Jana Dnes se nám podařila jedna krásná dohoda, či spíš našim holčičkám. Editka (5 let) koukala na pohádku a mezitím se vzbudila Esterka (21 měsíců) a chtěla samozřejmě taky, jenže se jí ta Editčina pohádka nelíbila a začala se dožadovat Krtka.

Nejdřív jsem to chtěla „řešit“, být ta spravedlivá, naštěstí jsem včas zadupala své ego a zkusila to „nevýchovně“. Říkám: „Holčičky, máme jen jeden počítač a vy chcete každá jinou pohádku, jak to uděláme, abyste byly obě spokojené?“ A Editka na to: „Tak tu moji pohádku teď zastavíme, pustíme Esterce jednoho Krtka a pak dokoukám tu moji pohádku.“ Esterka souhlasila.

A světe, div se, přesně tak to i proběhlo. Esterka si po Krtkovi odběhla hrát, Editka dokoukala pohádku a já byla šťastná, jak krásně si poradily. Navíc k řešení stačila jediná věta a bylo. Kdybych to řešila já, tak mám k oběma dlouhé proslovy a stejně by jedna z nich byla nakonec naštvaná. Úžasné.

Martina Nevýchova mi pomohla v tom, že teď víc přemýšlím, než něco povím. Netrvám na všem, ale domlouvám se s dětma.

Povedlo se nám spinkání v pokojíčku, děti se nebijí a neštípají jako dřív. Prostě se domlouváme společně. Děti nejprve neuměly najít řešení, ale šlo vidět, že nad ním přemýšlejí, protože došly třeba za pár minut, co vymyslely. Jindy když neví, navrhnu něco já a buď se jim to líbí, nebo to změníme v oboustrannou spokojenost. Teď se cítím v pohodě, s energií a úsměvem na tváři.

Jana Velkou odměnou mi byl dnešní den, kdy jsme byli u tchýně na kávě a já tam se svým 1,5roku synkem dováděla. Pak jsem si chvíli sedla, abych si kávu vypila, ale on se dožadoval další hry.

Jen jsem mu řekla: ,,Davi, máma si vypije kafčo a pak si s tebou půjde hrát. Hrej si, prosím, chvíli sám.'' V tu chvíli se otočil a v klidu si dál hrál sám.

Moje tchýně se na mě udiveně podívala a říká: ,,On ti rozumněl? Tak to je paráda.'' V tu chvíli mě to velmi potěšilo. I doma se se synem dokážeme domluvit, ale teď to ocenil i někdo jiný :-).

Jitka Povedla se nám i první dohoda a opravdu jsem jen koukala, jak je syn skvělý.

Jsou mu 3 roky a 3 měsíce. Užili jsme si báječně procházku jako snad nikdy, jeho radost v očích, když mohl jít v holinách potokem byla neskutečná a nakažlivá, vzpomněla jsem si na své dětství, když jsem se ráchala ve vodě.

Dohodli jsme se, že do potoka smí, ale nesmí se namočit. Vydržel to skoro hodinu, a když mu pak vběhla první voda do bot, sám vylezl a chtěl jít domů. Bez přemlouvání, křiku a v naprosté pohodě. Je to první, ale pro mě hodně důležitý krůček.

Anna Domlouvat se snažíme s dcerou (3r) od malinka, zatím jsem měla pocit, že to moc nefunguje a je to jednostranné, ale nevzdávám se.

A pak jsou chvíle, jako třeba ta následující, kdy vám srdce plesá a vy víte, že takhle to je prostě správně. Dcera se snažila za provázek tahat po bytě stoličku, dělá to rámus a mladší syn spí.

"Baru, prosím, netahej tu stoličku, je to hlasité, mám strach, že vzbudíš Štěpána. On pak bude protivný a já taky."

"Tak já budu tahat jemňounce, obalíme to látkou, aby byla potichu. Může to tak být?"

"Tak jo, můžeme to zkusit."
"Když to nepůjde potichu, tak já toho pejska (=stoličku) nechám."

Obalily jsme, odtáhla "pejska" kousek ke svým hračkám, řekla "lehni, zůstaň" a bylo hotovo. Prostě boží.

Dana Včera mě má dcerka (3,5r) totálně dostala. Vejdu do pokojíčku, kde byla se svým bráškou (7m), a slyším, jak říká: „Hele, dohodneme se, já budu mít teď tuto hračku a ty si vem tuto, jo?“ Malý si vzal tu druhou a byli spokojeni oba.