Trapasy s dětmi: Jak z nich vybruslit
a ještě se přiučit 2 užitečné věci

„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ zazní na celou tramvaj. Postarší paní při těle se otočí. Asi tříletá holčička s nevinným výrazem se dívá směrem k ní. A maminka, co drží holčičku za ruku, chudák celá rudne. Neví, jak to zachránit. Co vlastně dítěti říct v takhle trapnou chvilku?

Už to vypadá, že se to celé přejde mlčením, jenomže znáte ty hloubavé tříleté hlavičky. Holčička to prostě potřebuje vědět.

„Mami, proč je ta paní tak tlustá?“ ptá se bezelstně znovu. Pár sekund nic a pak se ozve ta tělnatá paní: „No víš, já hodně jím, a samý nezdravý věci. Tak asi proto jsem tlustá.“
Pár lidí se po ní podívá.

„Já jím zdravý věci,“ řekne holčička.
„Tak to je dobře,“ usměje se paní.
„Mami, kdy už budeme vystupovat?“ otočí se pak ta maličká na maminku.
Má svoji odpověď a víc se nepídí. A maminka si očividně oddechne.

Taky byste byli v rozpacích, být na jejím místě? Bodejť by ne, celkem slušný trapas :)

Málokoho v tu chvíli napadne, že je to vlastně kouzelná chvíle ryzí dětské opravdovosti, ze které se můžeme něco důležitého přiučit.

Nejdřív ale ještě pár perel z veřejné dopravy

„Proč ta paní neřekla dobrý den? Ve vlaku přece zdravíme, mami.“
„Ten pán nemá nohu. Jak chodí, tati?“
„Hele, ten pán je pomalovanej. Zapomněl si umýt obličej, čuně!“
„Tady něco smrdí, mami, cítíš to? Někdo tu prděl, viď.“

Člověk by v té tramvaji nejradši nebyl, co?

Jasně, dá se to přejít mlčením. Dá se říct pšššt a rychle začít povídat o něčem jiném. Taky se dá výchovně pronést to se neříká, Andrejko, a jakž takž zachovat rodičovskou vážnost.

Nakonec jsou z toho docela vtipné historky – jak ten náš malej zase zaperlil a my jsme se orosili a nevěděli, jak mu honem zacpat pusu, ale naštěstí se povedlo odvést pozornost a trapas zažehnat. Uff.

Jenže… tady něco smrdí, mami, cítíš to?

Nevhodné chování, nebo dětský způsob zdvořilosti?

Proč je to vlastně trapas? Proč rodič jednoduše neřekne – pán si nezapomněl umýt obličej, Vojtí, to je tetování. Proč je nám to tak hloupé? No schválně, řekněte proč?

Možná proto, že nechceme být netaktní. Nechceme se druhého dotknout. Musí mu to být přece nepříjemné, když se o něm bavíme.

Na druhou stranu, rozebrat to doma, jak ten chlápek v tramvaji měl na obličeji celou galerii a vypadal fakt děsně, to už je košer. Chlápek to neslyší. Máme z toho rozhodně lepší pocit. Ale je to vůči němu uctivější? Nejsou ti naši prckové nakonec zdvořilejší, když to řeknou bez obalu před pánem?

Jenže je to tak přímočaré, až nás to straší. Co zase plácne příště? Neurazí se někdo, že máme drzé dítě? A neraní to někoho?

No, možná. Ale... koukněte na další perličku, odposlechnutou v autobuse.

Děkuju ti, žes mi to řekl

Na sedadle sedí paní s upatlanou tváří, asi od šlehačky, vypadá to tak. Všichni to vidíme, ale nikdo tu nechceme být netaktní. Až přistoupí asi pětileté dítě, chlapeček, a okamžitě vypálí:

„Dobrý den, paní, máte něco bílýho na puse.“
„Nebuď drzej, to se neříká,“ míní jeho doprovod, nejspíš tatínek.
Paní ale vyndá kapesník, utírá si pusu, dívá se do kapesníku a říká klukovi:
„No jo, šlehačka. Děkuju ti. Já si toho nevšimla.“

Konečně někdo, no řekněte. Jinak mohla paní s tou šlehačkou cestovat přes celé město. A u někoho doma (u nás určitě ne) by pak třeba zaznělo veselé: „Dneska jsem jela s ženskou, byla celá od něčeho zapatlaná, horší než naše malá, to byla sranda, fakt. No nikdo jí nic neřek.“

A nečpí v tom našem dospěláckém taktu sem tam i špetka netečnosti?

Ale tohle je jiný případ:

Když se dítě ptá na věci, které můžou druhého bolet

„Mami, proč má ten pán tak ošklivou pusu?“ ptá se holčička v obchůdku s dárkovým zbožím.
„Hm, nevím, není ošklivá,“ šeptá maminka.
„No, rozbil jsem si ji, spadl jsem z kola, víš. Mám ji sešívanou, podívej,“ řekne pán s ošklivou pusou.
Holčička si ji prohlíží s opravdovým zájmem.
A pán se na ni usměje. Nevypadá dotčeně.

Ale stejně v nás nepříjemně hrkne.

Že tahle otázka je nevhodná

Na začátku nebyla. Ale jakmile jsme před ní strčili hlavu do písku nebo rychle řekli pššt, to se neříká, dali jsme jí tu nálepku. Najednou je z ní nezdvořilost. A ze sešívané pusy nebo amputované nohy se stalo tabu. Pšššt, o tom se nemluví.