Pomoc, nenastoupila mi mateřská láska!

Moje máma vždycky u kafe ráda dává k dobru historku, jak se malá Jituška bála, když k nám do domu chodily návštěvy. Styděla jsem se a schovávala pod konferenční stolek v obýváku.

A návštěvy říkaly: “Kde máte Jitušku?” 

“No ona je tady pod stolem,” styděli se trochu rodiče. “No tak, pojď pozdravit!” 

Ticho.

“Není zvyklá na cizí, no to nevadí,” říkaly návštěvy, když jsem se ani po hodině “nerozkoukala”.

návštěvy mě moc nebraly. Když mi byly dva nebo tři, chtěla jsem být prostě s maminkou. Mít ji pořád jen pro sebe.

Milovala jsem mámu a tátu, kdo taky ne. A rodiče mě milovali zpátky. I s mou pověstnou leností cokoli po sobě uklidit nebo pozdějšími průšvihy ve škole. Byla to pro ně asi ta nejpřirozenější věc na světě. Měla jsem ohromné štěstí. (Děkuju mami, děkuju tati.)

Dostávala jsem každý večer obrovskou pusu na čelo před spaním. Objímala jsem je, když jsem měla radost z povedeného obrázku.
Prostě jsem byla mazel jak vyšitý.

Mého syna. Seděl v břiše jako hříbek, ani moc nekopal (“Bude hodnej po mně, vidíš?” chlubila jsem se mužovi).

Příroda to zařídí. Pudy přece neošálíš. Věty, co psaly mámy na internetu, jako “Jakmile ho poprvé uvidíš, jak ti leží v náručí, už nebudeš nikdy milovat nikoho jiného víc”, mě v tom jen podpořily. 

Moje představa byla jasná jako facka: miminko bude pořád u mě. Bonding je naprostá samozřejmost, přes to nejede vlak. Hned po porodu si ho nechám na bříšku a už se od sebe nehneme. Miminkům je u mámy na bříšku nejlíp. 

A promazlíme i celé šestinedělí… On se bude jen kojit a poslouchat, jak mi tluče srdce, a já mu budu vonět k vláskům. Já se tak těším! kvíkala jsem radostí.

Rodila jsem víc než 27 hodin. Na konci ze mě zbylo jen robotické tělo, duše někde bloudila v bezvědomí z vyčerpání.

Navíc se nám syn trochu zakuckal - místo na moje břicho putoval hezky na vyhřívané lůžko k odsávačce. Dali mi ho zpátky asi po deseti minutách. Kvůli komplikacím jsem se dvě hodiny nemohla posadit, tak se mi miminko neobratně plazilo po břiše a hladově plakalo, zatímco já, novopečená máma, ležela jak prkno a bála se o život. O ten svůj.

Neviděla jsem na něj. Nemohla jsem ho pochovat. Natož se mu podívat do očí.

Celej bonding v háji.
Ani bych ho v tu chvíli nepoznala, kdyby ho někdo zamíchal mezi ostatní mimina.

Radost přišla až odpoledne. Už jsme byli na pokoji. Byl samozřejmě nádherný. Sledovala jsem ho, jak mi klidně spinká na klíně. Měl rysy mého muže. I kojení nám docela šlo.

Ale nespala jsem už tři dny a noci v kuse. Někdo mi vyměnil tělo za kus hadru a minuty radosti se střídaly s hodinami divných pocitů a paniky, jak to mám všechno kolem miminka zvládnout. Pozorovala jsem ho a pořád jsem si opakovala: wow, je to tvoje dítě!?