Dobrý den, dnes se mi díky Nevýchově přihodilo něco co mi zvedlo zase na chvilku mateřské sebevědomí, že to tak mám správně.

Byla jsem se synem 2 a pět měsíců u ORL, moc ještě nemluví , všemu rozumí. Furt ukazoval dva dny na ucho, tak jsme jeli, v autě mu vše vysvětluju, že se pak dr koukne a uvidí se co dál, že tam budu s ním.

Hned jak jsem přišla do ordinace říkám doktorovi, ať mi říká co se chystá dělat dopředu on zavtipkoval, že jsem si ještě nesedla a už mu říkám co má dělat.

Začal mi tedy říkat, že se podívá do pusy, tak syn v klidu otevřel pusu, tak a teď už nastal problém, vzal kleštičky a chtěl se podívat do nosu. Syn seděl na mě a sestra přišla zezadu, chytla mu násilím hlavičku a na mě křikla držte ruce a já naštěstí viděla že tohle nee, říkám počkejte počkejte, pusťte ho.

Syn už brečel a já na něj začla mluvit Domí pan dr se chce jen podívat do nosu, aby jsme zjistili proč tě bolí to ouško, Domča jen řekl hm a nechal doktora se podívat do obou nosních dírek, úplně v klidu, sestřička nevěřícně koukala už když jsem to stopla. Do oušek už to proběhlo naprosto stejně.

Odcházela jsem jako pyšná máma, co to fakt dala skvěle. Jsem ráda, že mi můj syn může stále věřit. Děkuji

1. Vcera vecer jsem se vratila do kuchyne po usnuti naseho 4,5mes Davidka uplne v soku! Nemohla jsem tomu uverit. Nemohl usnout, po nejake dobe jsem ho vzala na nasi postel a prestala tlacit na pilu, ze musi usnout.

Po chvili jsem mu zacala povidat co jsem mela na srdicku, vypadal dost cile, tak jsem mu rekla: Vis, Davidku, moc bych potrebovala vice rozumet tomu, co bys potreboval k tvemu usinani. Nekdy je to dost dlouhy proces a mam pocit, ze skoro spinkas a nakonec zjistim, ze potrebujes trosku napit, nebo prebalit, nebo naopak jen tak lezet v klidu. Maminka by potrebovala stravit jeste nejaky cas sama s tatinkem nez pujdeme taky spinkat. Nevadi mi tady s tebou lezet, ale byla bych moc rada, kdybych lepe poznala, co presne potrebujes, aby se ti usinalo lepe a rychleji."

V tom momentu, on nejakym zazrakem vylovil sam dudlik nekde za telem vzadu ze strany a drzel ho v ruce a jakoby mi ho podaval krizovym uchopem! Ja neverila ocim! Rikam, si, to je asi nejaka nahoda. Tak jsem ho vzala, polozila, ale on ho mel hned zas v ruce. Tak mu rikam, tak to je ten dudlik jenom? Dala jsem mu ho a on zavrel oci a okamzite usinal! (ne ze bych mu ho nezkousela pred tim dat!)

2. Zase ohledne spani. Odpoledne jsme se stridali s manzelem u usinani Davidka. Opravdu vypadal unaveny a na ten svuj mini spanek. Ovsem nedarilo se mu usnout. Pak prisel manzel rezignovane s Davidkem v naruci (po dlouhe dobe), ze to proste nejde a ja se zacala bavit s manzelem. Rikala jsem mu, mozna delame chybu! Mozna proste ho nutime spat v momente, kdy uz preskakuje ten svuj zabehly pozdne odpoledni spanek a uz ho nepotrebuje, proste chce byt vzhuru. V tom, kdy jsem to dorekla, se Davidkovi rozletel usmev na tvari a zacal se hlasite smat! Normalne se smal a koukal pri tom na me! Po druhe v zivote se nam zasmal! Tak jsme se smali vsichni spolu, protoze to mi pripadala i jako odpoved na to, co jsem prave rekla, i kdyz ne jemu, ale manzelovi a on to potvrdil :)

3. Oblikani/Pre­balovani. O moc se to zlepsilo. Plenecku si vybira sam, podle toho jak se mu libi barvicky na ni a pak mi ji necha mu ji v klidu nasadit. Vice se na nej divam a uzdzuju s nim ocni kontakt a to moc pomaha. Zadam ho o pomoc s prebalovanim, v podstate mi pomaha! Nekdy mi drzi celulozove ubrousky atd.. S oblecenim, taky si sam vybere, proste rucickou sevre jedno z toho a je to! Pak to jde o moc lip mu to oblect.

4. Mame obdobi, kdy se vseho dotyka, vsechno chce uchopit atd. Umyvani rucicek a obliceje a zadecku mame jako hru. Zpivame u toho pisnicku co vymyslel manzel. Kdyz umyvame rucicky, tak si je umyva sam pod proudem vody, protoze se chce vody dotknout. Je to az k nevire.

5. Pouzivame bezplenkovou komunikacni metodu. Obcas jsem mela ale pocit, ze ho tim obtezuji zvlaste v noci, kdy jsem vedela, ze musi, ale mel hlad a tim mi plakal u toho. Pak jsme se dohodli na tom, ze ho necham bez prebaleni, pokud uvidim, ze ma veliky hlad a jeste je ospinkany. A kdyz bude uplne probuzeny, tak se zeptam a jde se na to. Tim, ze jsem po prvnim tydnu vice komunikacni a vnimava na odpovedi, tak se nam neuveritelne zlepsila tahle metoda. Byly dny kdy jsme meli plenecku skoro uplne suchou cely den! Tohle uplne mym cilem sice nebylo. Ale jsme moc radi, ze krasne vycitime a nechame ho kakat mimo plenecku. Davidek je spokojeny jako blazen. Uz vim, kdy mi to da vedet a daleko lepe se to poznava.. Staci se totiz i zeptat: "Davidku, vidim ze potrebujes jit? Je to tak? A nozicky kopou a kopou :)

6. Navsteva pediatry. Pred tim, nez jsme se vypravili k doktorce, jsem mu naprosto detailne popsala kam se zitra chystame, v kolik hodin a jak to bude probihat a naprosto bez lzi, co mu bude asi doktorka delat, ze to bude trosku studit a pak ze muze zkouset neco, co ja nevim ted. Rekla jsem mu, ze s nim tam ale budeme oba dva a nemusi se tak bat. Poprosila jsem ho, ze bych potrebovala, aby se nanapal driv, idealne jeste pred tim nez se pujde, abychom tam nedosli hladovi. Byli jsme totiz objednani zhruba v hodinu kdy to vetsinou vychazelo na kojeni. A ono to opravdu fungovalo. Naprosto presne! Mimo to, nechal se naprosto vysetrit bez problemu, s usmevem. Usmival se na doktorku a bral jeji vlasy do rukou. Ta z nej byla v soku jak moc spolupracuje.

Zdravím Vás všechny do Nevýchovy!

Jmenuji se Barča, za chvíli mi bude 33 let, mám dva syny (3letý Tomášek a 5letý Míša) a k Nevýchově jsem přišla už ani nevím jak před 5 leti, když se mi narodilo moje první dítě. Bylo to období, kdy jsem intenzivně nasávala informace „co s dítětem, jak na něj, jaký by měl mít režim, jestli spát/nespat s námi v posteli“ a desítky dalších témat, která jsou s příchodem prvního dítěte asi normální u každého…

Nevýchova mě vtáhla okamžitě, protože jsem se díky úžasné Katce a Vám všem ostatním, audiům, u kterých mi uvědoměním tekly slzy po tváři, dokázala vcítit do každé situace, o které byla řeč. Ať už z pohledu rodiče, nebo mých osobních z v dětsví prožitých křivd, nepochopení u rodičů nebo sourozeneckých hádek s mou sestrou…

Nadšeně jsem o Nevýchově vyprávěla manželovi, jehož postoj byl překvapivě docela skeptický (myslela jsem, že bude nadšený stejně jako já)… Proto jsem si nechala Nevýchopu zezačátku „pro sebe“ a když nastala situace, kdy naše dítě se mnou spolupracovalo (díky nevýchovnému přístupu, který manžel nerozšifroval) a on byl překvapený, v duchu jsem se zaradovala a nenásilně mu sdělila jen „Nevýchova“.

Než jsem měla své vlastní děti, myslela jsem si, že s malými dětmi se prostě domluvit nedá, protože na to prostě nemají „mozek“, že tomu nemůžou rozumět a jediná možnost, jak dosáhnout toho, aby pochopily, že něco mají udělat, když se jim nechce – je dát jim na zadek, vyhrožovat nebo zastrašovat (zrcadlo mých rodičů?). Jenže na své dítě aplikovat tyhle postupy mi přišlo kruté. A hlavně nesmyslné. Ponižující. A doslova nevýchovné. Nic by jim to nedalo. Nesouzněla jsem s plácnutím přes zadek, s policajtským přístupem, s uplácením…

První Nevýchovná vlaštovka přiletěla, když bylo Míšovi 7 měsíců. Celé dny jsem s ním mluvila jak se sobě rovným (asi aby mi z té sociální izolace a vůbec toho kolotoče s prvním dítětem už úplně nepřeskočilo) a když jsme byli u něj v pokojíčku, řekla jsem mu, ať mi donese tamty kostičky, co jsou na zemi pod oknem. On se na mě podíval, otočil se a začal se plazit přes celý pokoj směrem ke kostkám. V tu chvíli jsem ztuhla. Pozorovala jsem ho, jak se doplazil ke kostkám, jednu vzal do ruky, otočil se a s úsměvem se plazil zpátky ke mně. To jako FAKT???? On mi jako fakt rozumí? A v 7 měsících ví, co jsou kostky, kde je u okna a co znamená přines mi je? A pak to ještě udělá???

TO BYL TEN MOMENT. To byla ta chvíle, kdy se zbořil nesmysl o nechápajících a nerumějících dětech. Co že se s něma dá domluvit možná až v 5 letech… Cha! Já se dokážu domluvit se svým synem už v 7 měsících!

A od té doby to jelo – ukaž mi, co bys chtěl na večeři, chceš radši PETku s vodou místo značkové hračky od kamarádů?, chceš skákat v kaluži? – jasně, vezmem gumáky a co, však nemusíme na procházku, chcem být přece na vzduchu, tak si klidně dvě hodiny skákej…

Když už jsem potřebovala, aby spal celou noc, řekla jsem mu, že už potřebuju spát, on taky, že mlíko dostane až ráno, že ho mám moc ráda a jsem tady pořád s ním… Třikrát mě v noci zavolal, já jsem přišla, všechno tohle mu zopakovala a on třetí noc spal…

To samé i o dva roky později s mladším synem. Zvládli jsme příchod sourozence bez žárlivých scén, se vším mi pomáhal a pořád jsem ho ujišťovala, že mám dost lásky pro oba a když bylo nejhůř, místo nátlaků a vět typu "ale no tak, už jsi přece velký, takhle tě nebudu mít ráda " a podobných nesmyslů, jsem prostě dala miminko do postýlky a šla pořádně pomazlit toho staršího a během tří minut byl nabaženej a spokojenej. Tohle by bez Nevýchovy určitě nebylo.

A jdeme dál. Nástup do školky, spaní u babičky, půjčování hraček,… přes nočník, spaní bez plíny (tlak z okolí, že už to mělo být před půl rokem) – všechno jsem zvládla, protože jsem měla obrovskou vnitřní jistotu díky Nevýchově. Že tak, jak to dělám, je to pro mě a mé děti správně. ZA COŽ STRAŠNĚ MOC DĚKUJU.

Protože snad nikdy jindy jsem ještě nezažila takovou nejistotu, co mám dělat a jestli je to správně. Nevím to dodnes, ale díky Nevýchově vím, že se nemusím bát, protože i když se něco nepovede nevadí, protože jsem dělala to nejlepší co umím, a že dokonalost není v mateřském světě možná. A že to je v pohodě. Že nejsem špatná máma. Že máme další pokusy…

Protože tohle vám okolí neřekne. A přitom to každá máma potřebuje tak zoufale vědět.

Nastoupila jsem po 3,5 letech na mateřské zpátky do práce (je to krátký čas, ale i přes Nevýchovu mi prostě doma začalo s klukama hrabat, a místo, abych byla nešťastná, že mě nenaplňuje trávit celé dny doma s dvěma malýma dětma jsem se rozhodla vrátit se do práce :).

Jsem pediatr. Polovinu týdne jsem v ordinaci jako praktický lékař pro děti a dorost a druhou polovinu v nemocnici na Dětské klinice. To je teda mega prosor pro uplatnění Nevýchovy… Navíc máte u lékaře ztížené podmínky v tom smyslu, že dítě je nemocné, proto se rozhodnou vás navštívit, takže komunikace v této situaci je o level náročnější než normálně. Jsou vystrašené, v horečce, není jim dobře, bojí se, co se jim bude dělat, jestli to nebude bolet,… A bohužel většina lékařů dítě přehlíží. Mluví s matkou, co a jak je, matky se ptají, jak je dítěti (!), matky se ptají, co dítě bolí (!), matce říkají, co bude následovat…

Já to dělám jinak. S maminkou proberu anamnézu, co je ke mně přivádí, a když mám od ní informace, obrátím se k dítěti a maminky už si většinou nevšímám. Jsem tam s ním a pro něj. A taky mu to řeknu. Že se nemusí bát, ukážu mu fonendoskop, že nebolí, když mi nevěří, ukážu to na méďovi, pak na jeho ruce, pak na noze, když mi po něm šáhne a odstrčí, požádám, ať mi pomůže, že to bez něj nezvládnu, ať si ho dá sám na srdíčko. A to mám většinou první úspěch v kapse. Potom se nechá poslechnout i na hrudníčku.

Pak přichází asi nejhorší část vyšetření. Krk. Ve většině ordinací věta „teď se podíváme do krku“ znamená signál pro sestřičku, že se má ihned dostavit a spolu s maminkou dítě imobilizovat, nějak dítěti (samozřejmě násilně) otevřít pusu, aby se lékař mohl podívat.

Přitom stačí tak málo. Vezmu baterku, ukážu jak svítí, když se bojí, posvítím na ruku, řeknu „Dívej, je to jenom světýlko“. Řeknu mu, že se potřebuju podívat do pusinky. Většinou kroutí hlavou se zarputilým „M-mmmmm“ a hypnotizují dřevěnou špátli. Říkám, ty se bojíš, že ti to strčím do krku? „Jo“. Ok, tak já ti to tam nedám (přitom dřevený klacík odložím buď před něj na stůl nebo přímo jemu do ruky), ale musíš pořádně otevřít pusinku, abych tam viděla. Kýve souhlasně hlavou. Řekni É (já nechci Á, protože s É to jde vidět líp :), „Ééééé“. Výborně! A máš to za sebou.

Někdy, když to nejde vidět a špátle je opravdu nutná – zase mu to řeknu. "Hele, krásně jsi otevřel, to bylo super, ale já tam nevidím. Potřebuju si pomoct tím klacíkem. Dívej, nedám to do krku, ale jen na jazyk – přitom vezmu druhou špátli a ukážu mu to na sobě. V tu chvíli mi pomůže.

Když je tam angína, musím udělat výtěr z krku. Minulý týden jsem byla na jednom semináři, kde přednášející pan doktor řekl: „Abyste udělali správně výtěr z krku, je na to zapotřebí minimálně tří lidí – matka drží dítě, pevně ruce a nohy, sestra svítí nebo ještě pomáhá matce držet a vy uděláte výtěr. Jinak nemáte šanci.“ Ha. Ha. Ha.

Říkám: „Dívej se, máš tam v krku asi nějakýho bacila“, přitom beru do ruky zabalenou výtěrovou štětičku a dítě vytřeští oči, co to jako má znamenat. Otevřu obal a když štětičku vytahuju, ptám se ho: „Čistíte s mamkou doma uši?“ Dítě nejistě přikyvuje. „No super, já mám úplně stejnou štětičku, akorát je trochu delší, protože tím umím "vyčistit“ pusinku. Jediný co, je to trochu nepříjemný. Ale já to umím udělat rychle. Napočítám do tří – udělám jedna, dva, tři a bude to hotovo. Zvládnem to spolu?" 99% (!) dětí přikývne, že jo a 98% (!) to do těch tří i vydrží a necukne!

Když máme hotovo a dítě s nakřiveným obličejem, že se před vteřinou málem pozvracelo (kdo by taky ne, že jo?) na mě koukne, řeknu mu: „To bylo hnusný, že? Já to taky nemám ráda. Ale jseš borec, zvládli jsme to. Dík za spolupráci.“

A dítě je happy, že to dalo, matka hledí, co se to jako před chvilkou stalo, slyšívám „Ty jsi to tak zvládl? To jsem nečekala. Jak jste to udělala, paní doktorko?“ Tak se jen usměju si v duchu pomyslím, to já ne, to Nevýchova.

V ordinaci nastřelujeme naušnice miminkům. Od velkých dětí víme, že to nebolí, jen to hlasitě lupne u ucha. Většina miminek začne plakat hned, jak jim začnete držet hlavu, když si potřebujete namalovat bod, kam naušnici nastřelíte. A pláčou a pláčou, protože neví, co děje, proč je kolem nich tolik lidí, proč je někdo drží a co bude. Tak se na ty 4měsíční princezny kouknu, oslovím je jménem, řeknu, že se nemusí bát, že je teď budem držet, abysme si nakreslily tečku a potom tam dáme naušničku. Většina rodičů na mě hledí, jestli jsem se nezbláznila, proč jim to říkám, když mi nerozumí. Ale já vím svoje. Rozumí. Až moc dobře. A i když po nastřelení pláčou, vím, že jen proto, že se lekly toho nepříjemnýho zvuku. Díky, Nevýchovo.

V nemocnici míváme na oddělení děti, kterým je potřeba před výkonem zavést nasogastrickou sondu. Musí totiž vypít velké množství tekutiny za krátký čas. Kolikrát s tím mají potíže dospělí, natož ti malí bobci. Před tím jdu za dítkem na pokoj. Bavíme se, jestli vůbec ví, proč je v nemocnici. Dobrá polovina dětí vůbec netuší, protože je maminky nechtěly stresovat…

Tak mu řeknu, že zítra půjde na vyšetření, kdy se mu budou kamerou dívat do střev, jestli tam není něco špatně. Ale normálně jsou ve střevu hovínka, že jo? Dítě kýve hlavou, že jo. No, a my je potřebujem dostat pryč. A na to nám pomůže taková vodička, kterou musíš vypít. Jenže je jí strašně moc. A vypít bys to nestihl. Proto si pomůžem hadičkou, kterou ti dáme přes nos do žaludku. Není tam nic ostrýho a nebude to trvat dlouho. Ale je to nepříjemný. Zkus u toho jakoby polykat, počítej si v duchu do deseti, zavři oči, nemusíš na to koukat a bude to. Chceš, aby tě u toho mamka držela za ruku? Fajn, jakmile bude tam, jen ji přilepíme a už půjdeš zase do postýlky koukat na pohádku. A až tam dostanem tu vodičku, hadičku hned vytáhneme, takže s ní ani nebudeš spát dneska. Dobře? Dítě kýve.

Za deset minut slyším na sesterně, jak jedna sestra povídá druhé: „No ty jo, myslela jsem, že bude kravál, jsem si pozvala posilu, aby mi ji držely, ta holka vypadá jako hysterka a ona u toho ani nepípla. Ani se s náma neprala, zavřela oči a držela. Tak hodný dítě jsem snad nezažila. To nechápu.“ Ha. A já jo. Nevýchova.

Když je potřeba, aby dítě začalo pít nebo jíst, aby mohlo být propuštěno, neříkám mamince, jak je to nutné. Řeknu to dítku, že jestli chce jít brzy domů, má to ve svých rukou. Že to maminka za něj neudělá, ani nemůže i kdyby chtěla. Takže se o to musí postarat sám. Předám mu zodpovědnost za to, kdy se dostane domů. A že se dostanou hodně brzy po tomhle rozhovoru :)

Jednou jsme seděli s kamarádem – je to chirurg a dostali jsme se na téma dětí, přístupu, výchovy, spolupráce a komunikace doma i v práci. Fakt mě poslouchal asi 15 minut, kýval hlavou a vypadal, že to zpracovává. Asi za 5 dní mi od něj přišla smska: „Musím se s tebou podělit o jeden nevšední zážitek. Včera jsem měl ve službě 5letou holčičku, která si rozrazila bradu. Hysterická, zadřená, vystrašená, s babičkou, bez maminky. Tak jsem po tvém vzoru, jak jsi mi to hezky povykládala, s ní začal komunikovat, řekl jsem jí co a jak bude, no a ránu si sama ošetřila desinfekcí, dostala tam tři mašličky a šla domů. Ty vole jako fakt drsný.“

A včera další sms: „3letý zabejčený chlapec s popálenýma prstama, nechtěl to ukázat ani matce, ale já s metodou Xinopulu (víme, že to je Nevýchova :)) jsem úžasně uspěl a za 5 minut odcházeli i se zavázanýma prstama domů.“ Netřeba dalšího komentáře.

A to je jen zlomek… Denodenně díky Nevýchově…

Samozřejmě, že to není u 100% dětí, ale dobrých minimálně 90% jo. A to za to stojí. A hlavně vím, že jsem se snažila, a třeba to příště vyjde.

Jedna maminka se mě v ordinaci zeptala: „Paní doktorko, vy jste byla na nějakým semináři Jak komunikovat s dětma?“ Hehe, jo, doma s kurzem Nevýchovy :)

Ale hlavně děkuju, že jsem na Nevýchovu narazila a mám tu čest se řídit jejími principy. Děkuji Vám všem za vše, co děláte. Miluju Nevýchovu a nedokážu si svůj život bez ní představit. Jste úžasní a máte neskutečný dosah.

DĚKUJU, DĚKUJU, DĚKUJU.

Rada bych se s vami podelila o zazitek se svym nejstarsim synem Filipkem 4,5 let, ktery byl v patek vrtat zub. Pro hodne lidi uplne banalni vec, pro me ale docela silny zazitek, diky kteremu se mi podarilo posunout se zase o kousek dal a taky se ujistit, ze projit kurzem nevychovy byla pro me ta spravna volba.

Teorie je jedna vec a praxe druha, ne vzdy je pro me lehke zacit info z kurzu pouzivat v realu. Tentokrat se mi ale podarilo na vlastni kuzi vyzkouset par veci a to napriklad, jakou roli hraje priprava, ze dat duveru diteti za to opravdu stoji, no a konecne se mi podarilo napojit se na sve dite a nevnimat, co si mysli okoli – huraaa!:)

Ve zkratce cely pribeh. Filipek mel jit v patek vrtat zuby, priprave jsme venovali dost casu, cetli jsme si knizky o vrtani zubu, hrali si na zubare, pousteli pohadky ci videa na youtube o vrtani zubu. Rikala jsem mu, tak jak to je (zadne prikraslovani, zadne straseni), proste ze ne vzdy je vrtani prijemne, ale pokud ma jeste maly kaz, tak by to melo byt bez bolesti. Od pocatku vedel, ze injekci nechce. Ok to neni problem.

Ve ctvrtek (den pred jeho vrtanim) jsem mela jit k zubari ja na preventivku, napadlo me tedy, ze by Filipek mohl jit se mnou a „osahat“ si to tam, protoze u zubare byl naposledy pred 2 roky a nic si udajne nepamatuje. Souhlasil. Meli jsme dohodu, ze se jen podiva, nic vic, toto jsem i sdelila nasemu zubari, ktery sice pritakal, ale presto vyzval Filipka, aby si vyskocil na kreslo, ze se jen koukne, co bude zitra vrtat.

Filipek nereaguje. Stoji jak zareny. Vidim, jak se neciti v pohode. Znovu opakuji panu zubari, ze nase dohoda znela, ze se dnes jen divame, zitra vrtame, a jestli by mohl Filipkovi ukazat vrtacky atd. Pokud chcete, aby tady jeste zitra dosel, tak mu tady radeji uz nic neukazujte, slysim zubare.

Opakuji trpelive, ze Filipek potrebuje trochu vice casu, aby se rozkoukal. Kdyz sedam na kreslo, jeste slysim, jak zubar dodava, ze vsadi boty, ze si to zitra nenecha vyvrtat. Filipek je tam jeste s nami, vsechno bohuzel slysi, mlcim, myslim si svoje, rikam si v duchu, uvidime zitra. Pak mrknu na Filipka a rikam, dnes jsme byli domluveni jen na podivani, ze jo?

Po ceste domu rikam Filipkovi, ze se tam trochu zasekl a zda to mohlo byt tim, ze nepocital s tim, ze dnes bude zubari ukazovat zuby, ze to v nasi dohode nebylo. Pry jo. Pan zubar je trosku od rany a moc na tebe tlacil, co? Jo. Ja vim, Filipku, on je proste takovy, ted uz to ale vis, ze? Jo. A zitra si to nechas vyvrtat? Jo. Hmmm, rikam si v duchu.

Druhy den vchazime do cekarny. Filipek vypada vesele, pobiha okolo a smeje se. Jeste jednou se ho ptam, zda si necha zub vyvrtat, odpoved zni opet jo. Mysli to vazne? Rika to tak sebejiste. Nejsem si jista. Jeste si pomyslim, kez by zubar na nej dnes tolik netlacil a vice s nim komunikoval, to uz nas ale vola sestra, at jdeme dovnitr.

Prekvapi me, jak se citim sebejiste (vnitrni klid), rikam si, ze je to dobre znameni, vsak o nic nejde, v nejhorsim se vratime za par mesicu a zkusime to znova. Hlavne neprenaset sve obavy na dite, jeste mi bleskne hlavou, to uz ale sedim na zubarskem kresle a slysim, jak zubar pobidl Filipka, at si taky sedne. Vidim, jak se Filipek zarazi. Stoji bez hnuti a jako by premyslel. Citim, jak zubar vyckava, ale tentokrat mi je to jedno, napojuji se jen na Filipka, odpojuji od okoli.

Ptam se klidnym hlasem Filipka, zda chce sedet sam nebo se mnou. Davam mu cas na rozmyslenou. S tebou. Slava, raduji se v duchu. Kdyz se Filipek uvelebi, pan zubar ho vybidne, at otevre pusu. Filipek spolupracuje. Ted beru vrtacku, rika zubar a chvili ceka, co na to jako Filipek. Ten mlci s otevrenou pusou. Zacinam vrtat, dodava zubar trochu nejiste, jako by cekal, kdy zacne to rodeo. Ticho prerusi zvuk vrtacky a uz to jede. Vrtacka, odsavacka, svetlo, tampony. V rychlosti Filipkovi popisuji, co se zubar chysta delat. Filipek drzi pusu otevrenou a ani nehlesne. Sestra i doktor sikulkuji, ja se usmivam, mam chut se smat nahlas. Jeste plomba (pracovne tomu rikame plastelina), nasvitit a je hotovo!

Sestra podava diplom za odvahu. Beru zpet, co jsem vcera rekl, slysim zubare, jak to rika opravdu s uprimnosti. Prijde mi to dojemne, usmeju se a odpovidam, ze Filipek proste potrebuje vice casu. V duchu si rikam, ze se ted treba i nasemu zubari zmeni uhel pohledu a pochopi, ze spoluprace je mozna, kdyz dite vi, do ceho jde. Ted si trosku nadavam, ze jsem nemela odvahu rict to nahlas.

Po ceste domu se ptam Filipka, jake to vrtani vlastne bylo? Bavilo me to, odpovida a smeje se u toho. Fiha, tak tohle jsem opravdu necekala!:)

Dekuji nevychovo za inspiraci!

PS: Ma to cenu.

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Dneska jsem byla tak pyšná na svého Františka (3 a půl), že jsem to nemohla půl odpoledne rozdýchat.

Byli jsme u doktorky na očkování a on to zvládl úplně na jedničku. Věděl co ho čeká a byl prostě neuvěřitelnej. Při injekci ani nehlesl, z ordinace ho musela doktorka skoro posílat pryč, jinak by tam ještě seděl a vyprávěl si s ní.

A proč to se mnou tak zamávalo? Vzpomínám si úplně živě na svůj strach z injekcí v dětství, na hysterické scény ještě na prvním stupni ZŠ, kdy mě museli vzít při hromadném očkování až jako poslední z celé třídy a stejně jsem šla k smrti vyděšená a ubrečená, uzlík nervů…no prostě syn je pro mě po dnešku nejstatečnější hrdina a borec 🙂 a za to děkuji Nevýchově!

Byli jsme s dcerou 3roky 10m u lékaře. Podotýkam,že návštěvy lékaře nejsou u nás žádný problém, nepláče, nechává se vyšetřit už od 2 let bez problému,jelikož vše předem probereme a i možnosti,které by mohly nastat… a lékaři jsou z toho v šoku…

Tentokrát ji však nečekaně čekal odběr krve (první v životě), měla jsem chvilku čas,tak jsem jí vysvětlila, co se bude dít, že to trochu bolí,ale že nejhorší je to leknutí…
Dcera byla naprosto klidná, říkala,že chce žlutou jehlu…ale pak nastal střet s autoritativním zdravotnictvím…kdy nakázala sestra manželovi,at ji celou zalehne.

Ještě než se tak stalo, dcera začala plakat,že nechce zalehnout…sestra rozkázala a když ji manžel držel dle její představy málo,tak mu přikázala,že ji musí opravdu celou zalehnout kromě ruky…

V tu chvíli se spustila naprostá hysterie…vzmítala se,křičela: Au,au ,to bolí, tatínku pusť mě,já nechci,abys na mě ležel, pusť mě,kopala, křičela,že to bolí ještě než ji sestra píchla a opakovala pusť mě,já to vydržím,nechci abys mě držel…

Sestra se samozřejmě netrefila…Já se cítila hrozně…byla jsem naštvaná na sestry,že nás nutí ji takto omezit a nedat jí ani šanci, to vydržet samotnou..

Pak sestry zavelely,že to budou muset zkusit na záprstí,kde to bolí i víc…Manžel ji pustil, ležela, klidně,plakala, že nechce,aby na.ní někdo ležel…Řekla jsem manželovi,ať jde dál…i když mi bylo jasné,že já ji neudržím, jelikož jsem v 8.měsíci…ale cítila jsem, že jí věřím a že to nebude potřeba…

Sestrám se to nelíbilo,ale přestala jsem je vnímat,soustředila jsem se na sebe a na ni, najednou jsem byla úplně klidná a jen řekla: Věřím ti, že to vydržíš, že to zvládneš, položím ti jen ruku na hrudník, nikdo na tobě nebude ležet a budu tu a tebou…Věřím ti…

Sestra píchla, dcera opakovala, au au to bolí, ale ani se nehnula..říkám, já vím…jen jsem lehce měla ruku na jejím hrudníku a za chvíli byl odběr hotový, vydržela to…

Cestou k autu…mi říká: Maminko, proč mě musel táta držet, já jsem nechtěla…Tak jsem jí řekla,že ji neznají a nevěřili asi,že to vydrží…A proč mi nevěřili? Říkám,ze ony to holt tady mají jinak, je pro ně jednoduší při­kázat…a vědí,že dospělý dítě udrží, že chtějí mít klid…a že my to máme jinak a příště se budeme snažit se i s nimi domluvit…že to byla naše první zkušenost s odběrem krve a ani já ani táta,jsme nevěděli,že po nás budou toto chtít a nechali jsme se zaskočit a příště to zkusíme rovnou jinak..

Pak všem ukazovala záprstí,kde to vydržela sama a bylo vidět,jak je na sebe pyšná…a já byla na ni, na nás, taky… Děkuji Nevýchovo.

Doma si hrajeme na doktora – dcera (2) vyšetřuje s pomocí nástrojů z lékařského kufříku na hraní plyšáky i nás. Vždycky si předem ukazujeme, co se bude dít, takže se doktorů vůbec nebojí.

Naše nedávná návštěva ORL včetně následné hospitalizace byla naprosto pohodová. Verča věděla, co přijde a proč, a já jsem tam byl celou dobu s ní. Celé vyšetření včetně kamery skrz nos vydržela.

V nemocnici pak překvapila celý personál, když místo násilného držení jsme chtěli pár minut klidu a poté si nechala napíchnout kanylu. Byly tam slzičky, ale žádný pokus o útěk nebo vyvádění.

Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží, je rád, že ví, co se s ním děje.

V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí.
Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit.

Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení to správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!

Tomášek (22m.) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota a protože loni 2× hospital.s prů­duškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr.se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr.koukaly jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP.

Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! 🙂 Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Jsem zubní lékař. S dětmi jsem začal lépe komunikovat od té doby, co jsme s Lenkou začali „nevýchovně“. Pochopil jsem, že bych se měl také dětí zeptat, co jim vadí, co je zajímá, a zkrátka s nimi víc mluvit.

Dost často se mi stává, že dítě brečí a neříká nic. Dnes již nad ním nemávnu rukou, ale snažím se ho uklidnit a zeptat se ho, navázat s ním větší oční kontakt, ukázat mu ty „ošklivé“ nástroje, nechat je ošahat všechny ty věci, které beru do rukou (zrcátko, hladítko, kuličku…), pomáhám mu při vyplachování…

Dnes již spíš musím brzdit rodiče, u kterých mám pocit, že se za svoje děti „stydí“, když pláčou a nespolupracují.

Naše děti mají samozřejmě také strach z ošetření u lékařů. Nejvíc toho asi zažila naše Klára (několikrát jí píchali ucho). Lenka (žena) si s ní doma hrála na doktora, jak jí ošetřují ucho, měnily si role. Dneska u doktora krásně drží a ještě vypráví, jak by to mělo probíhat :). Držím palce s dalšími projekty

Pridávam aj ja „zubársky príspevok“.

Náš zubár oznámil, že stačí prísť na prvú preventíku, keď bude mať Teo 3 roky. (bude ich mať v septembri). Pred mesiacom sme sa boli teda objednať, nech to máme z krku ešte pred nástupom do škôlky. Sestrička povedala, že im práve niekto vypadol, tak by sme mohli sadnúť do kresla aj okamžite. Teuško ale nechcel, tak sme sa len objednali všetci traja.

Dnes bol deň „D“. Týždeň dopredu sme si každý deň nacvičovali, ako to asi bude prebiehať. Dala som si na tvár riadne rúško (z lekárne za pár centov), na hlavu som si dala čelovku :D aby bolo čím svietiť, jemu som dala okolo krku šatku (ochrana pred slinami), zobrala som si kávovú lyžičku, ktorej koncom som mu na každý zúbok zaťukala, aby si vedel predstaviť ten zvonivý kovový kontakt.

Samozrejme pred tým obligátny rozhovor typu: „Ahoj mládenec, ako sa voláš? Umývaš si zúbky každý deň? a pod.“ Potom skontroloval Teo moje zuby.

Ráno sme tam prišli; keďže sa hanbil, nechcel ísť ani prvý, ani druhý, ani tretí =) , tak zubár navrhol, aby si ho niekto zobral na kolená – sedel teda na tatovi. Na otázku, ako sa volá, odpovedal, našťastie nič iné sa ho nepýtali =) len pochválili, že má zuby v poriadku. Takže celé dobre! =)Teším sa.

Tak se nám povedl další krůček v Nevýchově. Včera odpoledne jsem měla jít se synem (6) na logopedii. Vyzvedla jsem obě děti (Ondra 6 a Klárka 3) ve školce. Měli jsme cca půl hodiny na to, abych odvedla Klárku domů a potom pokračovali s Ondrou dál.

V šatně jim šíleně dlouho trvalo oblékání. Tak jsem Ondru popohnala, ať si pospíší, že jinak přijdeme pozdě, ale nic moc to nepomohlo. Pořád si všímal všeho okolo a nevěnoval se tomu, co dělat měl.

Tak jsem mu vysvětlila, že mi je nepříjemné chodit někam pozdě, zvlášť, když jsme někam objednaný na určitou hodinu. Že tím zdržujeme všechny co přijdou po nás a že bude muset paní doktorce sám vysvětlit proč jdeme pozdě.

Ptal se proč on. Tak jsem odpověděla: Je to tvoje paní doktorka a tvoje zodpovědnost chodit včas a že já pro něj přišla dostatečně brzy, abych ho tam doprovodila.

No a co se nestalo…Ondra nasadil třetí kosmickou a v tu ránu byl oblečený a stál u dveří. Asi nechtěl nic vysvětlovat paní doktorce.

Teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvaly, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobnosti a rovnocené, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. 

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz Nevýchovy. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám. Musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla.Týden jsme to odchládaly. Povídaly jsme si o to po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe. Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda.

Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školi, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na správné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi. 

PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitří klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Ujistila jsem se, že dítě opravdu potřebuje vědět,co se bude dít.Je na něm (dle věku),jestli chce pak při výkonu (odběru krve,zavádění kanyly…) povídat,co se děje, nebo mluvit o zvířátkách, zálibách…Že ustrašený, nejistý, nevěřící nám rodič ====ustrašené,u­plakané,nám nevěřící dítě…

Mám jednu příhodu,nevím,zda je úplně nevýchovná… K přijetí přišla téměř dospělá slečna.Spolupra­covala,bylo jí vysvětleno,proč je potřeba zavést kapací infuzi,strach na sobě nedávala znát,rozhovorem jsme se ujistili,že všemu rozumí…Přítomná byla maminka a její teta.

Infuzi zaváděl lékař,já asistovala.Do­poručovali jsme se uvolnit,vzájemně jsme vtipkovali…my s lékařem nečekali komplikace (žíly viditelné,spo­lupracující pacientka)…ale ouha,žílu se nepodařilo ani na třetí pokus napíchnout…

Různě jsme zjišťovali příčiny,zda je opravdu uvolněná,zda nechce pauzu…až jsem se na situaci podívala jejím pohledem----ležím na vyšetřovacím lůžku,držím se,jsem statečná,však jsem téměř dospělá…v rohu místnosti neustále štěbetá máma s tetou.....

A ted mi došlo,že oni fakt jen štěbetají o nesmyslech,spíš ruší,snad je ani nezajímá,že dcera je poněkolikráte píchána…tak jsem se slečny zeptala,jestli by nechtěla,aby maminka s tetou počkaly na pokoji..s úlevou souhlasila,po jejich odchodu se rozplakala…chtěla být před mamkou statečná,ta která vše zvládne…

Ujistili jsme ji,že je to OK,podali kapesník,na další pokus zavedli kapací infuzi a slečna šla s úlevou na pokoj. Jenom uznání pocitů dětem,rodičům,nechat je vyplakat dělá strašně moc… 

Syn je dospělý,dodnes spíš udělá,co mu kdo doporučí..
Dcera (13 let) na posledním kardiologickém vyšetření (bylo jí 12) vysvětlila MUDr.,proč odmítá EKG,že opravdu hodně přibrala a že se stydí---(dcera je velký svéráz a většinou své názory šíří víc pubertálně)--- Už po cestě mi vysvětlovala,že si to fakt nenechá udělat…

Navrhovala jsem jí varianty jako děláme na oddělení–(necháme rozepnutou,přesto citlivá místa pokrývající podprsenku, zakryjeme kabátkem)–na tyto varianty MUDr. nepřistoupila,ale domluvily se,že až to bude možné,objednáme se a vyšetření doděláme.Dcera má „jen“ nevinný šelest a pozdější EKG nevadí.

Tehdy jsem na dceru byla pyšná,že to dokázala vysvětlit,sama si ujasnit a ne jen vetovat..

Nevýchova do ordinací patří.Jednak,aby zdravotníci opravdu viděli pacienty–ne jen „další“,ale také aby viděli své hranice,naučili se je též respektovat a naučit se říkat partnersky jak a proč co potřebují… Přetížený zdravotník=nicmoc přístup…

Děkuji za šíření Nevýchovy ve zdravotnictví,máte můj obdiv a podporu…

Jsem gynekolog. V Nevýchově jsem už 6 let a od té doby se u nás doma leccos změnilo. Poté, co jsme dali do pořádku vztahy s dětmi, přišla další úroveň- Nevýchova s partnerem, Nevýchova s dospěláky.

Jako gynekoložka musím v práci řešit poměrně choulostivá témata. Ženy jako pacientky jsou dost specifická skupina :-), obzvláště pokud jsou těhotné, pokud rodí nebo jsou v šestinedělí.

Potřebují spoustu informací, potřebují bezpečný prostor, potřebují respekt. A také pocit, že za svoje tělo a zdraví zodpovídají sami. Že ony sami rozhodují, co se bude dít a jak. Snažím se s nimi hodně mluvit. Sedám si k nim, mluvím s nimi z jejich úrovně, nerada nad pacientkou stojím. Představuji se a podávám jí ruku. Říkám, co přesně budu dělat, aby se mohly připravit, nespěchám.

Při příchodu maminky k porodu navrhuji možnosti vedení porodu, na všem se domlouváme, diskutujeme. Ale zároveň nejdu přes nutné medicínské minimum a vysvěluji, že jsou určitá pravidla, která zase musím dodržet já. A pokud by to šlo přes ně, pak jí prosím o podepsání negativního reverzu. Ten neznamená, že jí odmítám ošetřit, ale zbavuje mě zodpovědnosti za její rozhodnutí nepostupovat podle doporučených postupů.

Ošetření mých dětí po vstupu do Nevýchovy vypadá takto:
Děti vědí, co se bude dít. A že to může třeba i bolet. Znají důvod ošetření u lékaře. Uznávám jejich strachy, dávám jím čas, ptám se, co by potřebovaly, abychom to společně zvládly. Vysvětlím situaci i lékaři, který mé dítě ošetřuje a případně se svého dítěte zastanu.

A po vyšetření, když přejdou ty nejhorší emoce, pokud vyšetření doprovázejí, se k danému tématu zase vrátíme. Pamatuji si, jak jsme si s mladší Klárkou hrávaly na ušní. Ona byla doktorka a já pacientka s bolavým ouškem ;-)

K náročným zážitkům vždy patřilo ošetření na ORL. (Klárka měla jednu dobu snad co měsíc zánět středního ucha). Až jednou mi moje dcerka (tenkrát 3,5 roku) doslova vyrazila dech.
Pan doktor mluvil jasně, ale klidně, a řekl mi, ať jí vůbec nedržím. Že to nic není, že se bude jenom dívat. A ukázal jí čím, dal jí ten trychtýřek do ruky na osahání. A ona pak v klidu nastavila postupně obě uši i nos a nechala se prohlédnout. Mám pocit, že jak jsem jí nedržela, nemusela najednou bojovat…

Zavést Nevýchovné principy do ordinací všech lékařů mi přijde geniální! Najednou je tam tolik klidu, pohody, respektu.. prostě spolupráce jedna radost.

Děkuji za radu, která mi moc pomohla .Dlouho jsem nad tím uvažovala ,je těžké vžít se do dětského světa .Nakonec jsem usoudila, že je zbytečné malou utěšovat a mluvit o tom jak to bude v pohodě.Tomu přece nevěříme ani mi dospělí,když se bojíme.

Co v tu chvíli potřebujeme? Přece jen to ,aby vedle nás byl někdo s koho je cítit jistota a klid a my se přestaneme bát .Proč bychom se báli ? Vždyt ten člověk vedle nás je úplně v klidu ,to přece znamená ,že jsme v bezpečí a nic nám nehrozí .

Vzpomněla jsem si ještě na citát ,který jsem kdysi četla : Být rodičem znamená ,být pro dítě majákem v rozbouřeném moři . Tak jsem o to přestala mluvit a přestala se bát a stala se majákem.

Dnes odpoledne jsem došla pro Alenku do školky, přitiskla ji k sobě a zeptala jsem se jestli bychom mohly zajít opravit ten zoubek ( jen tak mimochodem).
Alenka na to : TAK JO.

Tak jsme tam zašli a zoubek opravili . Chovala se suveréně jako by s tím nikdy problém neměla.Ještě jednou Vám děkuji

Ahoj Nevýchovňáci! Mám velkou radost, jak jsme to dnes zmákli u doktora, tak se jdu podělit. Mám dvojčata 2,5 roku. S jedním (Davidem) jsem musela do Prahy na kontrolu na sono ledvin a do poradny. S Matějem zůstala doma babička.

Asi tři dny zpátky jsme si o tom každý den po chvilkách povídali, jak Máťa zůstane s babičkou doma a my pojedeme s Dádou do Prahy autem, jak půjdeme nejprve k jedné paní doktorce, kde si lehne, vyhrne tričko a paní doktorka mu bude jezdit po zádíčkách…, jak pak půjdeme k druhé, tam mu koukne na bříško a na pinďu.

Dnes nastal den D. Kluci to hned ráno říkali tátovi,jak pojede Davídek s maminkou k doktorce a Matýsek bude doma s babičkou......Pak přišla babička,tak u jí hlásili,jak pojedeme k doktorce s Davídkem. Cesta nic moc, kolony směr do Prahy, ale zmákli jsme to. A to ani jeden s kluků auto nemilují a dost často pláčou.

Na sonu všechno proběhlo hladce, jen se mě Dáda ujistil,že ho nebudou píchat. Doktorka byla překvapená,jak drží a spolupracuje,že to dlouho nezažila u takhle starých dětí. Pak jsme šli do poradny,kde jsme dost dlouho čekali,ale i to máme zmáknuté.

V ordinaci taky super spolupráce. Dostali jsme další pochvalu a jeli domů. Jenže jsme docela cestou zabloudili. Kvůli uzavírkám a jednosměrkám jsem sjela někam bůhví kam. Řekla jsem Dádovi,že jsme zabloudili a poprosila ho o pomoc a trpělivost.

A on byl úžasný. Nejen,že byl v pohodě a klidu,ale ještě mi radil,kudy jet („asi musíš maminko doleva a pak takhle a takhle a pak to asi musíš otočit a doprava a domů…“). Pak mi ještě po cestě zpíval. Takže nakonec díky mému synovi,jsem měla docela pohodové dopoledne. A zmákli jsme to na výbornou. A Maty s babičkou taky. (Kluci jsou na mě dost fixovaní a moc často nejsou beze mě a nebo bez sebe navzájem).

Prostě díky Nevýchově jsme to dali!!!

Mila Nevychovo, musim se s Vami podelit o nas krasny zazitek :)

Moje dcera (21m) dostala pred Velikonocemi silny oboustranny zanet spojivek. Skoncili jsme na pohotovosti, kde nam dali kapicky do oci s instrukci kapat 3× denne primo do oka. No jasne, jak jinak u oci, ze…

Jenze – nase holcicka uz nekolik mesicu nesnasi vodu v ocich, takze ji nesmim potapet na plavani, vlasky myjeme s rucnikem v jejich rucickach, aby pripadnou vodu tekouci do oci mohla utirat, atd… No a ted jsme meli vykapavat…

Prvni dva dny to byla hruza. Mala strasne plakala, utikala mi, pak pevne tiskla ocicka k sobe, takze nam to trvalo dlouho a tim se to pro ni jen zhorsovalo. Vysvetlovala jsem, ukazovala v zrcadle cervena ocicka, ptala jsem se, co by ji pomohlo, takze jsme zkouseli kapat s pejskem, drzet moje vlasy, dudlika v puse atd. Hodne jsem ji objimala a uznavala pocity. Muj muz nechapal, co ji to furt vysvetluju, ze ji mam na silu otevrit oko a bude 🙈😅

My to ale moc krasne zvladli nevychovne. Nakonec jsme s malou prisli na to, ze ji pomaha, kdyz muze kapicky vyndavat ze skrine, ze si chce u kapani drzet vicko a pak lahvicku zasroubovat a uklidit. A na „vodu“ v ocich jsme nasli figl, ona nechtela mit otevrene ocicko pri kapani, bala se, a tak jsme se domluvili, ze ja kapnu a az bude kapicka v koutku, reknu ji a ona ocicko otevre, takze kapicka krasne zatece do oka. A slo to – bez place, s nadsenim, dokonce si sama kapani pripominala, protoze vedela, kdy to behem dne delame.

Kapali jsme 7 dni a skoncilo to tak, ze jeste 2 dny po tom mala chodila a plakala, tentokrat ze chce kapat ocicka… Takze jsem na novo vysvetlovala a ukazovala ted uz bila ocicka, ze jsou zdrava a kapicky uz nepotrebuji 🤗😂

Nejvic me potesil muj muz, ktery mi rekl, ze nechape, jak jsme to spolu udelali a ze je prekvapeny, ze to jde bez breku.

Nevychovnych uspechu mame vic, ale tenhle je pro me nejsilnejsi a tak jsem se o nej s Vami chtela podelit a taky moc podekovat, ze to diky Vam muzeme „mit jinak“ 🙏🏼🌸🌈

Moc Vas vsechny pozdravujeme,

Mila Nevychovo,jdu se podelit o uspech u zubare(kaz u 4.5lete dcery).

V zari to byl horor na hodinu s podobnym problemem jako nyni,tak jsme sly rano obe lehce vystresovane😄 Ale vse jsem ji popravde vysvetlila,co ji ceka a jak to udelat,aby to bylo,co nejrychleji za nami (vydrzet to a mit,co nejvic otevrenou pusu).

Chtela mit sebou plysaka a sedet mi na kline – nebyl problem☺. A svete div se, za 10 minut bylo hotovo😊.

Trochu zaplakala u injekce,pak par vterin uzkost z vrtacky, tak zubar rozhodl, ze to vyskrabe lopatickou, to bylo v pohode. Pak 5 vterin vrtal na docisteni-to bylo uz taky v klidu a na plombovani uz se smala😊 

Pry se priste bat uz nebude, ze vi, ze to zvladne😄 

Take pristup mladeho pana zubare byl na jednicku. Vse dceri vysvetlil a vzdy popisoval,co ted bude delat a proc a jestli je to v pohode. Dcera mu pak sama podekovala a rozloucila se s usmevem😍

Já děkuji za Nevýchovu 🙏🏻
dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí – já dlouho neřídila a s prckem 17m ještě vůbec. Zvládnul to na jedničku..

Vše jsem mu vysvětlila, řekla mu i že se bojím řídit. že bych potřebovala jeho pomoc, aby mě hlídal. Že se opravdu bojím a budu se muset soustředit.. Má novou sedačku, jel v ní jen jednou, tak jsem se i bála aby neplakal že do ní nechce jako když tam měl jít poprvé. Ale řekla jsem co potřebuji, odsouhlasil to placákem a fakt ani nepip.. Koukal z okna a hlídal 🤗

A o doktorce jsem mluvila od včera.. Postupně. ještě tam u ní jsem mu říkala, že se nejdřív koukne na ekzem, že potřebujeme aby ho to už nesvedilo protože to musí být pro něj nepříjemné, a pak že udělá pich.rekla jsem že to pichne a možná to zaboli.ale že tam budu a zvládneme to spolu..

Trochu plakal, ale nebyl to takový ten nepřipravený hysterak co jsme slyšeli z ordinace po nás. Dostal pusu, dali jsme si placák že jsme to zvládli, dostal banán a frčeli jsme dom…

Díky díky díky ❤️

Dobrý deň… Chcela by som sa poďakovať Nevychove…vcera som bola s 3 ročným synom u zubarky mal kaz na prednom zube, 1 deň som mala čas ho pripravovať na návštevu podľa výchovy Nevychovou…

Syn si dal vŕtať, blombovat úplne bez problémov, najprv mu chceli dat premedikacia, lebo neverili, žeby to zvládol, ale som povedala, že je pripravený a ma mu zubárka ukázať a hovoriť, čo bude robiť…

Vydržal sedieť 15 min s otvorenými ústami… Takže ďakujem moc…

Rýma u nás – po stopadesáté… 😁

Áně se rozjela zase rýma a plný nos. 🤦🏼‍♀️🤷‍♀️ Mořskou už stříkat nemůžeme, páč musí mít pauzu. 
Nedávno jsem se bavila s kamarádkou a že s dětma jede konvičku. A páč uz jsem bezradná, tak jsem jí vytáhla že šuplíku. 

Když se šla Áňa koupat (4r):
Já: Aňulko, potřebovala bych ti vypláchnout nos konvičkou. Nebolí to, jen ti může být nepříjemný, že se ti naplní nos vodou. Ale druhou dirkou ti zase vyteče. Ukážu ti to, jo? 
Áňa: tak jo, mami. 
Já: jdu to teda připravit

Áňa se vykoupe vyleze z vany, ukážu jí, jak se to dělá a po chvilce “tanečků” jdeme na to.. Áňa to zvládla SKVĚLE!!!!! Spolupráce jak s dospělákem!! 😁😘❤️
A ještě to komentovala – jééééé, to je jako úplný potůček.. 😁😁  Jen mě bolelo bříško, jak jsem ležela na tý vaně. Příště tam dáme stupátko. 😁 A rovnou si ho tam donesla. 😉👍🏻

A pak přišla třešinka na dortu!!!! 
Áňa sama od sebe (asi po 10min): mami, ale vůbec to nebylo nepříjemný! Proto, že jsi mi řekla, jak to uděláme, tak to nebylo nepříjemný!

😲 Takhle jsem asi vypadala, páč 1.její reakce asi po 10min a za druhé – DÍKY, díky Vám to jde úplně na pohodu!!!!!! 😁😁😁 Díky vzájemné důvěře!!!! 😍 Jsem šťastná, že nám umožňujete podívat se věci dětskými očima! Spoustu věcí jsem díky Vám pochopila!!! 

A díky Vám jsme cca před měsícem úplně v pohodě zvládli s dvojčaty (4r) odběr krve!!! Prostě v pohodě!!! Bez řevu, praní se s dr nebo hysterie!!!

Díky, díky, díky, díky!!! Bez Vás by bylo vše jinak!!! ❤️❤️❤️❤️

Milá Nevýchovo, dnes jsem musela se synem (6 let) k lékaři a měla jsem možnost si vyzkoušet nový přístup – nevýchovný.

Nevím, zda jsem udělala všechno úplně správně, ale rozhodně jsem se cítila mnohem lépe, než kdykoliv předtím a i přesto, že syn plakal, protože se bál, tak jsme to nakonec zvládli.

Nebála jsem se dnes požádat lékaře o strpení, nebála jsem se požádat o citlivější přístup a světe div se, šlo to a s pochopením a v pohodě! Moc děkujeme!

Můj Martínek (14M), dnes dostal dvě očkováni naráz. Vždy když jsme k paní doktorce přišly, tak stále řval a řval a řval a to i když se mu nic nedělo. Dnes to bylo jinak.

Ráno jsem mu řekla, že půjdeme k paní doktorce a dostane dva píchance. Vysvětlila jsem mu, že je očkováni důležité a popsala mu jak to bude probíhat a také, že to bude bolet.

Po svačině jsme vyrazily.

V ordinaci byla holčička a strašně plakala. Říkám Martínkovi, víš, ta holčička se asi bojí a proto pláče, jestli potřebuješ také plakat, tak to vůbec nevadí.

Pořad jsem čekala, že začne natahovat, ale nic. Znovu jsme mu zopakovala, že bude píchanec a že to bude chvíli bolet a taky, že budu celou dobu s ním. Přišly jsme do ordinace a Martínek byl v pohodě. Sestřička chystala vše potřebné k očkováni a já Martínkovi vše popisovala.

Když přišlo na věc, tak jsem mu řekla, že to teď bude chvíli bolet a že ho budeme se sestřičkou držet. Samozřejmě plakal a já mu pořad opakovala do ucha, jsem tu s tebou. Po zalepení, přestal plakat a šup druhá noha. Rychle jsem mu řekla, že ještě jeden píchanec a šli jsme na to. Pláč a já mu šeptala, jsem u tebe.

Po zalepení konec pláče. Pochválila jsem ho a řekla, že ho posadím, abych ho mohla obléct. Chtěla jsem ho položit, ale raději jsem se zeptala a to nechtěl. Tak jsem ho v sedě oblékla, vzala věci a šly jsme do čekárny. Po celou dobu byl naprosto klidný a já málem praskla pýchou, jak úžasné dítě mám.

Nevýchovo, moc mi pomaháš zvládat mateřství.

Děkuji 🥰

Na to jsem byla fakt hrdá.

Byli jsme od září doma – Samík začal chodit do školky, takže klasika – týden ve školce, týdny doma s rýmou a dávivým kašlem jak blázen. Jenže tím, že máme doma miminko, které začalo mít ten samý dávivý kašel v noci, jsems se bála, zda nedotáhl něco horšího než jen kašel a rýmu, protože jsme se toho nemohli zbavit všichni. Běžné volně prodejné léky nezabírali, takže jsme se nechali testovat i na krev a výtěry.

Opotila jsem se, když jsem věděla, co Samíka čeká. Výtěry dobrý, ale krev… Tak jsem velmi opatrně začala vysvětlovat se strachem, a viděla tu nedůvěru v těch jeho očích, že mu něco tajím. A taky měl pravdu… Tak nic, s pravdou ven…

„Sami, kuckáme už dlouho, potřebujeme vědět, jestli sme zdravý nebo ne. Paní doktorka musí vzít krev, aby to zjistila“.
„Co je to krev?“ Uff.
„No, to je taková vodička, co máš v těle, co krmí třeba srdíčko, plíce, aby mohli dýchat“.
„a jak je krmí?“
„nosí jim vzduch a baštu, když ty dýcháš, tak jim přinese ten vzduch a když jíš, tak jim přinese třeba kus řízku“ Uff. Jsem dobrá :D
„Řízek?“
„Jo“.
„a jak mi tu krev vezme?“
„no, takovou jehličkou trošku píchne“
„já nechci“ natahoval na pláč.
„Já vím, že se bojíš, ale viděl jsi mě? Mě taky posledně brala krev. Není to příjemný, ale píchne to jako komár. Komár už tě píchnul. Pamatuješ? Bolí to asi takhle"a štípla jsem ho trochu do ruky.

No, proběhl další výslech, uklidnil se.

Do ordinace doslova nakráčel jako vítěz s tím, že teda jde na tu krev a že se vůbec nebojí. Ve 3,5 letech. Paní doktorka fakt koukala. Dal jí obě ruce, pak se trochu lekl desinfekce, tak jsem mu vše popisovala, co se děje,že teď to nebolí, teď to potře, a teď to trochu ďobne. Pak, když se blížila jehla, tak řekl jen, že se bojí, tak jsem ho k sobě přitiskla a řekla mu, ať se nebojí, že tam jsem s ním. Když pak viděl tekoucí krev z tzv. "motýlka“ – jehla s hadičkou a křidýlky, tak byla trošku panika, ale jen slovně říkal, že se bojí, že ho to bolí, což už moc nemohlo, ale ujistila jsem ho, že to je vše, co bolelo, teď už jen paní doktorka trošku té krve dá do zkumavky a žádné další píchání nebude. Přelepili a dobrý. No stres.

Doma jsme si ještě pustili Byl jednou jeden život o krvi, aby věděl vše a povídali si o tom. Díky za návodné audio, hrozně to pomohlo. Bez toho bych ho asi jen lapla a držela jak tygra. Takhle jsem ho skoro nedržela vůbec, jen seděl vedle mě.

Idem sa aj ja pochvalit :) Dnes sme bravurne zvladli navstevu u dr.! Pred Nevychovou by som mu dopredu nic nevravela, len ho tam doniesla a opakovala mu, ze to nic nie je, ze dr.nic nespravi… A vyzeralo to tak, ze rev uz pri popocuvani a cely cas, ze sme sa s dr.ani nepoculi. Ale som si uvedomila, ze z jeho pohladu je to uplne inak!

Povedala som mu, co ho caka, co bude dr.robit a ze viem, ze to nema rad a ani ja tam rada nechodim, no potrebujem, aby sme to spolu zvladli. A ak to bude neprijemne, budem tam s nim. Opakovala som mu to aj pocas vysetrenia, co sa robi a ze som s nim.

Necakala som, ze to tak pochopi :))) Zmakli sme to bez placu a na zavere este „pokecal“ s dr. :) som neskutocne hrda!!!

Vztah k dětským pacientům změnilo v prvé řadě mateřství jako takové, v druhé řadě Nevýchova, která stála na počátku mé kompletní osobnostní proměny (velké díky Vám!). Určitě se změnila volba slov, posílilo parťáctví, vstřícnost, vysvětlování, trpělivost, taky pochopení nároků a požadavků rodičů.

Zavést Nevýchovu a šířit osvětu? Jednoznačně ano. Určitě to zlepší vztah lékař/pacient, lékař/rodič (o tom není třeba spekulovat/dis­kutovat). Myslím si ale, že ne vždy se dá aplikovat. Zažila jsem hodně situací, kdy to prostě nejde (při akutních zásazích), někdy je prostě nutno zasáhnout okamžitě anebo provést něco bez přípravy z důvodu časových dispozic. Tak to prostě je.

Ale určitě se dá pracovat na minimalizaci „nutného“ okam­žitého postupu :) Sama jsem s dětmi začala více mluvit, vysvětlovat, připravovat, říkat pravdu, říkat své pocity. Návštěva lékařů u nás nebývá traumatem, troufnu si říct, že to zvládáme v pohodě včetně očkování. Přeji hodně sil, nápadů a nových nevýchovných rodičů i zdravotníků.

Včera jsem dostala od kamarádky odkaz na Vaši stránku, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Vpadla jsem do rodičovství přesně před 9 měsíci, mám chlapečka Vojtíška. Už od začátku v sobě řeším jak na to, jak být dobrý rodič.

Váš včerejší webinář pro mě moc znamenal, jsem ráda, že jsem si jej mohla poslechnout. Ne­mohla jsem usnout a i přes to, že syn si dneska teda pospal až do půl osmé, tím pádem i já jsem mohla pospat, já byla hore od 4. hod. a pročítala Vaše stránky, facebook, vše co šlo… Velké děkuji!

Jeden příběh ode mě..
Jeli jsme se synem k doktorce na preventivní prohlídku, máme to tak 15 minutek autem, a jak to u nás bývá, auto se rozjede a Vojtíšek zavírá oči. Když jsme samozřejmě dojeli a já ho musela přemístit z vajíčka do kočárku, probudila jsem ho a začal plakat.

Pevně jsem ho objímala a řekla mu… Já vím, já bych taky plakala a měla špatnou náladu, když by mě někdo vzbudil, moc se ti omlouvám. 
A v ten moment se ode mě odtáhl a usmál se na mě. V klidu jsem ho přemístila do kočárku a k paní doktorce jsme šli s úsměvem…

Musím na sobě hodně pracovat a těším se teď, že mám motivaci! Děkuji!

Milá Nevýchovo, děkuju! Dnes jsme díky tobě zvládly s dcerou odběry v laboratoři. Bez tvých úžasných rad a podpory bych dřív vůbec nevěděla, jak se s tím poprat.

Po dlouhé době situace, která mě opět utvrdila, že to má obrovský smysl a sílu. I když někdy mám pocit, že už nemůžu, tak za tohle to stojí!

Jak to proběhlo: S dcerou (15 měsíců) jsme se o návštěvě bavily už den předem a pak různě během dopoledne a cestou do laboratoře. Řekla jsem jí, co se tam bude dít, že to bude trochu bolet a že budeme celou dobu spolu.

Následně v čekárně i v ordinaci vše ok. Když sestřička brala krev mě, bylo vidět, že se to dceři nelíbí, že má o mě strach, ale byla v klidu a koukala z náručí, jak mi odebírají krev. Pak byla řada na ní.

Nejdřív stěry z nosu a pusy – naprosto bez problému. Pak přišel na řadu odběr krve z ruky. Sestřička zavolala další dvě, aby jí „pomohly držet dítě“. To bylo něco, co jsem nečekala, takže když do místnosti přišly 2 dámy, které se představily jako „hodné tety“ a začaly hned od dveří na dceru šišlat, dávat jí hračky a odvádět pozornost, začala přirozeně brečet.

Řekla jsem jim, že hračky nejsou třeba, že stačí, když to uděláme rychle, abychom mohly jít. Dceru jsem držela v náručí a přes již mírně infantilní štěbetání sestřiček (které to určitě myslely dobře ) jí říkala, že jsem tady, že to bude trochu bolet, ale že je to důležité, aby držela ručičku, abychom věděli, jestli je zdravá.

A ať klidně pláče, že úplně chápu, jestli jí je nepříjemné, že ji drží za ruku. Dcera plakala, zabořenou tvář do mě, aby nikoho neviděla, ale nijak se nevzpírala. Bohužel to trvalo trochu dlouho (nešlo najít žílu, pak náplast ), ale nakonec hotovo a odcházíme z ordinace.

Dcera trochu uplakaná, ale celkem už klidná a já se dmula pýchou. Myslím, že by z toho mohla být velká scéna a šok. Ale takhle to bylo jen trochu pláče z nečekaného příchodu dalších lidí. A klobouk dolů před tou mojí malou, jak ustála to, jak se na ni sestřičky v dobré vůli sesypaly.

Omlouvám se za délku, ale mám potřebu to zde sdílet. Po dlouhé době opravdu situace, která mě opět nakopla. Takže díky a nevzdávejte to, stojí to za to!

Jsem také zubařka a nevýchovná máma v jednom. Musím potvrdit, že vlídný a respektující přístup skutečně funguje i v ordinaci a dokonce i na děti, které na to z domova evidentně nejsou zvyklé.

Například minulý týden jsem musela trhat rozpadlý zub s celými kořeny u 8-letého chlapečka, byl oteklý a zoubek prostě musel ven, protože takový stav může být při ponechání i život ohrožující. V takových situacích často musíme, i když nechceme, přistoupit k řešení „na sílu“, když dítko prostě nejde přemluvit.

Tentokrát jsem ale moc pyšná na chlapečka, protože to zvládl a i prestože věděl, že ho to bude bolet (anestezie v takto velkém zánětu špatně zabírá, dali jsme největší bezpečnou dávku a přesto tam byl zbytkový cit), sám od sebe otevíral pusinku a nechal mě postupně vytáhnout všechny tři rozpadlé kořeny.

Vždycky se rozdýchal a až byl připravený, otevřel. Samozřejmě plakal, křičel, mačkal mamince ruku, ale dostalo se mu ze všech stran pochopení, času, kolik potřeboval, a samozřejmě vysvětlení, proč je to nutné, a zcela dobrovolně se nechal ošetřit.

Před nevýchovou by mě nikdy ani nenapadlo, že toto je možné. Na škole nás učili tyto situace řešit co nejrychleji a ideálně dítě " oblafnout", aby nás do pusy pustilo. Naštěstí u nás v ordinaci víme, že to jde jinak a je to pro všechny strany lepší a bez ztráty důvěry pro další návštěvy.

Od webinara o zubkoch sme cistenie zacali brat uplne inak, zabavnejsie, odlahcenejsie. Niekolko tyzdnov sme dokonca (ne)cistenie ignorovali a potom nastala ta zmena.

Samko (2 aj 10 mesiacov) nam teraz sam pripomina ze mame vycistit zubky a aj ked nepripomenie nema s cistenim problem.

A dokonca sme boli aj prvykrat na kontrole u zubara minuly tyzden. Pripravovali sme sa na to doma, nacvicovali co bude zubar robit a Samko vedel co cakat.

Aj ked mi povedal v cakarni ze sa boji tak prekonal svoj strach a bez nasilia drzal pekne otvorene usta. Zubar mu okrem pozretia aj fukal a pichal palickou do zubov a Samko to super zvladol.

Dakujem moc za vasu pracu!

Milá Nevýchovo,

workshop o doktorech byl pro mě ze všech asi nejzásadnější a moc za něj děkuji!!!

Měli jsme za sebou píchání ouška na pohotovosti a zážitek otřesný, přesně, jak popisujete, nevěděla jsem, co dcerce říct, nechtěla jsem, aby mi plakala celou cestu v autě, takže jsem lhala, snažila se ji obalamutit (však je ještě malá), a tím pádem narušila naši vzájemnou důvěru, čímž jsem způsobila její další panické chování na jakékoliv další, i banální kontrole u lékaře.

Po audiozážitku, při kterém jsem doslova brečela (sama mám naprosto stejně otřesné zážitky ze svého dětství), jsem s Verunkou začala jinak, nevýchovně.

No a další kontrola na ušním? Proběhla tak hladce a v klidu, Verunku jsem já ani sestřička nemusela držet – poprvé v životě!!! Dali jsme to bez pláče (Verunka), bez kopání nožiček, naprosto v pohodě a s úsměvem!

To jsem pro změnu obulela zase já, ale tentokrát až mimo ordinaci i čekárnu, a to dojetím, že Nevýchova je prostě BOŽÍ!!!

Máme dcérku Adelku 2r4m, v kurze sme od jej 3mesiacov, väčšinou sme v kľude, je veľmi vnímavá a rozumná. Nepamätám si na nejaký väčší problém. Včera sme zvládli, úplne nádherne, návštevu zubára s 20minutovým ošetrením. Samozrejme vedela do čoho ide a čo má čakať , všetko som jej tlmočila(zubárka Poľka). Na konci si vypýtala obrázkový lístok s ďalším dátumom a v aute mi povedala že je to dobrá zubárka!

Okolie nás vníma zvláštne. Mňa ako niekoho kto musí stále vymýšľať a byť stále iný ako všetci a Adelku ako extra dieťa, s ktorým nemám vlastne žiadne starosti. Po väčšine úspechov zahlásia niečo v zmysle: veď Adelka! To by náš nezvládol. Ale keď vidím tie obrovské rozdiely vo vnímaní detí, prístupe k nim, komunikácii, myslím že minimálne tak ako my sa môže mať väčšina. Som šťastná! Ďakujem Vám

Chtěla jsem moc poděkovat za „návod“ na to jak zvládnout návštěvu zubaře bez slzicek. Při preventivní prohlídce nám paní zubařka rekla, že náš Mareček (4roky) má tři kazy.

O jednom jsme věděli, ty další byla perlička…jak to zvládnout, bez problémů a újmy na psychice???? Měli jsme na přípravu 14dni.

Když se nam s Márou chtělo, hráli jsme si na paní zubařku. On si lehl na křeslo, já mu místo odsávačky dala do pusy brčko, vzala jsem si lžičku a kartáček na zuby a snažila jsem se dělat zvuk vrtačky. Pak vse vypláchnout (jako), otevřít, zavřít, zalestit.....prostě vse, na co jsem si vzpomněla.

Včera (den před vrtáním) mě napadlo se zeptat: a mám s tebou jít já nebo taťka. Odpověď: taťka. Říkám si, uvidíme ráno. Ráno vstavame, otázka, s kým půjdeš? S taťkou.

Při odchodu: mami já tu vrtačku asi nezvládnu… Já: zvladnes, verim ti. Jako ty si věřil mne, že dokážu řídit dědovo auto. (Den předem).

Uplynulo 45 min a byli zpět s vyvrtaným zubem a nejpysnejsim čtyřletým klukem a tátou a maminkou, která byla dojata, když mi Mareček řekl, že jsem tu vrtačku předváděla správně 😀

Ano, museli jsme jet do hračkárny koupit nový traktor, který jsem mu slíbila. Ale lepší než bonbóny a další kaziky. Teď už ho čekají jen dva úplně malinký, takže ty zvládne mezi dveřmi 😉

Děkuji za to, že jste mě naučili jednat s mými kluky (máme ještě jednoho chlapečka 1rok) na rovinu. Pomáhá mi to ve více případech, ale dnešek byl ukázkový.

Ja ani neviem, ako by som vám mohla poďakovať. Síce nemám zakúpený kurz, sledujem iba bezplatné webináre, ale i tie my neskutočne pomohli.

Syn Dominik má 3 roky. Doteraz našťastie nebýval veľmi chorý, takže na lekárov veľmi nebol zvyknutý. Nedávno ochorel a vybrali sme sa k lekárke.

Doma som mu všetko vysvetlila a pripravila som ho na to, čo ho čaká. On tak krásne spolupracoval 😍. Krásne otváral ústa, nechal si urobiť ster z hrdla a lekárke ukazoval prst, že mu môže zobrať krv.

Dnes nás poslala na röntgen pľúc. Doma som mu ukázala na youtube video ako taký röntgen prebieha, aj sme si to nacvičili. Prišli sme na vyšetrenie a on krásne spolupracoval.

Stála som pri ňom a videla som mu na očiach strach ale bolo z jeho pohľadu cítiť, že mi dôveruje. Bol to pre mňa tak úžasný pocit ❤️

Veľmi by som vám chcela poďakovať, aktuálne som v kurze v druhom týždni o dôvere, ten zážitok u doktorky bol veľmi silný.. a zrovna sa nám aj hodil, 5 ročný syn začal zvracať, zostal dehydrovaný a museli sme k doktorke a potom aj do nemocnice..

Aj keď si poplakal, bál sa, ale prišlo mi to veľmi fér, že som mu otvorene povedala že čo ho asi čaká, že to môže aj trošku bolieť, jednoducho všetko som sa mu snažila dopredu povedať a myslím že sa tak cítil lepšie, že aspoň trošku vedel čo ho čaká…

Ja sama som povedala že neviem úplne čo mu všetko budú robiť a že aj ja sa trošku bojím ale budeme spolu a budem ho stále držať za ruku..A zvládal to naozaj perfektne… Ďakujem

Chcem sa s vami podelit o krasny zazitok s mojim synom Nicom (2r8m).

Vcera sme boli s nim a jeho mladsou sestrickou Miuskou (8m) u doktora na poradni. Oba dostali aj vakcinu proti meningokokom. Deti ako vzdy som na tuto udalost pripravovala niekolko dni vopred a Nico sa uz docela tesil ;)

Ked sme vosli dnu do ordinacie Nico si dokladne vsetko prezeral. Kedze mame vyborneho doktora tak mu krasne vysvetlil, co sa bude diat, nijako na neho netlacil a neponahlal a Nicovi sa to velmi pacilo.

Ked na rad prislo ockovanie, pan doktor mu tiez vsetko ukazal, vysvetlil a dovolil mu dokonca si nalepit tu nalepku do ockovacieho preukazu. Ked videl ihlu som na nom videla, ze trocha zneistel, tak som ho objala, povedala mu, ze nevyzera to, ze by to malo byt priemne, co? On mi prkyvol.

Uistila som ho, ze to je v poriadku, ked sa troska boji, ze ani ja to nemam rada, a ze stale budem pri nom. Ked doktor isiel mu to pichnut tak statocne nastavil rucicku, na druhu ho to troska zabolelo tak sa silno pritulil, ale ani neplakal.

Na koniec povedal, ze to bolo vcelku fajn :) potom prisla na rad Miuska a kym sme odisli tak doktor nas velmi chvalil, ze mame skvely pristup k vychove a ze je vidiet ze nam deti veria :) a ze vraj aby sme si otvorili poradnu pre rodicov hned vedla jeho ordinacie 😀 

Velmi to potesilo a na synka som neuveritelne pysna 🥰

Dobry den, chtela jsem vam moc podekovat a rict, ze to, co delate ma smysl a pomaha. Vcera jsme se ctyrletym synem absolvovali prvni odber krve a naprosto na pohodu.

V pondeli vecer jsem mu vsechno vysvetlila, priznala, ze pichnuti bude bolet, co se bude dit, natrenovali jsme si to a samotny odber byl hracka. Vzal si s sebou plysoveho kamarada, ktery mu to pomohl zvladnout, dle jeho uvazeni.

Sestricka u detskeho lekare byla vice nez prekvapena, jak to slo lehce a ze byl syn tak statecny. Timto vam za sebe a hlavne za syna dekuji ❤️

Ahoj všem, teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvali, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobností a rovnocené,ale ve vypatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali.Zajeté koleje od rodičů a okolí – ikdyž člověk v nitru věděl, že takto to nechci

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz na Nevýchovu. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám, musely jsme jit na odběry krve – děsně se bála a nechtěla. Týden jsme to odkládaly. Povídaly jsme si o tom po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe.

Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda. Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela, když jsme zastavily krvácení a naslepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školy, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, krupky napůl s brachou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na spravné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi a také na setkání s nevýchovnými rodiči. PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitřní klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Nevýchovo, děkuju a u toho se dmu pýchou. Moje dcera (2roky a 1/4) dneska u zubaře vůbec neplakala, nechala si vyčistit zuby i prohlédnout. Podle nadšeného doktora byla nejhodnejsi pacientkou za poslední rok. Byl tak vyplesklej, že jí dal plyšovýho slona!

Dobrý den, chci se podělit o dnešní zážitek. Se synkem 13m jsme dnes byli na očkování. Zatím snad vždy byl celkem pláč, avšak dnes jsem mu už od rána říkala, že pojedeme k paní doktorce, kde dostane „džiganec“, který sice píchne a zabolí, avšak je důležitý.

U paní doktorky jsem se k němu naklonila a říkala mu do ouška, co se bude dít a světe div se, on se na paní doktorku u vpichu pouze zamračil a nic. Hned si pak dál hrál a paní doktorka i se sestřičkou koukaly a nemohly si ho vynachválit ❤️

Sice ještě všechno není ideální, ale snažíme se a to se cení. I MALÝ ÚSPĚCH JE ÚSPĚCH 🙂 

Díky Nevýchovo za jiný pohled na svět nejen s těmi našimi malými parťáky ❤️

Milá Nevýchovo,
dnes jsme úspěšně absolvovali návštěvu u zubaře.

Náš Ondra (4,5r) nemluví, snadno jde do afektu a je citlivý na stres. Než jsme vešli do ordinace, slíbila jsem mu, že budu celou dobu s ním.

V ordinaci se ke mě tisknul a schovával mi hlavu do ramene. Sedla jsem si s ním do zubařského křesla a zeptala se ho, jestli se bojí. Tiše přikývnul.

„Já se taky bojím. Co kdybychom se chvíli báli spolu?“
Rychle zvednul hlavu a zahleděl se mi do očí. Pak se zase schoval. Tak jsme se tak společně chvíli báli.

„A teď se spolu bát přestaneme, co ty na to?“
Opět tiché přikývnutí.
„Tak, já už se nebojím. Až budeš připravený, řekni.“

Po chvilce Ondra zvedl hlavu, otočil se na paní zubařku a otevřel pusu.
Celá návštěva netrvala ani pět minut!

Pro nás to byl malý zázrak. Jsem přesvědčená, že to fungovalo proto, že jsem byla k synovi upřímná – opravdu se zubařů bojím. A ten čas na uklidnění jsem dopřála nejen synovi, ale i sama sobě.

Když jsem mu pak šeptala do ucha, že už se nebojím, skutečně jsem to tak cítila. Děti totiž vždycky poznají, když na ně hrajete habaďůru. Nerada bych, aby si nezaujatý čtenář řekl: „Jasný, naučím se pár magických vět…“

Díky ❤️

Kurz Nevychovy jsem nam nadelila pod stromecek, kdy nasi holcicce bylo 18m a uz tenkrat jsem litovala, ze jsem ho neznala driv.

Manzela jsem musela trosku popostrkavat, ale zvladli jsme spolu projit celym kurzem, bylo nekolik aha momentu, ale zasadne jsem si porad rikala, ze je spousta prace pred nama (a urcite i bude) :), ze nam to drhne a porad nenastalo to 100% prepnuti, ale nejvetsim otevirakem mych oci byl vcerejsi zazitek od pediatra, se kterym bych se s Vami chtela podelit.

Bylo to nase prvni ockovani (21m), kvuli jistym zdravotnim problemum odlozeno. Kdyz pominu, ze jsme cekali 45minut (coz mi nevadilo), tak uz prvni uspechy jsme sbirali pred ordinaci, kdy dve maminky nezavisle na sebe mluvily na sve deti stylem:
,,Nebrec, ses uz velkej predskolak, divej jak holcicka se neboji, neboooooj to prece nic neni, prestan se me tak drzet, necouvej, sed v klidu…”

Vite co? Tohle mi fakt otevrelo oci, chtela jsem jit za tema detma a rict jim, ze chapu ze se boji a ze to i trosku bude bolet, ale ze jejich mama tam s nima celou dobu bude.

Nase holcicka byla v klidu, porad jsme ji rikali, ze jsme s ni. No ale k veci, prisli jsme do ordinace, Mudr. ani nezvedla oci jen nas pozdravila a prehrabovala se v papirech a pocitaci, rekla at si sednu a malou si posadim.

Poprosila jsem ji, jestli by nam mohla rict co se ted bude dit a jak to bude, tak na me vyjela, ze co jako chci vedet? Ze ted ji naockuje a za 2m zase.

Tak jsem ji rekla, ze chceme vedet, co se bude dit, tak jen vyznamne prokroutila oci. Mala ji donesla zviratka na ukazani (doma jsme se pripravovali), no a ono prd, pani doktorka nemela ani 10sekund ji pozdravit a podivat se na lva s konem :D.

Zavelila drzte ji pevne a me se stahl zaludek, proc bych ji mela drzet pevne, kdyz se vubec nebrani? Tuto vetu pouzila jeste 3×.

A zacla se mermomoci drat do pusinky drivkem, tak jsem se chopila iniciativy a zacla Sofi vysvetlovat, co ted pani doktorka dela a ze potrebuje videt pusinku. Nakonec se povedlo bez place.

Jde se ockovat, vyslecte ji, polozte na pult a az reknu budete ji drzet ruce i nohy…uf tak to ne, rekla jsem si uz sama v sobe predtim, ze chci aby ji ockovala na me.

Zeptala se, zda bych si ji mohla dat na klin. Se sestrou se na me podivali jako kdybych ted spadla z vesmiru a rezolutne rekli ze ne, ze to nejde, ze ji neudrzim.

A v ten moment jsem si vzpomnela na pribeh z Nevychovy, kdy si tatinek polozil holcicku na sebe pri ockovani. Hned jsem se zeptala, ze si lehnu a ona na me, jestli by to tak slo.

Uprimne ty obliceje co byly nikomu nepreju, ale souhlasily…ja si lehla, mala na me a tim ze sestra ani doktorka nic nevysvetlovaly jen delaly, tak jsem rychle chrlila, co se deje a bude dit.

Bylo mi jeste 5× durazne receno at ji pevne drzim a manzel at ji drzi nohy, nechtela jsem ji svirat ani nebylo potreba. Zacala plakat, az doslo na pichnuti a tomu rozumim, to boli.

Vite, a tento zazitek mi asi do konce zivota zmenil zivot. Ja pri audiu o duvere, kdy byl zazitek s pichanim ousek, strasne plakala a tohle pro me bylo jako vyleceni.

Neskutecne Vam za to dekuji, ze hojite detske duse a i ty dospele.

Krásný zážitek z porodnice:
Mám malého Jeníka (6 týdnů). Maminky to asi znají – v porodnici vás učí budit po třech hodinách, přebalit, krmit… Stalo se ale, že mi malý usnul hodně pozdě. Tak pěkně spinkal, že jsem ho prostě nebudila. Vzbudil se o hodinu později (4 hodiny po jídle). Já teda že ho přebalím, nakrmím. Už měl hlad. V tom sestřičky ohlásily dětskou vizitu.

To znamenalo nachystat dítě a čekat. Já netušila, že ta vizita přijde až za půl hodiny. (Nutno říct, že ze zdravotních důvodů nekojím. Od začátku chystáme příkrmy, neměla jsem možnost jej nakrmit z prsu.) Tak jsme čekali. Malý nahatý, přikrytý peřinou, hladový. Hladila jsem ho a povídala.

Jak jej chápu, jak vím, že má hlad, a jak mě to celé štve, že teď nemůžu nic dělat. Jak musíme počkat na paní doktorku, že jej vyšetří a pak hned půjdeme chystat jídlo. Proč to píšu – Jeník skoro vůbec neplakal. Jen občas zaprotestoval. Když přišla paní doktorka, celé vyšetření byl úplně v klidu.

I paní doktorka se divila, jak je klidný. Pro mě to tehdy byla a pořád je velká věc a důkaz, že malé děti rozumí, co říkáme. A že je krásné a důležité s nimi být v té dané situaci. 

Nevychova milujem vás ❤️ 

Aj keď v poslednej dobe som sa dlho k vam nedostala mám nový kurz a nie a nie prejst cely. Mame skvele dni aj horšie dni. Ale dnes to bolo u mna na slzičku❤️

Mladšia 2 ročná mala ockovanie a staršia 4 ročná: mami ja musím ísť s vami potrebujem ju držať za ruku a citit s ňou že to bude troska bolieť ale zvládneme to spolu ❤️❤️ aj jej to takto vravela ešte doma a mal sa tesila

Aj tak bolo. Mala troska zaplackala objali sme sa všetky tri a staršia jej vraví Lubime ta veľmi bude to dobre. A bol hneď usmev❤️❤️
Milujeme vás

Opět skvělé zážitky a návraty do dětských pocitů díky Nevýchově. Uvědomila jsem si, kde nám to ještě hapruje a jak ještě posílit komunikaci. Nejen s dcerou.

Minulý týden jsme měli několik krásných zážitků. Třeba se nechtěla oblékat doma a nám v tom nebylo uplně dobře. Tak jsem jí popsala, že mám strach, že bude nemocná, když bude lítat doma nahatá. Odpověděla, že chce být nemocná, aby mohla jít k panu doktorovi. Tak jsem jí odpověděla, že k němu může jít i jako zdravá. Můžeme si hrát na doktora. Ale i tak by bylo fajn se obléknout, protože za doktorem nechodíme nahatý.

Během chvíle se oblíkla (předtím jsme se snažili domluvit třeba hodinu a půl – stylem, nešlo to domluvit se, nechali jsme ji být). A poté začala dvouhodinová hra celé rodiny na návštěvu u pana doktora, pak společná diskotéka a tančení. Skvělý zážitek. Když se z problému stane hra.

Katko a celý týme Nevýchovy, několik workshopů, kterými jsem s vámi prošla, byly pro mě zásadními, hlavně kvůli mně samé.

Máme 20měsíční dceru a od jejího narození jsem si připomínala svoje sliby z dětství, že já na svoje děti jednou nebudu taková a maková… a tak spolu máme krásný vztah. Já si s ní zpětně prožívám svoje dětství a chápu pomalu svoje naučené vzorce a proč se cítím tak nebo onak v dané situaci.

A díky vašim workshopům se vše jen urychluje a je víc konkrétní, tenhle poslední jsem celý probrečela a došlo mně, jak musím u doktora být teď sama sebou a oporou pro moji malou lásku. Cítím teď sílu a chápu proč jsem se do teď sama u doktora cítila spíš upejpavě s pocitem, že musím poslouchat na slovo a ještě být vděčná…

Vím, že když pomůžu mému vlastnímu dětství se oklepat od nánosů, které mně nesedí, tak může být náš vztah ještě krásnější a nejen s Amálkou, ale i celým okolím.

…byla jsem s malou u paní doktorky a tak jsme se bavily o tom, že s malou je těžká domluva a ona mi říká, že na internetu je taková dobrá stránka, jmenuje se Nevýchova a doporučuje mi načerpat z ní informace :) 
Je fajn, že i pediatr propaguje tuto stránku ;) :)

Moc děkuju! Zkusila jsem s dcerkou, když ji bylo 6 měsíců a šly jsme na propíchnutí oušek: „Půjdeme k paní doktorce, dá ti náušničky na ouška. Asi to bude bolet, můžeš plakat, jak budeš potřebovat, budu tam s Tebou a budu Tě držet za ruku.“..

Brečela a když jsem si ji pak vzala do náručí, hned přestala. Pani doktorka řikala, že ji zaujalo, že se nevzpouzela a neprala se s ní jako jiné děti, že si tím pláčem spíš ‚jen‘ stěžovala.

Díky, Katko i všichni ostatní.

Děkuju za sdílení vašich zážitků z návštěvy lékařů, protože mě vždycky inspirujou a nakopnou, a úplně neskutečně jsme díky nim s vylomeninou (15m) zvládly očkování (poslední hexa)!

Den předem jsem jí nastínila co se bude dít, že pojedem autobusem k doktorce, ta si ji prohlídne a dá jí injekci, trošku jsem jí píchla nehtem do stehna, že takhle to cca bude bolet, a že bude možná plakat, ale neva, budem se pak objímat dokud to nepřestane bolet. 

Plus jsem teda Nině (a hlavně sobě slíbila), že se pokusím si „vybojovat“, aby nemusela u toho ležet, ale seděla mi na klíně. V den D jsme si to ráno ještě znovu zopákly a vyrazily. 

Je hustý co s člověkem (nebo spíš s „hodnou holčičkou“) udělá jen to rozhodnutí už předem, že možná bude v něčem dokorce vzdorovat. O to větší bylo moje překvapení, když doktorka sama navrhla, jestli si dceru na tu injekci nechci dát do manducy! To mi vyjelo obočí až dozadu za krk :D. Řekla jsem ale že ne, že bych ji chtěla mít na klíně. Tak to bylo úplně ok, akorát injekce nebyla do stehna, ale do ruky (i na to jsme ale byly připravený, že se místo může změnit).

Když přišla sestřička s injekcí, soustředila jsem se v tu chvíli hlavně na sebe, abych klidně dýchala, a přenesla ten klid na Ninu a cítila se u mě v bezpečí… Asi se to povedlo, protože malá se v pohodě nechala píchnout, a ani nezaplakala, jen na vteřinu maličko nakrabatila obličej (stejně je to zvláštní, protože doma pláče fakt skoro kvůli všemu a často…)

Doktorka se sestrou byly vykulený a ptaly se, jak je to možný, že to takhle hustě zvládla, tak jsem jim popsala naši přípravu – to na mě koukaly jak na blázna, ale zároveň říkaly, že to je super a že se s tím ještě nesetkaly. Mám radost! :) :) :)

Miluji nevýchovu. Praktikujeme ji od dcerčiného narození. Už od miminka vždy vše předem vysvětlujeme. Například očkování nebo kontroly u lékaře, vždy malé přesně vysvětlím, co se bude dít a nikdy se nestalo, že by plakala. Lékařka je nadšená.

Když odcházím já, nebo malou posíláme na prázdniny, vždy ji na to připravuji. Rodina se diví, jak je to klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu. O tom, že vždy předem ví, co ji čeká. A když se nám náhodou stane, že začne plakat (vztek od ní neznám), klekneme si k ní a necháme si vše vysvětlit, nebo vysvětlíme my. A do pár vteřin je klid.

Pro přítele je to těžší, byl vychvany v tvrdém režimu, ale i jemu stačil vebinář pro pochopení. Jste úžasná, děkuji za Vaši práci a přeji Vám co nejvíce rodičů, kteří přejdou na „Vaši stranu nevýchovy“.

Ahoj Nevychova, chcela by som Vam podakovat podelit sa s Vami o to, ako mi informacie z Vasho posledneho webinara pomohli. 

Velmi dolezita pre mna bola odpoved na otazku, ako zvladat navstevu lekara. Na druhy den som totiz s dcerkou isla do nemocnice. Moja Lucka je presne ten typ dietata, ze aj pri merani a vazeni place u lekarky tak, ze sa v cakarni ini rodicia pytaju, ci nas ockovali. Hospitalizacie v nemocnici som sa preto naozaj velmi bala a chcela som, aby bola pre Lucku co najmenej traumatizujuca.

Vzdy som Lucke dopredu vysvetlovala, co ju u lekara caka, ale mala som pocit, ze to vobec nepomaha. Po webinari som zmenila najma svoj postoj. Prestalo byt pre mna dolezite, co si mysli lekar a kolko ludi caka, kym nas vysetria. Dolezity je moj vztah s dcerkou a to, aby ona citila, ze mamka je pri nej.

A tak som v nemocnici dokazala vysvetlit personlau, ze bez mojej pritomnosti dietatu neurobia ziadne vysetrenie. Napriek tomu, ze nechceli, aby som bola pri odberoch krvi, ja som trvala na tom, ze svoje dieta neopustim prave vtedy, ked ho caka neprijemne vysetrenie. Samozrejme, nebolo pre mna lahke vidiet, ako Lucke beru krv z hlavicky a nebudem tvrdit, ze neplakala.

Dolezite ale bolo, ze vedela, ze mamka je s nou. Neskor mi zakazali kojit na 12 hodin (Dieta malo hnacky, ktore materske mlieko vraj zhorsuje). Lucka, ktora je od narodenia kojena na poziadanie po 4 hodinach uz naozaj nevladala a zufalo kricala.

Ja som zavolala lekara a prediskutovala s nim celu situaciu v snahe najst riesenie, pri ktorom by sa moja dcera nemusela trapit a zaroven by jej neuskodilo. Napokon mi kojenie povolil s odporucanim, vyvazovat prijem materskeho mlieka dostatocnym prijmom ryzoveho odvaru.

Dietatku som pred kazdym kojenim dala flasku s odvarom a vysvetlila, ze je pre mna dolezite, aby sa z toho co najviac napila, skor ako dostane svoje mliecko, pretoze tak jej mozno prejdu problemy s bruskom. A ono to fungovalo.

Dodalo mi to vela sebavedomia a neskor, ked dcere predpisali antibiotika som sestricky poprosila, ci jej ich mozem podavat sama. Neraz som totiz bola svedkom toho, ako sestricka bojovala s inym dietatom, aby donho dostala potrebne lieky a napokon len fyzickou silou matka so sestrickou zdolali dieta. Toto som naozaj nechcela.

Ja som Lucke vysvetlila, co jej idem dat a preco je to pre nu dolezite a sestricky sa nestihali cudovat ako bez jedineho problemu to horke svinstvo prehltla.

Dnes sme uz opat doma z nemocnice, snad sa nam podarilo minimalizovat vsetky mozne traumy a najma moja dcera vie, ze som v tazkej situacii s nou a nie proti nej. DAKUJEME