“Mami, a proč to zní tak divně?” aneb O Karkulce, ponožkách a podivných hlasech

Nevím, jak vy, ale já jsem nikdy zase tak moc nezkoumala, jak mluvím. Sympatická slečna, která si ke mně přisedla, když jsem v předsálí přednáškové místnosti přebalovala naši ani ne roční dcerušku, mě ale přivedla na jednu zajímavou věc:

„Víte, když jsem pozorovala rodiče s dětma, připadalo mi, že tohle se nikdy nenaučím. Že já nemůžu být máma. A teď mám pocit, že na tom nic není. Když se na vás dívám, myslím, že to zvládnu,“ usmívá se. „Mluvíte s tou malou jako s člověkem.“

Vzadu v sále má kolegyně přednášku o autoritě a já v předsálí ještě chvíli přemýšlím. A začíná mě napadat, co všechno vlastně znamená to: „Mluvíte s ní jako s člověkem.”

Cestou vlakem z přednášky na to ještě pořád myslím. A vzpomenu si, co mi nedávno řekla moje starší dcera:

„Mami, proč dospělí mluví s dětma tak… noo, prostě tak divně?“
„Jak myslíš, divně?“ ptám se jí.
„No jakože jinak, víš, mají změněnej hlas. Zní to divně. A děti to nechápou.“

„To nemyslíš vážně!“ slyším najednou. „Taková zima a ty si vezmeš krátký ponožky. Neumíš se pořádně oblíknout?“

Maminka na vedlejší sedačce se zlobí na svoji asi 8letou dcerku a holčička se tváří jako hromádka neštěstí. Je tu s nimi ještě mladší bráška. Koukám, ten má ponožky v pořádku. Ale ségra je pořád zaražená. Po očku mě sleduje, jak si s dcerkou prohlížím knížku. Usměju se na ni. Nic.

Pomalu si povytáhnu nohavici a sjedu pohledem dolů k botám. Mrknu na holčičku. Dívá se a vidí, že se taky neumím pořádně oblíknout. Mám na sobě ty krátký ponožky. Konečně úsměv.

Maminka se se mnou dává do řeči a je to milá ženská. Příjemně si povídáme, kam jedeme a tak. Pak se otočí k dětem a ptá se: „Nechcete se najíst?“ Klouček, že prý ano, ale holčička nechce. „Já jsem věděla, že to nebudeš jíst,“ vybaluje svačinu. Výčitka, která je z té věty cítit, zarazí holčičku zpátky do sedadla. Už ani nemukne.

Když se maminka znovu obrátí ke mně, zase je tu najednou ta milá ženská. Pichlavý tón je pryč. Myslím, že už vím, co moje dcera myslela tím: „Mluví divně. Mají změněnej hlas.” Vzpomínám, kolikrát jsem asi „mluvila divně” já.

Po jídle klouček vytahuje knížku a že bude číst. Číst ještě neumí, ale nadšeně vypráví příběh, který ho právě napadá, a přitom dělá, že čte. „Ale nééé, to je o Karkulce přeci,” povídá mamka.

Klouček nic, vypráví se zaujetím dál svoji pohádku a je radost ho poslouchat.

„Pojď, řekneme si spolu tu o Karkulce,” nedá se maminka.
„Byla jednou jedna… no? No co byla?”
„Holčička,” odpoví klouček a jiskřička v jeho očích zhasne.
„No, a ta nosila červený…”
„Čepeček.”
„Správně. A jednou měla její babička…”
„Narozeniny.”

Klouček jede monotónním hláskem dál a kouká přitom z okna.

Maminka ve vlaku dál přepíná z pichlavě vyčítavého na sladce poučovací, až z toho mrazí. Jenom když mluví ke mně, má její hlas „normální” tón, konečně zní přirozeně a přátelsky. Nejspíš to vůbec netuší. Stejně jako jsem to dřív netušila já. Než mi starší dcera řekla: „Joo, nejsem blbá, mami.”

Přemýšlím, proč nám to s nimi tolikrát nejde jako s člověkem a jakou skrytou zprávu tím vlastně od nás děti dostávají. „Ty ponožky jsou pro tebe důležitější než já,” podotkla by nejspíš moje dcera. Nevím, kde se to v ní bere. Anebo vlastně už asi vím.

Doma pak pročítám maily, a hele, píše nám mamka, která už taky ví. Zrovna to totiž prokoukla:

„Zjistila jsem, že jsem policajt jako vyšitý, no a někdy zase mluvím jako učitel. Brrr! A to jsem si vždycky myslela, jaká jsem chápavá máma.”

„Hodně mi pomohlo to vaše Jako s kamarádkou. A konečně jsem na to přišla, kde dělám chybu,” píše dál máma z kurzu. Když to čtu, vybaví se mi slečna z přednášky, jak řekla: Jako s člověkem.

Nic na tom vlastně není, úplně jednoduchá věc. Ale pro spoustu rodičů jedna z nejtěžších: mluvit s nimi jako s lidmi. Chovají se k nám pak totiž taky jako lidi.

Myslím na mamku z vlaku, na tu s ponožkami a Karkulkou, s velikým porozuměním. Ono na druhých se to vždycky vidí líp. A myslím na děti. Co se asi honí v hlavách jim? Co se o sobě učí, když je mamka tónem hlasu peskuje a poučuje a s tou cizí paní a její holčičkou mluví tak hezky?

A jiná mamka mi pak volá: „Týýýjo, mně došlo, jak s ním mluvím, to se fakt nedivím, že mě neposlouchal. Už se to u nás konečně mění!”

Mám z toho radost, dneska už podruhé. Další, která to prokoukla… Ale řeknu vám, není to vždycky snadný, uvidět sama na sebe :)