Puberta začíná v peřince
...škoda, že jsem to nevěděla dřív
Otevřený dopis mámám na mateřské, který bych
si přála číst, než se moje malá narodila
Nejzoufalejší otázka mámy na mateřské:
Kdy proboha končí to „období vzdoru“?
Malá mezitím povyrostla, letos už chodí do školky. Kupodivu tam vůbec nezlobí. Jenom doma nějak nemůže vyrůst z toho „vzdoru“. „Mámu dítě vždycky nejvíc zkouší.“ Jj, to je informace, která mámu potěší ;-)
„Jedná se o důležitou vývojovou fázi.“ „Dítě na takovou situaci reaguje výbuchem, protože nemá zatím schopnost snášet psychické napětí.“ „U některých to přetrvává do tří let, ale většinou tou dobou už rodiče zaznamenávají zlepšení.“
(Z literatury o období vzdoru. Nejspíš jsi to taky už někde četla nebo slyšela. )
Snaživá máma si posteskne, letí to, broučkovi už brzy bude šest. Ta malá je prostě vzdorovitá, no, jiná asi nebude. Máma to dělá nejlíp, jak umí. Snaží se s ní mluvit, domlouvat jí. Nastavit pravidla a nezbláznit se z jejich překračování. Nějak ji ukočírovat. Prostě „jet na pohodu“ (haha).
S dcerkou se mají moc rády, to jo...
Jenže pořád jsou tady ty vypjaté situace, ve kterých se nedaří. Opakujou se ty scénky, kdy na sebe ječí jako pominuté a pak jim z toho vůbec není dobře. Občas mámě pohár pěkně přeteče. Dneska ráno ji dokonce plácla hřebenem, když se nechtěla česat. Spěchaly a malá vyváděla. „Stokrát jsem ti už řekla…,“ říkala máma. Vzteky by brečela. A pak zase lítostí, že ji plácla. To už nechce nikdy udělat. A malá? „Jsi zlá, zlá máma!!“
Stokrát nic umořilo osla…
Jenomže dítě prostě není osel
(i matka moudrosti se může mýlit)
Děláš to taky tak, že opakuješ „stokrát“? Moc to nefunguje, viď. A taky je občas seřveš, když Tě fakt nakrknou, a pak tě to mrzí? Hm, blbý, znám to. Snaživou mámu hodně trápí, že z toho neumí vystoupit. Že se vždycky nechá vytočit.
Poslyš, a co navrhuješ místo toho? Víš, přijde mi už zbytečný donekonečna se navzájem chlácholit, že to se holt stává. Teď je ta chvíle s tím něco udělat. Mimochodem, nezapomněla sis pamatovat, co bys tenkrát, jako malá holka, potřebovala Ty? Možná to máš i někde napsané?
Co s tím, když už fakt nevíš...
Prostě to řekni, pro začátek to stačí
Jestli to teď víš, co bys tenkrát potřebovala, když se Tvoje máma na Tebe zlobila, máš výbornou příležitost. Jdi za svým dítětem a dej mu to. Prostě to udělej. Protože ono nejspíš potřebuje totéž. A jestli nevíš, zkus tohle: Vzpomeň si, co jsi řekla kamarádce do telefonu (nebo co jsi řekla v duchu sama sobě) – víš, je mi to líto, nezvládla jsem to, bylo toho na mě dneska moc, není to Tvoje vina, promiň, příště bych to chtěla jinak.
A nemusíš mu říkat žádné složitosti, jen to jednoduše popsat. Bez výčitek, bez rodičovského mudrování. Nepotřebuješ se dokonce ani obhajovat. Jenom to řekni.
No, netvař se, tohle je vážně „návod“, co s tím. Tak jdi a řekni mu to. Vím, chce to odvahu. Je to nové, nejsi na to zvyklá. Taky nevíš, co ti odpoví, trochu se možná bojíš. Anebo nevěříš, že Ti bude rozumět, když je tak malé... To nevadí. Jestli to myslíš vážně a chceš někde začít, aby sis se svým prckem začala rozumět, tohle je obří první krok. Já ho mám za sebou, tak Ti tu budu zatím držet palce.
Už jenom tímhle se totiž stane moc. Doslova kouzlo.
A naučíš ho tím taky spoustu důležitých věcí. O těch se pak ještě zmíním. Anebo se teď můžeme rozloučit. Díky, že jsi šla kousek se mnou. Jedno kouzlo už znáš, proč bys měla chtít hned všechno?
Tímhle to nekončí, mámo:
Upřímnost, ze které mrazí
Nevýchovné předplatné
Jestli už nás nějakou chvíli sledujete, líbí se vám, co děláme, a chcete si vyzkoušet všechno, co Nevýchova nabízí, pořiďte si předplatné.
Všechny webináře, kurzy a články Nevýchovy v něm najdete na jednom místě. A provede vás jako mapa zákoutími vztahu s vaším dítětem.
Začněte třeba na měsíc a uvidíte :) Kdykoliv ho můžete zrušit. Nebo přejít na roční.
