Máme za sebou první týden a já jsem stále v úžasu a nevěřícně koukám, co za štěstí mě potkalo dostat se k tomuto kurzu a tím vlastně naplnit mé představy o tom, jak jsem to chtěla, ale nevěděla jak na to. Mám sice teprve ročního chlapečka a druhé děťátko na cestě. A ačkoli jsem si myslela, že pro tak malé dítko mi kurz asi moc neposlouží, že mi bude užitečný později, tak opak je pravdou.

Chtěla bych Vám moc poděkovat a podpořit i Vás, Katko, abyste dále pokračovala ve Vaší úžasné práci. A nakonec bych se s Vámi chtěla podělit o to, jak jsem se ke kurzu dostala a jaký byl náš první pokrok a změna díky Nevýchově:

Mé jméno je Alena a mám ročního chlapečka Gaela. Před pár měsíci jsme se začali poprvé dostávat do situací, kde bylo třeba dát Gaelkovi vědět, že to tak „nemůže“ být… Jednou z těchto situací bylo typické chytání do elektrických zásuvek…

Já jsem typický rodič policajt (jelikož jsem vyrůstala v učitelské rodině a tento způsob výchovy mi dost ublížil, tak jsem věděla, že chci věci dělat jinak…jenže neznala jsem jiné „jinak“, než být autoritativní rodič, také snažit se více komunikovat s dětmi a vyrovnávat autoritativní momenty velkou láskou k dětem, aby věděly, že je máma miluje, i když někdy křičí nebo je na ně tvrdá…nějak mi nedocházelo, že toto spojení by nemohlo být asi moc úspěšné)…

…takže se vrátíme zpět k těm zásuvkám, má reakce vždy byla impulsivní: „Ne, ne, ne.“, „Ty, ty, ty.“ A poté jsem začala křičet a on stále pokračoval. Pak jsem udělala 2 kroky k němu a plácla ho po ruce a on stále nic a pokračovalnebo se na mě smál a také dělal „Ty, ty, ty“…na to já ho chytla za ruku, odvlekla ho od zásuvky a posadila doprostřed obýváku a v tom on začal plakat nebo se vztekat.

Já jsem se cítila špatně, jako špatná máma. Stále jsem přemýšlela, jak na to, jak být jiná a neublížit mu mojí výchovou, jak bysme mohli být šťastní a komunikovat spolu i beze slov a předejít těmto situacím… Jednoho dne jsem na některé z maminkovských skupin četla něco o nějaké „Nevýchově“. 

V diskuzi byl i odkaz na nějaké video…a podle názvu jsem si již říkala, to bude ten liberální styl bez hranic, kdy děti si dělají co chtějí a nic nerespektují a tohle mně se vůbec nelíbí…tak jsem to nechala být… Ale na druhý den mi to stále vrtalo hlavou, že „třeba nějakou dobrou inspiraci bych z toho mohla vytáhnout“.

A tak jsem si na Youtube zadala „Nevýchova“ a spustila první video. Asi po pár sekundách můj první dojem byl (omlouvám se vám Katko) „Teda jak nesympatická paní, co z ní cítím vzor učitelky, kterou si pamatuji z dětství z první třídy… ta co se vždy mile usmívala, ale pak jen upozorňovala, opakovala a umravňovala“ (nebojte, názor jsem po prvním zamyšlení a po tom, co jsem vás více pozorovala a poznala, radikálně změnila.)

…a najednou, posloucháním videa, podstaty a sledováním stylu, kterým věci podáváte, mi proběhlo hlavou: „Tahle žena je prostě úžasná!“ Nemohla jsem přestat se na videa dívat a ztotožnovat se s tím, co přednášíte a došlo mi, že jste mi ukázala cestu k tomu, co jsem chtěla, ale nevěděla jak na to.

Prošla jsem si podrobně webové stránky, zapsala se do Rychlokurzu a viděla jsem snad všechny videa na Youtube. A nakonec jsem začala přemýšlet nad kurzem, jelikož již mi cena připadala i adekvátní k tomu, co mi může kurz dát… můj názor už nebyl, že „další co se snaží udělat reklamu a vytáhnout z lidí peníze“.

Takže jsem se o mé nadšení a z toho, že bych ráda zkusila kurz podělila s kamarádkami…ovšem tam jsem dostala opravdové rány, kdy mi daly pocítit, že jsem špatná matka, že nevím, jak vychovávat své dítě, atd., větami jako:

„Ani mi o tom nepovídej, já vím jak vychovávat!, Já si vychovávám děti dle mého svědomí a vědomí!, Oni už fakt neví jak lidi oblbnout a získat peníze!, Stará dobrá výchova je nejlepší, ale ty naletíš na každou blbost!, Jsem přece matka a na to manuál nepotrebuju, jestli ty jo…“

Cítila jsem se hrozně, ale zároveň jsem stále cítila to nadšení z toho všeho, co jsem viděla a slyšela ve videích. A z toho, že může být cesta, jak na to, čeho já bych chtěla dosáhnout. Jelikož ta, po které jdu teď, mě prostě trápí a mé dítě také! A takhle to nechci!

Dokonce jsem se už cítila i tak vyčerpaná z toho dělat milion věcí zaráz a vlastně nic pořádně. A hlavně jsem věděla, že na prvním místě je pro mě štěstí mého dítěte a že brzy chceme pro něj sourozence. A já sourozence neměla a přiznala jsem si sama sobě, že tady budu potřebovat pomoct, abych neudělala nějakou botu, abych byla spravedlivá a milující máma. A tak mi to nedalo a na kurz jsem se přihlásila.

No a máme za sebou první týden…již neznáme problém se zásuvkami, já se citím pocitově vyrovnaná (to i když jsem teď znovu těhotná :-) ), šťastná a cítím, že mé dítě je šťastnější a víc si rozumíme i beze slov…

Světe, div se, tohle všechno za týden a jen s komunikací, láskou a schopností domluvit se se slovy i beze slov. No a hlavně za pomoci Katky a Nevýchovy.

Tímto bych vám, Katko a Nevýchovo, chtěla ještě jednou moc poděkovat. 

PS: Nikdy by člověk neměl dávat na první názory, jelikož se za prvním názorem může skrývat něco (nebo někdo) úžasného!

Po necelých dvou měsících s Nevýchovou mám pocit, že jsem schopná se s mladší dcerkou (22 měsíců) domluvit snad na všem. Dítko, které chtělo jít vždycky na jinou stranu, než bylo třeba… Doma bylo jak malý hurikán, po kterém jste nestíhali uklízet…

A vlastně stačilo málo – říct jí, co potřebuji a proč, a pak jí nechat víc prostoru. Konečně jsem se naučila, že nemusí být vše podle mého, že z ní nevyroste lotr, když bude taky po jejím. Často člověk zakazoval nebo přikazoval jen proto, že měl pocit, že se to tak má dělat, a vlastně za tím nebyl ani obstojný důvod.

Zásadní je můj klid. Už jsem konečně schopná se v kritických situacích zastavit a hledat řešení.

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje,… Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin). 

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Malé uspěchy po 2. týdnu Nevýchovy:
Aniž bych něco říkala, sám si uklízí hračky. Sám si začal nazouvat botičky. V ZOO jsem nechtěla, aby lezl do ploch za zabradlím, kde měli vysazené kytky. Tak jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, že tam leze, že ty kytičky pošlape. Co bychom s tim mohli udělat? A on se koukal jen u toho zábradlí.

V kuchyni mi rozházel hrášek. Moc se mi to nelíbilo. Řekla jsem, že jsem tu teď měla uklizeno, a co bychom s tím teda mohli udělat. A on začal hrášek dávat do mističky.

V obýváku moc rád vytahuje ze zásuvky lampu a zase se ji pokouší vracet, ale mám strach, je to elektrika. Tak jsem řekla, že vidim, že se mu to moc líbí, ale že já mám o něj strach, když to tam takhle strká i s ručičkama. Co bychom s tim mohli udělat? Zastrčil kabel do zásuvky a už to nedělal.

Dobrý den,mockrát děkuji za video.

Mám doma 3 a 5let živý děťátka, abych se mohla dívat, musela jsem se schovat do ložnice.

Ale stejně mě dětičky našly a nevěřila bych, jak slyšely o zlobení, zalehly ke mně a koukaly až do konce:-))) Řekla jsem jim, že se musím naučit, jak si s nima mám hrát a pochopit je, když jsou divoký, tak poslouchaly, ani nedutaly, neuvěřitelné:-))))))

Asi pred dvoma mesiacmi som sa začala dívať na Vaše videá na youtube. Trvalo mi skoro celé leto, kým som akceptovala vlastne asi základnú myšlienku Nevýchovy – a to, že moje dieťa nie je rozcapené, rozmaznané, ale práve naopak – že veľmi dobre chápe, čo potrebuje (a dožaduje sa toho).

Bol to pomalý proces, ale vzťah s mojim 2ročným synom sa zrazu začal meniť.

Pred dvoma mesiacmi mal Ervin akoby „obdobie vzdoru“. Hádzal sa o zem takmer úplne všade (ale hlavne prekvapivo doma!). Kričal zdanlivo bezdôvodne a bol neutíšiteľný. Nič nefungovalo. Bola som kompletne zúfalá.

Susedky naňho ukazovali aký je rozmaznaný. A ja som doma takmer každý večer plakala. Postupne som mu ale začala viac vysvetľovať čo a prečo sa deje, kedy sa ako cítim. A začala som vnímať viac aj JEHO.

Dnes som Vám musela napísať, pretože poprvé po dlhom čase som si naozaj užila víkend s ním. To bolo niečo, čo som si nedokázala predstaviť (vy­hodila som dávno materské oblečenie a prisahala si, že už ďalšie dieťa mať nikdy nebudem :)). 

Aj keď zatiaľ nemám kúpený Váš kurz, určite keď sa po prázdninách trochu stabilizuje naša finančná situácia, tak si ho kúpim :) Veľmi pekne Vám ďakujeme a prajem veľa úspechov a spokojných rodín.

Asi před dvěma roky jsem svojí báječné, ale v podstatě velmi výchovné tchýni, která své dva syny vychovala vařečkou, poslala odkaz na Nevýchovu jako vysvětlení toho, co a proč dělám s naší Terezkou. Nekomentovala to nijak a já jsem si říkala No jo no, tak nic…

Už dlouhou dobu ale vidím veliký posun v tom, jak s Terezkou babička mluví a jedná, jak se domlouvají a jak jim to spolu skvěle jde, ale myslela jsem nafoukaně, že to jen trochu okoukává odemne.

Ale tenhle víkend, poté co mladší Týnka doslova pokryla její naklizený byt drobky a já se začala omlouvat, babička úplně v pohodě pronesla: „To vůbec neřeš, nejaký drobky já jsem už úplně pustila…“ Pustila??? A ona za chvíli povídá: „Hele čteš pořád ty články z té Nevýchovy jak posílá ta Katka Králová? Já jsem si od nich něco nechala poslat a ted mi to chodí do mailu, já to vždycky ráda čtu, je to zajímavý…“

Čelist až na zemi… Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát a že Nevýchova může proniknout i do téhle šumavské vesničky… ?

A jako bonus – můj manžel, původně velmi výchovný, dnes super nevýchovný táta nápodobou (zvládnul se mnou asi 2 videa a pak to sledovat odmítl). Šli jsme na procházku s jeho sestřenicí a jejím 2.5 letým chlapečkem, který pořád utíkal do silnice a ona na něj: „Hele a já už vidím támhle čerta za komínem, co si odnese neposlušný děti…!“

Já koukala jako puk, nic jsem neřekla a později doma jsme si povídali s manželem a já jsem říkala „Tak nějak si myslím, že je smysluplnější dítěti vysvětlit, že nemůže běhat po silnici, protože ho přejede auto než že ho odnese čert…“ A on na to: „Viď? Já jsem koukal jako blázen, proč to říká. To přece nedává smysl…a to je to paní učitelka…!“

Tak jsem si při tom vzpomněla, jak on před několika lety bušil na dveře jako že jde čert, aby se naše dítě „zklidnilo“ a vysvětloval mi, že se to musí a já se bála, že má třeba pravdu…, a bylo mi najednou tak krásně u srdce, že tohle všechno je pryč a už se to k nám nevrátí… Díky Nevýchovo!

Dcerka 4 roky v posledních dnech nechtěla chodit odpoledne ven. „Nechce se mi ven, chci si hrát doma“ Venku sluníčko, 22 stupňů, obloha vymetená…

Zkoušeli jsme lákadla typu:
Vezmeš si kolo, pujdeme na písek, pujdeme do kravína, na letiště, skákat panáka (to miluje), kreslit na silnici (u nás není provoz), na zahradu rýpat se v záhonkách. Nic!

Maminka byla zoufalá, já jako Nevýchovný tatínek jsem se zeptal: „Proč nechceš jít ven, co Ti na tom vadí, co je špatně a jak bychom to mohli vyřešit?“

Dana: „Vadí mi, že je tam slunce a bude mi zase svítit do očí“
Táta: „Potřebujeme tedy sluneční brýle a bude to v pořádku?“
Dana: „Jo, pak to bude dobré“

Dali jsme brýle, oblékli se a šli ven! Jednoduché, ale než mi došlo, že je třeba se zeptat…

Právě jsem dočetla Váš článek na téma: „Dneska pohádka nebude. Co s dětmi dělá, když máma onemocní?“ Po jeho přečtení s očima plnýma slz jsem si vlastně uvědomila, že jeden velmi podobný příběh se odehrál i u nás doma, jen to bylo s koupáním.

Ještě na podzim to u nás byla scéna podobná té hororové. Já po celém dni šíleně unavená a melouc z posledního jsem šla vykoupat toho našeho malého nezbedu. I když u koupání jsme často byli já i manžel, naše dítko se zdálo být nezvládnutelné a koupání někdy bylo i na hodinu – to musel udělat tohle a tamto než se utřít nebo nedej bóže oblíknout… a čiš­tění zubů? Přemlouvání, umlouvání… 

Možná ještě více kontraproduktivní bylo to, když byl s námi v koupelně i manžel, protože pokud nebyl, bylo to lepší, rychlejší, i když jen o chlup. Snažila jsem se té věci přijít na kloub, ale stále se nedařilo. Jednoho dne mě napadlo, že se vykoupeme prostě spolu, já ušetřím čas a zároveň bychom si mohli více užít společný čas, napadlo mě.

A hle! Ono to fungovalo!!!!! Malý Ondra projevil nevídanou samostatnost a schopnost a určitě i radost z toho, že se zvládne umýt, utřít a kompletně obléknout sám. Dokonce si i s nadšením vyčistil zuby…

Celé koupání proběhlo doslova za pár minut a já byla fakt šťastná a snad nabitá i novou energií. A na malém Ondrovi bylo vidět, že i on sám má z toho radost. Nezapomněl se pak pochlubit a vše vylíčit i taťkovi, když ho přišel uspávat. Nyní je to pro nás oba dva velká zábava a společné koupání si moc užíváme. A jak málo stačilo pro to udělat :) PS: Děti opravdu perfektně umí umýt záda :))))

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže!

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Gabuško, 17 mesiacov. Stál za dverami a skrýval sa tam a s výskotom robil ,,kukuk“, keď som za tie dvere nakukla. Bavilo nás to oboch, tak sme si to užívali. Chceli sme ísť s manželom a s Gabuškom nakupovať, tak vravím: ,,Gabuško, potrebujeme ísť s tatinkom do obchodu, kým majú otvorené, tak sa prestaneme hrať a pôjdeme sa obliecť, môže byť?“

Z Gabuškovej strany protest celým telíčkom, znamenajúci ,,ešte nieeeeee“? Nuž mu vravím: „Vidím, že sa hneváš Gabuško.“ Nechávam mu čas, pochopiť, čo sa ho pýtam… Mlčí a díva sa na mňa, tak pokračujem: ,,lebo ty sa chceš ešte hrať, však?“ VEĽKÉ PRIKÝVNUTIE tou malou hlavičkou.

„Dobre Gabuško, a čo keby sme sa tak dohodli, že sa ešte trikrát pohráme kukuk a potom pôjdeme? Pozri, tu mám tri prsty na ruke, takto trčia z dlane, vidíš? A budem ich po každom kukuk zatvárať a keď nezostane žiaden prstík otvorený, tak sa pôjdeme obliekať, aby sme mohli ísť s tatinkom do obchodu, môže byť?“ Horlivé prikývnutie a jasot v očiach a hráme sa kukuk ako predtým a ja po každom kukuk zatváram jeden prst…

Kdesi v hlbinách mysle mi prebehne myšlienka, či to pochopí…nie pochybnosť o ňom, že by nerozumel, nie môj strach, že čo potom, keď to nepochopí…iba myšlienka, že sa to môže stať, veď je to 17 mesačné dieťa a ja to vopred prijímam s kľudom, že veď potom vymyslíme niečo iné, aby sme sa napokon dohodli…

A čo sa stalo ďalej? Nuž, dali sme aj posledné kukuk a moja dlaň zostala zatvorená, všetky prsty schované v dlani, a tak vravím: ,,Gabuško, už bolo trikrát kukuk, nemáme už žiaden prštek voľný, ideme sa obliecť, ano?“

…Prikývne tou malou blonďavou hlavičkou, až mu briadka sadne na hruď a ide ku mne. A fakt sa v pohode obliekame :) …môj malý veľký učiteľ…toľko sa pri ňom učím o ľudskej múdrosti…ďakujem.

Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.

Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Před Nevýchovou jsem bojoval se svým synem, neposlouchal mě a přestávali jsme si rozumět. Teď pohlížím na své děti s větším pochopením, snažím se s nimi dohodnout a hledat řešení, dříve to bylo hodně o mé vůli, bez ohledu na děti, policajt se mění v partnera. Ještě pořád jsou chvíle, kdy to skřípe, ale vidím, že to je na dobré cestě. Zažité vzorce chování jsou silné, ale změna je možná.

Dříve byly tělesné tresty na denním pořádku, nyní více naslouchám a domlouváme se. Děti většinou spolupracují, jsou to parťáci. Cítím se sounáležitě a naplněný láskou.

Dneska se mě stala taková věc, můj malinký mrňousek jako už po několikáté shodil můj notebook na zem z gauče. Vyletěla jsem jako čertík z krabičky že si ze mě dělá už srandu nebo co a on najednou řekl BÁBA. Protože mám mamku daleko tak si s ní voláme na skypu a ten můj drobek se vlastně chtěl jen vidět s babičkou. Chtěl vidět svoji milovanou babičku a otevřít si notebook aby jí byl blíž.

V ten moment jsem si díky době, co sleduju videa o Nevýchově, uvědomila, jak velkou chybu jsem vlastně udělala. Najednou mně to bylo hrozně líto a chtělo se mě plakat protože to všechno okolo mi docvaklo. Mrňouskovi jsem se omluvila a řekla mu že babičce spolu zavoláme.

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.