Ahoj všem, končím první týden kurzu a jdu se podělit o první úspěchy.

Mám syna Tomíka, 16 měsíců. Naším problémem jsou časté návaly vzteku, bouchání do všeho, včetně mě, pokud není po jeho apod. Věděla jsem, že se musí něco změnit, cokoliv. Při zvýšení hlasu se Tomík hned rozbrečí a plácne sebou tlamou na zem a je úplně nešťastný. Jako mámě, mi to trhá srdce. Nehodlám se smířit s tím, že mi každý říká, to je období vzdoru a on hledá hranice, to samo přejde.

Sice jsem ze začátku vůbec nevěděla (a i teď pořád přemýšlím), jak budu s tak malým dítětem uzavírat dohody. Ale první vlaštovky opravdu jsou. Například při vaření. Tom se mi neustále motal pod nohama a já se samozřejmě bála, že ho opařím, cákne na něj olej, spálí se atd.
No a ve středu mu říkám: Tome, ja teď potřebuju uvařit, abysme měli co k jídlu a neměli hlad, co bys chtěl ty, aby jsi se mi tu nemotal? A i když jsem si připadala jako blbec, Tom mě vzal za ruku, ukázal na malý hrnec, vytáhl si sám měchačku, sedl si doprostřed kuchyně a vařil taky.

A já si uvědomila, že by to opravdu mohlo fungovat, když se já k němu budu chovat jako k sobě rovnému. Je to divný, ale od té doby vážně vařím úplne v klidu a pohodě a on se nějak zabaví a už nemusím zvyšovat hlas ze strachu, že se mu něco stane, takže naše dopoledne jsou teď plný smíchu, a ne pláče. Tak hlavně, aby to tak vydrželo i dál.

Volám sa Kika, mám 28 rokov, manžela a 19mesačnú dcérku Anetku. Naše prvé vytúžené dieťatko, od začiatku nesmierne milované. Ešte počas školy, dávno predtým ako sme si plánovali rodinu som si vyberala voliteľné semináre na tému rešpektujúceho štýlu komunikácie, výchovy atď. Veľmi sa mi to páčilo a priateľovi som často hovorila, že ak raz budem mať dieťa, túžim ho takto vychovávať.

Počas tehotenstva som k tomu prečítala rôzne knihy a teoreticky vybavená som sa pustila do našej spoločnej cesty s neskutočným entuziazmom, motiváciou, chuťou. Nič pre mňa nebolo veľa, nebola som unavená, nič mi nevadilo. Všetko som brala tak, že veď je to dieťa, tak to chodí, rodičia nespia, dieťa nespí, dieťa plače, rodičia sa snažia :). Brala som to všetko tak, ako prišlo, nič som nejako špeciálne neriešila.

Navyše, bývali sme spoločne s manželovými rodičmi a preto mojím prvoradým cieľom bolo, aby naša Anet príliš neplakala, aby sme nerušili. Anetka bola od začiatku dievčatko temperamentné, živé, veselé, s vlastným názorom a neskutočnou chuťou presadiť si ho. A ja som to tak brala.

Uznávala som jej pocity. Keď plakala, vyjadrovala som jej pochopenie. Anetka, chápem, že sa ti nepáči prebaľovanie. Vidím, že sa necítiš príjemne. To, že ja som po jednom prebaľovaní bola občas celá spotená, mi nevadilo.

Keď mi najbližší hovorili, že sme málo prísni, že dieťa nemá výchovu ani rešpekt a bude nám skákať po hlave, vždy ma to neskutočne zneistilo. Robím to dobre?

Veď jej dávam hranice, keď sa hrabe v hline kvetináča, poviem jej, že vidím, že ju to tam veľmi ťahá a túži sa hrať v kvetináči, ale v kuchyni by z toho bol veľký neporiadok (a keďže to nebola naša kuchyňa ani naša kvetina, bolo treba dodržiavať pravidlá domácnosti, v ktorej sme žili). A preto som jej do vedra nabrala hlinu a dala som ju na dvor nech sa hrá.

Opäť som sa stretla s nepochopením, občas som sa cítila trochu ako blázon. Iba blázon dá 9mesačnému dieťaťu prstové farby do ruky nech sa celé ušpiní. Tá Vaša výchova je taká slobodná, nič jej nezakazujete, vidíme, o čo sa snažíte, často sme počúvali.

Snažila som sa vysvetľovať blízkym, že Anetka má hranice. Že keď spraví niečo, čo sa mi nepáči, vysvetlím jej prečo sa mi to nepáči a prečo sa to nemôže. Ale nepotrebujem pri tom kričať. Že napríklad, keď začnem prebaľovať, nikdy nepopustím zo svojho zámeru a aj keď sa mece, bojuje, aj tak si to dokončím a celý čas jej hovorím, že chápem a vidím, že je to nepríjemné.

Ale nepovedala som jej, že je to nepríjemné aj pre mňa, že som z jedného prebaľovania celá spotená a unavená a že ma mrzí, že ani ja ani ona sa necítime dobre a túžim to nejako zmeniť.

Snažila som sa ostatným vysvetliť, že dieťa nehreším za emócie. A oni sa mi snažili povedať niečo v tom zmysle, že sa jej príliš prispôsobujem. Napriek tomu nám to celkom pekne išlo.

V tej situácii spolužitia s rodičmi som nebola úplne sama sebou, bála som sa prejaviť, povedať Anetke čo mám na srdci, nechcela som žiadne scény, iba pokoj, aby bol kľud, aby sa do nás nikto nestaral. Ja som bola spokojná a šťastná mama v rámci možnosti spoločného bývania. Ako matka som nemala žiadne vnútorne hranice, čo je už pre mňa veľa, čo sa mi nepáči, čo nezvládam. Nič mi nebol problém. Absolútna obeta.

A Anet bola nesmierne šťastné, usmiate dieťa, ktoré sa vždy snažilo bojovať za svoju pravdu. Akosi cítila moju utiahnutosť a zrejme potrebovala dorovnať tú nerovnováhu ako Vy v Nevýchove hovoríte :). Zlom nastal okolo 15teho mesiaca, kedy sme sa odsťahovali.

A nejako súbežne s tým mi manžel povedal, že na to, že sa snažíme naše dieťa viesť rešpektujúcou cestou, neprináša to až také výsledky. Či by sme nemali byť prísnejší. Veta, ktorú som počula už niekoľkokrát a neskutočne ma vytáčala.

Snažila som sa obhájiť môj pohľad na vec, že krik podľa mňa nevedie k rešpektu a to, že Anet sa jeduje neznamená, že ju treba za to hrešiť. Že je prirodzené, že niektoré veci nemá rada a dáva to najavo. Že ju len treba chápať a nejsť proti nej, ale s ňou.

Nikdy nám nerobila scény ani sa nehádzala o zem. Aj keď chcela ešte zostať vo vani a ja som ju vytiahla s tým, že chápem a vidím jej túžbu tam ešte zostať, tak vydala jeden neurčitý protestný zvuk a bolo dobre. Žiadne jedy. Iba občas pri istých situáciách sme boli s manželom unavení. Neskutočne.

A tak, keď mi to povedal, začala som zase čítať, hľadať a preštudovala som takmer všetky články a videá na Vašom blogu. Zistila som, že dá sa aj tak, že dieťa túži spolupracovať a že to nemusí byť boj. Že dohoda neznamená položiť ju na chrbát a tvrdiť jej, že vidím, že sa necíti príjemne. A hlavne som zistila, že hranica znamená, že jej sloboda sa končí tam, kde sa začína moja nesloboda.

Veľmi som sa vďaka Vám posunula, naozaj sa u nás začali diať malé zázraky. Až natoľko, že som si ich začala spisovať a zopárkrát sa mi stalo, že som sa od dojatia rozplakala. Mnohokrát sme si tak neskutočne blízko, keď sa mi napríklad Anetka zahľadí do očí a iba sa na seba pozeráme a vieme. Vieme, čo cítime. Akoby povedala, ďakujem mami, že môj názor je pre Teba dôležitý a ja sa snažím rešpektovať ten Tvoj.

Aj keď máme pred sebou dlhú a ťažkú cestu, lebo niekedy je to pre mňa nesmierne náročné, baví ma to a chcem takto žiť so svojou dcérkou ďalej. Veľmi sa mi to páči, napĺňa ma to. Viem, že raz si kúpim aj Váš kurz, teraz momentálne to bohužiaľ pre mňa nie je možné, ale verím, že raz sa k nemu dopracujem.

Lebo napriek tomu, že zmeny sa u nás dejú a je to úžasné, viem, že v kurze je ukrytých ešte mnoho inšpiratívnych myšlienok, ktoré by ma iste posunuli zase o ďalší krok a možno aj veľký skok. A oveľa rýchlejšie ako vlastným pokusom- omylom.

Teraz vidím, kde všade som robila chyby a že to, čo sme s Anet prežívali nebolo partnerstvom. Vidím aj to, kde všade nám to škrípe a že nie vždy sa nám darí ako by sme si predstavovali. Ale vieme sa potom o tom v pokoji porozprávať a úprimne povedať ako sa cítime. Je to veľmi super! :)

Túžim sa posúvať, učiť, rásť spolu s Anetkou. Učí ma mnohému. Viem, že som dostala práve Anetku, aby ma naučila tomu, čo je mojou celoživotnou témou. Vnútorným hraniciam. Ona je typ osobnosti, ktorý nemá problém si povedať čo a ako potrebuje a ja sa to od nej učím. A túžim to v nej nezničiť. A v sebe objaviť.

A najväčšie šťastie je pre mňa vidieť nás obe, spokojné, šťastné, neprotestujúce a niekedy mierne dojaté, naladené spoločným smerom.

To, čo robíte, je neskutočné: meníte ľuďom rodiny, životy, pohľad na dieťa, partnera, život, spoločnosť. Meníte životnú filozofiu tak, aby človek dokázal život skutočne žiť. Ak človek chce, dokáže v Nevýchove objaviť najväčší poklad, aký si môže pre seba a svoju rodinu, pre svoj život priať.

Chtěla jsi psát reakce a pokroky, které nastaly v průběhu kurzu či po něm, tak píšu. Neboť mám právě volný čas pro psaní mailu, což jsem si ještě před půl rokem neuměla představit – mít klid a čas na otevření počítače a napsání mailu, aniž bych měla pocit viny, že jsem dítě zrovna někam odložila nebo že se mu chudákovi nevěnuju :)

Když začnu od začátku, tak kurz Nevýchovy jsem si zaplatila v podstatě jako takovou psychoterapii :), protože už jsem nevěděla jak dál. Ne s Toníčkem, ale sama se sebou. Jediné, co jsem věděla, že to takhle dál nejde. Ale neviděla jsem způsob ani cestu, jak z toho ven, neb bohužel pocházím z klasické výchovně konzervativní rodiny, takže její rady mi moc nepomáhaly.

Největší hloupost, kterou jsem udělala hned na začátku, když jsem Toníčka ještě čekala, byla, že jsem si stanovila cíl být nejlepší matkou. Takže každodenní realita s miminkem a každý i malý problém, který jsem nevěděla jak řešit, zcela bortil můj vysněný cíl. K vyhrocení došlo, když byly Toníčkovi 2 měsíce.

Byla jsem s ním celý víkend sama, manžel odjel a Toníček neměl zrovna dobrou náladu. Takže celý den v podstatě proplakal a já jsem nevěděla proč. Byl nakojený, přebalený, nosený v šátku, a přesto pořád bylo něco špatně. A já, místo abych mu naslouchala (i když na to už jsem asi ani neměla síly), jsem pořád jen v hlavě slyšela, jak hrozná matka jsem, že neumím ani utišit vlastní dítě. Vlastně ani nevím, co mu je.

A má frustrace došla tak daleko, že jsem ho plácla a křičela na něj, ať už je zticha. I teď zpětně, když jsou Toníčkovi 2 roky, je tato vzpomínka pro mě noční můrou. Po mém výlevu Toníček vysílením usnul a já jsem dostala takovou depku a morální kocovinu, jakou jsem ještě nikdy nezažila.

Nadávala jsem si, potrestala jsem se za to, že jsem byla schopná vztáhnout ruku na to nejdražší, co mi život dal, ale nic nepomohlo. Druhý den jsem pochopila, že musím něco změnit, že takto to nejde.

Zahodila jsem všechny rádoby naučné a poučné knihy, jak na dítě, přestala jsem řešit tabulkové pokroky, které Toník nikdy nesplňoval a já z toho byla smutná, a nechala jsem život plynout.

Hodně se změnilo. Toníček se trochu zklidnil, ale pořád to nebylo ono. Až jsem od kamarádky dostala kontakt na Nevýchovu a začátkem roku jsem se rozhodla, že do toho půjdu, že to je to, co hledám. Zhlédla jsem uváděcí rodičovská videa a pak si zaplatila kurz.

Musím se přiznat, že po prvních dvou týdnech kurzu jsem si musela dát delší pauzu, protože jsem z videí chytala depku. Nacházela jsem se v těch negativních částech a příbězích, až mi to nebylo příjemné. Hlavně jsem zjistila, že jsem asi z 80 % policajt, přesně opak toho, jaká máma jsem vždy chtěla být. A to mě až vyděsilo.

Padla na mě depka, že to všechno, co jsem Toníčkovi „provedla“ během jeho prvního roku, už nikdy nespravím a zasloužím si, že se mi vzteká, že mě kouše, hází po mně věcma. Že je to trest za mé chování k němu. Asi po dvou měsících jsem se zocelila :) a pustila si další videa. A hlavně jsem se rozhodla, že to začnu převádět do reálu, že za to nic nedám.

Začala jsem s Toníčkem víc mluvit jako se sobě rovným. Nepřikazovala jsem, ptala jsem se ho, co chce, co ne, co je špatně, co se mu nelíbí. A i když neuměl mluvit, což neumí dodnes :), tak na správně položenou otázku byl schopen reakce, až mě to zaskočilo.

První úspěch jsem sklidila, když byl Toníčkovi asi rok a 3/4 a ze dne na den se rozhodl, že po obědě nebude spát ve své postýlce. Nechápala jsem to a stejně jsem ho do postýlky uložila. Toník se vztekal, řval a ve mně začala kypět krev. Tak jsem Toníčka vyndala z postýlky a ptám se ho, co se děje, proč nechce být v postýlce, v které tak dlouho spí, v čem je problém. A on mi vstal z klína a bouchal ručičkou o ty dřevěné „mříže“.

Tak jsem se ho zeptala, tobě se nelíbí ty mříže? A on řekl jo. Druhý den jsme koupili větší normální postýlku, z které si může kdykoli sám vylézt, a bylo po problému. Skutečně se stačilo jen zeptat :) Neuvěřitelné :)

Jakmile jsem mu začala více naslouchat a všímat si jeho reakcí, tak se náš vztah úplně změnil. Těším se na společné chvíle, které si užíváme, občas mám pocit, že jsem na čaji a dortu s kamarádkou, a ne s dvouletým synem :)

Samozřejmě máme i slabé chvilky, které přiznávám zvládám hůř já než Toník, protože jsem poněkud prudší povaha, tak občas bouchnu a pak je mi to líto. Ale když jsem se snažila vnitřně přepnout na superklidnou mámu, tak to bylo ještě horší, Toník cítil, že se přetvařuju, a sám se choval ošklivě.

Tak jsem to vzala opačně, Toníčkovi jsem vysvětlila, že maminka je holt prudší povaha, která občas bouchne, ale to neznamená, že ho nemiluje, a že když se pak uklidní, můžeme si o tom popovídat. A pomohlo to, vztekání se stáhlo na minimum. A když to na Toníka jednou týdně přijde, tak jsem díky kurzu přišla na to, že mi moc pomáhá danou situaci opustit, vystoupit z ní.

Takže raději na chvilku jdu do druhé místnosti, abych neudělala nějakou nerozvážnost, a v podstatě to pomůže oběma. Trochu se uklidníme, emoce opadnou a pak jsem schopná i vnímat, v čem je zakopaný pes, což jsem dřív neuměla.

A také mi velmi pomohlo si uvědomit, že tím, že je ze mě máma, neumřela ta osoba, kterou jsem byla dřív. Žila jsem v přesvědčení, o kterém jsi v kurzu hovořila, Katko: Že teď jsi matkou takže 100 % času musíš věnovat dítěti, žádné tvé zájmy už nejsou důležité a je sobecké, když myslíš na sebe, a přitom máš doma dítě…

No co k tomu teď říct, vzdálenější pravdě už to být nemůže. Našla jsem si paní na hlídání, kterou si Toníček zamiloval, a já mám jeden den v týdnu jen pro sebe. Už od oběda se na Toníčka tak těším, že si zbytek dne vždy parádně užijeme, a i on je usměvavý a vyladěný.

Velmi mi pomohl i týden o sourozencích, protože za měsíc k nám přibude nový člen :) Měla jsem z toho velkou obavu, jak Toníčka připravit, aby miminko nebral jen jako konkurenci, ale taky parťáka, který sice ze začátku bude ukřičený a k ničemu :), ale potom to bude príma sourozenec. A daný týden v kurzu mi skutečně hodně pomohl.

A poslední úspěch nastal před 14 dny. Po celou dobu jsme s Toníčkem spali v jedné místnosti a on většínou kolem půlnoci vylezl z postýlky a lehnul si k nám na zem, kam jsme dali dvě matrace.

Asi před 2 měsíci jsem se již ze země s ohledem na pokročilé těhotenství nemohla pořádně zvednout, takže štafetu spaní s Toníčkem převzal jen manžel. Ale i ten byl celý rozbolavělý a v práci unavený. Nevěděla jsem, jak to řešit, protože jsem měla pocit, že tam Toníčka nemůžeme nechat samotného, když se samoty bojí. A před dvěma týdny jsem si konečně s Toníčkem promluvila.

Řekla jsem mu, že tatínkovi se na zemi špatně spí, že si potřebuje odpočinout, když chodí do práce. A že já s ním kvůli bříšku taky spát nemůžu, ale že budeme hned vedle v ložnici. Tak jestli zvládne spát sám, nebo co by k tomu potřeboval.

Toník se zamyslel, ukázal na dveře a řekl blik. Takže chceš nechat otevřené dveře a svítit lampičku? Jo, řekl. A skutečně první noc, co spal v pokojíčku sám, spal až do 6 hodin ráno, bez probuzení, bez pláče. Tak málo stačilo, jen si s ním promluvit, vysvětlit mu to a zeptat se, co potřebuje :)

Takže to je moje reakce na prodělaný kurz Nevýchovy :)) Ještě jednou se omlouvám za rozsah, ale myšlenek a úspěchů bylo tolik, že jsem je stejně všechny nevypsala :) Moc děkuji Nevýchově za pomoc v chvílích nejtěžších a za otevření očí a postavení na vlastní mateřské nohy :)

Vaše webináře a celkový pohled na svět dětí a rodičů je fantastický.

Děkujeme za to, že nás vracíte zpět do srdce života. 

Jak Davídek (20m) roste, čím dál víc oceňuji Nevýchovu. Komunikace je čím dál lepší, daří se nám domlouvat. Dokonce už jsme i párkrát zaslechli: „Viděl jsi toho chlapečka? A jde to i bez vztekání, to jenom s tebou to pořád nejde!“ 

Začal sám od sebe říkat „díky“, když mu nějaké dítě půjčí hračku nebo něco dostane, a to jsem to po něm nikdy nevyžadovala ani ho to neučila. Nemá problém hračku vrátit ani půjčit (s výjimkou oblíbené motorky) a v některých případech býváme jediní, kteří opouštějí hřiště, vláčky a různé zábavy pro děti bez křiku. 

Vyřešili jsme náš velký „problém“ s autosedačkou, zjistila jsem, že vše, co dělá, má svůj důvod a hodně zapracovala sama na sobě, takže se i já cítím mnohem líp. Děkuji Nevýchově!!! Bez ní by nám nebylo spolu tak fajn

Každý den je pro mne teď jedinečný. Samozřejmě, únava, někdy menší, někdy větší, ale jinak nám to neuvěřitelně krásně nevýchovně s dcerou (19měsíců) klape. Jsme opravdoví parťáci, na všem se domlouváme. Obdivuju každou její reakci, těším se na její postřehy.

Komunikace nabrala na obrátkách. Jak je šťastná, když vidí, že chápu, co myslí, co potřebuje,… Cítím v sobě klid a pohodu a najednou se se mnou nepere, když jí chci nandat bodýčko, vyčistit zuby, dát do autosedačky, kočárku, večer uspat (uspávání již 14 dní tak 15–30 minut, z dřívější 1–2 hodin). 

Důležité je, aby věděla, co po ní chci a proč a co se bude dít. Také žiju víc přítomností, užíváme se na sto procent, vymýšlíme společné hrátky. Je to úžasný. Cítím se skvěle.

Dobrý den,

chtěla bych moc poděkovat za možnost účastnit se vašeho kurzu. Po měsíci jsem zvládla první týden :-). Bohužel se vším kolem v momentální situaci (děti jsme nechali doma a neposlali do školy) nestíhám poslouchat „lekce“ častěji. Ale nevadí.

Naopak asi vše lépe uzrává v mé hlavě. Webináře Nevýchovy sledujeme snad od počátku Nevýchovy, takže už od cca 2 let naší nejstarší. Sama jsem učitelkou na prvním stupni a tak jsem s dětmi v trvalém kontaktu, ať s těmi svými nebo cizími.

Tak by se dalo říct, že praxe a zkušeností mám(e) spousty, ale já pořád vnímám, jak se je potřeba stále dál a dál informovat, vzdělávat a zkoušet to jinak, protože každé dítě je jiné. Nicméně za nejzákladnější považuji vzájemný respekt.

Musím říct, že úkol udělat nahrávku svého „řešení problému“ s potomkem a posléze její poslechnutí a analyzování mne opravdu děsilo. Upřímně, když už něco doma řešíme, vydržíme s manželem vyjednávat v klidu nějakou tu dobu, ale ne dlouhodobě. Máme tři děti – 9 (děvče), 6 (chlapec) a 2 (děvče) roky. Je to krásné, ač někdy náročné. Takže moje představa byla: Mám se nahrát, jak řvu na děti?

Proč vám píši je však touha vám sdělit, jak důležité a obohacující pro mne bylo se nahrát a slyšet sebe samu. Není až tak podstatné, co konkrétně tentokrát syn provedl a co jsme řešili. Jde o to, že má tendenci nám neříkat pravdu o tom, co se stalo, doufá, že si ničeho nevšimneme, budeme si myslet, že to udělal někdo jiný – on to ale na jiné neshazuje.

Předně mě překvapil můj hlas. Byl výrazně klidnější a hlasitostí vyrovnaný, než jsem si myslela. Obzvlášť, když jsem věděla, že se to nahrává, v mysli mi jelo „no to je hrůza, to si snad ani nebudu pouštět“.

Po poslechu jsem zjistila, že opravdu používám popisný jazyk. Zvu syna k řešení problému. On byl ale úplně zaseknutý a jediné, co řekl, bylo: „Já se bojím říct, že jsem to udělal.“

Dost mě to ranilo, protože děti netloukneme, nehubujeme…a tak jsem nerozuměla, proč se bojí. To vysvětlit nedovedl. Až při poslechu nahrávky jsem zaznamenala pozorněji jeho větu: „Mě mrzí, že jsem to udělal.“

A jak je v ní obsáhlé strašně moc. Že ho mrzí, že mi přidělal starost, že „to“ budeme muset vyřešit, ať už jde o rozbitý hrnek nebo poškrábaný plech od koláče. A proto by vždycky nejraději vrátil čas. Ale to nejde.

Až když byl mikrofon vypnutý (po 30 minutách!!!), přišel za mnou, že se chce pomazlit a jak mi seděl na klíně, tak ze sebe všechno vysypal, jak se všechno událo…

Až potom jsem měla čas večer si poslechnout nahrávku a druhý den jsem si ho vzala stranou a znovu jsme si povídali. Věděla jsem, že musím dodržet slib, který jsem mu dala, že nebude muset celou věc ještě jednou řešit s taťkou – až teď jsem pochopila proč – ne ze strachu, ale že ho to přece mrzí není třeba říkat několikrát – ještě babičce a kolemjdoucí sousedce…

Chtěla bych tedy říct: Díky za tak zdánlivě jednoduchý, ale přitom nesmírně těžký úkol, nahlédnout sebe samu. Bylo to víc než obohacující.

A protože jsem se během psaní tohoto emailu (rozepsaného asi tři dny:-D) dostala i k poslechu posledních kapitol 1. týdne…napadl mě komentář k malým dětem:

Doba koronavirová má mnohá úskalí, ale pro naši rodinu také výhodu. Manžel je na homeoffice a tak s námi tráví mnohem více času. Naše nejmladší už umí pár slovíček, ale hlavně má své zkratky, výrazy. Umí si říct, co potřebuje a co nechce.

Manžel jí často nerozuměl. Často mi po jejím projevu a mém „překladu“ řekl: To máš teda bujnou fantazii. Dny plynou a jak je s námi mnohem víc času…rozumí jí už vše a má mnohem více trpělivosti počkat si, co mu chce sdělit. A ona to vnímá a má mnohem větší touhu mu něco sdělovat.

A zrovna včera mě rozesmálo v ordinaci paní doktorky, když malá něco s důležitostí sdělovala sestřičce a oni: aaaa, myslíš tohle…a ona že ne, úplně nešťastná…a na to nastoupila naše nejstarší dcera a řekla jim, co má malá na srdíčku. Všichni se smáli, jak si rozumí – ti, co si skutečně naslouchají.

Mějte se krásně, díky za kurzy, těším se na další týden kurzu.

Mávám za celou rodinku,

Milí Nevýchovňáci díky.. Máme s manželem zakoupené celé školení i s edicí 0–3 a jsem nadšená, jak to na našeho syna skvěle funguje.

Tobimu jsou necelé dva roky a od narození to neměl úplně jednoduché. Chci jen podotknout, že je to opravdu o přístupu rodičů, mít dítě za svého partnera. Uvědomit si podstatu v sobě. Nevymlouvat se, že to nejde, ale hledat způsoby, jak to může jít – fungovat.

Náš synek je od narození hluchý a věřte tomu – i dvouleté hluché dítě dokáže tímto „jednoduchým“ způsobem komunikovat. Nehledejte překážky, ale cesty možností…

V pondělí mě moje dcera (2,5) opravdu překvapila. Nikdy jsme neměli větší problém u doktorů, instinktivně jsem k tomu od počátku přistupovala, že chápu její obavy, že potřebuje vědět, co se bude dít a že potřebuje třeba minutku na aklimatizaci. Nikdy jí však nedělali nic, co by mohlo bolet nebo být nepříjemné, až toto pondělí.

Šly jsme spolu na alergologii, ale já přesně netušila, co vše jí při prvním vyšetření budou chtít dělat. Jednak se nám podařilo vypravit skvěle na čas (po té, co jsme se tři týdny nikam ráno nemuseli vypravovat), i když měla strach a moc se jí nechtělo.

Vybraly jsme spolu plyšové kamarády a panenku, kteří s námi pojedou, k tomu uznání jejích obav, ale jsem jí otevřeně říkala, že nevím, co přesně se bude dít, ale že se může stát, že dnes to bude i nepříjemné, kdyby paní doktorka potřebovala její krev na testy – šlo to bez hádek a scény.

V ordinaci jsem pak doktorku požádala, abychom dcerce vždy řekli, co se bude dít a daly jí prostor pro otázky (hodně dobře mluví a opravdu se zajímá). Nejdřív byl hovor s lékařkou, dala jí čas, než prohlížela kůži (kvůli AE), a pak že se udělají kožní testy a na závěr odebere krev (podezření na celiakii). Postupně jsem to malé vysvětlovala, držela jí za ruku a sama zůstala naprosto v klidu.

Výsledek? Při kožních testech byla v klidu a světe div se, nepustila ani slzičku a ani fňuknutí při braní krve (a to jí brali 6 zkumavek!). Pak jen řekla, že tohle už by příště nechtěla, že to se jí nelíbilo, tak jsme si vysvětlily, že to chápu, ale někdy to je nutné, ale že myslím, že moc často se to dít nebude.

Nakonec jsme odcházely s tím, že dětem ve školičce ukáže puntíky na ruce a bude jim to všechno vyprávět, paní doktorce i sestřiče řekla papa a s úsměvem jim od dveří zamávala. V ordinaci z ní byly všechny ženské paf a popravdě, já také! Díky Nevýchovo

Vojtovi jsou bez měsíce 3 roky a stále jen a jen žasnu, jak se každý týden, ba i den rozvíjí jeho slovní zásoba, dovednosti, zručnost, chápání věcí, významů, a i jeho chápání mě samotné se strašně mění. Je to úžasné a já ho vidím jako neuvěřitelný zázrak. Zázrak, co jsem „vytvořila“ a přivedla na svět. 

A musím říct, a opět poděkovat Katce, že nebýt Nevýchovy, já tápu a ničí mě, jak den za dnem přežíváme a utíkají nám dny mezi prsty a nechápeme se. Ale už to tak není, ve většině případů. Vážně mi Nevýchova otevřela oči, naučila mě, jak se mám na svého skvělého syna koukat, jak ho mám poslouchat a jak já na něj mám mluvit, aby pochopil on mě.

Hrozně mě mrzí, že jsem tak dlouho váhala a neinvestovala dřív, jen okolo Nevýchovy chodila a „očumovala“ a nemohla jsem se dostat DO toho. Ušetřila bych si spoooustu probrečených nocí, protrpěných dní, kdy jsem si říkala, že možná já nejsem ta, co měla mít dítě, že na to asi nemám. 

Večer jsem napustila holkám vanu. Moc často se nekoupou, ale pekly jsme bábovky a já to chtěla doklidit, tak jsem je šoupla do vany. A nějak jsem zapomněla na čas, tak vlítnu do koupelny a „jdeme z vany“ a už jsem tu mladší vytáhla. Eliška (2,5) začla řvát. Ještě moc nemluví. Ve větě tak 1–2 srozumitelná slova… Říkala jsem si, že by období vzdoru?

Hlavou mi letělo: Už máš varhánky, už máte studenou vodu, už jste tu dlouho, už je moc hodin. A řvoucímu dítěti něco vysvětlovat dalších 10 min. se mi nechtělo. … Na moment jsem se zaposlouchala do toho pláče. (Vybavil se mi rozhovor Katky v DVTV.) Tak jsem ji vrátila do vany a povídám: Ty mi chceš něco říct?

Okamžitě přestala řvát, popadla kropáček a řekla: Počkej, mami, vyleju. :) Zůstalo jí tam v kropáčku ještě trochu vody a ona si prostě nestačila „zalít tu kytičku“, jak jsem ji popadla. Pak po mně natáhla ruce, abych ji vyndala z vany. Takže houby období vzdoru. To prostě s Nevýchovou nepřijde. Jen se mi snažila tím řvaním něco říct. :) Díky, Katko.

Abych řekla pravdu, tak jsem vždycky veškeré takovéhle odkazy na facebooku nebo kdekoli jinde ani neotvírala, protože alternativní výchově nevěřím a asi hlavně těm lidem, co ji „vymýšlejí“. Ale ani nevím proč a Vaše video o komunikaci s dětmi jsem otevřela a dokoukala. A od té doby sleduji vše :D

Váš způsob výchovy – Nevýchovy nepovažuji za alternativní, ale za logický a primární ve všech oblastech. Mé dceři je nyní 12 měsíců a i když to ještě není 100%, tak musím říct, že to opravdu funguje

Tomášek (22m.) pokašlává, rýma jako trám, včera trochu teplota a protože loni 2× hospital.s prů­duškami a nakonec i zápal plic, tak jsem dnes ztratila nervy a šli jsme k naší dětské dr. Vysvětlila jsem mu, že ho poslechne a udělá áááá a půjdeme. Ok. Vše bylo v pořádku, poslech čistý, ale že ho to drží už od čt a včera opět teplota, tak pro jistotu že uděláme CRP.

Než se dr.se sestrou rozkoukaly, hned jsem začala Tomovi vysvětlovat, že ho potřebujeme píchnout do prstíku, že to bude trochu bolet a pak to bude chvíli nepříjemné, ale že jsem tam s ním a že mu s tím pomůžu. Sestra s dr.koukaly jakože jsem asi spadla z višně (navíc Tom kromě pár slov typu krtek, traktor, brambora, děti a mimi vůbec nemluví). Sama jsem čekala jak to dopadne… Sestra se jala provést akci, Tomík trpělivě seděl a bez jediného pípnutí si nechal udělat CRP.

Vím, máte podobné úspěchy s mladšími a s klasickým odběrem krve, ale já byla tak hrdá, i když šlo o pár kapek krve! 🙂 Loni řval na celé kolo, to ještě bylo na úplném počátku projektu „My a NV“.

Katko, čtu ráda každý Váš příspěvek, děkuji za zasílání. Dosledovala jsem nyní již celý koupený Váš kurs se svojí dcerou. Jsem babička (63) nyní 21 měsíčního vnoučka. Dcera je sama, pomáhám jí již od narození jejího syna, a když chodí občas do práce, jezdím vnuka 2–3 dny v týdnu hlídat. Jsem spolu s ní nadšená Vaší „nevýchovou“ a snažím se ji aplikovat. Funguje!

Mám radost a hlavně si připadám jako v restartu – vychovala jsem své dvě dcery víceméně „výchovně“. Přitom si vybavuji, že když jsem před 30 lety nevěděla kudy kam se svými emocemi, zaúkolovala jsem svoji tehdy 5 ti letou dceru tím, aby v momentě, kdy na ni začnu ječet, mě zatahala za sukni a řekla mi:„maminko, ty na mě přeci nechceš křičet“ – a já se uklidnila. Asi to byl intuitivní prvek „nevýchovy“, moje vrstevnice, manžel, tchýně i maminka mě za to odsuzovaly, jak mohu dítěti dovolovat mě okřikovat nebo si nechat od něj radit. Bylo to ale moje rozhodnutí a nám to pomáhalo.

Prostě si to teď doslova „užívám“, přehodnocuji svoje chování i vůči ostatním podle pravidel v nevýchově, hlavně i vůči „výchovně“ vychovaným dcerám. Dcera mi nic nevyčítá a říká mi „vím, že jsi mě vychovávala nejlépe, jak jsi uměla, ale já chci své dítě vychovat jinak, podle Katky“.

Pouštím si audia a pasáže o obrech tak hodně, jak potřebuji. Na tom příkladu mi dochází, jak se cítí nejen malé děti ale ještě i občas moje velká dcera, když začnu moralizovat.

Vnouček mě už teď převádí přes silnici, abych se nebála. Nemluví, ale já se s ním dokážu domluvit v klidu téměř na všem. A vidím vděčná kukadla. Neskutečné! Nechci zdržovat, vím že máte tisíce příspěvků, cítím potřebu tímto poděkovat za „babičky“, jistě nejsem sama, která si vás oblíbila. Děkuji Vám, příjemně jste mi obohatila život a poskytla radost z hlídání i všech dalších vnoučat. 

Chtěla bych vám moc poděkovat, že jste mi otevřeli oči, srdce, naučili víc poslouchat sebe i ostatní, ukázali novou cestu životem, která mě dělá šťastnou.
Vidím, jak se moje názory posunuly, jak je vše snadnější, přirozenější, a cítím se šťastnejší. Děkuji Vám!

Zároveň mě je ale úzko, když poslouchám rodiče a prarodiče na hřištích a dokonce i návštěvy mých vlastních rodičů mi způsobují svíravý pocit v hrudníku… když se můj syn (16m) rozpláče a oni se mu začnou smát a říkat mu „Ty hanbo!“, když mi říkají, že ho mám nechat být, když pláče (je teď nemocný), že si jen věci vynucuje. To, jak dětem neříkají pravdu, vymýšlí si a myslí si, jak na to jdou chytře…

Je mi úzko i z toho, že v tomhle jsem vyrůstala já a říkám si, jaká bych asi byla, kdybych měla svobodu a pravdu… Ale smutná z toho nejsem. Naopak.
Já to totiž můžu změnit. Sama k sobě krůček po krůčku hledám cestu a vedu na ni i svoje děti, který jsou úžasní takový, jací jsou. A za to vděčím Nevýchově. Moc děkuji!

Milá Katko a celá Nevýchovo, už si nějakou dobu říkám, že Vám musím napsat a poděkovat za tu úžasnou práci, kterou děláte! Sice zatím sleduji jen všechny webináře, čtu články a udělala jsem si rychlokurz pro rodiče zdarma, ale i bez hlavního kurzu Výchova Nevýchovou, který bych si časem také chtěla ještě udělat, pozoruji opravdu ohromné změny, že si až kolikrát říkám, že to snad není možné!

Než jsem Vás poznala, měla jsem doma malou čertici, která mi dávala opravdu pořádně zabrat už od jejího jednoho roku! Byla jsem vyřízená a říkala jsem si, že jsem špatná máma, když nezvládám jedno malé dítě, a bylo mi z toho fakt mizerně… tiše jsem záviděla těm, co mají hodné, klidné a poslušné děti, protože to moje bylo naprosto pravý opak toho všeho… (dle slov mojí tchyně a bohužel i manžela byla dcera prý naprosto nezvladatelná).

Nechápala jsem, co dělám sakra špatně, vždyť dceru miluju nade vše a dělám pro ni opravdu maximum! Snažila jsem se tomu přijít na kloub a hledala na internetu nějaký návod, jak na „nezvladatelné“ dě­ti…

A najednou jsem narazila na přihlášku na webinář o dětském vztekání (omlouvám se, ale už přesně nevím, jak se jmenoval) a to byl právě ten okamžik, který mi změnil život k lepšímu :) Od té chvíle jsem Vás začala pravidelně sledovat, číst, udělala si i ten rychlokurz a nepřestávala se divit, kolik dalších úžasných informací jsem se zase dozvěděla. Všechno mi to začalo pěkně docvakávat.

Ihned jsem začala pracovat na změně v komunikaci, i když to ze začátku nebylo vůbec lehké a dost to skřípalo, protože zvyk je železná košile. Navíc manžel a celá jeho rodina mě měla za blázna, když slyšeli, jak s dcerkou najednou mluvím… A i já sama jsem chvilkama pochybovala, jestli náhodou nedělám špatně a nevychovám z ní vážně akorát toho rozmazleného spratka, jak mi stále říkali…

Teď s jistotou můžu říct, ne, jsem si jistá, že jdeme tou správnou cestou a že z Magdalénky roste opravdu úžasný člověk, na kterého jsem nesmírně pyšná!

Dnes a denně mě udivuje svojí citlivostí, vnímavostí, trpělivostí, konečně nám fungují dohody a všechno jde najednou hladce a já si teď fakt naplno užívám toho malého tvorečka, který mi začíná maximálně vracet veškeré mé snažení…

Dcerka, která mě dřív odstrkovala, když jsem ji chtěla obejmout nebo dát pusu, teď za mnou několikrát za den přiběhne a sama od sebe mě pevně obejme se slovy, že mě má moc ráda! Dcerka, která mě dřív nenechala ani na vteřinu oddychnout a vynucovala si neustále moji pozornost, mi dnes sama od sebe z ničeho nic řekla: „Mami, běž si odpočinout, já si teď budu hrát sama, pak tě zavolám“…

Dcera má čerstvě teprve dva roky! Na to prostě nemám slov, jen slzy v očích z toho dojetí… Mám úžasnou holčičku, už vím, že i já jsem úžasná máma, a těším se, až se časem naše rodinka ještě rozroste o dalšího úžasného člena ;) P.S.: Manžel už pomaloučku ode mě začíná také Nevýchovu pochytávat :)

Ako sme zametali „Momóóócť! Momóóócť!“ kričí Anetka. „Ty mi chceš pomôcť?“ pýtam sa jej. „Dobre. Ja teraz idem zametať.“ Chytím veľkú metlu a chystám sa zametať. „Cem ťoťo,“ ukazuje mi na ňu a berie mi ju.

V prvej chvíli trošku znervózniem, túžim situáciu vyriešiť v pokoji, bez plaču a hádky, bez toho, aby som nasilu Anetke metlu vzala alebo aby som ustúpila ja. Preto skúsim: „Anetka vidím, že chceš aj Ty zametať. Túto veľkú metlu teraz potrebujem, ale rada by som sa s Tebou dohodla, aby sme boli obe spokojné? Čo navrhuješ?“ Anet sa na mňa iba pozrie, pozrie na metlu a kričí: „Ťoťo, ťoťo.“

„Čo by si povedala na to, keby Ti dám malú metlu a ja si nechám veľkú a môžeme spolu zametať?“ skúšam sa dohodnúť. „ Ťoťo, ťoťo!“ ukazuje na veľkú metlu a začína plakať. Hmm, takže nepomohlo. Nechce malú metlu, chce tú moju veľkú. Začínam mať pocit, že sa z tohto nevyhrabem. Anet začína plakať a viem, že keď plače, dohoda nie je možná.

Nezvláda naraz plakať a robiť dohody :). Vidím, že by potrebovala upokojiť. Napadne mi mliečko. Naša záchrana. Pokojne si ju vezmem na ruky, snažím sa ju upokojiť. Ponúknem jej svoje mliečko. Po krátkej chvíľke, ako tak pije, je úplne pokojná a pozerá na mňa. Vidím, že teraz ma dokáže vnímať a tak skúsim:

„Anetka, teraz sa mi zdá, že ma dokážeš lepšie vnímať. Vieš, veľkú metlu potrebujem, aby som mohla pozametať ryžu, čo je rozsypaná po dlážke. Nevadí mi neporiadok pri hre ale potom si potrebujem upratať, vtedy som spokojná. Čo povieš, vedeli by sme sa dohodnúť?“ Odpovie mi iba: „AŇO.“

V tej chvíli sa mi zdalo, že sa stalo niečo obrovského. Že s mojím 19– mesačným dievčatkom som sa dohodla tak, že sme obe spokojné. Zaobišlo sa to bez plaču a navyše, ako tam tak ležala a pila a pozerala mi do očí a povedala Aňo, cítila som, že sme si neskutočne blízko. Bol to taký okamih, ktorý sa nedá opísať. Bola som z toho veľmi dojatá.

Videla som, že moje malé dieťatko netúži hádať sa so mnou a robiť mi napriek. Túži byť len vypočuté a akceptované. Túži, aby jeho požiadavky boli rovnako dôležité ako tie moje. Aby jeho hlas bol rovnako platný ako ten môj. Nechce sa len tak vzdať a podvoliť. Ale nechce ani plakať a cítiť sa zle. A nechce ani, aby som sa cítila zle ja. CHCE sa dohodnúť. Tak ako aj ja. Toľko naša malá príhoda :).

Jedna příhoda na téma: jak se domluvit s dětmi, které nemluví. Máme Matěje, 16 měsíců. Pár dní po sobě jsme spolu ráno v kuchyni chystali snídani. Matýsek stál u velké židle, na ni jsem mu položila hrníčky, k tomu krabičky s čaji a „chystal“. Bavilo ho to a já jsem měla chvilku na přípravu ostatních věcí.

Jednou ráno to bylo jinak, už do kuchyně jsem přišla s Matýskem v náručí, tak jsem jednou rukou nachystala hrníčky, zalila čaj vodou, postavila Matýska na zem a chtěla chystat snídani. Matýsek začal strašně plakat.

Napřed jsem myslela, že už má hlad, ale nechtěl ani chleba, ani napít, ani mě. Stál a křičel. Tak jsem se ho zeptala, co by potřeboval. Vy už to možná tušíte… Matěj stál u židle a ukazoval na ni prstem. Potřeboval CHYSTAT ČAJE! :)

Tak jsem se mu omluvila, že jsem dneska na to úplně zapomněla, dala jsem mu jiné hrníčky, krabičku s čaji… A byl spokojený. Tak prosté :)

Podělím se s Vámi o to, jak manželovi a našemu Pepíčkovi (1rok) funguje Nevýchova:

Manžel byl sám s Pepínem a už byl čas večeře. Syn byl za celý den už unavený a když ho manžel chtěl nakrmit začal plakat. S klidem mu řekl, že potřebuje, aby se najedl, aby v noci neměl hlad a že ví, že je už unavený a že on už vlastně je taky docela unavený.

A světe div se – Pepíček celou misku kaše snědl, lehl do posltýlky a v momentě byl „tuhý“ Paráda!

Jak jsme se – zatím alespoň na den, zbavili dudlíka… Gábince budou v říjnu 2 a dudánka prostě miluje…(Potřebovala ho kdykoliv byla špatná nálada, v autě, venku, všude..)

Nechtěla jsem si vymýšlet žádné báchorky o tom, proč ho přes den nebude mít… Řekla jsem si, je to chytrá holka, tak jí to prostě vysvětlím – a pokusím se nevýchovně .. Všimla jsem si totiž, že už to začíná škodit jejím zoubkům..

A tak jsem jí vysvětlila, jak to je s cucáním dudlíku. Že ho mohou mít malá miminka, která zoubky nemají, klidně celý den a těm dudlík pomáhá.. Ale že když už jsou zoubky, tak dudlání celý den jim nedělá dobře a mohly by začít růst křivě (a bohužel opravdu jsem u Gabči pozorovala mini změny, proto jsem se do toho také pustila..).

Nejdřív na mě koukala překvapeně.. a tak říkám.. Aha, ty vlastně asi nevíš, co jsou to křivé zuby.. Tak jsme sedly k počítači a vygooglily křivé zuby.. Vykoukly na nás i rovnátka.. a tak jsme to vysvětlování vzaly jedním vrzem.. A Gabča pak, světe div se, řekla: „Dudánka nepočebuju.. kšivý zuby fuj..“

Pak jsme ještě několik dní musely koukat na internet a ukazovat křivý zuby.. ale teď už ho přes den vůbec nechce… Na noc ho má na usnutí.. ale to čekám, vyřešíme zase společně.

Podla mna to najdolezitejsie, co mi tento kurz dava, je ten klud – neriesim veci krikom, prestala som sa tolko bat o mensieho (11mesiacov), ked niekam lezie nenapominam ho, ale snazim sa dohodnut – neodpoveda :) ale myslim, ze ked si zvykne od mala na tento sposob komunikacie bude to potom lahsie.

My se pomalu blížíme ke konci, začínám pátý týden. Se synem (3,5r) jsme měli tento týden krizi, za to dcera (1,5r) byla naprosto zlatá. Mám pocit, že tím, že prochází Nevýchovou dříve než syn, anebo i tím, že ještě tolik nemluví, se mi s ní daří domlouvat lépe. Přestala se vztekat při odchodu z herny, a to jsem jí jen vysvětlila, že se mi nelíbí, že se válí vzteky po zemi, a že bych potřebovala odcházet v klidu. A při odchodu se na mě dokonce usmívala. Recepční nechápala, kam zmizelo to vzteklé dítě.

Dále mi pomáhá uklízet hračky, pomáhá s oblékáním, úplně se přestala v noci budit a vyžadovat, abych jí dala ruku pod hlavu. Při usínání ji stačí pohladit. S dcerou zvládnu většinou celý den včetně vysazování na nočník bez jediného záchvatu vzteku, dříve se přes den válela vzteky po zemi. A stačilo pouze přestat jí přikazovat, co má dělat, a místo toho se ptát, jestli by to tak šlo udělat.

Hodně mi teď pomáhá – vyndat prádlo z pračky, při věšení mi ho podává nebo kolíčky, pračku a myčku zapíná jenom v době, kdy je to potřeba (syn to zapínal celodenně i přes naše intenzivní zákazy :-)) Je to prostě paráda a moc si to teď spolu užíváme.

Dneska mi padla sánka…
Čítala som si tu príspevky od maminiek ktorým fungovalo keď povedali dieťaťu požiadavku štýlom: Dokonči si čo potrebuješ a potom by som potrebovala spraviť to a to… Hneď som to aj vyskúšala.

Lilka(14 mesiacov) sa hrajkala vo svojom kútiku. Prišla som za ňou, spýtala som sa jej čo robí a komentovala som že vidím že sa hrá. Podala mi knižku na čítanie, tak som čítala a zacítila som že sa pokakala. Tak som sa s ňou ešte chvíľku hrala, mysliac si to Katkine „ono se to nepo…“ 😃 ale potom už som Lilke povedala:„Lili, máš kandlík, dokonči si čo potrebuješ a potom sa prebalíme, dobre?“

Lilka mi okamžite výrazne odkývala hlavou akoby hovorila „Jasné!“ 😃 (Podotýkam že prebaľovanie nemá veľmi v obľube). Do pár sekúnd sa postavila, pozrela na hračky či je všetko k jej spokojnosti a pomaly odpochodovala ku skrini kde skladujeme plienky,podložku a obrúsky.
Tam stála a kukala na mňa akoby vravela „No mami kde si, môžme ísť na to“ 🙂 V rúčkach si držala loptičku ktorú si vzala na hranie(ona sa pri prebaľovaní musí s niečím hrať 🙂 ). 

Skúsila som ju položiť na posteľ a začala som prebaľovať. Pokojne sa hrala s loptičkou a spolupracovala 🙂 🙂 A ja v šoku z okamžitého úspechu, moc ďakujem za inšpiráciu🙂

Dneska mi došlo, že jedna z nejcennějších věcí, které jsme zatím díky Nevýchově zavedli, je uznávání pocitů a především s tím související NEUTÍKÁNÍ od negativních emocí.

Byli jsme před 3 dny u babičky, spali tam a už bylo půl jedenácté a Honzík nechtěl jít jako obvykle spát :D Tak jsem mu vysvětlila, že jsem moc unavená a že jestli si chce ještě číst, že už musíme jít. Zalezl si do postýlky, ale plakal. Tak jsem uznávala pocity a on se trošku utišil, ale viděla jsem, že pořád tam ještě něco je. A tak mě to napadlo a povídám: Ty si smutný, že babička už šla spinkat viď? (moje mamka chodí na noc k mé babičce, o kterou se stará, takže nespí v bytě kde my). No a jakmile jsem to dořekla, Honzík spustil srdceryvný pláč, vzlykal a nemohl se ani nadechnout. Tak jsem ho utěšovala, dokud se úplně neuklidnil a pak jsme četli.

A mě došlo, že dřív bych se snažila co nejrychleji zahnat pláč, ale že vlastně ten smutek by tam někde zůstal a tohle synovo znovupropuknutí v obrovský pláč když jsem uhodila hřebíček na hlavičku, mi ukázalo, že je lepší ty emoce odžít, ačkoliv pro nás maminky (a tatínky :) ) to není snadné když dítě pláče…

… mám doma dvě taková éra . A to první byla dcera. Když měla rok a půl myslela jsem si, že to prostě nezvládám a další dítě asi nikdy mít nebudeme protože na to nemám nervy. Ale začala jsem sledovat Nevýchovu a videa a začala měnit svůj přístup.

S chlapečkem už je to pro mě větší pohoda i když okolí jen zírá, co všechno malej dokáže a co mu dovolím a jsem v klidu, protože vím, co zvládne a co ne a dokážu se s ním mnohem líp domlouvat na tom, co potřebuju já a co on.

Když jsem změnila své myšlení a začala se své roční dcerky více ptát, co potřebuje, začala používat ukazováček a všechno, co chce, mi ukáže. Předtím to nedělala. Nevýchova mi otevřela oči, že i roční dítě dokáže „mluvit“.

Gabuško, tak asi 13 mesiacov. Vonku bola vtedy zima. A tak treba toho naobliekať veľa, chceme ísť von na mrázik a tak nám treba pančušky, okrem iného. ,,Gabuško, pôjdeme von, potrebujem ti obliecť pančušky.“ Nuž a moje druhorodené dieťa sa mi schová za dvere, pokojne si tam odkráča, keďže vie čerstvo chodiť.

Tak tam idem za ním, sú to dva metre odo mňa. Jemne ho vezmem za rúčku, v ruke mám pančušky a naznačujem, že sa ideme obliekať. Nuž, protest. Tak si sadnem na päty, moje oči vo výške jeho očí, pozerám sa na neho a vravím mu:

,,Gabuško, potrebujem ti obliecť pančušky, lebo ideme von a vonku je zima. Ja ťa chcem posadiť mne na kolená a tak ťa obliecť, ale tebe sa to tak nepáči, však?“ Díva sa na mňa. Rozumie.

„Tak mi zlatko ukáž, ako by sme tie pančušky mohli obliecť spolu, tak aby nám obom pri tom bolo obom dobre. Môže to tak byť?“ Chvíľu stojí a díva sa na mňa, ja sedím na pätách a dívam sa na neho. A vtom sa pohne smerom ku mne, rúčkami ma objíme okolo krku a len tak stojí, prilepený na mňa. A ja chápem.

,,Dobre Gabuško, oblečieme sa takto, ako chceš ty.“ Obliekli sme pančušky za pár chvíľ, on ma objímal celý čas okolo krku, ja som ho obliekala a telo, myseľ, srdce i dušu mi presvietila dúha. Tú chvíľu sme si užili obaja. On mal rešpektujúcu a vľúdnu mamu len pre seba v objatí a ja, držiac a obliekajúc to malé telíčko, som cítila nesmiernu lásku a úctu k tomu malému dieťaťu.

Po precitani clanku: „Miluji te zlaticko… ale ted zrovna vůbec ne“ som sa rozplakala a slzy neviem zastavit. Mam 3-rocnu dcerku a od jej narodenia som zapasila s pocitmi zlej mami. Vobec nam to nefungovalo. Dcerka bola uplakana a o uspavani sa mi az tazko pise.

Vyskusali sme asi vsetky mozne sposoby. Dala som vela na rady znamych, hladala informacie na internete, len samu seba, svoje instinkty a moju dcerku som nepocuvala. V juli tohto roku, sa ku mne dostali prve clanky z Nevychovy. A zacala zmena. Velka zmena. Vravim si, skoda ze az po dva a pol roku od dcerkinho narodenia.

Zacala som chapat a vnimat vela veci vo vztahu a komunikacii, ktore som robila zle a vysledok bol jasny. Uplakane a nespokojne dieta a unavena a vynervovana mama za cele to spolocne obdobie. Vobec som si neuvedomovala, ze ten maly cloviecik, hoci nevie hovorit, vie so mnou komunikovat inym sposobom a ma svoje potreby a tuzby.

Nechapala som, ako je mozne ze je na mne tak zavisla. Nemohla som ju nechat na chvilku samu s niekym inym. Chvilu vydrzala s manzelom ale po par minutach bol plac. Teraz, ked dcerka rozprava, sa mozno Nevychova uz aplikuje krasnym sposobom obojstrannej vymeny slov, no verim, ze by nas spolocny cas od zaciatku vyzeral uplne inak. Krajsie, spokojnejsie. Teraz mi dcerka povie: „Mami, bolo mi za tebou smutno. Chybala si mi“ a ja zrazu chapem, ze mama, bude vzdy mama. S nou je mi fajn…

Dcerka nastupila v septembri do skolky a aj tu nam velmi pomaha Nevychova. Pri rannom vstavani, hygiene, obliekani a luceni v skolke. A je to krasne a bez slz. S usmevou a pusou na tvari. Este raz dakujem a prajem vela spokojnych a stastnych deti a rodicov.

Máme tátu opět pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš hezky sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu jen pro tebe.“

Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jidla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou. Ještě jednou děkuji, že Nevýchova je, že se jí můžu řídit a že je díky vám svět krásnější!

Nočník story. Naší Elišce je 18m, nijak na to netlačím. Ráno jdu prostě na záchod, ona na mě kouká, nočník tam tak stojí opodál, tak ho používá jako sedátko. Když jsem se jí zeptala, jestli chce kakat, většinou řekla jo. Sundala jsem plínu, ona vsedě na nočníku zatlačila a… vstala. Rozběhla se a kompletně po*rala celou koupelnu kromě nočníku :-D

Teď v poslední době je na ní vidět, že už chápe, že bobek patří do nočníku. Tak jí říkám: „Eli, ty bys už do toho nočníku ráda nakakala, viď? Co by ti pomohlo?“ Vzala nočník, odnesla ho do sprcháče, ukázala na baterii a poručila si vodu do nočníku. (Důležitý okamžik – bez Nevýchovy bych si asi řekla, co si to na mě vymejšlí :D)

Napustila jsem jí do nočníku teplou vodu, ona zasedla a od té doby chodí pravidelně kakat do nočníku s vodou. Asi jí to nějak pomáhá nebo jí je to pohodlnější nebo nevim, ale každopádně přišla s bezva nápadem a navíc je to i docela praktický na likvidaci. Tím chci vlastně říct – nebojte se nechat maličké děti navrhovat řešení. Občas je to geniálně jednoduché :)

S ostatníma Nevýchovňákama jsme pak ve skupince přišli na to, že Eliška potřebuje vodu v nočníku nejspíš proto, že v záchodě je taky voda. To bylo pro mě obrovské AHA  a to je na skupince právě to skvělé. 

Včera jsem myla nádobí a Kryštůfek se chtěl koukat. Přisunula jsem mu jeho schůdky a stál vedle mě. Chce pomáhat, tak jsem ho poprosila, že umyju to hodně špinavé nádobí, dám mu čistou vodu a může umýt lžičky. Tak čekal.

Pak přišel na řadu a najednou spustil na Bobíska (to je jeho malinkej kamarád, kterého jsem nikdy neviděla a už jsem na něj tolikrát šlápla a někam ho přiskřípla): „Bobísku, nesahej do té vody, je špinavá, já Ti pak dám čistou a taky budeš mýt nádobí.“ Za chvilku slyším: „Bobísku, nemám čas, všechno musím dělat sám. Jdi si hrát, já mám práci.“ nebo: „Bobísku, jdi pryč, tady být nemůžeš.“

Stála jsem tam ohromená, po tvářích mi tekly slzy, protože jsem slyšela sebe samu, co občas říkám, ale hlavně jakým tonem, a jak to na něj působí – stejně jsem to nechala působit na sebe, abych opravdu věděla.

Kryštůfek se zarazil, slezl ze schůdků, z obýváku mi přinesl kapesník a povídá: „Maminko, neplač.“ Já se na něj podívala a řekla: „Kryštůfku, já jsem Tě poslouchala, jak sis povídal s Bobískem. Takhle na Tebe mluvím já, viď? Mě to moc mrzí, že Tě od sebe občas odháním, když toho mám nad hlavu a mrzí mě, jak Ti to říkám. Moc se Ti za to omlouvám, odpustíš mi?“ on mě pozoroval a prohlásil: „Jo, odpustim. Maminko, hlavně už neplač.“ Ještě chvíli jsem seděla ochromená v obýváku celá dojatá.

Děkovala jsem, že jsem tohle mohla zažít, jak to „vypadá“ z druhé strany. Taky jsem děkovala sobě, že jsem si to celé vyslechla s ušima dokořán, i když mi to bylo dost nepříjemné a Kryštůfkovi se omluvila.

Chtěla jsem se podělit, protože vím, že na spoustu věcí nahlížím jinak díky Vám. Díky za Vaše přibližování dětského světa nám dospělým a díky za to, jak nám pomáháte najít cestu k porozumění, důvěře a parťáctví. Moc Vám fandím a fandím všem rodičům, kteří se rozhodli to dělat jinak. Jsou okamžiky, kdy mi přijde ta mnou zvolená cesta náročnější (učím se komunikovat a taky přijímat argumenty toho malého, proč to tak nechce), ale nelituji svého rozhodnutí.

Nas dalsi uspech.Lucas 16m si nasel uzasnou zabavu..machani se v zachode..no samozrejme se mi to vubec nelibilo.Rikala jsem mu,ze se mi to nelibi a zadna reakce..byla to proste strasna prca.  

A pak me napadlo,rekni mu,proc ti to nejvic vadi…a tak rikam: Lucas,Mne strasne vadi,ze se hrabes v zachode,chapu,ze te to zajima,ale Ja mam na rukach ekzem a kdyz si je porad umyvam,Tak me to moc boli.Proto bych potrebovala,aby jsi s tim prestal.(ruce jsem mu ukazala)

A svete div se,Lucas zachod zavrel a od te doby ho nechava byt (3tydny).

Je jeste spousta veci,co se nam nedari napr.kojeni atd.,ale kazdy takovy maly uspech mi potvrzuje,ze to ma smysl a ze jdeme po spravne ceste!

Jsem v Nevýchově krátce, ale už pozoruju se svou 14měsíční dcerkou první pokroky. Nejdřív mi připadalo, že se ani nechce na ničem domluvit, pořád si jela to svoje. A já jsem si ten první týden pořád opakovala, co pořád dělám špatně? Proč se nám to nedaří? Odpověď mi docvakla, když jsem začala samu sebe poslouchat.

Řekla jsem jí, co potřebuju, a že vím, že ona to nemá ráda. A navrhla jsem, jestli to můžeme udělat takhle, jestli to pro ni bude příjemnější. Dcera na mě koukala bez odpovědi. Jako by vůbec neuměla komunikovat. Umí kroutit hlavou a říkat NE, ale myslím, že ještě úplně nepochopila, co to znamená. Jen se jí prostě líbí kroutit hlavou. Souhlas už nedokáže projevit vůbec. Naznačit nebo ukázat co potřebuje, taky nic. Tak jsem to vždycky brala jako, že když nic nenamítá, tak to bude po mém, a šla jsem hned do akce.

Řvala, utíkala, bránila se. A to platilo při přebalování, uspávání, oblékání, i když jsem se snažila ji vysvětlit, že něco nemá dělat. Pochopila jsem, že se s ní nedomlouvám, ale jen jí oznamuju. Sama navrhuju řešení, o kterém si myslím, že jí pomůže, ale ono to tak třeba vůbec není. A ani jí nedám dost času, aby se na to připravila.

Dnes jí s dostatečným předstihem řeknu, co půjdeme dělat. Např. „Klárko, až dopapáš tu sušenku, tak ještě přebalíme, ju?'“ Našla jsem způsob, jak ji přebalovat, aby to pro ni bylo příjemnější, např. ve stoje. A vždycky jí dám tolik času, kolik potřebuje. A pak za mnou přijde sama, že už je teda připravená. A krásně drží, neprotestuje.

Vždycky se mi chce štěstím brečet, když jí večer řeknu: „Kláry, už je čas spinkat, tak až budeš chtít, řekni a půjdeme, jo?'“ A moje malá dceruška si ještě chvilku hraje, pak si někde najde dudel, sama si ho dá do pusy a přijde za mnou a tahá mě za nohavici. Já ji vezmu do ložnice a uspávání je krátké a příjemné pro obě, protože vím, že už je dostatečně unavená, že sama chtěla jít. A tak ani nejsem ve stresu, že to zas bude trvat hodinu :D

Děkuju, Nevýchovo. Jsem ráda, že jsem si tě nadělila k předčasnému Ježíšku. Jinak bychom se s dcerou do Vánoc asi povraždily :D Jsem ráda, že ten každodenní křik, stres a výčitky jsou pryč a konečně jsem si začala užívat hezkých společných chvil :)

Včera jsem dávala spinkat dceru (19 měsíců). Běžně usíná tak 45 minut, vstává v postýlce, mění jeden dudlík za druhý, kroutí se, několikrát chce napít atd. Není to nijak dlouhá doba, ale chodí do postýlky až v půl deváté, to už pak počítám každou minutu :D.

Tak říkám: Laury, jsem už unavená a potřebuji si odpočinout. Co by ti pomohlo, aby se ti hezky usínalo? Ticho, žádná odpověď. Tak jsem navrhla: zazpívat písničku – kroucení hlavou ne ne. Můj zpěv je nic moc :D. Tak že bychom už byly potichu? Okamžitě začala kývat, že ano. Otočila se na bok a v klidu usínala. Trvalo to půlku času a já nebyla nervní, že strávím u postýlky celý večer :)

Před hodinou jsem šla ukládat starší dceru (20m) a ještě teď jsem naprosto ohromená, překvapená a pyšná na nás obě.

Anička seděla v postýlce a brečela. Říkám jí: vidím, že se ti moc do toho spinkání nechce, co? tak co by ti pomohlo? co bys potřebovala? odpověď – štávu. Hotovo :) Poprvé mi odpověděla, co by chtěla.

Popravdě, když jsem se jí ptala, co by jí pomohlo, čekala jsem mlčení, respektive pláč, jak tomu bylo už asi 200×…nechápu, jak jsem ji mohla tolik podceňovat, je skvělá a učí se to pomalu s námi :) díky vám!!

Manžel loupal mandarinku a syn (1 rok) asistoval. Prohodila jsem mezi řečí: „Mohli byste to hodit do koše.“ Manžel přitakal, že až to dojí, tak vše vyhodí, a já najednou vidím, jak si to synek mete ke koši.

Napadlo mě: „A jeje, to jsme zas řekli koš, teď se v něm bude chtít hrabat!“ :-/ A pak koukám: má v pěstičce kus slupky! Hodil ho s mou asistencí do odpaďáku a ještě 2× se vrátil k tátovi pro zbytek slupek. 

Dneska se prostě musím pochlubit :) Táta si nandavá punčochy (na křečáky), Eli (12m) stojí u něj a tahá za ně. On říká: „Ne, Eli, ne!“. Eli samozřejmě tahá dál. Tak se obrátí na mě a říká: „Verčo, mohla by sis ji vzít? Já si potřebuju nandat punčochy.“

Tak jsem se zeptala, jestli to řekl jí. „Ne, dobře… Eliško, já si potřebuju nandat punčochy, mohla bys mi dát chvilinku, prosím?“ Eli na to „jó“. Pustila se ho, sedla si, chvilku koukala, pak se natáhla po druhé punčoše, která visela přes zábradlí, vzala ji, natáhla se k tátovi, říká „dá“ a čekala.

Dobrý den, jsme rodina s prvním cvrčkem (1,5 roku). Všechno je pro nás nové a stojí to hodně sil. Proto jsem hledala novou cestu. Máme za sebou první týden kurzu, i když nám to reálně trvá už 14 dní :)

1) Naše malá vrátila dobrovolně tatínkovi jeho telefon :) A bez utíkání, jen si ho prohlédla a na požádání ho zase vrátila :)

2) S důvěrou jsem ji nechala odnést pytel s plasty za dveře, byla na sebe tak pyšná a já na ni.

3) S manželem se víc bavíme, i o složitějších tématech a taky o naší cvrčkové. Je prostě boží.

4) Měly jsme krizovou situaci, hodně pláče a neporozumění. Já jsem se zastavila a malou objala. Přitulila se ke mně a za chvíli jsme to zkusily znovu. A šlo to. Díky, Nevýchovo.

5) Tatínek zkouší triky z Nevýchovy. Jsem na něj pyšná. Protože jsem já ten hlavní iniciátor a on se jen tak „ochomýtá kolem“ :).

6) Nešlo nám odpolední usínání, tak jsem jí navrhla – co si vzít do postele něco, co by jí pomohlo usnout. A ona si donesla bačkůrky. Usnula hned, jak ulehla.

7) Daří se nám zvládat věci, když ji v předstihu upozorníme, že se bude něco dít. Odcházela jsem na celé dopoledne, s trochou pláče při odchodu. Ale jakmile jsem se vrátila, tak přišla a vyprávěla mi svými slovy, jak se s tátou měli :)

8) Myslím, že si víc všímám toho co dělá.

9) Snažím se méně opakovat. V lepším případě mlčet :)

10) Uvědomila jsem si, že ji můžu zapojit do hodně věcí, co dělám. Dávám jí víc důvěry, i když je to ještě takový vratký cvrček. Však to znáte.

Zatím jsme ve třetím týdnu kurzu. Syn má rok a půl. Další úspěchy jsou co se týče oblékání. Nikdy se nechtěl oblékat do ničeho. Mrskal se, plakal a utíkal. Teď to děláme víc v klidu. Nechávám ho vybrat si různé oblečení. Taky přípravy na výlety probíhají mnohem klidněji. Vždy se zeptám, jestli chce jet a taky ho nechávám vybrat si hračku na cestu.

No zkrátka je těch úspěchů čím dál více. A to jen kvůli tomu, že spolu více mluvíme a taky jinak.

Před Nevýchovou jsme byli každý z jiného světa, cítím, že teď nám to jde mnohem lépe.

Našla jsem způsob, jak trénovat dohody u malých dětí :) S dcerkou (2 roky, 8 měsíců) si hrajeme s koníkama, nebo panenkama nebo zvířátky a vymýšlím situace, kdy se musí vymyslet nějaká dohoda (jeden koník chce běžet závody, ale druhý má hlad a chce papat trávu, hmmm… co teď a jak to uděláme?

Mám pocit, že Nevýchova není nic převratného, jen jsme to zapomněli a učíme se to zpět – je to o úctě jednoho k druhému, vcítění se do druhých a soucítění s druhým a schopností to vyjádřit a je jedno jestli je to s dětmi, či např. seniory nebo cizími.

Díky videím jsem si uvědomila spoustu věcí a zjistila jsem, že i před kurzem Nevýchovy jsme nevědomky částečně vychovávali nevýchovně :) a částečně policajtsky, potřebovala jsem slyšet a připomenout si některé věci.

A bylo tam i hodně velkých AHA momentů a to nejen v tom „špatném“, naše jedno velké AHA – už víme proč jsme nikdy neměli problém s tím, že by dcerka nechtěla půjčovat věci – vše jsme ji od malinka nechávali osahat, okoukat a pod.

Naučila jsem se říct proč to tak potřebuji a jak se v těch situacích cítím a proč potom reaguji tak jak reaguji a prostě některé situace se zlepšili.

Určitě si kurzem projdu několikrát, je třeba si to připomínat :-) navíc mě to čeká i s druhou nyní dvouměsíční dcerkou. Moc děkuji Nevýchovo, že se našel někdo takový, kdo to byl schopný popsat a připomenout :-)

První dohoda s návrhem od mrněte ❤️

Říkám synovi (1,5), že má rýmu a pot­řebovala bych mu stříknout před spa­ním do nosu, jinak se vůbec nevyspíme, ani on ani já. Tak že prej NE NE NE. Říkám, že chápu, že je to nepříjemný, ale že je to fakt nutný a že bych to ráda vymyslela nějak, aby to pro něj bylo co nejmíň otravný. 

Kouknul na mě a n­acucnul se na prso. „Chceš to stř­íknout takhle?“ Kej­va. Musela jsem si trochu vykloubit ruku, ale stříkla jsem a bez odporu, bez breku, v pohodě.

Mila Nevychovo, musim se s Vami podelit o nas krasny zazitek :)

Moje dcera (21m) dostala pred Velikonocemi silny oboustranny zanet spojivek. Skoncili jsme na pohotovosti, kde nam dali kapicky do oci s instrukci kapat 3× denne primo do oka. No jasne, jak jinak u oci, ze…

Jenze – nase holcicka uz nekolik mesicu nesnasi vodu v ocich, takze ji nesmim potapet na plavani, vlasky myjeme s rucnikem v jejich rucickach, aby pripadnou vodu tekouci do oci mohla utirat, atd… No a ted jsme meli vykapavat…

Prvni dva dny to byla hruza. Mala strasne plakala, utikala mi, pak pevne tiskla ocicka k sobe, takze nam to trvalo dlouho a tim se to pro ni jen zhorsovalo. Vysvetlovala jsem, ukazovala v zrcadle cervena ocicka, ptala jsem se, co by ji pomohlo, takze jsme zkouseli kapat s pejskem, drzet moje vlasy, dudlika v puse atd. Hodne jsem ji objimala a uznavala pocity. Muj muz nechapal, co ji to furt vysvetluju, ze ji mam na silu otevrit oko a bude 🙈😅

My to ale moc krasne zvladli nevychovne. Nakonec jsme s malou prisli na to, ze ji pomaha, kdyz muze kapicky vyndavat ze skrine, ze si chce u kapani drzet vicko a pak lahvicku zasroubovat a uklidit. A na „vodu“ v ocich jsme nasli figl, ona nechtela mit otevrene ocicko pri kapani, bala se, a tak jsme se domluvili, ze ja kapnu a az bude kapicka v koutku, reknu ji a ona ocicko otevre, takze kapicka krasne zatece do oka. A slo to – bez place, s nadsenim, dokonce si sama kapani pripominala, protoze vedela, kdy to behem dne delame.

Kapali jsme 7 dni a skoncilo to tak, ze jeste 2 dny po tom mala chodila a plakala, tentokrat ze chce kapat ocicka… Takze jsem na novo vysvetlovala a ukazovala ted uz bila ocicka, ze jsou zdrava a kapicky uz nepotrebuji 🤗😂

Nejvic me potesil muj muz, ktery mi rekl, ze nechape, jak jsme to spolu udelali a ze je prekvapeny, ze to jde bez breku.

Nevychovnych uspechu mame vic, ale tenhle je pro me nejsilnejsi a tak jsem se o nej s Vami chtela podelit a taky moc podekovat, ze to diky Vam muzeme „mit jinak“ 🙏🏼🌸🌈

Moc Vas vsechny pozdravujeme,

Dobrý večer, také se chci podělit o svoji dnešní zkušenost s Nevýchovou.

V kurzu jsem druhý týden a musím říct, že mi to sedí čím dál tím víc. Momentálně jsem se rozhodovala, zda budu pokračovat, nebo ne a samozřejmě, že jsem se nemohla rozhodnout jinak, takže pokračuji dál. Finančně je to náročné, ale je to investice na celý život.

Co se týče třetího týdne, na ten jsem hrozně moc zvědavá, protože bych potřebovala vědět, jak nastavit nějaké ty hranice.

Ale zpět k úžasné Nevýchově…

Byli jsme dneska s manželem a naším synkem(19m) na hřišti a samozřejmě, že než jsme tam šli, tak jsem měla obavy, jak se nám podaří v klidu odejít… Bylo tam více rodičů s dětmi a jedna maminka s tatínkem se rozhodli, že už půjdou pryč, holčičku taky cca 1–1,5 maminka vzala z klouzačky a rovnou s ní šup do kočárku. Malinka se propínala a moc se jí nechtělo, ale když poodjeli dál, tak už byla v klidu. Takhle to já ale nechci, proto jsem se přidala k Nevýchově.

Přišla řada na náš odchod. Světe div se, malému jsme řekli, že za chvilku půjdeme za … chtěl ještě na klouzačku, tak tam s manželem šli a pak sám přišel a mohli jsme jít domů.

To je tak krásné, když se nemusíte dohadovat s dítětem a jen tak si odejít v pohodě. Děkuji ti Nevýchovo.

Děkuji za inspiraci a zjišťuji, že výchovu kterou dávám svoji roční dcerce není úplně nejlepší do života.

Je super jak otvíráte oči nám, co nás vychovávali ve smyslu policajtování a učitelování a provádíme to samé svým potomkům. Věřím, že změnu mám na dosah, jen Vás dál sledovat a snažit se zapracovat Vaše rady do našeho života.

Já děkuji za Nevýchovu 🙏🏻
dnes jsme zvládli cestu autem a mudru s injekcí – já dlouho neřídila a s prckem 17m ještě vůbec. Zvládnul to na jedničku..

Vše jsem mu vysvětlila, řekla mu i že se bojím řídit. že bych potřebovala jeho pomoc, aby mě hlídal. Že se opravdu bojím a budu se muset soustředit.. Má novou sedačku, jel v ní jen jednou, tak jsem se i bála aby neplakal že do ní nechce jako když tam měl jít poprvé. Ale řekla jsem co potřebuji, odsouhlasil to placákem a fakt ani nepip.. Koukal z okna a hlídal 🤗

A o doktorce jsem mluvila od včera.. Postupně. ještě tam u ní jsem mu říkala, že se nejdřív koukne na ekzem, že potřebujeme aby ho to už nesvedilo protože to musí být pro něj nepříjemné, a pak že udělá pich.rekla jsem že to pichne a možná to zaboli.ale že tam budu a zvládneme to spolu..

Trochu plakal, ale nebyl to takový ten nepřipravený hysterak co jsme slyšeli z ordinace po nás. Dostal pusu, dali jsme si placák že jsme to zvládli, dostal banán a frčeli jsme dom…

Díky díky díky ❤️

Už nevím, jak přesně jsem vás našla, ale začala jsem vás sledovat když jsem byla těhotná a koukala na webináře a nasávala Nevýchovu.

Teď jsou dceři tři roky a vaše příspěvky už jen letmo přelétnu, protože většina problémů jde díky vám mimo nás

Ďakujem, že aj iných rodičov učíte, podporujete a dávate nádej, že deti nie sú trest ale dar. Deti sú úžasné. Kiežby každý jeden rodič venovaj vlastný čas deťom, snažil sa ich pochopiť a porozumieť im, ten svet by hneď vyzeral inak.

Dobrý den,

dnes jsem shlédla váš vebinář o vzteku. Prvně bych chtěla říct, že mám ultra vzteklé dítě. A ještě bych vám chtěla říct, že už vím, že je to z většiny moje vina.

Jdou mi až slzy do očí z toho, že jako rodič jsem dokázala do teď být tak slepá k pocitům svého dítěte a ještě si myslela, že já jsem ta ublížená.

Po té části kdy má člověk mít zavřené oči a poslouchat, jsem je otevřela a viděla svého dvouletého syna, jak se na mě dívá. Hrozně jsem plakala, protože všechno co od začátku říkáte, jsem bohužel splňovala do detailů.

Děkuji, že jste mi otevřeli oči, děkuji, že můžu být dobrá máma. Cesta to bude dlouhá, protože sama jsem moc trpělivosti nepobrala ale budu s ním.

Ještě jednou vám z celého srdce děkuji. Protože to co jste řekli, je přece tak viditelné a jasné, až je to občas neviditelné.

Musim sa s vami podelit o dnesnu hlasku nasho pred nedavnom 2,5r. 

Ucime ho pomenovavat emocie, vie povedat, co mu bolo luto, preco sa hneval, co ho potesilo, co sa mu pacilo ci nepacilo. Ked mame nejaku negativnu emociu, napriklad pri dodrziavani niektorych nastavenych hranic, ktore mu nie su celkom po chuti, zacinam vetu slovami – rozumiem ti, ze sa hnevas, atd atd.

Dnes som isla nalozit polievku, ze on si neprosi. Hovorim mu, ja som velmi hladna, pod, dame si spolu, nalozim aj tebe.

Jeho odpoved ma dostala 🤣

„Maminka, ja ti rozumiem, ze si hladna a ze by si si dala polievocku, ale ja ju nebudem, ja na nu nemam vobec chut“ 🤣 rozprava plynule a velmi pekne, takze toto bola doslovna citacia 🤣 hned som si na vas spomenula. Tie deti su uzasne 😍 

Sebíkovi je 16m dudlik má jen na spinkani. Jenže občas ho někam strčí a my prevracime celý byt abych ho našla jako včera.

Vůbec jsme dudlik neresili až na polední spinkani. Když je unavenej tak si dám vezme dudaka, látkovou plinku a to je znamení ze chce spinkat. Jenže včera chodil jen s plinkou a knoural. Prohrabali jsme celej byt a dudlik nikde.

Seb uknouranej a tak jsem ho položila do postele, hladila a mluvila k němu, ze chápu že je zvyklej na dudlik ale nikde ho nemůžeme najít a ze by třeba mohl zkusit spinkat bez něj než ho najdeme. Chvilku se prevaloval a usnul. Poprvé usnul bez dudliku a v klidu 😍

Dudlik se našel když jsem odpoledne vyndavala prádlo ze susicky 😂 asi si ho tam dal taky ususit.
Nevzdavejte to, i s mrňousem se dá domluvit

Po webináři jsem psala, jak jsme si s naším Čmeláčkem krásně porozuměli a jak mi „zacvaklo“ pár věcí a naše vzájemná důvěra nabrala na stabilitě…

Včera mi přišel (rok a pět měsíců starý) Čmelda poprvé říct, sám, že by si přál přebalit… Doposud to byl občas boj, občas to přetrpěl. Přišel za mnou do kuchyně, začal mi říkat jojojo a ukazovat na plínu…

Přebalení bylo rychlé, pohodové a dokonce mi Čmelda pomohl se svým oblékáním… Paráda… Od té doby chodí říkat pokaždé, když má po velké. Jsem nadšená.

Dnes sám vyhodil dudlík do koše, byl už děravý a nedobrý. Řekla jsem mu narovinu, že jiný dudlík už nebude, protože se tím ničí zoubky, jestli starý dudu fakt vyhodíme do koše… (Čmelda koš zná, vyhazuje všechny odpadky- slupku od banánu, jídlo, které mu spadne na zem, špinavé plíny, atd.)

Vyhodil ho… Počítala jsem s tím, že to večer bude náročné… Trochu náročnější to bylo, plakal, tulil se, ALE ANI JEDNOU ZA TEN ČAS NEŘEKL DUDU!!!  Před tím si o něj právě takto říkal pravidelně…

Děti jsou vážně hrozně chytré a všemu rozumí… Jsem z tohoto poznání úplně unešená… A taky si uvědomuji tu velikou důvěru, kterou ke mně můj syn má… Nic víc už prostě není… 

Opět díky za Nevýchovu, vás všechny ve fóru, že píšete a sdílíte a radíte!  Je to veliká inspirace… 

Ahoj všem ☺ máme 16ti měsíčního syna Kryštůfka. Je to nevýchovné miminko, protože NV používáme u 5ti leté dcerky už delší dobu a on se do toho vlastně narodil. Někdy (hlavně ve stresu a spěchu) to ale nedávám a skouznu zpět do „starých kolejí“.

Kryšťa má moc rád svůj dudlík. Zejména ráno se ho těžko vzdává. Každé ráno vodíme spolu jeho starší ségru do školky a já mu vždycky před odchodem dudlík vezmu a nechám doma. Nelíbí se mu to. Kryšťa si pak ještě  půl cesty do školky mumlá pro  sebe: „dydy (=dudlík) není“ 😕.

Včera ráno stojíme u dveří a já se mu opět chystám vzít dudlík a říkám si, tak mu řekni PROČ mu ho bereš mámo! Tak si kleknu k tomu „miminku“ a povídám: „Kryštůfku, jdeme teď ven a já potřebuju, aby jsme nechali dydy doma. Ty pak děsně slintáš a venku fouká. Potom se ti dělá na bradě vyrážka a to já nechci. Chci aby jsi měl zdravou bradu“ s pocitem blázna, kterej právě mluvil s miminem jako se svou pětiletou dcerou, mu vezmu dudlík, položím na parapet a odcházíme.

Dnes ráno, obvyklá situace, chystáme se k odchodu. U dveří si Kryšťa vyndá sám dudlík z pusy, koukne na mě a řekne: „mami dydy“. Dudlík mi dá do ruky a otočí se k odchodu 👀👀

Položím ho na parapet a odcházíme. Cestou do školky už žádné „dydy není“ neslyším 💙

Takže ano, funguje to. Všichni, ať už malý nebo velcí, potřebujeme vědět, proč máme to či ono udělat… Nevýchovný úspěch je vždycky malý zázrak, obzvlášť u takových prďolů jako je naše malé „miminko“ ☺

Začínala som ako dosť ustráchaná tehuľka bez skúseností a s milión zásadami, ako chcem so svojim dieťaťom fungovať, čo musíme a nesmieme,… V snahe byť čo najlepším rodičom som už v prvé mesiace neustále googlila návody „ako na…”, ktoré som sa naspamäť učila, ale nikdy mi to na nás nejako nesedelo.

Až som našla Nevýchovu v „osudovom“ audiu s názvom Ako mať dieťa za odmenu. Predstavila som si, aké by to asi bolo, mať dieťa naozaj za odmenu. A zisťujem, že veľmi nevýchovné :-)

S Laurinkou (1,5 roka) sme nevýchovné od prvých mesiacov jej života a každý deň sa máme čo učiť (hlavne ja!). Niekedy o dôvere, inokedy o rešpekte, hraniciach, hovorení všetkého tak, ako to je. Už dávno sme zavrhli moralizovanie „nie nie to nesmieš” alebo klamstvá „autíčko už spinká”. A je to veľká úľava.

Každý ten moment, kedy priznám farbu, nájdem dôvod, prečo niečo robí, alebo spravíme fakt super dohodu. Viem, že nás spoločne čaká ešte veľa výziev, ale tiež viem, že krok po krôčiku skladáme skvelé základy na to, aby sme ich spolu zvládli.

Ďakujem Nevýchova. Za pokoru, sebavedomie a odvahu nájsť svoj štýl rodičovstva aj v často netradičných riešeniach. A aj za to dieťa za odmenu :-D

Ahojte Nevychova, idem sa pochvalit s nasim malym velkym uspechom :)

Syn 3,5r si priblizne od 2r umyva zuby pri rozpravke, pomaha mu to sa menej sustredit na cistenie, ktoremu sa predtym branil a takto je to pre vsetkych prijemne :)

Ale… posledne tyzdne zacal mat problem s tym, ze sa rozpravka ma vypnut po doumyvani a potom sa ideme kupat… Vyzeralo to asi tak, ze syn po doumyvani povedal, ze chce este 1 a ked sme sli po tej 1 vypnut TV, tak chytil strasny zachvt a plul pastu na koberec, co mojho manzela vytacalo do nepricetnosti (mne to az tak nevadilo, vravim si ze tomu kobercu to az tak neublizi chudakovi pri detoch :D a ze je to jeho prejav hnevu), ale teda tiez ma trapila ta situacia, kedze sa to opakovalo kazdy den a hlavne ta atmosfera potom bola hrozna :( takze som sa rozhodla to riesit.

Snazila som sa vcitit do mojho syna a prisla som na to, ze mu asi nevadi v skutocnosti to, ze rozpravka konci, ale akym sposobom sa to deje

Ako to funguje teraz? Po umyti zubkov synovi poviem: "Mirko, idem uz so Samkom (mladsi syn) do kupelky, chsytat sa do vane, kludne prid za nami, ked budes pripraveny " a cuduj sa svetu Mirko s dobrou naladou pride do 2 minut sam :) Koniec neprijemnym umyvaniam zubov, juchuuu :D

Tak jo. Máme i dobré dny. Asi se na to budu muset víc zaměřit, než na to špatné.

Co se nám podařilo? Samík 3,6 roku, Erik 6 měsíců
Samík měl záchvat nechtěje obecného. Nechci to a nechci ono, a nechci aby tu byla máma a Erik, a táta. Chci aby měl Erik, máma a táta hrobeček (chápe poměrně dobře smrt, viděli jsme rozjetého holuba a nastal křížový výslech proč, co se mu stalo atp. uff., takže jsme vysvětlovali v rámci možností; proto jsem věděla, že když nás tu chce mít všechny „zamordovaný“, přestože ví,že by tu zůstal sám a i to ví, tak je to fakt zlý a neví, kudy kam).

Chvíli jsem ho poslouchala a pak mu říkám „ty se zlobíš na Erdu, že jsem teď s ním? Proto nechceš aby tu byl?“ „JO!“ řekl naštvaně. Nevysvětlovala jsem nic, jen jsem ho objala a pomazlila a říkám „To mě mrzí. Tak si chceš teď chvíli se mnou hrát?“ „Jo, chci“. řekl. „Tak jo.“ říkám já. A Samík na to " A Erda bude jako stavbyvedoucí a může si hrát s náma". Jako WOW! Ze vzteku, kdy brácu nemohl ani cítit najednou brácha kámoš ve hře a s náma.

Samík nám skákal hodně do řeči. No, zpětnou revizí – má to od nás. Ignorovali jsme, když občas něco říkal, ne vědomě, ale prostě nám tam skočila s partnerem myšlenka a začali jsme mluvit. Tak jsme se mu za to začali omlouvat a vyzvali ho k dokončení myšlenky, že počkáme. A světe div se, nebo spíš nediv se, když skočí do řeči Samík a upozorníme ho, řekne „Promiň, já počkám“ a mlčí! Taková změna oproti tomu překřikujícímu dítěti.

Když jsme s nevýchovou před rokem začínali, míval hrozné záchvaty vzteku, kdy do mě klidně mlátil. No, jo. Dávali jsme na „rady chytřejších“, že to chce jednu přes zadek, přes ruku… Vím už, že je to blbost.

V jednom takovém záchvatu jsem až koukala, jak jsem to dobře zvládla, protože jsem se konečně podívala za tu frustraci, kdy po mě plival, mlátil, řval tak, že by se za to nemusel stydět dospělej. Dřív bych si řekla, že je to smrad a šla ho srovnat. Teď jsem na něj koukala, na ten malej uzlíček nervů a přišlo mi to děsně líto. Nectěl se nechat ani pohladit, nic. Jen mě bít. Tak jsem ho jen chytla a držela tak, aby to nebylo pevné,ale zároveň mě nemohl mlátit, ani sebe.

Po zaposlouchání se do toho pláče a zpětnou kontrolou, co se dělo, jsem se ho, stále zuřícího, jen tiše zeptala „Ty jsi na mě naštvaný, že si s tebou nehraju?“ Rozplakal se. Několikrát mi totiž mile řekl, jestli si s ním budu hrát a já ho vždy odbyla, že nemám čas, že musím to a to. Plakala jsem taky. Omluvila jsem se mu a nabídla, že si teda pohrajem. Během vteřiny v pohodě, pohráli jsme si a pak mi dal spoustu prostoru pro dokončení věcí doma. Dítě není potřeba vychovávat, dítě je třeba cítit. Už to vím…

A tyto šílené záchvaty, určitě se snížili tak o 95 %. Někdy ale nejsme dostatečně pozorní k tomu, že se k nim schyluje. Nicméně jsem schopná tam teď s ním být, a i v té bouři ho mazlit, pokud chce rozklíčovat problém, kdy se pak přijde pomazlit, spadne to z něj a je to dobrý. Snad se nám to podaří vypilovat. Díky, nevýchově.

Díky, Nevýchovo :)
Péťa (skoro 3 roky) mi dneska pomohl zase o něco vyrůst. Večerní motivování do sprchy mělo víc fází, než bych si původně představoval a přál.
 

1. já říkal, co chci já: Peťánku, pojď se vysprchovat. Bez reakce

2. pomalu mi začaly docházet nervy. Sáhnul jsem po cukru, biči a výhružce. Vzal jsem do ruky jeden pár mých ponožek s kávou (má teď období, kdy rád nosí moje ponožky a tyhle jsou jeho oblíbené) a jeden obyčejný pár jeho ponožek s přoužkama. Jdu za ním a říkám, že když se teď půjde vysprchovat, tak si může na spaní vzít kávu, a když ne, tak proužky. Jak jsem se divil, když mi řekl, že chce proužky…

3. on říkal, co chce – abych ho lehtal. Tak říkám, že jo, ale že budu počítat, kolikrát řekne “káva” (to řekne vždycky, když chce , abych ho přestal lehtat) a až napočítám do deseti, tak půjde do sprchy. Tak jsem napočítal anglicky, česky, španělsky, a nakonec jsem ho lehtáním naučil počítat do deseti ještě německy, ale do sprchy pořád nechtěl…

4. když řekl: “Učit panysky”, konečně mi to došlo – princip dohody. Říkám: “Peťánku, ty se se mnou chceš učit španělsky (v Duolingu) a já chci, aby ses vysprchoval. Jak to můžeme udělat tak, abychom byli oba spokojení?” A z něj z ničeho nic vyletělo: “mamutka kičet Péťa p-cha”.

A bylo vyřešeno. Nastavili jsme minutku na telefonu na jednu minutu, a když zakřičela jeho oblíbeným vyzváněním, šlo se do sprchy. Teď spí s kávami na nohách a já si přeju, ať se nám zítra zase podaří domluvit se ke spokojenosti nás obou :)

Ahoj Nevychova :)
Dneska pri uspavani synov som si uvedomila, ze sa nam pred vyse rokom podaril uspech :) vtedy nas menej ako rocny Samko mal problem so zaspavanim, mal totiz velku tuzbu sa este hrat. Aspon tak som to ja vtedy vnimala a tak som mu starostlivo vysvetlovala, ako uz potrebujem, aby sme isli spinkat a ze uz potrebujem tie hracky schovat, lebo sa bojim, ze ho budu rozptylovat. A on sa samozrejme hneval a plakal, ze sa chce este hrat.

A tak som sa jedneho dna zastavila a nechala to na nom. Povedala som mu, ze ja si tu lazkam vedla neho a ked bude pripraveny tak pojde spinkat. A stala sa skvela vec. Samko sa chvilu hral, potom si lazkal s hrackami a po chvili zaspal v objati hraciek, bez placu, bez hnevu, proste si to ukoncil kedy potreboval.

A ako je to dnes? Samko si vzdy pred spinkanim nanosi zo 2–3 hracky do postielky, este chvilu sa hra a po chvili ked uz vsetci lezime mi ich len poda, ze uz ich nechce :) Dakujem Nevychova, ze som tomu dala vtedy sancu :)

Ahoj Nevýchovní, chci se s vámi dnes podělit o takovou hořkosladkou novinku u nás doma.

Od začátku mám problém se zvládáním stresu a frustrace. Když to přijde, tak ani nevím jak, ale najednou prostě křičím, jsem protivná, no prostě žádná sláva se mnou. 🙈 A co si budem, té frustrace je při mámování a tátování poměrně dost.

Nejhorší je to při uspávání. Malá (2 a půl roku) chodí spát od malinka poměrně pozdě. Kolikrát mám až pocit, že usnu dřív než ona, párkrát se to i stalo. 😅 Takže jsem už často nevrlá, někdy i zvýším hlas a pak si to akorát vyčítám.

Nedávno před uspáváním mi malá (už mluví ve větách) řekla, že se bojí, že budu křičet. Asi už ze mě cítila, že jsem v nepohodě a bála se, že to přijde. Nebudu kecat, docela to píchlo u srdce. Sevřel se mi žaludek při tom uvědomění, že na ni vážně asi zvyšuju hlas docela často.

Řekla jsem jí, že na ní křičet nechci, že jí mám moc ráda a nechci aby se mě musela bát. Tak ať mi třeba zkusí stisknout ruku, když jí bude připadat, že začínám křičet. Vyzkoušely jsme si to, pak mi dala asi tisíc pusinek a opravdu, když jsem začínala cítit takový ten nepříjemný tlak, kdy už je to na hraně, ale ještě jsem si ani neuvědomovala, že to začíná být znát, mi najednou malá ručička stiskla ruku. Já se zarazila, prodýchala jsem to a za chvíli už malá klidně spinkala.

Od té doby, když máme i přes den nějaký konflikt a začínám být uštěpačná a malé je to nepříjemné se mi to malý stvoření prostě podívá do očí a řekne „mami, nekřič“. A řekne to tak krásně klidným a sebejistým hlasem, že jsem na ní hrdá, jak si dokáže v klidu vymezit hranice v tak nízkém věku. Jakoby říkala „mami, teď už je to moc a necítím se dobře“ 💙

Vždycky mě to tak zarazí, omluvím se a v klidu vyřešíme konflikt. Stejně tak když já řeknu, že mi něco vadí, tak se ona zastaví, řekne mi „plomiň“ a jedeme v klidu dál. Je to fakt skvělej parťák, ta moje holka.

A vám moc děkuju nevýchovo, za to, že jsem schopná to vidět. Dřív bych totiž tohle chování u dítěte brala jako drzost. Teď vidím, že mi ta moje holčička pomáhá vrátit se zpátky na cestu po které chci jít a to bolavý a osamělý dítě uvnitř mě roste s ní. ❤️🩹 Děkuju vám.

A všem ostatním rodičům na které je toho někdy moc a mají pocit, že už vyletí z kůže chci vzkázat: Vydržte. Nejste v tom sami a bude líp. Za tu dřinu to vážně stojí 💪💗

Už to budou dva roky, co jsem kurzem prošla, pořád z něj čerpám a myslím, že vždycky budu.

Dnes jsem se s Jonáškem (2 roky) dostala do situace, kterou bych bez vás nezvládla. Vrátili jsme se z víkendu u prarodičů. Už po cestě byly menší pláče (chtěl zmrzlinu, pak chtěl sedět za volantem, když už jsme potřebovali jet domů.)

Doma pak pláč, že chce číst knížku, kterou mà u babičky, následovaný doslova hysterickým záchvatem, protože chce čaj- hned. 20 minut řevu, i když jsem ten čaj pak už měla uvařený a částečně zchlazený, tak už ho nechtěl. Tak jsem ho jenom nosila, ptala se, jestli ho neco boli, pak co se deje a co by potreboval-nic.Řev.

Nakonec mě napadlo se zeptat:

• Ty brečíš, protože už jsme doma?
  
• Jo.
  
• Ty bys chtěl být ještě u babičky?
  
• Jo.
  
• No jo, to chápu. Neboj, za babičkou zase brzo pojedeme.
  

No a tohle stacilo, do minuty byl v klidu. Chvilku jsme si pohráli a teď vedle mně spí. Bez vás by to nejspíš skončilo řevem i z mé strany.
Díky nevýchovo.

Dneska jsem si uvědomila, že jsme se posunuly zase víc ke vzájemný spokojenosti. Dcera (1 rok) a já v Nevýchově už v těhotenství. Dávala jsem jí spoustu svobody, uzpůsobila byt, v pohodě mohla všude, do šuplíků, skříní… Ale začala chodit a být šikovnější a začalo toho být moc.

Nejdřív jsem zkoušela:
Neotvírej lednici, mám strach, že se to zkazí nebo budu muset uklízet – nic.
Nelez tam, mám strach, že se to urve – nic.
Neházej to na zem, protože…
Časem se to omezilo na „Neotvírej to, nelez tam, neházej to zem, ne ne ne!“

A pak mě napadlo, že to všechno dělá jen proto, že mi chce pomáhat.
Tak jsem začala jinak:
„Dáš to prosím do ledničky? (nevěřícný výraz, že ji může otevřít), tak a teď ji můžeš zavřít, zavřeš?“ – spolupráce, a už ji sama neotvírá.
„Budeš mi podávat z myčky prosím?“ – spolupráce, a navíc neleze na dvířka!
„Chceš mi pomáhat šít? Tak tahej jehlu.“ – spolupráce, a jehlu mi nerve z ruky!

No prostě super pohoda, do všeho ji zapojím (ano, zjistila jsem, že to jde) a je to paráda. Díky!

Milá Nevýchovo, milí nevýchovní! Téměř denně si tady čtu úžasné příběhy, jsem v Nevýchově už víc jak rok, a tak se chci také konečně podělit o nesmírnou RADOST ze svého mateřství.

Měla jsem to štěstí, že jsem na Nevýchovu narazila ještě v těhotenství, Táďa (19m) je tedy od narození nevýchovné dítě a já si opravdu každý den plně užívám. Některé momenty sice ještě musíme doladit, ne vždy jsem schopná mít tolik trpělivosti, kolik by bylo potřeba, v takových chvílích ale zase nastupuje manžel, který mě opět usměrní stylem „proč mu říkáš takovou hloupost, vždyť přece Katka říkala, že…“ (i když musím podotknout, že žádné video neviděl, tu „ženskou prý nemusí“, každopádně se řídí jejími mnou zprostředkovanými radami :))

Nelze popsat všechny krásné chvíle, tak alespoň pár bodů, které mě napadají:

– Táďa nemá žádné dlouhé vztekací scény, protože každodenní program utváříme společně, často se ho ptám na jeho názor, nemá potřebu si něco vyvzdorovat, aby bylo po jeho.

– díky Katce jsem se naučila příliš NEMLUVIT a spíš jen POZOROVAT a OBDIVOVAT (myslím, že potlačení vlastního učitelského ega je dost zásadní pro domácí pohodu)

– vše jde tak nějak „samo“ – řeknu „Půjdeme ven?“ a Táďa už si nasazuje klobouček a stojí u dveří, řeknu „Půjdeš už spinkat?“, Táďa otevírá ložnici a leze do postele. Vše má svůj řád, oba víme, co se kdy děje.

– při jakékoli návštěvě lékaře je v klidu a dělá téměř vše, co je potřeba (vždy mu dopředu řeknu, co se bude dít) Prostě i když Táďa zatím skoro nemluví, ROZUMÍME SI a užíváme si každého dne. Nevýchovu šířím kolem sebe, protože tohle mi prostě dává smysl. DÍKY!!!

Idem sa aj ja pochvalit :) Dnes sme bravurne zvladli navstevu u dr.! Pred Nevychovou by som mu dopredu nic nevravela, len ho tam doniesla a opakovala mu, ze to nic nie je, ze dr.nic nespravi… A vyzeralo to tak, ze rev uz pri popocuvani a cely cas, ze sme sa s dr.ani nepoculi. Ale som si uvedomila, ze z jeho pohladu je to uplne inak!

Povedala som mu, co ho caka, co bude dr.robit a ze viem, ze to nema rad a ani ja tam rada nechodim, no potrebujem, aby sme to spolu zvladli. A ak to bude neprijemne, budem tam s nim. Opakovala som mu to aj pocas vysetrenia, co sa robi a ze som s nim.

Necakala som, ze to tak pochopi :))) Zmakli sme to bez placu a na zavere este „pokecal“ s dr. :) som neskutocne hrda!!!

Dobrý den,

já musím 🙂 domlouvani s nemluvicim 17m dítětem. Chce písničky na youtube (dělá „lala“), tak jsem pustila jinou než obvykle a jdu něco dělat.

Najednou přijde mrně, kroutí hlavou, vezme mě za ruku a říká „ně“, tak jdu s ní, pustím to, co vždy a spokojeně se ozve „hají“ (rozuměj sednout na gauč a čučet) 😀

Krásný den

Kedze som zacala 23:50 tak mi vypla posledna bonusova rada, ale nevadi vyhrabem stare poznamky. Viete co ma na tychto webinaroch vzdy dostane?

Ze pri “predpriprave“ a citani poznamok si vacsinou hovorim “toto sa nasho 2r synceka netyka, toto nerobi, chvalabohu taketo situacie nepozname…“ a potom vacsinou zistim, ze cely webinar bol len o mne.

A je mi to luto, ze tato nasa vychova v starych vzorcoch ma na nas taky obrovsky dosah cely zivot a vsetko nam stazuje.

Na druhej stane ma velmi tesi a dufam, ze prave to, ze ziadne problemy sme doteraz nemali je tak aj trosku moja zasluha, ked od syncekovycj 3 mesiacov vedome robim veci inak. Nejako intuitivne podla Nevychovy.

Dakujem za cenne chvilky, ked sa vzdy mozem ponorit do seba a pracovat na mojom lepsom ja.

Chci poděkovat za nový kurz a doporučit všem komu to jako mě drhne hlavně přes vlastní emoce, tak u mě dochází k aha momentům právě po prvním týdnu ke komunikaci tak moc, že mám pocit že taky snad začínáme znova a jinak…

Kecala bych kdybych řekla, že se nám nevedlo do teď, jen jsem to přes ty emoce a pocity viny tak nevnímala..a často zazdila…nestačilo mě pár nádechů a výdechů…

Potřebovala jsem to co mě přinesl i tenhle kurz a už jsem to psala v komentářích…ta­kovej přívětivej otevírač srdce…(i do těch dechů teď a tady) nejvíc jsem teď pochopila, že jsem si emoce sice uvědomila a připustila, ale nedovolila si je prožít a ty pak ,,unikly,, vůči druhým, i synovi útočným způsobem (ochrana),

Můj starší syn 4,5 za mnou teď chodí a tak krásně se na mě dívá, tak důvěřivě…no a ten mrňous 19m spolupracuje jakoby ani nevytvářel nějakej protitlak… neříkám, že nemáme horký chvilky a prověřovačky… uspávání, oblíkání atd.

Ale už to neovládají moje emoce …na svých emocích pracuju už přes rok.. vědomě myslím…a první týden v novém kurzu mě ukázal další podstatný střípky do té skládačky a věřím, že mě povede v souladu přesně k mýmu záměru…nenechat emoce aby mě zatemnily mozek na cestě k porozumění, přijetí a ochotě otevřít se.

Děkuji a posílám i já na oplátku podporu všem z Nevýchovy, budu vás podporovat tím, že to s rodinou ,, začínáme,, žít…(oni ty začátky někdy nevypadají tak jak si představujeme a jsme ochotný přijmout) a snad i šířit 💗💗💗

Př. dnes dokázala jsem autenticky říct synovi, že dnes potřebuji aby spal ve školce, bez těch právě pocitů viny a on to prostě přijal…dokázala jsem pustit vzmitajici se žížalu a bez pocitů vzteku a naléhavosti počkat, až bude chtít přebalit a on si potom fakt lehnul a nechal se a ještě se na mě smál..(do teď rád držel mastičku 😉, ale taky se mu muselo chtít).

Takže díky 🌹

Já si koupila kurz, když už jsem nevěděla kudy kam (syn 2r), a pak jsem to pomali začala manželovi „předávat“ a byl nadšenej, jak to funguje. A jedeme v tom oba 😁 

Dokonce už mě i napomíná, když se zrovna nezachovám správně nevýchovně 😁

Koukáme spolu na webináře. Kurz neviděl, jen občas mu pošlu třeba audio z pohledu dítěte, to mi přijde nejvíc přínosné.

Moc bych Vám chtěla poděkovat za to co děláte. Už 8let jak píšete 😊  Ze začátku jsem z toho názvu byla rozpačitá, zvláště když ho používaly matky co jejich dítě bylo jaksi rozcapene… Ale s plánovaným rodicovstvim mě to nedalo a shlédla jsem pár videí od Vás a začala měnit názor… Přihlásila se k odběru mailů a hltave čekala další webinář nebo článek.

Měla jsem v těhotenství dostatek času a nemohla se dočkat jak začnu používat Vaše nápady. Pisu nápady ne rady… To je na tom to krásné, nejsou tam rady a neděláte z člověka hlupáka co dělá vše špatně, dokážete povzbudit a hledat řešení, které si může najít každý.

Narodil se mi syn… I když jsem několikrát tapala, našla jsem spoustu odpovědi na dané téma co jsem si s ním řešila. A ano je to snadné! Stačí naslouchat. Jemu a hlavně sobě…

Teď mu budou dva roky a nemůžu říct že bych byla někdy ztracená. Možná v 6ti neděli protože jsem si nevěřila. Nevěřila jsem tomu, že celé je to jen o mě. Zvláště teď když už trochu mluví je neskutečné jak Nevýchova funguje. Asi právě proto, že se s ním snažím komunikovat už od miminka. Vše mu říkat, to co cítím a proč to co dělám a jak to dělám. Zvykl si na intonaci hlasu a spousta nových situaci je pro něj tak přehlednějších.

Ano máme za i sebou období vzdoru… Chvilku mi trvalo, abych pochopila, že na něj moc spěchám, že stačí zastavit a ptát se… Teď už fungujeme. Žádné scény, a když už, tak trvají jen pár vteřin, protože už vnímám co mi chce říct nebo on chápe že mi to trvá dyl než ho pochopím 😄  Občas si připadám jak s cizincem. Domluvit se rukama, nohama… 😄  Jde jen o to chtít a zastavit se…

Jen Vám chci říct, že mateřství není pro mě vůbec náročné, jak někdo říká. To bylo pro mě velké překvapení… Kdy to jako přijde 😄  Že to „počkej až“ jako pořád nepřišlo… Pořád je to krásný a super.

Díky Vy všichni co na tom makate a inspirujete další a další rodiče. Děláte nás Svět lepším místem pro život ❤️

Z komentářů je krásně videt, jak každý máme jine vnitřní hranice, co je pro nej uz přes čáru. My do kurzu nevychovy sli i proto ze jsme nedokazali vyřešit několikaměsíční rozhazovani jidla kolem sebe. Zkoušeli jsme po dobrym i po zlem a po zlem to bylo jeste horsi.

V momente kdy jsme se otocili dcerka 2 roky ho naschval hazela kolem sebe. Celkove placani pres ruce a to ze „ma prusvih“ u nas nezabira na nic. Ale myslenka nevychovy, dohody a vysvětlování nam zabralo.

Chvili to trvalo nez si to sedlo a nez jsme diky nevychovne komunikaci zjistili proc vlastne to jídlo hází (bylo to proto ze uz ji to v židličce nebavilo a taky nam to delala tak trochu naschval, kdyz chtela, abysme se ji zacli venovat).

Stacilo změnit zidlicku aby si v momente, kdy je najedena mohla sama odejít a prave vysvětlování, ze nechceme, aby jidlo hazela po zemi, protože se nam to nelibi, jedine zabralo. A kdyz uz to na zemi obcas skončí (obcas nahodou, obcas naschval-stale testuje nase hranice ) tak moc dobre vi ze se nam to nelibi a umi si to po sobe uklidit.

A my vime, ze kdyz je to naschval, tak ma nejaky duvod a většinou hned prijdeme na to proč.

Krome vyreseni hazeni jidla, mame od zahájení kurzu nevychovy vychechtanejsi, spokojenejsi a sebevědomější dítě se kterým se uz na spoustě věcí dohodnem, a naucili jsme se vnímat nase vnitřní hracice, ktere stale nastavujeme a i kdyz se to bez její nespokojenosti a pláče neobejde, ale diky nechychovnym technikam ty placici sceny temer nikdy nedojdou do tech histeraku, které jsme mívali celkem často.

Takže děkuji Nevychovo. Sice se v tom obcas jeste placame, ale spokojenější jsme na vsech stranach, my i nase dcerka.

Ahoj Nevýchovo! Rád by som sa podelil o krásny príklad Nevýchovy, ktorý sme nedávno zažili a som z neho stále namäko.

Jedli sme všetci pri stole a náš Riško (20 mesiacov) sa zrazu začal strašne hnevať a snažil sa dostať zo svojej stoličky. Tak sme jeho prianie rešpektovali s tým, že asi už má dosť, vybrali ho zo stoličky a položili na zem.

V ten moment odbehol do obývačky, šramotil tam s hračkami a s víťazoslavným výskotom vytiahol drevenú lišku. Prišiel s ňou k stolu, vyškrabal sa späť do stoličky, vzal tú lišku a strčil ju do kuskusu so slovami „ňam ňam!“, potom vzal fľaštičku, nakvapkal lištičke do úst vodičku, pozrel sa na nás a so širokým úsmevom na tvári sa vrátil k jedlu.

Myslím, že jedna z najdôležitejších zásad Nevýchovy je nepredpokladať úmysel a miesto toho nechať dieťa ten úmysel vyjadriť. Zasahovať len keď je úmysel zjavný či následky zjavne škodlivé.

Díky Vám už s ničím pomoct nepotřebuji. Tuto cestu chci využít k poděkování.

Váš přístup je tak jednoduchý, zcela logický a přirozený, avšak zcela zapomenutý a nahrazený rozkazy, příkazy a vším ostatním, ostatním nefunkčním.

Přesně v principu nevýchovy jsem si přála vychovávat svého, teď už ročního, syna. A vlastně jsem tak nějak vše teoreticky věděla.

Třeba, že nepláče jen tak, aby mě naštval, ale že mu něco je, něco se mu nelíbí, něco ho trápí, ale neuměla jsem to převést do praxe, neuměla jsem mu naslouchat.

Do devíti měsíců jsme spolu spíše bojovali. Syn byl hodně uplakané miminko a já nešťastná máma, která to se svým dítětem neumí.

Čím víc to nešlo, tím víc jsem tlačila na pilu, což situaci samozřejmě zhoršovalo. Pak jsem na doporučení kamarádky, která má stejně staré, avšak usměvavé dítě, objevila Vás a stal se zázrak!

Nešťastná máma a uplakané miminko byly pryč! Změna byla zaznamenaná i mým manželem: „Nezdá se Ti, že už tak neřve, položím ho, jdu se napít, namažu si rohlík a je klid! Normálně neřve, že chce zase vzít.“

Samozřejmě máme své nálady a dny, kdy syna nebo mě nic nebaví, jsme mrzutí, rozladění, ale už to pro nás není problém, prostě to nějak zvládneme. Všechno jde stranou a soustředíme se jen na sebe, mazlíme se a jsme si oporou.

Nevytřená podlaha prostě do zítra počká a pravidelná procházka? Tak dneska pravidlo prostě porušíme, nálada na kočárek není, syn se chce nosit a celou procházku ho neunesu, tak zůstaneme v bezpečí domova, kde ho chovám vsedě na gauči, promazlíme celý den a je nám nakonec skvěle.

Dříve bych byla celá vystresovaná, protože ostatní říkali, že režim je základ a já ho nesmím porušit, syna tak nacpala do kočárku a byla naštvaná, že zase řve, co mu zase je a proč v tom kočárku prostě nemůže jen ležet.

Z CELÉHO SRDCE VÁM DĚKUJI!

Ahoj Nevýchovní rodiče :) Chci se s vámi podělit o první příspěvek, který v našich životech způsobil velkou změnu k lepšímu. Naše dcera Emička, 2 roky, se cca od 4. měsíce začala v noci pořád budit a plakat a pokaždé chtěla nakojit. Do té doby spala ukázkově a klidně i celou noc.

Asi následující rok jsem to neřešila a brala to jako její přirozenou potřebu. Z počátku mi to nevadilo vůbec, ale postupem času to bylo horší a horší a když už jsme já i partner doslova padali na hubu únavou, došlo mi, že s tím musíme něco dělat.

Nutno podotknout, že Emička spí s námi v posteli, což celou situaci ulehčovalo, ale nezlepšovalo. Nejdříve jsme zkoušeli všechno možné, ale stručně řečeno nic nefungovalo a naše frustace byla obrovská a vnášelo to neklid i do našeho partnerského vztahu.

Když jsem začla s Nevychovou, byl Emičce rok a 8 měsíců. Ještě než se narodila, měla jsem takovou vizi, že bych ji chtěla kojit, alespoň do 2 let, možná i proto jsme trpěli tak dlouho.

Nevýchova mi ale otevřela oči a dodala odvahu. To jsem měla za sebou teprve první týden Nevýchovy. Naplánovala jsem Emičin odstav od nočního kojení, takže ne úplně. Týden dopředu jsem ji na to připravovala, mluvila s ní o tom. Sama v sobě jsem to měla srovnané a byla jsem tedy pevná, ale laskavá.

Věděla jsem, že naše láska asi nepřijme úplně v klidu to, že ji seberu její snad nejoblíbenější věc na světě :D Po pár dnech už sama říkala: „mlíčko nebude“ a bylo vidět, že chápe, že se něco chystá a to bylo super.

V pátek večer nastal den D. Opět jsem ji upozornila, že mlíčko nebude a ona ho před usnutím ani nevyžadovala! Zároven jsem ji v tom přípravném týdnu ukázala jinou metodu usínání než u prsa a to přitulením a to skvěle zafungovalo, proto nám to šlo pak o něco snáze. První usínání bez mlíka, na 1.

V noci se vzbudila asi 3X, vždy jsem ji vysvětlila, v klidu a s pochopením, že mlíčko už nedostane a proč. Nechala jsem ji plakat a hladila ji u toho. Asi za minutku to přešlo, přitulila se a spalo se dál. Takto to probíhalo po každé. Nic hrozného tedy.

Přitom, když jsem ji v noci pokaždé kojila, vstávali jsme i 8X za noc a i když mlíčko dostala, často pak stejně brečela a museli jsme ji chovat a houpat atd. Takže první noc bez mléka byla mnohem lepší než většina s mlékem. No a pak následujícíc 3 noci byly podobné a pak! začla spát celou noc! V takový zázrak jsme ani nedoufali :D

Samozřejme, občas se jí ještě stane, že si o něj zkusí říct, ale řeknu pevné a laskavé ne a většinou okamžitě zase spí. Tohle všechno píšu pro ty, kteří zažívají něco podobného a nevědí, co s tím nebo se bojí jít do akce.

Ted už je to 3. týden, co nám to takhle funguje. Jelikož chci Emičku zatím ještě kojit, máme to nastavené tak, že ji nakojím večer po koupání a pak ráno, když se vzbudí a to je vše.

Takže Nevychovo, doslova jsi mně a mému partnerovi splnila sen, který jsem měli a to že naše dcera spí celou noc. Někdy už jsme se báli, že se to nestane snad nikdy. Děkuji :)

Už dlhšie mnou rezonuje situácia, ktorá sa mi stala nedávno a vždy, keď si ju predstavím, mám slzy v očiach ❤️

Od rána som mala veľmi zlý deň. Nič sa mi nedarilo, všetko, čo som chytila do rúk, mi spadlo a nepohodli sme sa ani s manželom.
Manžel odišiel na poobednú zmenu a ja som ostala s mojimi 2 deťmi sama.
V jeden moment som už nemohla svoje emócie ustáť, sadla som si k deťom na koberec, dala hlavu ku kolenám a rozplakala som sa.

Starší syn (2r a 3m) ku mne prišiel, chytil ma za rameno a spýtal sa ma: “Mama, bobo?”
Povedala som mu, že nemám bobo. Ale celý deň sa mi nedarí a už som z toho tak smutná, že sa z toho musím vyplakať.

Synček ma objal. 🥹
Potom sa niekde veľmi rýchlo rozbehol. Ja som práve spracovávala to, ako láskyplne sa ku mne zachoval.
Prišiel naspäť do izby. To, čo spravil potom, mi vzalo dych.
V ruke držal vreckovku, utrel mi ňou slzy a dal mi pusu.
Spýtal sa: “Lepšie?”
 🥹🥹🥹

Ďakujem. Ďakujem vám 🥹❤️ slzy mi idú ešte aj teraz, keď si na to spomeniem.

Ahoj, chtěla bych se s vámi podělit o jeden krásný okamžik, který následoval po mém zjištění, že jsem syna doopravdy nerespektovala.

Jsou to tři měsíce nazpět, kdy jsem vstoupila do Nevýchovy. Myslela jsem si, že výchovu zvládnu bez knížek či jiných rad, ale bohužel se mi při těžkých situacích nedařilo používat účinné strategie a zaznívaly mi z úst věty, u kterých sama nevím, kde se ve mně vzaly.

Po dvou opravdu náročných dnech jsem se rozhodla pro kurz a už prvních pár lekcí mi otevřelo oči. Byl to teprve druhý den, kdy jsem byla v kurzu. Seděla jsem se synem (2r) v obýváku a kojila jsem ho. Řekla jsem mu, že ho miluju a on se přestal kojit a řekl: Miluju tě. Byl to krásný okamžik, kdy jsem si uvědomila opravdovost našeho vztahu. Nikdy dřít to neřekl a ani potom, ale já vím, že v tu chvíli to myslel vážně. 🤍

Tak jsem se s vámi chtěla jen podělit o drobný dnešní úspěch, jak se snažíme aplikovat nevýchovné principy (dle kurzu s rozšířením pro miminka).

Máme rok a půl starého chlapečka. Poslední dobou chce mít všechno po svém a frustruje ho, když to tak není. Hned si lehne na zem a vzteká se, kope nožičkama a mlátí ručičkama. Občas se u toho bouchne a začne opravdový pláč. Zatím to moc neumíme zvládat. Nebo teda nevím, možná jo. Uklidní se během pár vteřin, asi to netrvalo nikdy déle než 10–15 vteřin. 🤔

No, co jsem ale chtěla psát je, že se nám docela dobře daří tomu předcházet. Večer si hrál a chtěli jsme ho přebalit a dát spinkat. Vysvětlila jsem mu, že hraní stop, že přebalíme plenku a půjdeme spinkat. Výrazně zakroutil hlavou NE NE, otočil se zády a hrál si. Tak jsem čekala a po chvíli mu to zopakovala, to mne ignoroval. Asi za minutu se na mne otočil a dělal ručičkama jakoby znak převalování plenky. (Ten znak byla asi náhoda. Chtěli jsme ho naučit pár znaků, ale vůbec je teď nedělám. Přijde mi, že je tak snadné se domluvit, že znakovou řec miminek nepotřebujeme.)

Každopádně odložil hračku, nechal se krásně v klidu odnést, přebalit a ještě se snažil dát si sám do nosu čisticí roztok. A pak chtěl čistit nos mně. Je to fakt zlatíčko 😃

Ps: Co mi ale ještě nejde je komunikace s manželovými rodiči (dneska mi bylo vyčteno, že bychom měli být mnohem přísnější). Kupodivu s človíčkem, který ještě neumí mluvit je komunikace mnohem jednodušší, než s některými, kteří to umí 😆

Starsi dcerce bude v kvetnu teprve 2,5 roku, ale uz dlouho krasne mluvi a poslednich nekolik mesicu se vetsinou krasne dohodneme, kdyz se zeptam “jak to udelame?”

Minule jsme meli stresovou situaci a potrebovala jsem ji rychle vykoupat, nechtela a jeste nez jsem se nadechla tak bezela pro hracky do vany, ze si je vezme s sebou a to ji pomuze :) (takze vlastne nekdy prijde s napadem jeste driv nez me napadne se zeptat :)

Nebo treba mame situaci jako pred chvili, ze jdeme nahoru cistit zuby, u toho si dcerka kresli a kdyz slysim, ze se mladsi segra zacina dole zlobit tak rikam, ze bych uz potrebovala dolu, aby tam segra nebyla sama a dcerka, ze chce ale jeste kreslit. Tak rikam no jo, ale ja uz fakt potrebuju jit dolu tak jak to udelame? A dcerka ze nakresli posledni obrazek a pujdeme. Pak rekne “uz jsem nakreslila posledni obrazek,” vezme me za ruku a jdeme. Takhle to ted mame hrozne casto. Casto uz ani nemusim nic vymyslet. :) Rozplyvam se :) Diky Nevychovo 🙂

Chtela bych se s Vami podelit o sve uspechy v Nevychove. A samozrejme bych ji take chtela slozit velikou poklonu. Ji, protoze za ni stoji vice uzasnych lidi.

Muj syn (2r) byl na zacatku kurzu pro me ,,divne" stvoreni. Byl to od narozeni urvany uzlicek, kterej umel jen jecet, jecet, jecet a brnkat mi na nervy. Byl stale u prsa. Uklidnoval se jim a diky nemu nerval. (Chapu, mel zacpanou pusu 🙂 ) Nekdy kolem jeho roku jsme objevili Nevychovu. Clanek o uspavani me dostal. Sice nam to vubec nefungovalo, ale smyslu kurzku jsem verila a koupili jsme ho.

Kurz je uzasny a i kdyz ho stale nemam dodelany, cerpam inspiraci z webinaru a z clanku. Snazim se nevychovu nekopirovat, ale zit si ji ve svem vlastnim zivote po svem. Nevychovne nejen vychovavat, ale hlavne zit. Byt s ni jako jeden clovek bez neustaleho premysleni nad tim, co a jak delam spravne ci spatne. Vse delat automaticky bez rozmyslu. Zzit se s ni.

Po tom cca roce sklizime s manzelem uspechy. Neodradili nas skepticke pohledy lidi kolem. Rozhodli jsme se postavit sami za sebe a za sve dite. Vime, co pro nej chceme a hodlame si za tim tvrde jit, at se to nekomu libi nebo ne. A ted ty slibovane vysledky.

Moje maminka nerekne nic jineho, nez ze nas Zdenecek je uzasne a pohodove dite a ze je to vysledek nasi nevychovy. Manzelovi rodice vysvetluji, povidaji si s nim, tchan sem tam zvysi hlas atd…ale to vubec nevadi, protoze maly si v tom vsem najde to svoje.

Neni absolutne potreba, aby byl kazdy na nej nevychovny. On je uz v tomto veku neskutecne sebevedomy a rozumny a nic si z toho nedela, ba naopak mam pocit, ze to ma na haku. Poslechne, mysli si svoje a jde nevychovne dal.

Uz prakticky nepremyslim nad tim, co vse s nim nejde, ale naopak vidim vse to uzasne, co jde. Nereknu si pred nejakym problemem jezisi to se Zdeneckem nepujde. Reknu si rekni mu to narovinu, pozvi ho k reseni a to dame! Jsme na to prece tri. Nerikam, ze maly stale nema rvaci dny, ze neni obcas ,,na ranu". Ale ruku na srdce, kdo z nas obcas neni???? I deti maji spatne dny. Ale ja uz mu ted rozumim.

Rozumim, ze rve, protoze ho boli rust poslednich stolicek. Vim, ze mu nejde si dojit na zachod, nebo ze je smutnej. Proste jsem na nej napojena vic jak kdy driv. Uplne prirozene, automaticky. Pryc jsou vsechny predsudky a obavy z reakci okoli. At si kazdy mysli co chce. My si to zijeme po svem!

No a nas nejvetsi uspech. Maly dnes poprve prospal celou noc!!! Ted uz je to tak 8 hodin v kuse. No a jak jsme to udelali??? Otehotnela jsem i pres neustale kojeni (nyni 4 mesic), kojeni mi zacalo byt neprijemne a mlicko prestavalo tect. Malemu jsme vse tepelive vysvetlovali, utesovali ho, mazlili se s nim.

Misto me si nasel uspavaciho guru u tatinka. Parkrat si na nem zahopsa a vytuhne. Ze zacatku chtel po polozeni dudat. Nekdy jsme mu to splnili, nekdy tata choval dal. Parkrat se v noci probudil a rval i dve hodiny, nez dostal prso. Asi mu nebylo dobre.

Kazdopadne to, co mame ted, je dokonaly. Malej je odstavenej prakticky z par dnu na par dnu. Kdyz chce prso, tak mu vse vysvetlim a tim ze mlicko neni, je rychle vse vyreseno. Zacal nam krasne jist, zacal mnohem lepe spat. (Odpoledne 3 hod v kuse bez prsa!!!) Pro me hotove sci-fi!!!!!

Verte mi, jakmile se clovek o vse prestane usilovne snazit a prestane se tim vsim trapit, prijde to samo. Vse se vyresi, ani nevite jak. Moje dite, ale i ty vase jsou jedinecne originaly a kazde z nich je v zakladu uzasne a dokonale svym vlastnim zpusobem!!!! A kdyz je nechame a nebudeme v nich vse to dobre potlacovat, tak nam to dokazi.

Ukazi nam, jak moc uzasni jsou a jak moc se vyplati v ne verit!!! Nerodi se jako mali satani, co nas maji znicit. Rodi se jako male bytustky bez moznosti mluveni a potrebuji nasi lasku a davku empatie, abychom jim porozumeli. A co vic si prat??? Zivot je krasny, tak vzhuru do dalsich nevychovnych dni! 🙂

Máme první dítě, 16ti měsíčního syna Michálka.
Už v těhotenství jsem věděla, že moje výchova bude jiná, chtěla jsem své dítě vychovávat tak, jako vychovávala moje maminka mně. „JINAK“ – přátelsky, partnersky, laskavě, citlivě, nesmírně láskyplně a s neuvěřitelnou trpělivostí a pochopením.

Ano, přesně tak to vnímám.

Ještě v těhotenství se mi dostal od kamarádky do rukou Váš článek – ani si nepamatuju téma, ale věděla jsem, že tohle je „to pravé“ co je mi blízké a co chápu.

Ještě pod starým příjmením jsem se u Vás registrovala a za krátký čas jsem poprosila manžela, že k narozeninám si opravdu přeji jako dárek Váš kurz. A protože mám úžasného manžela, který plní přání, kurz byl 👍🏻.

Abych vše zkrátila – Nevýchovou dnes žije celá naše rodina – tchyně, tchán, švagrová i švagr a samozřejmě my s manželem.

Webináře dnes sleduji už jen proto, že se ujišťuji, že věci děláme správně a ladíme a vymýšlíme nové věci pro vzájemnou komunikaci. A proto, že se vždycky dozvím něco jiného, co jsem třeba nevnímala.

S naším Michálkem, jsme se dokázali domluvit beze slov úplně na všem od prvního dne, kdy k nám přišel.

Moc Vám držím palce, Vaše práce je těžká, ale neuvěřitelně smysluplná a důležitá. Principy Nevýchovy – jako základ naprosto fungují a dávají smysl. Vše ostatní už je o individuálním přístupu rodičů k těm nádherným malým bytostem – dětem. ❤️

Asi jsem jedna z mála rodičů, ale o našem Michálkovi můžu říci jen jediné:

Je to úžasný, vnímavý, citlivý a báječný malý (velký) kluk, který když se „vztekne“, tak má vždycky důvod, který si okamžitě vysvětlíme k oboustranné spokojenosti. Je šťastný, veselý, někdy i mrzutý 😁😁, ale pokaždé je úžasný tak jak je.

Na žádné období vzdoru nečekáme, protože neexistuje.
Každý den s ním je nádherný a naplňující.
A těšíme se na plánovaného sourozence.

A nyní Vám vlastně pošlu krátký příběh, který se mi stal se synem. Jako podporu pro Vaši práci a jako poděkování, že jsem díky Vám ubránila můj postoj, jak chci „vést“ výchovu a obrátit myšlení celé rodiny.

Můj příběh, který jsem psala rodině:

Napíšu Vám něco, co se mi teď stalo s Michálkem. Představte si situaci…

Fakt mne děsivě bolí záda a už nejsem schopná Michálka zvednout, jak moc to bolí.
On je podemnou nastavuje ručičky a začíná kňourat, že opravdu potřebuje, abych ho zvedla a pochovala,protože z toho že se neusmívám nebo je to úsměv fakt ze kterého je vidět bolet začíná být nejistý a taky trochu smutný.

Tak si k němu kleknu, vezmu ho k sobě posadím na koleno a říkám mu, že maminka ho teď nemůže zvednout, protože ji hodně bolí záda a nejde to. Ale jestli chce, můžu sedět s ním na zemi a obejmout ho a hladit mu vlásky a dělat za ouško „chramsty chramsty“, který ho vždycky rozesměje. Sedí, poslouchá, kouká, je vidět, že mu to na ujištění stačí, že za nic nemůže právě on. Je naprosto jasné, že mi rozumí.

Pak vstane a jde k Luisine(nás pejsek) misce plné vody. Chvilku v ní máchá prstíčkama jakoby přemýšlel, a pak se začne urputně snažit převrhnout tu misku plnou vody na zem přímo vedle mne.

A podařilo se mu to.

Vstane kouká a upřímně se směje a ukazuje na rozlitou vodu.

Asi byste si normálně řekli, že ten kluk dělá naschvály a že je naprosto jasné, že mi nemohl rozumět, když mi přidělává práci. Asi byste se hned zhrozili a začali pobíhat a říkat podrážděně něco o nešikách, nemotorech a asi by zazněla otázka „to nemůžeš dávat pozor?“.

Víte co se ale stalo? A důkaz jak moc Michálek rozumí?

Michálek si totiž pamatuje, že venku spolu skáčeme do louží a moc se tomu spolu smějeme!!!

A protože pochopil, že mámu bolí záda a moc se neusmívá, tak ho napadlo, že udělá LOUŽI !!!!

Přímo u mne, abych nikam nemusela chodit. A nadšeně na ni ukazoval a pak do toho ještě začal šlapat. Prostě ho napadlo, že mamince udělá radost a rozveselí ji tím že udělá louži a budeme se zase smát a šlapat do ní.

Tak jsem se opravdu musela začít smát a Michálek tleskal, jakou měl radost, že to vyšlo.

Poděkovala jsem mu za to, vysvětlila že louže jsou jen venku, ale že mne hned bolí záda míň a teď musíme louži uklidit. Dala jsem mu utěrku a šmrdlal s ní na bobečku o stošest, abysme ji utřeli spolu.

Byl fakt šťastný.

Do kurzu jsem se pustila, protože se mi splnil životní sen. V sedmnácti měsících k nám přišel nádherný človíček. Chytrý, zvídavý, otevřený chlapec a my si najednou začali říkat máma a táta.

Nevýchovu jsem sledovala již nějakou dobu a poslouchala webináře, protože mám děti ráda a vychází z mého vnitřního nastavení a vždy jsem s nimi fungovala jako parťák.

No, ale najednou to tak nebylo. Pláč, křik, plácání po rukách a pocit naprostého zoufalství, neschopnosti a marná snaha o pochopení, proč to tak je.

Tak jsme se pustili do kurzu, že nám pomůže najít tu správnou cestu. A ejhle, to období jsem nazvala katarze. Vše se ještě znásobilo a po dvaceti letech v partnerství se ukázaly nové skutečnosti.

Najednou byl můj muž malý kluk, co si neví rady a přesně mi dal nahlédnout do svého dětství, tím jak přistupuje k sobě jako k otci i k našemu synkovi.

A já. Za krkem se mi usadila pěkně vzteklá, protivná a zdá se, že i nezničitelná učitelka. Přesně taková jaké ze srdce nesnáším. :-)

Bylo to náročné období hledání a poznávání se. A já měla pocit, že každý takový den promrhávám ty vzácné okamžiky, kdy se mám sbližovat se svým krásným dítětem a jen mu ubližuji.
Doufám, že to byla katarze očistná a přijímám její dar, kdy mi dala možnost poznat minulost a to co na nás zanechala.

Co se nám vážně nedaří jsou dohody. Stále doufám, že nám budou fungovat. Zatím mám dojem, že vlastně nejme nastavení na to, pochopit co a jak po sobě chceme.

Říkám si, že i když jsou teď Karlíkovi čerstvě dva roky, je s námi jen devět měsíců a nikdy předtím neměl zkušenost, že by někoho opravdu zajímalo, jak to má on a chtít se domluvit.

Myslím, že opravdu potřebuje čas a my trpělivost to nevzdat.

A teď to nejkrásnější – ÚSPĚCHY :-D.

Komunikace je super. Už to není o tom, že mám být telepat a okamžitě vědět co chce, nebo mám udělat. A když mu něco říkám já, vím že poslouchá, už jen proto, že slova opakuje a krásně se rozmlouvá, ale zmizel i ten pocit, že k němu ta slova ani nepřichází, tak jak to bývalo ze začátku.

Pochopení pro pocity je malý zázrak. Karlík se začal tulit. Když má havárku, přijde se uklidnit, vyplakat a zvládá i bolestivé úrazy snadno překonat.

A máme pryč dupání po hračkách, házení s nimi o zem a bouchání hlavou o podlahu. I pro něj těžké situace si odžije s pláčem, ale v náruči a poměrně rychle.

Za úplně největší úspěch považuju slovo NE. Na toto slovo reagoval třemi způsoby. Pláčem, vztekem nebo cíleně udělal něco, co přesně ví, že nemá dělat – vylít čaj, házet hračky, trhat knížky. To byly nejčastější reakce.

Teď často slovo NE říká sám s úsměvem a někdy jako i hru (ne,ne,ne) smích. Už ví, že to není jen zákaz a odmítnutí, ale i komunikační prostředek.

Naprosto nečekaná reakce byla, když předvedl silný hysterický výstup po tom, co jsem začala zpívat Šla Nanynka do zelí. A nebylo to mým pěveckým provedením :-D. Reagoval na slůvka TY, TY, TY.

Teď si sám tu písničku před spaním vybírá a chce jí opakovaně. Předvádím mu jí jako malé divadelní představení, a vím, že zvládl překonat vlastní trauma. Díky Vám za to.

Důvěru si budujeme a respektu se učíme.

Jsme na cestě a já doufám, že najdeme ten správný směr. Mé přání je, aby náš syn vždy cítil a věděl, že je přijímaný, milovaný celým naším srdcem a duší, tak jak to cítíme my od prvního okamžiku.

A pokud přijde ta chvíle, kdy bude chtít znát svojí minulost a hledat kdo vlastně je, být mu průvodcem, dát mu ten pocit důvěry, že jsme stále s ním, plní lásky a respektu k němu i sami k sobě.

Díky, že jste na té cestě s námi. 

Tak bych se taky chtěla podělit. Jsme v kurzu týden a máme první vlaštovky :-) Jsou to spíš drobnosti zatím, ale třeba to že už mi Pájík (20 měsíců) neleze v kuchyni do šuplíků, ale vždy si řekne, když tam chce něco podat (většinou je to nové brčko). 

Taky se nám povedlo zlepšit vypravování ven, kdy on sice chtěl ven, ale nechtěl se oblíkat (nakreslili jsme si obrázek, co vše je potřeba udělat, než se jde ven, takže já nelítám po celém bytě a nemumlám si, co vše ještě musím, místo abych byla s ním). 

Ohromě pyšná jsem na něj třeba za včerejšek, kdy jsme potřebovali balit a on zrovna chtěl kojit, tak jsem mu řekla, že opravdu potřebuju, aby ještě vydržel a jestli by mu zatím pomohla nádivka, že vím, že to není ono a on vydržel hodinu než jsme všechno zabalili a to mu rostou zuby. 

A večer ve vaničce měl studenou vodu, manžel mu ji chtěl přihřát a Pájin že sprchu nedá, že je jeho. Tak mu povídám: “Pájí, máš tu vodu docela studenou a táta by ti ji rád přihřál. Na to ale potřebuje tu sprchu.” On se na mě tak moudře podíval a tátovi tu sprchu podal :-)

Byl to skvělej pocit :-)

Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj dnešní zážitek s mým tříletým synem Kubíkem. Celý den si dle mého soudu spokojeně hrál, ale před večeří najednou začalo být všechno špatně. Křičel, kopal do všeho kolem sebe a s nikým se nechtěl podělit o to, co ho trápí.

Jeho starší sestřička (5 let) si zacpávala uši, že to nemůže poslouchat, a manžel byl bezradný. Sedla jsem si ke Kubíkovi a byla s ním, naslouchala jeho nářku a nespokojenosti a snažila se pochopit, co se děje.

Nic nepomáhalo, a tak jsem Kubíka vzala do náruče a přes jeho nevoli odnesla do pokojíčku, kde jsme měli klid jen na sebe. Házel hračkama, vztekal se, křičel, chtěl do mě bouchat rukama. V klidu jsem na něj mluvila a byla s ním.

Nějakou dobu to ještě trvalo a pak se schoulil v mém náručí a vzlykal, že ho trápí, že ho nikdo doma neposlouchá. Tak jsme si o tom povídali a mně došlo, že jsem si celý den nenašla čas věnovat se mu tou 100% pozorností.

Měla jsem spoustu starostí s úklidem a vařením a Kubíkovi jsem se věnovala jen chvílemi. Došlo mi, kolikrát jsem mu řekla „ne“, teď nemůžu, zítra na to bude čas, teď se to nehodí…

Vyhrkly mi do očí slzy, pochopila jsem, jak velká bolest to pro něj musela být, a byla jsem ráda, že jsem u něj vydržela být po celou dobu jeho frustrace až do doby, kdy mi dokázal říct, co se děje. Bylo to pro mě velmi náročné, ale stálo to za to.

Vzdala jsem se poučování, vysvětlování a manipulace a vyslechla jsem, co ho opravdu trápí. Kdybych Kubíka nechala v jeho těžkém okamžiku vykřičet se samotného, nikdy bych se nedozvěděla, co má na srdíčku. Teď s Kubíkem víme, na čem máme společně pracovat.

Díky moc za Vaše nevýchovné tipy a přeji Vám spoustu spokojených dětí i jejich rodičů.

Milí nevýchovní, ještě nejsem 100% nevýchovná máma, občas se objeví nějaké to učitelování, ale jako fakt se snažím, protože klukům to tak vyhovuje, vlastně nám všem to tak vyhovuje a já Nevýchovu žeru :) Daří nám docela od začátku, samozřejmě ne úplně vždy a všechno, ale mám spousty hezkých nevýchovných zážitků, ovšem s tím dnešním se opravdu musím podělit :)

Kluci (3 a 1,5) si hráli v pokojíčku. Já seděla v obýváku a četla, viděla jsem na ně. Starší se na mě otočil a zavolal: „Mami, co je?“ „Zase mě bolí to koleno, víš, Matoušku, ale není to nic hrozného.“ Maty se znovu starostlivě otočí: „Potřebuješ to zalepit?“ Usmála jsem se a říkám: „Ne, nepotřebuji, kámo, díky..“, a než jsem stihla ještě něco dodat, zeptá se: „A co bys potřebovala?“ „Chtěla bych teď asi chvilku sedět a číst si.“ „Oukej, kámo,“ odpověděl :) A pokračovali ve hře s bráškou.

Ze čtení mě po chvilce vyrušilo jakési dohadování. Pozoruji kluky, Matoušek míchá v misce dřevěnou zeleninu a Štěpánek se domáhá misky, chce také míchat. Maty říká: „No jo, chceš taky míchat, že? Jenže já tu misku teď strašně potřebuji.“ Štěpánek se stále domáhá misky a natahuje na pláč. „Štěpi, já ti tu misku přece půjčím, ale teď to fakt potřebuji domíchat.“ Mohla jsem jít a dát mu v kuchyni jinou a byl by klid, ale mě vážně zajímalo, jak to dopadne :)

Maty stál s miskou v ruce, Štěpík už po ní natahoval ruce a Maty říká: „Ale vždyť se přece můžeme domluvit, ale jak se s tebou mám domluvit, když ještě neumíš mluvit… víš co, já mám nápad. Až budeš tu misku tak strašně moc potřebovat jako já teď, tak zaklepej na stůl a já ti půjčím, opravdu. Ještě přece nemáš nakoupenou zeleninu, tak si zajdi do obchodu, jo?“

Čekala jsem okamžité zaklepání na stůl, ale ono nic… Štěpík si připravil zeleninu, přitom si ještě stihl pohrát s traktorem a pak až se ozvalo ŤUK ŤUK… Matoušek dal Štěpánkovi misku a jeli dál… DÍKY, NEVÝCHOVO, za tak krásné okamžiky…

Po prvním týdnu vidíme první úspěchy. Máme Filípka (3,5) a Zuzanku (1,5). Přijde mi, že už v okamžiku, kdy jsme se pro kurz rozhodli, nastaly pozitivní změny. Asi už to pozitivní naladění působilo. :-) A teď tedy ty úspěchy:

-Filípek mi začal říkat maminko, nikdy předtím mi tak neřekl. Myslím, že se mezi námi pomalu, ale jistě obnovuje důvěra. Když se mu narodila mladší sestřička velmi špatně to prožíval, ztratil maminku a fixoval se na tatínka. Teď máme prostor najít k sobě zase tu správnou cestu.

-V obchodě, kdy nutně potřeboval koupit nějakou hračku jsme se dokázali domluvit a v klidu, bez pláče a naštvání jsme odcházeli domů.

-Když s dětmi mluvím, snažím se je vnímat na 100% a dívat se jim do očí. Dívat se až do jejich dětské duše. Více si společně hrajeme, více si povídáme.

-Je super, jak se s manželem doplňujeme, když já už nevím, nemám žádný nápad, jak situaci vyřešit, přijde on s nějakým návrhem a opačně. Jsme jeden tým.

-Filípek si dnes šel po obědě dobrovolně lehnout do postele.

-Zuzanka méně pláče, ani nepotřebuje dudlíček.

Ještě se těším, co se naučím o sourozeneckých vztazích a hranicích. Tam máme ještě co dolaďovat :-) Ale už teď se na to těšíme, protože už teď víme, že to půjde a že to zvládneme. :-)

Byly jsme s kamrádkama na hřišti. Kamarádky holčička (15m) začala házet kamínky po dětech. Maminka jí začala brát kamínky z ruky, že se to nedělá, házet po dětech, že jim může ublížit, pak ji táhla z kamínků pryč… ke scéně nebylo daleko.

Tak jsem se jí zeptala, jestli něco můžu zkusit.
„Víš, Eli, já mám strach, když takhle házíš těma kamínkama, že můžeš ostatním dětem ublížit, a není mi v tom fajn. Co třeba kdybys je házela na druhou stranu, mimo ty děti?“

Holčička úplně v klidu házela kamínky jiným směrem. Kamarádka se na mě pak otočila a řiká: „Díky, to já bych nedokázala.“

A já říkám díky, Nevýchovo! Člověk ten dětský svět najednou vnímá úplně jinak.

Zdravím všechny, pro mě je momentálně největším objevem Ameriky skutečnost, že i malé dítě chce rozhodovat o svém životě. U dospělého je každému jasné, že chce žít podle svého a dokonce se nadšeně obdivujeme těm, kteří to tak dělají, ale mám dojem, že u dětí z toho už tak odvázaní nejsme.

Tedy já jsem zatím moc nebývala. Proto teď kdykoliv mám možnost, dávám synovi (18 m) prostor, aby si řekl, jak by to chtěl. Vznikají z toho pro mě situace, kdy jen čumím, jak mi rozumí.

Příklad z nedávného vaření – krájím dýni a syn ji chce vyhazovat z misky na zem. Říkám mu, že ze země ta dýně bude špinavá a nepůjde jíst, a že bych ocenila, kdyby ji dal do misky.

Syn mě zdánlivě neposlouchá a dýni si skládá do hrnku. Dala jsem tomu ještě půl minuty, místo abych se začala vztekat, a v tom synek hrnek naklonil a vše vysypal do mísy.

Díky všem :)

Nevýchova mi dala hrozně moc, dala mi směr a možnosti jak být v souladu s mým skoro dvouletým synem.

Je velice svéhlavý a docela vztekloun a já jsem si předtím s ním vůbec nevěděla rady. Teď když mu mnohem víc rozumím je nám spolu mnohem lépe. Domluvíme se skoro na všem.

Jsou chvíle kdy jsem bezradná a nevím co dál, ale opět se držím nevýchovy – přestanu cokoli dělat, počkám až se uklidním a pak začínám znova, většinou omluvou za to že jsem třeba křičela nebo něco zlého řekla. No a ono se rozjasní a jde to líp.

Než jsem narazila na nevýchovu pročítala jsem různé blogy a články, časopisy a já nevím co všechno a opravdu málokdy to k něčemu bylo.. Těď to vidím jako ztracený čas, který jsem mohla věnovat sobě nebo rodině.

No zkrátka bych chtěla poděkovat za vytvoření kurzu a možnosti se vzdělávat on-line. Těch pět týdnů mi dalo víc než cokoli jiného. Děláte skvělou práci pro mnoho dětí i rodičů.

Včera silný aha moment – věším prádlo, na zemi koš s mokrým. 10ti měsíční cácorka se žene, říkám si „no tak to holt bude vyhazovat ven, aspoň neřve“

Kouknu se dolů, ona drží kus prádla a natahuje ručičku. Tak si to zkouším vzít, ještě to neumí moc pustit, tak se trochu přetahujeme, ale dá mi to a když řeknu „děkuju“, tak se zasměje a podá další :-)

Přijde mi, že spolupráce s těma malýma je někdy jednodušší než s větším dítětem ;-)

Hurá! Nevýchova se přenáší! 🦠🦠😃 Mo­tivační příspěvek 😉

Nikdy bych si to nepomyslela, ale u nás se začaly nevýchovné postupy přenášet i na mého muže. O to větší úspěch, že je povoláním učitel, takže všechny moje dřívější snahy něco (cokoliv) nového ho naučit, skončily zpravidla tragicky, protože žije v módu „já vím všechno nejlépe“.

Takže s těmito zkušenostmi jsem se ani nesnažila mu Nevýchovu nijak prezentovat, z mého pohledu to byl předem prohraný boj. A dnes, když ukládal dceru do postýlky a zápasili spolu s pyžamem, slyším přes dceřiny (14 měsíců) protesty jeho bručení „Já vím, že se ti to nelíbí, ale já ti to pyžámko potřebuju dát, aby sis mohla jít hajnout.“

Neuvěřitelné! 😮❤️ Ješ­tě nedávno to bylo „Co řveš? Nic se ti neděje, tak co se vztekáš?!“

Úžasné! Děkuju Nevýchovo!

Moc si vážím Vaší práce. Shlédla jsem celý Váš rodičovský seriál a i nadále sleduji další články, příspěvky a webináře.

Je pravda, že rady z nevýchovy se snažím už nějaký týden praktikovat a výsledky se dostavují možná pomaleji než u jiných rodičů. Ze začátku jsem měla pocit ,,wau, ono to funguje, pak jsme se opět dostaly do bodu ,,vzdoru, kdy jsem si řekla: ,, No asi něco dělám špatně, když se zase synek vzteká.''

Ale řekla jsem si, že to nevzdám, napsala jsem i pár prosebných mailů k vám do nevýchovy, na které mi vždy přišla odpověď. Za což děkuji :-).

Po asi čtrnáctidenním ,,období'', kdy nám to moc nefungovalo, teď zase týden krásně fungujeme a je nám spolu skvěle. Samozřejmě bych to nerada zakřikla, ale věřím, že když vytrvám a budu trpělivá, určitě to půjde.

Velkou odměnou mi byl dnešní den, kdy jsme byli u tchýně na kávě a já tam se svým 1,5roku synkem dováděla. Pak jsem si chvíli sedla, abych si kávu vypila, ale on se dožadoval další hry.

Jen jsem mu řekla: ,,Davi, máma si vypije kafčo a pak si s tebou půjde hrát. Hrej si, prosím, chvíli sám.'' V tu chvíli se otočil a v klidu si dál hrál sám.

Moje tchýně se na mě udiveně podívala a říká: ,,On ti rozumněl? Tak to je paráda.'' V tu chvíli mě to velmi potěšilo. I doma se se synem dokážeme domluvit, ale teď to ocenil i někdo jiný :-).

Děkuji za Vaši práci a jen tak dál!

Milá Nevýchovo, děkuju! Dnes jsme díky tobě zvládly s dcerou odběry v laboratoři. Bez tvých úžasných rad a podpory bych dřív vůbec nevěděla, jak se s tím poprat.

Po dlouhé době situace, která mě opět utvrdila, že to má obrovský smysl a sílu. I když někdy mám pocit, že už nemůžu, tak za tohle to stojí!

Jak to proběhlo: S dcerou (15 měsíců) jsme se o návštěvě bavily už den předem a pak různě během dopoledne a cestou do laboratoře. Řekla jsem jí, co se tam bude dít, že to bude trochu bolet a že budeme celou dobu spolu.

Následně v čekárně i v ordinaci vše ok. Když sestřička brala krev mě, bylo vidět, že se to dceři nelíbí, že má o mě strach, ale byla v klidu a koukala z náručí, jak mi odebírají krev. Pak byla řada na ní.

Nejdřív stěry z nosu a pusy – naprosto bez problému. Pak přišel na řadu odběr krve z ruky. Sestřička zavolala další dvě, aby jí „pomohly držet dítě“. To bylo něco, co jsem nečekala, takže když do místnosti přišly 2 dámy, které se představily jako „hodné tety“ a začaly hned od dveří na dceru šišlat, dávat jí hračky a odvádět pozornost, začala přirozeně brečet.

Řekla jsem jim, že hračky nejsou třeba, že stačí, když to uděláme rychle, abychom mohly jít. Dceru jsem držela v náručí a přes již mírně infantilní štěbetání sestřiček (které to určitě myslely dobře ) jí říkala, že jsem tady, že to bude trochu bolet, ale že je to důležité, aby držela ručičku, abychom věděli, jestli je zdravá.

A ať klidně pláče, že úplně chápu, jestli jí je nepříjemné, že ji drží za ruku. Dcera plakala, zabořenou tvář do mě, aby nikoho neviděla, ale nijak se nevzpírala. Bohužel to trvalo trochu dlouho (nešlo najít žílu, pak náplast ), ale nakonec hotovo a odcházíme z ordinace.

Dcera trochu uplakaná, ale celkem už klidná a já se dmula pýchou. Myslím, že by z toho mohla být velká scéna a šok. Ale takhle to bylo jen trochu pláče z nečekaného příchodu dalších lidí. A klobouk dolů před tou mojí malou, jak ustála to, jak se na ni sestřičky v dobré vůli sesypaly.

Omlouvám se za délku, ale mám potřebu to zde sdílet. Po dlouhé době opravdu situace, která mě opět nakopla. Takže díky a nevzdávejte to, stojí to za to!

Milá Nevýchovo, kde začít! Děkuji za to, že jsi. Poprvé tady u vás ve fóru, ale jinak téměř na konci kurzu.

Vtipné, při koupi kurzu bylo fórum to první co jsem chtěla číst a byla zklamaná, že do něj nemám hned přístup. Když už jsem pak do něj přístup měla, tak jsem ho otevřela snad pouze jednou.

Ne, že by všechno bylo perfektní, zdaleka ne, ale nacházeli jsme si svojí vlastní cestu. Hodně věcí nám jde, hodně nejde, učím se hodně o sobě a moje dcera mě nepřestává udivovat.

Máme dny, kdy si říkám, jak Nevychova nefunguje a dny, kdy nemáme žádný problém. Zdaleka nemám vyhráno, nejsem dokonalá nevýchovna maminka a má dcera není dokonale nevychovne dítě, ale učíme se a je nám spolu dobře.

Chci se podělit o dvě situace z mnoha. Já vstávám velmi brzy do práce, dcera spí s námi v ložnici a dnes se probudila asi 10 min předtím než já měla vstávat. Já trnula hrůzou. Moc se to nestává, ale když už, tak hrozně pláče, když odcházím z ložnice pryč.

Dnes jsme si to vysvětlili a ona na to dnes slyšela. Dala jsem ji na polštář oblíbeného medvídka Pu a ona si lehla a rozloučila se se mnou bez pláče. Partner si toho ani nevšiml a spal spokojeně dal. Jupí, zda znovu usnula či ne, to nevím, ale ohromila mě.

Prostě stačilo komunikovat 🙂 to neznamená, že slyší vždy na všechno, to ne, ale zlepsujeme se v komunikaci. Dříve bych asi řekla, že nemám čas a musím jít. Jenže, ono vysvětlení a komunikace zabrali ve finále min času než spousta breku.

Podruhé jsem pospíchala z domu na vlak a chtěla jsem se s ní rozloučit u dveří, obejmout, dát pusu. Ona ale něco hledala a já začala být celkem nervózní. Odešla do ložnice a já na ní volám, že nemám moc času, že si své plyšáky může odtamtud vzít později, jenže ona volá jen mami počkej, počkej.

Me staré já by řeklo, že na tohle nemá čas a odešla bych bez obejmuti. Jenže? Dcera nakonec přišla a přinesla mi k mému velkému překvapení moje sponky z nočního stolu, prý maminko nesmíš si je tu zapomenout, ty jsou tvoje a potřebuješ je.

Styděla jsem se za sebe, au, normálně bych ji odbyla a nedala ji vůbec šanci, byla jsem ohromená dcerou a dojatá až na půdu. Učím se každý den. Možná si řeknete, že tohle je běžné, nic výjimečného, ale pro mě jsou tahle malá vítězství důkazem, že to má cenu.

Okamžiky, kdy vím, že jít do Nevychovy prostě stalo za to. Dekuji ❤️❤️❤️

Jsme s manželem v Nevýchově půl roku a konečně jsem doposlouchala celý kurz. Když jsem se na konci měla ohlédnout za našimi úspěchy, uvědomila jsem si, jak moc se toho u nás změnilo.

Vše začalo, když dceři bylo akorát 2,5 roku. Do té doby bylo vše báječné a sluncem zalité. Dcera byla úžasný andílek, vše se dařilo, ale ze dne na den se změnila v úplného satana a my si nevěděli rady.

Já byla tou dobou rizikově těhotná s druhou dcerou, takže tu starší asi trápilo, že už se ji nemůžu tolik věnovat V 8. měsíci jsem objevila Nevýchovu a šli jsme do toho.

Brzy se nám narodila druhá dcera, takže jsme si všichni museli zvyknout na nový režim a ještě měnit naše výchovné stereotypy. Stále ještě není doma vše sluncem zalité, ale děláme pokroky.

Z našeho satana se stala fajn holka, která tu a tam má ještě své vynucovací záchvaty pláče, ale už jsem se na ně naučila reagovat s pochopením, takže je to za minutku pryč a jede se dál.

Někdy je lepší den, někdy máme den, kdy se nedokážeme domluvit na ničem. Většinou když jsme všichni nevyspalí a unavení. Ale mnohem častěji jsme spokojená 4členná parta.

Největší úspěch jsem ale zaznamenala u vztahu s mým otcem. Matka i tchýně zemřely na začátku těhotenství se starší dcerou a otcové to nesli velmi těžce. S tchánem to ještě šlo, ale můj vztah s otcem dospěl do fáze, kdy jsme se pořád hádali, dlouho jsme spolu nevydrželi v jedné místnosti a moc jsme se nenavštěvovali.

Díky Nevýchově jsem začala uplatňovat principy (hlavně pochopení pro pocity) i tady a přineslo to své ovoce. Nechci to zakřiknout, ale už 4 měsíce jsme se nepohádali, voláme si min. jednou týdně. Dokonce jsme u otce byli celá rodina 4 dny na prázdninách a užili jsme si to. DÍKY NEVÝCHOVO!

Zlepšili jste nám život a co víc, mé dcery mají dědu nejen papírově! Mám se ještě hodně co učit, ale pracuji na sobě a věřím, že to dám. Chci být pro své dcery tak skvělá máma, jako byla ta moje pro mě.

V kurzu Nevychovy máme za sebou první týden o komunikaci. Někdy máme s dvouletou dcerkou úspěch a domluvíme se, někdy mi přijde že to nemá řešení a dělám něco špatně nebo že to nefunguje. Ale minulý víkend mě přiměl to ještě zkusit.

O víkendu jsme byly u známých na grilovacce. Mají 4 leteho syna Kajika, který se strašně nerad dělí o hračky. Kajik měl v ruce balón, který chtěla i moje Sába. Ještě štěstí že jsem v týdnu viděla webinář o sobeckem dítěti. Tak si říkám že to zkusím.

Když Sába běžela za Kajikem pro balón, vytusila jsem problém. Tak jsem šla za nima a Sábě v klidu řekla že balónek je Kajika, a že když bude chtít tak ji ho potom půjčí a že je tady kdyztak jiný balón. Sába bez protestu šla pryč.

Po chvíli za ní Kajik přišel a řekl jestli si ho chce půjčit, tak má poprosit, Sába poprosila a dostala balónek. Úplně jsem zírala a usmívala se. A po celou návštěvu bylo vše v klidu, samy se mezi sebou domluvili i když dcerka ještě neumí moc mluvit.

Takže paráda. Funguje to i na dítě které je Nevýchovou nepolibeny.

Do dalších lekci se vrhnu ještě s větším odhodláním aby jsme s dcerkou mely ještě lepší vztah.

Moc všem děkuji

Milá nevýchovo, máme další úspěch, tentokrát s pochopením pro pocity. 20měsíční dcera se velmi často v noci kojila a já už byla ve 3.měsíci těhotenství a bylo to pro mě v noci hodně nepříjemné.

Tak jsem jí jeden den vysvětlila, že chápu, že je na to od narození zvyklá, a že jí to chutná a dobře se u toho usíná, ale že už bych potřebovala, aby se v noci nekojila, že mě to vysává a není mi to příjemné, a že už je taky docela velká na to, aby nutně potřebovala v noci papat.

Tak zda bychom to zkusily zvládnout bez toho, a že hned ráno po probuzení jí nakojím. Souhlasila.

V noci se připomněla, že chce mlíčko, tak jsem jí řekla, že jí dám hned ráno a ona se rozplakala, tak jí říkám, že rozumím tomu, že pláče, že to musí být moc těžké po tak dlouhé době se toho vzdát, ať klidně pláče, jestli potřebuje, a že věřím, že to spolu zvládneme.

Nabídla jsem jí vodu, tak si dala vodu a za chvilku usnula (mnohem rychleji než při kojení). Dnes je to skoro 2 měsíce, co kojím jen přes den a funguje nám to 😊 občas si v noci vzpomene, ale stačí ji dát najevo, že chápu, že by si moc ráda dala, a že si dá ráno 🙂

Dnes jsem dokončila kurz. Je až neuvěřitelné, že jsou to pouze 3 měsíce, co jsem s Nevýchovou začala a přitom se u nás tolik změnilo. Mám skoro dvouletého synka Kubu a za dva týdny se narodí Lucinka.

Jako většina maminek jsem vždycky chtěla pro své děti to nejlepší a pro sebe co nejkratší a nejjednodušší návod jak to zařídit. Byla jsem pořád nervózní, jestli něco nedělám špatně, byla jsem utahana, nespokojená a nevěděla jsem jak zvládnu další miminko s naším svehlavym objevitelem Kubikem.

Pak jsem narazila na Nevychovu. Úplně mě to pohltilo. Tento nový a hlavně úplně jiný náhled na výchovu, komunikaci, přístup nejen k dětem, ale i ke všem lidem a vlastně nejdůležitější přístup sama k sobě mi úplně převrátil myšlení. Není to rychlý návod, ale funkční styl života, který se u nás zabydlel tak rychle, jako by k nám patřil odjakživa.

Jsem za to moc vděčná. Nejvíc co mi kurz Nevychovy dal je právě změna mého vnímání, pochopení pro své pocity a následně pochopení pocitu ostatních. Má touha po dokonalosti, srovnávání děti, špatná komunikace, lpění na hloupostech, překračování svých hranic, únava, vyčerpaní… To vše je pryč.

A nyní už se těším, že si kurz pustím znovu a půjdu ještě více do hloubky a mezery, které ještě máme, se také podaří zvládnout. Děkuji Nevýchovo, díky tobě se pomalu stávám mamkou a manželkou, kterou jsem vždy chtěla být a díky vám mám nyní syna, který naslouchá, vnímá a dokonce se i mazlí.

Nic z toho ještě před 3 měsíci nebylo a podotýkám, že Nevychova měla velký vliv, i kdyz Kubík ještě nemluví, pouze ano a ne. I to ale na domluvy stačí a zvládli jsme toho spolu spoustu, takze rodičům, kteří mají doma nemluvňátka, ať se nebojí, určitě to půjde, dřív nebo později se výsledky dostaví.

Už teď se těším, že Lucinka bude nevychovne a šťastné dítě už od narození. 😊 Přeji vám mnoho úspěchů a mnoho spokojených nevychovnych rodičů v kurzu.

S láskou 

Moc bych vám chtěla poděkovat, tobě Nevýchovo i všem rodičům, co jdou do změny. Sice končím s kurzem, ale musím říct, že to byla neskutečná jízda. Mě to změnilo úplně, musela jsem se hodně podívat do sebe a to byla ta největší výzva. Mám co pilovat, ale vím, jak na to (hlavně mám zrcadlo-dcerku 2,5 roku). Každý den vidím změnu, a to je to nejdůležitější.

Přece jen bych se podělila o náš největší úspěch. Mytí vlásků, které jsme zvládli bez křiku a pláče. Do teď to bylo trápení a neuvěřitelný stres, jenom jsme o tom mluvili. A teď pohoda 😃

Takže se loučím a všem držím palce, ať se nevzdávají, když to nejde hned. Má to smysl ❤️

Milá nevýchovo,

chápu, že máte jistě mnoho e-mailů a třeba se nedostanete k tomu si tento přečíst, ale mám nutkavou potřebu Vám tímto e-mailem poděkovat a proto jej píší. Ať už si najde čtenáře nebo ne :)

Nějakou dobu poslouchám Vaše podcasty a v tuto chvíli jsem asi v půlce 5 týdenního kurzu. Mam dvou a půl letou dcerku, kterou miluji nade vše, ale už nějakou dobu poslouchám, že mi dá zabrat. Že je to malé vzpurné stvoření, která si chce věci vyřvat a chce aby bylo po jejím.

Markétka je opravdu úžasná, společenská a hravá holka, ale je pravda, že je o něco živější než jiné děti. A řeči ve stylu „ale začni s tvrdou rukou, jinak ti přeroste přes hlavu“ mi opravdu mnoho klidu nedaly. Jsme s malou jen my dvě, takže občas jsem si opravdu říkala, zda ji zvládnu vychovat dobře. Zda na ní stačím…

A tak jsem začala s nevýchovou. Dělám malé krůčky ke změnám komunikace s mou dcerou a jsem občas upřímně příjemně překvapena jak spolu lépe vycházíme. Ale včera jsem zažila pro mě neuvěřitelně silný okamžik.

Měly jsme toho s dcerkou hodně k vyřízení a tak jsem běhaly od rána. Vyřídit pasy na dovolenou, návštěva pediatrie, tankování na návštěvu babičky na Slovensku, pošta, zásilkovna…

Na různých zastávkách dostala něco k zakousnutí a na mlsání. Na benzínce si ještě vybrala bonbonky do auta, u kterých jsem ji řekla, že ji je vezmu, ale že to bude pro dnešek se sladkým stačit.

Dojely jsme do zásilkovny poslat balíček. Konečně poslední zastávka. Při odchodu Markétka ukazuje na bonbóny se slovy „maminko, cu“. Tak jsem řekla, že opravdu už ne, že má ještě otevřené balení bonbonu v autě.

A nastal křik. Pláč a dupání nohama. Spoustu očí směřující ke mě s očekáváním co udělám s tímto malým „spratkem“, který si chce vyřvat sladkost.

V tu chvíli se mi v hlavě ozvaly staré vzorce. „No to né tohle, hned ji ukaž jak se chovat. Dej ji na zadek a vem ji i ty bonbony co má v autě. Takhle se chovat nebude. Smrádě jedno rozmazlené…“ už šel do mě vztek.

Ale všechno tohle překřičel Váš hlas. Hlas nevýchovy, který mi řekl „vztek vztekem nevyženeš, prožívá emoci. Nevadí. Vyřešíte to SPOLU.“

Tak jsem vzala Markétku na ruce a udělala 3 kroky k autu, kde jsem ji řvoucí posadila do sedačky. Začala jsem ji hladit po tváří a chtěla ji podat již otevřené bonbony. Začala kopat a řvát neeeeeeee.

Tak jsem ji jen držela za ruku a řekla „já ti rozumím. Někdy jsou věci k vzteku. Jsem tady s tebou,“ a dál ji jen držela za ruku. Po chvilce se Markétka uklidnila, chytila mě kolem krku a ještě chvíli držet a pofňukovala mi do ucha. Koukla se na mě, něžně vzala bonbony z ruky a řekla děkuji maminko.

Celá tato scéna trvala méně než 2 minuty. Zdá se to jako ne úplně mimořádná scéna, ale pro mě to byl hodně silný zážitek. Přesvědčení, že s láskou a pochopením zvládneme každou situaci.

Před nevýchovou bych ji plačící hodila do auta a nechala ji vybrečet. Možná se slovy „nemůžeš mít všechno a nebudeš mi skákat po hlavě.“ Takže by ani jedné z nás nebylo dobře.

Ano, vím že budou dny lepší a horší. Ale taky vím, že se z nás stávají parťáci, kteří se milují a respektují a vždy „to“ nějak vyřeší.

Moc Vám děkuji tedy za to, že jste a za to, že děláte co děláte. Za Vaše nakopnutí správným směrem a za to, že mě měníte k lepšímu rodiči :)

S láskou

Jsem v Nevýchově 2,5 roku a co mi nejvíce nejde je hned první téma: respektující komunikace. Dnes jsem ale z úst své šestileté holčičky uslyšela: “Mami, já chápu, ze nechceš, abysme zítra byli unavení a abysme šli včas spát, ale me to teď táhne k tomu malování.” Byla jsem dojatá. Neměla jsem pak žádný problem svolit k pozdějšímu odchodu do postele kvůli dokončení malování.

Zbývají mi poslední dvě videa pátého týdnu, a tak jsem si řekla, že bych svůj dvouměsíční pobyt v Nevýchově mohla shrnout. Máme doma 22měsíčního Lukáška a Nevýchova z celé naší tříčlenné rodiny nejvíce pomohla mě.

Úspěchy máme, malé i velké. Začnu-li těmi „malými“, jsou to odchody ze hřiště, kdy dostatečně dopředu avizuju odchod a syn nakonec sám dojde ke kočáru a vleze si tam. V tom jsme ale neměli větší problémy ani dříve, vyjma jeho unavených dnů, teď to jde i tehdy.

Lukášek teď skvěle reaguje na „potřebuju, aby“ a sám si říká, co potřebuje. Třeba dnes jsem byla unavená, Lukášek si ještě před koupáním vyžádal, že si chce malovat u mě na stole, potom chtěl krámovat v krabičce se svorkami. Většinou ji rozsype na koberec a, i když se snaží vrátit vše do původního stavu, musím je uklízet.

Řekla jsem mu, že mu je půjčím, ale potřebuju, aby je, až s krámováním skončí, všechny zase vrátil do krabičky, že si půjdu uklidit kuchyň. Moc jsem tomu nevěřila, protože už byl zabraný vysypáváním krabička a nevypadalo to, že vnímá, ale potřebovala jsem chvíli klidu a svorky ho zabavily.

Po pár minutách mě volal, přišla jsem a vidím, že všechny svorky jsou v krabičce. Tak jsem se před ním v duchu pokorně sklonila.

Největším úspěchem pro mě samotnou (což následně vyzařuje do celé rodiny) je změna ve vnímání sebe sama jako rodiče. Stali jsme se s manželem rodiči v 25 a stěhovali se během mého nečekaného těhotenství přímo od rodičů do prvního vlastního bydlení.

Po narození jsem nevěděla, jestli všechno dělám správně, srovnávala se s ostatními a učila a řídila se spíše okoukáváním ostatních, než sebou, protože jsem nevěděla, jak to dělat správně a hrozně jsem toužila být perfektní.

Už od začátku jsem se na syna dívala jako na rovnocennou bytost, která je teď jen v malém těle a musí se naučit, jak se tady na Zemi chovat. Proto tu má nás, abychom ho v tom vedli a pomáhali. Ale to mi zároveň přišlo jako obrovská zodpovědnost a opět jsem nechtěla dělat chyby.

A tak když tahle či ona babička (Lukášek má 4 prababičky, 1 pradědu a všechny prarodiče) řekla to či ono, jak na mimino, jak na uspávání, jak s jídlem tak jsem toho chytala jako tonoucí stébla.

V Matějíčkovi jsem si přečetla, že okolo roku je potřeba dávat hranice a zavést slovo ne, a tak jsem důsledně zaváděla ono „nenene“, i když jsem cítila, že to není ideální a úplně mi to nevyhovuje.
(A velmi brzy se mi to vrátilo. „Nenenene! Chichichi. Máma říkala nenene. Lukášek utekl mámě! Nenenenene!“ A zrodila se hra na utíkání u každého přebalování a oblékání.)

Postupně, jak jsme se s Lukáškem poznávali jsem začala věřit i sama sobě, ale až v Nevýchově přišlo pro mě zásadní potvrzení toho, že si SMÍM a MÁM dělat to, co Já cítím, že je pro nás oba nejlepší. I když to nebude vždycky podle Matějíčka ani podle babiček.

Další podporou pro mě bylo nevýchovné fórum, kde vidím, že i zkušení „nevýchovňácí“ mají pořád prostor pro vytváření nových dohod.

Cítím se osvobozená od toho, že všechno musí jít na první dobrou. Do kurzu jsem šla hlavně pro to, že jsem si nevěděla rady v situacích kdy syn např. s oblibou nabíhal do zrcadlové skříně nebo pořád utíkal u přebalování a oblékání, klasika.

Něco se podařilo, něco je ještě v procesu. Ale teď už na situace, které vyvstanou umím reagovat. A jedním z největších úspěchů považuju to, že jsem uzavřela vnitřní mír s tím, co v Lukáškově chování není podle příručky.

Protože je to malé dítě, které denně vstřebává obrovskou nálož emocí a nových vjemů a je naprosto normální, že na ně reaguje tak, jak reaguje. Ať už je to jakkoli. A tak v klidu uznáváme emoce, mluvíme o nich ještě víc, než před tím a říkáme si, co potřebujeme, aby nám bylo dobře.

Abych tu vypsala všechno, co mám na srdci, nebo spíše, co mi z toho srdce na poslední dva měsíce spadlo, bych potřebovala tak jeden pracovní den. Tohle pro dnešek bude stačit. :)

Zdravím Nevýchovo,

v první řadě bych Vám chtěla poděkovat za to, že jste. V druhé řadě se chci omluvit za tak dlouhý e-mail, ale já Vám to už prostě musela říct. Přečetla jsem si Vaše „Když odchody jsou horor: Jak to batole dostat z domu“ a píšu.

Od té kouzelné druhé čárky na těhotenském testu nás provázíte. A i když bylo ještě brzo na jakékoli protesty, vztekání a pláč, hltala jsem všechny Vaše články i videa. Jsem přesvědčená, že právě proto jsme nyní s naším Larsem (15 měsíců) tak v pohodě.

Od té doby, co přišel na svět, s ním mluvíme. O všem… od toho, proč ho chceme svléknout, převléknout, přebalit či uspat, až po to, proč ho potřebujeme přenést, na minutku opustit (Ano, říkáme mu od mala i to, že si potřebujeme odskočit na záchod. :D) či kam a proč odcházíme společně.

Možná bychom někomu mohly s přítelkyní připadat jako blázni, proč vysvětlovat miminku, kterému je sotva pár dní, proč ho chci přebalit? Ale vy to víte a my nyní sklízíme, co jsme zasely.

Ten kluk je malý neposeda, ale domluvíme se, a to jen díky tomu, že s ním mluvíme, skutečně mluvíme. Takový malý příklad z běžného dne: "Larečku, vidím, že jsi unavený. Je to tak? (kýve) A půjdeš si odpočinout, aby sis potom zase mohl hrát/abychom si potom mohli spolu hrát/abychom potom mohli jet za babičkou/…? (kýve)

Půjdeš spinkat do postýlky nebo do kočárku? I přestože víme, že během dne upřednostňuje kočárek, protože postýlku má spojenou s nočním spánkem, nebereme mu možnost výběru, protože se může stát, že si vybere jinak, popíšu v dalším příběhu. (ukáže, kde chce spinkat)

Budeš chtít deku? (někdy ano, někdy ne) Chceš podat medvěda? (ve 100 % ano) Nesmíme zapomenout na dudlík, viď? (kývání a smích)

Pa. Když mi zpátky zamává, tak vím, že mohu odejít a on si v klidu sám usne. Pokud by se tak nestalo, tak spolu řešíme, co potřebuje – mlíčko, napít, pohladit, pohoupat apod.

Včera jsme jeli stanovat a rybařit, tzn. vystoupení z běžného chodu, jak na to asi zareaguje tak malý kluk? Všechno věděl dopředu – proč balíme, co balíme, kam jedeme a co tam budeme dělat, sám si vybral hračky, které s sebou chce.

A? Hrozně si to užíval od první chvíle, co jsme dorazili na místo. A? I přes velké změny, které nastaly oproti běžnému dni, s námi fungoval.

Opět malý příklad, už byl čas jít spinkat, proběhla naše běžná debata, daly jsme ho do kočárku, dostal deku, medvěda, mlíčko a dudlík, vše na základě jeho výběru. Ale bohužel ne a ne usnout.

Když dopil mlíčko, sedl si v kočárku a nebyl spokojený. Tak jsme se ho zeptaly, proč si neusne, když říkal, že je unavený. A co udělal ten náš malý kluk? Ukázal na stan!

„Ty chceš jít spinkat do stanu?“ S radostí v očích kýval. „Tak půjdeme do stanu, to je jasný, jeli jsme stanovat!“ Takže si pobalil tu svou deku, medvěda a šlo se do stanu, dudlík na svém místě, zabalit do deky a úspěšně se spí.

On spinkat chtěl, jen mu to nevyhovovalo tak, jak nám to původně odkýval, ale to se přece nic neděje, tak si chtěl vypít mlíčko a třeba až potom si uvědomil, že to takhle nebude ono, z toho se přece nemusí dělat věda, že?

Jen se občas sama sebe ptám… Proč nepřijde lidem divné mluvit se psem, kočkou, potkanem nebo papouškem, ale stále spoustě lidem přijde divné mluvit s dětmi?

Nám to asi jde snadno, protože ho od mala bereme jako sobě rovného. Tudíž s ním mluvíme, protože spolu taky mluvíme, tudíž se na něj nekocáme a nešišláme, protože na sebe to taky neděláme, tudíž ho necháváme o sobě rozhodovat, protože my o sobě taky rozhodujeme, tudíž se ho snažíme respektovat, protože sebe se taky snažíme respektovat, tudíž se snažíme z něho vychovat dobrého člověka, protože se taky snažíme být dobrými lidmi.

A ano, něco děláme téměř stoprocentně, u něčeho se snažíme, protože ne vždycky je všechno jednoduchý, jak bychom chtěly. Ale to není ani ve vztazích těch vševědoucích dospěláků.

A tak děláme, co umíme a děláme to s naším nejlepším vědomím a svědomím. Přitom se nepřestáváme nadále vzdělávat – číst, sledovat a komunikovat.

A my Vám, Nevýchovo, děkujeme. Věřím, že jsme doma parťáci a taky to tak zůstane. A kdyby přeci jen přišel problém, tak víme, na koho se obrátit. A Vám, kteří Nevýchovu neznáte, bych přála, abyste se poznali. Protože děti mají být šťastné a vy taky. ;)

Posílám pozdravy

Stal se zázrak, od minulého pondělí, kdy byla poslední scéna, naše holčička vůbec nebrečela, a to od narození nebyl den, co by alespoň malinko nezabrečela anebo nevznikla nějaká scéna, je to neuvěřitelný.

S manželem za ní chodíme a stále se na sebe díváme – je to vůbec možný, úplně se změnila. Začala se neuvěřitelně tulit, mazlit, a dokonce dnes za mnou přišla a říká „maminko, mazlit, mazlit“. To jsem byla úplně v tranzu.

Úplně jinak se na nás dívá, a když manžel přijde z práce, už mu skáče kolem krku. Nechápu, jak málo stačilo změnit, a máme jiné dítě, teda živá a svá bude vždy, ale už místo vzteku používá slova jako „nechci v kočárku“.

Předtím začala ječet a vylézat. Teď ji v klidu pustím a ona si ťape, už neběhá do silnice, když jdeme do auta, hlásí, že se připoutá sama, já ji podpořím, jak jste mi poradili, a ona po chvilce sama řekne „pomoc, maminko“. Nádhera.

Oblíkání ještě trochu trvá dlouho, ale nakonec je to bez toho řevu. Takže vám všem moc moc moc děkujeme a těšíme se na další videa.

Nestiham zasnut nad tym, kolko moja zatial viac znakujuca, ako rozpravajuca ratolest rozumie. A ako reaguje ked jej veci „normalne poviem ako su“.

Iba drobny priklad: Naposledy pri veselom divoceni ktore u nas casto predchadza spanku ma Betka celkom silno uhryzla. „au, to ma boli, to mi nerob!“ pokarala som ju.

Potom som sa na nu pozrela a pytam sa „trapia ta zubky?“ prikyvla, ale v tom amoku som si nebola ista. „Podam ti hryzadlo?“ pytam sa (uz viac ako mesiac bolo odlozene) opat prikyvla, ja stale nic.

Postavila sa na posteli a rucickami „prosim prosim“ „ty si prosis to hryzadlo?“ zasla som. Nadsene prikyvla. Ked ho dostala do ruk, zakusla sa don ako pyrana :))) Problem s hryzenim je s kuskom empatie vyrieseny.

Daří se mi domlouvat s miminkem (3m) i se starším synem (24m). Neříkám, že nejsou chvíle, kdy to skřípe, ale je jich čím dál míň a míň. Jelikož ani jeden z nich nemluví, učím se hledat cesty, jak dělat věci jinak, aby nám bylo fajn, a je docela udivující, že existují :-)

Můj starší syn mě úplně fascinuje tím, čemu všemu rozumí (rozumí všemu) a já sebe fascinuju tím, že za 4 týdny dokážu ve 2 větách formulovat vše důležité, co já potřebuji sdělit.

Učení se komunikace a vnímání potřeb druhého není nic jednoduchého, ale každý úspěch mi dává další a další sílu jít dál. Doufám, že postupem času moje ego přestane mít potřebu „si něco dokazovat“ a budeme žít v naprosté harmonii :-)

Moji milí nevýchovní,

chtěla bych se s Vámi podělit o náš úspěch s 17m Jakoubkem. Od jeho narození jsem fungovala jako „superkojící“ maminka. Přes den jsem i po zavedení normálního jídla kojila, kdykoliv projevil zájem.

V noci k němu vstávala a kojila 6–8× za noc. Bylo to velmi náročné a já se s ním několikrát snažila domluvit na tom, aby alespoň v noci svůj apetit umírnil 🙂

Nevedlo se a já si uvědomila zásadní věc: Moje snaha o dohodu nevycházela ze srdce, bylo to jen jakési postěžování, ale na svou roli kojící mámy jsem byla pyšná a vlastně mi to vstávání „opravdu“ nevadilo. Kuba necítil, že je problém, protože jsem to tak necítila já.

Až před týdnem, kdy jsem už byla nesmírně vyčerpaná (asi došly veškeré rezervy energie 🙂), jsem si ho posadila na klín a jako „nejlepší kamarádce“ jsem mu vysvětlila, že se ve mně pere touha kojit ho dál s chronickou únavou, ze které již plynou zdrav. problémy.

Požádala jsem ho o pomoc… a stalo se neuvěřitelné: Kubíček se na mě láskyplně podíval svýma nádhernýma očima, dal mi sladkou mokrou pusinku a o kojení si už neřekl… ani v noci… ani následující den 🙂

Dnes je to 10 dní a Kubík si místo kojení chodí říkat o mazlení, které mu maminka, která je plná energie (spíme celou noc 🙂), ráda dopřeje.

Děkuji, Nevýchovo 🙂

Ondra (8) si zapne PC a chystá se na online hry s kamarádem. Přiběhne Tomáš (20m.) a ručičkou buší do klávesnice kamkoli dosáhne. Ondra se mu snaží v tom zabránit a Tomáš začíná ječet na celé kolo a dál buší do klávesnice…

Dříve: Ondra by na něj křičel, Tomík by ječel ještě víc a pak by to Ondra zakončil slovy: mamíííí, vem si ho, on mě tady otravuje!

Ale posledně byla změna (pozorovala jsem je potichu z kuchyně):
T: ječí a buší do klávesnice, nevidí, neslyší
O: Tomi, Tomi – snaží se získat jeho pozornost, ale marně.

Čupne si k němu na zem, lehce ho chytá za rameno a říká: Tomi, jen bych ti chtěl něco říct. Po chvíli se zadaří a pomalu získává jeho pozornost.

O: Tome, asi tě hrozně baví mačkat mi klávesnici, že jo? Je to paráda, viď?
T: kýve jakože baví…
O: Ale Tomiku, já mám teď domluvenýho kamaráda, se kterým bych si chtěl něco na počítači zahrát. Mám tady ještě jinou klávesnici, tu ti můžu půjčit a na té si můžeš klidně mačkat co chceš, šlo by to?

T: kouká a Ondra bere do ruky starou klávesnici a dává ji na postel, aby na ni Tomik dobře dosáhnul. Tomášek hned začíná bušit do náhradní klávesnice.

O: A Tomi, kdyby tě to už nebavilo, klidně si půjč i můj volant (na hry), já ho teď nepotřebuju.
T: chvilku řeší klávesnici a po pár vteřinách odbíhá dělat úplně něco jiného a PC a klávesnice ho už nezajímají.

Musím se bez mučení přiznat, že mě kluci mile překvapili, jak to spolu krásně zvládli, byl to jeden z mála úspěchů při řešení jejich sporu beze mne.

Ale hlavně, sama moc pocity uznávat neumím, dělám to moc málo. O to víc mě překvapilo, že to Ondra ode mne pochytil a luxusně to převedl do praxe s bráchou.

A poučení pro mne zní, že se na uznávání pocitů musím víc zaměřit, když to tak parádně funguje 🙂

Tento článok vyšiel spod môjho pera, som na materskej, syn má 19 mesiacov a ,,nevýchovní" sme od jeho 6tich mesiacov. Veľmi, veľmi mi to pomohlo, máme skvelé výsledky, žije sa nám ľahšie a hlavne, tešíme sa zo života a z malinkého a z nás troch:) Som šťastná mama a začala som naše šťastie spisovať:) 

Gabuško, tak asi 16 mesiacov…
Bolo to v období, keď za zrazu zjavilo ťažšie vychádzanie z vane. Zaujali ho nové lodičky, či mu zachutilo plávať a či si náhle uvedomil, že vode sa hýbe ľahšie…ktovie, čo z toho. A možno niečo úplne iné, len on sám vie. Ale veru, náhle sa mu vychádzalo ťažšie. Hral by sa až do roztopenia :). 

Nuž si vravím, že ísť z vane s plačom a náslilím a tak ukončiť deň, to sa nechce ani len mne, nie že ešte jemu. Tak mu vravím: ,,Gabuško, treba nám už ísť von z vaničky. Vodička chladne a je čas sa poutierať.“

Dám pauzu, nech mu to má čas vojsť do hlávky a nech to môže spracovať. Takto maličké deti majú reakčný čas na spracovanie dlhší ako my, tak asi o desať sekúnd, pätnásť zareagujú, ak dačo z toho pochopia…nuž, čakám. Nič, pozrie sa na mňa a hrá sa ďalej.

,,Tebe sa ešte veľmi chce hrať s loďkami, však?“ Prikývnutie. Veľké. ,,Gabuško, a čo by ti pomohlo, aby sa ti išlo z vane ľahšie?“ Pozerá sa, spracúva. Jeho veľká čistá duša začína tušiť, že sa hra musí raz skončiť, ale že je tu ešte jedna možnosť…,,Chceš si niečo zobrať z vane so sebou, aby sa ti išlo von ľahšie?“

Teraz pochopil už úplne. Zbiera si do rúčok hračky: jednu loďku, jeden čajníček, jednu šálku, jeden čln…jeho plná náruč. Predtým z toho všetkého povylieva vodu samozrejme:) Nuž, takto nabaleného ho beriem do županu, zaviniem ho aj s tým nákladom a bez plaču, pokojne, usmiati obaja sa ideme poutierať, ako vždy.

Hm, aké je to jednoduché. Stačí len tak málo…dať mu priestor, dať mu možnosť sa rozhodnúť, dať mu možnosť nájsť vlastné riešenie a užiť si to, nech má pocit vlastnej dôstojnosti pri tom a… A pri tom ho vlastne stále viesť, stále byť tou mamou kačičkou, čo na vode v jazere pláva prvá a káčatká za ňou, nie opačne. Ona vedie a káčatá nasledujú. Tak je to v prírode od nepamäti a tak to musí zostať.

Ak vedie výlučne dieťa a rodičia na to skočia, lebo chcú mať ,,pokoj“ a tak mu radšej všetko dovolia, dieťa vedie a vedia a vedie…nevediac, že to nikam nevedie…iba ak ku zmätku v jeho duši, ktorý si raz bude musieť kruto ,,odžiť“… Nuž, ako je dobre byť tou prírodnou a prirodzenou kačkou tu, medzi nami mamami, medzi nami ľuďmi :)

Máme dcérku Adelku 2r4m, v kurze sme od jej 3mesiacov, väčšinou sme v kľude, je veľmi vnímavá a rozumná. Nepamätám si na nejaký väčší problém. Včera sme zvládli, úplne nádherne, návštevu zubára s 20minutovým ošetrením. Samozrejme vedela do čoho ide a čo má čakať , všetko som jej tlmočila(zubárka Poľka). Na konci si vypýtala obrázkový lístok s ďalším dátumom a v aute mi povedala že je to dobrá zubárka!

Okolie nás vníma zvláštne. Mňa ako niekoho kto musí stále vymýšľať a byť stále iný ako všetci a Adelku ako extra dieťa, s ktorým nemám vlastne žiadne starosti. Po väčšine úspechov zahlásia niečo v zmysle: veď Adelka! To by náš nezvládol. Ale keď vidím tie obrovské rozdiely vo vnímaní detí, prístupe k nim, komunikácii, myslím že minimálne tak ako my sa môže mať väčšina. Som šťastná! Ďakujem Vám

Byli jsme u našich na návštěvě. Malý tam měl zůstat spát, ale moje mami měla opařenou ruku a potřebovala, abych Kryštůfka před odjezdem ještě vykoupala.

Byli jsme v obýváku (já, manžel, můj táta, Kryštůfek i mamka) a já povídám:
„Kryštůfku, pojď, jdeme koupat.“
Ten se na mě podíval a řekl: „NE!“.

Můj táta už se vrtěl na gauči a koukal, jak to vyřeším. Já se na Kryštůfka podívala a řekla:
„Kryštůfku, já vím, že nechceš. Babička má na ruce velké bebí a potřebuje, abych Tě vykoupala já.“
Kryštůfek se na mě podíval a řekl: „Hm, tak jdem.“

Nádherný příklad, když nám to zrovna funguje :) Nejvíc nám to funguje, když do toho nedávám tu sílu ho tam prostě dostat – je to velký učitel a má ty radárky, kterými mě umí pěkně školit :D

Chci touto cestou poděkovat všem, kteří mi radili na můj dotaz, ohledně častého nočního buzení a kojení. Díky Vám, milé maminky, se mi podařilo, po patnácti měsících, že moje dcerka, sama večer i odpoledne usíná.

Tím myslím bez prsa, hladím, zpívám, je tuhá za pár minut. A nebudete tomu věřit, ale ze včerejška na dnešek, spala 11 hodin. Skoro mám pocit, že potřebovala dospat ty dlouhé měsíce. Dokázali jsme to.

Plakala za ty čtyři dny jen 2×, a to první den, kdy jsem zavedla uspávání bez kojení. Vše jsem jí vysvětlila, poprosila jí, aby mi s tím pomohla, že už jsem opravdu moc unavená. Ale klaplo to až ve chvíli, kdy jsem byla pevně rozhodnutá, že to tak chci a že je to pro obě to nejlepší. Ještě jednou díky. Změnilo nám to noci a potažmo i dny.

Mám 3 letou holčičku a skoro tříměsíčního chlapečka. Dcera má brášku moc ráda, ale nevyhnuli jsme se žárlení. To se nám podařilo zvládnout a stačilo tak málo.

Když už asi po desáté opět malého bouchla a já na ni zakřičela. Utekla do ložnice a já najednou slyšela, jak s pláčem říká: „Ty už mě vůbec nemáš ráda“

V tu ránu mě bolelo celé srdce. Jak já jsem si ji přála a teď si myslí tohle. Šla jsem za ní a řekla jí: "Adrianko, ty si myslíš, že už tě nemám ráda?

Odpověděla „Ano, nemáš“
Já:" Adrianko, já Tě mám moc ráda, vždycky jsem měla a vždycky budu, jsi moje milovaná holčička" a objala jsem jí.

Od té doby se to už neopakovalo. Před tím jsem se stále bála ji nechat s ním o samotě, teď jsem jí dala důvěru. Potřebovala jsem jít přiložit do kotle. Malý trošku pobrekával.

Poprosila jsem Adrianku, zda by mohla na malého dohlídnout než přiložím. Přišla jsem, malý spokojený s dudlíkem a Adrianka s pyšným hlasem a důvěrou mi říká „Mami, já ho uklidnila, dala jsem mu dudlík.“

Dojalo mě to.

Dobrý den,

chtěla bych moc poděkovat za webinar o vztekani 😊 Maličké je 11 měsíců upřímně jsem si se vztekanim moc nevěděla rady, rvala si vlasy, pištěla, házela sebou na zem, apod.

Hledala jsem nějaký způsob řešení, vyptávala jsem se dalších rodičů, co s tím dělali, ale nikdo neměl žádnou prospěšnou radu.

,,Proste mas moc zlobivy a živý dite, to si uziješ”, musíš bejt rázná, moc rozmazlujes, bude z ni mamanek atd a opravdu me to unavovalo poslouchat.

Od úterý s ni jednám jako se svým parťákem a ze dne na den to přestalo. Vysvetluju, ptám se, poprosim, podekuji, vždycky najdeme spolecne řešení, jsem v šoku, jak moc je mi napomocna a vidím jak je pro ni důležité, aby se cítila potřebná a vyslyšena.

Dnes jsem byla dojata 😊 jeste jednou obě děkujeme ❤️

Práve tento webinar mňa pred rokom nakopol kúpiť si kurz a nedá sa slovami opísať ako štastna za to som! NV je dar!! ❤️

Manžel bol otvorený každej možnosti, aj keď občas nálepkuje a odvádza pozornost, ale učí sa rýchlo. Napr aj taka svokra ktorá je TYPICKÁ-NO, NO, NO, to sa nesmie to je sviecka (keď chcela dcérka v 13mes chytať zapalenu sviecku) ..

Som sa v duchu zasmiala ze to teda teraz určite dcéra pochopí 😁 prišla za ňou a povedala jej ze „ty chceš tu sviecku chytnut, lebo sa ti páči ako horí ze? Lenže ja ti to nemôžem dovoliť, lebo to páli a bojím sa ze by si si ublížila. Môžme ísť ale spolu a keď chceš vyskúšať to…“

Dcérka prišla k sviecke, z diaľky išla dat prst a za cítila ze to je teple a odvtedy len príde k sviecke a povie – pali, bobo (akoze zranenie) a veľa iných podobných situácii.

A svokra za mnou prišla, ze všímam si ako sa s malou bavis a paci sa mi to, len ja som už stará a neviem to tak…

Takze NAPODOBA – vysvetlila som jej to a snaží sa, aj keď nie úplne, ale snaha sa cení 🙂

ĎAKUJEM za VÁS ❣️

Teraz som dopozerala webinár a bol to pre mňa silny zážitok. Pred asi 20minutami sa zobudil môj syn Maroško má 2,5roka a má chripku cely deň sním bojujem aby zjedol lieky a dal si odmerať teplotu.

No a teraz ked sa zobudil sa mi zdal horuci tak som mu chcela odmerat teplovu a on samozrejme nechcel. Cez den som ho proste nasilu chytila a dala mu teplomer pod pazuchu odmerala teplotu cele to prebehlo s plačom a ja som bola nervozna.

Ale teraz po pozreti webinaru som to skusila inak.
Opytala som sa ho ako sa citi či ho niečo bolí a či môžem odmerat teplotu a začala som hovorit otom že sa mi zda ked ho chytím za čielko že je velmi horúci a že vnutri v teličku su bacile ktore tam robia zle a preto ho boli hlavka a ak by mi dovolil odmerat teplotu budem vediet či dame liečik na horučku aby mohli proti bacilom bojovat bojocníci zo sirupčeku.

Trpla som čo povie a on zrazu že áno, ale chce ten teplomer dat pod pazušku sám. Poviem uprimne s takou odpovedou som neratala.

Ale po vysvetlení prečo to ideme robit a čo odneho chcem a ako by to chcel on sme bez plaču odmerali teplotu dali liek a teraz spokojne odfukuje. Až ma mrzí že som si ten webinar nepustila skôr.

Ďakujem vám veľmi pekne. Zvladli sme situaciu bez plaču kriku a to hlavne kvoli vam. Niekedy zabudam že sa to da aj inak. Ešte raz dakujem. 

Diky za dnesni webinar! Skvely, jako vzdy. A ano, jde to. Dnes a denne me o tom ma dcerka (a to ma „jen“ 2,5 roku) presvedcuje.

Treba dnes jsme musely letet na veterinu s kralikem. Cely den se choval podivne, ale k veceru se to zhorsilo. Dcerka zrovna sledovala svoji oblibenou Sofii prvni, ale abychom stihly veterinu, co mame kousek, musely jsme vyrazit hned.

Kdyz jsem ji rekla, ze to musime vypnout, oblect se a jit pryc, tak se ji to moc nelibilo. Ale stacilo uznat, ze tomu rozumim, ze se ji to nelibi a vysvetlit, proc je to nutne. Oblecena byla hned bez protestu a vyrazily jsme.

Veterina nam pred nosem zavrela. Takze jsme se musely vydat pres pul mesta na pohotovost. Prselo, byla zima, fucel vitr a to moje dite si chudak ani nedojedlo jidlo, jak jsme spechaly.

Konecne jsme dorazily k doktorovi. Po celou dobu osetreni stala vedle stolu a sledovala. Nekdy se i ptala, proc co pani doktorka dela. Behem osetreni se v ordinaci vyskytl jeste akutnejsi pripad, takze to znamenalo dalsi zdrzeni a cekani.

Ale i to se obeslo bez scen. Ptala se, proc jeste nemuzeme jit. Vysvetlila jsem, ze prisel pejsek, kteremu je hodne spatne, tak nas pani doktorka poprosila, aby ho mohla osetrit drive. To ji stacilo, sla si prohlizet casopisy a koukat z okna.

Po ceste zpet jsme uz hodne spechaly domu, protoze byla zima, tak aby nam kralik neprochladnul. Zacala s tim, ze chce na chvili na hriste, ktere mame po ceste.

Moje „ne“ se ji moc nelibilo. A tak rikam: „Ja to chapu, ze bys chtela na hriste a ze se ti nelibi, ze tam nepujdeme. Ale vis, Ferdovi je spatne a musime s nim domu, aby nam nenastydnul a nebylo mu jeste vic spatne. Nekdy musime ozelet neco, co bysme chtely delat, i kdyz je nam to lito. Ted se musime zaridit podle Ferdy.“

To ji stacilo. Dosly jsme domu, pomohla mi nachystat klec a pelisek ze sena a sla dokokoukat tu svoji Sofii. Tak ji potom rikam: „Dekuji, ze jsme to spolu dnes tak krasne zvladly.“

A ona: „Ja taky dekuji, mam te rada, mami!“. 2 a pul lete dite! Jde to, vazne jo 🙂 A vam DIKY!!!

Před Nevýchovou: 

V obchodě malý Jeník (v té době 18 měsíců) zahlédne dětskou sekačku. Zrovna má období, kdy ho vše baví tlačit a posouvat, takže hned běží k sekačce a začíná ji vozit (tlačit). Koukám na něj a pozoruji, jak si poradí s madlem sekačky, které mu pořád přepadává a šsekačka mu pak jde špatně tlačit. Přemýšlím, že je to docela zajímavá hračka, ale to madlo tam moc nedrží, tak mu to asi pořád bude přepadávat.

Jeník dostává grif a za chvíli je se sekačkou už poměrně daleko od místa jejího vystavení. V mysli začínám trochu panikařit, že se to už asi nehodí. Aby si nezvykl, že může jezdit s hračkami po celém obchodě. Je tady dost lidí a asi bych měla nějak zakročit. Běžím za Jeníkem a říkám, že už to stačilo, že musím vrátit sekačku na svoje místo. Beru sekačku a jdu ji uklidit.

Za sebou slyším strašný řev a pak zvuk podle kterého mi je jasné, že s sebou Jeník právě hodil na zem. Následně zaznívá dunivá rána, která zní jako kdyby ve vzteku praštil hlavou o zem, nastává ještě větší křik. Otočím se a vidím Jeníka, jak leží břichem na zemi a drží se za hlavu. Jdu za ním a křičícího ho odnáším z obchodu. Komentuju to slovy, že když se někdo vzteká, tak se může občas stát, že se u toho praští…    

S Nevýchovou:

V obchodě jdu koupit pití a malý Jeník (19 měsíců) zůstává s tatínkem v jiné sekci. Vracím se k nim a slyším křik. Vidím tatínka, jak nese křičícího Jeníka. Ptám se, co se stalo. Manžel říká: „Chtěl autíčko“. Ptám se malého Jeníka: „Co se stalo?“ Jeník jde ke mně do náruče a ukazuje nějakým směrem, tak tam jdu.

Ukáže na autíčko a řekne „táta“. Ptám se ho. „Táta ti nedovolil si vzít to autíčko? Tobě se líbí a chtěl by sis s ním hrát?“ Máchá rukou na autíčko. Říkám mu, že si ho může na chvíli půjčit, ale pak ho zase vrátíme zpátky. Dávám mu autíčko a Jeník ho celý nadšený posílá po zemi obchoďáku.

Už je s autíčkem poměrně daleko, tak jdu za ním a říkám si, že to autíčko musíme nějak spolu dostat zpátky. Povídám a ukazuji Jeníkovi, aby auto zase poslal na druhou stranu. Když ho pak dostrká kousek od místa, odkud jsme ho vzali, beru autíčko, říkám, že mu může zamávat a dáme ho zase zpátky. Mává autíčku a jdeme dál.

Lidé, co jsou poblíž se na Jeníka usmívají, jak krásně mává. Tímto stylem si hraje ještě s další hračkou, pak si prohlíží bagr, a nakonec máváme všem hračkám a odcházíme za tátou pokračovat v nákupu. Po celou dobu se na nás lidé usmívají. Nemám v hlavě pocit, že je to nějaké nevhodné a vlastně jsme si tu chvíli oba docela užili… 

Váš webinář se mi teď úplně hodil 😬 Včera jsem o tom celý večer přemýšlela. Poslední 2 dny jsme měli hrozné scény u ranního mléka (holčička 1,5 roku).

Vztekle házela lahvičkou, nechtěla si lehnout, řev jen jak viděla tu flašku. Dneska jsem vstala a říkám, tebe už nebaví ta lahvička se savičkou viď. Malá kouká…

Tak to zkusíme do té s brčkem? Naleju tam mléko, dám jí to do ruky. Cucne si, mrkne na mě a odpochoduje si ho vypít sama.

Prostě jí ten dudlík štval a proč by jako u mléka měla ležet. Jak jednoduché 🤣🤣🤣

Sleduji nevýchovu už od prvního těhotenství tj 3 roky. A dala mi opravdu tolik jiných pohledů na výchovu, na různé situace…

Jsem vděčná 🙏 Synovi budou 3 a období vzdoru jsme zažili, ale možná tak v pěti situacích. Syn je klidné dítě, ale taky umí pozlobit nebo se rozčílit.

Přece jen je to pořád dítě, které má své emoce a na to se nesmí zapomenou 🙏. Ale vztek umíme zvládat s klidnou hlavou.

Myslím, že nejdůležitější je komunikovat. Tak jako ve vztahu s partnerem i dítě potřebuje aby jste s ním mluvili. Není nutné je hned plácat na zadek nebo vyhrožovat.

Všechno se dá zvládnout, jen je každé dítko jiné a úkol nás rodičů je jim porozumět a zahrnout je láskou 🌸

Klidní rodiče = klidné dítě. A za sebe můžu opravdu říct, že u nás to funguje 🥰

Děkuji za vaší práci, děláte jí skvěle a moc si toho vážím ❤️

Krásný den všem z Nevýchovy,

kurz byl úúúúúžasný! Strašně moc všem děkuji. Sama děti ještě nemám, ale hlídám synovce (2 roky) a je to bájo.

Vždy jsem byla hodně ve stresu, nechtěla jsem moc hlídat, vždy jsem se bála a říkala jsem si: „Co budu dělat, když začne plakat, nebo se vztekat? Nebudu ho umět utišit.“

A teď jsem tak vycajkovaná teta :-D Už se vůbec nebojím s ním být. Vím, že to zvládneme spolu.

Už jsme takovou situaci zažili, když jsme byli na procházce, synovec seděl na bobech, a najednou se za ním objevil sousedův pes a hned byl u něj, že si ho očuchá. Synovec se lekl a začal plakat a křičet.

Hned jsem ho vzala do náruče, řekla jsem, že se musel leknout a že tam jsem s ním. Stála jsem tam, synovec plakal a plakal a já, strašný nervák a člověk, který pořád řeší, co si o něm ostatní myslí, jsem tam stála, úplně v klidu, bez paniky, a jen jsem ho držela a říkala: „Jsem tu s tebou. Chápu tě.“ 

Dřív bych asi říkala: „To se nic nestalo. To byl jen pejsek, ten je hodný. Vše je v pořádku. Nic se neděje. Hele, koukej, co tu mám.“

Když řekl, že chce domů, řekla jsem, že jdeme tedy domů. Netrvalo to dlouho a synovec se uklidnil.

Jsem na začátku, pořád hledám slova, pořád si nejsem jistá, jak vše vyřešit. Ale už se nebojím a nebojím se mu ani říct, že teď třeba nevím.

Už jsem týden o komunikaci a o důvěře slyšela asi 3× a vždy je to trochu lepší. Vždy se s ním na všem domluvím. Je to krásný pocit.

Moc Vám všem děkuji za tuto krásnou cestu. Těším se, až si vše zase poslechnu a prožiju znovu.

Děkuji, děkuji, děkuji. Mějte se krásně.

Milí z Nevýchovy,

ráda bych se s vámi podělila o jednu situaci, kterou jsme s Esterkou (8m) prožili. Zatím jsme s manželem ve 3.týdnu kurzu, ale jsme u vás asi 3 měsíce.

Za tu dobu jste mě naučili hodně. Věřit dceři, že když volá ňamňam tak má asi fakt hlad, že když jí chci uspat, ale ona se u toho kroutí jak žížala a nevypadá že bych chtěla spát, tak spát nechce a další jiné úžasné věci o mé úžasné holčičce a taky jste mě naučili hodně o mě a hlavně ve 3.týdnu o hranicích.

Minulý týden jsme s Esterou seděly na zemi a já jsem kompletovala ponožky (takové to vzít dvě ponožky, položit je na sebe a pak jednu omotat kolem druhé). Malá si hrála u mě na zemi a za chvíli jí začaly zajímat ponožky.

Připlazila se k hromádce ponožek a jednu si ulovila a snažila se jí roztrhnout (máme trhací období :D) no nicméně po chvíli vzala do druhé ručičky druhou ponožku a jak měla v každé ruce jednu, tak ručičky s ponožkama dala k sobě a jako kdy se z nich snažila vyždímat vodu, nevím jak to lépe popsat.

Chvíli jsem jí pozorovala, co že to dělá a pak se mi začaly kutálet slzy dojetí, když mi to došlo. Moje 8měsíční maličká mi pomáhala skládat ponožky ❤️ ona je prostě skvělá!

Děkuju, protože bez vás bych byla policajt a tyhle úžasné okamžiky by mi utekly .

Dobrý den Nevýchovo,

chtěla bych vám poděkovat. Jsem teprve na začátku vašeho kurzu, viděla jsem díl o komunikaci, a už teď vidím se svou čerstvě roční holčičkou zlepšení, hlavně v oblasti uspávání.

Vždycky to byl celovečerní boj. Kojení, litání po posteli, řev atd. Vždycky jsem měla snahu to s ní nějak vykomunikovat nebo vypozorovat kdy je nejvíc unavená a dát spát. Jenže to moc nefungovalo.

A teď? Můžu to nechat plně na ní. Večer po koupání, když na ní vidím že už začíná mžourat se jen zeptám: „chceš jít hají?“ A většinou je odpovědí přikývnutí, jdeme do postýlky, tam si NAPROSTO V KLIDU lehne, zazpívám písničku a spí.

No a když nekývne a dál si hraje, nechám ji a po chvíli sama přijde, zeptám se zase a je to. Takovou jí neznám. Celý první rok to byl boj kdo s koho, a teď jakoby mi někdo vyměnil dítě.

A stačí jen to moje sluníčko nepeskovat a nechat to na ní. Už se těším na další díl.

Děkuji 😊

Trvalo mi temer dva roky kurz dokoncit. Neni to rekord? 😂 Nasemu Jankovi byly tenkrat asi 3 mesice, kdyz jsem zacala. Prvni 3 „tydny“ jsem zhltla celkem rychle a na nejaky cas mi to stacilo.

Po nejaky dobe jsem se musela dokopat i k dalsim „tydnum“. Dokopat ne proto, ze by mi prisly zbytecne, ale jsem tak trochu lenoch a na poslouchani jsem potrebovala stoprocentni koncentraci a moznost si delat poznamky.

Kazdopadne i dalsi tydny byly samozrejme velmi uzitecne a vzdycky jsem se do nich pustila zrovna, kdyz jsem to nejvic potrebovala (aniz bych to vedela). Sourozenci – kdyz jsme zacali chodit na hriste, pisek, do hernicek…

Ja rodic – kdyz prisla prvni vetsi rodicovska „depka“. Chci tim rict, ze by mozna bylo lepsi zvladnout to za kratsi cas a navazne, ale i kdyz to nekomu trva dyl, tak to nevadi. Dulezity je vytrvat. Moznost neklast na sebe ten tlak, ze to musim zvladnout hned a vsechno najednou mi moc vyhovovala.

Nez jsme si s manzelem nevychovu koupili, tak jsme o tom hodne uvazovali. I pres to, ze uvodni dily – pozvanky do kurzu se nam moc libily, pripadalo nam to dost drahe.

Myslim, ze nas presvedcilo to, ze jsme vedeli, ze chceme vychovu pojmout trochu jinak, ale i presto jsme v uvodnich dilech zaslechli spoustu znamych frazi, u kterych by nas do te doby nenapadlo, ze muzou mit dopad, jaky maji a urcite bychom je vůči nasim detem pouzivali take.

Po prvnich par lekcich uz jsem vedela, ze bych byla ochotna za kurz dat mnohem vic penez. Byla to opravdu ta nejlepsi investice do rodicovstvi, jakou jsme mohli udelat.

Mne osobne prinesla predevsim klid. I kdyz nejsem ani zdaleka stoprocentní, tak ale vim, jaky je muj cil. Vim, jak chci jako rodic pusobit a to, ze to pokazde nevyjde, me tolik netrapi. Vim, co bylo špatně, jak to napravit a jak to priste udelat lip. A tahle jistota je k nezaplaceni.

Pokazde kdyz se me nejaka kamaradka zepta, jestli bych ji nevychovu doporucila, tak ji doporucuju vsema deseti. Jsem povolanim socialni pracovnice a pracovala jsem s ohrozenymi detmi. S temi zkusenostmi, vzdelanim a plus ted s vasim kurzem, bych dala za nevychovny pristup ruku do ohne.

Krome jistoty, kterou mi nevychova prinesla musim jeste zminit prinos v mem osobnostnim rozvoji. 4 roky dochazim do terapie a nevychova mi pomohla rozkryt mnoho traumat z meho detstvi a to me posunulo o velky kus dal.

Jedine, co bych jeste potrebovala je, zvladnout prenest principy nevychovy do komunikace v mem partnerskem zivote. Oba s manzelem ty principy chapeme, pripadaji nam spravne a vuci Jankovi je dokazeme pouzivat. Ale mezi sebou navzajem se nam to moc nedari.

Respekt a pochopeni jsou veci, ktere nam nejdou, kdyz se dostaneme do emoci nebo jsme z něčeho frustovani. Misto toho se ponizujeme a jsme vuci sobe arogantni. Verim, ze se nam to jednou podari, uz za sebou par uspechu máme.

Mockrat vam děkuju za vasi praci. Musim rict, ze nevychovneho rodice na pisku vzdycky poznam a je radost sledovat, ze jich je cim dal tim vic.

Ráda bych Vám poděkovala za webinář o dětské agresi.

Víte, nám se stala taková věc. Syn Viky (3) chodil do školky. Vlastně když se narodila dcera, byl s námi doma ještě 2 měsíce a potom jsme jej začali dávat do jesliček 10× do měsíce. Je moc společenský a vyloženě vyžaduje dětský kolektiv. A tak si dcera Viola (1) zvykla, že pro sebe máme (my dvě) čas jen pro sebe.

Školka se před třemi týdny zavřela (po tom, co v ní byl Viktor dva týdny, protože předtím jsme měli všichni koviďáka). A mě to nedošlo. Já jsem jen viděla, jak Viola začala Viktora kousat. Jak Viktor začal divočet. Odsekávat, být protivný, až někdy zlý. Já jsem začla křičet. Přesně takové to kolečko.

Ačkoliv Vás sleduji už dlouho, uplatňuji „Vaše principy“, tak to na mne všechno nějak padlo. Například jsem díky covidu i přišla o brigádu, která byla mou psychohygienou (teď se hygyenizuji s psychologem :-)) ) A mě v tom všem prostě nedošlo, že i roční člověk může žárlit. A že tříletý chlapeček je tak nešťastný, z toho všeho, že prostě reaguje odtažitě a zle.

Díky webináři jsem si uvědomila, kde je chyba. Změnila jsem přístup. A změny přišly okamžitě. Jsem za to strašně ráda. Z chlapce, který se nechtěl mazlit je ten největší mazel na světě. Dcera už nekouše. A stačilo tak málo… děkuji. ❤️ ❤️ ❤️

Ahoj nevýchova, vďaka vášmu kurzu je život s našim 9 mesačným synom prechádzka ružovou záhradou. Dnes som ho strihala so strojčekom a doteraz som udivená, že nám to tak krásne išlo. 

Vlásky mal už dávno dlhé a šteklili ho v ušiach. Tak sme si asi pred dvoma týždňami ukázali strojček, pozreli všetky nadstavce a kábel.

Synčekovi som stále hovorila, čo sa s ním robí, a vypnutý som ho skúsila priložiť malému k hlave, no nepáčilo sa mu to. Keď som strojček zapla, tiež sa mu to nepáčilo. Vzala som jeho “nie” ako odpoveď a strojček sme odložili. 

Dnes, keď sme sa na gauči objímali a kojili, malý si začal škrabkať uši. Tak som mu pripomenula, že je tu možnosť vlásky ostrihať so strojčekom, čo sme si ukazovali. Od malého prišlo “áno” v podobe smiechu a radostných zvukov. 

Tak sme si ešte raz v kúpeľni všetko ukázali a malý si medzitým na hranie vybral svoju zubnú kefku. Trvalo nám to možno aj 40 minút, no malý ani nenaznačil, že mám prestať a vôbec sa nebál!

Preto vám všetkým v nevýchove ďakujem za rešpekt a spôsob komunikácie, ktorý som sa od vás naučila. ♥️

Ahojte všetci nevychovni rodičia, chcem po veľmi dlhej dobe napísať moje pocity z nevychovnej komunikácie a aj to ako nam to doma vďaka nevychove funguje.

Máme dve deti, Eli 1 mesiac a Aďka 14 mesiacov, kurzom sme si s manželom prešli ešte pred narodením prveho syna a odvtedy sa snažíme čo najviac komunikovať s Adkom s úctou, pravdivo, láskavo, pokojne, jednoducho nevychovne, tak ako by sme si my sami želali aby s nami komunikovali ini, tak ako my dvaja s manželom komunikujeme navzájom.

Je to úžasné, pretože nič nerobím cez svoje hranice, dovolím Adkovi veľa ale veľa aj nedovolím, ale vždy mu vysvetlím čo sa deje a čo sa bude diať a aj napriek tomu že je tak malý, podľa mňa mám rozumie a chápe ako veľký chlapček, a aj on nám naznačuje čo chce a čo nie a my na to reagujeme.

Aj keď ešte nevie komunikovať slovami a mala Eli už vôbec nevie, je to malé novorodeniatko, vychádzame spolu všetci skvelo a včera si to všimla moja kamarátka, po dlhej dobe, neviem či to nebolo prvý krát vôbec, čo si niekto všimol našu komunikáciu.

Veľmi ma to potešilo, keď mi povedala že obdivuje ako malému hovorím všetko tak ako to je a neklamem ho ani nijako sa ho nesnažím prekabátiť keď mu niečo nechcem dovoliť.

Že len jednoducho poviem, prepáč toto ti teraz nechcem dovoliť, s klientmi hlasom a Adko to chápe lebo veľa veci čo on chce mu zasa dovoliť môžem a chcem.

Nevýchova neskutočne zmenila náš pohľad na výchovu a pochopili sme že to nie je o tom dovoliť všetko ale v pokoji sa dohodnúť navzájom a aj to ako rešpektovať keď sa nám niečo nepáči.

Ešte dodám že v rodine nevychova nie je novinkou keďže už sestra si kurzom prešla a snaží sa nevychovne viesť svoje deti, ktoré sú staršie ako naše preto v rodine sa nečuduju ako spolu všetci komunikujeme.

Ďakujeme nevychova, toto píšem asi po roku, po celý rok som nepotrebovala sem prísť a som tomu rada, vyzerá to tak že to u nás doma funguje ;)

Chcem sa s vami podelit o krasny zazitok s mojim synom Nicom (2r8m).

Vcera sme boli s nim a jeho mladsou sestrickou Miuskou (8m) u doktora na poradni. Oba dostali aj vakcinu proti meningokokom. Deti ako vzdy som na tuto udalost pripravovala niekolko dni vopred a Nico sa uz docela tesil ;)

Ked sme vosli dnu do ordinacie Nico si dokladne vsetko prezeral. Kedze mame vyborneho doktora tak mu krasne vysvetlil, co sa bude diat, nijako na neho netlacil a neponahlal a Nicovi sa to velmi pacilo.

Ked na rad prislo ockovanie, pan doktor mu tiez vsetko ukazal, vysvetlil a dovolil mu dokonca si nalepit tu nalepku do ockovacieho preukazu. Ked videl ihlu som na nom videla, ze trocha zneistel, tak som ho objala, povedala mu, ze nevyzera to, ze by to malo byt priemne, co? On mi prkyvol.

Uistila som ho, ze to je v poriadku, ked sa troska boji, ze ani ja to nemam rada, a ze stale budem pri nom. Ked doktor isiel mu to pichnut tak statocne nastavil rucicku, na druhu ho to troska zabolelo tak sa silno pritulil, ale ani neplakal.

Na koniec povedal, ze to bolo vcelku fajn :) potom prisla na rad Miuska a kym sme odisli tak doktor nas velmi chvalil, ze mame skvely pristup k vychove a ze je vidiet ze nam deti veria :) a ze vraj aby sme si otvorili poradnu pre rodicov hned vedla jeho ordinacie 😀 

Velmi to potesilo a na synka som neuveritelne pysna 🥰

Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za Vaší práci a za to jak díky Vám dokážu i když zatím jen občas nevýchovně komunikovat se svými dětmi syn 6let a dcerka 1,5 roku.

Úspěchy jsou zatím jen takové malé ale čím dál víc jich přibývá a já mám opravdu neskutečnou radost a jsem šťastná.

Naučila jsem se v kurzu mnoho a nikdy nebudu litovat investice, kterou jsem do kurzu vložila. V kurzu jsem skoro rok, jde mi to trochu pomaleji, ale jak říkáte, učím se to a chvíli to potrvá ale výsledky jsou tu. Spoustu AHA momentů je už i u mě.

Moc díky, škoda, že jsem nevýchovu neznala před narozením syna, ale věřím, že vše postupem času doženu.

Na závěr bych se s Vámi ještě ráda podělila o jeden můj úspěch, který mě opravdu zahřál u ❤ a utvrdil mě v tom, že to za to stojí.

Dcerka nemá ráda čištění zoubků. Ráno ji nechávám ať si je přečistí sama ale večer jí je chci čistit sama, aby je opravdu měla čisté. Nemá to ráda křičí odstrkuje mi ruku druhou ručičkou schovává pusu a dnes jsme to daly já a moje úžasná Esterka bez křiku.

Šly jsme si čistit zuby a já ji to prostě řekla hele Esty já ti teď potřebuju vyčistit zuby vím, že to nemáš ráda, ale máš ráda bonbonky a ty nejsou zdravý pro zoubky mohly by se ti po nich zkazit a bolet tě víš a to já nechci. Já ti teď zoubky vyčistím a potřebovala bych abys otevřela pusinku.

A moje úžasná dcerka udělala vše co jsem ji řekla. Jak jednoduché a úžasné, děkuji nevýchovo.

Asi by som potrebovala napísať knihu aby sa tam zmestilo všetko v čom mi nevýchova pomohla. Úprimne keď som sa na túto cestu dala hľadala som rýchle riešenie ako „zvládnuť“ dieťa.

A to som nenašla a som za to vďačná. Namiesto toho som si našla cestu k svojej dcére plnú porozumenia a lásky. Aj keď tá cesta nebola vždy jednoduchá a nestalo sa to cez noc lebo to je presne to kde som na začiatku zakopla.

Trvalo mi dosť dlho pochopiť, že sa nesnažím vycvičiť psíka ale vychovať dieťa, že keď nepočúva všetko čo poviem neznamená to, že je nevychovaná alebo ma ignoruje.

Hlavné ale je, že som to s nevýchovou nevzdala a skúšala a skúšala a keď som si už myslela, že je to na nič zrazu mi došlo ako to funguje, že prázdne slová nič nezmenia a niekedy ani nie je potrebné hovoriť.

Všimla som si, že si s dcérou rozumieme a je to najkrajší pocit na svete. A áno rozumie mi aj keď ešte úplne nerozpráva 😉 a rozumela mi aj keď bola malá.

Teraz má 2 roky a 8 mesiacov a je to úžasný parťák. A nehovorím, že sú u nás iba dokonalé dni, ale je ich viac.

Zo srdca ďakujem ❤️

Jako malá jsem hrála závodně basket, když jsme vyhrály, naši fanoušci (převážně rodiče) nám skandovali „HOLKY DĚKUJEM!“. Na tyto ovace jsem si vzpomněla, když mi došel mail "kurz nevýchovy, máte hotovo!"Asi ani nedokážu vyjádřit vděčnost, kterou k Vám cítím! Změnily jste mě a mé rodině život!

Syn (2roky) je moje láska, z nerváka a svéhlavce máme empatického vstřícného broučka. A jasně, pořád chce aby bylo po jeho a zlobí se když není.

Ale když pochopí, že jsem tu s ním, a pochopí, že toto je opravdu má hranice, po 5 minutách se uklidní a jdeme dál. Oproti předchozím 30minutovým „hysterákům“, válení se na zemí, kopání, mlácení, kousání, … Nesrovnatelné.

Co jsem si vůbec od kurzu neslibovala, změnil se můj vztah s mužem, už nemlčím a pak nebrečím do polštáře. V klidu (většinou :)) komunikuji své potřeby a hranice a mnohem častěji se domluvíme.

A opět jasně, někdy se nedomluvíme, někdy jsem naštvaná a nespokojená s výsledkem. Ale oproti pocitu „tyjo já ho přece miluju, tak proč se mi zdá, že jsme na pokraji rozvodu?“… Nesrovnatelné.

A samozřejmě, změnila jsem se já. Ale tak tím to přece začalo. A ano, ještě někdy křičím a nadávám a házím věcmi. Ale málo. A jak osvobozující je pak přijít za synem (nebo za manželem;)) a říct „promiň, ujely mi nervy“ místo toho abychom na sebe byli naštvaní po zbytek dne.

Ne každý den je bez mráčku, ale příběh na rozloučenou. Čištění zubů bylo pro mě i syna vopruz, syn nechtěl, po 5sekundách řekl „aua“ (pozn. všechny zuby už má prořezané) a zdrhl.

Já se ho snažila motivovat, zpívat, přemlouvat, s nulovým výsledkem. Asi před třemi dny, po podobném průběhu jsem ho „odchytla“ v obyváku. Začal se vzpouzet, kroutit, čekal že mu budu čistit zuby násilím.

Chytla jsem ho za ruce, že mu chci jen něco říct, a vysvětlila mu, proč potřebuju, aby si zuby čistil. Pak jsem se ho zeptala, jestli si půjde zuby vyčistit a on že ne.

Tak jsem mu řekla, že dobře, jak myslí, že jsou to jeho zuby a odešla jsem. Opravdu jsem to v tu chvíli „vzdala“. Za tři minuty za mnou sám přišel a říká: „Mamo titi“ (= čisti zuby).

Trošku překvapená jsem ho vzala zpět do koupelny, chvilku si čistil zuby sám a pak jsem to převzala, ještě nikdy takto krásně při čištění zubů nedržel. Tři dny už čistíme zuby v klidu, třeba to chvilku vydrží ;)

Děkuji Nevýchovo!

Přiznám se, že nemůžu zastavit to obrovské nutkání Vám všem poděkovat za to, co děláte!

Jsem máma dvou dětí, které jsem si pořídila během dvou let (někdo říká, že jsem sebevrah), jenže já adrenalinové sporty miluju 😄. Obě děti pro nás byly hodně nečekaným překvapením a já trnula hrůzou, jak to všechno zvládnu, protože jsem nikdy nebyla ten maminkovský typ.

Když se narodil Mates (21m), věděla jsem, že chci, aby to byl prostě fakt PARŤÁK v tom nevychovném smyslu slova a přitom jsem o nevýchově tehdy ještě vůbec nevěděla. Když mu bylo půl roku, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná!

Určitě to pochopíte, můj vysněný báječný chlapeček (a že byl a je) najednou už nebude na tu všechnu lásku sám. Začali obrovský výčitky, úzkosti, deprese, že už mu nikdy nebudu moci dát 100%. Tehdy jsem úplnou náhodou narazila na Vás.

Bála jsem se fakt všeho! Toho jak to zvládneme, jestli bude žarlit a jak moc se změní a ovlivní ho příchod sourozence…

V dubnu na čarodějnice se nám jedna malá čarodějnice narodila, Agnes (5m). A chci se s Vámi podělit o to, jak to všechno díky Vám u nás doma vypadá!
Mám skvělý a šťastný děti a jsem skvělá a šťastná máma! Za všechno Vám děkujeme! 💚

Víte, ten velký dík náleží především Vám, protože všem neskutečně pomáháte. Ono to má daleko hlubší podtext, než se na první pohled zdá a pokud Vás to ještě nenudí číst, ráda se o ten příběh podělím.

Když jsem čekala tehdy Matýska, všechno probíhalo celkem v klidu, těhotenství, porod, kojení… měla jsem zdravé a usměvavé dítě, které by si přála každá máma, navíc syna, po kterém jsem vždycky toužila, neb jsem máma klučičí, jak s oblibou říká můj kamarád.

Sice dřív, než jsem chtěla, ale co už. Jenže Anežka přišla vážně moc brzy a já jsem s tím hodně bojovala. O to víc, že to bude pro všechny vysněná holčička, kterou chtěla celá rodina – mimo mě.

Těch odrazujících komentářů o tom, že to nemůžu zvládnout a jak hrozně těžké to bude, starat se o dvě takhle malé děti jsem poslouchala každý den milion. Já si navíc nechtě vsugerovala, že určitě bude strašná můra po mě (nechtějte ani znát ty historky mojí mámy o tom, jak příšerný děcko jsem byla :D).

No a po Matýskovi, který byl bezproblémový, najednou všechno špatně. Nepříjemné a nechtěné těhotenství s batoletem na krku, nepodporující okolí, hnusný porod a psychika na šrot. Rozjela se mi poporodní deprese jako kráva.

Anežka furt řvala, ale furt, nespala, kojení nešlo a já ji nenáviděla. Za to, že mi vzala Matýska, že navštěvuju psychiatra, psychologa, jsem na antidepresivech, že mi rozkládá rodinu…vidíte, jak blbá jsem byla?!

Vůbec mi nedocházelo, že si za to můžu sama. Ona za to vůbec nemohla! Jenže já ji opravdu tehdy nemohla ani pochovat, nechtěla jsem, aby se narodila a ona přitom netoužila po ničem jiném, než abych ji přijala a měla ráda!

Největší paradox je, že mě z toho vyléčil až právě její malej bráška! Když už jsem byla schopná po dvou měsících trochu fungovat, začala jsem pozorovat, jak úplně automaticky přebírá moji úlohu v té láskyplné péči.

Pořád ji hladil, mazlil, pusinkoval, houpal, chtěl ji chovat, dával ji hračky, dudlíčky, broukal ji…bylo to pro mě něco neskutečného! On ji hrozně miloval a potřeboval a ona zase jeho! Tehdy se strašně uklidnila a já se konečně dala dohromady, tak nějak jsem prozřela, i když to zní pateticky.

Uvědomila jsem si, jak moc jsou děti empatické a čisté, kolik lásky a porozumění v sobě mají. Je to obrovský zázrak. A stačí se prostě jen dívat a naslouchat jim…jenže to bych nevěděla nebýt Vás!

Dneska už na ten horor vzpomínám s trochu trpkým smíchem, přece jen, bylo to těžký… Ale kdybych fungovala jako klasická máma a nevěděla to, co vím díky Nevýchově, možná dodneška beru léky a mám prostě ty „uřvaný, zlobivý a bůhví jak příšerný“ děcka…

Za mě DÍKY! 👨‍👩‍👧‍👦

V kurze som asi trištvrte roka. Mám 2 deti, syn 2,5roka a dcéra 5 mesiacov.

Zapojila som sa v období druhého tehotenstva, keď som riešila synove čoraz častejšie hysáky, moje občasné výbuchy a obavy z toho ako sa syn vysporiada s príchodom miminka.

So synom sme mali pekný vzťah, ale často som mala pocit, že s ním musím bojovať a keď mal hysak, vôbec som si nevedela rady a nijako mu nevedela pomôcť.

Nevychovu mi odporučila jedna maminka z detského plávania. Po zhliadnutí rodičovského seriálu som išla do toho.
Je to pre mňa to pravé orechové, dáva mi to všetko zmysel.

Aj keď sa ešte nemôžem nazvať 100% nevýchovnou mamkou, začínajú sa prejavovať zmeny v našom spolužití s deťmi. Takže, čo všetko mi to dalo?

1. Pochopila som svoj model rodiča policajta a som schopná ho už vidieť.

2. Viem, že moje dieťa má vždy dôvod pre svoje konanie, preto sa ho snažím najprv odhaliť.

3. V komunikácii s deťmi som čo najviac úprimná, hovorím veci priamo, nevymýšľam si. Neklamem.

4. Viem, že veľa mojich výbuchov pramení z vyčerpania alebo snahy stihnúť viac vecí naraz alebo z dlhodobého stereotypu. Preto sa snažím robiť vždy len jednu vec, povedať dieťaťu, keď som unavená a potrebujem čas na oddych a raz za čas vymyslieť výlet, návštevu, či iné osvieženie.

5. Vidím, že syn odpozeráva moje správanie, ktoré kopíruje, je mojím dokonalým zrkadlom, preto ho nehreším za nevhodné správanie, ktoré má odo mňa. Snažím sa mu to vysvetliť a za svoje nevhodné reakcie sa mu ospravedlniť.

6. Pochopenie pre pocity mi veľmi pomohlo zvládnuť jeho hysáky, ktoré vlastne už ani nemávame.

7. Snažím sa vytvárať pružné hranice. Konkrétny príklad:
Nedávno sme boli na prechádzke, syn zamieril smerom k domu jednej našej spriatelenej maminky. Tiež má dve deti v podobnom veku. Videla som, že majú asi návštevu.
Ale práve prišiel jej manžel domov, zavolali nás dnu. Mne sa zdalo, že je to nevhodné, preto som synovi vysvetlil, že prídeme nabudúce. Ale syn sa chcel ísť k nim veľmi zahrať. Tak sme nakoniec išli. Návšteva mala tiež malé dieťa,tak sa spolu pekne zahrali. Bol to veľmi pekne strávený čas.

8. K sestričke sa syn správa veľmi pekne, samozrejme na jeho úrovni 2– ročného chlapca. Myslím si, že vďaka dobrej príprave zvládol môj pobyt v pôrodnici aj príchod bábätka domov.

Následne som si veľmi dávala pozor, aby neostal na druhej koľaji, zapájala som ho do starostlivosti o bábo, na všetko sa mohol pozrieť, takže veľmi rýchlo pochopil, ako to chodí, snažila som sa mu dat prioritu, ak sa to len trochu dalo, a to sa naozaj stále vypláca.

Niekedy to škrípe, dohody sa robia ťažšie, sme unavení a mrzutí, ale už len v tom je rozdiel, že mám vhľad do situácie, cítim, kde je asi problém, a tak to môžem napraviť.

Konkrétne príklady.
1. Môj syn 2,5 ročný si sám vie povedať, že je šikovný, že niečo zvládne a chce postupne robiť veci samostatne

2. Moj syn dokáže byt empatický. Dnes napríklad sme si išli na obed oddýchnuť do postele, on už na obed väčšinou nespáva, takže po chvíli odišiel, ale ja som bola skutočne unavená, čo som mu aj povedala, tak som ostala v posteli.
Po chvíli mi doniesol svojho macka, ktorý hrá melódie so slovami, maminka, macko ti bude spievať.

3. Máme medzi sebou dôveru, syn sa so všetkým prizná. A ja ho zase nekontrolujem na každom kroku, dávam mu priestor, aby veci robil sám a zavolal ma, keď ma potrebuje.

4. S dcérou sme zatiaľ na seba tiež super naladené. Je to ešte miminko, ale na 99% viem uhádnuť, čo potrebuje.

Každý deň zažívame lepšie aj horšie zvládnuté situácie, ale čoraz častejšie si môžem povedať, že máme skvelé deti, ktoré s nami spolupracujú a sme naozaj parťáci.

Ďakujeme z celého srdca za váš prínos pre ďalšie generácie.

Tento přístup mi byl velmi blízký, aniž bych ho znala. Do kurzu jsem vstoupila, když bylo Elen necelých 18 měsíců, v té době už jsem měla na kontě asi 20 přečtených knih o přístupu k dětem. Kurz jsem tedy zkusila jen ze zvědavosti, jestli mi může dát ještě něco navíc, co jsem v knihách nevyčetla. Také jsem chtěla další ujištění, že to, co dělám, je opravdu správné.

Myslela jsem, že moc nového se nedozvím, ale nakonec jsem byla příjemně překvapená. Zajímavé pro mě bylo poznání, že ne každé vlídné chování je zákonitě správné, mezi rodičem „učitelem“ a rodičem „partnerem“ byl velmi úzký led… alespoň pro mě a díky Nevýchově v těchto přístupech vidím diametrální rozdíl. Ale vždy jsme to tak nějak zvládli ustát a s Nevýchovou v zádech si jsem jistá, že vše, co se děje, má svůj význam a z Elen neroste vzdorovité a rozmazlené dítě, ale sebevědomý človíček s vlastním názorem.

Nyní jsou jí dva roky (26 měsíců), moc pěkně mluví, a někdy až žasnu, co vše mi je schopna říct. Nejvíc mě fascinuje, když mě sama od sebe přijde obejmout, když pláči nebo je mi smutno, když při vztekání se reaguje na moje „dohodnem se?“´slovy „tak jo“, když se na mě vždy podívá a zeptá se „můžu?“ v případě, že si není jistá, jestli je to OK, když mě z ničeho nic obejme a řekne, že jsem její kamarádka. Všechno mě to neuvěřitelně naplňuje pocitem a jistotou, že my to opravdu zvládneme i jinak než násilím a křikem.

Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem.

Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně.

Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

Kryštůfek (20 měsíců) si vytáhl v kuchyni z poličky plastový odkapávač na nádobí. Je už starší a naprasklý. Začal s ním bouchat o zem.

Moje první tendence byla mu to jako policajt zakázat, což samozřejmě nefungovalo. Tak jsem mu řekla, že vidím, že si s tím chce hrát, ale že já bych byla ráda, kdyby s tím odkapávačem nebouchal, aby se úplně nezničil, takže ať si s ním hraje ale opatrně.

Koukal na mě a zase začal bouchat.
Tak jsem si vzpomněla, že řešení musí navrhnout on. Hodila jsem za hlavu názor, že je moc malý, aby měl nebo dokázal vyjádřit svůj názor. Zopakovalal jsem, že vidím jak se mu odkapávač líbí a že maminka nechce, aby ho rozbil, co jako navrhuje za řešení.

Podíval se na mě a bez mrknutí oka odkapávač uklidil zpátky do poličky. No já nevěřila vlastním očím :-)

Vím, je to drobnost, ale ten pocit co se ve mně rozlil po tomto prvním úspěchu byl úžasný :-) Plný naděje, že i nám se to povede, že se naučíme komunikovat a že takhle to chci, bez křiku, přemlouvání… prostě v pohodě :-)

Až včera jsem se dostala k videu popiš a pozvi, tak jsem zase o něco chytřejší a půjdu to vyzkoušet :-)

Jeden velký pozitivní úspěch máme za sebou se synem (8 měsíců). Včera po shlédnutí videa popiš a pozvi jsem šla syna přebalovat. Začala jsem mu říkat, co budeme dělat, co mu sundávám, co teď dělám
… a on v klidu ležel a nikam se netočil.

Ve videu byla jedna důležitá věc, alespoň pro mě. „Představ si, jak by ses cítila ty?“

A já jsem si představila, jak jsem na kosmetice mám zavřené oči a moje sestra kosmetička mi začíná dělat něco s obličejem. Uaaaa. Hrozné, kosmetiku si neužiju, lekám se…

Poprosila jsem ji tehdy, aby mi říkala, co mi dělá a bude dělat. A bylo mi zase fajn.

Syn mě kousal ze dvou příčin. Jednak když mu rostly zuby, a pak když chtěl pozornost. Třeba u vaření nebo práce na počítači, když už beze mě nemohl vydržet, tak mě prostě kousnul, protože tím mou pozornost okamžitě dostal.

Když jsme pochopili, proč to dělá, začala jsem mu nabízet jinou formu komunikace:
„Už je to na tebe dlouhé, viď? Už potřebuješ, abych byla s tebou. Ale víš, mě tohle bolí, příště mě můžeš třeba pohladit po ruce a já už budu vědět…“

Kousání pak rychle polevilo a časem odeznělo úplně.

Ahoj, i když jsem s nevýchovou teprve v plenkách :-), už zaznamenávám občasné úspěchy. Překvapilo mě, když má starší dcera, Evička 5 let, která pořád mluví a často skáče do řeči, dokázala vydržet než jsem domluvila a to už asi ve dvou případech. Sem tam to ještě nevyjde, ale pořád lepší někdy než nikdy.

Také mi vyrazila dech včerejším dnem, kdy se snažila i ona o dohody se svou mladší sestrou, Kristýnkou 2 roky. Také mi Evička poradila, „maminko zkus Kristýnku nechat ať ti ty kapky pomůže nakapat“, a potom jsem jen koukala, jak si Kristýnka tu lžicku v klidu dáva do pusinky a ty hořké kapky s pokřiveným obličejem polyká. Potom se na mě otočila, usmála se a dala mi pusu.

U večerního přebalování mě Kristýnka také dostala, jelikož vždy běhám po bytě a s křikem nasazuji plenu, čekala jsem podobný průběh. Avšak při neklidu na přebalovacím pultu, jsem ji nahou pustila ať se „vyvětrá“ a potom jsem s krémem, plenou a pyžamem došla do pokojíčku, kde už ležela ve své posteli a ukazovala ať ji namažu a když jsem ji chtěla zvednou, abych pod ní mohla zasunout plenku, tak mi sama nadzvedla zadeček.

Jsem nadšená a doufám, že budeme pokračovat v podobném duchu i když vím, že ne vždy se to vydaří, takhle skvěle. Děkuji moc za nevýchovu a skvělou Katku, která mě svým projevem a hlasem vždy uklidní a naplní energií pro další spolupráci s mými dětmi. Před týdnem jsem bývala často v koncích a nevěděla jak dál. Je to sice jenom týden s nevýchovou, ale i na sobě cítím, že jsem klidnější a vyrovnanější. Ještě jednou děkuji a doufám, že úspěchů bude přibývat.

Zdravím všechny nevýchovňáky a přidávám pár krásných zážitků s mým 16 měsíčním synkem.

Minulý týden jsme byli na dovolené a on si tam oblíbil tablet, kde prohlíží co se dá. Měla jsem hlad a tak mu říkám, že už bych chtěla jít na oběd. On nic, stále zaujat tabletem. Říkám si, no jo, rvát mu ho z rukou nechci.

A tak jsem zkusila: „Zlatí, už mám opravdu hlad, chtěla bych jít na jídlo. Co by ti pomohlo, abys šel?“ Malý ještě nemluví, ale je vidět že rozumí snad všemu.
A tak mu říkám: „Tak si to tady v klidu dodělej a pak půjdeme, jo?“

A světe div se, snad ani ne za minutu pelášil ke dveřím, tablet nechal na posteli.

Druhá krásná situace – byli jsme u bazénu a už byl večer, chtěla jsem jít dělat večeři. Říkám mu zase „broučku, už bych potřebovala jít, ať ti stihnu udělat večeři. Co ty na to?“

Lil si z konvičky vodu a neprojevoval zájem o nic jiného. Tak zkouším znovu. „Co by ti pomohlo jít? Co třeba že by sis tady dokončil, co potřebuješ, a pak půjdeme, jo?“

A ejhle, opravdu za chvíli dolil konvičku s vodou a sám vyrazil směrem k pokojům.

No, já zírala! Takových drobných situací je víc, a tak jsem si řekla, že aspoň něco sem napíšu a třeba tím dodám ostatním rodičům malých dětí naději, že se Nevýchova opravdu vyplácí :)

Moc ráda koukám na vaše videa a pokaždé tam najdu něco navíc co jsem minule nezaregistrovala :-)

Musím říct že, vám s partnerem vděčíme hlavně za to že, s Adélkou (14mesicu) i když ještě nemluví tak přesto komunikujeme a víme co chce. Dokáže si o vše říct a my ji rozumíme.

Je moc šikovná, minule ráno našla mezi svými všemi těmi knizkami co má knížku o kocourkovi, nalistovala v ní stránku kde papa chlebik přišla za mnou a ukazuje mi ten chlebik a začala tahat svoji židličku ke stolu, tak jsem ji namazala k snídani chleba s máslem a marmeládou a byla spokojená.

Takových chvílek si teď prožíváme hodně protože ona ví co chce a my ji rozumíme.

Zdravím všetkých z Nevýchovy. S kurzom pomaly začíname – zatiaľ sa snažím prelúskať prvým týždňom, ale prišla nám do toho choroba – postupne sme sa vystriedali všetci – manžel, syn Riško (3), naše dvojičky Lucka a Laura (11 mesiacov) a samozrejme aj ja, takže tej energie nebolo nazvyš…

Pre mňa bol obrovský úspech a posun k lepšiemu, že som sa odhodlala byť so svojimi deťmi sama (kým som nespoznala Nevýchovu fungovali sme doma s pomocou starých rodičov – prosto každý deň som mala pomoc) – niekde vnútri som celý čas vedela, že sa to dá zvládnuť a že nám môže byť spolu super – ale keď z každej strany človek počúva: fuu dvojičky, to Vám nezávidím a ešte k tomu aj syna…ako to zvládaš – to musí byť strašné a podobne.

Keď som objavila webinár o období vzdoru a potom si prešla aj rodičovský seriál a začala doma robiť prvé pokusy o zmenu – bolo až neuveriteľné ako rýchlo na to začal syn reagovať. Asi za tri dni prišiel manžel sám od seba – bez toho aby som mu povedala, že sa snažím niečo zmeniť – že ako sa Riško mení, že začal s nami viac rozprávať, je viacej v pohode, viacej sa usmieva, nebojujeme s ním pri prezliekaní, pritom keď treba ísť večer spať, sprchovať sa a podobne…

A ja som našla konečne spôsob, akým dosiahnuť to aby sme si to proste s deťmi užívali doma… Po pár dňoch sa však niečo stalo (doteraz neviem čo to bolo presne…) a ja som začala pochybovať, byť bez nálady a samozrejme aj Riško sa vrátil hneď k svojmu „starému ja“.
Takže som sa veľmi rýchlo rozhodla ísť aj do hlavného kurzu – pretože teraz už viem ako nám môže byť spolu super a ako si vieme užiť spoločný čas.

Dobrý den, musím se podělit o takovou maličkost co se mi dnes stala. Mám skoro 10 měsíční dvojčata, kluka a holku. Měla jsem od začátku už když jsem byla těhotná jasno, že se chci vyvarovat klasických zazitych vzorců a dělat to jinak.
Holčička už mi leze a všude si stoupá. Máme dlažbu v kuchyni a tam máme položeny choditko, který je samozřejmě na kolečkách a ujizdi. Včera k němu malá dolezla a začala si stoupat, choditko samozřejmě ujelo a malá se bouchla do hlavy o dlažbu.

Dnes nastala ta stejná situace. Holčička se doritila k choditku a chtěla si stoupat, tak jsem ji zavolala, aby se na mě podívala a říkám Neli, nepamatuješ si jak si včera spadla? Mohla by sis třeba ublížit kdyby si spadla znova a já se bojím. Nelinka slezla a začla lézt úplně jinam a už k choditku neleze 😁 😍
A pak prej, že to s tak malyma dětma nejde 😊  Já moc děkuji, že jsem nevychovu našla a že jste!❤

Chci vám všem poděkovat, že tu na fóru jste a sdílíte své názory, strachy, vášně a nápady. Je to pro mě velká inspirace a zdroj neotřelých řešení.

Přistihla jsem se, že vymýšlení společných řešení, mě na tom mateřství začíná bavit asi nejvíc.

Zavedly jsem s 11M dcerou spoustu malých rituálů a vychytávek pro zpříjemnění dne – ranní „naháčova půlhodinka“, oblékání bundy a čepice až ve výtahu, koupání zásádně s tátou (který dělá blbiny vyššího kalibru), v aktivních chvílích tancování u oblíbené hudby (teď vede Šostakovič, Queen, tradiční jazz, Nohavica a Skoumal)…

Je to vlastně dost prča.

A začíná mi být jedno, že to dítě přes den takřka nespí (taky proč, když spí 12–14h v kuse v noci), že bez kojení neusne a že mi mnohdy i na záchodě sedí na klíně.

Protože ne přesto, ale i právě proto je úžasná.

Ahoj všem

Poslední dny tak nějak přemýšlím. Za rok jsem ušla úplně neuvěřitelnou cestu. Cestu k předěláváni sebe sama, napraveni se.. Vše pro své dítě (13m) především a pro sebe.

Já člověk z rodiny cholerickeho policajta a nervniho učitele. Já nervak okoukany a nauceny. Mám před sebou ještě kus, neříkám že ne.

Vím třeba, že ve chvíli kdy jsem úplně totálně vyčerpaná dává mi zabrat kontrola nad sebou, dohody.. Ale na tom zapracuji, naštěstí se to moc neděje.

Je úžasné jak spousta věcí jde řešit v klidu. Je úžasné jak jsem se naučila i v některých situacích zastavit a pak až reagovat.

A komunikace s ročním dítětem? Dřív by mě ani nenapadlo že to jde. A jde. Plus jedeme znaky a…

Jsem na sebe hrdá. Jsem hrdá na něj. Chtěla jsem se změnit, chtěla jsem být jiná, chtěla jsem kontaktní dítě, chtěla jsem mu rozumět… Vše jde… 

Děkuji Nevýchovo, díky i vám všem tady.. inspirace, pomoc, podpora, rady.. 

Vypočula som si prvy týždeň kurzu a zistila sama na sebe a na dcérke, ze všetky nedorozumenia vyplývajú z mojej netrpezlivosti a z mojich predstav „ako by to malo byt, ci vyzerať, ci fungovať“.

Dieťa je najlepšia škola lásky. A vy Nevychova mi pomáhate túto školu lásky pochopit a porozumieť sebe aj dieťaťu lepšie.

Ďakujem Vám, ste úžasní 😘

Musím říct, že mi nevýchova otevřela oči a konečně si se svým dvouletým synem začínám rozumět.

Co bych bývala dala za to znát principy nevýchovy už před porodem. Musím přiznat, že mě mateřství ze začátku hodně semlelo. Začalo to vlastně už dost nepovedeným porodem, po němž mi dlouho trvalo utvořit si k synovi ten správný vztah.

Syn to ze mě nejspíš cítil, takže byl hodně uplakaný a pořád jsme řešili nějaké problémy a nesoulad mezi námi. Do toho příšerné nevyspání. Opravdu nevyspání a nedostatek energie považuji za svůj největší problém.

Vyčerpání ve mně probouzelo nehezké myšlenky a rozhodně nepřispělo k tak potřebné trpělivosti a vnímání potřeb mého syna.

Jsem ráda, že jsem na nevýchovu narazila, protože jsem se díky ní dost zklidnila, přestala jsem řešit zbytečnosti a taky mě opustila snaha všechno dokonale zvládat.

Místo toho se snažím syna víc vnímat, opravdu se mu věnovat a konečně mu většinu času rozumím, i když ještě nemluví.

Dneska se třeba nechtěl nechat přebalit a stačilo mu do ruky půjčit moje náušnice, protože jsem si všimla, že si je zrovna v tu chvíli potřebuje prohlédnout. Rázem byl v klidu a já ho mohla doobléct.

Říkám si, že kdybych ho pořádně vnímala už od narození a myšlenkami nebyla pořád jen u věcí, které je potřeba včas udělat, tak by se nám spolu žilo mnohem lépe. Ale vždycky je čas na nápravu.

Proto děkuji nevýchově zejména za tato audia s vhledy do dětské duše a hrozně se těším, až si projdu celý kurz nevýchovy 🙂

Děkuji za včerejší webinář. ❤️
Přiznám se, že jsem si ho poustela s myšlenkou…To jsem zvědavá, co mi poradite, já prece vím, že vsechno tkví v tom, umět s dítětem komunikovat..a dělám to. Stejne se vzteka.

Poucku, kterou jste cetla o období vzdoru, jsem mela z internetu nastudovanou. V duši pocit, že až vyzraje ta centrální nervová soustava, tak se to určitě zlepší. 😄 Po webináři jsem si uvědomila, že to sice vim, ale ne vzdy umím. 🙂

Hned odpoledne jsem prozřela… Přišel čas svačiny, syn (18 měsíců) jedl Lipanek, usmival se na obrázek medvidka na kelimku, taky ho krmil.

Dojedl, chtěla jsem kelimek vyhodit a scéna… tak vysvetluji (zbytecne, protože z intonace bylo jasné, že ten kelimek se prostě musí vyhodit a basta)…

Zdeněčku, ten kelimek je špinavý, bude to tu všechno opatlany, ty budeš opatlany, já taky. Takhle nebudeme moct jít ven!

Scéna trvá…a v tom mi to docvaklo. Ta představa z webináře o kutalejicim se sroubku ze schodů najednou zazářila v hlavě…

Ty nechceš vyhodit toho medvidka viď,… tak počkej zachranime ho…sundala jsem z kelimku ten papírový obal s medvídkem a špinavý kelímek v klidu putoval do koše. 🤩

Budu si dávat pozor i na způsob vysvětlování co se intonace týká. Uvedomila jsem si, že možná nerozumi tomu vysvětlování, ale z intonace jasne chápe, že maminka to tak chce a tak to prostě bude. To je pak vysvětlení k ničemu.

Z celého srdce děkuji. 🍀❤️

Chtěla bych se podělit o první z úspěchů s nevýchovou.

Stříhání vlasu u mladšího syna Víti (2,5 roku) byl vždy horor, plno pláče, křiku z obou stran. Bylo mi to vždy moc líto.

Ale dneska, po 3 týdnech s nevýchovou to bylo úplně jiné. Vysvětlila jsem mu co budeme dělat, jak a proč a Víťa, že nechce, že až jindy.

Tak jsem se ho zeptala, jak by to chtěl udělat on. Na to odpověděl, že mi řekne kdy můžem, že teď se chce mazlit.

Tak jsme seděli v pokoji, mazlili se a po 15 minutách povídá, že můžem. Stříhání proběhlo skvěle, jó chvilkama kňoural, chtěl se pomazlit a mohlo se pokračovat.

Jsem nadšená. :-)

Prave zacinam 8. mesiac tehotenstva a zistili mi cukrovkou tak som dnes musela rano na odber krve. Normalne na poradne ma vozi manzel, avsak ten sa musel uz tento tyzden vratit do kancelarie, tak som musela zabalit syna (2) do kocika a vybavit sama.

Cert zober, ze v poliklinike maju vytah, ktorych sa moj syncek panicky boji… uz 2 dni som ho pripravovala na to, ze pravdepodobne budeme musiet ten vytah pouzit.

Ked sme prisli do polikliniky Nico (moj syncek) z kocika pozera na dvere vytahu a vravi: maminko, bojim vytahu. 
Tak som ho objala a hovorim: chapem, ze sa bojis zlatko, aj ja nerada jazdim vytahom, vies ale nejako sa musime dostat hore a po schodoch to s kocikom nezvladnem. Myslis, ze to nejako zvladneme? Co by ti mohlo pomoct?

A Nico sa na mna pozera a hovori: Nico to zvladne, potrebujem drzat maminku… Tak som ho objala este raz, dala mu pusu, zacuvala som s kocikom do vytahu a chytila ho za rucicku a perfektne to zvladol. 

Ked sme boli hore tak som mu podakovala, ze to pre mna urobil a povedala som mu ze bol naprosto skvely ako to zvladol. A cestou dole uz sam povedal: bojim vytahu, Nico to zvladne, budem drzat maminku.

Je uzasny az som sa dojala ❤️

Vnimam, ze stale castejsie sa nam dari takto dohodnut a aj vzajomne neporusovat sluby aj ked niekedy je to tazke lebo on je tak na pomedzi babatka a predskolaka, je velmi vyvinuty aj ked niekedy niecomu nerozumi a robi po svojom, ale kazdy den si nachadzame k sebe cesticku a myslim, ze sa to dari skvelo :)

Inak este k dovere, pani doktorka sa ma pytala, ze ci naozaj chcem aby na to pozeral ked mi bude brat krev a ja na to, ze hej, ze on uz dlhsie vravel ze chce vidiet ako maminke budu robit „pik“ a ze ma prilezitost :)

Tak kukal a ja som mu vravela, co to pani doktorka robi, a na koniec mu vravim: no prijemne to nebolo, ale nebolelo to, nic strasne sa nedialo a Nico na to: aj Nicovi pik 🤣

A pani doktorka len vyvalila oci a vravi, ze „tak toto som este nevidela“ 🤣

Dakujem ❤

Třeba předevčírem večer, syna jsem krmila a ukládala do postýlky. Dcerka byla u tatínka v ložnici, v tom přiběhla a na skříňce kde dosahne byl odložený už asi týden talířek s velkým lízátkem (bude ho lízat asi ještě hodně dlouho :D) a ona vzala do ruky to lízátko 🍭, já už na ni chtěla houknout, že už je pozdě a žádné lízátko už nebude.

Ale místo toho jsem ji sledovala a ona natáhla ruku s lízátkem směrem ke mě, ani si nelízla. Říkám ji „tak ho polož na stolek“ a ona ho odložila na stolek před ní, vzala ten talířek a odběhla.

Za chvilku si nesla na talířku arizony (burizony?) a přinesla je ke mě na postel, nabídla mi a usmála se. A mě došlo, že tatínek ji poslal pro misku, aby ji odsypal a ona, protože věděla že uspávám a nemám čas ji jít pro misku, vzpomněla si na ten talířek v pokojíčku, že ten bude skvělý.

Tak si ho vzala, jen nevěděla, kam položit to lízátko, aby to udělala správně tak „se semnou poradila“ (začíná se rozpovídávat, a popravdě díky nevýchově se snaží mluvit mnohem víc). Je úžasná a to díky nevýchově.

Děkuji

Ráda bych posdílela pro mě dojemnou dohodu s mým synem :) Mára má čerstvě dva roky, ale už domlouváme v podstatě od miminka a daří se ❤

S ním jsem zažila, že se opravdu dá domlouvat i s nemluvnětem. Dneska u oběda:

 Mára: „Mlíko“ 
Já: „Aha, ty chceš teď nakojit, viď? Když já tu mám ještě jídlo a chci si to dojíst.“ 
Mára: „Dojíš jídlo, pak mlíko. Zatím na klín“

Takový obyčejný, ale úplně mě dojal ❤

Dobrý den,

asi dostáváte hromady podobných emailů, nicméně Vám chci moc poděkovat. Máme 1,5 letého syna a snažíme se od začátku zavádět nevychované principy.

A dnes večer jsme se dočkali významné odměny. Syn seděl u svého stolečku a místo, aby pil mlíčko normálně z hrnečku jako obvykle, tak jej vyléval na stoleček a pak se jej snažil pít, takže bylo úplně všude.

Byla jsem na něj už trochu protivná, protože se mi to fakt nechtělo uklízet. Po chvíli jsem řekla, že se mu omlouvám, že hrozí, že zase budu výbušnějši, protože už jsem moc unavená.

Na to syn s chápajícím výrazem v očích řekl :„unavená!"a odběhl do pokojíčku. Za chvíli přiběhl zpátky s kousátkem a řekl: "pomůže, unavená, pomůže!“

A měl pravdu, tohle krásné gesto mi úplně dobylo baterky! Opravdu jsem nečekala, že výsledky budou vidět už i u takto malinkých dětí, kteří ještě ani sami pomalu nemluví.

Takže mockrát Vám děkujeme za všechny rady, opravdu to stálo za to!

Ahoj nevýchovo! Zuby byly u nás boj a rady o zalehnutí jsem taky dostala a i od zubařky … čím víc jsem tlačila, vyhrožovala, tím to bylo horší … klasicky. Pak jsem jednou při odsávání rýmy vzala lupu – kouzelné oko, jak říká moje malá, a světě div se, dcera odsává sama a kontroluje bacily tím kouzelným okem! Řekla jsem si, že to samé zkusím u zubů … takže si večer hrajeme v posteli, kde je lampička, na zubařské křeslo a čistím s lupou 💁🏼‍♀️ a malá pacientka otvírá pusu dobrovolně … 🙋🏼‍♀️❤️

Úplne super nám ide vzájomná dôvera. Doteraz som sa ju snažila stále vo všetkom kontrolovať, dávať pozor aby si neublížila a jednoducho som jej nedala žiaden priestor. Po pozretí videí z druhého týždňa som to vyskúšala. Výsledok ? Manžel sa vrátil zo služobnej cesty a nestačil sa diviť. Najskôr sa na mňa obráil, či som celkom normálna, ale potom zistil, že máme jedno neskutočne rozumné a poslušné dieťa.

Tak napríklad. Adelke som strihala nechty a ona mi ukazovala, že by tie nožničky chcela aj ona. Najskôr som jej ich dať nechcela, no potom som to skúsila. Ukázala som jej, aké sú ostré a že sú nebezpečné. Že ich musí držať len takto a dávať pozor aby si s nimi neublížila a nepichla sa do očka.

Niečo podobné sme skúsili aj s pracími kapsulami do práčky. Vždy ju neuveriteľne fascinovali, no nech som ich schovala akokoľvek, vždy keď počula práčku, pýtala si ich. Tak som to raz skúsila inak. Podala som jej ich, povedala som, že ich musí chytať veľmi opatrne, lebo ked sa roztrhnú štípali by ju ručičky. Tiež som jej vysvetlila, že sa s nimi nemôže dotýkať očí a ani úst. Pochopila. Vysypala ich z krabičky, poprezerala si ich a uložila ich na miesto.

Pár dní na to, sme boli u môjho brata. Zbadal v kúpeľni nožničky na nechty a vypýtala si ich. V ruke držala bábiku a ukazovala mi, že jej potrebuje ostrihať nechty. Podala som jej ich. Keď to videl môj brat, hneď po nej skočil a chcel jej ich vziať , no zastavila som ho s tým, že ona vie , ako sa majú používať.Adelka si sadla, ukázala svojmu krstnému,že ako ich musí držať a že musí dávať pozor na oči. Ostrihala bábike dva nechtíky a vrátila mi ich späť. Brat nechápal :D.

Podobnú situáciu zažil aj môj manžel, keď mu Adelka pri praní vysvetlovala, že kapsule musí držať opatrne a nechytať sa nimi očí a ani pusinky, v jej znení : „Oči nie !“

Ale asi najviac dôvery voči svojmu dieťaťu som zažila ani nie pred dvomi hodinami. Vracali sme sa z jedného hobby marketu, kde sme boli kúpiť obklad do kuchyne. Kúpili sme aj iné somariny a akosi sme mali všetci plné ruky. Bolo potrebné ísť ešte niečo vyplatiť a tak som povedala manželovi, že ja s Adelkou ho počkáme v aute. S malou na rukách som brala ešte tašku a plyšového medveďa a keď mi manžel podával kľúče od auta, Adelka sa načiahla so slovami : „To ja!“ Neprotestovala som, lebo kľúče by som už naozaj nemala kam dať.

Odomkla som auta a Adelka si hneď kľúče zobrala naspäť. Horko – ťažko som jej zapla autosedačku (niekedy mám pocit, že to všetko robia proti rodičom :D), zavrela som jej dvere a išla si otvoriť tie svoje. Celé to trvalo asi 2 sekundy, keď som začula zvuk, ako sa zamkli dvere a uvedomila si, že kľúče od auta zostali v Adelkiných rukách. V tom momente mnou prebehla hrôza.

Akurát prichádzal manžel. Cítila som sa hrozne, s tým autom má zajtra odísť na služobnú cestu. Keď zistil, čo sa stalo, začal mierne panikáriť. Najskôr rozmýšľal, že rozbije okno, no auto zajtra súrne potrebuje. Potom začal rozmýšľať nad tým, že niekto pre neho príde, odvezie ho domov a on vezme náhradné kľúče. No to by trvalo skoro dve hodiny, ktoré by Adelka musela stráviť sama v aute a ja pri nej vonku, kde neskutočne pršalo. Pozrela som sa na ňu cez okno a kľúče ju už vôbec nezaujímali. Hrala sa s medveďom a bola úplne v pohode.

Panika vo mne sa stupňovala, keď mi zrazu napadlo, že predsa som začala svojmu dieťaťu dôverovať a spolu to všetko zvládneme. Kým manžel telefonoval niekomu, kto by nám mohol pomôcť, zaklopkala som jej na okno a poprosila ju, aby našla klúčiky, ktoré boli padnuté medzi sedačkou. Najskôr sa na mňa iba usmievala, no potom to spravila. Odsunula medvedíka a našla zahodené kľúče. Paráda. A teraz len už aby odomkla.

Poprosila som ju, aby stlačila to posledné tlačidlo, no Adelka stále iba zamykala. Už som si myslela, že to nedáme. Nadýchla som sa a pokúsila sa dvojročnému dieťaťu vysvetliť, že musí nájsť gombíček na odomknutie. Podarilo sa. Adelka auto odomkla. Pred dvoma týždňami by som sa ani nepokúšala o niečo také. Dvojročné dieťa predsa nemôže chápať zložitosť situácie a už vôbec nie komunikovať so mnou cez tienené zadné sklá auta. No cez to sklo som jej vyslala signál, že jej verím a že to spolu zvládneme. A ona to pochopila.

Chcem Vám povedať jedno obrovské ĎAKUJEM.

První „dohoda“ se mi se synem (17 měsíců) povedla minulý týden. Byla jsem hodně unavená a potřebovala jsem si jít ještě po snídani na chvilku lehnout (špatně jsem spala v noci a byla jsem taková nedotažená). Když jsem mu řekla, že půjdu ještě na chvilku udělat hají, tak se mu to nelíbilo a začal plakat.

Sedla jsem si k němu na zem a zeptala se ho, jestli by chtěl se mnou do postýlky, aby tu nebyl sám. Odpověděl „jóóó“, lehli jsme si spolu, chvilku se tulil, ale brzo ho to přestalo bavit, a tak slezl z postele a šel si hrát vedle do pokoje. Nechal mě odpočívat něco přes hodinu, sice jsem už neusnula, ale pomohlo mi to. Honzík si celou dobu vydržel hrát samostatně, jen občas mě přišel zkontrolovat nebo mi něco ukázat.

Měla jsem z toho velkou radost!

Mám 20měsíčního syna. Vždycky jsem si s ním večer šla lehnout do postele, protože nechtěl usínat sám. Když náhodou odcházím a on ještě nespí, tak začne plakat, až mu tečou slzy. Někdy jsou to hysterické záchvaty.

Teď během kurzu mu povídám v postýlce: „Filí, potřebovala bych, abys už spinkal, protože chci být teď s tátou. Já ale vím, že ty nerad usínáš sám, co by ti pomohlo, abych tady s tebou nemusela ležet?“ Filda na mě koukal, a nic.

Povídám mu: „Jestli ti to pomůže, tak si vem s sebou do postýlky třeba nějakou hračku, kterou máš rád.“ Filda vzal traktor a lehl si. Ještě než jsem odešla z pokoje, tak mu povídám: „Já budu vedle v pokoji, a kdyby se ti nedařilo usnout, tak pro mě přijď a vymyslíme to jinak. Šlo by to?“ 

Odešla jsem z pokoje a hned po krátké chvilce přišel Filípek do obýváku za náma. Nakoukl a ujistil se, že jsme opravdu tam. Táta jen řekl: „Filí, běž si bucnout.“ Filda se otočil a bez breku si šel lehnout to postýlky. Usnul bez dudlíka a bez traktoru. Přikryla jsem ho peřinou a zbytek večera jsme si povídali jen o tomhle zážitku.

Taťka z toho byl vyvalený a nechápal, co se to stalo!!! Obrovský krok pro nás všechny a já jsem se z toho cítila nejlíp, že nám to konečně jde. A každý den se těším na další úspěchy. Je to super!!! Díky, Nevychovo!

Nejvíc bych chtěla svému dítěti rozumnět. Zatím je to trochu náročné protože ještě nemluví tak je težší se s ním domluvit ale už teď je to lepší než když jsem si pustila první video Nevýchovy.

Někdy opravdu stačí jen poslouchat a čekat na odpověď i když slova ještě nejsou slyšet. Je to hodně o psychice a o tom napojit se na dítě a vmímat ho a brát ho takové jaké je. Nebojovat s ním ale táhnout za jeden provaz.

Někdy ještě ujedu ale hned se omluvím protože mě to mrzí a cítím jako kdyby mi můj chlapeček říkal: já vím mami že se snažíš dám ti čas. 🙂 

I když jsem teprve v prvním týdnu kurzu tak cítím jak se měním. Vím co chci a půjdu za tím protože mít šťastné spokojené dítě pro který budu parťák je teď pro mě cíl číslo jedna.

Děkuju Nevýchovo 🙂

Já za webinar moc děkuji, pomohl hned dnes ráno, když dvouletá dcera chtěla půjčit šroubovák…

Dostala důvěru a půjčili jsme, ale s tím že musí být opatrná a za chvilku ho vrátit, ať tatínek může dál pracovat…

No držela ho jako by byl ze skla, osahala si to, prohlédla a s „díky“ sama za chvilku vrátila.

Neuvěřitelné, a taková se to zdá být maličkost…

Všeobecně:
Moje komunikace s roční dcerou se podstatně zlepšila. Díky paní Katce Králové jsem získala důvěru v to, že i tak malému miminku můžu věci říct tak, jak jsou. Malá opravdu rozumí všemu, nebo téměř všemu, co jí říkám, vysvětluji, prosím a je kouzelné vidět, že i když nemluví, tak mě chápe a komunikuje svým způsobem nazpět.

Konkrétně:
Tak jsem ji například naučila, že když jí vyměním plínku, tak si ji sama odnese a vyhodí do odpadkového koše. Má z toho takovou radost, že pak neexistuje další činnost, než nejprve starou plínku vyhodí, pak až můžeme dát novou. :-)

Nebo další příklad: potřebovala jsem se ráno dospat, děti vstávaly po 5., lezly mi pořád do postele a zpátky, až jsem jim řekla, že se potřebuji ještě dospat, protože jsem šla pozdě spát, a hle – zázrak – slezly z postele a šly si hrát do obýváku. Bez brekotu, remcání nebo čehokoliv dalšího.

U syna (2r10m) mě zase velmi pomohla myšlenka, že můžu bořit nebo posouvat hranice myšlení.
Například: Chtěl po mě peníze na šunku a že si ji půjde koupit do řeznictví. Já měla v hotovosti jen 5 korun, takže první myšlenka byla, že za to přece nic nekoupíme, a taky jsem mu to hned řekla. On však trval na tom, že chce jít nakupovat. Tak jsem si vzpomněla na Nevýchovu a řekla si, proč ne?

Dala jsem mu ty korunky a malý si u pultu sám ukázal a řekl, že chce šunku, paní prodavačka mu navážila kolečko šunky, zabalila to, zkasírovala 5 Kč a malý šel hrdě domů a celou cestu si zabalenou šunku držel v rukou. Prostě nic není nemožné :-)

Od té doby chce nakupovat vždy osobně a došli jsme tak daleko, že v obchodě sám najde košík na kolečkách u pokladen, vytáhne ho, pak spolu vybíráme zboží a on ho dává do košíku, který tlačí (už jsem překonala i stres, zda zvládne nerozbít vajíčka – zvládne :-)), u pokladny věci vyskládá na pult, pak zaplatí a nakonec nákupní košík odveze zpět, kde ho vzal. :-)
A takových úspěchů mám s oběma dětmi mnoho. Jen si je nestíhám zapisovat, tak aspoň posílám těch pár výše.

Shrnutí:
Kurz Nevýchovy doporučuji všem rodičům, kteří nechtějí opakovat chyby svých rodičů a kteří chtějí podporovat ve svých dětech zdravé sebevědomí a zdravý rozum. Osobně mi kurz velmi pomohl jak po obsahové stránce, tak po té praktické – on-line prostředí, kdy můžu poslouchat, kdy se mi to hodí, a ještě se k tomu vracet, je perfektní.

Prvne bych Vam rada vyjadrila velikanskou pochvalu i podekovani za fantasticky kurz. Jsem velmi rada, ze mluvim cesky :) a ze mi byla Nevychova doporucena kamaradkou.

Byla jsem vychovana velmi prisnou maminkou policajtkou (obcas jsem si az kladla otazku, proc se rozhodla mit deti – jsem nejstarsi a mam jeste dva bratry), po 18ti letech zivota v zapadnim Nemecku (kam jsem v podstate v 18ti letech doslova ‚utekla‘ pred vzteklou mamkou) jsem poznala i jinaci pristup k detem (policajtovani zde clovek vidi pouze u cizincu :).

Snazim se cist knihy, navstevovat vyvojove kurzy atd. takze vim, ze jsem na dobre ceste, presto diky Vaseho kurzu vidim, kde jeste delam chyby a proc to obcas jeste drhne v komunikaci nejenom s mym partnerem, ale hlavne s mou skvelou 18-ti mesicni holcickou!

Doslova polykam kazde slovo z Vasich videi :)

Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh. Jak nevychova vlastně mění mne. Možná příběh není tak zajímavý, ale třeba jsou to dobré začátky u nás.

Mám dceru 1,5 roku. Do Nevychovy jsem se pustila před týdnem, ale sledovala jsem webináře. S dcerou chodíme na plavání, miluje vodu a já jsem rezervovala hodiny několik týdnů dopředu.

V úterý dle mého kalendáře jsme měli hodinu v 14:30 a já jsem natesenou dceru dala spát, koukla pro jistotu na net a zjistila jsem že lekci jsme propásli, byla už dopoledne. Naštěstí tam bylo na odpoledne ještě volné místo. Co teď?

Dělat mrtvého brouka? Ona neví nic, neví a nemusí vědět… Během obědu jsem jí ale řekla pravdu. Že mne to mrzí, že vím jak ráda chodí na plavání a že jsem to „zvorala“.

Koukali se na mne upřeně veliké soustředěné modré oči a chvíli na to jak jsem domluvila mi dala pusu.

Nevím jestli náhoda nebo jako na odpuštění… Každopádně bych byla ráda kdyby za mnou taky přišla, že něco zvorala.

Mení se opravdu můj způsob komunikace.

A dnes bylo v plánu, že k nám domů přijede finanční poradkyně. Jak to bývá náročná schůzka, jak časově, tak informačně.

Zásadní je, že jsem to dceři řekla, že přijede paní a že spolu budeme probírat věci, že je to pro mě moc důležité.

Schůzka trvala téměř 2h a ona to beze mne zvládla. Samozřejmě měla tam tátu, občas mi přinesla něco ukázat…

Ale je to úžasný, že to pochopila. I jsem jí za to poděkovala, že to tak hezky zvládla.

Děkuji vám!

Než jsem nastoupila na mateřskou dovolenou, pracovala jsem jako učitelka v soukromé MŠ, tudíž jsem si myslela, že když zvládám plnou třídu cizích dětí, jedno vlastní bude naprostá pohoda… Ovšem Magdalénka mě celkem brzy rychle vyvedla z omylu…

Nezabíralo vůbec nic, dcera byla tvrdohlavá až hrůza a když nebylo po jejím, bylo zle a já se mohla stavět třeba na hlavu. Nešlo to po dobrém a po zlém už vůbec ne, to bylo pak ještě mnohem horší… Začínala jsem být trochu zoufalá a bezradná… plus pocit provinění, že jsem naprosto selhala i se všemi zkušenostmi…

Inu, mám za to, že naše děti nám dávají přesně ty lekce, které potřebujeme zažít, probudit se a něco zásadního ve svém životě změnit a stát se tak lepším člověkem.
Dcera mě svým extrémním chováním přiměla hledat řešení, našla jsem Nevýchovu a ta mi konečně otevřela oči a já pochopila…

Vše bylo najednou jasné a vše dávalo smysl.
I ostatním rodičům bych přála, aby pochopili, co jim jejich děti svým chováním říkají, aby chtěli něco změnit, a aby se nenechali odradit prvním nebo třeba dvacátým neúspěchem a zkoušeli to dál, protože pak to stojí za to!

Nám trvalo asi půl roku, než se začalo trochu dařit a věřte, že nikdy není pozdě začít. Například moje maminka začíná právě teď ( ve svých 63 letech) a dokonce si i prošla rychlokurzem. Prý aspoň u vnoučat se chce vyvarovat „chyb“. :-)

Závěrem bych chtěla ještě říct : „Dřív jsem se těšila, až dcera večer konečně usne a já budu mít chvíli klid… Nyní se nemůžu dočkat, až se ráno probudí a zažijeme spolu další úžasný den. :-) “

Dnes jsem třeba potřebovala umýt okna a Magdalénka mě nechtěla pustit, po chvilce mi sama říká: " Mami, tak ještě naposledy řekneme básničku a pak půjdeš umýt okna, ano? " Ano, řekli jsme básničku a já pak mohla v klidu pracovat. 

Doma nastalo velké zlepšení, jako by se uvolnila atmosféra, pročistil se vzduch. Dcera (15 měsíců) mnohem méně „zlobí“ (nebo já už to tak nevnímám). Snadněji se s ní domlouvám, jestli to tak jde v tomto věku nazvat. (Díky Nevýchově jsem se přesvědčila, že ano, i v tomto věku se jde s dítětem domlouvat.)

Třeba včera v supermarketu – dcerka se rozeběhla podél regálů a vytahovala z nich věci, které pak házela na zem. Dřív bych asi zvýšila hlas a snažila se tomu zabránit. Teď jsem se na to snažila podívat jejíma očima. Ptala jsem se, jestli si chce věci prohlédnout, popsala jsem, co je to za věci, asistovala jsem jí u toho a pak jsem jí ukázala, proč a jak věci vrátit zpět. A ona to dělala! Vracela věci zpět, bez křiku a pyšně, že to dokáže!

Určitě kurz doporučuji hlavně pro ta zážitková cvičení, při kterých jsem si připomněla, jak jsem se na svět dívala jako dítě. A uvědomila jsem si, že se občas chovám k dětem tak, jak jsem tenkrát nechtěla, aby se ke mně dospělí chovali. Díky za to! A taky za spoustu praktických tipů ke komunikaci a zvládání náročných situací.

Gabuško, 17 mesiacov. Stál za dverami a skrýval sa tam a s výskotom robil ,,kukuk“, keď som za tie dvere nakukla. Bavilo nás to oboch, tak sme si to užívali. Chceli sme ísť s manželom a s Gabuškom nakupovať, tak vravím: ,,Gabuško, potrebujeme ísť s tatinkom do obchodu, kým majú otvorené, tak sa prestaneme hrať a pôjdeme sa obliecť, môže byť?“

Z Gabuškovej strany protest celým telíčkom, znamenajúci ,,ešte nieeeeee“? Nuž mu vravím: „Vidím, že sa hneváš Gabuško.“ Nechávam mu čas, pochopiť, čo sa ho pýtam… Mlčí a díva sa na mňa, tak pokračujem: ,,lebo ty sa chceš ešte hrať, však?“ VEĽKÉ PRIKÝVNUTIE tou malou hlavičkou.

„Dobre Gabuško, a čo keby sme sa tak dohodli, že sa ešte trikrát pohráme kukuk a potom pôjdeme? Pozri, tu mám tri prsty na ruke, takto trčia z dlane, vidíš? A budem ich po každom kukuk zatvárať a keď nezostane žiaden prstík otvorený, tak sa pôjdeme obliekať, aby sme mohli ísť s tatinkom do obchodu, môže byť?“ Horlivé prikývnutie a jasot v očiach a hráme sa kukuk ako predtým a ja po každom kukuk zatváram jeden prst…

Kdesi v hlbinách mysle mi prebehne myšlienka, či to pochopí…nie pochybnosť o ňom, že by nerozumel, nie môj strach, že čo potom, keď to nepochopí…iba myšlienka, že sa to môže stať, veď je to 17 mesačné dieťa a ja to vopred prijímam s kľudom, že veď potom vymyslíme niečo iné, aby sme sa napokon dohodli…

A čo sa stalo ďalej? Nuž, dali sme aj posledné kukuk a moja dlaň zostala zatvorená, všetky prsty schované v dlani, a tak vravím: ,,Gabuško, už bolo trikrát kukuk, nemáme už žiaden prštek voľný, ideme sa obliecť, ano?“

…Prikývne tou malou blonďavou hlavičkou, až mu briadka sadne na hruď a ide ku mne. A fakt sa v pohode obliekame :) …môj malý veľký učiteľ…toľko sa pri ňom učím o ľudskej múdrosti…ďakujem.

Nestandardní uspávací postup je vždycky nebezpečný. Obvykle jde nejdřív spát náš mladší syn Šimonek (1.5r). Dostane lahev s mlékem, pusu na čelo, rozsvítíme tlumené světýlko a už o něm nevíme. Asi za půl až za hodinu jde spát starší Štěpánek (4r) – s tím si chodíme lehnout, ale stačí asi 5 – 15 min a je v limbu.

Včera jsem šel vzhledem k únavě a dalším okolnostem spát dříve a s oběma kluky najednou. Věděl jsem, že kritické je, aby Šimonek při pití mlíčka usnul, protože když se to nepovede, nabere druhý dech, bude se vrtět a točit v posteli a se spaním bude konec. A tak se taky stalo.

Když pil Šimonek mlíčko, Štěpánek na mne šeptem mluvil, nicméně jeho šepot je poměrně hlasitý, takže Šimonovo následné vrtění jsem tak trochu vnitřně dával za vinu Štěpánkovi. Šimon najednou už nejevil známky ospalosti, přetážel se ze strany na stranu a začal mi lézt na hlavu a taky přeze mne na Štěpánka. To zase rušilo jeho a po chvíli mi povídá: „Táto, já nemůžu usnout!“

Já, protože už jsem měl před očima Apokalypsu, mu povídám: „Tady teďka asi nikdo neusneme. Ty jsi mluvil, když Šimonek pil mlíčko a teď nespí a bude tu po nás lézt a nikoho spát nenechá. Co mám teď asi dělat ?“. Tu otázku jsem ještě jednou zopakoval: „Co mám teď dělat ?“

Štěpánek byl chvíli zticha. Potom povídá: „Já přemýšlím, táto.“ Zase chvíli ticha. Potom povídá: „Já myslím, že bys teď měl něco zazpívat.“ Tak jsem zazpíval asi 4 písničky a kluci spali během 3 minut jako když je do vody hodí. Není nad radu od Fachmanna.

Aniž bych něco říkala sám si uklízí hračky

Sám si začal nazouvat botičky

V ZOO jsem nechtěla aby lez do ploch za zabradlím, kde měli vysazéné kytky.Tak jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, že tam leze, že ty kytičky pošlape. Co bychom s tim mohli udělat? A on se koukal jen u toho zábradlí.

V kuchyni mi rozházel hrášek. Moc se mi to nelíbilo. Řekla jsem že jsem tu ted měla uklizeno a co bychom s tím teda mohli udělat a on začal hrášek dávat do mističky

V obýváku moc rád vytahuje ze zásuvky lampu a zase se ji pokouší vracet, ale já mám strach je to elektrika. Tak jsem řekla že vidim že se mu to moc líbí, ale že já mám o něj strach, když to tam takhle strká i s ručičkama.
Co bychom s tim mohli udělat. On zasrtčil kabel do zásuvky a už to nedělal.

Tím, že dcera (1,5 roku) zatím nemluví, tak návrhy dohod jdou zatím z mé strany a čekám na souhlas. Vše se jí snažím vysvětlit a pokud by byl problém ze strany školkových tet, byla jsem připravená nás bránit, ale vůbec nebylo třeba.

Kdo je připraven, nebývá ohrožen, takže určitě jsem byla díky kurzu mnohem více v klidu.

Dcerka do obou školek chodí zatím ráda, někdy se jí ráno nechce loučit, ale nikdy na ní nespěchám a počkám na souhlas. Nepředávám ji brečící a nikdo mi ji z rukou nerve. Občas se jí odpoledne nechce domu, tak tam zůstáváme a ještě si hrajeme. Jen jednou jsme spěchali a odváželi ji s brekem. Takže bych řekla, že na obou stranách je spokojenost, vše probíhá v klidu a vyhovuje nám to tak. 

Drahá Katko chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy „nesmíš nedělej“ atd.

Můj syn ač má 15 měsíců -z ničeho nic jsem si říkala- mě začal bít. Už jsem nevěděla jak na něj. Byli noci kdy jsem plakala a říkala si toto prostě nedám. Došlo to do stadia kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no… propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla maminku to bolí lásko. Já vám garantuji že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, který měl rozdělané. 

Vím proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci. Díky Katko jste úžasná

Musím zmínit, že principy Nevýchovy pro mne nebyly příliš přelomové, spíše než zcela nový způsob komunikace mi poskytly určité ujištění, že to, co jsem využívala spíše intuitivně, stojí na pevných, racionálně zdůvodnitelných základech. Jsem tak jako rodič jistější a tedy i klidnější, méně pochybující.

Nad naší dcerou (18měsíců) žasne mnoho lidí. Jak je nezávislá, přátelská a spokojená. Abych byla konkrétní, odrazem kurzu je pro mne fakt, že ve své bohaté slovní zásobě používá již nyní zcela přirozeně dvě slova, která vnímám jako charakteristická pro nevýchovné principy: chápu a děkuju.

Co dodat, takhle to teď mám i já. Chápu. A děkuju.

To vám musím napsat. Náš prcek (14m) nemá rád cestování a autosedačku. Dnes zase začal klasicky křičet a propínat se, když jsme ho chtěli naložit. Tak řikám „no nic nehroťme to“ a vzala jsem si ho k sobe na klín „tak co tě tu zajímá?“ párkrát si zmáčknul světlo.

„Prďolo, my už bychom potřebovali jet“ – sebral se, sám si vlezl do autosedačky, nastavil ruce, připoutali jsme ho a vyrazili. Tradááá 😅  

Miluji nevýchovu. Praktikujeme ji od dcerčiného narození. Už od miminka vždy vše předem vysvětlujeme. Například očkování nebo kontroly u lékaře, vždy malé přesně vysvětlím, co se bude dít a nikdy se nestalo, že by plakala. Lékařka je nadšená.

Když odcházím já, nebo malou posíláme na prázdniny, vždy ji na to připravuji. Rodina se diví, jak je to klidné dítě, ale my s tatínkem víme, že je to jen o přístupu. O tom, že vždy předem ví, co ji čeká. A když se nám náhodou stane, že začne plakat (vztek od ní neznám), klekneme si k ní a necháme si vše vysvětlit, nebo vysvětlíme my. A do pár vteřin je klid.

Pro přítele je to těžší, byl vychvany v tvrdém režimu, ale i jemu stačil vebinář pro pochopení. Jste úžasná, děkuji za Vaši práci a přeji Vám co nejvíce rodičů, kteří přejdou na „Vaši stranu nevýchovy“.

Zmenil sa môj pohľad na môjho synčeka. Predtým som dieťa považovala za malé telíčko bez rozumu, do ktorého musím natlačiť čo najviac vedomostí a schopností, musím to urobiť podľa všetkých „dobrých“ rád a odporúčaní, musím svojho syna vychovávať prísne a správne (1. dieťa). Proste kvantum „musím“, ktoré bolo treba dodržať aj za cenu plaču a nervov v háji. 

Po pár nevýchovných videách som sa uvoľnila, v synovi (1,5 r.) som začala vidieť múdreho chlapčeka, ktorý so mnou chce komunikovať svojím spôsobom, a celkovo sa náš vzťah zlepšil :) Aj keď ešte občas prídu vyhrotené situácie, do ktorých mi okolie radí, jednoducho okolie „vypnem“ a vnímam, čo chce synček… bez kriku, bez stresu :)

Neroste jen Kryšťa (19m), rosteme spolu! Aneb dnešní super den. Zírám, co jsme dnes všechno stihli. V klidu nakoupit, uvařit oběd, upéct koláče s tvarohem a povidlím, dát kořenit asi 30 jahod, zalít zahradu, něco okopat, vysát, umýt kopec nádobí… Vodní pistolní bitvu, lezení po stromě, koulení s míčem, houpání na houpačce, skákání na míči… A nekonal se ani jeden můj řev. Pohodovej den.

Kryšťo, potřebuju jít za chvíli vařit. Kroutí hlavou, že chce být ještě venku. Neva, nemusíme hned, máme ještě čas. Za chvíli: Jdu dát domů vařit vodu a pak zase dojdu, jo? Kryšťa se žene za mnou, že už taky jde. A podobně to bylo celý den. Dokonce jsem v pohodě zvládla i Kryšťův pláč a v klidu jsem zjistila, o co jde a jak to vyřešíme.

Napřed jsem si říkala: Ty jo, paráda, jak Kryšťa roste, jde to líp a líp. Jenže, víte, co mi pak došlo? Rosteme oba! Prostě zvládám vymýšlet mnohem lepší řešení než: Hele, teď ne, potřebuju to dodělat! nebo Tak honem, jen si dáš triko a valíme. A Kryšťa je super parťák, kterej mi pomáhá a taky řeší :) A hrajem si vlastně pořád, ne jen při hře, ale i při práci. No a to je vlastně vše :-)

Išli sme autom na nákup do supermarketu , bol predvianočný čas všade zhoh a ruch a bála som sa že náš skoro 2 ročný Maťko bude nervózny a nevydrží byť pokojný kým si nakúpime.
Tak som povedala v aute , Maťko ideme teraz s ockom na nákup a potrebujeme aby si vydržal pekne sedieť v košíku aby sme si stihli nakúpiť a keď budeš hladný dám ti buchtičku dobre? Maťko sa na mňa usmial akoby chápal a celý nákup bol úplne pokojný aj cestou domov ešte nám pomohol vyložiť nákup.

Po obede mal Maťko špinavu od pizze ruky aj pusu, nechcel si umyť tak som sa ho opýtala vidím že si nechceš umyť pusu mám ju umývať pomalšie? Kývol a pusu som jemne umyla. Našli sme spoločne cestu a o to podľa mňa ide.
Ďakujem

Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.

Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Katko, moc Vám děkuji, že děláte, co děláte… jsem ve Vašem kurzu a i když už mám shlédnutý 3.týden, musím říct, že tohle mělo snad největší sílu!…

Zrovna dnes jsem řekla se slzou v očích manželovi, jak jsem do našeho syna (1,5 roku) čím dál ti víc zamilovaná. Po shlédnutí webináře jsem naprosto přesvědčená, že se na tom podílíte i Vy… i když je pro mě syn naprostý poklad od početí, našly se chvíle, kdy mě hodně brnkaly nervy. Ale od doby, co s ním dokáži správně komunikovat, jsou tyto chvíle vzácné a čím dál víc si spolu uzavame rodičovskou! 😊

Každý, kdo říká, že by se rodičovská neměla jmenovat DOVOLENÁ, by se měl přihlásit do kurzu! Po tom jim dovolená začne! 😀🥰
Děkuji za vše a těším se na další videa v kurzu i z webináře! 😊

Ďakujem Nevýchove! Som tu krátko, skúšam, učím sa … dve deticky 9m a 2r2m. Obedné uspavanie vyčerpávajúce. Dcérka nezastavitelna, energická, spievajuca nonstop, hodinové uspavania a dnes jej hovorím ze potrebujem uspat braska, na rukach a ze potrebujem aby bola chvilku ticho, alebo šepkala a pozerala sa, ze ked braček zaspi budem sa venovať jej.

Najskôr plač, tak som vklude este raz vysvetlila… tmolila sa okolo mna cely cas bola ticho a napodobňovala ako sa hupem s malým na rukach. Ked zaspal ľahla som si k nej ze uz som len jej a ze ako by chcela aby sme oddychovali a ona mi vysvetľovala a ukazovala ako aj ona chce zaspávať na rukach …

Zobrala som ju do náručia ze je tiez moje bábätko a zaspala do 5 minut! Tak sa tu na nich pozeram a vychutnávam si tu pohodu s akou sme to dnes zvládli ❤️

Dneska se mě stala taková věc, můj malinký mrňousek jako už po několikáté shodil můj notebook na zem z gauče. Vyletěla jsem jako čertík z krabičky že si ze mě dělá už srandu nebo co a on najednou řekl BÁBA. Protože mám mamku daleko tak si s ní voláme na skypu a ten můj drobek se vlastně chtěl jen vidět s babičkou. Chtěl vidět svoji milovanou babičku a otevřít si notebook aby jí byl blíž.

V ten moment jsem si díky době, co sleduju videa o Nevýchově, uvědomila, jak velkou chybu jsem vlastně udělala. Najednou mně to bylo hrozně líto a chtělo se mě plakat protože to všechno okolo mi docvaklo. Mrňouskovi jsem se omluvila a řekla mu že babičce spolu zavoláme.

Dneska krásný Nevýchovný úspěch. Syn 16 měsíců ráno strašně protivný, něco mu nesedělo a já potřebovala dopéct rohlíky, co jsem měla rozdělané. Vztekal se, křičel, tak jsem mu nachystala snídani – bábovku – a posadila ho do židle ke stolu. Zase křik a že nebude jíst sám.

Tak už zoufalá jsem se k němu od kuchyňské linky otočila a říkám: „Kryštůfku, mě by teď moc pomohlo, kdyby ses sám nasnídal, abych mohla dodělat ty rohlíky, a pak si už k tobě sednu a budu mít na tebe čas. Co říkáš, šlo by to?“

Syn přikyvoval, že ano, tak jsem se otočila zpět k práci a on opravdu celou dobu, než jsem to dodělala, asi 10 minut potichu snídal sám. Díky Nevýchovo :)

Chtěla bych vám poděkovat za práci, kterou děláte. Chvíli mi trvalo, než jsem se odhodlala začít vás sledovat, neboť jsem se bála slova „Nevýchova“, ale pak jsem měla radost, že sdílíte stejnou filozofii a stavíte na podobných principech jako já. Myšlenky rozvíjíte, posouváte a dotahujete. Klobouk dolů 😊 

Nedávno jsem si říkala, že místo prosazování zákona o tom jak trestat rodiče za to, že dají svému dítěti pohlavek nebo na zadek by bylo lepší rodičům ukázat, jak se svými dětmi komunikovat, aby to dělat nemuseli.