Co s dítětem, se kterým nic nezmůžete?
Tohle se někdy stane, když rodič nemá vnitřní hranice
Snaží se v dobré víře vycházet dítěti vstříc a respektovat ho, ale zapomene respektovat taky sebe, svůj prostor a svoje hranice. A dítě, když nikde ve svém rozletu na rodičovskou hranici nenarazí, se takzvaně rozjede. Všude je ho plno, pořád něco vyžaduje, vaše žádosti a prosby ignoruje, když s ním někam jdete, předem trnete, jaké situace zase budete muset kvůli jeho „nespoutanosti“ řešit…
Co? Poznáváte něco z toho? Jestli ano a někdy už skoro začínáte být ze svého dítěte zoufalí, pro začátek vás trochu uklidníme, že je možné postupnými krůčky věci ještě ovlivnit a svoje hranice si vybudovat.
Jen to chce čas a odhodlání. A nevzdat to, když se objeví dílčí neúspěchy. Hranice nejsou téma na jeden večer :) A stejně jako se dítě postupně naučilo, že může všechno, potřebuje se postupně naučit, že ne všechno mu chcete dovolit.
Jak vám s tím Nevýchova pomůže
Celé jedno velké téma v kurzu věnujeme právě hranicím. Tedy vnitřním hranicím, které rodiče často vůbec nemají. Nemají je nastavené v sobě, takže se třeba i pokoušejí dítě usměrnit, ale celé je to takové opatrné, vratké a nejisté, a dítě si z nich nic nedělá.
A ne že by si mělo dělat v tom smyslu, že by se mělo rodiče bát, to ne. Hranice nemají být tvrdé a trestající, ale láskyplně pevné, aby se o ně dítě mohlo opřít. V kurzu vás proto naučíme:
- Co jsou vnitřní hranice, jak je v sobě najít a otevřeně je ukázat svému dítěti.
- Jak mu laskavě a pevně říct Ne, když cítíte, že něco fakt není dobré a nechcete to dovolit.
- Jak ustát, když se mu to nelíbí, a třeba pláče nebo se vzteká.
- Jak svoje dítě podporovat, ale neumetat mu zbytečně cestičku (což ho ve výsledku nepodporuje, ale spíš zneschopňuje).
A přitom všem nám samozřejmě půjde o respekt. Respekt k vašemu dítěti, ale také k vám. Protože to je nezbytný základ, aby dítě mělo ochotu spolupracovat. To maličké, momentálně vzdorovité :), ale třeba i váš „nedostupný“ teenager.
Jak začala spolupráce s dětmi fungovat v jiných rodinách
Lucie Dává mi to celé smysl, víc než to, doslova mě to vtáhlo. Ale to vy slyšíte od maminek a tatínků pořád, viďte? 🙂 Už teď (a to jsem toho shlédla a změnila zatím málo!) vidím změny v komunikaci nejen se svou tří a půl letou dcerkou, ale i s manželem a maminkou.
Dcera jako by na něco takového opravdu čekala, ohromně spolupracuje. Bude to ještě makačka, mám spoustu zaběhlých scénářů v hlavě, které naskakují automaticky, ale jestli něco stojí za to, je to tohle.
Děkuji celému týmu, děláte to prostě skvěle.
Anežka Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké. A pak přišla Nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby.
Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce. Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.
Jana Máme synka s ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), je velmi chytrý, ale dost těžko zvladatelný, na všechno má svůj názor a nerad se podřizuje ostatním. V kombinaci s mým nevyspáním kvůli nočnímu kojení dcery to bylo hodně vyčerpávající.
Četla jsem knížku Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi, přístup se mi moc líbil, cítila jsem, že mi sedí, ale často jsem se v aplikaci cítila nejistá a okolí mě velmi odrazovalo, že děti příliš rozmazluji, a ať se pak nedivím, že malý neposlouchá.
Nevýchova mi pomohla prakticky ukázat, jak na to, abych respektovala zároveň potřeby svoje i dětí. Začali jsme se domlouvat, jak to kdo potřebuje, a vymýšlet společná řešení a spolupráce s malým se dost zlepšila.
Lucie Máme tátu pryč. Musely jsme tedy na úřad samy. Říkám své holčičce: „Eliško, bude to tady na dlouho, maminka musí něco vyřídit, vezmu ti pastelky, jo, a nálepky. Budeš chvíli sedět a počkáš, než to vyřídím, nebudu se ti moct chvíli věnovat. Jen co to vyřídím, pojedeme za babičkou a dědou a zbytek dne už tu budu pro tebe.“
Moje dvouletá dcera, která sotva chvíli posedí u jídla, hodinu a půl seděla u stolu a malovala si. Čekala, než to vyřídím. Pochopila to, je to parťák. Už takhle malá, a dokázala se vcítit do situace. Paní úřednice jen nevěřícně kroutila hlavou.
Hanka Dneska jsem si uvědomila, že jsme se posunuly zase víc ke vzájemný spokojenosti. Dcera (1 rok) a já v Nevýchově už v těhotenství. Dávala jsem jí spoustu svobody, uzpůsobila byt, v pohodě mohla všude, do šuplíků, skříní... Ale začala chodit a být šikovnější a začalo toho být moc.
Nejdřív jsem zkoušela:
Neotvírej lednici, mám strach, že se to zkazí nebo budu muset uklízet – nic.
Nelez tam, mám strach, že se to urve – nic.
Neházej to na zem, protože...
Časem se to omezilo na „Neotvírej to, nelez tam, neházej to zem, ne ne ne!“
A pak mě napadlo, že to všechno dělá jen proto, že mi chce pomáhat.
Tak jsem začala jinak:
„Dáš to prosím do ledničky? (nevěřícný výraz, že ji může otevřít), tak a teď ji můžeš zavřít, zavřeš?“ – spolupráce, a už ji sama neotvírá.
„Budeš mi podávat z myčky prosím?“ – spolupráce, a navíc neleze na dvířka!
„Chceš mi pomáhat šít? Tak tahej jehlu.“ – spolupráce, a jehlu mi nerve z ruky!
No prostě super pohoda, do všeho ji zapojím (ano, zjistila jsem, že to jde) a je to paráda. Díky!
Petra Často si myslím, že se od Nevýchovy vzdalujeme a že vlastně nevím, jak na to. A pak se stane, že syn (3,5) spadne při rozjíždění z kola a zlomí si při tom stehenní kost. Nepláče, mluví se mnou o tom, co ho kde bolí, potom mluví v klidu na sanitáře, ptá se, co s ním bude, vysvětlujeme, on to chápe, pláče, když má dostat injekci, ale drží, je rád, že ví, co se s ním děje.
V ambulanci mu musejí dát dlahu, aby mu nožičku zafixovali před rentgenem, na slovo poslouchá paní doktorku a mě a spolupracuje, takže ho to nebolí.
Rentgen bez stresu, všechno jsme to zvládli, i navrtání očička do holeně, aby mu mohli nožičku na 5 týdnů zavěsit.
Byla jsem tam celou dobu a cítila, jak strašně mi věří a proto to tak fungovalo. Takže díky za vedení tou správnou cestou, v takových chvílích si to člověk uvědomí nejlíp!
Kristýna Kurz jsem koupila, když měla 1. dcera asi 6 let, nyní je jí 13 let a jsem za něj moc vděčná, velmi mě obohatil o zkušenosti. Pochopila jsem, že chybu ve výchově dělám já a vše se změnilo k lepšímu. Nyní je v pubertě a vycházíme výborně.
Občas narazím na Instagramu na zajímavé téma, které mě oslovuje a připomínám si tak nevýchovné postupy s mými dalšími dětmi. Moc mě to s vámi baví😊😍
Kurz je teď součástí předplatného
Prohlédněte si rovnou celé předplatné, nebo se vraťte k tématům kurzu