Tabu ve výchově:
Dětem to neříkejte, prosím vás

Tak jdeme na to?
A smíme si chvíli tykat, prosím? Půjde se nám tak líp na věc.

Tak jo, sedni si k tomu čtení, mámo, táto. Budeš to potřebovat.

Slyšíš? Sedni si k tomu. Nestůj tu jako tvrdý Y.

No jak to sedíš prosim tě? Seď pořádně! Neslyšíš? Jo ahá, tak dámě se to nelíbí. No tak prosim, jak myslíš. Já už ti to nebudu opakovat. Ale pak za mnou nechoď brečet, jo, když neumíš poslouchat.

Takže, kde jsme to skončili… tabu ve výchově. Jak ti to dneska s dětmi jde, mámo, táto?

Už zase ječíš? To je ale fakt hrůza s tebou. To jako myslíš vážně? Seš normální? Kdy ty už konečně dostaneš rozum. Řikám ti to po dobrym, přestaň řvát a uklidni se!

Tobě to nestačilo? Co se předvádíš? To musíš dělat scény skrz každou maličkost? Okamžitě se přestaň vztekat. Slyšíš?? Neřvi! Kdo tě má poslouchat. Podívej Eliška, jak je hodná. Ta takhle nevyvádí. To už teda fakt přeháníš. A nebul mi tu, nemáš proč! Chceš jednu přes pusu, ať máš důvod? Přestaň! No tak uklidni se!

A sedni si už konečně!

Jo taak, tobě se nechce? A kdo to jako za tebe udělá? To myslíš, že ti pořád bude někdo stát za zadkem a popohánět tě? To určitě. Koukej dělat.

Já ti dám, že ne! Už zase máš plnou pusu řečí? Hele, víš co, zmlkni. Nikdo tu na tebe není zvědavej. Musim ti to říkat stokrát? Buď zticha! Nebo si mě nepřej. Varuju tě.

… no ale pořád jsme se nedostali k té výchově, že. Fakt ne?

Tak to máš asi uši v čistírně. Ty mi snad nerozumíš, nebo co? Nerozumíš?? A neskákej mi do řeči! Tady budeš sedět a poslouchat.

Proč?
Protože jsem to řekla!

A nešpul se. Nic strašnýho se ti neděje.

Nebo děje?

Možná je ti nepříjemně, smutno, úzko.
Nebo se zlobíš.
Štve tě tohle poslouchat.
A máš chuť to zavřít.
Je to tak?
Ale ještě chvilku vydrž prosím.

Neříkám ti to dost jasně, nebo co?

Hele, mě nezajímá, že se ti to nelíbí. A polož ten telefon, když s tebou mluvím. Chovej se slušně. Já nejsem žádná tvoje kámoška. Myslím to vážně. Přestaň se ksichtit. Slyšíš? Polož to! Ještě jednou a bude zle!

A co je zas tohle prosim tě? Co ta upatlaná klávesnice? Podívej se na to. No jen se podívej! Takhle se zachází s drahýma věcma? Víš, kolik to stálo?

Chceš k tomu něco dodat?

Tak to teda ne. Nebudeme spolu diskutovat. A laskavě přestaň odmlouvat.
Nech toho, slyšíš? Jak se to ke mně chováš?

Co je, kam jdeš? Stůj ti řikám. Pojď zpátky! Okamžitě! Co jsem řekla?! Tady budeš. A ani se nehni. Děláš mi jenom ostudu.

Co to zase vyvádíš?? To mi snad děláš naschvál. Já se z tebe fakt zbláznim.

No co na mě koukáš jak zjara? Říkám ti nikam! Neumíš poslouchat? Pocem! Ani se slušně nerozloučíš? Neumíš pozdravit?!
…

Ještě jste tady, mámo, táto?

A nemáte chuť někoho praštit? Zlobíte se na nás za tenhle nehorázný článek? Za to plácání slovy, ze kterého jste se nedozvěděli nic kloudného? A za ten tón?

Přitom jsme ho jen poskládali z vět, které říkáme svým dětem. Přečtěte si ho znovu, nenajdete v něm písmenko navíc. Všechno jsou to jen naše rodičovské věty.

Dnes a denně můžeme sami sebe slyšet na hřišti, na pískovišti, ve vlaku v kupé pro cestující s dětmi, v čekárně u doktora, v šatně ve školce, na nákupu, v aquaparku, ve frontě na zmrzlinu… a nejvíc možná u nás doma. Tam, kde nás nikdo neslyší, jen děti. To z nás někdy padají krásy… Co?

Tak, a naše tabu je venku.

Tohle jsme my. Tohle jsem já. Tohle jsi ty, mámo, táto. Tohle je náš rodičovský slovník.

Jasně, ne vždycky, často jsme taky milující náruč, starostlivost a pohlazení pro ty naše drobky. Ale stejně, někdy je to síla, ne?

Tak proč to říkáme?

Nejspíš proto, že to slyšíme odmalička všude kolem. Je to takový všudypřítomný šum, na který jsme si zvykli a naučili se v něm žít. Nepřijde vám? Sice nám z toho jako dětem občas nebylo moc dobře a spoustě z těch vět jsme ani nerozuměli. Nevěděli jsme, jak máme okamžitě přestat, když se nám hrnou slzy. A nechtěli jsme dostat pár přes zadek, ať máme důvod.

Ale přesto se ty uštěpačné věty do nás neustálým opakováním vepsaly natolik, že je teď automaticky používáme taky.

A jasně, někdy nás děti umí rozpálit doběla. Někdy je těžký, zamknout pusu na zámek a nevypálit v emocích něco peprného. Ale někdy je to možná jen návyk, který si ani neuvědomujeme. Někdy se neslyšíme. A necítíme ten nesympatický sekaný tón, co s dětmi používáme.

Tak jsme si ho tu dovolili trochu „přehrát“ do očí rodičových. Občas to nezaškodí, chytit se za nos ;) A příště možná – trošičku zbrzdit?

Vzpomenout si, jak nepříjemné je tohle poslouchat.
Zvážit slova.
A nenaservírovat svému nejbližšímu človíčkovi hned nějakou jedovatost.

Co myslíte?
Zkusíme to?
Připojíte se?

Jestli ano, poslouchejte pak na pískovištích a v čekárnách a ve frontě na zmrzlinu, jestli se něco nezměnilo :)

Díky.

Za trpělivost s tímhle neomaleným článkem. Za ochotu naslouchat. A hlavně za děti.

P.S. Možná nás sledujete už dlouho. Čtete články z Nevýchovy, chodíte na webináře, dává vám to celé smysl, a stejně z vás pořád tyhle útočné věty lítají. Každý večer usínáte s myšlenkou, jak to zítra bude jiné, jak se budete ovládat, nebudete křičet… A pak, přes den, je zase všechno při starém… Máme to někdy v sobě pěkně zažrané, že.

Ale víte, vlastně to ani nejde změnit lusknutím prstu. Nebo pouhým přáním, že se už zítra udržím. Co ale jde, je začít dělat malé, každodenní krůčky. A postupně měnit, co vás s dětmi trápí.

Kdybyste s tím chtěli pomoct, aby vás někdo podržel, když uklouznete, kdybyste chtěli změnit nejen slovník, ale i celé svoje rodičovské nastavení, aby tyhle zažrané věty a vzorce mohly začít postupně mizet, je tu pro vás celé nevýchovné předplatné.

A tady je jeden z příběhů, jak Nevýchova pomohla v jiné rodině: