Do kurzu jsem se pustila, protože se mi splnil životní sen. V sedmnácti měsících k nám přišel nádherný človíček. Chytrý, zvídavý, otevřený chlapec a my si najednou začali říkat máma a táta.

Nevýchovu jsem sledovala již nějakou dobu a poslouchala webináře, protože mám děti ráda a vychází z mého vnitřního nastavení a vždy jsem s nimi fungovala jako parťák.

No, ale najednou to tak nebylo. Pláč, křik, plácání po rukách a pocit naprostého zoufalství, neschopnosti a marná snaha o pochopení, proč to tak je.

Tak jsme se pustili do kurzu, že nám pomůže najít tu správnou cestu. A ejhle, to období jsem nazvala katarze. Vše se ještě znásobilo a po dvaceti letech v partnerství se ukázaly nové skutečnosti.

Najednou byl můj muž malý kluk, co si neví rady a přesně mi dal nahlédnout do svého dětství, tím jak přistupuje k sobě jako k otci i k našemu synkovi.

A já. Za krkem se mi usadila pěkně vzteklá, protivná a zdá se, že i nezničitelná učitelka. Přesně taková jaké ze srdce nesnáším. :-)

Bylo to náročné období hledání a poznávání se. A já měla pocit, že každý takový den promrhávám ty vzácné okamžiky, kdy se mám sbližovat se svým krásným dítětem a jen mu ubližuji.
Doufám, že to byla katarze očistná a přijímám její dar, kdy mi dala možnost poznat minulost a to co na nás zanechala.

Co se nám vážně nedaří jsou dohody. Stále doufám, že nám budou fungovat. Zatím mám dojem, že vlastně nejme nastavení na to, pochopit co a jak po sobě chceme.

Říkám si, že i když jsou teď Karlíkovi čerstvě dva roky, je s námi jen devět měsíců a nikdy předtím neměl zkušenost, že by někoho opravdu zajímalo, jak to má on a chtít se domluvit.

Myslím, že opravdu potřebuje čas a my trpělivost to nevzdat.

A teď to nejkrásnější – ÚSPĚCHY :-D.

Komunikace je super. Už to není o tom, že mám být telepat a okamžitě vědět co chce, nebo mám udělat. A když mu něco říkám já, vím že poslouchá, už jen proto, že slova opakuje a krásně se rozmlouvá, ale zmizel i ten pocit, že k němu ta slova ani nepřichází, tak jak to bývalo ze začátku.

Pochopení pro pocity je malý zázrak. Karlík se začal tulit. Když má havárku, přijde se uklidnit, vyplakat a zvládá i bolestivé úrazy snadno překonat.

A máme pryč dupání po hračkách, házení s nimi o zem a bouchání hlavou o podlahu. I pro něj těžké situace si odžije s pláčem, ale v náruči a poměrně rychle.

Za úplně největší úspěch považuju slovo NE. Na toto slovo reagoval třemi způsoby. Pláčem, vztekem nebo cíleně udělal něco, co přesně ví, že nemá dělat – vylít čaj, házet hračky, trhat knížky. To byly nejčastější reakce.

Teď často slovo NE říká sám s úsměvem a někdy jako i hru (ne,ne,ne) smích. Už ví, že to není jen zákaz a odmítnutí, ale i komunikační prostředek.

Naprosto nečekaná reakce byla, když předvedl silný hysterický výstup po tom, co jsem začala zpívat Šla Nanynka do zelí. A nebylo to mým pěveckým provedením :-D. Reagoval na slůvka TY, TY, TY.

Teď si sám tu písničku před spaním vybírá a chce jí opakovaně. Předvádím mu jí jako malé divadelní představení, a vím, že zvládl překonat vlastní trauma. Díky Vám za to.

Důvěru si budujeme a respektu se učíme.

Jsme na cestě a já doufám, že najdeme ten správný směr. Mé přání je, aby náš syn vždy cítil a věděl, že je přijímaný, milovaný celým naším srdcem a duší, tak jak to cítíme my od prvního okamžiku.

A pokud přijde ta chvíle, kdy bude chtít znát svojí minulost a hledat kdo vlastně je, být mu průvodcem, dát mu ten pocit důvěry, že jsme stále s ním, plní lásky a respektu k němu i sami k sobě.

Díky, že jste na té cestě s námi.