Před 14 dny jsem narazila na problém, proč mi dcera nechce chodit do školky. V prosinci nastoupila a nebylo to dobré ani pro jednu z nás.

Nevěděla jsem co mám dělat. Rady typu zvykne si, nechat vyřvat, rychle zdrhnout, to nebylo pro mě ani pro Lucinku (3). Nešťastné jsme byly obě dvě.

Marně jsem hledala i jiné odpovědi na otázky proč to doma není na pohodu a nic nemá dlouhodobý efekt. Každý den se opakují situace, které se řeší, ale druhý den už to tak není, zapomíná se. Byla jsem ten kdo pořád připomínal, opakoval, stokrát říkal…

Kdo je v kurzu nevýchovy to zná. Prostě nebylo to ono, příjemných situací bylo málo a člověk si už nedokázal poradit. Narazila jsem na videa k shlédnutí o Nevýchově. Okamžitě jsem všechny zhlídla a hned jsem poznala, kde je náš zádrehel.

Nic jsem si nevyčítala (normálně trpím na sebemrskačský syndrom), prostě do teď to nějak bylo a od teď to může být jinak. Nastal okamžitý převrat v mojí hlavě, návrat mojí osobnosti jak to bylo před dětma (Lucka 3, Kája 8, já 33, manžel 33), můj život do té doby než začaly příkazy, rozkazy, povinnosti, nepříjemné situace.

Okamžitě jsem zkusila hned ten den, aplikovat novou rodinou filozofii a uvést jí do běžného života. Lucinka na otázky typu: co potřebuješ aby jsme se mohli obléct a odejít, reagovala naprosto přirozeně, s něčím chtěla pomoct něco sama a šlo se.

U Káji to bylo strašné. Naprostá revoluce v jejím těle, které do teď bylo zvyklé fungovat na povely. Její reakce na moje slova: už Ti nechci dávat příkazy, rozkazy, tresty, nic z toho nefunguje, pojď nějak vymyslet, aby to všechno šlo lépe…

Karolínky reakce: ale mami, já ty příkazy potřebuju....... pro mě naprosto zdrcující vyjádření. V normálním případě bych se zhroutila. Vždyť když Vám dítě řekne že nedokáže fungovat jinak než na povely a příkazy, bez nichž by nedokázalo ani odejít do školy, to přece člověka pořádně vyvede z míry…

Brečela, byla smutná, strašně přemýšlela… nechali jsme to odležet. Byl to první krok a ten je ten nejdůležitější. Uběhly tři dny a mě už dostupné informace z nevýchovy nestačily, okamžitě jsem si objednala kurz a pokračovala v bádání, jak na tu naší společnou vlnu dojet. Spolu a né vedle sebe…

Nic jsem nebrala jako prohru, žádnou situaci která nevyšla na domluvě a druhý den se musela předělat. Věděla jsem že se prostě domluvíme a je jedno kdy.

Začala jsem dětem hrozně věřit, opravdu došlo k předání zodpovědnosti, typu: nechám je před jevištěm stát at si tancujou a dělají co chtějí, vždyť ony se mě neztratí, ví že se ke mě mají vrátit a nikam neutéct (neřekla jsem jim žádné ponaučení), občas jsem na ně okem mrkla ale jinak jsem si užívala svoje chvilky na vánočním koncertě, úplně uvolněně…

Po týdnu kurzu jsem se začala hlídat abych neříkala smrtící vztahové věty typu: když to nesníš budu se moc zlobit, ty si tak protivná, dejte mi už na chvíli pokoj. Teď když to píšu uplně mi to svírá žaludek.

Moje věty se proměnily na: ty už nemůžeš jíst? to nevadí, sněz tolik aby se bříško smálo, Tebe něco trápí já vím tak vymyslíme co by pomohlo, potřebuju ted chvilku klid abych nebyla nervozní a mohla si pak s váma hrát.......

Shrnu to, Vánoce jsme si moc užili, dělali jsme to na čem jsme se domluvili, Kája mi pomohla se salátem a mě to najednou v kuchyni bavilo a neotravovalo. Silvestr jsem s holkama měli taky skvělý, hráli jsme samé hry atd. Nedělní oběd v restauraci, kde jídlo trvalo přes hodinu než bylo hotové, jsme si taky moc užili, to bylo jako zázrak.

Opravdu se mi vrátila duše z doby kdy jsem byla snad dítě a dělala sem vše co to moje holky a dokázala jsem s nima ty situace zvládnout. Vidím jak opravdu přemýšlí, zodpovědnost krůček po krůčku přichází. Nápady na to jak být doma spokojení taky.

Máme už spoustu dohod. Jen aby moje psaní neznělo jako zázrak (který pro mě ale zázrak je), všechny dohody nevyjdou na první dobrou, někdy ani na pátou dobrou. Někdy pořád nevím jak to udělat, spoustu krát přijde ode mě laskavý příkaz nebo možnost výběru, místo dohody.

Děti nejsou roboti a když prostě jíst nechtějí tak nechtějí ale je rozdíl jestli je nechám vyřvat s tím že to stejně nesní a nebo odneseme talíř s tím že příště se to třeba povede. Máme před sebou velký projekt na který se ale dokážu těšit.

Držím všem palce, opravdu to stojí za to a veřte že i pidi malý zážitek který vám otevře v oku jiskru stojí za to. Začnete od dětí slyšet věty typu, nerada si čistím zuby, elektrický kartáček by pomohl. Nechcete ho ale koupit jen tak, tak vymýšlíte projekt na to aby si dítě třeba na něj vydělalo nebo splnilo nějaké domácí práce atd......

Tenhle projekt ted doma máme, věřím že se povede, nebude to ale na první dobrou, bojujeme se zapomínáním, které ale plyne z dlouhodobé nezodpovědnosti.

Přeji všem aby viděli velké úspěchy v každém posunu ve své komunikaci s partnery! Vrátí se nám to. Mějte krásný den :)

Taky jsem prošla R+R a musím říct, že teprve po Nevýchově mi to zapadá a dává větší smysl. Přenechat dítěti zodpovědnost a aktivní podílení se na řešení problému je to klíčové. Katka dělá skvělou práci, dokáže předat moudrost tak, aby to v praxi bylo proveditelné. Klobouk dolů, Katko.

Právě mi tu se slzami v očích vylíčil můj devítiletý syn, že na něj dolehla tíže jako celý vesmír (zdůraznil, že ten je nekonečný), protože odkládal všechno a odkládal, a teď je z toho ve stresu. Všechno si to uvědomuje. Navíc hned hlásil, že se do toho pustí a že už to má rozmyšlený. Ale že se mu tááák nechce.

Ještě tu pronášel úvahu nad tím, jak je jako člověk žijící ve městě líný a jak na vesnici jsou na tom lidé jinak. Žasnu a mám hřejivý pocit, že přebírá právě zodpovědnost za svůj život. Možná to zítra nebude na 100 %, ale už to, co vyjádřil, je hotové bohatství. 

Zapůsobilo na mě video Čí je problém… U kamarádky na srazu dětí a rodičů procházím kolem situace: O., 3 roky a B., 5 let, tahají se o jakýsi pytlík.
B. žaluje: „Tetooo, on mi nechce dát křupkyyy!“
O.: „Moje kšupky!“
Já si říkám – dejte pokoj, a se slovy: „A co já s tím, tak se nějak domluvte!“ je míjím.

Za pár minut přichází kamarádka, maminka O.: „Šla jsem pro něco do skříně a objevila jsem v ní O. a B., jak tam natajňačku žerou pytlík křupek.“ Děti šikovné, a to o dohodách ještě ani neslyšely. Hezký pátek!

Váš kurz je bomba, jsem v lepší pohodě s dětma, ale ani jsem to tak úplně nevnímala, než jsem po 2 měsících, kdy o prázdninách jsme u nás doma (na samotě u lesa), začala chodit mezi lidi = ostatní maminky.

Zrovna včera – má dcera 3,5 samostatná prima holčička a roční syn. My na dětském hřišti v pohodě, kamarádky pořád ve stresu a stále jsem jen poslouchala – nechoď tam, obuj si ty boty, chceš čůrat? Nechceš? Ale VYČŮREJ SE! Teď hned, jinak se počůráš! (samozřejmě se to stalo)..napij se, sněz to, nebreč, to nemůže tak bolet..

A včera bylo to „blik“ kdy jsem poznala, že takto to nechci a díky Vám to u nás tak nemáme. Protože ještě před půl rokem by dcera se po mě plazila, já bych pořád sledovala, kam jde, co dělá, kontrolovala zda pila a jestli je dost oblečená a teď.. vše si reguluje sama..

A víte co? Jsem hrdá na sebe, že jsem se dokázala přenastavit a jsem hrdá na své děti.

Dneska jsem si pustila poslední video a konečně našla čas a odvahu zapojit se do diskuzí :-) Děkuji celé Nevýchově za to, co děláte a děkuji i vám všem, kteří sem přispíváte – jste prostě skvělí.

Dívám se teď zpětně na své úkoly a za těch 5 týdnů vidím úžasné pokroky. Situace, které byly na začátku „problém“ už vůbec neřešíme, naučili jsme se je hravě zvládnout, třeba čištění zoubků je teď pro Aničku hra a zodpovědnost zároveň.

VELKÉ DÍKY a motivace pro ostatní, DĚLEJTE TO, FUNGUJE TO :-)

A ještě jedna osobní poznámka: Hodně jsem prožívala všechna zážitková audia, která mě vracela zpět do mého vlastního dětství. Pomohlo mi to uvědomit si, z čeho pramení mé reakce a jak to můžu změnit.

Od té chvíle si jako máma připadám mnohem lépe a cítím se i lépe a uvolněněji ve vztahu k partnerovi. Nevýchova není jen o nás a našich dětech, je to o stylu komunikace a ten můžeme uplatnit kdekoli, takže znovu DĚKUJI.

Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne. Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové. FUNGUJE TO.

Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop „Co nám zubař o čištění zoubků neřekl“, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti…

A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí – DÍKY PŘENESENÍ ZODPOVĚDNOSTI NA SYNA z mámy a táty – třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :)

Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci, a pomohou jí s domacími pracemi.

Dnešní koupání. Holky, potřebovala bych tu něco dodělat, co kdybych vám napustila vanu, ale nechci, abyste tam byly moc dlouho.

Martinka: Tak až se přesypou přesýpací hodiny, tak půjdeme ven.
Já: OK. A šla jsem pryč. Po pár minutách
Martinka: Eliško, už se přesypaly hodiny, musíme ven. A vylezla. Eliško, pojd už ven! Už se přesypaly hodiny.
Eliška: Ne.
Martinka: Až se vypustí vana, tak půjdeš ven?
Eliška: JO. Za chvíli byly obě venku. :)

Nevýchova nám pomohla změnit situaci u nás doma úplně od základu. Miluji svoje dítě, ale teď mohu říci, že podle toho k němu i přistupuji. A hlavně i manžel ledasco pochopil a to je na tom skvělý.

Cítím klid, protože vím, jak na to, abychom byli všichni spokojení. Nejsem policajt, nekřičím. Neopakuji donekonečna, protože vím, že to k ničemu není. Zbavila jsem se zodpovědnosti za vše, co mi nepatří.

Jsem veselejší a mám více času. Samozřejmě je stále co vylepšovat (z mé strany). Vždyť dlouhou dobu to bylo jinak, ale vím, že Mirek (13 let) je skvělý kluk a věřím! mu.

Vždy když jsme se dohadovali, tak přestal komunikovat. Prostě se naštval. Hrozně mi to bylo líto, věděla jsem, jak je to špatně. Dnes je veselejší, povídá si se mnou (což nedělal). Dokonce jsme spolu hráli hru na počítači. Krásná, pohodová chvíle. Vím, že teď to bude fajn. Nikomu už nebudu ubližovat. Naučila jsem se krásný postup pro výchovu. Úžasné. Taky jsem si pěkně pobrečela. Úleva.

Moc vám všem děkuji. Nejlepší kurz mého života.

Neexistuje způsob, jak „nevýchovně donutit někoho, aby dělal, co já chci“. Taky jsem to kdysi zkoušela, použila jsem stejná slova a zakoulela jsem očima úplně stejně jako Katka Králová – a to dítě vůbec nereagovalo tak, jak by podle videa mělo!! :)

Až jsem pak přišla na to, že jaké si to udělám, takové to budu mít. Když se vztekám, tlačím, vyhrožuju, tak děti se chovají úplně stejně. Když nechám všechny žít po svém a upřímně mluvím o tom, co potřebuju já, tak najednou je ta spolupráce mnohem lepší.

Dám příklad, dcera má postižení nohy a je potřeba nejlépe denně s tou nohou cvičit. Dcera nechce. Já vysvětlovala, vyhrožovala, že bude mit zničenou nohu i tělo, že bude na vozejku… slibovala jsem odměny za cvičení… a žádná odezva z její strany. Až jsem jí teď nedávno řekla:

„Víš, já nevím, jak to s tou nohou řešit, a mám proto na sebe vztek a jsem pak protivná i na tebe. Já chci, abysme tu nohu dali dohromady, dokud jsi malá a všechno se líp hojí a taky než půjdeš do školy. Ta sádra na šest týdnů byla dost opruz a já už jsem utahaná z toho, jak tě pořád musím nosit.“ Prostě jsem upřímně popsala, jak to mám JÁ.

A ona mi řekla, že si tu nohu cvičí několikrát denně sama, ale nechce, abysme na ni hrabali já nebo táta. A úplně v klidu se od té doby domlouváme, co a jak s tou nohou. Ze mě spadl balvan odpovědnosti, že já musím zajistit správnou rehabilitaci, z ní spadl balvan odpovědnosti za matčinu špatnou náladu („Ty mě štveš, že nechceš cvičit, já jsem z tebe nešťastná, co mám s tebou dělat“ atd.) – a oběma se mám líp dýchá :)

Mám skvělý pocit ze včerejška večer: Když jsme šli spát, chtěla jsem ho oblíknout a namazat (syn, skoro 4 roky) – oblíknout a svlíknout se už umí sám, když chce – ale on, že nechce pyžamo ani namazat.

Řekla jsem mu, že jsem unavená a chci si jít už lehnout, a pokud nechce ode mne pomoct, výborně, že vím, že se umí obléknout sám, že je šikovný. Poprosil mě, abych mu šla udělat mléko, a že oblékání zvládne sám. Za chvilinku za mnou přišel a měl i spací ponožky :)

Kurzem se proklikávám se zpožděním, ale o co méně videí mám za sebou, o to více se snažím přemýšlet jinak. A musím říct, že jsem objevila i svůj vlastní problém, a to je odpovědnost.

Když vím, že jsem na něco 100% sama, tak se s tím poperu – a většinou statečně. Když vím, že je někdo „po ruce“, tak buď se stane, že si chce moji odpovědnost vzít na sebe (moje maminka nebo třeba můj muž – samozřejmě v dobré víře, jak jinak), případně že si já sama přestávám věřit a potřebuju ujistit od ostatních, že to dělám správně. Takže z kurzu „pro děti“ si odnáším důležitý poznatek pro sebe.

Co se týká využití nevýchovy u dětí, tak velký úspěch je pro mě už v tom, že když dojde na „rizikovou situaci“, vezmu si pár minut pauzu, abych počkala, až přejdou první emoce a snažila se zachovat si chladnou hlavu. Protože když zrovna dítě nevbíhá pod auto, tak snad všechno se dá vyřešit i třeba za minutu než začít hned ječet
Ještě jednou DĚKUJU!

Ahoj, chci se podělit o první malý, i když už tím, že je první, tak vlastně velký úspěch s Nevýchovou. 5letá dcerka mě každé ráno přiváděla k šílenství loudáním se se snídaní. V neděli ráno bylo vše jinak, poprvé jsme se domluvily – potřebovala prostě housku jinak rozkrojenou, než jsem to dělávala.

A navíc se neskutečně osvědčilo, když jsem na ní nechala, aby si hlídala čas. Chtěla totiž koukat na Studio Kamarád a dohoda zněla, že ho zapneme až po snídani. Sledovala ručičku hodin a stihla vše naprosto v pohodě. Vítězoslavně pak zapínala televizi.

Od té doby mám pocit, že se dějí zázraky každý den.

Teď jsem 2. týden v Nevýchově a mám dojem, že tohle je opravdu to, co jsme všichni potřebovali. My se již dříve s dětmi domlouvaly, ale nebyly to skutečné dohody. Protože naše 6 dcerka, syn 2 chodí do Waldorfské mš, tak jsem vždy chtěla, aby děti měli za sebe zodpovědnost a dělaly věci po svém, byly osobnosti a rovnocené, ale ve vypjatých situacích jsme vždy vyletěli či poučovali. Zajeté koleje od rodičů a okolí – i když člověk v nitru věděl, že takto to nechci. 

Nevěděla jsem co s tím. Ještě že jsem náhodně klikla na odkaz Nevýchovy. Konečně vím jak na to, Díky !!!

Moje dcerka je fantastická a včera mě zase dojala téměř k slzám. Musely jsme jít na odběry krve – děsně se bála a nechtěla.Týden jsme to odchládaly. Povídaly jsme si o to po cestě autobusem a já jí říkala, že moc dobře vím, jak to pro ní musí být nepříjemné a že její pocity naprosto chápu a že i mě to nebývá příjemné. Kdyby plakala tak tomu taky budu rozumět, má na to právo, ale bude mě tam mít u sebe. Brali jí 8 zkumavek a to je i pro dospělého darda.

Sestřičky jí při odběru řekly, že si může pak vzít nějakého plyšáka. Vůbec nebrečela. Když jsme zastavily krvácení a nalepily náplast, řekla jsem jí, že si může dojít a vybrat toho plyšáka a ona šla k sestrám podala jim ruku poděkovala rozloučila se a řekla jim, že ona toho plyšáka nepotřebuje, že neplakala a že ať si ho raději nechají pro děti, co ho budou potřebovat, aby jich tam měly víc. Po těchto slovech si sedla nekecám celá sesterna i čekárna na „prdel“. Já jí jen objala a šly jsme.

Pak jsem jí dala 50 Kč – že si za to může pořídit co chce a šly jsme na nákup. Tam jsem jí nechala a po 10 minutách mě v obchodě našla s jedním balíčkem bombonů, křupkami a 7 rohlíky v sáčku. A protože ještě nechodí do školi, ale už se sama naučila číst, psát a trochu počítat, tak si pořád mumlala nějké cifry.

Zeptala jsem se, zda nepotřebuje s něčím pomoci. Ona na to: „Mami kolik je 7× 1,5 Kč“ 10,5 jsem řekla – „Tak to na to mám“ A pak jsem se zeptala, co si chce koupit, „bonbony pro sebe, křupky napůl s bráchou a rohlíky pro všechny na snídani“.

Vím, že to pořád teď nebude tak růžové, že zas někdy vypěním, ale mám 100% pocit, že jsme na správné cestě. Těším se na každé nové video, každé okamžiky s dětmi. 

PS: Zjistila jsem, že asi Nevýchova mi konečně přinese do života vnitří klid který jsem stále hledala, uvidíme co bude dál.

Pro ty z vás, kteří stále ještě tápou v tom, zda děti nutit uklízet :-). Já jsem to nikdy nedělala, ani před Nevýchovou … vždycky jsem buď uklidila sama nebo se zeptala, jestli mi chtějí pomoct (odpověď si domyslete :-)).

V sobotu jsme byli nakupovat na trzích (jsou po střechou a chodíme tam každou sobotu, vždy zůstáváme na jídlo) a dcera si tam pokaždé naleje do skleničky vodu. Je to pro ni výzva, protože džbánek je veliký a sklenička malá :-). Minule zase nalila dva pohárky vody, jeden pro sebe a druhý pro brášku a cestou je trochu rozlila … přinesla mi skleničky a otočila se a odešla.

Koukala jsem kam a ona si šla pro papírové utěrky a tu vodu ze země pečlivě utřela. Pak se vrátila pro pohárky. Říkala jsem si, že náhoda … druhý den si hrála v koupelně s vodou a pak juknu do koupelny a ona vytírala vodu z podlahy. Utrrela ji skvěle :-).

Takže za mě … myslím, že stačí jít dětem příkladem :-)

Týna: „Mám hotový úkol z matematiky.Můžeš mi ho zkontrolovat“.
Já: „Určitě,tak mi ho,prosím tě,přines“.

Já:„Vidím,že tam máš hodně chyb.Máš s tím problém?“
Týna:„No,mám“.
Já:„A napadá tě,co s tím?“
Týna:„Musím to procvičit“.
Já:„Můžu ti nějak pomoc?“
Týna:„Jo,budu tě potřebovat.“ :-)

Milujem vase clanky, vzdy v nich najdem nieco aj pre nas. No clanky o nastupe do skolky a zvladani vsetkeho okolo toho su uplne top!

Ked mi pred rokom nastupovala starsia dcera (vtedy 3r) do skolky, absolvovala som vas webinar Ako nastupit do skolky bez slziciek. Tak som sa pekne pocas leta na vsetko pripravila- ano aj seba a aj dceru. A nastup bol bravurny!

Cely rok sme chodili do skolky s usmevom, pretoze sme vsetko vopred prebrali- co sa tam bude diat, ako bude den vyzerat, ze ju cakaju aj ulohy a ze ak bude robit nieco zle (inym detom), pani ucitelka moze byt na nu trosku prisna a upozorni ju na to. Takze vedela, ze aj posluchat treba. Ani jedna slza nielen pri nastupe, ale pocas celeho roka.

Ked vsak tohto roku nastupovala mladsia dcera (v oktobri bude mat 3r), nebolo mi vsetko jedno. Priprava neprebiehala tak plynule ako pri starsej. Tato bola ako zivel, neposedela ani minutku, ked som sa snazila rozpravat o skolke a uz po druhej vete jej nebolo.

Kedze je stale kojena, mala som pocit, ze viac na mna naviazana. Viac sa ma dozadovala aj pocas bezneho dna a ak som niekam odbehla, hned ma hladala. Takze vidina nastupu bez slziciek sa pomaly stracala. Uz som zacala uvazovat nad moznostou nenastupit do prace, ale ostat s malou.

No potom som si povedala, ze to aspon skusim, ved sa do tej skolky stale pytala. A cuduj sa svete, to „na mna naviazane“ dieta mi hned prvy den sotva dalo pusu pri luceni a uz bola v triede. Ziadne „mama“, ziadny plac, nic. A rovnake to bolo aj nasledujuce dni. Vyzera to tak, ze z tej pripravy sa na nu predsa len nieco nalepilo?

A moje dieta je v skolke spokojne a stastne. Po prvom dni mi totiz na otazku: Ako bolo v skolke? odpovedala: „Mami, bolo to klasne!“ (Bolo to krasne!) Mne sanka padla. A dakovala som za Nevychovu… ❤

Zdravím všechny, co se rozhodli jít trochu jinou cestou a začít více komunikovat s dětmi a snažit se jim porozumět. Moc děkuji Katce Králové, která nám, co ještě nejsme součástí Nevýchovy, nabízí různé ochutnávky. A čím více se účastním webinářů, tím více mě Nevýchova zajímá. Jsem již rozhodnutá se do celého kurzu přihlásit a už nyní doma sleduji změny k lepšímu.

Mám dva kluky ve věku 7 a 11 let. Měla jsem asi dost štěstí v dětství, že jsem se nebála doma cokoliv říct a vždy mně mamka naslouchala. Ale vím, že to nebylo úplně o partnerství, protože jsem si vždy myslela, že má za všechno zodpovědnost mamka. Snažila jsem se o to samé u svých dětí, ale často jsem byla taky ta oběť, která musí všechno táhnout a mít za vše zodpovědnost.

Díky vám, Katko a Nevýchovo, již vím, že v podstatě to nejdůležitější je pro mě partnerství s dětmi. Kluci už nyní říkají, jak je jim v tom dobře, a opravdu mně chtějí pomáhat a převzít svou zodpovědnost. Je to až neskutečné, jak se mně ulevilo, že to jde a já mám taky čas pro sebe. A nebojím se o něj říct a kluci mně ho poskytují, tak, jak se dohodneme. Už se těším, až budu součástí kurzu :)

Právě jsem dočetla Váš článek na téma: „Dneska pohádka nebude. Co s dětmi dělá, když máma onemocní?“ Po jeho přečtení s očima plnýma slz jsem si vlastně uvědomila, že jeden velmi podobný příběh se odehrál i u nás doma, jen to bylo s koupáním.

Ještě na podzim to u nás byla scéna podobná té hororové. Já po celém dni šíleně unavená a melouc z posledního jsem šla vykoupat toho našeho malého nezbedu. I když u koupání jsme často byli já i manžel, naše dítko se zdálo být nezvládnutelné a koupání někdy bylo i na hodinu – to musel udělat tohle a tamto než se utřít nebo nedej bóže oblíknout… a čiš­tění zubů? Přemlouvání, umlouvání… 

Možná ještě více kontraproduktivní bylo to, když byl s námi v koupelně i manžel, protože pokud nebyl, bylo to lepší, rychlejší, i když jen o chlup. Snažila jsem se té věci přijít na kloub, ale stále se nedařilo. Jednoho dne mě napadlo, že se vykoupeme prostě spolu, já ušetřím čas a zároveň bychom si mohli více užít společný čas, napadlo mě.

A hle! Ono to fungovalo!!!!! Malý Ondra projevil nevídanou samostatnost a schopnost a určitě i radost z toho, že se zvládne umýt, utřít a kompletně obléknout sám. Dokonce si i s nadšením vyčistil zuby…

Celé koupání proběhlo doslova za pár minut a já byla fakt šťastná a snad nabitá i novou energií. A na malém Ondrovi bylo vidět, že i on sám má z toho radost. Nezapomněl se pak pochlubit a vše vylíčit i taťkovi, když ho přišel uspávat. Nyní je to pro nás oba dva velká zábava a společné koupání si moc užíváme. A jak málo stačilo pro to udělat :) PS: Děti opravdu perfektně umí umýt záda :))))

Co z těch Nevýchovných dětí vyroste?

Už nějakou dobu máme u nás ve vsi problémy se vzteklým jezevčíkem, uteče ze zahrady a jde okoloprocházejícím po nohách. Pořád jsem se vyhýbala konfliktu s majitelem, pro změnu -se vzteklým důchodcem :) prostě jsem srab a nemám ráda konflikty, čekala jsem, až to někdo vyřeší za mě..

A moje úžasná dcera (12) tam dnes zašla,nic mi neřekla dopředu, řekla pánovi, že už jí to štve, že má zničený dvoje tepláky a že chce vědět, co se s tím bude dělat. Pán odpověděl že nic, že jeho pes prostě nemá rád lidi. A naše malá na to -nechte si to projít hlavou, já se tu stavim příští týden s kladivem, hřebíkama a prknem a jestli budete chtít ten plot vám opravim. :)

Tak se s vámi chci podělit, jakou mám radost z mého vztahu s dceruskou 15m. Sama si už několik měsíců říká, kdy chce jít spinkat, jak přes den, tak večer. Zamává pohádce, zavře počítač, vezme mě za ruku a jde do pokojíčku, kde do 10 minut sama usíná.

Poslední týden na ni nechávám i rozhodování o tom kdy chce prebalit, hlavně, když je pokakana. Zeptám se, jestli prebalime a většinou je odpověď, že ne, tak ji jen řeknu, že až bude chtít, ať mi řekne. Většinou do pár minut si jde sama lehnout na prebalovak (má ho na zemi) :D a je toho takhle spousta:)

Mám z toho vlastně hroznou radost, a to hlavně proto, že najednou nemám za všechno odpovědnost, jsou to její rozhodnutí a ona je jich úplně v pohodě schopna. A vím, že bez Nevýchovy bychom to takhle nikdy neměli. Takže díky díky díky,😘😘😘

S dcerou sme si tazko pretazko hladali k sebe cestu,no po roku v NV je dovera medzi nami stale vacsia. Minule mi povedala s previnilym usmevom: „Mami,opat som zacala fajcit.“ (Vydrzala 2 mesiace) A mozno ma odsudite ale prve co som pocitila bola skutocna radost nad tym,ze mi to otvorene vravi, tak pokojne akoby to hovorila nejakej kamoske. Zaplavila ma radost,ze kam sme sa to v nasom vztahu dostali.

A kym ona „stebotala“ veselo dalej, narychlo som v sebe spracovavala otazku ci sa mi to paci, to kde som sa dostala. A ano, paci a strasne! Ten pocit, ze mi dieta doveruje az takto, je pre mna na nezaplatenie a krochkam si v nom blahom. :)

A ano, prislo v rozhovore opat aj na skodlivost fajcenia,na jeho ucinky ale v tej atmosfere dovery to bolo vsetko take prirodzene a verim, ze ked pride cas, tak sa podla toho zariadi. Nemam svoju 14r dceru pod kontrolou ale uz po tom ani netuzim ako volakedy. A je to velmi oslobodzujuce. Pretoze v tej vnutornej slobode vo svojom dievcatku vidim skvelu osobku s mnozstvom dobrych vlastnosti a nie pubertacku,ktora zase nieco vysrstila a treba to riesit.

A potom som zistila, ze mi vlastne nesmrdi cigaretami. Mne, co mam nos ako stopovaci pes a nesmrdi mi dieta,ktore fajci! Necitim to. A kludne sa smejte ale pre mna je to signal,ze ju prijimam taku aka je, ze ju nechcem menit,ze ju chcem len jednoducho lubit, so vsetkym co k nej patri (ano,momentalne su to cigarety). A to je vlastne to najviac, co jej mozem do zivota dat. Amen.

Neviem prečo no napadla ma jedna situácia s našimi dvoma prvými deťmi ako mali problém zaspávať, pretože dcérka chcela mať pri zaspávaní svetlo a syn tmu…

Synček bol asi v prvej triede a dćerka o ročník mladšia.....spávali spolu v jednej izbe a samozrejme sa chodili sťažovať najskor jeden že nemože spať lebo stále svieti svetlo a potom druhý že stále zhasína a ona sa potom bojí v tme.....

Klasické riešenie mojich rodičov by bolo že by na nás nakričali, zhasli svetlo, nevymýšľaj a spi.....lenže tu by bolo vyhovené len jednému z dvoch čo robiť aby človek vyhovel obom?

Najlepšie to vedia samozrejme samé deti a tak sme sa ich snažili aj viesť aby si sami našli riešenie situácie ktoré neprichádzalo a neprichádzalo no samozrejme trpezlivosť ruže prináša. Riešenie neprichádzalo niekoľko nocí až jedného dňa sme videli zmenu a oni sa zrazu neprišli štažovať tak som išiel načúvať za dvere čo sa vlastne deje......

A oni sa dohodli že starší synček bude mladšej dcérke čítať rozprávku na dobrú noc (čo samozrejme pred tým nikdy nerobil) a ona može mať počas toho zažnuté svetlo…keďže bol iba prvák trvalo to dlhšie kým prečítal nejakú rozprávku no a ona následne na to zhasla svetlo a išli spať.....

Povedzte vymysleli by sme to my dospeláci lepšie??? 🤷‍♂️😉👍

Milá Nevýchovo a všichni kdo za Tebou stojí,
již dlouho v sobě nosím přání podělit se s Vámi o tom jak jste mi vy všichni změnili pohled na svět.

Ačkoliv jsem se do kurzu nepřihlásila, sleduji vás a čtu každý článek, který vydáte a kupodivu to má obrovský vliv nejen na mou dceru (11m), ale především na mě.

Nedávno mě velmi zasáhl článek o nálepkách. Za život jsem jich rozdala, raději nemluvit, ale taky jsem jich spoustu dostala a ta poslední, kterou jsem dostala mi změnila život.

Dostala jsem ji od své vedoucí (po mnohaleté spolupráci) a byla to nálepka „NESPOLEHLIVÁ“, uznávám, že po narození naší holčičky se mi převrátil svět a moje pracovní nasazení dostalo co proto, ale ta nálepka a drsné hodnocení mé vedoucí, o které jsem si myslela že jsme přítelkyně, mě vykolejilo natolik, že se mi těch seků nakonec podařilo mnohem víc a nakonec to skoro vypadá, že opravdu spolehlivá nejsem.

Jenže když jezdíte do práce, se svíravým pocitem kolem žaludku a strachem jestli jste na něco nezapomněli, někde se to musí projevit. Přitom to není o spolehlivosti jen o tom, že mám dceru a tak nedokážu plnit úkoly ze dne na den. Potřebuji na to v současné době prostě víc času. Protože je dcerka mou prioritou a pracuji pouze když spinká, nebo ji někdo z blízkých vyveze na procházku.

A moje vedoucí nejen, že onálepkovala mě, ale také několikrát udělila nálepku dcerce jako „mamánek, herečka, mazel a další“.

Díky vašemu článku jsem došla k prozření, že nechci ani sebe ani dcerku nadále vystavovat takovému tlaku a nechat nás polepit od hlavy až k patě. Protože vím, že na mě spolehnutí je a vždycky bylo a že dcerka je velmi samostatná, jen když na ní hučí či čučí čtyři lidi se ráda přitulí.

Dala jsem výpověď a pokusím se nás teď zase odnálepkovat a snad do nové práce nastoupím s čistým štítem a se sebedůvěrou, kterou už jsem málem ztratila. A dcerka, tak ta snad bude nadále tak samostatná a kouzelná jak jí znám z domova a bude mít jistotu, že když bude potřebovat máminu náruč, tak tu mámina náruč bude pro ní.

Mnohokrát vám děkuji z celého srdce. 

Ahojky, já se s vámi musím podělit o svou radost, jak jsme to krásně dokázali. Zkusím to ve zkratce, ať to není moc dlouhý příběh.

Elí chtěla chodit na plavání, aby se naučila plavat. Kroužek je až od 6 let, jí je 5. Přesto jsme to zkusily a vzali ji. Hned po první hodině byla vyděšená, bála se strkat celou hlavu pod vodu. Pak byla ještě asi 2× a pak byla nastydlá, tak jsem ji tam 2× nedala a teď v úterý měla zase jít.

Večer jsme se domlouvaly, jak to uděláme, protože musím být déle v práci a tak jestli ji může ze školky vyzvednout teta. Za chvilku na to začala plakat, že se jí stýská po kocourkovi, který u nás pár dní v létě byl a pak zase odešel (asi ho vystrnadil náš starej kocour) a ráno se situace opakovala, připomenutí plavání, pláč po kocourkovi. 

Přemýšlela jsem, co to. Došlo mi, že asi nechce na plavání a nechce to přiznat. Tak jí říkám, Elí, tobě se na to plavání nechce viď? Uznala, že ne, trošku jsme se o tom bavily a pak jsem jí řekla, že jestli tam chodit nechce, tak nemusí, že nechci, aby z toho byla nešťastná a trápila se, ale také jsem jí připomněla její důvody, proč tam chtěla chodit, a navrhla jsem jí, ať si do odpoledne rozmyslí, jestli tam bude chtít chodit.

Odpoledne přijedu domů, a Elí už na mne volá ode dveří: „Mamí, tak jdeme na to plavání?“ A takhle spokojená tam ještě nikdy nešla. Jsem tak ráda, že jsem jí tu zodpovědnost dala, ani nevíte.

Ahoj, u nás se stal včera ZÁZRAK.
S Eliškou (6 let) jsme měli domluveno, že se jí v 7 hodin večer zeptám, co chce ještě udělat, než půjde spinkat. Několik měsíců to fungovalo, ale poslední dobu už si začala vymýšlet stále další a další aktivity. Včera večer opět.

Tak jí říkám. Víš co Elí? Já to nechám na tobě, kdy půjdeš spinkat. Jen mysli na to, že je potřeba ráno vstávat do školky. Elí jen tak zamručela, že jo.

A co to? Neuplynulo ani 5 minut a Elí se zvedla od kreslení, a začala se převlékat do pyžamka. Oblečení pěkně srovnala na židli (jindy to vypadá tak, že jedna ponožka přistane na stole, jedna za postelí, tepláky pod stolem a tričko na chodbě), pak si vyčistila zoubky, kartáček umyla a uklidila (jindy zůstane neumytý kdekoli), a zalezla s plyšáčkem do postýlky (obvykle po mě chce, abych jí ho přinesla). Super paráda klídek, přečetla jsem jí pohádky a za chvilku spinkala.

A ráno – další ZÁZRAK, Elí se probudila v 6.45, koukla na své hodinky a zděsila se, že už se musí jít do školky. Říkám jí, Elí, ještě máš hodinku čas, podívej, malá ručička je na sedmičce, ne na osmičce. Elí vylezla z postýlky, oblékla se, nasnídala a zavolala na mne, že můžeme jít.

Já ještě neměla pověšené prádlo, co se v noci vypralo, tak si Elí mezitím ještě povídala s dětmi, co čekaly na zastávce na autobus do školy. A v 7.30 jsme byly ve školce. A dříve? Elí vylezla z postele obvykle v 7.30 a několikrát šla do školky nenasnídaná a neučesaná.

Ahoj všem,

dnes bych ráda do deníčku zapsala „úkol“ z druhého týdne kurzu – pro mě to bylo dát důvěru a předat odpovědnost za své chování. Otázku důvěry a respektu vnímám jako zásadní, ráda bych to uchopila jako příležitost k nastavení nového směru naší cesty. Příklad nákupu školních pomůcek je skvělý, ale pár dnů po začátku prázdnin by se to mým kritickým chlapcům (9 a 10,5l) mohlo jevit jako špatný vtip…

Pak jsem si vzpomněla na slib, kterým jsem na jaře umlčela jejich výhrady ke škole a povinnostem s ní spojenými. :„V létě vám kluci dovolím jeden týden, dělat si úplně, co chcete, jo?“ Zabralo to a kluci už plánovali, co všechno budou a taky naopak nebudou dělat. No a teď by se to mohlo hodit jako projekt!

Takže rychle si ujasnit možnosti, podmínky, seznámit a alespoň částečně získat lehce skeptického muže a v pátek večer, v klídku u večeře nadhodit klukům.

„Kluci, víte jak jsem vám slíbila týden dělání si co chcete? Tak teď by to šlo, co vy na to? Mohli bychom si to v sobotu všechno promyslet, co byste chtěli dělat, kam jít, co vařit a domluvit a od neděle jít na to…“

Zavládlo nadšení. Během soboty jsem jim vysvětlila, že mám v plánu jim svěřit i finance (inspirace od vás) na celý týden pro celou rodinu. Ujasnili jsme si, že si mohou dělat cokoliv, pokud tím neomezí někoho jiného nebo nějak zásadně své zdraví.

Dala jsem jim sešity, kde si mohli psát, co by chtěli, potřebovali, ale ty nakonec nevyužili. Zatímco starší syn měl výhrady, že nechce mít zodpovědnosti dospělých, ale nechce ani, aby o všem rozhodoval mladší brácha, mladší se toho ujal rád a jako první.

Svědomitě promyslel, co se bude vařit a společně jsme dali dohromady seznam nákupu. Nakonec souhlasil i starší, zvlášť když jsme si vysvětlili, že budu u všeho tak, jak mě bude potřebovat. Kluci se domluvili, že první tři dny bude spravovat finance jeden, a pak ten druhý a peníze si rozdělili a uložili.

V obchodě jsem pak byla spíš jako podpora, kluci spolu dávali věci do košíku, zkoumali ceny a akce, drželi se seznamu a až ke konci lehce podlehli kouzlu neomezeně dostupných sladkostí. Mysleli přitom i na malou sestru, tátu i mě.

U pokladny mírné překvápko, účet byl vyšší, než původní plán. „Tak to asi na zoo už nevyjde, ale nakoupili jsme parádně,“ říká spokojeně mladší syn. Ještě by si zahráli minigolf u obchodu, ale tam chtějí 500Kč zálohu na hole.
„Tolik tady nemáme, to je škoda,“ říkají smutně kluci, je mi jich trochu líto, myslím, že by si zasloužili podporu.

„Měla bych pro vás návrh, mám tady 500Kč, to by mohla být putovní rezerva. Tady byste ji mohli použít na zálohu holí a pak by mohla být jako tajná pětistovka pro stav nejvyšší nouze a na konci týdne se mi zase vrátí, co vy na to?“

„Co je to stav nejvyšší nouze?"ptal se starší.
"Třeba pojedeme někam vlakem, dojdou nám peníze a nebudeme se mít jak vrátit zpátky“.
"Aha, tak jdeme pro ty hole."Asi hodinu hráli i s 3,5 letou sestrou minigolf a my s manželem měli čas vychutnat si kávu a popovídat si.

Popisovat celý týden by bylo nadlouho, ale byla to výborná zkušenost. Společně jsme se domlouvali, co bychom kdo potřeboval a chtěl, konečně jsme třeba začali objevovat kešky (dlouho jsme o tom mluvili, ale realizace vázla). Já najednou nebyla ten, kdo to celé pořád táhne, ale taky se chvílemi veze, nabírá síly.

Na druhou stranu někdy bych raději dělala něco jiného, nebo nedělala zrovna tohle, ale o to víc jsem si uvědomovala, jak jsou často děti vlečeny okolnostmi a možná proto tolik oponují a kritizují.

Nakonec jsem zjistila, že mou důvěru mají právem.Vůbec nic hrozného nevymysleli, kromě toho, že si občas nevyčistili zuby a některý den se více dívali na filmy a šli později spát, fungovali v obdobném režimu, jako předtím.

Nepotřebovali skákat ze střechy nebo pod vlak, chtěli si jen o sobě rozhodnout sami a nedělalo jim problém respektovat třeba: „Šimi, já vím, že bys moc chtěl jít hledat kešku k rozhledně, ale Stellinka by tam už nedošla, mohli bychom to prosím nechat na zítra?“

Včera – o týden později při večeři jsem nadhodila, že nám končí týden dělání si co chci, tak jak by to zhodnotili. Ocenila jsem jak do toho šli a jak zodpovědně se postavili k vedení financí, ale třeba i k plánování jídla, programu – s ohledem na možnosti druhých a taky, že když jsem je požádala o pomoc, tak mi pomohli. (péče o mladšího sourozence, chystání věcí na výlet, úklid…)

Ocenil je i můj muž, který do začátku tomu moc nedával. Kluci byli spokojení s týdnem i sami se sebou, a to i přesto, že nic převratného v tom týdnu nezažili. Byl složený s hromady příjemných maličkostí, sdílení a domluv a taky byl prostý moralizování, příkazů, podmiňování, zvýšeného hlasu a opakování pokynů.

V tom vidím převratnost já. Věřím, že se mi ji podaří vnést do každodenního života.

16-r. Syn Michal si začal častejšie dávať strojček na zuby, predtým som fungovala ako policajt, stále ho kontrolovala, po tom, čo som mu prejavila pochopenie, že mu nezáleží na vyrovnaní zubov, zistila som, že si ho dal aj bez pripomínania. To bolo radosti!

Ale inak trúsi občas poznámky: „Zase si si niečo prečítala a teraz to aplikuješ“ A ja mu pokojne poviem: „áno, a mám z toho dobrý pocit“ To ho odzbrojí :-)

10-ročná dcéra Evička je veselšia, ako prostredná bola otlkana alebo opomíjená z viacerých strán. Stanovili sme si jedno poobedie, ktoré je iba naše a ona si môže zvoliť aktivitu, čo chce robiť. Viac sa s ňou objímam, viac ju počúvam a vracia sa mi to od nej. Aj keď občas sa spýta: „Prečo sa ma stále pýtaš, čo navrhujem?“ Proste bola doteraz zvyknutá na môj direktívny prístup

3-ročná Julka ešte dohody moc nechápe, proste povie, že nevie, alebo nechce, je to tak 50 na 50%, ale vďaka aj za to. Ranné vychystávanie do škôlky sa zlepšilo, len večerné zaspávanie chcem ešte doriešiť, aby vedela zaspať sama.

Viděla jsem několik nevýchovných přednášek ještě jako bezdětná, tak jsem se považovala za super rodiče, co má tyhle věci v merku a moje milá klidná dcera mě v tom dlouho utvrzovala.

Ale pak přišlo pár konfrontací a já si uvědomila, že žiji ve velkém omylu. Že už taky pěkně ječím, zakazuji a moralizuji. Že mi v tom není vůbec dobře, ale v těch situacích si neumím poradit jinak…

Tak jsem si předplatila kurz a z počátku si při jeho sledování říkala, že to je pěkné sci-fi. Že to bylo všechno tak jednoduše řešitelné jen dokud přede mnou nestálo dítě z masa a kostí.

Byla jsem vyhořelá, potřebovala se dát do pořádku a Nevýchovu nasávala velmi pomalým tempem. Takže jsem ten případ, kterému za chvilku končí přístup a pritom není ani v půlce. Ale nevadí, i tak je to obří změna.

Ne, že bychom začali být kdovíjací odborníci na utváření dohod nebo bych nedělala chyby, to ne. Ale cítím, jak ve mě roste důvěra v moje dítě a že je ta důvěra oboustranná.

Třeba nedávno jsem se marně snažila dceru po obědě uspat, nakonec jsme si jen četly v posteli, ale i tak jsem já i manžel vytuhli dřív než ona – prostě náročný den v sychravém počasí.

A v tom polospánku citim, jak leze z postele a potom se zápalem pobíhá po bytě. „Co má asi za luben?“ V hlavě mi proběhlo hned několik katastrofických scénářů a já se chystala vstát a udělat jim přítrž.

„Bude to hrůza, nejspíš budu muset křičet a vůbec se netěším na tu spoušť, ach jo… no, ale třeba to není nutný – pokud pomaluje stěnu, tak to přetřu, rozbitou věc uklidíme a nic čím by se mohla zabít tam přece není. Zkusím ji chvilku věřit. Aspon teď.“

No a tak jsem zůstala ležet a jen po očku sledovala, jak si přinesla k oknu schůdky, pohladila moje kyticky, které před ní až hystericky střežím a půjčila si plstěnou ovečku, kterou tam mám jako dekoraci…

A víte co? Zase jí přišla nenápadně vrátit na místo. Pak vylezla k nám do postele, chvilku se nás neúspěšné pokoušela vzbudit 😊 pak se přitulila a usnula. Do teď nevím, co tam tak zaníceně prováděla, vím jen, že se žádný z katastrofických scénářů nekonal.

Ahoj Nevýchovňáci,

chci přidat příspěvek o tom, jak se moje 2,5 letá dcera naučila “slušnému chování”. Nikdy jsem ji nevedla k tomu, aby říkala prosím a děkuji nebo zdravila, omlouvala se apod. Nechávala jsem to na ni a snažila jsem se ji jit příkladem.

A tak se jednou stalo, ze jsme šly na naši tradiční procházku po okolí a když jsem zdravila souseda ona najednou řekla také “dobrý den”, přitom jsem ji to nikdy predtim neučila, ani to slovo jako takové. Příjemně me to překvapilo.

Prosím a děkuji se také naučila sama, i když s tím děkuji jsem ji trochu pomáhala. Například, když dostala od babičky dárek, říkala jsem, Emicka moc děkuje, babičko.

Pak už to pochopila a někdy to řekla sama, ale když nepodekuje, nenutim ji a řeknu sama, děkujeme ti, babičko. Dokonce se mi umí krásně omluvit, protože ja se ji také omlouvám, když něco pokazim….

Dokonce přijde a řekne, “je mi to moc líto, nebuď smutná”, to mi vzdycky vykouzlí slzu na krajicku a hrejivy pocit u srdce. Jednak proto, ze to vše zažíváme díky Nevychove, ale taky proto, ze pracuji i sama na sobě, a někdy je to pěkná dřina, jsem trochu výbušnejsi povahy 😀

Proto na děti netlacte, vše se naučí, až budou samy chtít starou známou “napodobou”.

V noci jdu na zachod a najdu Eliho lezet v uplne jiny mistnosti nez byl puvodne, vzhuru, lampicka rozsvicena. Pry se v noci bal spatnyho snu a tak to vyresil takhle.

Rano prijdu do kuchyne a vyriti se Elias od Minecraftu. A rika, mami, tohle nepij, to je moje moc. Ukazuje na sklenicku plnou zluty tekutiny na lince. Rikam, OK, dik za upozorneni. A proc je tu tvoje moc?

A on ze potrebuje, abychom dosli k doktorce, protoze ho svedi pindik, a tak se rano vycural takhle, ze me videl nest moc na rozbor k doktorovi.

Vecer jde spat, a najednou pribehne dolu. Ze si vsiml, ze prsi, ale nevi, jestli s Anezkou uklidili kola pod strechu tak aby nezrezly.

A ja si tak rikala… to je docela dobry. Neni mu jeste ani sest let, ale v otazce zdravi je pomalu zodpovednejsi nez ja ve 26 letech 🙂

A situaci s nocni murou vyresili deti tak, ze dneska spi spolu na jedny posteli. Anezka je hrda, protoze Elias se pry vedle ni neboji, a ja jsem rada, protoze vidim, jak ji narostlo sebevedomi jen touhle veci.

Pomaly koncim kurz a uspechy s mojim 10 mesacnym Tomaskom su:

V pohode sa obliekame aj vyzliekame ked niekam ideme.
Ked sme boli chori, statocne papal lieky.
Pocka, ked mu vysvetlim, ze potrebujem dovarit, dojest…
Nevyvadza, ked ideme von z vane.
Uzivame si spolocne prechadzky, hranie, citanie kniziek.
Zacina reagovat na to, ked mi nieco spravi a boli ma to.
Ked dopapa, sam si vie zlozit uteracik z noh a podat mi ho.
Po vysvetleni, ze potrebuje pit aj vodicku, nielen maminkle mliecko, sa napije z poharika.

No a moj uspech – necham ho skumat svet, kym si fakt neohrozuje zivot. A po dlhsom pozorovani musim povedat, ze deti su velmi mudre a malokedy si chcu vedome ublizovat, napr. strcit si nieco do oka, krku.

Dakujem Nevychove za rady aj uistenie, ze som sa od narodenia mojho pokladika vybrala spravnou cestou. 

Dobrý den,

já jsem Vám jen dneska chtěla napsat, jak moc dneska seděl podcast o rodičovském mlčení na naší dnešní situaci před odchodem do školky. Můj dvouletý syn se nerad obléká, ale vím, že to umí a občas si i něco oblékne sám.

Dnes ráno jsem jen oblečená a obutá prostě čekala mlčky u dveří, samozřejmě místo přemlouvání a vymýšlení toho, jak to udělat. A on se asi po 5–10 minutách pobíhání po bytě a rozčilování na chvíli zastavil, ztichnul, a začal se sám oblékat.

Srdce mi úplně povyskočilo. Popisování situace, vyjádření toho, že mu rozumím, že to nemá rád, ani ptaní se, jak by to chtěl udělat on, abychom to spolu zvládli, u nás moc nefungovalo. On chce všechno dělat sám, úplně. Tak jsem moc ráda, že to dneska takhle klaplo.

A poté jsem po cestě ze školky objevila dnešní díl podcastu. V Nevýchově jsme již skoro rok, ale propracováváme se kurzem pomalu, zato konstantně.

Moc mě těší, že ten dobrý základ, který mi dala svoji výchovou moje máma, mužů díky Vám skvěle rozvíjet.

Z Německa zdraví

Kurz dokončen. Nevím jestli byl záměr nás na konci zobrečet, ale povedlo se. Zrovna jsem venku venčila psa. Naštěstí nikdo nešel kolem. Nevýchovo děkuju. Za vše.

V 21 dnech „pauzy“ jsem to nevydržela a kurz si poslechla ještě jednou. Jediné co jsem zjistila, že si musím vzít pero a papír a ty nosné myšlenky si zapsat. Dát na viditelné místo a čerpat z nich.

Můj příběh nakonec. Na den dětí jsme byli s detmi na hřišti a syn (5let) hral s tátou futbal. Přidali se k němu další kluci.

Mne tak rozčilovalo, že kluci byly starší a každý hrál sám za sebe a náš syn je jen honil a snažil se dotknout míče a nešlo mu to, až jsem zakročila. Jediné co jsem řekla, že by bylo fajn kdyby si i nahrávali, že by je to možná víc bavilo.

Stačilo se kouknout na manžela a bylo mi jasné, že jsem to podělala… ale pak za mnou přišel syn. „Mami můžu ti něco pošeptat? Ja jsem rád, že jsi to řekla, ale mne se líbilo jak to bylo. Nemusíš nic dělat!“

Odešla jsem hrát si s dcérou s tím, že to fakt není moje věc. Vím, že tohle bude pro mně šíleně těžká cesta, protože všechno ráda organizuji a do všeho se snažím zasahovat.

Neostává nic jiné jen si říct „zvládnu to“. Protože ta detská otevřenost za to stojí. Doufám, že tak otevřeně se mnou bude jednat navždy.

Díky vám za vše Nevýchovo. Jsou to 4 roky co nám doma pomáhate. Ja jsem za ně vděčná. Né vždy nám to jde, ale když to jde chce se mi štěstím brečet.

Povedlo se mi „pustit“ už všechno možné, ale jedna z věcí, která pořád narážela na mojí hranici (nebo spíš „to se prostě musí“) byla stříhání nehtů na nohou. Asi vzhledem k tomu, že sama s nimi mám problémy a zažila jsem leccos nepříjemného. Vždycky jsem na to strašně tlačila a nakonec to skončilo nějakým šíleným řevem, bojem, strašením a vyhrožováním, já pokopaná, ona uřvaná… prostě hrůza.

Před dvěma týdny jsem opět dospěla do fáze 'Už se to prostě musí"… ale když můj pokus o dohodu (nedohodu) postupně přerůstal v obvyklou scénu, představila jsem si, jak mě kope (tehdy 30tt…) a řekla jsem si, že to prostě nemám zapotřebí. Jí jsem řekla, že už je mi to jedno a ať si s tím dělá co chce.

Za chvíli mi to bylo líto a šla jsem se omluvit a říkám „Víš, já se jen moc bojím, že tě to pak bude bolet nebo se ti s tím něco stane, proto na to tak tlačím, protože ti chci pomoct…“ a ona na mě kouká a povídá:
„Mami, já vím, ale chtít někomu pomoct přece neznamená nutit ho udělat něco hned a hned a hned. Uděláme to, až budu chtít, jo?“

AHA…wow… No, měla jsem pocit, že já jsem to dítě a ona ta velká rozumná. Tak jsem to pustila. Řekla jsem máš pravdu, byla bych moc ráda, kdybys to dlouho neodkládala, ale nechám to na tobě, řekni mi, až budeš chtít a nechala jsem to.

Trochu jsem trpěla při pohledu na ty drápy, ale jen jsem se párkrát zeptala, jestli mi nezapomene říct, až bude chtít a jinak nic. Všichni měli pocit, že jsem zešílela a že skončíme na trhání nehtů, každou chvíli někdo přišel s hrůznou historkou „co se stalo holčičce, která si nechtěla střihat nehty“, ale já jsem to vždycky utla s tím, že Terezka řekne, až to bude chtít ostřihat a do té doby je to na ní, jsou to její nohy (trochu s malou dušičkou, co řeknu jestli skončíme na řezání zarostlého nehtu…).

V sobotu se jí jeden nehet ulomil a zatrhával za všechno. Vydržela jsem, jen jsem se zeptala, jestli jí to není nepříjemné a ať mi řekne, kdyby s tím chtěla pomoct. Odpoledne přišla, že se jí asi chce ostřihat ty nehty. Na pohovce. U koukání na Sofii. Šli jsme na to, a během minuty hotovo, v klidu, bez řevu, držela i tam, kde to asi bylo nepříjemné a jindy by mě pokopala jako kůň… Tak jsem si zase zopakovala, že předat zodpovědnost a dát důvěru se vyplácí i v situacích, které člověku připadají „šílené“. A nohy jí neupadly… :-D

Moje dite jeste zuby nema, ale vzpomnela jsem si na sve detstvi…

Byla jsem vychovavana autoritativnim zpusobem (to je opak toho partnerskeho) a vzpominam se na vecery, kdy jsem byla rodici odeslana do koupelny si vycistit zuby. Mela jsem propracovany seznam veci ktere musim udelat, aby si nasi mysleli, ze jsem si ty zuby vycistila: namocit kartacek, namocit umyvadlo, zacakat zrcadlo a podlahu, namocit rucnik..

Vycistit si ty zuby by mi ve finalo zabralo polovinu casu, ale slo o princip :D ja si je proste cistit nebudu! :D Takze ano, preste takhle to funguje s kontrolovanim a stani za zadkem. Tohle je vysledek :)

Dnes mě Ester překvapila hned dvakrát.
Má velkou dózu plnou nejrůznějších korálků – je to její asi nejoblíbenější hračka, vytahuje je několikrát denně. Ale problém byl, že je často nechtěla uklízet. V neděli se po hraní válely rozházené korálky uprostřed obýváku několik hodin a nás s manželem už to začalo dost rozčilovat. Tak jsme to dceři vysvětlili a zeptali se jí, jak bychom to mohli vyřešit, abychom se kvůli tomu stále nedohadovali.

Ještě aktivně dohody moc netvoří, tak když řekla, že neví, navrhla jsem jí dvě řešen. Buď si s nimi bude hrát jen u sebe v pokoji a tam je uklidí až před spaním, nebo pokud si je přinese k nám, tak je uklidí jakmile si bude chtít hrát s něčím jiným. Vybrala si druhou možnost. Tak jsem ještě dodala, že bych potřebovala, aby to byla vážně jen její zodpovědnost a myslela si na to sama, abych jí to nemusela připomínat. Řekla že by to tak šlo, podaly jsme si na to ruce a teoreticky bylo vyřešeno.

Dnes dopoledne si zase přinesla korálky do obýváku, vysypala a hrála si. Odešla jsem do koupelny zapnout pračku a když jsem se vrátila, korálky byly všechny posbírané a uklizené. Takže snad máme vyřešenou i praxi.:)

Pak jsme se taky dohodly, že po každém jídle bude odnášet svůj talíř do kuchyně. Nechtělo se jí, ale nakonec jsme našly způsob, který ji baví – nesmím se dívat, ona ho tam zatím donese, a já jsem pak překvapaná, kamže se ten talíř poděl.:) Dnes poprvé ho odnesla sama automaticky jak po snídani, tak po obědě a to tak, že jsem ani nemusela nic předstírat – fakt jsem si toho nevšimla a byla jsem překvapená.
Obě jsme z toho měly radost.

Mám ohromný osobní zážitek. Přestože se tentokrát webinář „netýkal“ věku našich dětí, se zájmem jsem ho celý zhlédla. Ukázalo se, že leccos by se dalo použít už teď… Proto „netýkal“ v uvozovkách.

Obzvlášť mě zaujala taktika, jak zvládat domácí úkoly a další povinnosti. Jak se dopracovat k tomu, aby je dítě dělalo rádo a (převážně) samo. K mému velkému překvapení u nás hned druhý den nastala situace, kterou bych v běžném dni možná ani nezaznamenala, nebýt právě zhlédnutého webináře. A přitom byla tak důležitá!!

Můj tříletý syn uklízel rozsypané oříšky, které nepozorností vyklopil z mističky. Šla jsem mu pomoct, protože jsem viděla, jak se mu vždy znovu rozkutálejí, a připadal mi nemotorný. Nechal si ukázat, že je má nejdřív shrnout všechny na hromádku a pak je teprv dávat do misky.

Předpokládala jsem, že je stejně budu muset sesbírat já, že na mě bude akorát koukat a možná dva sebere sám. Pár vteřin mě poslouchal, ale pak mě skoro až odehnal se slovy „Dobrý, mami, už můžeš jít pryč, tohle už zvládnu sám.“ Ani nechci pomyslet, jak by ve stejné situaci reagoval, kdyby u toho byl jiný dospělý, který by mu řekl: „Nóóó, hezký, tak to se ti teda povedlo! Honem to všechno seber a dělej, než dostaneš na zadek!“

Je až dojemné, když to všechno můžete udělat jinak :) Mimochodem o pár dní později jsem ho slyšela, jak říká svému pětiletému bratrovi: „Matyášku, puomiň (promiň), že ti skáču do řeči, ale chci ti něco říct…“

Ahojte, dnes mám potrebu sa s vami podeliť o náš dnešný nevýchovný pokrok dcérka (4 roky) vyliala nechtiac pohár s vodou a pohár sa rozbil. Za normálnych okolností by som vzala handru a metlu a upratala to po nej, ale dnes mi Sárka hovorí: Mami, teraz si to po sebe upracem?
A ja som sa len usmiala a prikývla a konečne som mala prvý krát pocit, že vzala niečo zodpovedne do vlastných rúk

Inak čo sa týka kurzu, som ešte len v 2 týždni a pomaličky si to nechávam nejako uležať a snažím sa myslieť už len nevýchovne, ale nie vždy sa mi to podarí. Hlavne ak je nejaká časová tieseň, okamžite ma to ťahá do starých zabehnutých zvykov
Ale za ten čas čo sa snažím fungovať nevýchovne tak je u nás omnoho menej kriku a nervozity

Už sa teším na ostatné videá a zážitkové audiá, ktoré mi naozaj otvárajú oči

Celou dobu jsem měla špatný pocit z toho, že nám ta Nevýchova nefunguje, ale ono to bylo trochu jinak. Když jsem měla na procházce čas na přemýšlení, tak jsem zjistila, že nám už pár věcí docela dobře se synem (11m) funguje.

Už nějaký týden ukázkově slézá postel pozadu. Asi týden jsem mu to vysvětlovala, sama předváděla, otáčela ho do té „správné“ polohy, vysvětlovala, proř to po něm chci (abych měla jistotu, že vždy sleze postel bezpečně a já se o něj nebudu bát. Nebudu u něj muset neustále být a dohlížet na něj)

Pak jsem mu to přestala tlačit do hlavy a jen mu nastavila ruku (aby nespadl) a upozornila ho: „Kubíku, víš jak potřebuju abys slézal postel?“ a nejspíš jsem neměla čas na to ho do té „správné“ polohy tlačit. On se najednou začal úplně sám otáčet a couvat a sám slezl s obrovskou radostí dolu.

Uvědomila jsem si, jak slepě jsem ho násilím otáčela na jednom místě prdelkou napřed. Neuvědomila jsem si, že on se nedokáže otočit na 1cm o 180° ale k tomu potřebuje skoro metr prostoru na posteli.

Nyní všechny ohromujeme tím, že stačí Kubíkovi nastavit ruku a upozornit ho a on se sám otočí a sleze naprosto bezpečně dolu. Někdy ani nemusím nastavovat ruku a jde to :)

Jsme důkazem toho, že investovat čas do dohody se vyplatí pro budoucí úsporu času :)

Moje úspěchy po 1. týdnu: – uzavíráme OPRAVDOVÉ DOHODY a výsledkem je toto:

– bez reptání vyčištěné zuby, večerní mytí a převlečení do pyžama – děti navrhly, že si to zařídí u večerní pohádky v době reklam. (Jen nevím, jak nám to bude fungovat po prázdninách :-) )

– celkově méně křičím a vyžaduji a děti odmlouvají jen výjimečně. Některé povinnosti dělají samy a některé hned po 1. připomenutí (požádaly mě, abych je upozornila, když na něco ještě zapomenou)

– dcera dopředu hlásí, jak má vypadat její snídaně, takže už mi ji nevrací kvůli tomu, že chleba má/nemá kůrku, rohlík je namazaný na špatné straně nebo je blbě rozpůlený, že chtěla jiný talířek… Tím naprosto odpadla ranní hádka.

– už netrvám na zapletených vlasech – dohodly jsme se, že aby nepadaly do obličeje, vyřešíme čelenkou; koupily jsme sprej na lepší rozčesávání, Markétka se češe sama a já to občas pročísnu. Přestala vyvádět, když to tahá a hrdě hlásí, že to přeci vydrží, protože ví, že jí to nedělám schválně.

– funguje dohoda o oblečení – může mít cokoli, pokud je to čisté a bez děr. Pokud si nevšimne a já ano, jde se bez reptání převléknout.

– jsme k sobě vřelejší, je u nás teď často slyšet např. „děkuji miláčku“ a „udělám to s radostí“

– dcera je teď hodně spokojená sama se sebou – chodí mi hrdě hlásit, co všechno už dokáže sama a co sama vymyslela (to jsem šikovná, že jsem si sama srovnala pastelky a že ti teď pomáhám, abychom doma měli pořádek)

– syn si sám od sebe odklidil hromadu plyšáků a přišel mi to pak ukázat jako překvapení. Pak si ještě pochvaloval, jak je to teď v pokojíčku hezčí,

– já mám ze sebe mnohem lepší pocit – konečně to se svými dětmi zvládám hezky, bez vynucování, vydírání a uplácení

Nejlepší na tom je, že jsem skoro nic neudělala – jen se víc chovám jako partner a hlídám si dohody (aby byly opravdu dohody), zmírnila jsem tlak a děti „naskočily“ samy. Za tak málo práce je to veliká a hlavně nádherná odměna.

Před kurzem jsem měla jsem pocit, že si s dětmi nerozumím, hlavně se synem po nástupu do školy. Skoro každý den jsem na něho u úloh zvyšovala hlas. Pak mi bylo líto, že se neovládám. Štvalo mě, že mu musím všechno říkat, že nic nezkusí sám, že je nesamostatný.

Měla jsem hrozný strach, že náš vztah bude takový jako s mými rodiči, a strašně jsem chtěla dosáhnout toho, aby děti věděly, že se mi vždycky můžou svěřit, aby hledaly pomoc u mě – ale u závažných věcí, u drobností bych u nich naopak ráda vypěstovala smysl pro zodpovědnost a potřebu dokázat něco sám.

Dneska už neříkám dětem, že jsou ostudy :) neříkám jim – to se nedělá :) Zkouším je nechat dělat různé věci bez dohledu – třeba ranní vypravování. Respektuju jejich názor víc než předtím. Vždycky se snažím poslouchat, když něco říkají. Říkám synovi u úloh – chápu, že tě to nebaví ;) snažím se vždycky zjistit, jaký mají důvod k tomu, co právě dělají, pokud je to něco, co se mi nelíbí.

Děti na změny reagují pomalu, ale přece. Když mi Jindra naposledy skočil do řeči, zarazil se a řekl „Promiň, poslouchám tě“. Markétka mu řekla „Nedělej to, mně se to nelíbí“, místo aby na něj hned začala ječet. Jsem sotva v polovině kurzu, ale snažím se. Videa už mám v mailu všechna, ale snažím se je sledovat pozorně, takže většinou najdu sotva den dva v týdnu, kdy je to možné.

Myslím, že hlavní dopad je zatím na moje nastavení vůči dětem. Většinou to jde víc v klidu než dřív. Jsou i chvíle, kdy rezignuju na domluvu, protože to prostě zatím ještě neumím ve všech situacích, třeba když je dcera po školce už hodně unavená, a tak na všechno reaguje pláčem a „seká se“, ale vždycky si při tom uvědomuju, že to není dobře, to, jak to právě provádím. Nevýchova je pro mě šance rozumět svým dětem; zařídit, aby byly šťastnější.