Vztekání v obchoďáku: Objevte první pomoc
mezi regály

Nedávno jsem byla nakupovat se svou mamkou. Máma je fajn. Ale už je starší, unavenější, někdy chvíli trvá, než se domluvíme, a každou chvilku ji něco naštve.

Ikea v pátek odpoledne. Strašně dlouho hledáme místo k zaparkování. Tady je dneska aut, to snad není možný. A hele, tady jedno volný, ale hrozně daleko od vchodu. „Konečně,“ říká máma, „to je teda šílený, těch lidí.“

Vystupujeme. Fouká ledovej vítr do obličeje. A máma teď vypadá, že se jí sem ani nechce, přitom chtěla jet. Nejradši bych taky jela zase hned zpátky domů. Přebíháme přechody a... co jeee?? Lekla jsem se, až se mi sevřelo břicho. Jsme přece na přechodu, tak co na nás to auto tak troubí? „Aby se nezbláznil,“ říká máma trochu naštvaně. Ať už jsme vevnitř.

Konečně. Tyyjo, všude tady voní jídlo, úplně to lechtá na jazyku. Polykám sliny a koukám, co bych si dala. Mají tu ty super koláčky s křupkama a dobrou bramborovou kaši a… Jenže máma se nechce zdržovat.

„Je tu strašná fronta,“ říká. „Nechci tu strávit celej den.“

Projíždíme uličkami. Všude tolik lidí! Máma něco hází do košíku, aha, ručníky, a jedeme dál. Beru z regálu ten polštářek, co jsem si doma polila a nešel vyprat, a pomalu se suneme k východu. Nejde se procpat mezi vozíky a jet rychleji. Půjdeme tu jak šneci půl dne, ach jo. Ty bláho, támhle mají ale fakt krásnou kuchyň! Skočím se na ni rychle podívat. Máma jde taky.

Ze strany se blíží tlustý pán a dívá se jinam. Nemám kam uhnout. Snad do mě nevrazí?! Na poslední chvíli si mě všimnul a brzdí, ale stejně mě praštil vozíkem do nohy. Auuu! To strašně bolí! „Jauuu!“ říkám nahlas. Pán kouká jako bubák, něco mumlá, že tam není k hnutí, pořádně mu nerozumím, a jede dál. Nekouká na cestu a ani se neomluví :(

Ta kuchyň je fakt super. Mohlo by se mi něco hodit? Jeee, tady jsou ty krásný… Prásk!

Otočím se. Nějaká paní vrazila vozíkem do našeho a dívá se na mě. „S dovolením tady s tím košíkem!“ Zlobí se. A tváří se, jako že to snad není možný, co tam překážíme.

Ale vždyť já za to nemůžu! Kam mám uhnout?!

Cítím, jak mi rudnou tváře a začíná mi být horko. Už se to tu dneska nedá vydržet. Takhle je to nakupování fakt na nic. Beru mámě vozík a chci jet, kašlu na kuchyň.
„Tak pojď, mami.“
„Jo, je to tady o nervy, jedem.“
Taky už chce být radši venku. Ale cestou si pořád něco prohlíží a zastavuje se. To je nekonečný, kde už jsou ty kasy?

Lidi za mnou se na mě tlačí, někdo spěchá a snaží se nás předjet, a každou chvíli do mě někdo strčí. Začínají mi z toho tuhnout záda, jak jsme tu namačkaný. A další paní, pozor! Au, vrazila mi do lokte, já ten vozík neudržím… neee... bacha!

Náš vozík drcnul do vystavených krabic. Padají na zem, dělá to hroznej rámus, vůbec nevím, co mám honem dělat. Co mám dělat??
„No to snad ne,“ říká máma.
Koukám, jak se jí potí čelo a krabatí pusa. Už má asi pěknej vztek, ale udrží se.

„Ještě že to nebylo sklo. S tím vozíkem opatrně!“ slyším za sebou. Přiběhla prodavačka, sbírá krabice a kontroluje, jestli se nic nerozbilo. Je asi taky naštvaná. Já jsem nechtěla… Ach jo.

Už je toho na mě dneska moc.

Bolí mě nohy, začínám mít pořádný hlad, je tu strašně moc lidí, co do mě strkají, a ještě ty krabice na zemi, protivná prodavačka, a všichni na mě koukají. Už tu nevydržím!

Začíná mě šimrat v břiše. Nejradši bych té ženské dupla na nohu a utíkala pryč. Už potřebuju všechno to napětí ze sebe dostat. Potřebuju domů. Svírá se mi krk, že nemůžu polknout, a chce se mi z toho všeho brečet.

Najednou nevím, co dělat, aby nikdo naštvaně nekoukal a nekroutil očima, co tam překážím. Cítím, jak se mi z toho všeho začíná špatně dýchat a tepe mi ve spáncích. Já přece za nic nemůžu, jen tu své mámě tlačím vozík. Copak to nevidíte?!

Škoda, že tu není táta. Ten by si dokázal poradit, je velkej, nikdo ho nepřejede vozíkem a umí všechno říct.

Jenomže mně jsou čtyři a dokážu teď jenom brečet...