Vztekání v obchoďáku: Objevte první pomoc
mezi regály

Ikea v pátek odpoledne. Strašně dlouho hledáme místo k zaparkování. Tady je dneska aut, to snad není možný. A hele, tady jedno volný, ale hrozně daleko od vchodu. „Konečně,“ říká máma, „to je teda šílený, těch lidí.“

Vystupujeme. Fouká ledovej vítr do obličeje. A máma teď vypadá, že se jí sem ani nechce, přitom chtěla jet. Nejradši bych taky jela zase hned zpátky domů. Přebíháme přechody a... co jeee?? Lekla jsem se, až se mi sevřelo břicho. Jsme přece na přechodu, tak co na nás to auto tak troubí? „Aby se nezbláznil,“ říká máma trochu naštvaně. Ať už jsme vevnitř.

Konečně. Tyyjo, všude tady voní jídlo, úplně to lechtá na jazyku. Polykám sliny a koukám, co bych si dala. Mají tu ty super koláčky s křupkama a dobrou bramborovou kaši a… Jenže máma se nechce zdržovat.

„Je tu strašná fronta,“ říká. „Nechci tu strávit celej den.“

Projíždíme uličkami. Všude tolik lidí! Máma něco hází do košíku, aha, ručníky, a jedeme dál. Beru z regálu ten polštářek, co jsem si doma polila a nešel vyprat, a pomalu se suneme k východu. Nejde se procpat mezi vozíky a jet rychleji. Půjdeme tu jak šneci půl dne, ach jo. Ty bláho, támhle mají ale fakt krásnou kuchyň! Skočím se na ni rychle podívat. Máma jde taky.

Ze strany se blíží tlustý pán a dívá se jinam. Nemám kam uhnout. Snad do mě nevrazí?! Na poslední chvíli si mě všimnul a brzdí, ale stejně mě praštil vozíkem do nohy. Auuu! To strašně bolí! „Jauuu!“ říkám nahlas. Pán kouká jako bubák, něco mumlá, že tam není k hnutí, pořádně mu nerozumím, a jede dál. Nekouká na cestu a ani se neomluví :(

Ta kuchyň je fakt super. Mohlo by se mi něco hodit? Jeee, tady jsou ty krásný… Prásk!

Otočím se. Nějaká paní vrazila vozíkem do našeho a dívá se na mě. „S dovolením tady s tím košíkem!“ Zlobí se. A tváří se, jako že to snad není možný, co tam překážíme.

Ale vždyť já za to nemůžu! Kam mám uhnout?!

Cítím, jak mi rudnou tváře a začíná mi být horko. Už se to tu dneska nedá vydržet. Takhle je to nakupování fakt na nic. Beru mámě vozík a chci jet, kašlu na kuchyň.
„Tak pojď, mami.“
„Jo, je to tady o nervy, jedem.“
Taky už chce být radši venku. Ale cestou si pořád něco prohlíží a zastavuje se. To je nekonečný, kde už jsou ty kasy?

Lidi za mnou se na mě tlačí, někdo spěchá a snaží se nás předjet, a každou chvíli do mě někdo strčí. Začínají mi z toho tuhnout záda, jak jsme tu namačkaný. A další paní, pozor! Au, vrazila mi do lokte, já ten vozík neudržím… neee... bacha!

Náš vozík drcnul do vystavených krabic. Padají na zem, dělá to hroznej rámus, vůbec nevím, co mám honem dělat. Co mám dělat??
„No to snad ne,“ říká máma.
Koukám, jak se jí potí čelo a krabatí pusa. Už má asi pěknej vztek, ale udrží se.

„Ještě že to nebylo sklo. S tím vozíkem opatrně!“ slyším za sebou. Přiběhla prodavačka, sbírá krabice a kontroluje, jestli se nic nerozbilo. Je asi taky naštvaná. Já jsem nechtěla… Ach jo.

Už je toho na mě dneska moc.

Bolí mě nohy, začínám mít pořádný hlad, je tu strašně moc lidí, co do mě strkají, a ještě ty krabice na zemi, protivná prodavačka, a všichni na mě koukají. Už tu nevydržím!

Začíná mě šimrat v břiše. Nejradši bych té ženské dupla na nohu a utíkala pryč. Už potřebuju všechno to napětí ze sebe dostat. Potřebuju domů. Svírá se mi krk, že nemůžu polknout, a chce se mi z toho všeho brečet.

Najednou nevím, co dělat, aby nikdo naštvaně nekoukal a nekroutil očima, co tam překážím. Cítím, jak se mi z toho všeho začíná špatně dýchat a tepe mi ve spáncích. Já přece za nic nemůžu, jen tu své mámě tlačím vozík. Copak to nevidíte?!

Škoda, že tu není táta. Ten by si dokázal poradit, je velkej, nikdo ho nepřejede vozíkem a umí všechno říct. Jenomže mně jsou čtyři a dokážu teď jenom brečet.

V břiše mi bublá vztek z toho všeho, musí to ven.

Brečím čím dál víc – jako vždycky, když si nevím rady – nakopnu ten hloupej vozík, co tu překáží, ujede mi noha, upadnu na zem, slyším mámu říkat: „Co to vyvádíš, prosim tě,“ ale už ji nevidím, ani všechny ty lidi kolem. Vidím jenom velkou černou bublinu, nemůžu z ní ven, a tak nahlas křičím a kopu kolem sebe. Pomooc, mami!

„Nech toho, slyšíš?! Přestaň! Okamžitě!“ třese se mnou máma. Pak cítím, jak mě popadne a někam nese…

Ještě se mi trochu klepe pusa. Ale už to přechází, ta černá bublina je pryč. Stojíme u auta. Ani nevím, jak jsme to nakupování dokončily. Kde mám svůj polštářek? Koukám na mamku, je úplně bílá. Stojíme tu vedle sebe, ale připadá mi daleko. Třese se jí brada a vypadá hrozně smutně.

„Ty pláčeš, mami?“
Chvíli je zticha a pak řekne: „To mi děláš naschvál?“
…

Taky jste někdy smutný jako moje mamka? Já jo. Jsem na tom vlastně úplně stejně jako vy dospěláci. Někdy je toho na mě hodně a to pak začnu být protivná. A někdy mě bolí u srdce a mám chuť utéct někam daleko a už se nevrátit.

Nejhorší je to, když jsem unavená a mám hlad. Taky jako máma. Ta když je unavená, vůbec s ní není řeč. Jenom mi odsekne: „Teď počkej!“, když se jí ptám, jaká se jí líbí barva nebo co jedí sloni...

Tak promiň, mami. Budem zas spolu, chceš?
Emča

Ta podobnost není čistě náhodná

Vidíte to, mámo, táto?

Někdy to dítě vypadá jako malé hlučné monstrum, co se zničehonic vzteká a naschvál prudí, jako byste toho neměli i tak dost. Ve skutečnosti má ale ke vztekání podobné důvody jako vy. Všimli jste si? Prožívá něco, co důvěrně znáte. V obchoďáku třeba, když vás tam ten den všechno štve…

A to je vlastně obrovská výhoda. Protože tomu, co znáte, dokážete rozumět. A když rozumíte, dokážete na rodící se vztek včas zareagovat. Kapku dřív, než se z něj stane smrtící černá bublina.

A než vjede neovladatelný vztek i do vás.

Protože když už vám dítě brnká svým hysterákem na nervy, máte ho plné zuby a sami jste jedna velká nálož vzteku, je pak nad rodičovské síly to zvládnout. Není vůbec divu, když se přestáváte ovládat a napadají vás takové věci, jako že to dítě nechcete už ani vidět, že vám to všechno dělá naschvál, že je to fracek rozmazlenej a vůbec si neváží toho, co pro něj děláte, a že ho zmydlíte jak hada… a pak vás to mrzí.

Mrzí? Tak nesmutněte, ani vy přece nejste žádné monstrum, které snad radši nemělo mít děti, protože s nimi nedokáže ani v klidu nakoupit.

Je to jen vztek, máme ho občas všichni – a dítě není z jiné planety. Prožívá ho úplně stejně.

Co s tím, říkáte si?
Jenom si na to příště zkuste při prvních známkách „prudy“ vzpomenout.
A pak:

 Zkoukněte situaci

Až vaše holčička nebo kluk, v podobné situaci jako v obchoďáku, začne sebou šít nebo se tvářit otráveně, blbnout, pofňukávat... na moment se zastavte. Jasně, že nemáte času nazbyt, úplně stačí pár sekund :) A zkoukněte, jak se zrovna máte vy.

Nejste náhodou teď taky otrávení? Utahaní? Nesoustředění? Nějak pod tlakem? Není toho na vás teďka moc?

A až zjistíte, co se děje u vás, podívejte se, jestli vaše dítě na tom není stejně.

Téměř jistě nějakou „náhodnou“ podobnost objevíte ;) A to je příležitost i první pomoc pro oba: Najednou jste v tom totiž spolu. Spojenci. Ta momentální „pruda“ vás začne sbližovat, ne oddalovat.

Když si uvědomíte, že

vám to nedělá naschvál a že jste na tom teď oba stejně,

naladí vás to úplně jinak, než když si pomyslíte něco jako: „Co zas prudí, s ním se to fakt nedá.“ Cítíte?

Když tohle víte, nenecháte se už přece rozdělit.
(I když někdy je to v obchoďáku na prasknutí fakt těžký :))

A pak to klíčící spojenectví ještě dotáhněte z myšlenky do slov.

 Řekněte mu, na co jste přišli

Místo automatických vět jako „Co zase blbneš? Emčo, nezlob mě. Ještě ty začínej. Nech toho prosim tě. Žádný fňukání, jsem řekla. Přestaň se vztekat!“
– které na dítě v tu chvíli stejně moc nefungují – prostě řekněte tomu malému monstru spojenci, na co jste při zkouknutí situace přišli.

Třeba takhle.
Když od vás uslyší, že jste na tom stejně, že mu rozumíte a že se chcete spojit, uvidíte, že váš podaný prst chytí.

A pak si třeba všimnete, jak ta blížící se černá bublina vzteku pomalu praská, ztrácí sílu, až nakonec splaskne docela. Možná budete cestou domů ještě malinko pospíchat. Ale doma si pak spolu v klidu vypijete to kakao.

Ať se to povede a je vám spolu dobře ♥

Vaše Nevýchova

 

P.S. Jestli jste na tom ještě o něco hůř než Emča s mámou, bojujete se vztekem dnes a denně, už ty hysteráky nezvládáte a ta černá bublina vás pomalu požírá, nezoufejte. A pusťte si náš Rodičovský seriál.
Kdyby první pomoc nezabrala, protože už jste chronický případ, najdete v něm i druhou a třetí, a nakonec to spolu dáte. Uvidíte.

Zastavíme scény v obchoďácích? :) Pošlete první pomoc dál: