? Slo by to?
Ale maminko to se mi nelibi, v tom mi neni dobre, tak to pujdu hledat ja?
To ale zase nevyhovuje me, protoze by jsi mi to vsechno rozhrabosil. Tak vis co? Pockej tu v koupelne s Pepinem a ja se podivam na 3 mista, kdyz to najdu, dobry a kdyz ne tak se na ty dalsi dve juknu po koupani jo?
Lepenku jsem na trech nenasla a hlasim, ze nemam, a Jonatanek hlasi ach jo, a me napadlo, ze by se na to posledni misto mohl podivat sam a tak mu rikam, ze jestli chce, tak muze jit do meho studia a podivat se tam, ze by mohla byt na stole, kdyz jinde neni. Tak super! A byla tam!

2/ Pepicku co kdyby si si misto chozeni na lince sel hrat s Legem? Ja jdu do obyvaku a budu si tam neco psat? Slo by to? Tak jo maminko :-)

3/ Maminko muzu ti rict pravdu, jak to opravdu bylo ve skole? A pak mi povidal, jak byl diky kamaradce v maleru, protoze ona mu rekla, at neco udela a on sel a udelal to… Jsi rada, ze jsem ti rekl pravdu?Ano jsem a jsem rada, ze jsem to zvladla bez kriku.

4/ Ukol ze cteni a psani piseme v patek po skole, aby jsme ho nemuseli delat na posledni chvili v nedeli pred spani, mame to zapsane v kalendari, tak jako keramiku, nebo gymnastiku a zatim to funguje.

5/ Josifku, vis moc bych porebovala, aby si mi nezapinal tu varnou konvici, ale protoze te to tak bavi, tak vis co, kdyz si budu chtit uvarit kaficko, tak ja te zavolam a muzes mi ji zapnout jo? Tak jo maminko a konvice se zapina jen kdyz potrebuju bez problemu.

6/ Potrebovala bych, aby si si uklidil pokojicek, nez pujdes spinkat, aby si si v noci neublizil, az pujdes na zachod slo by to? A muzu si ted jeste hrat a uklidit to az bude Josifek ve vane? Tak jo proc ne :-)

7/ Ranni problem s klackem, ktery si odnesl do skoly, ja jsem se s nim chtela domluvit, ze by ho nemel brat sebou, ale nevyslo to, on snim omylem ublizil kamaradce a byl v prusvihu. A tak jsme se pokouseli to s tema klackama nejak vyresit. Nebrat do skoly, nechat ho u lesa u sloupu, ale to mel strach, ze mu ho tam nekdo vezme a tak prisel na reseni, ze si v lese najde specialni mistecko a tam si je schova, a taky to tak druhy den udelal. Klacek tam zustal, ja byla spokojena on taky a bylo.

8/ Maminko ja nechci plinu na spinkani po o! Ale Josifku, ale to nevadi, ze by jsi mel na spinkani plinku, to je jen kdyby omylem, protoze jsi se hodne napil. Ja se vycuram a plinku nepotrebuju uz jsem velkej! Tak dobra kdyz si to tak prejes tak jo.

9/ Ja sam! Pepikova oblibena veta a ja jsem se naucila byt k tomu vstrictna a respektovat to a davat nam oboum vic casu, aby to ja sam slo bez stresu.

10/ Po prekrikovani a kriceni na sebe, kdy mi z toho vubec nebylo dobre, jsem prisla za Jonatankem a rekla mu o tom jak jsem se pri nasem rozhovoru citila a ze mi v tom neni vubec dobre. A tak jsme se spolecne dohodli, ze vzdy pockame, az te druhy domluvi a pak teprve budeme mluvit. A on sam navrhl, ze kdyby jsme na sebe omylem zakriceli, tak se tomu druhemu omluvime protoze jsme mu tim ublizili, ublizili jsme tim krikem jeho citum.

P.S. Je to krásné po hodně letech si ho přečíst a uvědomit si,jak daleko jsme došli. A kolik jsme toho prošli a zvládli! Teď už mám 14ti letého mladého muže co velice intenzivně krasobrusli a 10ti leteho námořníka, který pro změnu aktivně závodí v plachtění.

Dnes večer se mi stala taková příhoda a musim to sem napsat, mám z toho radost. Netýká se naší Emy, ale chlapečka Adámka /4.roky/, kterého chodím stříhat domů. Bohužel u dětí a zvláště kluků jsem oblíbená asi stejně jako zubař:0) co se dá dělat. S Adámkem jsme si sedli skvěle už poprvé kdysi dávno, ale až dnes se rozhodl, že se stříhat nebude a nebude a nechce a že vše je špatně.

A teď se přede mnou odehrálo tohle jeho maminka: Adame sedni si na ten zadek dělej a hned… Nic se nedělo jen Áda říkal ne nechci… Maminka než napočítám do tří ať už sedíš na té židli… jedna… dva… tři opět se nic nedělo, do toho se vložil tatínek ty Ádo ty víš, že zítra odjíždíme spolu pryč a když se neostříháš tak se mnou nemůžeš jet.

Tak to už jsem zase nevydržela já sundala jsem si zástěru a odložila věci sedla si k němu na zem a začala jsi s ním povídat. To nevydržela maminka řekla, že na to nemá nervy a odešla což bylo jen dobře. Ptala jsem se ho co se děje a nejdříve se se mnou moc bavit nechtěl, ale jakmile jsem ho podpořila, že ho chápu, že se mu to nelíbí, vypadlo z něj že se bojí, že ho to bude bolet.

A věřim, že se to děje ne však mojí vinnou, občas ho stříhají rodiče a to takovým strojkem, který je tupý a to může pořádně bolet. Tak jsem se s ním bavila o tom jaké to je když ho stříhám já jestli si to taky myslí, že to tak je. Že na druhou stranu to má i své výhody nemusí se potom moc česat a když chodí do bazénu vlásky mu hned uschnou a jestli mi může říct co by vlastně potřeboval k tomu, aby to šlo.

Ukázal si na nějakou máminu věc, že by jí chtěl během stříhání držet, zeptali jsme se tatínka, zda by to šlo a nakonec pohoda povídali jsme co ten Ježíšek přinesl atd. Měla jsem z toho fakt dobrý pocit, že se to povedlo a že je to hned lepší když mi taky někdo odpoví a já zjistím vlastně proč se to děje. Takže v takovém případě můžu říct, že je to moje první nevýchovná domluva.

S naší Emou se též snažím domlouvat, ale můžu jen odhadovat co jí vlastně trápí. Někdy to zjistím a někdy asi ještě ne, takže moc se těším až začne Emča mluvit. Přijde mi, že se to řeší hned lépe. Nevim zda jsem to udělala nejlépe, ale byla jsem jediná kdo se ho zeptal co ho vlastně trápí. Mám radost, že se to povedlo a že to nakonec proběhlo v klidu.

Milá Katko a maminky, dnes jsem měla puštěná první dvě videa a musím se přiznat, že konec prvního videa mi vehnal slzy do očí. Tím jak se špatně „snažíme“ své děti dobře vychovat je vlastně omezujeme a ořezáváme jejich přirozenost a dětskou lehkost bytí. A jak Katka říká, vzpomeňte si kde jste ve svém dětství ztratili sebevědomí. Dostalo mě to. Taková pravda. Nevýchova je to nejlepší co jsem mohla pro sebe a pro syna udělat.

Povedla se nám i první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý.

Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy, jeho radost v očích, když mohl jít v holinách potokem byla neskutečná a nakažlivá, vzpomněla jsem si na své dětství, když jsem se ráchala ve vodě.

Dohodli jsme se, že do potoka smí, ale nesmí se namočit. Vydržel to skoro hodinu a když mu pak vběhla první voda do bot, sám vylezl a chtěl jít domů. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček. Katko moc Ti děkuji.

Krásný den, Nevýchovňáci 🙂  Včera večer jsem dostala snad tu nejkrásnější odměnu, jakou jsem mohla dostat. ❤️  Chtěla jsem si dát sama vanu a pustit si nějakou hezkou hudbu a na chvíli odplout někam do klidu. No, jenže někdo tomu chtěl jinak 🙂  Emi chtěla se mnou. Nejdřív jsem jí vyhanela, ale pak jsem si vzpomněla na už nevím čí příspěvek tady, jak si to užili spolu.

A tak jsem si jí vzala do vany k sobě a vysvětlila jí že potřebuju ticho a jen ležet a poslouchat hudbu. Ona si ke mě lehla hladila mě a pak z ničeho nic na mě koukla a říká „už se těším až se to narodí“ a dala mi pusu na břicho. A pak se pritulila a ještě dodala „mam tě moc ráda“.

V tu chvíli jsem myslela že se snad rozpustím blahem. A sladká tečka na konec. Nebavilo jí už ležet tak si vzala hračky a potichoucku si hrála a me nechala se dál rozplývat se nad tím jak úžasnou dceru máme ❤️ ❤️

Rada bych se s vami podelila o zazitek se svym nejstarsim synem Filipkem 4,5 let, ktery byl v patek vrtat zub. Pro hodne lidi uplne banalni vec, pro me ale docela silny zazitek, diky kteremu se mi podarilo posunout se zase o kousek dal a taky se ujistit, ze projit kurzem nevychovy byla pro me ta spravna volba.

Teorie je jedna vec a praxe druha, ne vzdy je pro me lehke zacit info z kurzu pouzivat v realu. Tentokrat se mi ale podarilo na vlastni kuzi vyzkouset par veci a to napriklad, jakou roli hraje priprava, ze dat duveru diteti za to opravdu stoji, no a konecne se mi podarilo napojit se na sve dite a nevnimat, co si mysli okoli – huraaa!:)

Ve zkratce cely pribeh. Filipek mel jit v patek vrtat zuby, priprave jsme venovali dost casu, cetli jsme si knizky o vrtani zubu, hrali si na zubare, pousteli pohadky ci videa na youtube o vrtani zubu. Rikala jsem mu, tak jak to je (zadne prikraslovani, zadne straseni), proste ze ne vzdy je vrtani prijemne, ale pokud ma jeste maly kaz, tak by to melo byt bez bolesti. Od pocatku vedel, ze injekci nechce. Ok to neni problem.

Ve ctvrtek (den pred jeho vrtanim) jsem mela jit k zubari ja na preventivku, napadlo me tedy, ze by Filipek mohl jit se mnou a „osahat“ si to tam, protoze u zubare byl naposledy pred 2 roky a nic si udajne nepamatuje. Souhlasil. Meli jsme dohodu, ze se jen podiva, nic vic, toto jsem i sdelila nasemu zubari, ktery sice pritakal, ale presto vyzval Filipka, aby si vyskocil na kreslo, ze se jen koukne, co bude zitra vrtat.

Filipek nereaguje. Stoji jak zareny. Vidim, jak se neciti v pohode. Znovu opakuji panu zubari, ze nase dohoda znela, ze se dnes jen divame, zitra vrtame, a jestli by mohl Filipkovi ukazat vrtacky atd. Pokud chcete, aby tady jeste zitra dosel, tak mu tady radeji uz nic neukazujte, slysim zubare.

Opakuji trpelive, ze Filipek potrebuje trochu vice casu, aby se rozkoukal. Kdyz sedam na kreslo, jeste slysim, jak zubar dodava, ze vsadi boty, ze si to zitra nenecha vyvrtat. Filipek je tam jeste s nami, vsechno bohuzel slysi, mlcim, myslim si svoje, rikam si v duchu, uvidime zitra. Pak mrknu na Filipka a rikam, dnes jsme byli domluveni jen na podivani, ze jo?

Po ceste domu rikam Filipkovi, ze se tam trochu zasekl a zda to mohlo byt tim, ze nepocital s tim, ze dnes bude zubari ukazovat zuby, ze to v nasi dohode nebylo. Pry jo. Pan zubar je trosku od rany a moc na tebe tlacil, co? Jo. Ja vim, Filipku, on je proste takovy, ted uz to ale vis, ze? Jo. A zitra si to nechas vyvrtat? Jo. Hmmm, rikam si v duchu.

Druhy den vchazime do cekarny. Filipek vypada vesele, pobiha okolo a smeje se. Jeste jednou se ho ptam, zda si necha zub vyvrtat, odpoved zni opet jo. Mysli to vazne? Rika to tak sebejiste. Nejsem si jista. Jeste si pomyslim, kez by zubar na nej dnes tolik netlacil a vice s nim komunikoval, to uz nas ale vola sestra, at jdeme dovnitr.

Prekvapi me, jak se citim sebejiste (vnitrni klid), rikam si, ze je to dobre znameni, vsak o nic nejde, v nejhorsim se vratime za par mesicu a zkusime to znova. Hlavne neprenaset sve obavy na dite, jeste mi bleskne hlavou, to uz ale sedim na zubarskem kresle a slysim, jak zubar pobidl Filipka, at si taky sedne. Vidim, jak se Filipek zarazi. Stoji bez hnuti a jako by premyslel. Citim, jak zubar vyckava, ale tentokrat mi je to jedno, napojuji se jen na Filipka, odpojuji od okoli.

Ptam se klidnym hlasem Filipka, zda chce sedet sam nebo se mnou. Davam mu cas na rozmyslenou. S tebou. Slava, raduji se v duchu. Kdyz se Filipek uvelebi, pan zubar ho vybidne, at otevre pusu. Filipek spolupracuje. Ted beru vrtacku, rika zubar a chvili ceka, co na to jako Filipek. Ten mlci s otevrenou pusou. Zacinam vrtat, dodava zubar trochu nejiste, jako by cekal, kdy zacne to rodeo. Ticho prerusi zvuk vrtacky a uz to jede. Vrtacka, odsavacka, svetlo, tampony. V rychlosti Filipkovi popisuji, co se zubar chysta delat. Filipek drzi pusu otevrenou a ani nehlesne. Sestra i doktor sikulkuji, ja se usmivam, mam chut se smat nahlas. Jeste plomba (pracovne tomu rikame plastelina), nasvitit a je hotovo!

Sestra podava diplom za odvahu. Beru zpet, co jsem vcera rekl, slysim zubare, jak to rika opravdu s uprimnosti. Prijde mi to dojemne, usmeju se a odpovidam, ze Filipek proste potrebuje vice casu. V duchu si rikam, ze se ted treba i nasemu zubari zmeni uhel pohledu a pochopi, ze spoluprace je mozna, kdyz dite vi, do ceho jde. Ted si trosku nadavam, ze jsem nemela odvahu rict to nahlas.

Po ceste domu se ptam Filipka, jake to vrtani vlastne bylo? Bavilo me to, odpovida a smeje se u toho. Fiha, tak tohle jsem opravdu necekala!:)

Dekuji nevychovo za inspiraci!

PS: Ma to cenu.

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Díky za to, že existujete! Velmi velmi mi to pomohlo zlepšit vztah s mých synem (7). Byla jsem kamarádská ale i velmi přísná a obracelo se to proti mě. Čím byl starší, tím to bylo horší a protože mi na dětech velmi záleží musela jsem to řešit. Něchtěla jsem s ním bojovat stále kdo z koho a bála se toho že mě nebude mít v budoucnu rád. Dospělo to tak, že absolutně nespolupracoval, kříčel, zacpával si uši apod.

Nejprve jsem kolem Vás chodila asi půl roku, četla články zdarma a říkala si, přece nejsem tak hrozná máma, že to zvládnu i bez vás. Někdy se dařílo lépe a pak se to zase vrátilo.

Nakonec jsem si řekla, stojí to za to to vyzkoušet kolikrát člověk v životě do něčeho investuje a pak třeba přijde o peníze a je to o ničem. Zdálo se mi to hodně protože jsem v té době byla na MD. Ale manžel mě podpořil a šli jsme do toho a jsem nesmírně vděčná. Pár měsíců mi trvalo než jsme na to najeli k oboustranné spokojenosti ale teď mi to přijde úžasné.

Jsme v Nevychově asi rok, vztah je daleko kvalitnější, máme se mooc rádi a potřebujeme se. A ikdyž není každý den s úsměvem vždy to má nějaké řešení a společně to ladíme.

A velmi úsměvné mi přijde, jak jsou děti jako kopírák, používají věty, co ty na to? co navrhuješ? mami a co bys chtěla ty? :)))
Dokonce se i do školy těší, beru to jako velikou VÝHRU. díky za všechno, doporučuji všude tam, kde cítím, že by to pomohlo. 

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Dnes sme (vlastne som) spravila velky krok, tak sa chcem podelit o zazitok, ktory som mala len vdaka Nevychove 🙂 

Syna (20 mes) som v detskom parku vozila na auticku a prisla asi 4 rocna slecna, ktora sa chcela vozit presne na tom istom auticku. Otvorila mu dvierka a… pouzila tolko technik od jednoducheho „vystup, teraz sa idem vozit ja“ cez „este nikdy som sa v takom neviezla… dnes je to prvykrat, co by som ho chcela vyskusat… uz odchadzame a toto je moje posledne zelanie…“ az po „teta tak ho vyberte von nasilu ked ma nechce pustit“ a nakoniec vytahovanie maleho nasilu a par pohlavkov malemu.

Cele to vsak prebiehalo v uplnom pokoji, len sa proste nevedela dostat do toho auticka. Moj maly este velmi nerozprava, tak len v podstate pozeral a ja som sa drzala tych pat minut dookola stanoviska, ze ja maleho do nicoho nutit nebudem, on je samostatna jednotka a ze sa maju dohodnut oni dvaja ci a ako sa prestriedaju. Navrhla som jej ine auticko, casovy harmonogram ze sa vystriedaju po dalsom okruhu… no ona si s tym vobec nevedela poradit ani zacat dohodu…

Co ma najviac prekvapilo bolo moja reakcia. Pred par mesiacmi a pred Nevychovou by som do pol sekundy syna z auticka vytiahla a este sa tomu dievcatku ospravedlnovala. Ako hlboko mame zabudovane nase vlastne vychovne vzorce, ked ja, 32 rocna zena by som uprednostnila vyhoviet poziadavke 4 rocneho dievcatka pred akymkolvek zamyslenim ci to nie je len slepe zavdacovanie sa v podstate komukolvek 😕 ? Lebo tak sa to ma, tak sa to musi, musim predsa spravit, co chce niekto iny…

Je to zvlastne, ze Nevychova „vychovava“ prave nas dospelych, musi nieco najskor precvaknut v nas, aby sa nase deti mohli ucit s nami 🙂 Tak chcem napisat Nevychove este jedno velke DAKUJEM – bez vas by vela rodicov nebolo schopnych vobec pocitit to stastie, ked sa zbavujeme nasich vlastnych vzorcov a davame svojim detom uprimnych nas!

Odkedy som v Nevýchove, beriem našu dcéru ako parťáka, viac sa vciťujem do jej sveta, do jej pohľadu. Odkedy som v Nevýchove, pozerám sa na veľa veci inak a s kamarátkami často riešime výchovne otázky nevýchovne.

Ja som dokázala vyriešiť veľmi veľa problémov, náš nástup do škôlky bol úplne bez problémov, keď sa niekam ponáhľame, nie je so Zarkou žiadny stres, vo veľa veciach jej dôverujem (ako napr.: viem, že na konci chodníka na mňa počká a neskočí rovno do križovatky – aj keď kontrolujem premávku, nekričím na ňu ešte predtým, ako zastaví…sú to maličkosti), dokonca aj požičiavanie veci nám ide oveľa lepšie, a ona mi to všetko opláca, je úžasná.

Nevýchova mi pomohla aj v manželstve. Nečakám od manžela, že mi bude čítať myšlienky. Snažím sa viac hovoriť čo chcem, čo potrebujem. A funguje to :)
Pritom stačí tak málo. Stačí, aby človek povedal čo chce/potrebuje, ako to potrebuje a byt aspoň trošku tolerantný.

Úplne akceptujem Zarkin hnev, keď sa jej niekedy nechce, a vidím, že aj ona vie prijať to, keď sa niekedy nechce mne. napríklad šaliť sa :) poviem jej len, že Zari, teraz sa mi nechce, nemám chuť sa šaliť.

Som o to šťastnejšia a spokojnejšia, a je to asi aj vidieť, lebo vraj keď o Zarke rozprávam, som pri nej, tak cela žiarim. Materskú si užívam, a pre mňa to JE dovolenka.

Kamarátky a rodina mi zavidí, ako ma Zara poslúcha, ako si rozumieme. Ale ja si myslím, že je to aj preto, že aj ja poslúcham ju. Počúvam, čo chce ona, a ak sa dá, vyhoviem. Ak sa nedá, vysvetlime si to a hľadáme riešenie. Zarka ma 2,5 roka, takže riešenie hľadám stále ja a ona mi len povie, ano, dobue, mami.

Za toto všetko Vám Katka, a vášmu tímu Nevýchovy chcem veľmi pekne poďakovať. Oveľa viac si ju užívam a vychutnávam každý deň. Ďakujem, že ste mi otvorili nove obzory. Pritom je to všetko také prirodzené, také jednoduché, stačí naozaj malo. Ďakujem!

Dnes jsme si parádně užili večerní uklízení hraček. Dříve jsem obvykle uklízela sama nebo s pomocí manipulace: „Dobře pustím Ti pohádku, ale pomůžeš mi uklidit“. ALE DNES jsem začala jinak. Maty (3) mně se nelíbí, že uklízím hračky vždycky sama. Napadá Tě jak bychom to mohli vyřešit?

Nic, žádný nápad… :( Pak jsem si vzpomněla na Katku, že si vše MÁME UŽÍT. Navrhla jsem a co kdyby si uklidil všechny hračky, které mají na sobě červenou barvu a já ty ostatní? Odpověď byla TAK JO.

A pak už jsme se předháněli. Chechtali. A užívali si to! A nejlepší na tom je, že i mě to bavilo takhle o hodně víc! :)

Večerní nápad Jiříka: chci spát na zemi. Moje první reakce: v žádném případě. Jiříkovo: Ale já chci!!! Moje přemýšlení: proč mu to vlastně nechci dovolit? Z čeho mám strach?

Přišla jsem na to, že jediné, čeho se bojím, že mu bude zima. Můj návrh: trošku se bojím, že ti bude zima, budu klidnější, když ti tam dám matraci z cestovní postýlky. Jiřík: Děkuju mami

Dala jsem na zem matraci, Jiřík si tam nanosil polštáře a deku a do 5ti minut spokojeně spal. A můj pocit? Jednoduše skvělý

Mně zase docvaklo, že když navrhnu několik možností a dám z nich dětem vybrat, tak to sice vypadá jako dohoda, ale není tam žádný prostor pro jejich nápady a asi jsem dost často spokojená jen já (pokud vůbec takovou dohodu dodrží). – Tohle mi ukázala ta prožitková audia.

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Ahoj, chci se podělit o první malý, i když už tím, že je první, tak vlastně velký úspěch s Nevýchovou. 5letá dcerka mě každé ráno přiváděla k šílenství loudáním se se snídaní. V neděli ráno bylo vše jinak, poprvé jsme se domluvily – potřebovala prostě housku jinak rozkrojenou, než jsem to dělávala.

A navíc se neskutečně osvědčilo, když jsem na ní nechala, aby si hlídala čas. Chtěla totiž koukat na Studio Kamarád a dohoda zněla, že ho zapneme až po snídani. Sledovala ručičku hodin a stihla vše naprosto v pohodě. Vítězoslavně pak zapínala televizi.

Od té doby mám pocit, že se dějí zázraky každý den.

Dnes se nám podařila jedna krásná dohoda, či spíš našim holčičkám. Editka (5 let) koukala na pohádku a mezitím se vzbudila Esterka (21 měsíců) a chtěla samozřejmě taky, jenže se jí ta Editčina pohádka nelíbila a začala se dožadovat Krtka.

Nejdřív jsem to chtěla „řešit“, být ta spravedlivá, naštěstí jsem včas zadupala své ego a zkusila to „nevýchovně“. Říkám: „Holčičky, máme jen jeden počítač a vy chcete každá jinou pohádku, jak to uděláme, abyste byly obě spokojené?“ A Editka na to: „Tak tu moji pohádku teď zastavíme, pustíme Esterce jednoho Krtka a pak dokoukám tu moji pohádku.“ Esterka souhlasila.

A světe, div se, přesně tak to i proběhlo. Esterka si po Krtkovi odběhla hrát, Editka dokoukala pohádku a já byla šťastná, jak krásně si poradily. Navíc k řešení stačila jediná věta a bylo. Kdybych to řešila já, tak mám k oběma dlouhé proslovy a stejně by jedna z nich byla nakonec naštvaná. Úžasné.

Ráda bych se podělila o můj dnešní zážitek s mojí 6letou dcerou.

Dnes měla na návštěvě kamarádku a já slyším, jak se v pokojíčku začínají dohadovat – Adélka se chce hrát s koníkem, Amálka (moje dcera) se chce hrát s autem. Amálka navrhuje: „Adélko, tak se dohodněme tak, abychom byly obě spokojené. Chvilku koník a chvilku auto.“ Adélka, že ne, že ona se chce hrát jen s koníkem. To se Amálce nelíbilo, že se Adélka nechce dohodnout. (Velmi se mi líbilo, jak Amálka nastoupila sama s naší novou metodou dohody.)

Pak začala Amálka plakat, zoufalá, že neví, jak se s Adélkou dohodnout, že Adélka se dohodnout nechce. Tak jsem si Adélku zavolala a ptám se jí v klidu na celou situaci: „Adél, co ty chceš?“ Ona že se chce hrát s koníkem. „A co chce Amálka?“ Amálka prý se chce hrát s autem… Tak říkám Adélce: „Zkus to nějak vymyslet tak, abyste byly obě spokojené? Jak to udělat?“ A ona se zamyslela a říká: „Chvilku se budeme hrát s koníkem a chvilku s autem.“ HURÁÁÁÁ!!!!:o) Nakonec Adélka vymyslela stejné řešení jako Amálka a byla spokojená.

Zajímavé, že na to řešení původně s Amálkou nechtěla přistoupit, ale když ho vymyslela sama, tak najednou to šlo. Amálka utřela slzy, s velkou úlevou a obrovským potěšením v očích mne objala – její oči a úsměv říkaly: „Mami, já jsem na sebe / tebe tak pyšná, jak jsme to zvládly, jak to funguje.“ Nebylo třeba to dál komentovat, Amálka sama se přesvědčila, že to takto funguje.

Podělím se s Vámi o to, jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1rok) funguje Nevýchova:

Manžel byl sám s Pepínem a už byl čas večeře. Syn byl za celý den už unavený a když ho manžel chtěl nakrmit začal plakat. S klidem mu řekl, že potřebuje, aby se najedl, aby v noci neměl hlad a že ví, že je už unavený a že on už vlastně je taky docela unavený.

A světe div se – Pepíček celou misku kaše snědl, lehl do posltýlky a v momentě byl „tuhý“ Paráda!

Prave prchadzame tretim tyzdnom, ale uspechy boli hned v prvom tyzdni. Prvy bol nakup darceka pre kamaratkinu dceru do starsim synom (2r.8m). Dohodli sme sa , ze ideme kupit darcek a nebudeme kupovat nic ine.

V aute som sa uistila, ze sme sa pochopili, a teda sli sme. Maly si hned bral policajne auto a mama zaplat. Vravim, ze nezaplatim, dohodli sme sa ze ideme kupovat darcek a nic viac. Sam sa otocil a vybral sa auto vratit naspat do regala. Skoro som tam odpadla, aka som bola pysna :)

Velký úspěch se nám podařil včera, kdy dcera rozházela nějaké papíry v koupelně a já jsem jí požádala, aby je uklidila.

Viděla jsem, že se jí do toho nechce, různě odváděla pozornost a když jsem se jí zeptala, jak tedy navrhuje, abychom to udělali, aby to bylo uklizené, protože to je opravdu potřeba uklidit (do té doby to byla vždycky jen řečnická otázka, dcera nikdy nic nenavrhla, vždycky říkala nevim a jen pak souhlasila s některým z mých návrhů), tak dcera sebrala ze země plínu a řiká: plínu vyhodím. Pak vzala nočník, co byl uprostřed koupelny a řiká: nočník uklidim.

A mně to došlo – ona mi navrhla řešení! Papíry uklízet nechtěla, ale byla ochotná uklidit všechno ostatní na podlaze v koupelně. Takže papíry jsem uklidila bez problémů já. Jsou jí dva roky :)

Jsem hrdá na náš úspěch s dcerou, kdy se mi podařilo vyhnout se moralizování a místo toho jsem se snažila vcítit se do dcery.

Dcera (2roky) si chtěla odnést z klubu, kam chodíme na plavání plyšovou kočičku. Jednoduše jsem jí vysvětlila, že jí odnést nemůžeme, že nen naše a je tam pro všechny děti. A zeptala jsem se jí, co by potřebovala. Dcera říkala, že musí chovat kočičku, houpat kočičku, hladit kočičku a byla taková celá načatá, že začne natahovat. Ujistila jsem jí, že jí tu kočičku násilím nevezmu, ale že bych potřebovala, aby tam kočička zůstala.

V souvislosti s tím, jak řikala, že chce hladit, houpat, chovat, jsem zkusila navrhnout (dcera byla ve stavu, kdy navrhovat vůbec nechtěla, vypadalo to, že celá situace je pro ní velký nával emocí), jestli má pocit, že je potřeba, aby se o kočičku někdo staral, že bychom mohli poprosit tetu (recepční klubu), jestli by se zatím o kočičku nepostarala, než my zase přijdeme a dcera si s ní zase bude hrát. Dcera souhlasila a kočičku sama odnesla recepční, která jí dala na poličku a přikryla šátkem, že bude spinkat a slíbila, že se o ní bude starat.

Odešly jsme v pohodě a každý den si dcera aspoň jednou vzpomene a říká, že kočička je u tety a že si jí zase půjčí, až pujdem na plavání :)

Keďže pozitívnych vecí nie je nikdy dosť, pridám aj ja jeden vyriešený projekt. Moja malá Tamarka (3 roky) je od malička veľmi citlivé dieťa a naviazané na mamu, tak som sa trochu obávala nástupu do školky. Ale rozprávali sme sa o tom a snažila som sa urobiť všetky kroky, aby to išlo, čo najlepšie. Aj pani učiteľky sú úplne v pohode.

Nakoniec sa ukázalo, že jediný problém je raňajšie rozlúčenie. Niektoré dni to išlo s úsmevom a niektoré dni nie. Tami nemá rada akékoľvek zmeny, takže keď bola ráno jedna pani učiteľka, tak to bolo v pohode, ale keďže sa striedajú každý týždeň (ráno je jedna, poobede druhá), tak druhý týždeň to bolo ťažšie.

Asi mesiac sme spolu hľadali, čo by bolo najlepšie a potom to prišlo. Ešte minulý pondelok išla do triedy trochu so slzičkami, dlho sme sa vo dverách mojkali a možno práve to bol ten problém.
V utorok ráno, keď som sa Tami znova opýtala, čo by jej pomohlo, aby išla s radosťou do triedy (lebo potom celý deň bola vždy v pohode a tešila sa do školky, aj doma stále rozprávala, čo robili …, len to ranné odlúčenie nešlo), tak mi povedala, že si dáme pred zavretými dverami dlhú pusinku, potom otvorím dvere, dám jej ešte krátku pusu, ona mi dá ťapku (tľapne mi do ruky), zakýva a ide.

A čuduj sa, odvtedy to tak funguje. A čo je najlepšie, včera ju išiel zaniesť do školky tatinko. Keďže chodí na týždňovky, ja som celý týzdeň s deťmi sama, tak mu Tami ráno vysvetlila, ako to má urobiť, aby išla v pohode do triedy. Bol z toho celý paf, ako nám to funguje. Síce nám to chvílku trvalo, ale nakoniec sme to riešenie našli. Díky.

Jsem nevidomá a mám 11 měsíční dceru Elišku, která je od narození až neuvěřitelně hodná. Nevýchovu sleduji už delší dobu a protože samozřejmě i u nás začínají problémy s komunikací, rozhodla jsem se, že půjdu do kurzu a zkusím na sobě pracovat.

Vzhledem k mému handicapu jsem zvyklá s dcerou hodně mluvit, vše, co dělám jí vysvětlovat a tak, ale nikdy jsem se nesnažila zapojovat i jí, ptát se, jak by to chtěla ona. O svých pocitech, nebo, jak bych to potřebovala, jsem s ní taky moc nemluvila.

Včera se nám povedl první velký úspěch. Dcera je vždy večer před koupáním už dost unavená, vyžaduje mojí přítomnost u všeho, co dělá. Ale mě se včera večer povedlo někam založit čípky na horečku (zrovna nám rostou zoubky) a nutně jsem je potřebovala najít.

Řekla jsem jí, že bych teď potřebovala, aby si chvíli hrála sama, že musím najít její léky a že jsem nervózní, že je nemůžu najít. Zeptala jsem se, jestli by chvíli vydržela sama u hraček. Samozřejmě mi neodpověděla, ale začala si hrát a já mohla v klidu hledat. 

Výsledkem sice nebyl úspěch nalezení léků, prostě to vypadá, že se někam propadly, ale dcera byla po celou dobu ukázková, hrála si, já jí občas pohladila, pochovala, zeptala jsem se, jestli mi dá ještě chvíli a takhle to trvalo asi 20 minut.

I já přidávám díky za workshop i za Nevýchovu…

Moje tříletá dcerka je úžasná a byla vždy velmi poslušná a já si myslela, že bez přísnosti a občasného křiku to prostě nejde…bylo to tak přece i u nás doma ( klasický policajtský a učitelský model)… Pak mi jednoho dne nastavila zrcadlo, začala křičet a používat moje slova a já si řekla STOP a začala hledat co s tím…

Proto jsem tu…

Snažíme se oba s manželem změnit komunikaci u nás doma a musím přiznat, že to prospívá i nám dvěma…

Zkoušíme dohody – ne vždy to jde hladce, občas se nepochopíme, ale pevně věřím, že to půjde… díky za to.

Strašně stojím o každý kousek úspěchu a Vám musím ze srdce poděkovat za zatím dva malé střípky našich začátků.

Již dva dny zpět jsme uplatnili ranní úkolníček, lepší ráno si nepamatuji a dnes večer společné čištění zubů. Provedla jsem to tak, že mi mohou děti čistit zuby při tom, když je čistím já jim. Je to skutečně legrace. NEUVĚŘITELNÉ!!

Velké DÍK Vám, opravdu. 

Stojím takhle na zahradě a povídám si se sousedem, když v tom si uvědomím, že mi Bertík (18m) vzal z ruky klíče od bytu a utíká s nima pryč. Zavolám na dceru (3,5): „Šarlotko, Bertík má moje klíče. Můžeš mu je prosím vzít?“ No a ona běží k němu, sedá si na bobek a říká: „Bertíku, já ti teď vemu ty klíče, protože se bojím, že je ztratíš, jo? Můžu?“ a bere mu je a on je v pohodě a jde si hrát jinam.

Když mi je přinesla, tak říkám:„Ty jo, tys to krásně vyřešila. Děkuju.“ "No, mami, my jsme se domluvili, víš? :)

Jsem na nás fakt pyšná a tyhle krásný momenty mi jen potvrzují, že jsme na správné cestě.

Chci moc poděkovat za to co děláte, protože všude slyšíte jen, jak je každá máma úžasná, co všechno stihne a jak má skvěle vychované děti, co by se mělo a nemělo… Ale realita je jinde, úplně jinde, všichni jsme na tom asi stejně, nikdo z nás není dokonalý, ani my ani naše děti, každý má něco s čím bojuje.

Zajímavé je, že když přestanete bojovat, vše se zlepší, jako u nás. Křičet na dítě, že nemá tohle a tamto a co udělalo, fakt nemá cenu, domluvit se stačí, oni ty malý lidi opravdu chápou a kolikrát sami překvapí, ale musí se jim ukázat, že to jde i jinak:)

Děkuji a hlavně děkuje moje Klárka, která má šťastnější mámu:)

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Dcerka 4 roky v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená…

Zkoušeli jsme lákadla typu:
Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic!

Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: „Proč nechceš jít ven, co Ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“

Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí“
Táta: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“
Dana: „Jo, pak to bude dobré“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Mnohem víc se teď snažím Terezku pozorovat a normálně s ní mluvit, abych pochopila, co zrovna teď potřebuje. Dneska se to povedlo úplně maximálně:

Dožehlila jsem a jdu si k malé lehnout na deku. Přebalím ji a při tom namažu mastičkou ekzém, který se jí nedávno udělal. Vše hotovo. Rozhodla jsem se z velké piksly masti odebrat trochu do menší cestovní velikosti. Malá na mě tiše kouká. Pak natáhne ručičky, že ji ta malá mastička zajímá. Koukám na ni, zhluboka se nadechnu a jdu to zkusit.  

„Vidím, že se ti ta mastička líbí a chceš si s ní pohrát, viď? Tak já ti ji půjčím, ale jenom na osahání, ano? Kdybys ji dala do pusinky, tak se bojím, že by se ti udělalo špatně.“

Uh, podala jsem jí malou mastičku. 6měsíční mimino všechno, VŠECHNO, strká do pusy, je to jeho přirozenost. Terezka (na břiše) bere do rukou kulatou piksličku s mastičkou. Různě ji otáčí a pozoruje, pak ji zvedá a zahazuje, různě se s ní točí dokola a honí ji, než ji zaujme jiná hračka, kterou potkala cestou po dece. Ta šla okamžitě do pusy. Ale mastičku k puse ani nepřiblížila. Neuvěřitelné.

Před týdnem jsem tu psala o starostech Barborky ve školce, že je hlučná, má moc energie, o tom, že prý nemá dostatek disciplíny, atd. To bylo – a stačilo málo. Týdenní prázdniny u babičky a dědy, aby si máma mohla odpočinout a srovnat v hlavě.

Dneska jsem na Barunku moc pyšná. Ve školce žádná stížnost od učitelek, vše zvládla na jedničku s hvězdičkou. Konečně zafungovala naše první dohoda o nehlučení po obědě. Barunka si sama odtáhla matraci dál od dětí, aby měla klid, a dokonce i usnula :) A s paní učitelkou jsme si dnes všechno v klidu vysvětlily a hledaly a našly společně řešení.

Tečou mi slzy, ale jsou to slzy štěstí, teď už vím, že to opravdu funguje. Nejenom na děti, ale i na nás dospěláky, a funguje nám to díky tobě, Nevýchovo :) Máme před sebou velký kus práce, ale vím, že jsme na správné cestě. 

Když jsem v Nevýchově za­čínala, řešili jsme nástup do školky nejstaršího dítěte. To půjde tenhle rok do školy… A dneska ráno mám dojem, že to poskočilo zas o další kus dopředu. Najednou mi přijde, že Nevýchova je teď pro mě nejvíc o fakt hodně dobrym vztahu k dětem a k sobě. Díky tomu najednou neshody nebo jiný názory vyřešíme elegantně a rychle.

Jsem ted ohromně žádaná, úplně se na sebe s dětmi těšíme. První slova jsou „Mamináček!“ a „Budem si hrát?“. Prostě náš vzá­jemnej vztah posílil tak moc, ze chvilkové roz­čarování nebo krizovky sfouknem raz dva.

Třeba dneska ráno syn seděl nahoře na schodech, ruce na uších a že nikam nejde a bude ještě spát. No, po 3 větách šel v pohodě dolů a celý ráno pokračovalo v klidu.

Není to, že by se nestávaly situace, který nás vystresujou nebo vyhodí z normálního proudu. Ale víme, jak ho nahodit. Je to, jako když milovanej člověk připálí guláš. Skrz tu lásku, co k němu cítím, se to vyřeší raz dva, zatímco když se nemáme rádi, nabaluje se jeden problém na druhej.

K tomu ale máme spoustu dohod, co platí, a děti jsou v postelích třeba v osm hodin, aniž bych je tam honila, samy koukaj na čas a hlídaj si to. A takhle je to ve víc věcech. Ale to „nastavování hra­nic“ není s nas­tavením „dotlačím tě tam“, ale spíš „jak na to, já potřebuju tohle“.

Jsem máma dvou holčiček. Mladší je 8 měsíců a starší skoro 3 roky. Nevýchovu jsem znala už od narození mé starší dcery. A jelikož jsem měla hodně načteno a mou ˇbiblíˇ byla/je knížka od Naomi Aldort, Vychováváme děti a rosteme s nimi, četla jsem v ní znovu a znovu. Myslela jsem si, že výchovu zvládnu i bez velkých scén, ale bohužel se mi to tak úplně do reality dostat nepodařilo.

Pár věcí se nám podařilo dostat do denního života, třeba pohodové nakupování a pomáhání v kuchyni. Ale máme i místa, kde je třeba pracovat, například ukládání do postele, dělení se s jinými dětmi. Docela mě mrzí, že jsem tak dlouho s kurzem váhala. Myslím, že bychom si ušetřily spousty nedorozumění.

Žijeme ve Švýcarsku, manžel je liberální švýcar. Děti vyrůstají dvoujazyčně. Ještě tak nějak pořebuji říct, že ani tady ve Švýcarsku to s výchovou dětí není lepší. Společnost je prošpikovaná policisty a učiteli, zřejmě je to evropská nemoc.

Touha po mámách, které to mají podobně, mě přemohla a do kurzu jsem šla. Jsem tu a učím se. Je to báječné. Díky mámy, díky Katko. Když se nám podaří přejít na funkční dohodu/řešení, nalijou se mi slzy do očí a říkám si: Jo, to je ono, jen tak dál. Cítím, jak to léčí nejen moje děti, ale taky mě samotnou.

Nikdy by mě nenapadlo, že je tak hodně důležitý mluvit otevřeně o svých potřebách a jaký zázraky to může způsobit. Takže moc díky, je to ohromný obohacení.

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky, 8 měsíců) si hrajeme s koníkama, nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm… co teď a jak to uděláme?

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopností to vyjádřit a je jedno jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) a částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů a to nejen v tom „špatném“, naše jedno velké AHA – už víme proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat a pod.

Naučila jsem se říct proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak jak reaguji a prostě některé situace se zlepšili.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :-) navíc mě to čeká i s druhou nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :-)

Dohoda po roce a půl :) Chtěla bych tímto poděkovat nevýchově a podpořit rodiče, kteří si nejsou jisti, jestli takovou velkou změnu zvládnou.

Jsem na děti sama už od malička a synovi je 6, dceři 9. Od začátku jsem narážela na určité nepochopení a i na sebe samu, prostě jsem si dost nevěřila. Dokoukala jsem všechny videa po roce a něco, mě prostě některé věci trvají déle. Ale pomohlo a stále pomáhá, nevzdávám se :)

S dcerou se domluvím vždycky, ale syn, pokud se mnou dohodu udělal v zápětí ji porušil, prostě nám to nešlo a myslím, že to bylo oboustrané. Po určité době syn Radovan začal hrozně stydět a díky nevýchově jsem se s ním bavila o všem (dříve bych to tak neudělala, protože jsem byla ze všeho hrozně unavená) a snažili jsme se přijít spolu na to co se vlastně děje.

Velké zjištění bylo, že třídní paní učitelka soutěží s dětmi v matematice takovým způsobem, že všechny děti stojí u tabule, vždycky vyvolá dva a dá jim příklad. První s řešením si sedá a ten druhý zůstává, takhle to jde až u tabule zůstane poslední dítě. Můj syn, který tam zůstal takhle třikrát, říkal: Děti na mě civí a určitě čekají že se rozbrečím a pro mě je to hrozné, že neumím matematiku.

Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to i když to vypočítal pomaleji něž ostatní není špatně a že každému jde něco líp, třeba čeština nebo tělocvik a v tom se mnou souhlasil a pak jsem mu slíbila, že s paní učitelkou promluvím. Byla jsem z toho nervozní, protože třídní paní učitelka na mě celou dobu působí, že je spíše na to dodržování pravidel a nařízení. V první polovině první třídy mi napsala že Radovan porušuje školní řád, když si neustále zapomíná jeden sešit.

Takže při třídních schůzkách jsem došla za paní učitelkou. S určitou nervozitou, ale v klidu jsem jí všechno vypověděla, i s tím, že chápu, že tu soutěž dělá, aby děti motivovala k rychlejšímu počítání. Ale že si dokážu představit, že každé dítě, které tam zůstane jako poslední, má podobné pocity jako můj syn. Rovnou jsem jí i navrhla, jestli by to třeba nešlo udělat jinak, například na první tři místa a né na poslední, jestli to nebude víc motivující. Paní učitelka slíbila, že to změní.

Pocítila jsem velkou úlevu a tu samou úlevu pocítil i Radovánek, když jsem mu to doma říkala a taky kvitoval můj návrh na první tři místa. ´ˇRíká: Mami, to je ale dobrej nápad na první tři, to by mě nenapadlo. V ten den si udělal nedodělané věci ze školy (které v hodině nestíhá), tak rychle jak nikdy předtím a ještě se mnou chtěl dělat extra matematiku, sám to navrhnul. Takovou spokojenost jsem ještě neviděla a byla jsem pyšná i sama na sebe, že jsem se k tomu odhodlala. A nakonec mi ještě říká: Mami, tak já ty dohody s tebou budu dělat.

Ahoj Nevýchovňáci! Mám velkou radost, jak jsme to dnes zmákli u doktora, tak se jdu podělit. Mám dvojčata 2,5 roku. S jedním (Davidem) jsem musela do Prahy na kontrolu na sono ledvin a do poradny. S Matějem zůstala doma babička.

Asi tři dny zpátky jsme si o tom každý den po chvilkách povídali, jak Máťa zůstane s babičkou doma a my pojedeme s Dádou do Prahy autem, jak půjdeme nejprve k jedné paní doktorce, kde si lehne, vyhrne tričko a paní doktorka mu bude jezdit po zádíčkách…, jak pak půjdeme k druhé, tam mu koukne na bříško a na pinďu.

Dnes nastal den D. Kluci to hned ráno říkali tátovi,jak pojede Davídek s maminkou k doktorce a Matýsek bude doma s babičkou......Pak přišla babička,tak u jí hlásili,jak pojedeme k doktorce s Davídkem. Cesta nic moc, kolony směr do Prahy, ale zmákli jsme to. A to ani jeden s kluků auto nemilují a dost často pláčou.

Na sonu všechno proběhlo hladce, jen se mě Dáda ujistil,že ho nebudou píchat. Doktorka byla překvapená,jak drží a spolupracuje,že to dlouho nezažila u takhle starých dětí. Pak jsme šli do poradny,kde jsme dost dlouho čekali,ale i to máme zmáknuté.

V ordinaci taky super spolupráce. Dostali jsme další pochvalu a jeli domů. Jenže jsme docela cestou zabloudili. Kvůli uzavírkám a jednosměrkám jsem sjela někam bůhví kam. Řekla jsem Dádovi,že jsme zabloudili a poprosila ho o pomoc a trpělivost.

A on byl úžasný. Nejen,že byl v pohodě a klidu,ale ještě mi radil,kudy jet („asi musíš maminko doleva a pak takhle a takhle a pak to asi musíš otočit a doprava a domů…“). Pak mi ještě po cestě zpíval. Takže nakonec díky mému synovi,jsem měla docela pohodové dopoledne. A zmákli jsme to na výbornou. A Maty s babičkou taky. (Kluci jsou na mě dost fixovaní a moc často nejsou beze mě a nebo bez sebe navzájem).

Prostě díky Nevýchově jsme to dali!!!

Dneska jsem byla fascinovana nasi triletou dcerkou. Obcas kouka na pohadky u tatinka v pracovne na jeho pocitaci. Ja ji obcas dovolim snist si u koukani nejakou susenku nebo ovoce, neco, co nehrozi, ze se tim pocitac znici :) Piti tam ma ovsem od tatinka zakazane, dcerka casto neco nechtene rozlije. U me vetsinou funguje, ze se napije v kuchyni a necha to tam. S tatinkem moc ne a on je vzdycky nastvany, kdyz si ho tam chce vzit a obvykle to konci placem.

Dneska odesel do prace a sotva za nim klaply dvere, mala prisla, ze by chtela pustit pohadku. Rikam, ze ok a ona „Tak kdyz je tata pryc, to si tam muzu vzit piti“.

Rekla jsem ji, ze tata ma jen strach, ze se piti vylije a pocitac se mu rozbije, potrebuje ho na praci. A ze jestli by nebylo lepsi, nez delat neco za jeho zady, to zkusit vymyslet nejak jinak.

Dcerka nevedela, tak jsem navrhla, ze by si mohla polozit piti na skrinku v pracovne, ale dal od pocitace. Dcerka souhlasila a jeste se sama od sebe zeptala, jestli muze tatinkovi zavolat na mobil, jestli takhle by ji to dovolil. Byla jsem chvili fakt dojata :)

Bylo poznat, ze nad tou situaci opravdu premysli a ne jen neco odkyve, aby uz si mohla delat to svoje. Diky

Dobry den, musím se s Vámi podělit o zážitek z dnešního rána.

Dcerka (3,5 r) se vzbudila už v 5:50. “Mami, vstáváme, pojď dolů”.
Já: mně se ještě nechce, mohla by sis jít hrát do pokojíčku chvilku?
A dcerka na to:
Mami, já chci vajíčka a sama si je udělat nemůžu, tak jak to vymyslíme? 😀

Okamžitě jsem byla vzhůru a vzpomněla si na Vás 🙂  Díky

Úspechy sa na nás valia jeden za druhým… mám z toho veľkú radosť… neznamená to, že nedochádza k vyhroteným situáciám, znamená to, že ich zvládame do troch minút a len málokedy prepuknú v hystériu… vlastne si už ani nepamätám naozajstný polhodinový hysák 😊

A aby som nebola len v rovine teórie… Miško 20m mával veľký problém s denným spánkom – uspávala som dve hodiny a on spal hodinu… na porazenie…

Prestala som byť za jeho spánok zodpovedná, resp som mu tú zodpovednosť predala – potrebuje s tým však ešte často pomôcť, lebo zabúda, v zápale hry, že je unavený… takze namiesto zalahnutia do postele o 12:00, nechám ho hrať sa ďalej… a okolo 12:30 sa mu v hre prestáva dariť, sadnem si k nemu a skúsim “potrebujes pomôcť?”

On reaguje “neeeeee” a hodí sa o zem – zlatko, ty si už unavený? on na to “aaaaaňo” a hodí sa mi okolo krku… “Miško čo by si teraz potreboval?” Pýtam sa… “hají” odpovedá a hlavičku si položí na moje rameno… “dobre, dám ti čistú plienku, urobím mliečko a pôjdeme si oddýchnuť, šlo by to?” – úplne pokojný “aňo, momo, hají” momo je mliečko…

V klude ho prebalím, urobím mlieko a ideme spať, zaspáva do 10 minút a spí 2–3 hodiny…

Změnit zažrané návyky je hrozně těžké, ale pomalu se nám daří. Tak třeba dneska: s dcerou (1 rok) trénujeme chození na nočník. Ještě si neumí říct (nebo možná já ještě nevím, jak se na tom s ní domluvit) ale pochopila o co jde a když ji na něj posadím, vyčůrá se. Vše v klidu. Pak ale, když ji z nočníku sundám a chci ho jít vylít, bývá dost scéna. Začne plakat a sápe se za mnou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jdu nočník jenom vylít a hned jsem zpátky, několikrát, bez úspěchu.

Dnes zase když se začala rozčilovat, když jsem chtěla odejít ho vylít, jsem se jí zeptala: Chceš jít se mnou? A nabídla jí prst. Přestala plakat, chytla se mě, a společně jsme došli na záchod ho vylít. Pohoda :D Děkuju!

Krásné ráno, jdu se podělit o nás úspěch.

Psala jsem tu, že nedokážeme odbourat s dcerkou kojení, potom přišla sem tam nějaká vlaštovka, ale vše zase sklouzlo do normálu.

Před čtyřmi dny ve mě uzrálo konečně přesvědčení, že už to jinak nepůjde, sedla jsem si s dcerou a řekla jí, že přes den a noc nechci už kojit, že tulit se budeme kdykoli budeme mít chuť, na uspávání si kojení ponecháme, ale že víc kojit nemůžu, protože už na to nemám sílu s cítím, že jsem na ni nepříjemná a to nechci.

Zeptala jsem se jí, co by jí to ulehčilo, co by v noci chtěla jako náhradu a dcerka řekla, že sušenky a mlíčko s grankem.

Tři noci to přesně tak děláme a jsme obě spokojený.

Díky za rady ohledně odstavení, které jsem tu načerpala a přeji krásný den!

Jen doplním, že místo mléka s grankem už poslední noc stačila voda a za sušenky taky časem vymyslíme zdravější náhradu, ale ted jsem maximálně spokojená s tím jak to je…

.....

Přátelé, PATOU NOC dala dceruška komplet bez probuzení během noci. Tedy bez sušenek, mlicka s grankem a vody!!! Věřila jsem ji a ona mé očekávání předčila 💗💗💗 je skvělá…

Já děkuji za Nevýchovu 🙏🏻
dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí – já dlouho neřídila a s prckem 17m ještě vůbec. Zvládnul to na jedničku..

Vše jsem mu vysvětlila, řekla mu i že se bojím řídit. že bych potřebovala jeho pomoc, aby mě hlídal. Že se opravdu bojím a budu se muset soustředit.. Má novou sedačku, jel v ní jen jednou, tak jsem se i bála aby neplakal že do ní nechce jako když tam měl jít poprvé. Ale řekla jsem co potřebuji, odsouhlasil to placákem a fakt ani nepip.. Koukal z okna a hlídal 🤗

A o doktorce jsem mluvila od včera.. Postupně. ještě tam u ní jsem mu říkala, že se nejdřív koukne na ekzem, že potřebujeme aby ho to už nesvedilo protože to musí být pro něj nepříjemné, a pak že udělá pich.rekla jsem že to pichne a možná to zaboli.ale že tam budu a zvládneme to spolu..

Trochu plakal, ale nebyl to takový ten nepřipravený hysterak co jsme slyšeli z ordinace po nás. Dostal pusu, dali jsme si placák že jsme to zvládli, dostal banán a frčeli jsme dom…

Díky díky díky ❤️

Ahojte rodicia, chcela by som sa s vami podelit o dnesny zazitok. Mam syna 3 roky a 5m dvojicky. Kazde rano ich chodime uspavat do kocika(tie dvojicky). Manzel je s nami doma a tak sa strieme v uspavani. Jedno rano idem ja potom zase on. Starsi syn ma vzdy problem s tym, ked idem ja. Prehovara ma aby isiel otec a ja ostala s nim, mrnci, nechce aby som chodila s nimi von.

Ja ho chapem, chce ma mat pre seba. Obcas s nim teda ostanem, ked tak velmi chce. Ale aj mne dobre padne na chvilu vypadnut, prechadzat sana rannom cerstvom vzduchu a len tak si premyslat a u toho tlacit kocit.

Takze dnes rano som citila, ze potrebujem ist von a aj napriek naliehaniu syna som sa rozhodla, ze dvojicky pojdem uspat ja. Sadla som si k synovi a vravim mu: “chapem, ze nechces, aby som isla, ale ja citim, ze to zrovna potrebujem. Viem, ze chces byt so mnou. Tak ja sa budem ponahlat, ked dvojicky zaspia, odparkujem ich na terasu a budeme sa spolu hrat. Len my dvaja. Je nieco, co by ti v tom cakani na mna pomohlo?”

Syn odpoveda: “pomohlo by mi hrat sa s plastelinou”. Ja som ostala prekvapena, toto by mi v zivote nenapadlo, ze dostanem takuto odpoved. Vytiahla som mu plastelinu, on si k nej sadol, hral sa a uplne bez problemov pockal na mna, kym uspim dvojicky.

WOW 😮 dakujeme Nevychova ❤️

Popiš a pozvi v praxi a jedno AHA.
Dneska ráno:

L: „Mámo, já chci palačiny…“

E: „No jo, ale já musím nejdřív umýt nádobí, abychom měli v čem udělat těsto, ale na to potřebuju mít volné ruce, a když tu mám brečícího K. [významný pohled a tón hlasu – syn ho totiž pár minut před tím rozbrečel, protože křičel], tak to nejde. Jak by to šlo udělat?“

L: „Nevím. … Tak já ti třeba umyju to nádobí, co?“

Ok, tak TOHLE řešení mě nenapadlo :-D
Usvědčilo mě to z toho, že už když jsem se ptala, tak jsem měla v hlavě „jediné správné“ řešení – on zabaví mimčo…

EDIT: synovi jsou tři a čtvrt… 

Už nevím, jak přesně jsem vás našla, ale začala jsem vás sledovat když jsem byla těhotná a koukala na webináře a nasávala Nevýchovu.

Teď jsou dceři tři roky a vaše příspěvky už jen letmo přelétnu, protože většina problémů jde díky vám mimo nás

S našim synom Filipkom (Fifim, 2,5r) to nie je vždy jednoduché, ale keď sa podarí, stojí to za to. Sme v tomto období u starých rodičov, aby sme mali aspoň záhradu. Ako máme problém dostať ho na záhradu, máme problém dostať ho aj z nej.

Mali sme mať online hudobný krúžok a už som sa modlila a plánovala jeho transport dnu s dostatočným predstihom, aby sme to stihli. Tak som mu oznámila dopredu, nech sa ešte chvíľu pohrá a že pre neho prídem a budeme mať hudebku. Prišla som, povedala, že musíme ísť, popísala, čo tam budeme robiť. Malý mi dal ruku a povedal „Ideme na to! Zpivat!“ (Rozpráva československy) :D ešte sme mali časovú rezevu.

Asi v ten istý deň som ho zasa zo záhrady potrebovala vziať na obed. Zasa som mu to oznámila dopredu a nastavila som mu budík na 10 minút, aby sa ešte dohral. Budík zazvonil a bez slova išiel za mnou dnu.

Nasledovalo upratanie hračiek pred obedom, mal tam rozhádzané plyšáky. Vzala som ho, že mu pomôžem a hodila som pravého plyšáka. On chytil plyšového psa a išiel s ním k stolu. Už som ho chcela zavolať ale zastavila som sa a počkala, sledovala ho. Ukázal psa koníkom na stole, psovi ukázal nálepku dinosaurieho vajca nalepenú na jeho stoličke, otočil sa a začal vracať ostatné plyšáky do krabice! A psa nakoniec :D

Už viackrát som si všimla, že musím len chvíľu počkať a on začne spolupracovať.

Začala jsem s kurzem Nevýchova, protože mě trápilo, jak můj systém výchovy nefunguje i když jsem přísná a důsledná. Prostě jsem si myslela, že mám vzdorovité a neposlušné dítě a něco jsem zanedbala, když byla Emi ještě menší.

Po shlédnutí prvního týdne kurzů vidím, jaké jsem měla nedostatky a že tato verze výchovy je přesně to, co se mi líbí.

Dnes se mi povedlo něco, co u nás obvykle nejde bez křiku. Koupání. Jdu za Emičkou a říkám jí po nevýchovnu:

„Emi, ty si teď hraješ tu oblíbenou hru vid? Hodně tě to baví, co?“
„Jo mami! Krmíme tam koníky a pak rostou!“ Odpovídá mi.
„Já bych teď Emi potřebovala, abys šla do vany a vykoupala se.“
„Když ale mě se nechce.“
„Já vím, ta hra je dost zábavná vid? Ale koupání je taky potřeba, tak jak to vyřešíme?“
„Já bych si zahrála ještě tu hru a pak se vykoupu.“
„Je ale dost hodin Emi a já se bojím, že zítra by se ti špatně vztávalo do školky, kdybychom tu vanu odložili. Co kdybychom to otočili? Půjdeš se vykoupat a pak si ještě zahraješ tu svou oblíbenou koníkovou hru. Můžeme se tak dohodnout?“

Emička se na to usmála a řekla „Jo, mami, tak se dohodneme.“ A šla! Bez brečení, bez odmlouvání a řekla si o pěnu.

Byl to jeden z prvních malých úspěchů a líbilo se mi to mnohem víc, než ‚dělej běž do ty vany nebo dostaneš na zadek už, a neomlouvej!‘

Děkuju. Je přede mnou dost práce a tréninku a občas je těžké neklesat na mysli, že mě to nepůjde. Ale když vidím ten krůček po krůčku, že to jde, tak věřím, že mám sílu vytrvat a změnit to, co dělali moji rodiče. ❤️

Dneska mě napadla taková úsměvná věc, že výsledek Nevychovy je vlastně úplně jiný, alespoň u nás, než který jsem naivně chtěla, když jsem si Kurz poprvé kupovala. A zároveň bych to už nechtěla zpátky, tenhle výsledek je mnohem lepší

Dřív jsem chtěla, aby se děti v míru podělily o hračku. Dneska spíš v duchu ocením, když si dokážou ustát, že něco nepůjčí, i za cenu nějakého boje nebo křiku.

Místo dřív chtěné poslušnosti jsem dneska vděčná, když mi dítě dokáže říct „Ale mami, mně tohle nevyhovuje. Chci to jinak!“ Dokonce i doslovně takhle, je to výsledek večerních povídání o tom, jak to nastavit, aby měli důvěru se mi svěřit, když to potřebují jinak, a já omylem tlačím něco svýho. A oni si na tu větičku vzpomněli a zafungovalo nám to.

Ocením, když ve chvíli, kdy ujedu, syn trvá na svých právech a stojí si pevně za svým. Dřív bych doufala, že prostě poslechne.

A perlička ze včera, spálila jsem se, bylo už dost večer a děti rozjetý. Říkám, hele brouci, spálila jsem se, bolí to a cítím, jak mi začíná tepat žíla. Mohli bychom to nasměrovat do postele už nějak rychleji? Klidně vám ale něco přečtu.

A syn pak přišel a říká „dík mami, žes to ustála, a třeba na nás nekřičela. Kvůli tý spálenině“.

Nejsme dokonalí a sem tam ujedu, ale když se ohlídnu těch pár let zpět, líbí se mi ten posun. :-)

Ahojte Nevychova, idem sa pochvalit s nasim malym velkym uspechom :)

Syn 3,5r si priblizne od 2r umyva zuby pri rozpravke, pomaha mu to sa menej sustredit na cistenie, ktoremu sa predtym branil a takto je to pre vsetkych prijemne :)

Ale… posledne tyzdne zacal mat problem s tym, ze sa rozpravka ma vypnut po doumyvani a potom sa ideme kupat… Vyzeralo to asi tak, ze syn po doumyvani povedal, ze chce este 1 a ked sme sli po tej 1 vypnut TV, tak chytil strasny zachvt a plul pastu na koberec, co mojho manzela vytacalo do nepricetnosti (mne to az tak nevadilo, vravim si ze tomu kobercu to az tak neublizi chudakovi pri detoch :D a ze je to jeho prejav hnevu), ale teda tiez ma trapila ta situacia, kedze sa to opakovalo kazdy den a hlavne ta atmosfera potom bola hrozna :( takze som sa rozhodla to riesit.

Snazila som sa vcitit do mojho syna a prisla som na to, ze mu asi nevadi v skutocnosti to, ze rozpravka konci, ale akym sposobom sa to deje

Ako to funguje teraz? Po umyti zubkov synovi poviem: "Mirko, idem uz so Samkom (mladsi syn) do kupelky, chsytat sa do vane, kludne prid za nami, ked budes pripraveny " a cuduj sa svetu Mirko s dobrou naladou pride do 2 minut sam :) Koniec neprijemnym umyvaniam zubov, juchuuu :D

Vaše stránky som dlho sledovala z diaľky. Občas som si pozrela nejaké video a v duchu som sa tešila ako nám to s Mattym celkom dobre šlape a aký sme prirodzene super team. Občas nám to trošku ničila druhá rodičovská jednotka dovoľovaním vecí, ktoré som pred 10 s zakázala a a zakazovaním toho, čo som povolila …ale …žiadne záchvaty vzteku, žiadne dlhé plače.

No potom sa rok po roku začali na dennom poriadku objavovať vresky a vety ako: „to je všechno kvůli mně“ „sem zlej“ „už to nikdy nebudu chtít koukat, a už nikdy hento a už nikdy tamto“ …a ja som v tom všetkom poznávala dopad našej výchovy. Vyhrážky manžela a moje zúfalé záchvaty vzteku.

A tak som sa rozhodla to skúsiť.

Najväčší AHA moment prišiel, keď som pochopila, že od toho stále podvedome čakám, ako mu rozumne vysvetlím, čo potrebujem a on sa rýchlo prispôsobí= humánnejšia forma manipulácie 😂. Že ho vlastne asi vôbec nepočúvam. A pritom si myslím, že áno.

Dnes už vidím, že je to cesta ako sa naučiť počúvať druhých , rešpektovať ich potreby a ako počuť aj svoje vlastné volanie o pomoc.

Trvalo mi celý rok kým som si všetko vypočula. Išlo mi to neuveriteľne pomaly a bohužiaľ stále som na začiatku. Ale aj to malé semienko lepšej komunikácie s každým…NIELEN deťmi nesie svoje ovocie…a zrazu sú tu vety ako „mami poď ja mám lepší nápad, teď ten sporák bude hlídat taťka a ty mi pomůžeš a pak už budeš mít čas na to co potřebuješ…alebo "spinkej si mami, určite si unavená z práce, já ti řeknu až budu něco potřebovat“ …a nebo .." mami ty máš nervy ale máš mě ráda že?" …a ja viem že už to bude iba lepšie.

Možno pomaly ale bude.

Z celého srdca ďakujem.

Díky, Nevýchovo :)
Péťa (skoro 3 roky) mi dneska pomohl zase o něco vyrůst. Večerní motivování do sprchy mělo víc fází, než bych si původně představoval a přál.
 

1. já říkal, co chci já: Peťánku, pojď se vysprchovat. Bez reakce

2. pomalu mi začaly docházet nervy. Sáhnul jsem po cukru, biči a výhružce. Vzal jsem do ruky jeden pár mých ponožek s kávou (má teď období, kdy rád nosí moje ponožky a tyhle jsou jeho oblíbené) a jeden obyčejný pár jeho ponožek s přoužkama. Jdu za ním a říkám, že když se teď půjde vysprchovat, tak si může na spaní vzít kávu, a když ne, tak proužky. Jak jsem se divil, když mi řekl, že chce proužky…

3. on říkal, co chce – abych ho lehtal. Tak říkám, že jo, ale že budu počítat, kolikrát řekne “káva” (to řekne vždycky, když chce , abych ho přestal lehtat) a až napočítám do deseti, tak půjde do sprchy. Tak jsem napočítal anglicky, česky, španělsky, a nakonec jsem ho lehtáním naučil počítat do deseti ještě německy, ale do sprchy pořád nechtěl…

4. když řekl: “Učit panysky”, konečně mi to došlo – princip dohody. Říkám: “Peťánku, ty se se mnou chceš učit španělsky (v Duolingu) a já chci, aby ses vysprchoval. Jak to můžeme udělat tak, abychom byli oba spokojení?” A z něj z ničeho nic vyletělo: “mamutka kičet Péťa p-cha”.

A bylo vyřešeno. Nastavili jsme minutku na telefonu na jednu minutu, a když zakřičela jeho oblíbeným vyzváněním, šlo se do sprchy. Teď spí s kávami na nohách a já si přeju, ať se nám zítra zase podaří domluvit se ke spokojenosti nás obou :)

Ahoj Nevychova :)
Dneska pri uspavani synov som si uvedomila, ze sa nam pred vyse rokom podaril uspech :) vtedy nas menej ako rocny Samko mal problem so zaspavanim, mal totiz velku tuzbu sa este hrat. Aspon tak som to ja vtedy vnimala a tak som mu starostlivo vysvetlovala, ako uz potrebujem, aby sme isli spinkat a ze uz potrebujem tie hracky schovat, lebo sa bojim, ze ho budu rozptylovat. A on sa samozrejme hneval a plakal, ze sa chce este hrat.

A tak som sa jedneho dna zastavila a nechala to na nom. Povedala som mu, ze ja si tu lazkam vedla neho a ked bude pripraveny tak pojde spinkat. A stala sa skvela vec. Samko sa chvilu hral, potom si lazkal s hrackami a po chvili zaspal v objati hraciek, bez placu, bez hnevu, proste si to ukoncil kedy potreboval.

A ako je to dnes? Samko si vzdy pred spinkanim nanosi zo 2–3 hracky do postielky, este chvilu sa hra a po chvili ked uz vsetci lezime mi ich len poda, ze uz ich nechce :) Dakujem Nevychova, ze som tomu dala vtedy sancu :)

Ahoj Nevýchovní, chci se s vámi dnes podělit o takovou hořkosladkou novinku u nás doma.

Od začátku mám problém se zvládáním stresu a frustrace. Když to přijde, tak ani nevím jak, ale najednou prostě křičím, jsem protivná, no prostě žádná sláva se mnou. 🙈 A co si budem, té frustrace je při mámování a tátování poměrně dost.

Nejhorší je to při uspávání. Malá (2 a půl roku) chodí spát od malinka poměrně pozdě. Kolikrát mám až pocit, že usnu dřív než ona, párkrát se to i stalo. 😅 Takže jsem už často nevrlá, někdy i zvýším hlas a pak si to akorát vyčítám.

Nedávno před uspáváním mi malá (už mluví ve větách) řekla, že se bojí, že budu křičet. Asi už ze mě cítila, že jsem v nepohodě a bála se, že to přijde. Nebudu kecat, docela to píchlo u srdce. Sevřel se mi žaludek při tom uvědomění, že na ni vážně asi zvyšuju hlas docela často.

Řekla jsem jí, že na ní křičet nechci, že jí mám moc ráda a nechci aby se mě musela bát. Tak ať mi třeba zkusí stisknout ruku, když jí bude připadat, že začínám křičet. Vyzkoušely jsme si to, pak mi dala asi tisíc pusinek a opravdu, když jsem začínala cítit takový ten nepříjemný tlak, kdy už je to na hraně, ale ještě jsem si ani neuvědomovala, že to začíná být znát, mi najednou malá ručička stiskla ruku. Já se zarazila, prodýchala jsem to a za chvíli už malá klidně spinkala.

Od té doby, když máme i přes den nějaký konflikt a začínám být uštěpačná a malé je to nepříjemné se mi to malý stvoření prostě podívá do očí a řekne „mami, nekřič“. A řekne to tak krásně klidným a sebejistým hlasem, že jsem na ní hrdá, jak si dokáže v klidu vymezit hranice v tak nízkém věku. Jakoby říkala „mami, teď už je to moc a necítím se dobře“ 💙

Vždycky mě to tak zarazí, omluvím se a v klidu vyřešíme konflikt. Stejně tak když já řeknu, že mi něco vadí, tak se ona zastaví, řekne mi „plomiň“ a jedeme v klidu dál. Je to fakt skvělej parťák, ta moje holka.

A vám moc děkuju nevýchovo, za to, že jsem schopná to vidět. Dřív bych totiž tohle chování u dítěte brala jako drzost. Teď vidím, že mi ta moje holčička pomáhá vrátit se zpátky na cestu po které chci jít a to bolavý a osamělý dítě uvnitř mě roste s ní. ❤️🩹 Děkuju vám.

A všem ostatním rodičům na které je toho někdy moc a mají pocit, že už vyletí z kůže chci vzkázat: Vydržte. Nejste v tom sami a bude líp. Za tu dřinu to vážně stojí 💪💗

Když bylo našemu miminku 6 měsíců, tak měl chudáček kašel a zánět dýchacích cest. Doktor nám předepsal inhalátor 3× denně s nástavcem na miminko. Doma jsme to vybalili, přečetli návod, ale jak přimět dítě inhalovat tam samozřejmě nebylo 😁

Byly tu nás na návštěvě dvě moje kamarádky, tak jsme na to byli 4. Dva lidé ho drželi (ruce a nohy), třetí držel inhalátor a čtvrtý poskakoval, dělal skopičiny, zpívali jsme a snažili se ho zabavit. Byl to boj a po minutě trápení jsme to vzdali.

Druhý den kamarádky odjely, manžel šel do práce a tak jsem na to pak byla sama. Naštěstí jsem ale zrovna náhodou ten den dopoledne poslouchala kurz Nevýchova o respektu a komunikaci s miminky. Nasadila jsem mu masku od inhalátoru a on kňoural, sundaval ji a strkal do pusy. Tak jsem ho vzala z lehátka, že ho nebudu nutit. Dala jsem mu najíst, chvíli jsme si hráli a zkusili jsme to znovu.

Nejdříve jsem mu dala masku od inhalátoru do ruky, aby si ji mohl prohlédnout a prozkoumat. Vysvětlila jsem mu proč a co budeme dělat (sice slovům nerozuměl, ale určitě rozuměl uklidňujícímu tónu hlasu a já u toho trénovala styl Nevýchovy 😁).

Po chvíli zkoumání jsem zapnula inhalátor a nasadila mu masku. Vydržel u toho krásně 10 minut, ani jednou se ji nepokusil sundat a ještě se u toho na mě usmíval. Od té doby pak už šlo každé inhalování (3× denně) úplně v klidu bez stresu, bez držení a ještě s úsměvem 😃👍 Takže díky za pomoc Nevýchovo 😊

Nevýchova je super, otvírá mi oči, dějí se u nás malé zázraky, a krásně to hřeje u srdíčka, i to co jsem si myslela, že nikdy nepůjde, tak začíná jít.

Myslela jsem si, že můj malý paličák nepřistoupí na nic, ale konečně chápe proč to po něm chci, je z ničeho nic empatičtější, sám chodí s tím, jak se domluvíme, a připadá mi to jak zázrak, a stačí tak málo, komunikovat, ne jen mluvit.

Fakt super, Nevýchovu miluju❤️❤️❤️❤️

Máme leonbergera, velmi kamarádský velký pes..dovedete si představit kolik toho vyprodukuje 😄  23m dcerka se od začátku ráda zapojuje ve všem. A tak chodí s taťkou po zahradě a hledá „ble“ a spolu to uklízejí. Dneska jsme přišli z procházky a problémová situace, jí se z kočárku domů nechtělo (obvykle to tak má, ptz psice jí tam strká hlavu a blbnou spolu) a 2m bráška v šátku už měl hlad..

Nechtěla jsem ji tam nechat samotnou a jít s miminkem domů, když jí se nechtělo, tak jí to říkám a ptám se jestli ho můžu nakrmit ve verandě kde na sebe uvidíme a pak můžeme být ještě venku, s tím souhlasila. Nakonec ji to přestalo bavit a vylezla ven sama a zmizela za rohem. Za chvilku přišla s naloženou lopatkou v ruce…potřebovala otevřít kanál od žumpy kam „ble“ patří 😀

Musela jsem se smát jak tam tak přišla s naléhavou důležitostí, že má práci a potřebuje pomoct. Hned jsme šly spolu posbírat zbytek, zvládla to sama a měla ze sebe radost. A já mám radost že si dokáže tak poradit, i když jde o psí 💩 😀

Chci poděkovat za nový kurz a doporučit všem komu to jako mě drhne hlavně přes vlastní emoce, tak u mě dochází k aha momentům právě po prvním týdnu ke komunikaci tak moc, že mám pocit že taky snad začínáme znova a jinak…

Kecala bych kdybych řekla, že se nám nevedlo do teď, jen jsem to přes ty emoce a pocity viny tak nevnímala..a často zazdila…nestačilo mě pár nádechů a výdechů…

Potřebovala jsem to co mě přinesl i tenhle kurz a už jsem to psala v komentářích…ta­kovej přívětivej otevírač srdce…(i do těch dechů teď a tady) nejvíc jsem teď pochopila, že jsem si emoce sice uvědomila a připustila, ale nedovolila si je prožít a ty pak ,,unikly,, vůči druhým, i synovi útočným způsobem (ochrana),

Můj starší syn 4,5 za mnou teď chodí a tak krásně se na mě dívá, tak důvěřivě…no a ten mrňous 19m spolupracuje jakoby ani nevytvářel nějakej protitlak… neříkám, že nemáme horký chvilky a prověřovačky… uspávání, oblíkání atd.

Ale už to neovládají moje emoce …na svých emocích pracuju už přes rok.. vědomě myslím…a první týden v novém kurzu mě ukázal další podstatný střípky do té skládačky a věřím, že mě povede v souladu přesně k mýmu záměru…nenechat emoce aby mě zatemnily mozek na cestě k porozumění, přijetí a ochotě otevřít se.

Děkuji a posílám i já na oplátku podporu všem z Nevýchovy, budu vás podporovat tím, že to s rodinou ,, začínáme,, žít…(oni ty začátky někdy nevypadají tak jak si představujeme a jsme ochotný přijmout) a snad i šířit 💗💗💗

Př. dnes dokázala jsem autenticky říct synovi, že dnes potřebuji aby spal ve školce, bez těch právě pocitů viny a on to prostě přijal…dokázala jsem pustit vzmitajici se žížalu a bez pocitů vzteku a naléhavosti počkat, až bude chtít přebalit a on si potom fakt lehnul a nechal se a ještě se na mě smál..(do teď rád držel mastičku 😉, ale taky se mu muselo chtít).

Takže díky 🌹

Ahojte, chtěla bych se s vami podělit, nevim teda jestli vyloženě o úspěch, ale o to jak má 4 léta dcera začala používat nevychovu i na mě.

Večer jsem potřebovala nachystat ještě pár věcí na zítřejší narozeninovou oslavu narozenin dcery. Ale jak to tak bývá vůbec jsem nestíhala a do toho dcerka chtěla abych si s ní šla lehnout, že se jí chce spinkat.

V domění že hned usne a já budu moct za chvilí pokračovat v práci, jsem šla s ní. Ale místo spaní si povidala s plysakama. Říkám Sabinko půjdeš už spinkat? Já toho musím ještě hodně nachystat na tu zítřejsi oslavu.

Odpověď přišla po chvilkce a dostala mě. Maminko, tak půjdeme do kuchyně, nebo jak to potřebuješ? Krásně jsme se spolu domluvily. Já ještě zvladla poklidit kuchyň a pak jsme mohly jít úplně v klidu spát. A usla za 2 minuty 🙂

Starsi dcerce bude v kvetnu teprve 2,5 roku, ale uz dlouho krasne mluvi a poslednich nekolik mesicu se vetsinou krasne dohodneme, kdyz se zeptam “jak to udelame?”

Minule jsme meli stresovou situaci a potrebovala jsem ji rychle vykoupat, nechtela a jeste nez jsem se nadechla tak bezela pro hracky do vany, ze si je vezme s sebou a to ji pomuze :) (takze vlastne nekdy prijde s napadem jeste driv nez me napadne se zeptat :)

Nebo treba mame situaci jako pred chvili, ze jdeme nahoru cistit zuby, u toho si dcerka kresli a kdyz slysim, ze se mladsi segra zacina dole zlobit tak rikam, ze bych uz potrebovala dolu, aby tam segra nebyla sama a dcerka, ze chce ale jeste kreslit. Tak rikam no jo, ale ja uz fakt potrebuju jit dolu tak jak to udelame? A dcerka ze nakresli posledni obrazek a pujdeme. Pak rekne “uz jsem nakreslila posledni obrazek,” vezme me za ruku a jdeme. Takhle to ted mame hrozne casto. Casto uz ani nemusim nic vymyslet. :) Rozplyvam se :) Diky Nevychovo 🙂

Ahoj všem,

dnes bych ráda do deníčku zapsala „úkol“ z druhého týdne kurzu – pro mě to bylo dát důvěru a předat odpovědnost za své chování. Otázku důvěry a respektu vnímám jako zásadní, ráda bych to uchopila jako příležitost k nastavení nového směru naší cesty. Příklad nákupu školních pomůcek je skvělý, ale pár dnů po začátku prázdnin by se to mým kritickým chlapcům (9 a 10,5l) mohlo jevit jako špatný vtip…

Pak jsem si vzpomněla na slib, kterým jsem na jaře umlčela jejich výhrady ke škole a povinnostem s ní spojenými. :„V létě vám kluci dovolím jeden týden, dělat si úplně, co chcete, jo?“ Zabralo to a kluci už plánovali, co všechno budou a taky naopak nebudou dělat. No a teď by se to mohlo hodit jako projekt!

Takže rychle si ujasnit možnosti, podmínky, seznámit a alespoň částečně získat lehce skeptického muže a v pátek večer, v klídku u večeře nadhodit klukům.

„Kluci, víte jak jsem vám slíbila týden dělání si co chcete? Tak teď by to šlo, co vy na to? Mohli bychom si to v sobotu všechno promyslet, co byste chtěli dělat, kam jít, co vařit a domluvit a od neděle jít na to…“

Zavládlo nadšení. Během soboty jsem jim vysvětlila, že mám v plánu jim svěřit i finance (inspirace od vás) na celý týden pro celou rodinu. Ujasnili jsme si, že si mohou dělat cokoliv, pokud tím neomezí někoho jiného nebo nějak zásadně své zdraví.

Dala jsem jim sešity, kde si mohli psát, co by chtěli, potřebovali, ale ty nakonec nevyužili. Zatímco starší syn měl výhrady, že nechce mít zodpovědnosti dospělých, ale nechce ani, aby o všem rozhodoval mladší brácha, mladší se toho ujal rád a jako první.

Svědomitě promyslel, co se bude vařit a společně jsme dali dohromady seznam nákupu. Nakonec souhlasil i starší, zvlášť když jsme si vysvětlili, že budu u všeho tak, jak mě bude potřebovat. Kluci se domluvili, že první tři dny bude spravovat finance jeden, a pak ten druhý a peníze si rozdělili a uložili.

V obchodě jsem pak byla spíš jako podpora, kluci spolu dávali věci do košíku, zkoumali ceny a akce, drželi se seznamu a až ke konci lehce podlehli kouzlu neomezeně dostupných sladkostí. Mysleli přitom i na malou sestru, tátu i mě.

U pokladny mírné překvápko, účet byl vyšší, než původní plán. „Tak to asi na zoo už nevyjde, ale nakoupili jsme parádně,“ říká spokojeně mladší syn. Ještě by si zahráli minigolf u obchodu, ale tam chtějí 500Kč zálohu na hole.
„Tolik tady nemáme, to je škoda,“ říkají smutně kluci, je mi jich trochu líto, myslím, že by si zasloužili podporu.

„Měla bych pro vás návrh, mám tady 500Kč, to by mohla být putovní rezerva. Tady byste ji mohli použít na zálohu holí a pak by mohla být jako tajná pětistovka pro stav nejvyšší nouze a na konci týdne se mi zase vrátí, co vy na to?“

„Co je to stav nejvyšší nouze?"ptal se starší.
"Třeba pojedeme někam vlakem, dojdou nám peníze a nebudeme se mít jak vrátit zpátky“.
"Aha, tak jdeme pro ty hole."Asi hodinu hráli i s 3,5 letou sestrou minigolf a my s manželem měli čas vychutnat si kávu a popovídat si.

Popisovat celý týden by bylo nadlouho, ale byla to výborná zkušenost. Společně jsme se domlouvali, co bychom kdo potřeboval a chtěl, konečně jsme třeba začali objevovat kešky (dlouho jsme o tom mluvili, ale realizace vázla). Já najednou nebyla ten, kdo to celé pořád táhne, ale taky se chvílemi veze, nabírá síly.

Na druhou stranu někdy bych raději dělala něco jiného, nebo nedělala zrovna tohle, ale o to víc jsem si uvědomovala, jak jsou často děti vlečeny okolnostmi a možná proto tolik oponují a kritizují.

Nakonec jsem zjistila, že mou důvěru mají právem.Vůbec nic hrozného nevymysleli, kromě toho, že si občas nevyčistili zuby a některý den se více dívali na filmy a šli později spát, fungovali v obdobném režimu, jako předtím.

Nepotřebovali skákat ze střechy nebo pod vlak, chtěli si jen o sobě rozhodnout sami a nedělalo jim problém respektovat třeba: „Šimi, já vím, že bys moc chtěl jít hledat kešku k rozhledně, ale Stellinka by tam už nedošla, mohli bychom to prosím nechat na zítra?“

Včera – o týden později při večeři jsem nadhodila, že nám končí týden dělání si co chci, tak jak by to zhodnotili. Ocenila jsem jak do toho šli a jak zodpovědně se postavili k vedení financí, ale třeba i k plánování jídla, programu – s ohledem na možnosti druhých a taky, že když jsem je požádala o pomoc, tak mi pomohli. (péče o mladšího sourozence, chystání věcí na výlet, úklid…)

Ocenil je i můj muž, který do začátku tomu moc nedával. Kluci byli spokojení s týdnem i sami se sebou, a to i přesto, že nic převratného v tom týdnu nezažili. Byl složený s hromady příjemných maličkostí, sdílení a domluv a taky byl prostý moralizování, příkazů, podmiňování, zvýšeného hlasu a opakování pokynů.

V tom vidím převratnost já. Věřím, že se mi ji podaří vnést do každodenního života.

Jdu se podělit o jednu naši úspěšnou dohodu ze včerejšího večera.

Honzík (18M) se koupal, jako vždy asistoval tatínek, já jim tenhle večerní čas ráda přenechávám. Jelikož se vana pár dní předtím neuskutečnila, měl vyloženě „vanový absťák“ a z vody nechtěl, cákal si nožičkama, pouštěl vodu, prostě si to užíval.

Tatínek už ho chtěl hnát z vody ven a Honzík se bránil. Já jsem vedle věšela prádlo. Tak jsem za nimi došla do koupelny a říkám Honzíkovi: „Honzíku, už je večer, potřebujeme, abys šel spinkat za chvíli. Já ještě věším vedle ponožky, ale až to dodělám, tak bude konec koupání a půjdeš ven a dáme pyžamko a půjdeme spinkat, šlo by to?“

On mi to odkýval, nebyla jsem si jistá, jestli rozuměl všemu, co jsem říkala, manžel se tvářil, že určitě nerozuměl, ale že teda jako budiž. Nechali jsme tedy syna ještě užívat si vodu, já jsem beze spěchu dověšela ponožky a rozestlala postele (aby měl víc času ) a pak jsem přišla do koupelny. Honzík si ve vaně stoupl a bez jakýchkoliv protestů se nechal vyndat a utřít

A to ještě chvilku předtím, když jsem měla už hotové to prádlo a ještě jsem „zdržovala“ s tím rozestýláním, tak manžel povídá: „Já už bych ho dal z vany, má pořádný varhánky, ale nechci ti narušovat tu vaši dohodu.“

Prostě spokojenost na všech stranách, oba dva snad konečně začínají nevýchově přicházet na chuť

Děkuju!

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Asi jste tento workshop chystali pro maminky novorozenců, ale věřte nebo ne, já jsem si to celé přenášela na svého 12 letého syna, se kterým mám denně nejvíce konfliktů již od jeho narození…

Asi tím, že je prvorozený, sice to není pláč a křik, ale vlastně se často naše komunikace podobá rozhovorům bezradné matky a dítěte, co se všemožně snaží říct, co potřebuje, ale není tu nikdo kdo by mu naslouchal…

Přesně tak, jak to popisujete. Děkuji za to, že jste mi otevřeli oči… Snad ještě můžeme něco změnit, snad pro nás není pozdě ❤️

Myslím, ze se muj přístup k dětem moc nezměnil, vždycky jsem se snažila chovat s respektem a osetrovat po domluvě s dítětem, mame signál, kdy dítě zvedne ruku a já přestanu pracovat, dbame na prevenci.

Možná mi nevychova pomohla při situacich, kdy je ošetření nutne (otekle dítě) i násilím. Snažím se dat dítěti cas, uznat pocity.

Žádný zlomovy okamžik jsem nezaznamenala, jen me občas sokuji rodiče, kteří trvají na ošetření i násilím. Ale to já nedělám, bud se dítě nechá ošetřit dobrovolne, nebo nabidnu odeslani na pracoviště, kde se užívá analgosedace nebo celková anestezie.

Jinak kdyz ja jdu sama se svými dětmi k lékaři, snazim se jim dopředu říct, co je čeká, nacvicit otevírání pusy, ukazu, co znamená „pichnuti“.

Kolem 2. roku dcery jsem byla nadšená, kdy zvládla bez place ORL vyšetření i očkování, ale kolem třetího roku se stejnou přípravou se to bez slzicek neobešlo.

Nicméně byla připravena a nebyla to z me strany žádná zrada. Urcite jsem pro nevychovne principy, asi predevsim v nemocnicích, ale i u ostatních lékařů. Deti většinou reaguji velice pekne.

Přijeli jsme k babičce a dědečkovi. Máme je rádi a jezdíme tam často. Tentokrát se nás tam ale sešlo nějak víc a k tomu i prateta, kterou malý moc často nevídá. Prateta na něj hned začala mluvit a on se jí bál. Nečekal ji tam a když vidí neznámou tvář, vždycky se stydí a hledá někoho „známého“ (mámu, tátu, babičku, dědečka) u koho by se mohl ukrýt.

My jsme nevěděli, že tam prateta bude, takže jsme ho nemohli připravit. I přesto, že se jí bál, teta na něj pořád mluvila a šla blíž a blíž. Syn brečel, tak jsem ho vzala na dvorek a šli jsme si hrát. Pořád sledoval, kde je ta teta, ale když byla v dostatečné vzdálenosti, tak byl v pohodě. Odešla jsem na záchod a syna chvíli hlídala babička. Byla s ním v pokoji a najednou přišla teta.

Teta na něj mluvila, jak vyrostl a bla bla bla, ale syn dostal úplně hysterický pláč. Babička držela hystericky brečící dítě, teta na něj mluvila. Prostě ho skříply v pokoji s tím, že si prostě musí zvyknout. Já jsem jen mlčky seděla a čekala jsem, co se bude dít.

Poslední dny jsem měla pocit, že si babička myslí, že syna rozmazlujeme, takže i když mi ho bylo nesmírně líto, tak jsem pozorovala, jak situaci vyřeší ona, která měla dokonalé děti, co v židličce jedly, v postýlce spaly, nikdy se nevztekaly a když se řeklo ne, tak hned poslechly.

Nebudu vás dlouho napínat.
Dopadlo to tak, že jsem syna vzala, všichni se do mě pustili, že si prostě musí zvyknout. Dala jsem ho na jeho oblíbenou motorku a odjeli jsme do dostatečné vzdálenosti, kde jsem mu vysvětlila, že teta je hodná, že přijela za ním a chtěla by si s ním hrát atd., že tam nemusíme jít hned, ale že ji pojedeme z motorky aspoň zamávat. Hned zamával a tak jsme chvíli kroužili kolem a nakonec sám vstal a šel za tetou sám.

Vše bylo v pohodě, s tetou si krásně pohráli a všichni čumeli… A jak říkám:„všechno zlé je k něčemu dobré“ od té doby se naše babička se synem vždy na všem domluví. O Nevýchově neví, ale sama říká, jak je skvělý, že se s ním dá domluvit, že to vůbec nezná… Nejspíš si myslí, že je náš syn něčím výjimečný, ale já na tom už od jeho narození pracuju. Vlastně už ani nevím, jak bych tuto situaci měla jinak řešit.

Musím říct, že i pro mě to byl takový aha moment, kdy jsem si říkala, ono to fakt funguje!

Moc si vážím Vaší práce. Shlédla jsem celý Váš rodičovský seriál a i nadále sleduji další články, příspěvky a webináře.

Je pravda, že rady z nevýchovy se snažím už nějaký týden praktikovat a výsledky se dostavují možná pomaleji než u jiných rodičů. Ze začátku jsem měla pocit ,,wau, ono to funguje, pak jsme se opět dostaly do bodu ,,vzdoru, kdy jsem si řekla: ,, No asi něco dělám špatně, když se zase synek vzteká.''

Ale řekla jsem si, že to nevzdám, napsala jsem i pár prosebných mailů k vám do nevýchovy, na které mi vždy přišla odpověď. Za což děkuji :-).

Po asi čtrnáctidenním ,,období'', kdy nám to moc nefungovalo, teď zase týden krásně fungujeme a je nám spolu skvěle. Samozřejmě bych to nerada zakřikla, ale věřím, že když vytrvám a budu trpělivá, určitě to půjde.

Velkou odměnou mi byl dnešní den, kdy jsme byli u tchýně na kávě a já tam se svým 1,5roku synkem dováděla. Pak jsem si chvíli sedla, abych si kávu vypila, ale on se dožadoval další hry.

Jen jsem mu řekla: ,,Davi, máma si vypije kafčo a pak si s tebou půjde hrát. Hrej si, prosím, chvíli sám.'' V tu chvíli se otočil a v klidu si dál hrál sám.

Moje tchýně se na mě udiveně podívala a říká: ,,On ti rozumněl? Tak to je paráda.'' V tu chvíli mě to velmi potěšilo. I doma se se synem dokážeme domluvit, ale teď to ocenil i někdo jiný :-).

Děkuji za Vaši práci a jen tak dál!

Na toto téma tu toho bylo jistě napsáno mnoho. Ale dnes jsem si to zažila i já na vlastní kůži. Muž je klasická kombinace policajta a učitele, i když mnou už výrazně usměrněná. Nicméně nesmyslné zákazy typu “SE nedělá” jedou ve velkém. Před dvěma dny dny jsem doposlouchávala videa o důvěře pro prťátka v novém kurzu. Syn má 2r a 2m.

Poslední dobou rád plive pití, když se napije. Večer se napil a vyplivl to na gauč. Muž vyletěl jako čert z krabičky a následovala přednáška jak hrom. Chtěl napít znovu, muž mu pití podal s vítězoslavným výrazem, že je usměrněný a jistě si to už nedovolí. Je vám asi jasné, co následovalo. Celý obsah pusinky skončil na magnetické destičce. Muž brunátní, malý běží celkem vystrašený ke mě.

Říkám mu “ Tebe to baví plivat to pití viď. Ale doma to nemůžeme dělat všude, co kdybys to ale plival do nočníku, šlo by to?” Malý celý nadšený, udělal to asi 3× a dál nepotřeboval pokračovat. Kdyby to pokračovalo výchovně, tuším několik scénářů, kam by to došlo.

Následovala manželova přednáška o tom, jak nám to potom bude dělat v restauraci a já nevím, kde všude. Klasika, že. Ale pak, když viděl jak ten malý to už nepotřeboval dělat po celém bytě, tak přišel a omluvil se. A já mám takový hřejivý pocit ze dvou úspěchů najednou.
Nevýchovo díky..... ❤️

Moc bych vám chtěla poděkovat, tobě Nevýchovo i všem rodičům, co jdou do změny. Sice končím s kurzem, ale musím říct, že to byla neskutečná jízda. Mě to změnilo úplně, musela jsem se hodně podívat do sebe a to byla ta největší výzva. Mám co pilovat, ale vím, jak na to (hlavně mám zrcadlo-dcerku 2,5 roku). Každý den vidím změnu, a to je to nejdůležitější.

Přece jen bych se podělila o náš největší úspěch. Mytí vlásků, které jsme zvládli bez křiku a pláče. Do teď to bylo trápení a neuvěřitelný stres, jenom jsme o tom mluvili. A teď pohoda 😃

Takže se loučím a všem držím palce, ať se nevzdávají, když to nejde hned. Má to smysl ❤️

Dnes jsem dokončila kurz. Je až neuvěřitelné, že jsou to pouze 3 měsíce, co jsem s Nevýchovou začala a přitom se u nás tolik změnilo. Mám skoro dvouletého synka Kubu a za dva týdny se narodí Lucinka.

Jako většina maminek jsem vždycky chtěla pro své děti to nejlepší a pro sebe co nejkratší a nejjednodušší návod jak to zařídit. Byla jsem pořád nervózní, jestli něco nedělám špatně, byla jsem utahana, nespokojená a nevěděla jsem jak zvládnu další miminko s naším svehlavym objevitelem Kubikem.

Pak jsem narazila na Nevychovu. Úplně mě to pohltilo. Tento nový a hlavně úplně jiný náhled na výchovu, komunikaci, přístup nejen k dětem, ale i ke všem lidem a vlastně nejdůležitější přístup sama k sobě mi úplně převrátil myšlení. Není to rychlý návod, ale funkční styl života, který se u nás zabydlel tak rychle, jako by k nám patřil odjakživa.

Jsem za to moc vděčná. Nejvíc co mi kurz Nevychovy dal je právě změna mého vnímání, pochopení pro své pocity a následně pochopení pocitu ostatních. Má touha po dokonalosti, srovnávání děti, špatná komunikace, lpění na hloupostech, překračování svých hranic, únava, vyčerpaní… To vše je pryč.

A nyní už se těším, že si kurz pustím znovu a půjdu ještě více do hloubky a mezery, které ještě máme, se také podaří zvládnout. Děkuji Nevýchovo, díky tobě se pomalu stávám mamkou a manželkou, kterou jsem vždy chtěla být a díky vám mám nyní syna, který naslouchá, vnímá a dokonce se i mazlí.

Nic z toho ještě před 3 měsíci nebylo a podotýkám, že Nevychova měla velký vliv, i kdyz Kubík ještě nemluví, pouze ano a ne. I to ale na domluvy stačí a zvládli jsme toho spolu spoustu, takze rodičům, kteří mají doma nemluvňátka, ať se nebojí, určitě to půjde, dřív nebo později se výsledky dostaví.

Už teď se těším, že Lucinka bude nevychovne a šťastné dítě už od narození. 😊 Přeji vám mnoho úspěchů a mnoho spokojených nevychovnych rodičů v kurzu.

S láskou 

Ahoj Nevýchovo,

chci se podělit o zážitek na téma sladkosti. V kurzu a blocích je spousta postřehů, nechci říkat návodů, jak děti pochopit a domluvit se s nimi. Mám ve svém životě 4 děti, které se snažím vypravit do života a je jedno jestli jsem je porodila nebo jsme se našli.

Bohužel ty starší neměly takové štěstí jako náš nejmladší Matyáš 4 roky, se kterým se snažíme nevýchovně žít, učit se a objevovat svět. Tak tedy sladkosti.

Maty rád jí a mlsá. Během dne chodil a prosil, jestli si může dát něco sladkého. Poslechla jsem si na toto téma váš článek a divila jsem se proč mě tak jednoduchá věc nenapadla.

Jde o to, že u něho nebudu stále stát jako dráb a říkat mu kolik bonbónků a kdy smí jíst a jaké to mlsání má další zdravotní následky. Našli jsme malý kufříček, do kterého si ráno vybere pár bonbónků, kousek čokolády, nebo sušenku.

Ví že to má na celý den a nic dalšího nebude. Sám si rozhodne kdy si co zobne. Dnes ráno jsme s manželem a Máťou snídali a chystali kufřík má tam opravdu pár sladkostí oproti dřívějšku.

Nabídl nám z toho mála jestli chceme, což dříve neexistovalo. Mimochodem jeho skrblictví mě k vám před půl rokem přivedlo. Manžel mu poděkoval se slovy, že má snídani a Maty ho pochválil ano tatínku máš pravdu před jídlem se nemlsá.

Takže hned několik pokroků. Díky nevýchovo.

PS: na ty mé velké funguješ taky.

Velké díky Nevýchově!

Dnes jsem zazil uplne skvely pocit, ze vsechny ty roky s Nevychovou a snahy delat to jinak opravdu stoji za to. Mel jsem ten pocit uz mnohokrat, ale tentokrat me to opravdu zahralo u srdce.

Mame dve dcery a jednoho syna. Od zari jsou holky v nove skolce a pro mladsi dceru je to obtiznejsi nez pro tu starsi. Trva ji dele, nez si zvykne na nove prostredi a kamarady. Navic to bude rok, co se ji narodil mladsi sourozenec a mame pocit, ze to na ni zacalo vsechno dolehat.

S manzelkou jsme se dohodli, ze si kazdy z nas vycleni nejaky cas jen pro ni. Krome toho se ji napriklad ve skolce snazime vice pomahat a netlacit ji do toho, ze uz by mela vsechno zvladnout.

Obe holky do skolky vodim vetsinou ja. Kazda je v jine tride a jelikoz starsi dcera je cim dal vice samostatna, delam to tak, ze starsi dceru zavedu k jeji tride, pripravim ji obleceni a necham ji tam se samu oblect a jdu s mladsi dcerou k te jeji tride a pomaham ji s oblikanim. Kdyz je vse hotovo, zabehnu za starsi ji dat alespon jeste pusu a rozloucit se.

Posledni dobou jsem si ale vsiml, ze starsi dcera zacina vyzadovat take vice moji pozornosti a navic pri hadkach se segrou obcas rika, ze ji nemame radi, nebo ze ji nepotrebujem.

A tak kdyz jsme dnes vecer lezeli spolecne pri uspavani v postylce, rekl jsem ji, na cem jsme se s maminkou dohodli a proc to delame a ze jsem si vsiml, ze ji to vadi. Odehral se nasledujici rozhovor.

Ja: a co ti na tom nejvic vadi?
Dcera: ze nemuzes byt u me a navic se bojim, ze za mnou uz pak neprijdes
Ja: jasne to chapu a mrzi me to

Dcera: a proc bychom to nemohli udelat tak, ze by jsme sli do skolky i s mamou a ona by byla u segry a ty bys byl se mnou?
Ja: to bychom mohli udelat. Ale jde o to, ze se snazim taky pomoct mame. Bracha ji nenecha v noci vyspat, tak vas do skolky vedu ja, aby se mohla dospat.
Dcera: Aha.

Oba jsme se zacali premyslet. Ja chtel navrhnout, ze bychom to obcas mohli otocit, treba hned zitra a ze necham tu mladsi, at se zkusi oblect sama a budu celou dobu s ni. Ale doslo mi, ze to se zas nebude libit te mladsi.

Nez jsem to stacil rict nahlas, tak ona povida: Ale vzdyt mas prece dve ruce. Tak muzeme vzit jeji obleceni k moji satne a budes nas oblikat obe najednou.

Ja: no to je vlastne super napad. Akorat vas asi nedokazu oblikat obe najednou.
Dcera: no tak kdyz bude potrebovat pomoct ona, tak ji pomuzes a pak zas ja a pomuzes me a takhle to budes stridat.

Ja: no tak jo, to je skvely. Proc me to nenapadlo? Diky!
Dcera: Neni zac. Akorat se rano musime zeptat segry, jestli s tim souhlasi.

Zustal jsem uplne jak oparenej. Nejenze moje petileta dcera vymysli lepsi reseni nez ja, ale hlavne ho vymysli takove, aby byla spokojena ona i vsichni ostatni. A chape, ze jeji segra tatu taky potrebuje a je ochotna se o jeho pozornost podelit.

A nejlepsi na tom je, ze tohle neni cvicena opicka, ktera skace jak rodice piskaj. Tohle jde primo z ni. Ona takova proste je. Diky Nevychovo!

Jsem v Nevýchově 2,5 roku a co mi nejvíce nejde je hned první téma: respektující komunikace. Dnes jsem ale z úst své šestileté holčičky uslyšela: “Mami, já chápu, ze nechceš, abysme zítra byli unavení a abysme šli včas spát, ale me to teď táhne k tomu malování.” Byla jsem dojatá. Neměla jsem pak žádný problem svolit k pozdějšímu odchodu do postele kvůli dokončení malování.

Nástup do školky se v našem případě konal až letos na podzim. Jako v celé Nevýchově, i v tomto případě je to hlavně o přístupu nás – dospělých.

Žijeme na malém městě a já sama jsem si prošla dvěma školkama. Z první jsem měla noční můry ještě nedávno a když zahlédnu některou z učitelek, svírá se mi žaludek. Teprve v druhé školce jsem pookřála a do školky se prostě těšila…

Jenže jak čas plynul, situace se změnila, a já letos na jaře zjistila, že školka, kterou já nedávala, je teď nejlepší (jen si musíte aspoň trochu padnout do oka s učitelkama – asi jako všude).

V obou školkách jsme i s dcerou využili dny otevřených dvěří, dcera si okoukla hračky a my s manželem se vyptávali učitelek a shodli jsme se, že bychom rádi, aby dcera chodila do té první, byť vzdálenější.

Zápis nám vyšel a já jsem od té doby občas nadhodila téma školky i před dcerou a úplně bez odezvy a když, tak negativní…o práz­dninách to bylo v širší rodině téma číslo 1 (otázky typu: „Tak co, už se těšíš do školky?“ dcera ignorovala… jak by se taky měla těšit, když neví, co ji čeká). A mé výzvy ke „hraní si na školku“ odmítala…

Večer před spaním si vymýšlíme pohádky na dobrou noc a tak jsem začala vymýšlet i s tématem školky…dle workshopu jsem nic nepřibarvovala, jen popisovala…

Pravidelně jsem sledovala webovky školky a mile mě překvapilo, že je skutečně možné dítě postupně zvykat na školku a není nutné ho tam hned prvního září nechat až do odpoledne…

Raději jsem si tuto informaci telefonicky ověřila a dobře jsem udělala, protože jsem zjistila, že zájem o tento režim je nutné nahlásit dopředu a že je to jen jedna varianta a tou druhou je nástup „natvrdo“, tj. od rána do odpoledne.

Chvíli jsem zaváhala, ale paní ředitelce jsem řekla, že jsem dceři slíbila, že se první den jdeme spolu jen podívat a že tuto dohodu měnit nechci a ani nemůžu a ohledně následujících dní se již budu domlouvat s paní učitelkou dle situace.

První den jsme si školku znova prohlédly, seznámily jsme se s učitelkami a dětmi a hlavně jsme mohly zavítat s ostatními dětmi i na školní hřiště. Dcera vše dávala s přehledem a tak jsem navrhla, že už druhý den zkusí být ve školce sama a vyzvednu si jí po obědě.

Prvních 14 dní jsem s ní šla i do třídy, žádný strkání mezi dveřmi se nekonalo (sama si dodnes pamatuji to bodavé šťouchání do zad od mamky, ať už vlezu do třídy) a dokoncce jsme takto i ustály scénu, kdy učitelka strhávala dítě z matky.

Nebudu to tady nikterak natahovat, dcera a já jsme zvládly nástup do školky na 1. Při mém odchodu byly slzičky jen jednou, a to skutečně jen malinko, v průběhu dopoledne asi 2krát.

A jak to tedy děláme??? Dle potřeby – nejčastěji ráno cestou, si o školce povídáme a opakujeme si školkový dopolední režim včetně jídleníčku a zdůraznění, že po obídku, až budou mít vyčištěné zoubky, si pro ni příjdu (spát tam zatím nechce a já to respektuji). Nic nepřibarvuji.

A teď to hlavní: je to celé o mně…večer si připravím vše, co je možné připravit, neboť jsme již za ten měsíc zjistily, že nejpříjemnější je pro nás klidný odchod do školky, kdy nespěcháme, dcera se může cestou zastavovat a dívat se do zahrádek na kytičky, mávat jedoucím autům, dívat se na popeláře vyvážející popelnice a dokonce i kontrolovat, jestli už někdo uklidil to hovínko po pejskovi…

Cesta, která mně samotné trvá 10 minut, nám trvá i s převlékáním minut 40, ale je to společně strávený čas, který si obě užíváme. Vstávám kolem půl šesté a vím, že dcera musí být nejpozději ve čtvrt na sedm vzhůru, aby se stihla probrat a mít tam rezervu pro případ, že si bude ještě chtít pohrát (na to jsme přišly během jednoho náročnějšího rána).

Díky Nevýchově jsme zvládly nejen dceřin nástup do školky, ale odeznívají i mé noční můry, ačkoli jednu z učitelek, na kterou skutečně nerada vzpomínám, vídám ve školce denně.

Dobrý den, jsem velkým pozorovatelem mé dcery a její nevýchovy. Včera jsem za nimi byla a to co jsem tu prožívala, mne naplnilo velkou radostí. A protože stížnostmi se prohýbají pulty a radost je nedostatkovým zbožím, moc ráda se o ni podělím i s vámi.

Neviděna, pozoruji z úkrytu dceru s dětmi. Všichni pestře oblečeni, jen září. Ale je tu i něco jiného, co je prozařuje. Uvolnění, lehkost, sounáležitost. Jaký dar být přítomna té proměně. Plížím se za nimi a pak je překvapím…baf!

Objímání, radost ze setkání. A už se jdeme společně naobědvat. Oběd dle starého scénáře: napomínání, upozorňování co se nesmí, co má, děti fňukají, že to nechtějí, nechutná jim to, hněv, podráždění, jídlo ve stresu pro všechny.

Teď si v klidu vyberou čočku a jdeme ke stolu. V klidu se usadíme a děti mají za chvíli snědeno a já jdu pro další talíř. Maminka se podivuje, že doma čočku nechtějí. Bez jediného napomenutí, křiku se najíme a jdeme koupit bačkůrky.

Dříve tisíce námitek, že se jim do obchodu nechce, vztekání, všichni zpocení. Teď si starší zkouší botičky, prochází se, vybírá, které se jí líbí a upozorňuje, že se vyzouvají. Mladší si našel stavebnici a hraje si.

Odcházíme z nákupu. Co tu chybí? Napomínání dětí. Co přibylo? Velká tolerance a snaha naslouchat přání druhého.

Jsme doma. Děti nahází své oblečení na hromadu. Začnu jaksi automaticky věci třídit. Přijde dcera a zastaví mne: „Mami, nedělej to. Je to pokojíček dětí a oni ví, že je to jejich pořádek. Ať si to potom uklidí tak, jak si to představují.“

Starší se snaží skočit do řeči tak, jak to dělala vždycky, aby na sebe upozornila. Dcera jí v klidu řekne. „Teď mluví babička.“ Vnučka ztichne a čeká, až domluvím.

První sníh a tak jdeme bobovat na kopec. Jeden pekáč, dva igelitové pytle s polštářem. Vnuk chce pekáč, sveze se a pak vnučka. Když se dohadují, začnou si počítat… „Já 2X a potom ty.“ Bez hádek, křiku vztekání, pláče.

Dcera už nestojí na kopci, aby měla vše pod kontrolou a nepoukazuje na možná nebezpečí, nesnaží se chránit a vést, ale sedá na pytel a závodí s dětmi, kdo dojede nejdál.

Zase je tu, ta malá holčička, plná radosti, smíchu, co bere život jako velkou hru a tak si hraje. A já na kopci, se slzami v očích. Má holčička je zase tou, co byla. Nic z toho se neztratilo. Jen bylo zadušeno vrstvou příkazů, zákazů, nařízení.

Námi jako rodiči i celou společností, kde se klade důraz na poslušnost, zařazení do mašinérie nesvobody, manipulace, určování směru, bez ohledu na potřeby a přání druhého.

Mé dítě se krůček po krůčku vyvazuje ze zažitých, zkostnatělých a nefunkčních vzorců, přežívajících celé generace. Přečetla jsem stohy knih, prošla desítkami seminářů, prošla si životem dítěte, ženy, manželky, matky, babičky.

Mým největším učitelem však byl a je samotný život. Pod nánosem převzatého, předávala jsem dál. Snažím se shodit ten balvan nefunkčního a ukazovat směr dětem. Jenže jim chybí můj vlastní prožitek. Má zkušenost, která se bohužel předat nedá. Ta se musí prožít.

Pak ke mně přišla nenápadná vlna s názvem „Nevýchova“. Okamžitě mne svou krásou uchvátila a já ji nabídla dceři. A protože nastal správný čas, usedla k ní. Její radostná jízda však není jen její. Přibrala své děti i zbytek celé rodiny.

Ta vlna v sobě totiž ukrývá velké tajemství, které ne každý hned prohlédne. Smete každého, kdo se k ní přiblíží. A než se naděje, sedí na té vlně bezbřehé svobody, radosti a lásky bez podmínek.

Sedíme na ní a kocháme se tou nalezenou krásou. Krásou, která tu vždy byla, ale my na ni už zapomněli. Krása života, radost a láska, která je ukryta v každém z nás.

Děkuji, že jsem byla přizvána a mohu s vámi plout. 

Zdravím Nevýchovo,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat za to, že jste. V druhé řadě se chci omluvit za tak dlouhý e-mail, ale já Vám to už prostě musela říct. Přečetla jsem si Vaše „Když odchody jsou horor: Jak to batole dostat z domu“ a píšu.

Od té kouzelné druhé čárky na těhotenském testu nás provázíte. A i když bylo ještě brzo na jakékoli protesty, vztekání a pláč, hltala jsem všechny Vaše články i videa. Jsem přesvědčená, že právě proto jsme nyní s naším Larsem (15 měsíců) tak v pohodě.

Od té doby, co přišel na svět, s ním mluvíme. O všem… od toho, proč ho chceme svléknout, převléknout, přebalit či uspat, až po to, proč ho potřebujeme přenést, na minutku opustit (Ano, říkáme mu od mala i to, že si potřebujeme odskočit na záchod. :D) či kam a proč odcházíme společně.

Možná bychom někomu mohly s přítelkyní připadat jako blázni, proč vysvětlovat miminku, kterému je sotva pár dní, proč ho chci přebalit? Ale vy to víte a my nyní sklízíme, co jsme zasely.

Ten kluk je malý neposeda, ale domluvíme se, a to jen díky tomu, že s ním mluvíme, skutečně mluvíme. Takový malý příklad z běžného dne: "Larečku, vidím, že jsi unavený. Je to tak? (kýve) A půjdeš si odpočinout, aby sis potom zase mohl hrát/abychom si potom mohli spolu hrát/abychom potom mohli jet za babičkou/…? (kýve)

Půjdeš spinkat do postýlky nebo do kočárku? I přestože víme, že během dne upřednostňuje kočárek, protože postýlku má spojenou s nočním spánkem, nebereme mu možnost výběru, protože se může stát, že si vybere jinak, popíšu v dalším příběhu. (ukáže, kde chce spinkat)

Budeš chtít deku? (někdy ano, někdy ne) Chceš podat medvěda? (ve 100 % ano) Nesmíme zapomenout na dudlík, viď? (kývání a smích)

Pa. Když mi zpátky zamává, tak vím, že mohu odejít a on si v klidu sám usne. Pokud by se tak nestalo, tak spolu řešíme, co potřebuje – mlíčko, napít, pohladit, pohoupat apod.

Včera jsme jeli stanovat a rybařit, tzn. vystoupení z běžného chodu, jak na to asi zareaguje tak malý kluk? Všechno věděl dopředu – proč balíme, co balíme, kam jedeme a co tam budeme dělat, sám si vybral hračky, které s sebou chce.

A? Hrozně si to užíval od první chvíle, co jsme dorazili na místo. A? I přes velké změny, které nastaly oproti běžnému dni, s námi fungoval.

Opět malý příklad, už byl čas jít spinkat, proběhla naše běžná debata, daly jsme ho do kočárku, dostal deku, medvěda, mlíčko a dudlík, vše na základě jeho výběru. Ale bohužel ne a ne usnout.

Když dopil mlíčko, sedl si v kočárku a nebyl spokojený. Tak jsme se ho zeptaly, proč si neusne, když říkal, že je unavený. A co udělal ten náš malý kluk? Ukázal na stan!

„Ty chceš jít spinkat do stanu?“ S radostí v očích kýval. „Tak půjdeme do stanu, to je jasný, jeli jsme stanovat!“ Takže si pobalil tu svou deku, medvěda a šlo se do stanu, dudlík na svém místě, zabalit do deky a úspěšně se spí.

On spinkat chtěl, jen mu to nevyhovovalo tak, jak nám to původně odkýval, ale to se přece nic neděje, tak si chtěl vypít mlíčko a třeba až potom si uvědomil, že to takhle nebude ono, z toho se přece nemusí dělat věda, že?

Jen se občas sama sebe ptám… Proč nepřijde lidem divné mluvit se psem, kočkou, potkanem nebo papouškem, ale stále spoustě lidem přijde divné mluvit s dětmi?

Nám to asi jde snadno, protože ho od mala bereme jako sobě rovného. Tudíž s ním mluvíme, protože spolu taky mluvíme, tudíž se na něj nekocáme a nešišláme, protože na sebe to taky neděláme, tudíž ho necháváme o sobě rozhodovat, protože my o sobě taky rozhodujeme, tudíž se ho snažíme respektovat, protože sebe se taky snažíme respektovat, tudíž se snažíme z něho vychovat dobrého člověka, protože se taky snažíme být dobrými lidmi.

A ano, něco děláme téměř stoprocentně, u něčeho se snažíme, protože ne vždycky je všechno jednoduchý, jak bychom chtěly. Ale to není ani ve vztazích těch vševědoucích dospěláků.

A tak děláme, co umíme a děláme to s naším nejlepším vědomím a svědomím. Přitom se nepřestáváme nadále vzdělávat – číst, sledovat a komunikovat.

A my Vám, Nevýchovo, děkujeme. Věřím, že jsme doma parťáci a taky to tak zůstane. A kdyby přeci jen přišel problém, tak víme, na koho se obrátit. A Vám, kteří Nevýchovu neznáte, bych přála, abyste se poznali. Protože děti mají být šťastné a vy taky. ;)

Posílám pozdravy

Před kurzem jsem byla unavená, vyčerpaná, často bez nálady, protože jsem všechno musela mnohokrát vysvětlovat a mnohdy to nevedlo k ničemu. Pak jsem byla podrážděná a bez nálad. Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se na všem s dětma. 

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Maminko, chtěl bych to strašně zkusit… A co, Matoušku? Ptám se synka při usínání. Chtěl bych strašně zkusit usnout bez dudlíku, ale mám moc strach, že neusnu (Maty, 3,5 roku, dudlík jen na usnutí, pak jsem ho hned vytáhla, celou noc nepotřeboval, nejprve jsem to strašně řešila, po nájezdu Nevýchovy jsem to nechávala na něm a těšila se na tenhle okamžik, kdy k tomu dojde sám…).

Matoušku, nemusíš se vůbec bát, já tady budu s tebou tak dlouho, jak budeš potřebovat a co bys ještě k usnutí teď potřeboval? ptám se ho. Chtěl bych si o tebe opřít nohy a abys mi je hladila, a přitom si budu hrát s tvými vlásky. OK, souhlasím. Vše probíhalo, jak chtěl, dudlík si držel v ruce a usnul. Strašně se těším na ráno, až uvidím jeho rozzářené oči, že to zvládl :-)

Stal se zázrak, od minulého pondělí, kdy byla poslední scéna, naše holčička vůbec nebrečela, a to od narození nebyl den, co by alespoň malinko nezabrečela anebo nevznikla nějaká scéna, je to neuvěřitelný.

S manželem za ní chodíme a stále se na sebe díváme – je to vůbec možný, úplně se změnila. Začala se neuvěřitelně tulit, mazlit, a dokonce dnes za mnou přišla a říká „maminko, mazlit, mazlit“. To jsem byla úplně v tranzu.

Úplně jinak se na nás dívá, a když manžel přijde z práce, už mu skáče kolem krku. Nechápu, jak málo stačilo změnit, a máme jiné dítě, teda živá a svá bude vždy, ale už místo vzteku používá slova jako „nechci v kočárku“.

Předtím začala ječet a vylézat. Teď ji v klidu pustím a ona si ťape, už neběhá do silnice, když jdeme do auta, hlásí, že se připoutá sama, já ji podpořím, jak jste mi poradili, a ona po chvilce sama řekne „pomoc, maminko“. Nádhera.

Oblíkání ještě trochu trvá dlouho, ale nakonec je to bez toho řevu. Takže vám všem moc moc moc děkujeme a těšíme se na další videa.

Dcera špatně jí a MĚ to trápí, a babičku, která s námi bydlí, ještě víc. A proto (přestože dcera chodí ve škole na obědy) jí babička vždy uvaří oběd.

Ale JÁ bych chtěla, aby dcera jedla ve škole a nespoléhala se na to, že babička navaří. A tak jsem za dcerou přišla, vyložila jí, že mě to trápí a že mám strach, že až bude větší a bude ve škole bývat dlouho, že bude hladová.

Že chápu, že některá jídla jí nechutnají, ale že bych potřebovala vědět, že když to bude nutné, ve škole se aspoň trochu nají. A jestli by mně s tím mohla pomoct.

Navrhla jsem, že bychom se vždycky o víkendu podívaly spolu na jídelní lístek pro příští týden a ona by si vybrala jeden den, kdy jí jídlo nejvíce vyhovuje. A ten den bude vědět, že se ve škole musí najíst, protože na ni doma oběd nečeká.

Dcera s tímto souhlasila, že takto by to asi šlo, když to bude vědět dopředu a sama si vybere. Potom jsme šly obě za babičkou a řekly jí, na čem jsme se domluvily, a že jí vždycky řekneme dopředu, který den pro ni nemá vařit.

A hrozně mě potěšilo, když mně dcera řekla, že ze začátku jí babička stejně navařila a řekla jí, ať se nají (já jsem v té době v práci), že to mamince nepoví. A dcera řekla, že to nejde, že jsme se takto domluvily. A pak mně to ještě sama řekla :)

Prišla som na to, že mám skvelého manžela, ktorý bol ochotný ísť do toho so mnou a vždy ma nevýchovne podrží, keď mne dochádza fantázia a sily. Ďalej že mám úžasné detičky, ktoré prijali tento spôsob komunikácie úplne úžasne a ja sa len čudujem, čo dokáže moja 4 ročná dcérka vymyslieť.

Potom že sa dá nevýchovne dohovoriť s kýmkoľvek a kdekoľvek (a ak sa s niekým dohovoriť „nedá“ aspoň zo mňa spadne balvan, že som sa mohla vyjadriť a povedať čo mám na srdci),

a čo je super, že mi manžel navrhol, že 5× do týždňa mám večer vypadnúť na dve hodinky z domu a on postráži deti. No a tak som začala chodiť do Fitka a plavárne a nielen že sa cítim úžasne, že robím niečo pre seba, ale za tie 2 hodiny „vypnem“ a relaxujem a priznám sa, že takýto pocit som nezažila už asi 4 roky (odkedy sa nám narodila prvá dcérka)

No a úplne najviac milujem ten pocit, keď sa po tých 2 hod vrátim a deti sa mi každý jeden večer hodia okolo krku a tvária sa ako keby ma minimálne mesiac nevideli to ma vždy dostane. 

A ešte že viem aj ja povedať ako sa cítim a čo potrebujem (pretože seba som nikdy neriešila. Vždy som sa snažila uspokojiť potreby druhých… ha, a teraz som tu aj ja a je to super, keď vieme nájsť spôsob, kde je spokojný každý člen našej domácnosti) a konečne mám pocit, že môj život sa začína uberať tým správnym smerom a je zmysluplnejší. No proste, som spokojná

Nestiham zasnut nad tym, kolko moja zatial viac znakujuca, ako rozpravajuca ratolest rozumie. A ako reaguje ked jej veci „normalne poviem ako su“.

Iba drobny priklad: Naposledy pri veselom divoceni ktore u nas casto predchadza spanku ma Betka celkom silno uhryzla. „au, to ma boli, to mi nerob!“ pokarala som ju.

Potom som sa na nu pozrela a pytam sa „trapia ta zubky?“ prikyvla, ale v tom amoku som si nebola ista. „Podam ti hryzadlo?“ pytam sa (uz viac ako mesiac bolo odlozene) opat prikyvla, ja stale nic.

Postavila sa na posteli a rucickami „prosim prosim“ „ty si prosis to hryzadlo?“ zasla som. Nadsene prikyvla. Ked ho dostala do ruk, zakusla sa don ako pyrana :))) Problem s hryzenim je s kuskom empatie vyrieseny.

Chtěla bych se ale s vámi podělit o náš úspěch s Nevýchovou u našeho prostředního syna, kterému se nechtělo ráno chodit do školky. Dostal jednou na zadek od paní učitelky. Nevýchovně jsem si pak popovídala i s dotyčnou paní učitelkou. Popsala jsem jí situaci, že máme teď problém syna dostat do školky, že se jí bojí, a jak bysme to mohly společně vyřešit.

Z paní učitelky vypadlo, že má o něj strach, když všude leze, že je nejmenší ze třídy a že se o něj prostě bojí. Řekla jsem paní učitelce, že mu věřím a že je hodně šikovný (oba s manželem lezeme po skalách, a tak je zvyklý na výšky a zná své možnosti), ale že chápu, že pro ní to může být těžké, zvlášť při hlídání všech dětí ve třídě. Domluvily jsme se, že si se synem v klidu o tom promluví a řekne mu, že o něj má strach.

A světe div se, od té doby chodí do školky rád. Domluvit se je úžasné :) Ono to pak ušetří spoustu nedorozumění.

Mám za sebou jedno a půl videa (víc jsem nestihla) na 1. týden. Sama pro sebe si procházím naše tzv.„dohody“ a připravuji se na to, jak děti seznámím s Nevýchovou a novou komunikací. A máme za sebou nádherné pohodové ráno, se spoustou slov jako: miláčku, děkuju maminko, ano hned si tu čelenku přinesu, udělám to s radostí.

Žádné hádky kolem snídaně, česání, televize, výměny trička a dokonce ani žádné protesty kolem toho, že dnes se ze školky opravdu nejde po obědě. ❤️

• odchod do školky bez scény
• s chutí snídá (když nechce nebo jen málo, nenutím ji)
• večerní ukládání buď jde snadno, nebo si sama řekne, že není unavená a chce si hrát, pak si buď hraje po dohodnutou dobu (označujeme na hodinách „lepíkem“, kdy jde do hajan), nebo mi asistuje, když dělám domácí práce (snaží se chápat, že to potřebuju udělat, abych taky mohla jít spát)
• ochotněji uklízí hračky
• méně ji kontroluji, nechávám jí se více zapojovat, dávám jí mnohem větší prostor dělat si věci po svém
• sama přichází s tím, že se chce domluvit, navrhuje časové úseky pro jednotlivé činnosti a pořadí činností
• s radostí trénuje samostatné oblékání, když něco nejde, už jen málokdy začne hned ječet – řekne si normálně o pomoc (nejen při oblékání) 
• řekne si, že potřebuje pozornost – chce si společně hrát, řekne si, že potřebuje pomazlit
• snažím se tolik na ni netlačit, nepopohánět, nechtít všechno „tady a teď“, když se mi to ale nedaří, vidím, co tím způsobím a že je to horší, že to není řešení – snažím se zastavit a i v danou chvíli uklidnit obě dvě a zkusit to znova a lépe
• když se rozjede její pláč či vztekání z důvodu tlaku třetí osoby (nejčastěji), někdy ale i ode mě, tak když já zůstanu klidná a s pochopením se pokusím ji uklidnit a žádám, aby v klidu řekla, co jí vadí a kde je problém, většinou se to nakonec podaří vyřešit, takže nedojde k „nekonečné“ scéně, která dříve dokázala všechny vyčerpat na půl dne
• dopředu říká, že si bude chtít pohrát, například ráno, můžeme s tím počítat a vstát dříve
• velmi hrdá jsem na to, že když je opravdu něco hodně důležitého, tak dcera spolupracuje – třeba jsme museli ráno stihnout letadlo, tak na základě vysvětlení a dohody z předchozího večera jsme to skvěle zvládly i přes to, že jsem ráno byla poněkud nervózní a občas na ni tlačila (vždy jsem se ale snažila to popsat, že vím, že teď trochu tlačím a že to nemá ráda, ale že jsem nervózní a nevím, jak teď jinak). Byla skvělá, prostě nejlepší! I pohrát si stihla ;-)
• postupně přehodnocuju, co je opravdu důležité po ní chtít a co jí chci předat, jaký příklad jí chci dávat

Cítím se v tom mnohem lépe, nejsem tak nervózní z toho, „co zas bude za problém“, až někam budeme muset jít nebo bude něco potřeba. Pro někoho jsem za exota, že „jí moc dovoluju“, už ale lidem moc nevysvětluji, jen se v duchu usmívám, že jsem ráda, že se mi daří nebýt tolik policajt a neřídit každý její krok.

A když nám něco nejde, už to neberu jako další „hrůzu“, ale jako připomenutí, že máme před sebou cestu plnou výzev.

Stala se nam takova fakt vtipna prihoda, kdyz jel Jonas na kole a spadl, odrel si nepatrne ruku… zacal hrozne narikat, ze ma diru v ruce…

Snazila jsem se ho uchlacholit, uznat jeho pocity, ale po nejake dobe mi trochu zacly tect nervy… kouknu a kolem nas stoji 4 lidi a koukaji na nas, co se deje, ze dite tak narika…

Tak jsem zkusila posledni pokus – ja: vidim, ze te to boli, ale potrebovala bych jet domu, abych ti to mohla umyt a zalepit, mohl bys prestat tolik plakat? nebo mi jeste rekni, co by ti pomohlo, abychom dosli domu v klidu…

Jeho odpoved: BANAN me totalne odrovnala, vyprskli jsme oba najednou smichy a bylo po problemu.

Onehdá se stalo, že nám v krabici s bonbony zbylo poslední lízátko. Při představě hádky, kdo z našich tří dětí ho dostane, se mi udělalo mdlo.

Jsem ten typ, který si hned vyčítá, že na to nemyslel a nezkontroloval, aby bylo pro všechny. I když nám Nevýchova moc pomáhá, nevěřila jsem, že tohle půjde vyřešit bez pláče, ale zkusila jsem to:
Děcka, tohle je fakt blbý. Já mám jen jedno lízátko a vy jste tři, co s tím uděláme?

Nejdřív se jim zkřivily obličeje, ale pak nejstarší povídá: Tak ať si ho vezme Kryštof a pak mi ho koupí z kapesného. Malému jsme dali bonbon a já nevěřila, že nikdo nebrečí.

Dnes ráno jsem se ale mohla usmát, když nastala pravidelná invaze do naší postele a jak jsou tři, je prostě problém, aby každý byl z jedné mé strany.

Když už lezli po hlavě mně i sobě navzájem, Kryštof povídá: Tak moment, maminka je jen jedna, co s tím uděláme? 🙂

Ondra (8) si zapne PC a chystá se na online hry s kamarádem. Přiběhne Tomáš (20m.) a ručičkou buší do klávesnice kamkoli dosáhne. Ondra se mu snaží v tom zabránit a Tomáš začíná ječet na celé kolo a dál buší do klávesnice…

Dříve: Ondra by na něj křičel, Tomík by ječel ještě víc a pak by to Ondra zakončil slovy: mamíííí, vem si ho, on mě tady otravuje!

Ale posledně byla změna (pozorovala jsem je potichu z kuchyně):
T: ječí a buší do klávesnice, nevidí, neslyší
O: Tomi, Tomi – snaží se získat jeho pozornost, ale marně.

Čupne si k němu na zem, lehce ho chytá za rameno a říká: Tomi, jen bych ti chtěl něco říct. Po chvíli se zadaří a pomalu získává jeho pozornost.

O: Tome, asi tě hrozně baví mačkat mi klávesnici, že jo? Je to paráda, viď?
T: kýve jakože baví…
O: Ale Tomiku, já mám teď domluvenýho kamaráda, se kterým bych si chtěl něco na počítači zahrát. Mám tady ještě jinou klávesnici, tu ti můžu půjčit a na té si můžeš klidně mačkat co chceš, šlo by to?

T: kouká a Ondra bere do ruky starou klávesnici a dává ji na postel, aby na ni Tomik dobře dosáhnul. Tomášek hned začíná bušit do náhradní klávesnice.

O: A Tomi, kdyby tě to už nebavilo, klidně si půjč i můj volant (na hry), já ho teď nepotřebuju.
T: chvilku řeší klávesnici a po pár vteřinách odbíhá dělat úplně něco jiného a PC a klávesnice ho už nezajímají.

Musím se bez mučení přiznat, že mě kluci mile překvapili, jak to spolu krásně zvládli, byl to jeden z mála úspěchů při řešení jejich sporu beze mne.

Ale hlavně, sama moc pocity uznávat neumím, dělám to moc málo. O to víc mě překvapilo, že to Ondra ode mne pochytil a luxusně to převedl do praxe s bráchou.

A poučení pro mne zní, že se na uznávání pocitů musím víc zaměřit, když to tak parádně funguje 🙂

Onehdy jsem tu s vámi řešila vstávání, dcerka (3) bojkotovala a plakala a vstávat nechtěla.

Dnes se chci podělit o kouzlo, co nám pomohlo – vstává přece celý člověk, a tak je potřeba popřát dobré ráno všem částem těla!

Abychom v 8:50 odjížděly, mám budík na 6:45 a začínám s „Dobré ráno, Alenko!“ a pohladit, „dobré ráno hlavičko!“ a pohladit po hlavě, „dobré ráno, zádíčka“ a pohladit po zádech…

No abych to zkrátila (jinak bychom tu byli hodně dlouho 🙂), popřeju dobré ráno (výše popsaným způsobem) všemu, co lze pohladit (čím detailněji, tím líp, obočí, ouško, loket, koleno a jednotlivé prsty na nohou i rukou…) a když se vrátím zpět k vláskům, šibalsky na mě mrknou dvě očka a ozve se „Alenka už je plobuzená!“ a jdeme s úsměvem vstávat!

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Jsme venku s Barunkou 2,5 a stejně starým kamarádem a jeho maminkou.

Barča: “Muže jít Elík k nám na návštěvu?” Přitakáváme, že může.
Elikova maminka dodává: “Ale Elí, doufám, že se zas nebudete prát o hračky.”

Barča: “Elíku, pojď se domluvit. Korunku ti nepůjčím – ta je vzácná. Půjčim ti kytaru, auto, koníka. Kočičku ne, ta je taky vzácná, ale zajíčka ti půjčim. Domluveno?”

Byli jsme u našich na návštěvě. Malý tam měl zůstat spát, ale moje mami měla opařenou ruku a potřebovala, abych Kryštůfka před odjezdem ještě vykoupala.

Byli jsme v obýváku (já, manžel, můj táta, Kryštůfek i mamka) a já povídám:
„Kryštůfku, pojď, jdeme koupat.“
Ten se na mě podíval a řekl: „NE!“.

Můj táta už se vrtěl na gauči a koukal, jak to vyřeším. Já se na Kryštůfka podívala a řekla:
„Kryštůfku, já vím, že nechceš. Babička má na ruce velké bebí a potřebuje, abych Tě vykoupala já.“
Kryštůfek se na mě podíval a řekl: „Hm, tak jdem.“

Nádherný příklad, když nám to zrovna funguje :) Nejvíc nám to funguje, když do toho nedávám tu sílu ho tam prostě dostat – je to velký učitel a má ty radárky, kterými mě umí pěkně školit :D

Jeden z tech nevericich jsem byla i ja a dokud jsem nezazila to na vlastni kuzi, asi bych dal neverila 🙏 u nas kurz se porizoval v podstate v nejmene vhodnou dobu (co se tyce financi) ale dusevne jsem byla tak moc na dne, ze jsem proste cityla, ze musim neco zmenit.

Trvalo to 5 mesicu a ted, zrovna dnes, moje starsi dcerka poprve se mne zeptala jestli mi muze pomoct!!!!
Pri veceri nejak se vrtela na zidli, spadla a spolu s ni i cely hrnek mlicka, drive bych vyvadela, jak pavian, dnes uz po x-ty jsem ji jen obejmula, zeptala se jestli se hodne lekla a zda ji neco boli, kdyz se uklidnila videla, ze nejsem uplne v pohode, tak jsem ji rekla, ze chapu, ze to mlicko vylila nechtene, jen mne stve, ze mam pridelanou praci (dnes mam faaakt hodne nabity den…)

Moje 4leta holcicka, ktera se mne driv bala, bala se mi rict slovo i parkrat mi rekla, ze mne nema rada, dnes mne pohladila po zadech (jsem klecela a vytirala to mlicko) a zeptala se „maminko, muzu ti pomoct?“, kdyz jsem ji rekla, ze to je dobry, ze to utru a pak tu uterku vyhodim, sama se nabidla, ze mi pripravi novou!
Presne vedela, kde je a kam mi ma novou pripravit…

Za posledni asi mesic a pul jsem slysela tolik krat „mam te rada maminko“! Zrovna od Valentinky, jako nikdy pred tim!!! Vztah s mladsi Anickou 2r3m se strasne zlepsil!

Obcas na ni Valentinka zkousi neco ze skolky, ale i mala uz umi rict „NE Valennino, mne se to nelibi!!!“ A ta ji da pokoj! Sama pak nabidne jinau zabavu… mladsi casto chodi ke mne, ze potrebuje ponunat, to je uzasne!!!

Myslim, ze teprve ted chapu, co je opravdove nefalsovane stesti z deti!!! Ja bych je nunala furt, a kdyz mi moje mama rika, ze az moc je mazlim, tak ji vzdy odpovim, ze lasky neni nikdy moc!

A jake je ted bajecne uspavani, starsi uz si sama rekne „dnes jsem nespala odpoledne, tak ted usnu driv!“ Otoci se a behem 5minut spi!!! To je pro moje stare ja upne sci-fi – drive nam uspavani trvalo 2,5 hodiny s krikem a parkrat i s placnutim na zadek 🙈

Nedavno se mi stalo, ze jsem trosku zvysila hlas na mladsi dcerku, coz ta to skoro vubec nezna, koukala na mne jak na blazna, vubec nechapala, co se to deje, a ja jsem byla stastna, ze nevidim v jejich ocich strach!

Drive jsem si myslela: „az vyrostou bude to v pohode!“
NE! Ted vim, ze dnes je ten okamzik, kdy jsou male, muzu je zvednout, blbnout s nima, delat letadlo z nohou… ted je ten spravny cas uzivat si malych deti, az vyrostou, to bude doba si je uzivat jinak… DEKUJI TI NEVYCHOVO ZA TAK SKVELY PROJEKT!!!

Diky vam se nebojim s nima kamkoli jit, cokoli delat…, vim, ze vzdy a na vsem se domluvime! Jo nejsem dokonala, take obcas zarvu na ne, pak ale behem chvili jasne reknu, proc jsem kricela a co mne opravdu stve…

Moc se mi libi, kdyz ve videich, vypravite o detech a rikate jim „muj 8mi lety kamarad…“ je to uzasne! Drive by mne to nikdy nenapadlo, ze i ty deti mohou byt rovnocennymy kamarady! VRATILI JSTE NAM DUVERU! Dekuji vam!

O dohody se snažíme s dcerou (3r) od malinka, zatím jsem měla pocit, že to moc nefunguje a je to jednostranné, ale nevzdávám se.

A pak jsou chvíle, jako třeba ta následující, kdy vám srdce plesá a vy víte, že takhle to je prostě správně. Dcera se snažila za provázek tahat po bytě stoličku, dělá to rámus a mladší syn spí.

„Baru, prosím, netahej tu stoličku, je to hlasité, mám strach, že vzbudíš Štěpána. On pak bude protivný a já taky.“

„Tak já budu tahat jemňounce, obalíme to látkou, aby byla potichu. Může to tak být?“

„Tak jo, můžeme to zkusit.“
„Když to nepůjde potichu, tak já toho pejska (=stoličku) nechám.“

Obalily jsme, odtáhla „pejska“ kousek ke svým hračkám, řekla „lehni, zůstaň“ a bylo hotovo. Prostě boží.

Děkuji za rychlé poslání i za vstřícnost – kromě všeho dalšího je na Nevýchově skvělé, že mám vždy odezvu a cítím podporu 🙂

Dává mi to celé smysl, víc než to, doslova mě to vtáhlo. Ale to Vy slyšíte od maminek a tatínků pořád, viďte? 🙂 Už teď (a to jsem toho shlédla a změnila zatím málo!) vidím změny v komunikaci nejen se svou tří a půl letou dcerkou, ale i s manželem a maminkou.

Dcera jako by na něco takového opravdu čekala, ohromně spolupracuje. Bude to ještě makačka, mám spoustu zaběhlých scénářů v hlavě, které naskakují automaticky, ale jestli něco stojí za to, je to tohle.

Děkuji celému týmu, děláte to prostě skvěle.

Dobry vecer, dlho som zvažovala, ci sem vobec napísať, ale ak to niekomu pomoze, tak to stoji za to. Totiž, ked som začala s kurzom, tak som bola hooodne zdrvena, ze to išlo ťažšie ako som si myslela.

Dcérka má 18 mesiacov a vždy to vyzeralo, ze ma absolútne nevníma. Nevychova nefungovala a ja som bola vyčerpanejšia ako kedykoľvek predtym.

No a potom prisiel piaty tyzden kurzu a ten naozaj odporúčam zo srdca všetkým, ktorí sa snažíte, ale zostali ste s videami niekde v treťom týždni a nedarí sa vam.

Mne vsetky videa v piatom týždni doslova zmenili život! :D a pokladám ich za najdôležitejšie v celej nevychove a dakujem za ne!

Odvtedy som sa akoby ukludnila, prestala som tlačiť, nasilu sa snažit vsetko dohodnúť, navrhnúť, proste som si dovolila nebyť dokonalá (nie ze by som niekedy bola :D).

A ked som prestala tlačiť a nechala aj chuda dcérku voľne dýchať, vysvitlo, ze ma vníma aj ked vyzera, ze nie a ked jej dam čas, príde s riešením alebo dokončí, co robi a príde v ústrety môjmu návrhu.

A tiez mi pomáha, ked si uvedomim, ze cieľom nie je mat dieťa, ktoré sa nikdy nebude vztekat lebo to pre moje dieťa ani nechcem. A tak si kludnejsie sledujem moje pocity a hranice a ked sa preto dcérka hnevá, má na to právo a som tam s nou.

Ale nechcem teraz vzbudzovať pocit, ze uz je vsetko len super a ružové, len chcem odporučiť tým, ktorí si nahodou nepozreli piaty tyzden, nech tak urobia a uľaví sa im ;)

A dakujem celej nevýchove za nové úžasné pohľady na deti, nás a celkovo na život!

Hned po dokoukani dnesniho seminare se mi naskytla prilezitost to aplikovat v praxi. Ma temer 3-leta Anulka je velice navazana na tatinka a tezce nese, kdyz odchazi do prace. Vzdy jsem ji chapala, ale taky me to docela stvalo, proc si na to proste nezvykne, ze jo?

Dnes jinak. Anulka zacala plakat, kdyz tata odchazel, vysvetlili jsme ji, ze do prace proste musi a ze ja taky musim pracovat a potrebuji, aby si jako vzdycky, hrala tak 2h sama v loftu, vedle me – tak, jak uz to delame velice dlouho a temer nikdy nebyl problem, jen v posledni dobe. Dnes jsem se na ni vnitrne nezlobila, ale opravdu ji chapala – a to je to obrovske, ja to dokazu!

Nesla jsem ji placici nahoru, rikala, ze ji rozumim, ze bych tatu taky nejradsi porad doma, a ze jsem s ni, at si to klidne prozije. Ac se se mnou normalne moc nechce tulit, dneska chtela. Tak jsem ji rekla, ze budu s ni, az to prejde a at mi rekne, co potrebuje. K certu s tou praci! Ztratila jsem sice asi 15 min (coz je pro me v praci hodne), ale stalo to za to.

Pomalu se v me naruci na houpacim kresle uklidnila a ja ji rekla, ze se potrebuji k te praci vratit, a jestli by teda nemohla jit do loftu (hned vedle me, za plutkem, velky hraci prostor). Ona ze ne. A pak jeste nekolikrat. A pak ze by ji pomohl cajik, co mam na stole. Dala jsem ji cajik, ale porad jeste ne. Ze si chce sahnout na muj mobil. Navrhla jsem, ze jestli by ji nepomohlo vzit si ten mobil do loftu s sebou a ona ze jo, a ze uz by to teda slo.

Dala jsem ji s mobilem do loftu a ona, ze to jeste neni dobry. Zeptala jsem se znovu, co by ji pomohlo. A ona, ze knizka. Vzala si knizku, co jsme vcera pujcili v knihovne, ja se zeptala, jestli muzu ten mobil zpatky, jestli je s nim hotova, ona mi ho podala, zalezla do knizky a je pohoda. A ja vim, ze jsem byla s ni a klidu si dopracovala.

O dve hodiny pozdeji… svete div se – temer u konce me prace si rekla jeste o jedno potuleni – ja si ji vzala a rekla ji, ze mam jeste chvilku, jestli by ted neslo kraticke tuleni a az dopracuju, muzeme se tulit treba cely zbytek dopoledne. Ona ze jo a sla zpatky do loftu.

A to je dite, ktere se se mnou proste normalne netuli!!!
Obrovske diky za celou Nevychovu – je to odpoved na me modlitby.
Jsem po praci, jdeme se tulit

Kdo hledá, ten najde anebo co fungovala včera už dnes nefunguje a je to vlastně v pořádku 🙂

Velice dobře si vzpomínám na prvotní šok, kdy nám přestalo fungovat čištění zoubků na povídání pohádek. Říkala jsem si tehdy – co je špatně?? Co se stalo??

Až pak jsem si vzpomněla na vaše slova, že s vývojem dítěte, některé postupy přestanou být funkční, ale je to v pořádku.

Najdeme si zase nové – přece bychom nechtěli, aby 10-ti letý kluk při oblékání dělal mašinku a jezdil si po bytě pro jednotlivé kusy oblečení (nebo tak něco) 🙂

Dnes jsem zažila příjemné překvapení, když jsme se s Karolínkou (3,5) zase vývojově – nevýchovně posunuly na další level. Vypínání televize s pohádkami byl vždycky tak trochu oříšek. Ale v každém období jsme našli způsob, který nám vyhovoval.

Když byla Kája úplně malá stačilo nechat dokoukat pohádku do konce a vypnout. Dalším stupněm bylo, že si Kája musela pohádku samozřejmě dokoukat a sama na ovladači červeným knoflíkem vypnout – a byla spokojená.

Následující měsíce jsme se posunuli v tom, že je třeba upozornit, že se bude blížit konec pohádky a ona se na to mohla „připravit“.

Nu a dneska??? Nalepily jsme spolu barevnou šipku na hodiny a já jí poprosila, že bych byla ráda, jestli by si mohla ten čas na hodinách ohlídat sama a že až bude ručička na šipce, tak jestli by mohla sama vypnout TV. Já že mám ještě práci u počítače a odešla jsem do vedlejší místnosti.

Přesně ve 13:01 se u mě v místnosti rozrazily dveře (já upřímně čas ani nevnímala) a Kája hlásí-mami hotovo. Nejdříve jsem ani nevěděla, co se děje a když jsem se vzpamatovala, tak jsem byla ve velmi příjemné šoku.

TV vypnutá a Kája mi to šla oznámit s úsměvem! Takže jestli Vám zrovna dneska přestal nějaký způsob dorozumívání fungovat, nevěšte hlavu, určitě spolu brzy objevíte něco nového 🙂

Chtěla jsem moc poděkovat za „návod“ na to jak zvládnout návštěvu zubaře bez slzicek. Při preventivní prohlídce nám paní zubařka rekla, že náš Mareček (4roky) má tři kazy.

O jednom jsme věděli, ty další byla perlička…jak to zvládnout, bez problémů a újmy na psychice???? Měli jsme na přípravu 14dni.

Když se nam s Márou chtělo, hráli jsme si na paní zubařku. On si lehl na křeslo, já mu místo odsávačky dala do pusy brčko, vzala jsem si lžičku a kartáček na zuby a snažila jsem se dělat zvuk vrtačky. Pak vse vypláchnout (jako), otevřít, zavřít, zalestit.....prostě vse, na co jsem si vzpomněla.

Včera (den před vrtáním) mě napadlo se zeptat: a mám s tebou jít já nebo taťka. Odpověď: taťka. Říkám si, uvidíme ráno. Ráno vstavame, otázka, s kým půjdeš? S taťkou.

Při odchodu: mami já tu vrtačku asi nezvládnu… Já: zvladnes, verim ti. Jako ty si věřil mne, že dokážu řídit dědovo auto. (Den předem).

Uplynulo 45 min a byli zpět s vyvrtaným zubem a nejpysnejsim čtyřletým klukem a tátou a maminkou, která byla dojata, když mi Mareček řekl, že jsem tu vrtačku předváděla správně 😀

Ano, museli jsme jet do hračkárny koupit nový traktor, který jsem mu slíbila. Ale lepší než bonbóny a další kaziky. Teď už ho čekají jen dva úplně malinký, takže ty zvládne mezi dveřmi 😉

Děkuji za to, že jste mě naučili jednat s mými kluky (máme ještě jednoho chlapečka 1rok) na rovinu. Pomáhá mi to ve více případech, ale dnešek byl ukázkový.

Práve tento webinar mňa pred rokom nakopol kúpiť si kurz a nedá sa slovami opísať ako štastna za to som! NV je dar!! ❤️

Manžel bol otvorený každej možnosti, aj keď občas nálepkuje a odvádza pozornost, ale učí sa rýchlo. Napr aj taka svokra ktorá je TYPICKÁ-NO, NO, NO, to sa nesmie to je sviecka (keď chcela dcérka v 13mes chytať zapalenu sviecku) ..

Som sa v duchu zasmiala ze to teda teraz určite dcéra pochopí 😁 prišla za ňou a povedala jej ze „ty chceš tu sviecku chytnut, lebo sa ti páči ako horí ze? Lenže ja ti to nemôžem dovoliť, lebo to páli a bojím sa ze by si si ublížila. Môžme ísť ale spolu a keď chceš vyskúšať to…“

Dcérka prišla k sviecke, z diaľky išla dat prst a za cítila ze to je teple a odvtedy len príde k sviecke a povie – pali, bobo (akoze zranenie) a veľa iných podobných situácii.

A svokra za mnou prišla, ze všímam si ako sa s malou bavis a paci sa mi to, len ja som už stará a neviem to tak…

Takze NAPODOBA – vysvetlila som jej to a snaží sa, aj keď nie úplne, ale snaha sa cení 🙂

ĎAKUJEM za VÁS ❣️

Dříve jsem dětem večer po přečtení pohádky vždy zhasla a řekla, že se má jít spát. Ne vždy zamozřejmě bez problémů zafungovalo…

Včera když jsem chtěla zhasínat lampičku dcera (7 let) měla ještě pastelky v posteli a říkala, že si chce ještě malovat. Normálně bych řekla něco jako „malovat můžeš zítra, teď už se jde spát“.

Včera jsem ale řekla: „tak víte co, já si chci jít něco dělat, tak se dohodneme, že si budete chvilku malovat a pak si zhasnete a půjdete spát, může být?“ Oni že jo.

Šla jsem tedy vedle na počítač, ale nedalo mi to, a po očku jsem sledovala, jestli už je v pokoji zhasnuto. Nic se nedělo, jen občas jedno z dětí vyběhlo pro papír, nebo další pastelky.

Začala jsem už být nervózní, že je hodně hodin. Najednou se ale rozrazily dveře a přišel syn (5 let) s výrobkem ze slupek od ořechů a říká: „mami, to máš dárek k narozeninám, když jsem ti předtím nic nedal (měla jsem je před 14 dny)“. Vlepil mi pusu a zase odběhl.

Vzápětí přišla i dcera a nesla velké rudě namalované papírové srdce, na jedné straně byly jejich jména a na druhé velkými písmeny stálo MÁMA. Chtělo se mi brečet.

Pomazlili jsme se, pak obě děti zalezly do pokojíčku, zhasnuly a spaly. Tak, jak jsme se dohodli.

Zdá se mi, že od doby, co nám vstoupila Nevýchova „do domácnosti,“ si nemohu žádné pořádné vztekání mého synka vybavit.

Ne že by všechno šlo bez potíží samo, to jistě ne, ale přijde mi, že se dokážeme dohodnout. Je to práce, ale není to boj.

Je zvláštní, že lidé často vynakládají hodně energie, aby dosáhli vítězství a přitom obvykle stačí mnohem méně k porozumění.

Musim uznat, ze uterni webinar jsem nejdriv musela vstrebat, prozit a trochu zpracovat, nez jsem ho zacala aplikovat. Kazdopadne uz od prvni chvile se deji divy.

Dnes jsem byla s dcerou v atelieru na detskem malovani. Dceru to tam vzdy bavilo a hezky malovala. Dnes ovsem bylo vse jinak.

Malovala misto papiru po obleceni a po rukach, valela se po zemi a ja jen nechapave koukala co to ta moje holcicka dela a rostl ve me vztek, proc mi zas pro boha dela ostudu.

Odesla jsem na zachod se uklidinit, zastavit se a zamyslet. Kdyz jsem se vratila, zeptala jsem se ji, co pro ni muzu udelat a jak ji muzu pomoct. Chci domu. Hodina mela za 10 minut stejne koncit tak jsme sly.

Sedly jsme do auta a ze zadu se ozvalo:
Dcera:„maminko? Ty jsi smutna?
A tak sem sla s pravdou ven.
Ja:"trochu jo. Ale proto ze me trapi ze nevim co se stalo ze jsi se chovala tak jinak nez jindy.“

Dcera:"Vis me se ta zebra nepovedla namalovat tak, jak jsem chtela. A taky ta holcicka co tam byla, tak se mi nelibilo, ze tam behala a strkala mi do stojanu. Taky ji jeji maminka dala banan, na ktery jsem mela velkou chut a ty jsi mi vzala ke svacince jenom mrkev kterou jsem vubec nechtela a tak me to zlobilo, ze uz jsem nechtela ani malovat.

No vida. Funguje to. Moje dite semnou opravdu mluvi. A jak rozumne? Dohodly jsme se, ze priste nez pujdeme na malovani, udelame spolu svacinu na kterou bude mit chut a kdyz tam bude ta holcicka behat, tak ze dame stojan tak, aby ji do nej nemohla strkat.

A zebra? Ta byla preci uplne krasna. Protoze preci zadna zebra na svete nema rovne nohy a ocasek muzeme opravit.

Dekuji ze jste.

Zdravím, dnes pro mne naprostá pecka, hlavně ta moc bezmocných, to jsem zůstala sedět s otevřenou pusou.

Člověk žije jako blázen, furt někam pospíchá, musí něco stihnout, někam odcházet… A v těch situacích je nasnadě, jak moc potřebujeme „donutit dítě aby“…

Vždycky mi připadalo, že ačkoliv nám to s dcerou jindy docela jde, tak jakmile se dostanu já pod tlak, ona začíná dělat věci schválně opačně.

A dneska mi došlo, že já v tu chvíli kašlu na to, jak to má ona, prostě musí být po mém aby se všechno stihlo ???
Díky Nevýchovo, tohle jsem vážně potřebovala ❤️

Teraz som dopozerala webinár a bol to pre mňa silny zážitok. Pred asi 20minutami sa zobudil môj syn Maroško má 2,5roka a má chripku cely deň sním bojujem aby zjedol lieky a dal si odmerať teplotu.

No a teraz ked sa zobudil sa mi zdal horuci tak som mu chcela odmerat teplovu a on samozrejme nechcel. Cez den som ho proste nasilu chytila a dala mu teplomer pod pazuchu odmerala teplotu cele to prebehlo s plačom a ja som bola nervozna.

Ale teraz po pozreti webinaru som to skusila inak.
Opytala som sa ho ako sa citi či ho niečo bolí a či môžem odmerat teplotu a začala som hovorit otom že sa mi zda ked ho chytím za čielko že je velmi horúci a že vnutri v teličku su bacile ktore tam robia zle a preto ho boli hlavka a ak by mi dovolil odmerat teplotu budem vediet či dame liečik na horučku aby mohli proti bacilom bojovat bojocníci zo sirupčeku.

Trpla som čo povie a on zrazu že áno, ale chce ten teplomer dat pod pazušku sám. Poviem uprimne s takou odpovedou som neratala.

Ale po vysvetlení prečo to ideme robit a čo odneho chcem a ako by to chcel on sme bez plaču odmerali teplotu dali liek a teraz spokojne odfukuje. Až ma mrzí že som si ten webinar nepustila skôr.

Ďakujem vám veľmi pekne. Zvladli sme situaciu bez plaču kriku a to hlavne kvoli vam. Niekedy zabudam že sa to da aj inak. Ešte raz dakujem. 

Uspávání poslední dobou trochu za trest, cítím tlaky v sobě i v synovi 16m. Včera jsem si uvědomila jak jsou ty starý plesnivý vzorce pitomý a jak je to bez nich krásný.

Dám vařit večeři, jdeme na terasu, běhá si, zalívá, lumpačí, cítím, jak mám pocit, že už chci něco dělat vevnitř, pak si říkám, že nikdo ve stáří neříká…ach jo, já měla víc uklízet.

Nechám ho, začne být chladno, sám jde dovnitř, najíme se, jde se mýt do sprchy, nechce ven, zas ten tlak… už je umytej, plácá vodou, umytý dítě má jít ven, ale on nechce, já se přece taky ráda sprchuju horkou… dám mu mističky, vodu stáhnu na čúrek, vyndávám pračku a povídáme si přes celý byt, je veselej.

Mne si očicka, je unavenej, vypínám vodu, je s tím ok, ale nechce ven. Zase ten tlak…nastydne se, je už utahanej…ne já se taky strašně nerada drbu ručníkem…a taky nenastydnu.

Nechám ho s věcma ve sprcháči a říkám zavolej až budeš chtít ven, otřu mezitím koupelnu. Za 5 min naháč venku volá mamaaa…nebrečí, chce se ještě pohrát s el.kartáčkem. V klidu nandáme pyžamo..

Chce si vzít ten kartáček do ložnice, zas mám tlak v hlavě, beru mu ho, řve… jdeme do ložnice, hysterák, zoufalý pláč… říkám si do pytle dyť je to jedno, pak ho opláchnu, bere si ho do postele bzučí, ukazuje mi, jak je to příjemný ty štětinky na ruce, kartáček se vypíná… malej řekne na, odevzdá ho, plácneme si a on usíná…

Co pořád řešíme za pitomosti, stavíme nezi sebe a děti nesmyslný překážky, protože máme strach, že když to budeme dělat jinak něco se stane.. přerostou nám přes hlavu…

Ale co když se to nestane, co když budene mít pohodový otevřený vztah a vedle sebe dítě či pak dospělého, který má i negativní emoce, ale umí je třeba popsat…pochopit…pros­tě co když to budeme dělat jinak a ono to bude skvělý :)

Krásný den všem :)

Som veľmi rada, že som Nevýchovu objavila, kým je môj syn ešte malý a nemusím teraz naprávať. Jeho. Na sebe pracujem 😉.

Vidím, že z môjho syna rastie sebavedome dieťa, s ktorým sa dá dohodnúť a netreba s ním viesť boj. Ďakujem vám za to. Dnes sa mi stala taká vec…

Ja som nadšenec Nevýchovy, no môj manžel si na webinar ešte nikdy nenašiel čas. A ja som naňho netlačila… On si ide svoje. Zvyčajne prave tu policajnú autoritu. Áno, má strach.

No a dnes sa u nás udiala taká vec. Počula som zas krik a plač z izby. Peťko sa nechcel obliekať a oco nervózny automaticky naňho štekal tie vety typu, ale musíš sa obliecť, čo som povedal atď atď.

Ja som prišla do izby, zistiť co sa deje tak oco odpochodoval, že si mám s ním poradiť ja, on na to už nemá nervy. Prišla som k Pipovi a pytam sa čo sa deje, prečo tak plače.

A on, že zapnúť. On si chcel chudák len zapnúť melódiu na hračke a oco ho vyrušil. Tak sme si zapli melódiu a až potom sme sa začali obliekať.

V tom sa zjavil vo dverách môj muž a vraví : „Prepáč Pipo, nevedel som, že si chceš zapnúť tu melódiu. Nabudúce ťa budem viac počúvať.“

Viete si predstaviť môj údiv, úľavu, vďaku, dojatie a milión pocitov naraz za tú krátku chvíľku ❤️

A takýchto situácii u nás poslednú dobu pribúda, manžel si všíma, že „moja Nevýchova“ funguje a on sa pridáva.

Ďakujem vám.

Já jdu potvrdit, že to má smysl, jakožto letitá praktička Nevýchovy 🙂 Hledala jsem info o bezplenkovce a proklikala se až k vám.

Dětem-kluk a holka, je už 11 a 8 let, někdy si sice nerozumíme, ale máme komunikační pohodu, tak se vždy řešení najde.

Děti mají i mezi sebou naprosto parťácký vztah a jsou to skvělí lidé. Nevýchova sehrála zásadní roli. I když jsem totiž cílila na stejné hodnoty, někdy mi chyběl nadhled a funkční cesty.

Díky! ❤️

Váš webinář se mi teď úplně hodil 😬 Včera jsem o tom celý večer přemýšlela. Poslední 2 dny jsme měli hrozné scény u ranního mléka (holčička 1,5 roku).

Vztekle házela lahvičkou, nechtěla si lehnout, řev jen jak viděla tu flašku. Dneska jsem vstala a říkám, tebe už nebaví ta lahvička se savičkou viď. Malá kouká…

Tak to zkusíme do té s brčkem? Naleju tam mléko, dám jí to do ruky. Cucne si, mrkne na mě a odpochoduje si ho vypít sama.

Prostě jí ten dudlík štval a proč by jako u mléka měla ležet. Jak jednoduché 🤣🤣🤣

Chtěla bych se s Vámi podělit o náš dnešní úspěch s dcerou (17 měsíců). Byť zaznamenávám malé úspěchy už od začátku kurzu, tak dneska jsem na nás obě byla opravdu hrdá.

Byly jsme na kafi u sousedky s 5letou dcerou. Holky si krásně hráli. Ale pak došlo na typické tahání o hračku, kterou samozřejmě v tu chvíli potřebovali obě, i když to byla hračka vlastně pro psa 🤣.

Sousedka začla typicky vysvětlovat, že je moje dcera moc malá a ať jí tu hračku nechá, že už má rozum a že je velká atd. Nacož přišla samozřejmá reakce v podobě pláče a křiku na ní ať se uklidní, že to prostě vydrží.

No nebýt v nevýchově, tak bych to řešila stejně. A ještě bych jim to vzala oboum. Ale dnes?

Zastavila jsem se a dceři, která začala už taky natahovat, protože hračku držela ta „silnější“ jsem si v klidu sedla a povídám. Ty by sis taky chtěla hrát s tou hračkou viď, já to vidím. Ale obě zároveň jí mít nemůžete.

V tu chvíli se na mě dcera podívala s výrazem " No a co s tím, mami. Já jí taky chci". Tak říkám. Tak teď jí necháme chvili, třeba 10 minut Terezce, ty by sis mohla vzít zatím tu druhou (trochu jinou) a pak se zase vyměníte. Co myslíš, půjde to?

A v ruce jsem měla tu druhou hračku. Moje dcera řekla jen „hm“ vzala si tu druhou hračku a byla v pohodě.

A třešničkou na dortu bylo, že pak slyšela, že Terezka pláče, jak jí mamka sprdla a moje dcera přišla k ní, udělala „malá“ a pofoukala jí. Aby už neplakala a pak jí ukázala tu druhou hračku, Terezka si utřela slzy a šli si opět hrát. A světe div se. Obě ty hračky už za 2 minuty ležely ladem.

Ale já měla pomalu slzy v očích, jak jsme to zvládly. Obě, spolu a ještě i s další malou bytostí.

Děkuju nevýchovo 🤩

Dobrý den,

chtěla bych Vám poděkovat. Nejdříve jsem slyšela asi 4 audia na spotify a poté jsem se rozhodla pro kurz. Mám za sebou první lekci, hlavně tedy POPIŠ A POZVI a musím říct, že je to neuvěřitelné.

Občas si připadám jako idiot, jak to zní nebo jak mluvím, ale má to smysl a myslím, že jde o zvyk ☺️ myslím si, že jsem chtěla svoje děti vychovávat přesně v tomhle duchu, jen byl problém v tom, jak to říkám…

Zkouším to tři dny a nestačím se divit. Mám dvě děti, Davídka, kterému je 5 let a Elišku, které je 16 měsíců. Davídek byl vždycky živel, nevnímal, neposlouchal… Však to znáte, co chci říct.

Ale teď, opravdu se snaží, svěřuje se mi, dneska jsme si spolu povídali půl hodiny před spaním a dozvěděla jsem se tolik věcí 😢😢🤩🤩

Eliška odmítá chodit na nočník a dneska, vždy když jsem to na ní zkouška jsem řekla: „Eliško, koukám, že máš plnou plinku a já bych byla ráda, aby ses zkusila vyčůrat na nočník, myslíš, že by to šlo?“ Stála, pak se na mě usmála a šla si pro nočník a vyčůrala se 🤩🤩

U Davídka mám třeba příklad tento: „Davídku, opravdu se mi nelíbí, jak dupeš, víš, že pod námi bydlí soused, kterému to vadí a já jsem potom nervózní a bojím se, že na nás zase přijde zvonit a bude nadávat, myslíš, že bysme se mohli snažit nedupat? Já se budu snažit nedupat s tebou“

Jeho odpověď „ano, maminko, zkusíme to spolu“ byla pro mě odzbrojující… Jsou to malé krůčky, ale pro mě obrovské pokroky, jsem úplně nadšená… Vždycky jsem to řekla jednou, dvakrát v klidu a pak už jsem řvala, ať sakra přestane dupat nebo bouchnu jako papiňák 🤦‍♀️😂😂

Také nemám teď vůbec potřebu křičet, jsem vnitřně najednou hrozně uvolněná. Doufám, že Vám moje dlouhé psaní nebude nudit, kdybych měla napsat všechno, co se za ty tři dny stalo, tak vydám knížku 🤣😂

Hlavně jsem Vám chtěla říct, že Vám moc děkuji. Opravdu to má smysl a opravdu je důležité, jak to říkám 🤩🤩 Takže Vám opravdu z celého srdce děkuji 🥰🥰🥰

Jako malá jsem hrála závodně basket, když jsme vyhrály, naši fanoušci (převážně rodiče) nám skandovali „HOLKY DĚKUJEM!“. Na tyto ovace jsem si vzpomněla, když mi došel mail "kurz nevýchovy, máte hotovo!"Asi ani nedokážu vyjádřit vděčnost, kterou k Vám cítím! Změnily jste mě a mé rodině život!

Syn (2roky) je moje láska, z nerváka a svéhlavce máme empatického vstřícného broučka. A jasně, pořád chce aby bylo po jeho a zlobí se když není.

Ale když pochopí, že jsem tu s ním, a pochopí, že toto je opravdu má hranice, po 5 minutách se uklidní a jdeme dál. Oproti předchozím 30minutovým „hysterákům“, válení se na zemí, kopání, mlácení, kousání, … Nesrovnatelné.

Co jsem si vůbec od kurzu neslibovala, změnil se můj vztah s mužem, už nemlčím a pak nebrečím do polštáře. V klidu (většinou :)) komunikuji své potřeby a hranice a mnohem častěji se domluvíme.

A opět jasně, někdy se nedomluvíme, někdy jsem naštvaná a nespokojená s výsledkem. Ale oproti pocitu „tyjo já ho přece miluju, tak proč se mi zdá, že jsme na pokraji rozvodu?“… Nesrovnatelné.

A samozřejmě, změnila jsem se já. Ale tak tím to přece začalo. A ano, ještě někdy křičím a nadávám a házím věcmi. Ale málo. A jak osvobozující je pak přijít za synem (nebo za manželem;)) a říct „promiň, ujely mi nervy“ místo toho abychom na sebe byli naštvaní po zbytek dne.

Ne každý den je bez mráčku, ale příběh na rozloučenou. Čištění zubů bylo pro mě i syna vopruz, syn nechtěl, po 5sekundách řekl „aua“ (pozn. všechny zuby už má prořezané) a zdrhl.

Já se ho snažila motivovat, zpívat, přemlouvat, s nulovým výsledkem. Asi před třemi dny, po podobném průběhu jsem ho „odchytla“ v obyváku. Začal se vzpouzet, kroutit, čekal že mu budu čistit zuby násilím.

Chytla jsem ho za ruce, že mu chci jen něco říct, a vysvětlila mu, proč potřebuju, aby si zuby čistil. Pak jsem se ho zeptala, jestli si půjde zuby vyčistit a on že ne.

Tak jsem mu řekla, že dobře, jak myslí, že jsou to jeho zuby a odešla jsem. Opravdu jsem to v tu chvíli „vzdala“. Za tři minuty za mnou sám přišel a říká: „Mamo titi“ (= čisti zuby).

Trošku překvapená jsem ho vzala zpět do koupelny, chvilku si čistil zuby sám a pak jsem to převzala, ještě nikdy takto krásně při čištění zubů nedržel. Tři dny už čistíme zuby v klidu, třeba to chvilku vydrží ;)

Děkuji Nevýchovo!

Milá Nevýchovo,

právě dokončuji kurz a chtěla jsem Vám napsat už teď. Mám 20 měsíční holčenu Káju, kterou jsem myslela, že nikdy ani mít nebudu. Děti jsme nechtěli, neplánovali, ale osud to chtěl jinak.

Od těhotenství to byl takový cizí mimozemšťan a pokračovalo to i po narození. Nijak blízko jsme si nebyly, milovala jsme ji to ano, ale kámoši jsme nebyli. No a já vůbec nevěděla, jak na ni, co s ní dělat, jak ji vychovávat.

Někdo z okolí mi doporučil Vás, říkám si, že to by mohlo fungovat, to mi docela sedí, po shlédnutí nějakých prvních videí. Tak jsem si koupila celý kurz, nasdílela s manželem, a i když to bylo na dlouho, jdeme do finále.

Už teď ale chci říct: „Klobouk dolů.“ Nejen, že jsem se ve všech případech vždycky našla (to asi každá máma), ale to Vaše řešení mi neskutečně sedělo a přišlo mi to přirozené, až jsme se divila, že mi to nedošlo samotné.

Máme dvě babičky, které zastanou roli všech těch učitelů, policajtů, tak jsem mohla sledovat (a docela se i bavila), jak to aplikují na Káju.

Kája je splachovací, takže to většinou ignoruje a babičky se tak vysilují zbytečně. A když u Káji nepochodily, tak šly po mně a já dostávala tolik rad, že jsem je nestačila odrážet.

Ze začátku jsem se jim to snažila vysvětlit, jak fungujeme, i jsem babičkám chtěla nasdílet kurz, ale skončilo to u pokyvování „Ano, babi“ a děláme si to po svém.

A můžu myslím říct, že z mimozemšťana se stal můj parťák, který je samostatný, funkční a s vlastní hlavou.

Vedlejší efekt Nevýchovy mě ale neskutečně překvapil, nejen, že se vylepšil můj vztah s dcerou, ale i s manželem.

Hlavně ta část o vnitřních hranicích mi otevřela oči vůči mému manželovi, který má hranice úplně jinde než já a to často způsobovalo konflikt mezi námi.

Teď už víme, čím to je a respektujeme své hranice. I „popiš a pozvi“ funguje skvěle, když se nám nedaří domluvit. Dobře se u toho pobavíme, ale dohodu nakonec máme.

Takže Nevýchovo, mockrát díky!

Máme dvě děti (chlapeček 4,5 a holčička 3 roky). Poprvé jsem se s Nevýchovou setkala, když bylo malému 1,5 roku a narodila se dcera.

Viděla jsem nějaký webinář, část pětidílného seriálu, ale musím přiznat, že v tu dobu jsem ještě na tenhle typ výchovy nebyla naladěná. Byla mi děsně, ale děsně nesympatická, nesouhlasila jsem s tím, byla jsem přesvědčená, že Nevýchova je pěkná blbost a dál jela v zajetých kolejích Policajt + Učitel..

No, uběhlo pár let, během kterých jsem se několikrát zhroutila, že tu výchovu dětí nezvládám, že mě mají na háku, neposlouchají, ignorují, že prostě nevím, jak je mám vychovat, že jsem si to celé představovala trochu jinak..

Po těch zhruba 2,5 letech mě cesty opět zavedly k Nevýchově, opět jsem viděla pár webinářů, tentokrát již celý seriál a světe, div se..

Najednou mi to vše začalo dávat smysl, vše do sebe zapadalo, začala jsem si říkat „ty jo, to asi nebude úplně mimo..“ 😀 Zkrátka jsem potřebovala čas a asi plno nových zkušeností, abych si vnitřně došla k tomu, že ta Nevýchova se mi opravdu líbí, ztotožňuji se s ní a chci do toho jít! 💪

V červenci tohoto roku jsem si tedy kurz koupila a celý si ho poslechla již 3× a určitě ne naposledy. Zjišťuji, že při každém poslechu, se mi vše dostává víc pod kůži, pokaždé objevím něco nového, více a více mi vše do sebe zapadá.

Rozhodně nemohu říct, že by se mi dařilo, řídit se Nevýchovou na 100%, to ani náhodou. Je to pro mě úplně nový přístup, úplně nové myšlení, cítění.. Stále jsem hodně policajt + učitel..

Ale snažím se radovat se z malých střípků, které se občas objeví.. Vidím jako pozitivní, že více přemýšlím o tom, co asi děti cítí v určitých situacích, co já cítím.. Pokud zareaguji „výchovně“, hned si to uvědomím a věřím, že příště se mi to povede lépe..

Mám hodně problém s tím, že nedokáži kontrolovat své emoce, často vybuchnu, vyjedu na děti.. Hlavně ranní odchody do školky jsou občas peklo.

Málokdy se mi podaří, vyřešit situace od počátku v klidu.. Takže pořád do kolečka chodím za dětmi, omlouvám se, vysvětluji, že se snažím učit, abych to příště zvládla lépe a věřím, že se tak jednou stane..

Poslední dobou mne dostává dcera.. Když vybuchnu, občas za mnou přijde, položí ruku na rameno, podívá se takovým rozumným pohledem a řekne „Mamiii, klid, to bude dobrý..“

Co na to říct? Vždy mi to vžene slzy do očí.. A syn se pro změnu začíná sám snažit o dohody. Jsou to zatím opravdu malé střípky, ne vždy se zadaří, ale vidím, že to celé má smysl.. 🥰

Poslední poznatek.. Úžasným nakopnutím je pro mne bonusová kapitola Time management.. Poslechla jsem si již několikrát, je to pro mě neskutečné prozření.. Prostě úžasné 👌

Nevýchovo, moc děkuji za to, co děláte, děláte to neskutečně dobře, má to smysl a jsem neskutečně šťastná, že jsem k Vám nakonec našla cestu, i když to nebylo hned 😊 DÍKY!

Ahoj Nevýchovo

Musím se přiznat, že když jsem o vás poprvé slyšela, to už byla moje starší dcerka na světě. Hned jsem si říkala „co to je blbost nevýchovou vychovávat? A ještě tolik peněz“.

Když se blížily dcerky 2. narozeniny (cca před měsícem) tak jsem narazila na váš webinář Vztekání?

Asi tak se to jmenovalo, prostě dcerka začala vzdorovat přerůstat mi přes hlavu. Mám ještě mladšího syna 5m a tak jsem si v tom zoufalství co s ní řekla, že se přihlásím.

Webinář mi otevřel oči, dokonce mi i rozplakal, tím že jsem si uvědomila „jaká jsem“. Vlastně to ani nejsem já, protože já na děti nikdy křičet nechtěla.

Můj manžel si ale vybudoval u dcery respekt – táta policajt a i když jsem mu říkala že se ho boji – díky vašemu 5ti dílnému seriálu jsem pochopila že to tak opravdu funguje.

Dcera totiž mě dělala zle dovolovala si a to jen proto, že táta zrovna nebyk doma a když byl byla jak neviňátko. Takhle se mi dcerka změnila když jsem byla týden v porodnici a ona týden s tátou doma.

Popravdě jsem ji nepoznávala a ta holčička která si uklízela a pomáhala mi byla pryč. Časem mi zas pomáhala ale už nebyla ta, kterou jsem si „vypiplala“.

A tak co přišlo miminko co mělo koliky bříška stále plakalo já nervy když dcera do toho zlobila. Začala jsem být máma policajt i máma učitel hlavně díky manželovi, který mi pořád říkal „vidíš? Nemá z tebe respekt“.

Tak jsem si ho začala budovat a k ničemu to nebylo, jen řev skoro celý den od obou dětí. Dokonce jsem si všimla že syn začal plakat když já křičela.

A když jsem viděla ten webinář řekla jsem si „a dost“. Hned jsem se snažila změnit svoje jednání. K tomu ten seriál – přiznám se že jsem ho sledovala před nedávnem asi tři dny, protože jsem neměla čas.

Ale otevřelo mi to oči a hlavně mi to přenastavilo. Jsou stále situace kdy kvetu z dcerky, kdy z ničeho nic ji přepne v hlavě a je agresivní nebo něco provede.

Musím ale říct, že se to díky nevýchově u nás hodně změnilo k lepšímu! To mi takhle dcerka před pár dny nový sudocrem napatlala po polštářích prostěradle peřinách prostě celé posteli.

Bylo večer před spaním ale já na ni neměla čas a tak se zabavila. No když jsem to viděla, nebyla jsem schopna slova. Pomohla mi postel převléct – vždy spolu převlékáme.

A druhý den vzala zase ten kelímek do ruky a já na ni chtěla už začít křičet že krém ne, v tom jsem se uklidnila a čekala co bude – dcerka do krému dala prst, rozepla si plenku, abych ji přebalila a namazala se.

Teď? Pokaždé když přebalujeme ji nebo syna ona maže a má velkou radost že mi může pomáhat. Maže sebe i brášku a dokáže i utéct z víru hraček jen aby namazala.

Když jsem někdy rychlejší přijde a ukazuje na krém, zjistí že už jsem brášku namazala tak vidím že je smutná. Omluvím se a příště už mažeme spolu. To je nádhera!

A nebo dnes : vařila jsem, syn mi do toho řval v lehátku únavou, ale nejradši usíná v kočárku kam jsme jít nemohli protože já vařila jako o život. Dcerka byla v postýlce v kuchyni kde si občas hraje.

Dostala okurku a za chvíli na mě volá „mamí“. Otočím se na ní a říkám „Miláčku prosím tě teď tady vařím, Tomík mi pláče, musím zahustit tu omáčku. Necháš mi to prosím udělat? Pak hned za tebou přijdu“, odpověď „ano“ a čekala.

Jestli mohu být upřímná, napíšu i to, jak by stejná situace vypadala před tím než jsem viděla nevýchovu „miláčku teď ne! Malej tu brečí, myslíš že kdybych měla čas že ho nechám brečet? Musím tady rychle uvařit a ty po mě furt neco chceš!“ – ona by se rozbrečela… A není divu!

Nejsem ve vašem kurzu. Nežiji v ČR a nemám ani jednu českou korunu, mám eura, ale i těch mám málo. Je tady chudoba a nějak nemám možnost si šetřit, dát stranou ani na tu splátku. Tak mi to mrzí.

Každý den mi to leží v hlavě že bych se chtěla naučit zvládat ty těžké situace co ještě máme, ale třeba se za čas nevýchovnou mámou oficiálně stanu.

Teď vím, že se nevýchovně snažím a z toho co jste mi zdarma dopřáli čerpám a jsem lepší máma! Vždyť to je vidět na tom příkladu z dneška.

Dcerka mě začala víc volat, dokonce se začíná i víc rozpovídávat a víc mě potřebuje. Potřebuje toho parťáka co ji vyslechne. A to jsem já. Jsem na sebe hrdá a vděčná tobě Nevýchovo, že lidem otevřete oči!

Díky moc,

Mám radost. Dřív, když čtyřletá dcera něco chtěla, používala křik nebo pláč. Teď je vše jinak. Sama od sebe si řekne, co a jak potřebuje. Hledá a navrhuje řešení…
Dnes propásla večeři. Přišla za mnou a povídá: „Mami, jak bychom to mohly udělat? Já jsem chtěla být na večeři hezky učesaná…“ Holky si hrály na kadeřnictví..

Dnešní den po včerejším webináři. Náš Pepa (3,5r) nebude se mýt, česat, čistit zuby, nic, prostě tak, jak je, jde večer do postele.

Dnes: Celé odpoledne jsme měli sami pro sebe – vydali jsme se spolu nakupovat. Nejprve jsme vybrali kartáček, pastu, hřeben – jedna sada pro něho a druhou sadu jsme vybrali i pro ségru (20m).

Poté jsme spolu ještě byli v dalších obchodech – potkali jsme i hračkárnu a sport. „Ano, půjdeme se tam podívat, jen nebudeme nic kupovat.“ Souhlas.

V hračkárně jsme strávili asi půl hodiny – nesmlouval, nevztekal se, pohoda. Vše jsme prohlédli a v pohodě odešli. Pak se nám společně podařilo nakoupit i v obuvi – potřebovala jsem kozačky.

Tam jsem si to s ním fakt užila – chceš tyhle, mami, počkej, já Ti je podám, nebo tyhle s kožichem… fakt prča! Myslím, že jsme zvládli ještě dva obchody. Kdyby nebylo už docela pozdě a já neměla hlad jako vlk, možná nakupujeme ještě teď :)

No a doma: Už 2× si čistil zuby, zkusil kartáč na vlasy a skočil zcela dobrovolně do sprchy!

Díky, že jste mi včera opět připomněli, že je třeba se zastavit, poslouchat, co naše děti chtějí, nepovyšovat se na ně a hlavně si ten čas s nimi užít!

Ahojte Nevýchova 🙂 Chcem sa len poďakovať za nevýchovu… zrazu idú niektoré veci oveľa jednoduchšie, bez stresu, plaču či hádzania sa o zem. 🙂 a pritom stačilo tak málo. Pozorovať, načúvať dcere a snažiť sa robiť veci tak, aby to vyhovovalo aj jej aj mne.

Na kurz som narazila náhodou a popravde odkedy sme sa (zatial aspon z časti, nie sme ešte úplne nevýchovní) vybrali týmto smerom, mam pocit, že nám to dosť pomohlo.

Vždy rešpektujem Sofiine slová, čo si myslí, viac sa rozprávame, vysvetlujem, počúvam, nechávam niektoré rozhodnutia vyslovene len na dceru, pýtam sa čo potrebuje, opisujem situácie, ktoré musia prísť, snažím sa vždy dodržať čo poviem.

Vdaka nevýchove mám pocit, že máme so Sofi k sebe bližišie a nie je to u nás len o tom, že ja niečo poviem, a ona to musí spraviť.

Úspěch – můj syn (téměř 4 roky) si před několika dny usmyslel, že nechce mýt vlasy. Ač měl vodu vždycky rád, najednou začal příšerně vyšilovat, bránit se a dostal téměř záchvat, když jsem mu řekla, že umyjeme hlavu.

Nechápala jsem co se děje, takže jsem ho chvilku přesvědčovala, jak to přece nic není (klasický učitel)… a potlačila vteřinový nápad ho prostě chytit a tu hlavu mu umýt (typický policajt)… samozřejmě to nikam nevedlo.

Uklidnil se až poté, co jsem řekla, že tedy mýt dnes vlasy nebudeme. V klidu jsem se pak ptala, jestli by mi mohl vysvětlit, proč je nechce mýt, jestli mu někdo něco provedl nebo co se to děje. Odpověděl mi, že se bojí, že mu voda nateče do očí.

Namítala jsem, že nám při mytí přece nikdy nenatekla, že to umíme, že zakloníme hlavu… trval si na svém. Řekla jsem mu, že vlasy se mýt jednou za čas musí a že bych potřebovala, aby spolupracoval a co by mu pomohlo, aby to bylo pro něj v pohodě. Odpověď mi vzala dech.

Vymyslel, že si vezme potápěčské brýle, aby mu voda nenetekla to očí. Za tři dva dny jsem na téma mytí hlavy zavedla řeč znovu. Byl úplně v pohodě a šel si pro brýle. Celou dobu se u toho smál a pro nás pro oba to byla velká legrace.

Včera při večerním koupání jsme měli se synem (3roky a 4m) trochu výstup, který jsem mohla zvládnout v klidu a nevýchovně, nepovedlo se, byla jsem unavená a na ječícího syna, který se prostě nechtěl koupat, jsem zakřičela (normálně vůbec nekřičím), samozřejmě to mělo úplně opačný účinek a syn mi koupání ještě ztížil.

Po chvíli jsme se oba uklidnili, syn seděl v pyžámku v posteli v naprostém klidu a říká:
„Maminko, nemám rád, když křičíš, nelíbí se mi to. Tak já nebudu ječet a ty nebudeš křičet, jo? Je to dohoda?“

Já na něj zůstala koukat, pomalu s otevřenou pusou.
A řekla mu, že je to dohoda, vše jsem mu vysvětlila, že jsem se nezlobila na něj, ale na svou únavu, a že jsem tu situaci nezvládla, tak aby nám bylo oběma dobře.
Objal mě a řekl: „Jsi moje láska.“ A dal mi pusu.

I když se nedaří, tak nás naše nevychované děti podrží.

Právě jsem se dodívala na videa 3. týdne. Zatím se mi daří udělat si čas každý týden. Na začátku se nám ale s 5 letou dcerou moc nedařilo a moc jsem nechápala proč. Odmítala dělat dohody. Pokud jsem za ní přišla, že můžeme společně vymyslet, jak to udělat, abysme byli spokojení všichni, začala křičet, odmítat, říkat rezolutně „ne, nechci, ne ne ne“.

Až skupina na FB mi dost pomohla otevřít oči. Sdělila jsem tam můj problém a díky diskuzi, která se rozběhla jsem si uvědomila, že jsem už tak otrávená a nešťastná z toho, jak se k nám dcera chová, že i já se tak k ní začínám chovat. Kdykoliv po mě něco chtěla, neměla jsem energii na to plnit její neustálé požadavky. Někdy jsem se ani nesnažila zakrýt moje otrávení.

Také jsem zjistila, že dcera se po delší dobu učila, že ona rozhoduje, co chce, co ne a my s tím nic nenaděláme. Proto jí dohody nevyhovují, znamená to pro ni, že něco bude muset dělat začít. Takže se snažím přijít na motivace pro ni. Změnila jsem tedy své chování a hned první den se dostavil malý úspěch, uzavřely jsme první dohodu. Sama za mnou přišla.

Jdeme zatím po malých krůčcích, protože pokud tady dva roky byla na něco naučená, tak se to zkrátka nezmění ze dne na den. Jsem ráda, že aspoň ty malé krůčky děláme. 

Právě jsem skončila kurz Nevýchovy a začínám být dost spokojená.
Mám děti už větší – skoro 11 a 15 let. Díky kurzu jsem pochopila jak se moje děti cítí v různých situacích a změnila jsem na ně náhled.

Už je nevidím jako zlobivé, nebo tak že mi něco dělají naschvál. Ale vidím je jako velké osobnosti se kterými se dá mluvit o všem. Sami poznali že je u nás teď něco jinak a vidím to na nich, že se cítí lépe. Hodně se mnou teď o všem mluví a svěřují se.

Syn (5 rokov) mi nechcel po 2 dnoch ist do skolky, pretoze ho rusi hluk ostatných deti – najmä v detskej jedalni, on je ten typ, ktory potrebuje svoj klud aj pri papani.

Takze som o tom povedala pani ucitelke, popisala situaciu, uznala jej pocity, ze ma toho vela (22 deti nie je sranda) a spytala som sa co by navrhovala.

Kedze jedavaju v spolocnej jedalni (4 triedy), tak sme skusili dohodnut zatial take riesenie, ze by ho posadila medzi dievcata, kedze tie nie su tak hlucne ako chlapci (uplne separovat v jedalni ho nechce, a to nechcem ani ja).

Syn bol pri tom a tiez sa mu ten navrh pacil, takze uvidíme. Najviac mi pomohla ta cast ohladom uznania pocitov pani ucitelky, nejst riesit problem zamracena ale uznat, ze aj ona ma toho vela, ze to chapem.

Bolo vidiet, ze potom aj pani ucitelka mala zaujem pocuvat a riesit.

No a z pôvodného webinaru ako nastupit do skolky bez slziciek mi najviac pomohlo to, ze som si uznala, ze castokrat sa spravam k ucitelkam ako k autorite, ako by som ja bola ta ziacka, a to ze to nemusim robit (takze dakujem)

…a to ma nakoplo k rieseniu problemo v ucitelkami na urovni partnera.

Vďaka absolvovaniu kurzu Nevýchovy (začiatkom tohto roka) sa snažím so Samkom jednať vždy na rovinu a pýtať sa ho, čo by potreboval.

Boli sme sa teda spolu pozrieť, kam bude chodiť do škôlky, nakukli sme aj do triedy, že aké tam majú hračky. Chvíľku sa tam zahral, páčilo sa mu tam.

Boli sme sa tam pozrieť ešte pred letom, keď sme sa dozvedeli, že nám ho do tej škôlky zoberú. V lete sme si vždy, keď sme šli okolo pripomenuli, že to je jeho nová škôlka, kde po lete začne chodiť.

Takže kým tam nastúpil, tak už presne vedel, kam ten prvý deň pôjdeme. Pýtala som sa ho pár dní pred nástupom, že čo by chcel ešte o novej škôlke vedieť.

V krátkosti som mu len vysvetlila, že to bude trošku iné ako v jasličkách a v čom. A ubezpečila ho, že rovnako ako to bolo v jasličkách, vždy keď dopracujem, tak si po neho prídem ja, prípadne ocko.

A ako ten prvý deň prebiehal? Deň predtým sme si povedali, že potrebujem, aby sa doma naraňajkoval, lebo v škôlke bude mať až desiatu (dovtedy raňajkovával v jasličkách), na hodinách sme si ukázali, kedy najneskôr musíme ísť z domu (keď bude veľká ručička na šestke – to už veľmi dobre pozná :)

Spýtala som sa ho, či je niečo, čo by ešte potreboval. Nechcel nič :) Ráno zazvonil budík, Samka som jemne zobudila, že je čas sa začať chystať do škôlky.

Samko povedal, čo si prosí na raňajky, vybrali sme spolu oblečenie, naraňajkovali sa, obliekli a šli všetci do škôlky :) (Do jasličiek vodil Samka vždy manžel, dohodli sme sa, že prvý deň pôjdem s nimi)

Po príchode do škôlky sme preskúmali Samkovu novú skrinku, popozerali sa, čo je na nástenke, vyzliekli a obuli papučky. Dohodli sme sa, kedy Samka prídem vyzdvihnúť, že prvý deň ešte nebude spinkať, pridem si po neho, keď sa naobeduje.

Pani učiteľka sa mu predstavila, spýtala sa, ako sa volá, že či s ňou pôjde do triedy. Tak sme si dali veľkú pusu, rozlúčili sa a Samko odišiel skúmať svoju novú triedu :)

Druhý deň prebehol rovnako, ešte chcel, aby som šla ráno s nimi. Keď som ho na obed vyzdvihla, dohodol sa s pani učiteľkou, že zajtra tam bude už aj spinkať.

Na tretí deň som mu povedala, že by som už potrebovala ísť do práce a aby ho odviezol len ocko, že či je to pre neho v poriadku. Samko súhlasil. A tak zobral s ockom pyžamko a šiel.

V pohode, bez plaču a dokonca mi povedal, že sa tam aj teší :) Som veľmi rada, že je to u nás ráno úplne v pohode a bez plaču. Som hrdá na Samka, že je taký úžasný, ale som hrdá aj na seba, že som sa na Nevýchovu dala. :)

A aj keď je stale sa čo učiť a občas nereagujem vždy Nevýchovne, viem, že sme spolu na dobrej ceste a že to spolu dáme :)

Ležím smíchy, tak se jdu podělit 😆 Babička se snaží dostat Tezi ven, nedaří se.

Babi: Máma už odjíždí do práce, tak pojď, nebo Tě tady nechám!
Tezi: Nenecháš. 
Babi: ???

Tezi: Já jsem malá holčička. Je mi tři a půl. Nemůžeš mě tady nechat samotnou. 

Babička vyřízeně: No ale já chci jít na tu poštu! Tak co teda navrhuješ, že bych jako měla dělat?

Tezi: No, teď už se začínáme někam dostávat… 😆😆😆

Zdravím všechny nevýchovňáky a přidávám pár krásných zážitků s mým 16 měsíčním synkem.

Minulý týden jsme byli na dovolené a on si tam oblíbil tablet, kde prohlíží co se dá. Měla jsem hlad a tak mu říkám, že už bych chtěla jít na oběd. On nic, stále zaujat tabletem. Říkám si, no jo, rvát mu ho z rukou nechci.

A tak jsem zkusila: „Zlatí, už mám opravdu hlad, chtěla bych jít na jídlo. Co by ti pomohlo, abys šel?“ Malý ještě nemluví, ale je vidět že rozumí snad všemu.
A tak mu říkám: „Tak si to tady v klidu dodělej a pak půjdeme, jo?“

A světe div se, snad ani ne za minutu pelášil ke dveřím, tablet nechal na posteli.

Druhá krásná situace – byli jsme u bazénu a už byl večer, chtěla jsem jít dělat večeři. Říkám mu zase „broučku, už bych potřebovala jít, ať ti stihnu udělat večeři. Co ty na to?“

Lil si z konvičky vodu a neprojevoval zájem o nic jiného. Tak zkouším znovu. „Co by ti pomohlo jít? Co třeba že by sis tady dokončil, co potřebuješ, a pak půjdeme, jo?“

A ejhle, opravdu za chvíli dolil konvičku s vodou a sám vyrazil směrem k pokojům.

No, já zírala! Takových drobných situací je víc, a tak jsem si řekla, že aspoň něco sem napíšu a třeba tím dodám ostatním rodičům malých dětí naději, že se Nevýchova opravdu vyplácí :)

Milý deníčku… :-)
Vím, že se tu mají psát úspěchy, ale ty někdy vycházejí z neúspěchů, proto jím začnu a dostanu se k tomu úspěchu. :-)

Někdy se mi fakt nedaří. Některé dny jsme v pohodě, nemáme problémy, nepotřebujeme nic řešit, ale většinou jsou situace, kdy je potřeba se nějak domluvit…

Obvykle to jde, ale v poslední době mi není moc dobře a stane se (nejčastěji pak k večeru, když jsem ještě navíc už fakt unavená), že zapolicajtuju, či zaučiteluju v „lepším“ případě… pak mě to samozřejmě moc mrzí…

ALE – a jsme u toho úspěchu, podle mě to úspěch je :-) – uvědomím si to a říkám si, že příště už to neudělám, nebo si alespoň v tu chvíli řeknu – „chjo, to mě mrzí, když já už fakt dneska nemůžu, ale tak mohla jsem to udělat jinak…tak a tak…a ne takhle…“

A vím, že to umím jinak, chci to jinak, jen někdy fyzický a psychický stav ze mě dělá policajta místo parťáka. Ale to se občas stane každému, ne? Hlavní je, že to vím. :-)

A taky že mi došlo, že nemusím pořád myslet na dohody a jak co dělat… o tom Nevýchova není. Nevýchova je o tom normálně žít, s dětmi si užívat, a jen když se objeví nějaký zádrhel, vzpomenout si na ní a řešit to její pomocí. Když není co řešit, proč se stresovat. :-)

Díky a mějte fajn neděli. :-)

Dobrý den, musím se podělit o takovou maličkost co se mi dnes stala. Mám skoro 10 měsíční dvojčata, kluka a holku. Měla jsem od začátku už když jsem byla těhotná jasno, že se chci vyvarovat klasických zazitych vzorců a dělat to jinak.
Holčička už mi leze a všude si stoupá. Máme dlažbu v kuchyni a tam máme položeny choditko, který je samozřejmě na kolečkách a ujizdi. Včera k němu malá dolezla a začala si stoupat, choditko samozřejmě ujelo a malá se bouchla do hlavy o dlažbu.

Dnes nastala ta stejná situace. Holčička se doritila k choditku a chtěla si stoupat, tak jsem ji zavolala, aby se na mě podívala a říkám Neli, nepamatuješ si jak si včera spadla? Mohla by sis třeba ublížit kdyby si spadla znova a já se bojím. Nelinka slezla a začla lézt úplně jinam a už k choditku neleze 😁 😍
A pak prej, že to s tak malyma dětma nejde 😊  Já moc děkuji, že jsem nevychovu našla a že jste!❤

Dobrý den Katko, moc děkuji za krásné ukázkové povídání. Musím říci,že jsem na sebe moc pyšná.

Mám 10 letou dceru Alenku. Plno věcí zvládá úžasně. V okolí jsem dostávala poučování, že s mou dcerou moc komunikuji, Dost lidí mi tvrdilo, že to není správná věc. Co řeknu má platit.

Ale já jsem se nedala a nyní sklízím ovoce u Alenky.

Za vysvědčení jsem šla s Alenkou do kavárny. Byla jsem ohromená, jak si krásně povídáme a tu spokojenost v jejich očích je k nezaplacení. V dosti věcech, těch partnerských jsem se tam viděla a můžu to všem doporučit. Základ je doopravdy spokojený a hlavně fungující rodiče a vše je obratem jinak.

Chtěla bych se podělit o první z úspěchů s nevýchovou.

Stříhání vlasu u mladšího syna Víti (2,5 roku) byl vždy horor, plno pláče, křiku z obou stran. Bylo mi to vždy moc líto.

Ale dneska, po 3 týdnech s nevýchovou to bylo úplně jiné. Vysvětlila jsem mu co budeme dělat, jak a proč a Víťa, že nechce, že až jindy.

Tak jsem se ho zeptala, jak by to chtěl udělat on. Na to odpověděl, že mi řekne kdy můžem, že teď se chce mazlit.

Tak jsme seděli v pokoji, mazlili se a po 15 minutách povídá, že můžem. Stříhání proběhlo skvěle, jó chvilkama kňoural, chtěl se pomazlit a mohlo se pokračovat.

Jsem nadšená. :-)

Kdyz neni fajn, tak si zoufam a je to desny. A nemam ani silu sem napsat pro pomoc.

A kdyz je fajn, tak zas nemam to nutkani sem napsat :) ale rikam si, ze mi seznamek uzasnosti do budoucna treba pomuze :)

Takze, zatim (rok a pul) s ted triletakem, se nam uz diky Nevychove povedlo:

*prestat hazet jidlo na zem (to uz je davno:). Stacilo jen dat mu vic duvery a samostatnosti, a premejslet, co chce. Zbavili jsme se zidlicky, kde byl privazanej, a co sedi na zidli a muze kdykoli jit, talir na zem nikdy nehodil.

*prestat kojit pres noc. Musela jsem si usporadat, ze je pro oba dulezity a nutny, abych se vyspala (a kloucek taky). Takze (bohuzel ale dulezita) moje hranice.
A pak jsem si to opakovala, kdyz v noci knoukal a sapal se. Diky tomu jsem byla pevna a chapava a par dnu ho utulovala ke spanku misto kojeni. Trvalo to jen par dnu :)

*ustat kdyz poprve plakal u dveri do skolky, ze nechce, a ne strcit ho tam breciciho proti my vlastni vuli (coz naznacovala ucitelka a pak nastvane zavrela dvere a nechala nas ana chodbe).
Sedeli jsme tam pul hodky a povidali si, nez jsem si vyresila, ze fakt je dulezity, aby sel a ze se o nej dobre postaraj a potulej, jak bude potrebovat, a ze akceptuju a ustojim, ze tam pujde placici. Vsechno jsem mu rekla. Sel placici, ale hned za dverma smich. Uff.

*zjistit (popis, pozvi, uznani emoci, respekt..), ze se mu ve skolce libi, ze je ‚jen‘ tezky se rozloucit.

*pomoct protiskolkovymu partnerovi, kterej ale taky souhlasi, ze je pro naseho kloucka skolka dulezita, urovnat si duvody. Kdyz se trosku zoufale ptal, ze nevi, co ma ale odpovedet, kdyz Endisek rika, ze do skolky nechce.
Rekla jsem, ze ja bych mu rekla pravdu – ze myslim, ze je to dulezity, pze jinak nema moznost hrat si s jinejma detma i dospelejma a jinejma hrackama a delat jiny aktivity.
A ze tam muzem jen tri dny v tejdnu, tak je dulezity, aby sel vsechny ty dny. Prej jsem uzasna. No spis je to Nevychova ;)

*klouckovy ted uz casty dohody. ‚Jeste pet minut a pujdem jo?‘ ‚Ne ne, nejdriv si trosku pohrajem a pak pujdes mejt nadobi, jo?‘ (Puvodne jsem to navrhla obracene)
‚Tak to udelame takhle …, co ty na to?‘ ‚Tato, dejsi jeste to cigarko, ja si pohraju, a pak pujdeme spat, jo?‘ :D

To jsou ty velky veci, jen zacatek. Budu si sem dopisovat i ty mensi:)

Dobrý deň milá Nevýchova,

len v skratke by som sa chcela podeliť o moje pocity a skúsenosti s deťmi (Viki 5r., Marek 7r.).

Snažím sa s deťmi komunikovať „nevýchovne“ a niekedy ich to teda dosť zarazí.. myslím, že hlavne starší syn hneď pochopil, že sa snažím o zmenu a ide v tom so mnou, čo je úžasné.

Ešte sa mám veľa čo učiť.. no keď vidí, že by som najradšej vybuchla… sám mi povie… „mami dýchaj, hlboký nádych a pôjde to..“ tak sa vždy len usmejem a za jeho veľkej podpory to naozaj ide. Mala som s ním veľa konfliktov, „vďaka“ mojej policajtsko-učiteľskej výchove.. som to poriadne zbabrala.

Žiaľ vždy si zabudnem zapnúť nahrávanie, ale raz sa mi predsa len podarilo.. riešila som s dcérkou, ktorá je presný opak syna. Má svoj svet.. miluje les, zvieratá.. taká naša rusalka :) sa ešte o desiatej ráno hrala a spievala si v pyžame, neumytá, nenajedená..

Bol víkend a my sme mali toho veľa naplánovaného.. zvyšok rodiny už pracoval na dvore… Snažila som sa jej nevýchovne vysvetliť, že by mi moc pomohlo, keby sa išla umyť a obliecť a pomohla by nám s upratovaním svojej izbičky..

Keď som si to audio vypočula…spočiatku si Viki myslela, že srandujem.. tak sa zabávala (pretože som jej to nepovedala po policajtsky, ako bola zvyknutá).. keď som sa jej to snažila vysvetliť druhý, tretí krát v mojom hlase už je cítiť naliehanie..

Pýtala som sa jej ako by to chcela.. odpoveď bola hrať sa celý deň. Dohodli sme sa, že sa budeme hrať pri upratovaní.. a zrazu odišla preč, myslela som si, že to nepochopila.. tak som to nechala tak. Na moje prekvapenie sa išla prezliecť, umyť a potom sme sa hrali ako sme si sľúbili.

Z audia som však zistila dôležité pozorovanie:

– na zmenu si musia zvyknúť aj deti, musím byť trpezlivejšia a počkať na ich reakcie

– nesmiem sa nechať strhnúť stresovým vypätím.. nemusí byť všetko hneď tak ako si poviem ja, alebo hovorite vy vo videu… však o tomto celá nevýchova je :)

– mám pocit, že deti stále prosím, aby niečo urobili.. vždy som o všetko poprosila aj deti, manžel tak isto.. ale teraz, keď si svoje kroky viac uvedomujem, mala som pocit, že ich PROSÍM o umytie rúk.. odloženie zo stola.. proste o všetko.. tak mi to prišlo až moc..

Ale práve som si uvedomila, že pred tým som to robila automaticky a teraz možno tomu slovu sama dávam vážnosť a je to úprimné, deti to cítia a urobia to oveľa rýchlejšie, alebo HNEĎ NA PRVÝ KRÁT!

Tak sa teším z malých krôčkov. Držte mi palce. V nahrávaní budem určite pokračovať, má to veľký význam.

Děkuji za včerejší webinář. ❤️
Přiznám se, že jsem si ho poustela s myšlenkou…To jsem zvědavá, co mi poradite, já prece vím, že vsechno tkví v tom, umět s dítětem komunikovat..a dělám to. Stejne se vzteka.

Poucku, kterou jste cetla o období vzdoru, jsem mela z internetu nastudovanou. V duši pocit, že až vyzraje ta centrální nervová soustava, tak se to určitě zlepší. 😄 Po webináři jsem si uvědomila, že to sice vim, ale ne vzdy umím. 🙂

Hned odpoledne jsem prozřela… Přišel čas svačiny, syn (18 měsíců) jedl Lipanek, usmival se na obrázek medvidka na kelimku, taky ho krmil.

Dojedl, chtěla jsem kelimek vyhodit a scéna… tak vysvetluji (zbytecne, protože z intonace bylo jasné, že ten kelimek se prostě musí vyhodit a basta)…

Zdeněčku, ten kelimek je špinavý, bude to tu všechno opatlany, ty budeš opatlany, já taky. Takhle nebudeme moct jít ven!

Scéna trvá…a v tom mi to docvaklo. Ta představa z webináře o kutalejicim se sroubku ze schodů najednou zazářila v hlavě…

Ty nechceš vyhodit toho medvidka viď,… tak počkej zachranime ho…sundala jsem z kelimku ten papírový obal s medvídkem a špinavý kelímek v klidu putoval do koše. 🤩

Budu si dávat pozor i na způsob vysvětlování co se intonace týká. Uvedomila jsem si, že možná nerozumi tomu vysvětlování, ale z intonace jasne chápe, že maminka to tak chce a tak to prostě bude. To je pak vysvětlení k ničemu.

Z celého srdce děkuji. 🍀❤️

Než jsem našla tenhle kurz byla jsem zoufalá. Vůbec jsem si nevěděla rady se svým synem.

Začalo se to zlepšovat když jsme sami dva a nikdo se nám do toho nemontuje (hlavně babička a strejda z otcové strany) tak je to úplně super dokážeme se většinou na všem domluvit.

Dokonce jsem přišla na to že některé ne a musím bylı zbytecne a tak jsem je postupně odstranila.

Mám ještě dlouhou cestu bojují se svyma emocema protože dětství jsem neměla lehké ale věřím si že po čase se to bude zlepšovat.

Samozřejmě pokud mi ale někdo do toho zasahuje tak často vyletím jak papiňák a pak mi je to strašně líto hlavně vůči menu synovi. Ale snažím se mu vždycky vysvětlí že to není jeho chyba že jenom bojují sama se sebou a někdy si nevím vůbec rady.

I tak vám za všechno děkuji s vámi jsem usla velkou cestu a na výchovu dítěte se dívám úplně jinýma očima.

Moc děkuji

Prave zacinam 8. mesiac tehotenstva a zistili mi cukrovkou tak som dnes musela rano na odber krve. Normalne na poradne ma vozi manzel, avsak ten sa musel uz tento tyzden vratit do kancelarie, tak som musela zabalit syna (2) do kocika a vybavit sama.

Cert zober, ze v poliklinike maju vytah, ktorych sa moj syncek panicky boji… uz 2 dni som ho pripravovala na to, ze pravdepodobne budeme musiet ten vytah pouzit.

Ked sme prisli do polikliniky Nico (moj syncek) z kocika pozera na dvere vytahu a vravi: maminko, bojim vytahu. 
Tak som ho objala a hovorim: chapem, ze sa bojis zlatko, aj ja nerada jazdim vytahom, vies ale nejako sa musime dostat hore a po schodoch to s kocikom nezvladnem. Myslis, ze to nejako zvladneme? Co by ti mohlo pomoct?

A Nico sa na mna pozera a hovori: Nico to zvladne, potrebujem drzat maminku… Tak som ho objala este raz, dala mu pusu, zacuvala som s kocikom do vytahu a chytila ho za rucicku a perfektne to zvladol. 

Ked sme boli hore tak som mu podakovala, ze to pre mna urobil a povedala som mu ze bol naprosto skvely ako to zvladol. A cestou dole uz sam povedal: bojim vytahu, Nico to zvladne, budem drzat maminku.

Je uzasny az som sa dojala ❤️

Vnimam, ze stale castejsie sa nam dari takto dohodnut a aj vzajomne neporusovat sluby aj ked niekedy je to tazke lebo on je tak na pomedzi babatka a predskolaka, je velmi vyvinuty aj ked niekedy niecomu nerozumi a robi po svojom, ale kazdy den si nachadzame k sebe cesticku a myslim, ze sa to dari skvelo :)

Inak este k dovere, pani doktorka sa ma pytala, ze ci naozaj chcem aby na to pozeral ked mi bude brat krev a ja na to, ze hej, ze on uz dlhsie vravel ze chce vidiet ako maminke budu robit „pik“ a ze ma prilezitost :)

Tak kukal a ja som mu vravela, co to pani doktorka robi, a na koniec mu vravim: no prijemne to nebolo, ale nebolelo to, nic strasne sa nedialo a Nico na to: aj Nicovi pik 🤣

A pani doktorka len vyvalila oci a vravi, ze „tak toto som este nevidela“ 🤣

Dakujem ❤

Ďakujem aj ja, v nevychove som sa našla vidím jeden pokrok za druhým, ste úžasní.

Som učiteľka povolaním a prečítala som dosť k nich o výchove, a prešla rôznymi kurzami a ale nič mi nedalo také poznanie ako nevychova.

To že dieťa je bádateľ a partner, a to že stačí zmeniť komunikáciu a postoj k nemu a je z toho nádherná cesta výchovou, že aj ten malinký tvor chce so mnou spoluprácovat a hľadať spoločnú cestu.

Maťko je teraz chorý a má sopliky a vďaka nevychove si sám chce dať sprej do nosa, v pokoji, síce trochu s plačom odsajeme odsávačkou s vysávačom sopliky a pritom sa predtým len keď som išla vysávať bál…

Nech aj naďalej pomáhate tvoriť spolu s nami rodičmi lepších ľudí a tým aj kúsok lepšieho sveta

Ráda bych posdílela pro mě dojemnou dohodu s mým synem :) Mára má čerstvě dva roky, ale už domlouváme v podstatě od miminka a daří se ❤

S ním jsem zažila, že se opravdu dá domlouvat i s nemluvnětem. Dneska u oběda:

 Mára: „Mlíko“ 
Já: „Aha, ty chceš teď nakojit, viď? Když já tu mám ještě jídlo a chci si to dojíst.“ 
Mára: „Dojíš jídlo, pak mlíko. Zatím na klín“

Takový obyčejný, ale úplně mě dojal ❤

Děkuji za tento příspěvek, který mi otevřel oči…

dcera od mala v pořádku, prostě si zuby čistí, automatika, rutina… jsem kuřák a já si zuby čistím 5× i 7× denně…ale v poslední době mi dcera (7,5let) začala negovat, švindlovat…

díky tomuhle příspěvku jsem si ji posadila s obyčejnou otázkou ,, proč?" ,, Nebaví mě to"… povídání proč atd …

Tak přišla další vaše tradiční,, tak CO by ti pomohlo? Jak to udělat?"

Takže já čistím plyšákovi zuby a říkám ,, nahoře vpravo, vlevo....." A dcera čistí zuby sobě… jasně, není to napořád ale… děkuji, stále je třeba si opakovat…

Ahoj nevýchovo! Zuby byly u nás boj a rady o zalehnutí jsem taky dostala a i od zubařky … čím víc jsem tlačila, vyhrožovala, tím to bylo horší … klasicky. Pak jsem jednou při odsávání rýmy vzala lupu – kouzelné oko, jak říká moje malá, a světě div se, dcera odsává sama a kontroluje bacily tím kouzelným okem! Řekla jsem si, že to samé zkusím u zubů … takže si večer hrajeme v posteli, kde je lampička, na zubařské křeslo a čistím s lupou 💁🏼‍♀️ a malá pacientka otvírá pusu dobrovolně … 🙋🏼‍♀️❤️

Povedlo se mi „pustit“ už všechno možné, ale jedna z věcí, která pořád narážela na mojí hranici (nebo spíš „to se prostě musí“) byla stříhání nehtů na nohou. Asi vzhledem k tomu, že sama s nimi mám problémy a zažila jsem leccos nepříjemného. Vždycky jsem na to strašně tlačila a nakonec to skončilo nějakým šíleným řevem, bojem, strašením a vyhrožováním, já pokopaná, ona uřvaná… prostě hrůza.

Před dvěma týdny jsem opět dospěla do fáze 'Už se to prostě musí"… ale když můj pokus o dohodu (nedohodu) postupně přerůstal v obvyklou scénu, představila jsem si, jak mě kope (tehdy 30tt…) a řekla jsem si, že to prostě nemám zapotřebí. Jí jsem řekla, že už je mi to jedno a ať si s tím dělá co chce.

Za chvíli mi to bylo líto a šla jsem se omluvit a říkám „Víš, já se jen moc bojím, že tě to pak bude bolet nebo se ti s tím něco stane, proto na to tak tlačím, protože ti chci pomoct…“ a ona na mě kouká a povídá:
„Mami, já vím, ale chtít někomu pomoct přece neznamená nutit ho udělat něco hned a hned a hned. Uděláme to, až budu chtít, jo?“

AHA…wow… No, měla jsem pocit, že já jsem to dítě a ona ta velká rozumná. Tak jsem to pustila. Řekla jsem máš pravdu, byla bych moc ráda, kdybys to dlouho neodkládala, ale nechám to na tobě, řekni mi, až budeš chtít a nechala jsem to.

Trochu jsem trpěla při pohledu na ty drápy, ale jen jsem se párkrát zeptala, jestli mi nezapomene říct, až bude chtít a jinak nic. Všichni měli pocit, že jsem zešílela a že skončíme na trhání nehtů, každou chvíli někdo přišel s hrůznou historkou „co se stalo holčičce, která si nechtěla střihat nehty“, ale já jsem to vždycky utla s tím, že Terezka řekne, až to bude chtít ostřihat a do té doby je to na ní, jsou to její nohy (trochu s malou dušičkou, co řeknu jestli skončíme na řezání zarostlého nehtu…).

V sobotu se jí jeden nehet ulomil a zatrhával za všechno. Vydržela jsem, jen jsem se zeptala, jestli jí to není nepříjemné a ať mi řekne, kdyby s tím chtěla pomoct. Odpoledne přišla, že se jí asi chce ostřihat ty nehty. Na pohovce. U koukání na Sofii. Šli jsme na to, a během minuty hotovo, v klidu, bez řevu, držela i tam, kde to asi bylo nepříjemné a jindy by mě pokopala jako kůň… Tak jsem si zase zopakovala, že předat zodpovědnost a dát důvěru se vyplácí i v situacích, které člověku připadají „šílené“. A nohy jí neupadly… :-D

Chtěla bych vám moc poděkovat. Být upřímný a přímý ke svému dítěti je to nejlepší, co jde praktikovat.

Vždycky jsem tak nějak v hlavě měla, že chci s dcerkou fungovat upřímně, ale u spousty situací bych se to asi dřív neodvážila udělat. Buď ze strachu, že tím vše zkazím. Nebo že to mé malé dítě nepochopí nebo pro kritiku rodičů a okolí.

Situace, kterou bych ráda zmínila jako příklad, tedy jedna z mnoha. Moje dvouletá dcera přestala ve 20 měsících spát celou noc. Nebyli jsme na to zvyklý a ze začátku jsem měla potřebu okamžitě všechno vrátit zpátky.

Hlavně z toho nočního buzení a brečení neudělat nešvar. S přibývající únavou došlo i na naštvání z mé strany, což dcerce rozhodně nepomohlo.

Když jsem si ale v klidu řekla, proč je to pro mě tak strašně důležitý, aby mě nevolala a spala celou noc, nenašla jsem žádnou chytrou odpověď.

Snad, aby to nedělala do 18, hloupost, co? Nebo abych mohla rodičům a kamarádům pyšně říct, jak nám dítě usíná samo a spí celou noc? K čemu by mi to jako bylo dobrý?

Zjistila jsem, že mi vlastně nevadí za ní jít, když mě volá. Z nějakého důvodu mě potřebuje a já tu chci pro ni být. Když mi poví, že chce, abych u ní zůstala, tak u ní prostě zůstanu a spím v pokojíčku ráda s ní.

Řekne mi v klidu „spolu“ a já jí jen povím, že si potřebuji přinést peřinu a že přijdu. Čeká na mě v postýlce v naprostém klidu a pak zbytek noci spíme společně.

Včera v noci mě znovu volala. Vyřešily jsme, co se děje a chtěla pak chytit za ruku. Sedla jsem si k ní a držela jí. Žádné „spolu“ nepadlo a mě se ani zrovna moc nechtělo stěhovat se ze své postele.

Kdykoli jsem se pohnula, že bych odešla nebo když jsem ji chtěla jen přikrýt, koukla na mě a zopakovala „ruku“. Nechtěla mě pustit, bylo jí tak fajn.

Po nějaké chvíli jsem ji ale do ticha pověděla „Broučku, začíná mi být zima, chtěla bych se vrátit k sobě do postele pod peřinu“. Pustila ruku, řekla „jo“ a spala do až rána. Jednoduché, co?

Nedá mi to a shrnu náš včerejší den, plus porovnání, jak bych reagovala nebýt Nevýchovy:

1) Ráno Eliáš chce po probuzení koukat na pohádku:
Já: Jasně, Eli, ale trochu se bojím, že se ti pak nebude chtít to vypnout a jít do školky, nebo že přijdeme pozdě.
Eli: Tak aby ses nebála, já se rovnou nasnídám a obleču, a pak to teprve pustím. A až řekneš „Elíšku, jdeme“, tak to vypnu.
Já: No tak to by šlo, domluveno.
A bylo to tak (zdržení 2 minuty oproti normálu, takže v pohodě).

Jak by to bylo bez Nevýchovy?
„Jsi se zbláznil, ne? Vidíš mě, že bych si četla, nebo že by si táta hrál? Na pohádky se koukej o víkendu, teď jedeme do školky.“

2) Muž nandavá Eliášovi zateplené kalhoty na tepláky, Eli kňučí… Na moje myšlenky (Ježišmarja, proč tak kňučí, vždyť se mu nic neděje, tak to ať se oblíká sám) naštěstí nedošlo, protože muž hlásí:
„Jak tě tak poslouchám, tak vidím, že se ti něco nelíbí.“
Eli: Jo, je to shrnutý!
Já: Nosil bys radši punčocháče?
Eli: Jo!
Já: Tak já si to vezmu na starost, nějaký seženu, ok?
Eli: Díky, mami.

3) Máme na návštěvě babičku, co je tu až do rána. Babička ráno všechny organizuje a hrozně u toho povídá.
Bez Nevýchovy? „Babi, prosim tě, nech už toho, nikomu nepomáháš, proč musíš pořád mluvit?“
S Nevýchovou: „Babi, chceš nám nějak pomoct s vypravováním?“
Babi: Jo, ale nevím s čím, vy to všechno děláte jinak.
Já: Tak víš co, navrhuju, že my teď pojedeme podle našeho, jak jsme zvyklí, a ty se můžeš v klidu nasnídat. A až bude nějaké dítě hotové, pošleme ho za Tebou, že si může s Tebou číst, včera říkali, že by ráno chtěli.
Babi: Tak jo, tak já se budu aspoň koukat, jak to děláte. A později: „Já moc mluvím, viď? Tys tak nemluvila, ale vyrazili jste vlastně včas. A koukám, co už i Anežka zvládne. I sama utřela mlíko, co rozlila…“

A takových situací je tolik, že z toho mám fakt radost :)

První „dohoda“ se mi se synem (17 měsíců) povedla minulý týden. Byla jsem hodně unavená a potřebovala jsem si jít ještě po snídani na chvilku lehnout (špatně jsem spala v noci a byla jsem taková nedotažená). Když jsem mu řekla, že půjdu ještě na chvilku udělat hají, tak se mu to nelíbilo a začal plakat.

Sedla jsem si k němu na zem a zeptala se ho, jestli by chtěl se mnou do postýlky, aby tu nebyl sám. Odpověděl „jóóó“, lehli jsme si spolu, chvilku se tulil, ale brzo ho to přestalo bavit, a tak slezl z postele a šel si hrát vedle do pokoje. Nechal mě odpočívat něco přes hodinu, sice jsem už neusnula, ale pomohlo mi to. Honzík si celou dobu vydržel hrát samostatně, jen občas mě přišel zkontrolovat nebo mi něco ukázat.

Měla jsem z toho velkou radost!

Synkovi bude teprve šest měsíců, ale včera se nám podařila úžasná věc. S manželem jsme si chtěli udělat pěkný večer a být chvilku o samotě. Zatím nemáme nastavený pevný čas spánku, usíná mezi sedmou a devátou hodinou u kojení. Tak jsem ho u přebalování zkusila požádat, jestli by byl tak hodný a mohl dřív usnout, že bychom si rádi s tatínkem udělali příjemný večer. Podíval se na mě, usmál se a dál si hrál. Jaké bylo moje překvapení, když po deseti minutách usnul.

Bohužel se nám ale probudil při přenášení do postýlky. Ale já to nevzdala a znovu jsem ho požádala. Za normálních okolností, když se mi takhle probudí, trvá cca hodinu než znovu usne, ale včera byl neskutečný a za dalších patnáct minut spinkal. Oba jsme byli překvapení a zároveň hrdí, že máme tak ohleduplného broučka. Ráno jsme mu poděkovali a užívali si společného rána :)

Já za webinar moc děkuji, pomohl hned dnes ráno, když dvouletá dcera chtěla půjčit šroubovák…

Dostala důvěru a půjčili jsme, ale s tím že musí být opatrná a za chvilku ho vrátit, ať tatínek může dál pracovat…

No držela ho jako by byl ze skla, osahala si to, prohlédla a s „díky“ sama za chvilku vrátila.

Neuvěřitelné, a taková se to zdá být maličkost…

Všeobecně:
Moje komunikace s roční dcerou se podstatně zlepšila. Díky paní Katce Králové jsem získala důvěru v to, že i tak malému miminku můžu věci říct tak, jak jsou. Malá opravdu rozumí všemu, nebo téměř všemu, co jí říkám, vysvětluji, prosím a je kouzelné vidět, že i když nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět.

Konkrétně:
Tak jsem ji například naučila, že když jí vyměním plínku, tak si ji sama odnese a vyhodí do odpadkového koše. Má z toho takovou radost, že pak neexistuje další činnost, než nejprve starou plínku vyhodí, pak až můžeme dát novou. :-)

Nebo další příklad: potřebovala jsem se ráno dospat, děti vstávaly po 5., lezly mi pořád do postele a zpátky, až jsem jim řekla, že se potřebuji ještě dospat, protože jsem šla pozdě spát, a hle – zázrak – slezly z postele a šly si hrát do obýváku. Bez brekotu, remcání nebo čehokoliv dalšího.

U syna (2r10m) mě zase velmi pomohla myšlenka, že můžu bořit nebo posouvat hranice myšlení.
Například: Chtěl po mě peníze na šunku a že si ji půjde koupit do řeznictví. Já měla v hotovosti jen 5 korun, takže první myšlenka byla, že za to přece nic nekoupíme, a taky jsem mu to hned řekla. On však trval na tom, že chce jít nakupovat. Tak jsem si vzpomněla na Nevýchovu a řekla si, proč ne?

Dala jsem mu ty korunky a malý si u pultu sám ukázal a řekl, že chce šunku, paní prodavačka mu navážila kolečko šunky, zabalila to, zkasírovala 5 Kč a malý šel hrdě domů a celou cestu si zabalenou šunku držel v rukou. Prostě nic není nemožné :-)

Od té doby chce nakupovat vždy osobně a došli jsme tak daleko, že v obchodě sám najde košík na kolečkách u pokladen, vytáhne ho, pak spolu vybíráme zboží a on ho dává do košíku, který tlačí (už jsem překonala i stres, zda zvládne nerozbít vajíčka – zvládne :-)), u pokladny věci vyskládá na pult, pak zaplatí a nakonec nákupní košík odveze zpět, kde ho vzal. :-)
A takových úspěchů mám s oběma dětmi mnoho. Jen si je nestíhám zapisovat, tak aspoň posílám těch pár výše.

Shrnutí:
Kurz Nevýchovy doporučuji všem rodičům, kteří nechtějí opakovat chyby svých rodičů a kteří chtějí podporovat ve svých dětech zdravé sebevědomí a zdravý rozum. Osobně mi kurz velmi pomohl jak po obsahové stránce, tak po té praktické – on-line prostředí, kdy můžu poslouchat, kdy se mi to hodí, a ještě se k tomu vracet, je perfektní.

Je tady někdo, kdo přemýšlí o novém kurzu?

U původního kurzu jsem přemýšlela, protože přece jen to stojí nějaké koruny, ale u původního kurzu jsem si řekla, že bych je utratila za jiné věci a že to je investice na celý život a nelitovala jsem.

Nyní mám ale druhé miminko a říkala jsem si, že bych si měla kurz projít znovu a ejhle, Nevýchova přišla s novým kurzem, jak kdyby mi četli myšlenky, no a já přemýšlela asi jen minutu a kurz objednala hned první den.

Nyní mám projité všechny tři týdny, ano, už jsme v půlce šestinedělí, a já se z něj raduji každý den.
Jestli Vám doma něco nejde, tak do toho jděte, je to přehlednější, jasnější a rozšíření pro mrnousky je úplně úžasné.
Už se těším, až bude pondělí a já budi moci začít čtvrtý týden.

Jen teda, první týden jsem se moooc snažila a bylo to snad ještě horší a tak jsem si sedla a řekla jsem své skoro čtyřleté dceři… Zlatíčko nějak nám to teď nejde co? Co kdybychom to zkusily jinak? Co kdybysme se pokusily na věcech domlouvat?já řeknu jak to chci, ty řekneš jak to chceš a vymyslíme to spolu tak, aby se to líbilo nám oběma. Co ty na to? Její odpověď byla- tak jo mami.

No a řeknu Vám, mě se tak ulevilo. Najednou cítím, že jsem na to domlouvání já a můj parťák skoro čtyřletá dcera.
No a když pláče ta mladší čtyřměsíční, tak mi ta starší říká, neboj maminko, miminka někdy pláčou, tak se s ni zkus nějak domluvit.

A vůbec pecka je, když něco řešíme a ta starší řekne a je tohle dohoda?
Miluju je a miluju Nevýchovu, jste skvělý a patří Vám obrovský dík za vše co děláte.

Změnili jste můj život, vím, že když mi potečou nervy, tak se ve mě probudí zase ten učitel a policajt, to bude asi ještě nějaký pátek trvat, ale teď vím, že na to nejsem sama a vím, že to se svýma holkama zmáknu. Jsme na to tři a s taťkou čtyři.

Nevýchovu jsem objevila s cílem, jak zvládnout zkomunikovat s dětmi situace, které mi „nešly“ tak, jak bych chtěla.

Po prvním dílu jsem ale zjistila, že problém v komunikaci je u mně, pochopila jsem, že jen kopíruji výchovu, kterou jsem si já sama prošla od svých rodičů.

Až teď ve svých 37 letech jsem konečně pochopila, proč se mi i v jiných nepříjemných situacích v životě nedaří komunikovat tak, jak bych chtěla, a také proč se tak pak cítím.

Prozřela jsem, že na konfliktní situace reaguji jako to dítě policajta nebo učitele. Konečně mi to zapadlo a vím „proč“ a teď už vím i „jak“.

Děkuji za tolik hledanou cestu za tím, jak konečně dospět.

Miluji své holky, jsme skvělý tým ❤️

Ještě nedávno jsem u Vás byla pro radu a myslela jsem, že to sama nezvládnu a teď mi příjde, že už není a nebude nic, co spolu s holkama nezvládneme.

Mám holky dost po sobě (1 rok a druhá necelých 2,5 roku) a jsem na ně tak moc pyšná a chtěla bych se i s Vámi podělit o naše úspěchy. Nalít sílu a naději těm, kterým se moc nedaří, případně si myslí, že to nikdy nepůjde. VĚŘTE PŮJDE A MÁ SMYSL TO ZKOUŠET!!!

Problém s oblékáním v zimě, už není problém.
Mladší dcera oblékání úplně nesnáší a starší se chtěla obléct vzdycky první a čekat u dveří. Ven se těší jako nikdo 🙂  Když jsme to ale dělali v pořadí starší, mladší…vždycky to skončilo brekem madší, pak i starší, že už je to dlouho, já jsem byla spocená, vyšťavená a kolikrát se mi ani nikam nechtělo jít. A tak jsem si sama pro sebe rekla a dost.

Při posledním oblékání jsem se starší (Lucinky) zeptala, jestli by byl problém, kdybych nejprve oblékla mladší (Anetku). Začala mi plakat a že NE. Uznala jsem pocity, byla tu s ní a vysvětlila jsem, proč bych to tak potřebovala. Že si myslím, že Anetka pláče, protože ji nevidí a že by jí to možná mohlo pomoct a třeba bychom se dostali ven dříve než normálně.

A kdyby to nepomohlo a nebo by se ji něco nelíbilo, tak mi může říct a zkusíme to vymyslet jinak. Šlo by to?… „ANO“, odpověď rychlá, pláč nikde, všechno s úsměvem. Obě holky v mžiku oblečené, když měla Anetka temdenci začít plakat, Lucinka na ni dělala blbinky, já jsem nebyla spocená ani podrážděná. Prostě paráda.

Problém při hraní (mladší bourá domečky z lega starší) a následný křik a pláč už není problém.
A bylo to tak jednoduché, zeptat se, uznat pocity, vymyslet řešení…a co že hned to první nefungovalo, tak jsme vymysleli jiné. Tohle je asi problém u všech sourozenců. Mladší má bourací období a starší se to nelíbí. Vždycky to dopadlo pláčem mladší. Starší ji odstrčila, případně plácla.

Jen jsme si prostě sedli a já jsem vysvětlila starší, jak to asi vidí Anetka. Že chce být s ní, hrát si s ní a že teď ráda bourá, že ona to tak měla taky. Mladší jsem vysvětlila, jak to vnímá Lucinka, že má radost s nových postavených domečků a že je jí to líto, když ji je zboří a dohromady jsme uvažovaly jak to udělat, aby si mohly hrát spolu.

Starší stavěla a nebavila se…jsem si říkala, asi ta dohoda tentokrat zase nedopadne A? zachvilku se otočila a podala Anetce postavene schody a říká…„Any na, tvoje schody a tady Luci schody“, postavila pred sebe svoje ❤️  Anetka vysmátá, začala rozebírat a Lucinka si hrála se svými.

Starší bere mladší za parťáka.
Možná to bude i tím, že jsem změnila komunikaci i já a když mi někdy něco ujede, tak se prostě omluvím a vysvětlím proč jsem to tak v tu chvíli udělala. A vypadá to, že to všechno starší přebrala po mě.

Když už se něco stane, něco se starší nelíbí a mladší nějak ublíží, hned tak nějak ví, že je to špatně…a kolikrát slyším „Any promin…Luci nechtěla, Any neplaka ššš“ a hladí ji po hlavičce. Když nakouknu a zeptám se. Řekne mi, že udělala Any bác, ale že nechtěla a snaží se mi vysvětlit proč to tak vzniklo a nebo se ptám já. A zkusíme přijít na něco, jak by se to dalo příšte vyřešit jinak.

A to je jen hrstka našich společných úspěchu. 
Největší radost a slzy do očí mi vžene jen to, že večer před spinkáním se starší ke mě přitulí a řekne „Luci mami rada“ ❤️ ❤️ ❤️ 

Neztrácejte naději, tyhle okamžiky za to přece stojí 😉 

Ahoj Katka, chcem ti moc moc poďakovať za včerajší webinár. Škola nás čaká až od septembra, tak som si to pozerala len tak preventívne, nie s akútnou potrebou. Ale otázka „Ako to môžeme urobiť, aby ťa to bavilo ma zasiahla do najhlbšieho stredu?“

Je tak univerzálne použiteľná (na upratovanie hračiek, obliekanie,…), až je to neskutočné, čo dokáže jedna otázka. A už dnes mi krásne pomohla…

S mladším synom (3 a pol roka) musíme veľa rehabilitovať a cvičiť. Rok sme si odkrútili Vojtovku plnú plaču a trápenia. Aj keď teraz už cvičíme iné veci a snažím sa ich robiť funny, často je to o nervozite, musení, presviedčaní a kriku. Viem, že sa mu do toho nechce a ja sa mu stále snažím vysvetliť, prečo to musí ale nejak to nepomáha.
A keď dnes zase začal vyjednávať, že zajtra, že sa mu nechce, znovu začal vo mne stúpať hnev a nervozita. A spomenula som si na včerajšiu čarovnú otázku…

Rovno som sa ho opýtala „Nebaví ťa to, že?“ on, že nie.
Ja: „Ako to môžeme urobiť, aby ťa to bavilo?“ Najprv povedal, že nevie.
Tak som mu dala pár možností a nakoniec sme sa dohodli, že chce aby som mu na začiatku pustila jednu pesničku na počítači a potom si chce pred aj po cvičení (ak bude treba aj medzi jednotlivými cvikmi) zaskákať na fit lopte..krajšie a pohodovejšie cvičenie sme dávno nemali, dokonca si sám pýtal ďalšie cviky. Prišlo mi to ako zázrak.

Můj první úspěch – první den po shlédnutí prvního videa :-). Mám 18ti měsíčního syna, který ještě nemluví, takže je pro mě jako pro „nováčka“ situace o něco horší.....ale:

Dnes byl problém s oblékáním bundy na spaní (spíme přes den venku v kočáře – čerstvý vzduch je čerstvý vzduch). Syn se začal zlobit a plakat, když došlo na oblékání bundy. Sedla jsem si k němu na zem, podívala se na něj a řekla mu „Jak bys to chtěl ty“.

Světe div se, přestal plakat, podíval se na mě a zavrtěl hlavou jako že NE. Řekla jsem mu, že jsem pochopila, že bundu na spaní nechce. Tak jsem hned navázala, že když ho přikryju dekou tak to bude v pořádku. Zavrtěl hlavou jako že JO a pak už to šlo jak po másle – bylo to skvělý a líbilo se nám to oběma :-) 

Mám pětiletou dcerku Elišku. Sice jsem se již snažila praktikovat výchovu podle principů Respektovat a být respektován, ale můj problém je, že jsem dost výbušná povaha a ke křiku nemám daleko. Zkusila jsem tedy ještě tento kurs, a myslím, že se nám daří, a že jsem mnohem klidnější.

Zde jsou naše úspěchy za posledních pár dnů:

– V sobotu večer si chtěla opět pustit Alenku v zemi za zrcadlem (viděla ji snad 10× předešlé dny) a chtěla, abych se s ní dívala. Říkám jí, že už mne to nebaví. A ona se zeptala: „A jaká pohádky by ti udělala radost?“ Odpovídám, že třeba Šíleně smutná princezna a byly jsme obě spokojené.

– V neděli jsem potřebovala něco udělat na zahradě, ale Elinka si pořád hrála doma a nechtěla nikam jít. Říkám jí, že potřebuji na zahradě sebrat spadána jablíčka a ostříhat jahodám odnože. Ona, že si chce se mnou hrát doma. Tak se ptám, jak bychom to mohly udělat, ona že neví, tak navrhuji, že si s ní budu doma 5 minut ještě hrát a pak půjdeme na zahrádku, ona navrhuje 6 minut a po šesti minutách odcházíme na zahradu, kde si dál sama spokojeně hraje se svými panenkami.

– Večer jsme spolu v postýlce mluvili o tom, jak bychom teď spolu chtěli být spokojené, nekřičet na sebe a pokusit se na všem dohodnout.

– Ráno se Elinka chtěla koupat, ale potřebovaly jsme odjet. Povídám jí: „Elí, víš, babička potřebuje být v devět hodin u paní zubařky a nevím, jestli bychom to stíhaly. Tak co myslíš? Jak to uděláme?“ A Elí na to: „tak se vykoupu večer?“ V pohodě.

– Protože je zavřená školka, tak pokud musím do práce (hodně toho udělám z domova), bereme si Elinku sebou. Po několika hodinách jsem měla vše hotovo, ale musela jsem zajet ještě do jiného města něco zařídit. Elinka si zrovna hrála na šneka a nehodlala se mnou jet. Táta měl ještě důležitou práci. Tak zkusím Elince navrhnout: „Elí, pojedeš teď se mnou, nebo později s tatínkem?“ Elí se rozhodla jet se mnou. Rychle se obula, sundala šnečí ulitu a jelo se.

– Dokonce začala sama od sebe opravdu smrkat. Je to něco, co odmítala, stejně jako odmítá kakat (dávám jí v noci stále na nočník, když vidím, že se jí už moc chce, takže kaká v polospánku – i když první úspěchy samostatného kakání přes den, už jsou – tak snad i tohle brzy zvládneme). Když měla rýmu, ještě jsme občas musely použít odsávačku a teď ukazuje babičce i tátovi, jak krásně umí smrkat. Pořádně se nadechne a fúúúúúúú.

– Sama si vylezla z vany, utřela se a oblékla

– Po večerníčku ještě chtěla jít na procházku a potom se ještě koupat. Před tím byla už dost unavená, tak jí říkám, že už je dneska dost pozdě a že se může jít koupat a nebo jít na procházku. V klidu si vybrala koupání.

– Jsme teď obě mnohem klidnější, užíváme si to, bez vztekání a bez řevu (i když se Elí samozřejmě občas zasekne a zuří, tak já už to beru klidně, obejmu ji, když to chce, případně odejdu a počkám)

– Já se už také nerozčiluji, protože už se nebojím toho, co přijde, jak to zvládneme, protože vím, že se většinou dokážeme domluvit. Tak snad nám to vydrží.

Ahoj, jsem v prvním týdnu Nevýchovy, ale zajímala jsem se o ni už dřív. A tak jsem zkusila domluvu s jedním synem (Martinem). Každé ráno mě přemlouval, ať ho vezmu domů ze školky po obědě, že spaní je nuda.

Tak jsem mu navrhla, že dnes ho teda vezmu, ale že to nemůže tak být každý den a co on na to říká… dobře, tak dnes nebudu spát a pak zase budu. Já na to, dobrá, dnes – ve středu půjdeš po obědě a ve čtvrtek a v pátek po spaní. Tak jo.

Další den ráno se probudil a říká: Dnes jdu po spaní :-)
A starší syn na to – Cože, kdy jdeš?
No po spaní!
„A ty neřveš??? Jak to?“

A já na to, přece jsme se domluvili a s Martinem jsme na sebe mrkli ;-)

Gabuško, 17 mesiacov. Stál za dverami a skrýval sa tam a s výskotom robil ,,kukuk“, keď som za tie dvere nakukla. Bavilo nás to oboch, tak sme si to užívali. Chceli sme ísť s manželom a s Gabuškom nakupovať, tak vravím: ,,Gabuško, potrebujeme ísť s tatinkom do obchodu, kým majú otvorené, tak sa prestaneme hrať a pôjdeme sa obliecť, môže byť?“

Z Gabuškovej strany protest celým telíčkom, znamenajúci ,,ešte nieeeeee“? Nuž mu vravím: „Vidím, že sa hneváš Gabuško.“ Nechávam mu čas, pochopiť, čo sa ho pýtam… Mlčí a díva sa na mňa, tak pokračujem: ,,lebo ty sa chceš ešte hrať, však?“ VEĽKÉ PRIKÝVNUTIE tou malou hlavičkou.

„Dobre Gabuško, a čo keby sme sa tak dohodli, že sa ešte trikrát pohráme kukuk a potom pôjdeme? Pozri, tu mám tri prsty na ruke, takto trčia z dlane, vidíš? A budem ich po každom kukuk zatvárať a keď nezostane žiaden prstík otvorený, tak sa pôjdeme obliekať, aby sme mohli ísť s tatinkom do obchodu, môže byť?“ Horlivé prikývnutie a jasot v očiach a hráme sa kukuk ako predtým a ja po každom kukuk zatváram jeden prst…

Kdesi v hlbinách mysle mi prebehne myšlienka, či to pochopí…nie pochybnosť o ňom, že by nerozumel, nie môj strach, že čo potom, keď to nepochopí…iba myšlienka, že sa to môže stať, veď je to 17 mesačné dieťa a ja to vopred prijímam s kľudom, že veď potom vymyslíme niečo iné, aby sme sa napokon dohodli…

A čo sa stalo ďalej? Nuž, dali sme aj posledné kukuk a moja dlaň zostala zatvorená, všetky prsty schované v dlani, a tak vravím: ,,Gabuško, už bolo trikrát kukuk, nemáme už žiaden prštek voľný, ideme sa obliecť, ano?“

…Prikývne tou malou blonďavou hlavičkou, až mu briadka sadne na hruď a ide ku mne. A fakt sa v pohode obliekame :) …môj malý veľký učiteľ…toľko sa pri ňom učím o ľudskej múdrosti…ďakujem.

Aniž bych něco říkala sám si uklízí hračky

Sám si začal nazouvat botičky

V ZOO jsem nechtěla aby lez do ploch za zabradlím, kde měli vysazéné kytky.Tak jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, že tam leze, že ty kytičky pošlape. Co bychom s tim mohli udělat? A on se koukal jen u toho zábradlí.

V kuchyni mi rozházel hrášek. Moc se mi to nelíbilo. Řekla jsem že jsem tu ted měla uklizeno a co bychom s tím teda mohli udělat a on začal hrášek dávat do mističky

V obýváku moc rád vytahuje ze zásuvky lampu a zase se ji pokouší vracet, ale já mám strach je to elektrika. Tak jsem řekla že vidim že se mu to moc líbí, ale že já mám o něj strach, když to tam takhle strká i s ručičkama.
Co bychom s tim mohli udělat. On zasrtčil kabel do zásuvky a už to nedělal.

Syn Jáša (2 roky) plival na zem jídlo. Já mu řekla, že se mi nelíbí, že plive to jídlo na zem a jestli by to mohl vyhodit do koše. On že ne! Tak já mu řekla, že mi tím ale přidělává práci, a že bych potřebovala, aby ta podlaha byla čistá a jestli ho něco napadá, jak to udělat, aby to vyhovovalo nám oběma.

A on že to zamete. No já čuměla jak „tele na nový vrata“. Do té doby jsem totiž vždycky všechno vyplivané jídlo ze země uklízela já a brala jsem to tak, že oukej nechceš to uklidit, tak já to udělám, protože to jídlo na zemi vadí.

No a nejenom, že si vzal lopatku a smetáček a že by to jen tak šolíchal, jako vždycky když si hrál se smetáčkem a lopatkou na zametání, ale naprosto precizně každej drobeček nametl smetáčkem na lopatku a pak vysypal do koše.

No má úcta NEVÝCHOVO :-) Mimochodem díky Michalovi z Nevýchovy už taky vím, že to bylo proto, že si mohl vybrat své řešení, které mu vyhovovalo a ne to, které jsem navrhla já.

Chci se podělit s mini pidi úspěchy. Není to nic velkého, ale pro mě je podstatné, že TO JE

Moc ráda Kryštofovi (3roky) dávám pusy na tváře /při usínání při vítání, občas při mazlení/. Všimla jsem si ale, že Kryštof se vždycky začne ošívat a v hlavě jsem si už vytvořila „scénář“.. jsem nepříjemná máma, nechce se mazlit atd.

Dneska před spaním, když jsem mu dala zase pusu na tvář a on se ošil, tak jsem mu řekla – Kryštofe, tobě je nepříjemné, že ti dávám pusu? Kryštof mi řekl, že jo. Řekla jsem mu, že já mu pusinky dávám ráda, protože je mi to příjemné a vyjadřuju mu tím pocit, že ho mám ráda. Následně jsem se zeptala, co mu na tom není příjemného.

A on mi řekl, že je mu nepříjemné, když mu dávám pusu na tvář. že by mu vyhovovalo, kdybych mu dávala pusu na pusu „takhle“ pronesl a hned mi jednu s nadšením vlepil. Šla jsem do kolen… byl to fakt krásný pocit a zároveň jsem si uvědomila, že Kryštof přesně „VÍ“ co mu příjemné je, co není..

Druhý hodně silný zážitek jsem měla včera ráno. Kryštof, nechtěně v zápalu jedné básničky při povídání ráno v posteli, omylem skočil Anežce (miminko 3měsíce) na nohu, která ležela vedle mě. Anežka byla pod peřinou a koukala jí hlava a ruce Nejdřív jsem vyjekla hrůzou, protože to vypadalo, že jí dupnul na břicho a okřikla ho „Kryštofe to nesmíš“. Pak jsem Anežku, která začala plakat kontrolovala „jestli je celá“ a pochopila jsem že vše je OK a že to bylo víc o mém strachu než jak ta situace reálně vypadala.

Kryštof si lehl na konec postele a otočil se ke mě zády a stočil se do klubíčka. Řekla jsem mu, že se mu omlouvám za to, že jsem na něj vykřikla. Že jsem měla strach, že dupnul na Anežku a že se mu omlouvám – že vím, že to neudělal schválně- bez reakce. Kryštof mlčel. 

Zeptala jsem se ho, jestli je na mě naštavný. Kryštof mi řekl, že ne ale že je smutný. Zeptala jsem se z čeho je smutný a dozvěděla jsem se, že z toho, že jsem na něj křičela. Že chtěl jen skákat. Tak jsem se zeptala, co by mu pomohlo, aby nebyl smutný a on mi řekl „potřeboval bych, aby si mě objala a chvíli hladila“.

Měla jsem slzy v očích… S pokorou a v slzách jsem Kryštofa vzala do náruče a jen jsme seděli. Po chvilce mi řekl „mami, už je to dobrý, díky“ a odešel s úsměvem na rtech hrát si s mašinkama. Sice to nebyla dohoda, ale pro mě neuvěřitelně silnej zážitek…

Minulý týden mi přišlo, že Ester vůbec nechápe, co po ní chci, když se s ní chci dohodnout a ptám se jí, jak by to potřebovala ona, co by jí pomohlo nebo jak by to chtěla apod. Dokonce na mě jednou zakřičela, že se se mnou na ničem domlouvat nechce a ať už to pořád neříkám.:)

Chachá, toto úterý mi vytřela zrak – chtěla si z jídelního stolu udělat bunkr. Přišla mi to říct a rovnou povídá „tak až to doděláš, tak se na tom domluvíme, jo?“.

No já byla naprosto v šoku, neskutenčně šťastná a pyšná, že to dokázala! Od té doby je slovo dohoda u nás časté. Ne že by ty dohody sama vytvářela, ale jsem ráda, že už pochopila jejich význam, a chce se sama dohodnout.

Když za mnou přijde a něco chce honem, honem a já zrovna fakt nemůžu, tak jí řeknu jen „vydrž chvilku, dohodneme se“ a ona spokojeně odejde, protože ví, že to bude fajn, ať už to dopadne jakkoliv. Dřív by odešla otrávená, že jsem jí to nedovolila hned. Jupí.

Katko, mockrát děkuju a moje děti taky! ;)

Dnes mě Ester překvapila hned dvakrát.
Má velkou dózu plnou nejrůznějších korálků – je to její asi nejoblíbenější hračka, vytahuje je několikrát denně. Ale problém byl, že je často nechtěla uklízet. V neděli se po hraní válely rozházené korálky uprostřed obýváku několik hodin a nás s manželem už to začalo dost rozčilovat. Tak jsme to dceři vysvětlili a zeptali se jí, jak bychom to mohli vyřešit, abychom se kvůli tomu stále nedohadovali.

Ještě aktivně dohody moc netvoří, tak když řekla, že neví, navrhla jsem jí dvě řešen. Buď si s nimi bude hrát jen u sebe v pokoji a tam je uklidí až před spaním, nebo pokud si je přinese k nám, tak je uklidí jakmile si bude chtít hrát s něčím jiným. Vybrala si druhou možnost. Tak jsem ještě dodala, že bych potřebovala, aby to byla vážně jen její zodpovědnost a myslela si na to sama, abych jí to nemusela připomínat. Řekla že by to tak šlo, podaly jsme si na to ruce a teoreticky bylo vyřešeno.

Dnes dopoledne si zase přinesla korálky do obýváku, vysypala a hrála si. Odešla jsem do koupelny zapnout pračku a když jsem se vrátila, korálky byly všechny posbírané a uklizené. Takže snad máme vyřešenou i praxi.:)

Pak jsme se taky dohodly, že po každém jídle bude odnášet svůj talíř do kuchyně. Nechtělo se jí, ale nakonec jsme našly způsob, který ji baví – nesmím se dívat, ona ho tam zatím donese, a já jsem pak překvapaná, kamže se ten talíř poděl.:) Dnes poprvé ho odnesla sama automaticky jak po snídani, tak po obědě a to tak, že jsem ani nemusela nic předstírat – fakt jsem si toho nevšimla a byla jsem překvapená.
Obě jsme z toho měly radost.

Dnes opět, skoro 3 letý syn mi řekl že se půjde koupat po pohádce a jako každý večer pak začal vymýšlet, že ještě chvíli, dělal spoustu jiných věcí, a že se koupat nechce a začal srdceryvný pláč. Pomalu mě zachvacovala panika, že už je to zase tady, ale včas jsem jí zastavila a říkám, co mám udělat pro to aby ses chtěl jít koupat? 

On se najednou zarazil a začal se strašně smát, no v tu chvíli jsem nevěděla, co dělat a on pak najednou říká, budeš po mě malovat? (barvička na tělo do vany). Říkám jo budu jen musím ještě obstarat sestřičku (5měsíců) a za chvíli přijdu. A on šel a čekal na mě ve vaně, pak jsme si to moc užili.

No a potom přišla druhá fáze, očekávala jsem smlouvání o odchodu do postele a on mi tak říká takovýma psíma očima budeš mi číst? Opět jsem musela rozdělit pozornost mezi obě děti ale podstatné bylo mladší nakojit a uložit, říkám mu, dnes jsem tu sama a potřebuju malou uložit a uspat, mohl by jsi na mě počkat?
Nejdřív se šprajcnul že ne že teď hned mám jít číst. Opět jsem řekla že jsem tu sama a že potřebuju malou uložit abych se mu pak mohla věnovat, co s tím uděláme?

Chvíli se zamyslel a říká seš tu sama, já počkám a připravím knížku. Hrozně se mi ulevilo, jak to šlo hladce a doufám že se nám takhle povede dál, myslím si že malej poznal že ho konečně poslouchám.

Díky díky a ještě jednou díky :-)

Dnes ráno jsem o jedné záležitosti rozhodla, jak to uděláme, a mladší syn povídá: Ale mami, v tom kurzu ti říkali, že se máme dohodnout. Tak jsme se tedy dohodli. Teď to vyhovuje nám všem. Jsem ráda, že mi to připomněl.

Před kurzem jsem byla máma, která se snažila vše řešit po dobrém, vysvětlovat, opakovat. Tohle však se u mé dcery nesetkávalo s očekávanou odezvou, a tak jsem křičela. Vždy jsem věděla, jak se má co dělat, a žralo mě, když to tak nebylo. V Nevýchově jsem necelé tři měsíce, mám zhlédnuté 3 týdny. Jedu si svým tempem.

Stala se ze mne klidnější máma, víc se směju. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak vypadá skutečná dohoda. Ne jednostranná, jak jsem ji běžně praktikovala. Už vím, že je v dohodě důležité, aby se mohly obě strany vyjádřit a říci svůj názor. Dlouho jsem také od své dcery slýchala „nevím“. Dnes si i ona umí říct, co a jak chce a potřebuje, a společně se snažíme najít cestu.

Díky Nevýchově s dcerou (7 let) zažíváme klidná rána, bez věčného napomínání. Předala jsem jí odpovědnost. Ze začátku to moc nešlo, nehlídala si čas. Já byla zoufalá, pořád jsem za ní chodila a popoháněla jí. A tak jsme vymyslely, že jí čas hlídá telefon, a to pomohlo. Dnes ráno jsme si před odchodem na autobus 20 minut hrály karty! Stejným způsobem jsme naplánovaly večerní ukládání do postele.

Domácí úkoly před Nevýchovou byly peklo. Seděly jsme u nich třeba dvě hodiny. Obě vynervované, neobešlo se to bez křiku a pláče. Dnes nám úkoly zaberou maximálně půl hodiny. Udělaly jsme z nich zábavu. Hrajeme si, soutěžíme. A slýchám věty typu „Mami, dneska mě ty úkoly bavily. Teda ne moc to psaní, ale celkově to bylo fajn.“

Líbí se mi, když si předem domluvíme, jak co bude probíhat, já jí řeknu svoji představu, ona svou, společně je dáme dohromady a pak se podle plánu držíme obě. Třeba když je nemocná, je doma a já potřebuju dělat věci do práce. Určíme si, co kdy bude, a jde to. Takových příkladů bych mohla napsat mnohem víc. A jsem za to ráda. Dcera je celkově klidnější. Nebrečí. Dokáže si říct, co potřebuje. Nevýchova pro mne znamená klid v rodině.

…byla jsem s malou u paní doktorky a tak jsme se bavily o tom, že s malou je těžká domluva a ona mi říká, že na internetu je taková dobrá stránka, jmenuje se Nevýchova a doporučuje mi načerpat z ní informace :) 
Je fajn, že i pediatr propaguje tuto stránku ;) :)

Moc děkuji! Právě jsem podle Vašich rad zvládla s dcerou stříhání všech dvaceti nehtů bez vzteku (nohy bývají většinou boj, protože ji to lechtá).

Na konci jsem si vzpomněla jí poděkovat, že jsme to spolu tak zvládly, zeptala jsem se, jestli je ráda a řekla jí, že já jo. Dostalo mě, že mi taky poděkovala. To mě úplně dojalo! Díky :-)

Mám za sebou první týden..už jsem měla nutkání tolikrát napsat, že moje dcera je malá (2 a čtvrt roku) a nefunguje to…ale příběhy tady mě držely v naději, že to jde i smladšími:-)

Atak jsem zaznamenala i první úspěch doma..na stole štrúdl a dcera se rozhodla ho dokrájet..už jsem se v duchu smiřovala s myšlenkou, že bude rozpatlaný a rovnou půjde do koše, když jsem ze zoufalství zkusila, že ho nechci mít nakrájený, a že vidím, že ona by chtěla moc krájet..a co tedy s tím…

Dcera podala nůž tátovi, aby to tedy nakrájel on…TAKŽE TO FUNGUJE!!…jen to chce čas, trpělivost (i sama se sebou:-)) a nevzdávat to

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. No a to je vlastně vše :-)

Syn zacal lezt po jidelnim stole a jezdit si tam s autickem.

Misto to se nedela, slez hned dolu (coz me napadlo jako prvni) jsem mu rekla, ze mam strach ze spadne a uhodi se a ze se mi nelibi, ze leze takhle po stole, ze bych byla radeji kdyby si hral na zemi nebo alespon sedel na zidli. 

Zeptal se proc, zopakovala jsem to a on mi rekl, tak ja to auto tady zaparkuju a uz lezu dolu ano? A dodrzel to :)

Mam z toho velkou radost.

Dnes bych se ráda podělila o malý úspěch. Není to možná nic zásadního, ale přiznám se, že mi to udělalo radost. Byli jsme se synem (24 m) na cvičení pro děti. Cvičení už skončilo a my se chystali na odchod. Doma takové situace už celkem zvládame, ale přiznám se, že pod tlakem okolí, jsem občas celkem nejistá.

Cvičení probíhá ve velkém sále a on tam strašně rád běhá. Říkám mu, že už bych ale potřebovala jít a že vidím, že ho to stále baví a tak jestli potřebuje, může ještě chvíli běhat, ale že já už ho čekám u dveří. Určitě to neměla být nějaká strategie, že jako odejdu, ale jen to, aby se neztratila ta myšlenka na odchod.

No podle pohledů okolí, nám to už celkem trvalo, ale ještě jsme nebyli úplně poslední, jiní se ještě v sále oblékali. Jedna maminka už mi navrhovala ať se schovam za roh, že ona to používá a že to funguje. Jen jsem se usmála a řekla, že díky, ale zatím dobré. Říkala jsem si, jestli mi vadí, že tam běhá, nebo jestli mi vadí ty pohledy. No a protože jsme měli čas, tak jsem si řekla proč ne.

A světe div se.
Syn se ke mně s úsměvem rozběhl a venku jsme byli v podstatě zároveň jako všichni ostatní i s oblékáním na chodbě a úsměvem na rtech. Už nás tam celkem znají, synovi se z tama nikdy nechce, takže celkem koukali. A stačilo tak málo, chvilka času a důvěra, že to spolu zvládneme. 😊

Co se nám podařilo v uplynulém týdnu:

A Tomášův nápad: „Budeme se dívat do první reklamy, abychom měli představu o čem to je, a pak se budeš dívat ty, NEUSNEŠ u toho !!! a zítra nám to budeš před spaním vyprávět.“ Tak jo, děti v naprosté pohodě odešly spát, já se pojistila kafem a dnes jim to budu vyprávět.

Celou dobu jsem měla špatný pocit z toho, že nám ta Nevýchova nefunguje, ale ono to bylo trochu jinak. Když jsem měla na procházce čas na přemýšlení, tak jsem zjistila, že nám už pár věcí docela dobře se synem (11m) funguje.

Už nějaký týden ukázkově slézá postel pozadu. Asi týden jsem mu to vysvětlovala, sama předváděla, otáčela ho do té „správné“ polohy, vysvětlovala, proř to po něm chci (abych měla jistotu, že vždy sleze postel bezpečně a já se o něj nebudu bát. Nebudu u něj muset neustále být a dohlížet na něj)

Pak jsem mu to přestala tlačit do hlavy a jen mu nastavila ruku (aby nespadl) a upozornila ho: „Kubíku, víš jak potřebuju abys slézal postel?“ a nejspíš jsem neměla čas na to ho do té „správné“ polohy tlačit. On se najednou začal úplně sám otáčet a couvat a sám slezl s obrovskou radostí dolu.

Uvědomila jsem si, jak slepě jsem ho násilím otáčela na jednom místě prdelkou napřed. Neuvědomila jsem si, že on se nedokáže otočit na 1cm o 180° ale k tomu potřebuje skoro metr prostoru na posteli.

Nyní všechny ohromujeme tím, že stačí Kubíkovi nastavit ruku a upozornit ho a on se sám otočí a sleze naprosto bezpečně dolu. Někdy ani nemusím nastavovat ruku a jde to :)

Jsme důkazem toho, že investovat čas do dohody se vyplatí pro budoucí úsporu času :)

S Vojtou (2 a čtvrt) jsme byli na oslavě 60tin, bylo tam takové velké předsálí, kde Vojta nadšeně pobíhal a točil se dokolečka. Když jsme ho večer už chtěli odvézt k babi, museli jsme tím předsálím projít.

Táta ho nesl a on se začal šprajcovat a řvát, táta už začínal být naštvanej, tak jsem je doběhla a říkám: „Vojtí, ty se chceš ještě zatočit?“ „Jo.“ „OK, ale už bychom pak chtěli jít.“ „Jo.“ Třikrát se zatočil a utíkal k autu!!!!! A muž mi pak říká: „Ty jo, to je takhle easy?“ :)

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Dominiček donedávna nechtěl spinkat v pokojíčku s Nikolkou. Večer vždy nastalo přemlouvání, dohadování, prosení. Vždy odpoledne Domča slíbil, že bude spinkat v pokojíčku, kde jsem s dětma při zalehnutí bývala. I třeba půl hodiny a víc jsme si povídali. No ale Domča vždycky nakonec vylezl, že bude spinkat s náma v ložnici.

Až s kurzem Nevýchovy se to změnilo. K večeru jsem se ptala Dominička, jestli večer opravdu bude spinkat v pokojíčku, protože se mi nelíbí, že vždycky slibuje, že tam bude spát, ale přijde večer a je to jinak. Ten zlomový večer jsem si šla s dětma lehnout, a když jsem odcházela, zeptala jsem se Dominička, jestli naše dohoda platí. Povídá, že ano. Šla jsem si teda lehnout do ložnice a asi za 5 minut za mnou Domča přišel.

Podíval se na mě takovým výrazem, jak asi budu reagovat, a já se ho zeptala, co se děje. Že jestli se chce se mnou ještě pomazlit. On že by si chtěl se mnou na chvilku lehnout a pak že půjde spinkat do pokojíčku. Jindy bych byla možná podrážděná, protivná, protože to už několikrát sliboval, ale stejně nakonec zůstal spát s náma v ložnici. Ale tentokrát jsem mu dovolila jít si za mnou lehnout. Minutu se se mnou pomazlil a šel do pokojíčku.

Nikdy nezapomenu na ta rozzářená očička, když jsem mu to dovolila. Sice se pak vrátil ještě jednou, dát mi pusu, ale pak už opravdu spinkal v pokojíčku. Sama vím, že kdybych na něj spustila, že proč zase přišel, když slíbil, že bude spát v pokojíčku, tak vím, že by v něm nespal. Teď když jde spát a má potřebu se za mnou přijít ještě se pomazlit, tak může, a já vím, že pak bude spát spokojeně celou noc…

Našli jsme prostě společnou cestu, jak to vyřešit, a to je na Nevýchově báječnééé.

První úspěchy:
Dcerka (2,5roku) si sama vybírá co si ráno obleče na sebe, jestli šaty, kraťasy nebo tepláky a oblékání je v klidu, někdy chce být ještě v pyžamu, tak jí nechám a někdy se chce oblékat hned.

Večer, když už je hodně unavená a má se jít umýt, je to bez odmlouvání a bez vztekání. Třeba včera řekla, že se ještě nechce jít umýt, tak jsem se jí ptala, co by potřebovala, aby se šla umýt a ona že si chce nejdříve vyčistit zuby :-)

Někdy přijde a sama od sebe mi dá pusu. Často se jí ptám, jak by to chtěla udělat ona. Ještě někdy se stane, že na ní zakřičím, ale už to není tak často, jako před začátkem kurzu Nevýchovy a za chvíli mi to mrzí a přemýšlím, jak jsem to měla udělat jinak, aby jsme se dohodly.

Ahoj,píši poprvé od zhlédnutí prvního dílu rodičovského seriálu,viděla jsem už 4. Musím říct, že i u mne nastala určitá změna. Když si vzpomenu na své až agresivní výstupy a křik na svoji dnes již 4letou holčičiku, je mi z toho už teď o trochu lépe, když tu změnu sama trochu vidím.

Měla jsem mnohokrát podobné pocity jako Martina z videa č.4.,že nejsem dobrá máma, večery jsem proplakala a ptala se sama sebe jak to mám udělat abychom byly obě v pohodě a proč malá neudělá co chci.

Po této zkušenosti s vámi se cítím mnohem jistější „v kramflecích“, když už vím, že to jde prostě i jinak, než jak jsme byli vychováváni my. Snažím se svým dnes oběma holčičkám vše v klidu vysvětlit, zeptat se jak to potřebují, nebo jim říct jak to teď vidím já a ony obě k mému úžasu kývou a opravdu to dopadne ke spokojenosti nás všech.

Věřím, že to vycítí brzy i manžel, kterého jsem ke shlédnutí Nevýchvy nemohla přimět, ale nevadí, nenutím ho. Myslím, že když vidí jak nám to s holkama jde zase o něco lépe, přijde si na to sám. Každopádně mockrát děkuji za návod a rady, jsou k nezaplacení. Je to sice běh na dlouhou trať, někdy to jde, ale jsou stále chvíle, kdy mám pocit, že to nedávám, ale nevzdávám to!!!

Dnes jsem zažila dvě krásné situace, u kterých jsem si říkala, že to fakt má smysl :-) Máme dva syny, 4 roky a 18m.

První situace:

Chystám se na velký nákup s batohem (půjdu sama, manžel bude hlídat obě děti). Starší syn při mých přípravách rychle pochopil, co se bude dít a ještě než jsem s ním začala nějak sama komunikovat, kam jdu a kdy přijdu, přišel ke mně (zrovna, když jsem sháněla pytlíky na pečivo a byla ponořená do svého hledání) a povídá: „Maminko, víš co by mi pomohlo, aby mi nebylo smutno, když půjdeš na nákup? Kdybychom se spolu pomazlili a dal jsem Ti pusinku. To by mi pomohlo.“ „Aha, tak dobře, to je prima nápad,"řekla jsem. "Tak než půjdu, já Ti řeknu a pomazlíme se,jo.“ 😘

Druhá situace:

Dnes jsem si potřebovala usnadnit z časových důvodů oběd, a tak jsem uvařila jen polévku a k druhému jídlu jsme měli kupovanou pizzu. Tu jsem nechtěla dát 18m synkovi, který dostal po společné polévce kupovaný dětský příkrm. Jenže jak viděl, že mi všichni ostatní máme pizzu, na kterou před tím koukal v troubě, začal dávat najevo, že on chce také tu pizzu. Řekla jsem mu, že mu jí dávat nechci, protože tahle je kupovaná, a že to není ta domácí, kterou jindy dělám, a proto má dnes jiné jídlo než my. Jenže on pořád mističku odstrkoval. Najednou k němu přišel starší syn a povídá: „Honzíku, pomohlo by Ti, kdyby jsem Tě dokrmil já Tvojí lžičkou?“ Jeník: „Jo!“ A bylo.

MÁ TO SMYSL! 😀

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.

Mám skoro 10m dceru, Nevýchovu zkouším od asi jejích 6m a myslím, že s těmi malými dětmi je to hlavně o tom – udělat tu změnu v sobě, jak Katka říká, to nastavení. Mně to určitě pomohlo v tom, lépe malou vnímat a snažit se dívat na svět jejima očima.

Protože pak je pro mě mnohem snazší zjistit, co ona potřebuje. A když umím uspokojit její potřeby, tak je ona spokojená a pak jsem zpětně já spokojená.

A samozřejmě už teď zkouším dělat dohody. A povedlo se mi s ní teď domluvit, že už nebude vytahovat kolík, který nám drží dveře otevřené (sa­my se ty potvory zavírají). Do předevčírem to byla její oblíbená zábava a já jsem nevěděla, jak na to.

No ale pak jsem si k ní sedla, vzala jsem jí kolík z ruky a řekla jí, ze ho pod těmi dveřmi potřebuju mít, aby se pořád nezavíraly. Vůbec se jí to nelíbilo a začala plakat. Tak jsem jí řekla, že chápu, že je naštvaná, ale že si může hrát s čímkoliv jiným. Ještě tak minutu dvě brečela a občas se po něm natáhla, ale to jsem jí jen řekla ne a seděla jsem tam s ní. Pak se prostě sebrala a odešla.

Nejdřív jsem si říkala, že to bude jen dočasný, ale celý den si ho nevšimla. Až druhý den odpoledne. Ale to jsem jí jen řekla to samé co předchozí den, ona si jen tak trochu popotahla a šla dát. Od té doby nic.

Máme víc takových drobnůstek, který ale v celku dělají velkou věc. Takže podle mě Nevýchova funguje, ale i k Nevýchově si musíš najít cestu, která nemusí být snadná.