Mluvím čínsky, nebo co??
Jak začít, aby děti poslouchaly

„ Jely jsme s Bárou (3) autobusem od babičky. Jednou za sto let v autobusu (vysypalo se nám auto zrovna před víkendem) a stihla cestou pokopat pána, rozlít pitíčko a při vystupování zprudit celej autobus tím svým ječákem,“

mohl by začínat tenhle článek. A byl by to běžný příběh běžné mámy s trochu rozjetým tříleťákem – u kterého si člověk oddychne, když večer usne, i když jinak je to zlatíčko.

Jenže vy nebudete zas až tak běžný rodič, když jste přistáli u nás v Nevýchově :) Umíte si ze sebe udělat malinko srandu? I když vám s tím vaším dvou-, tří-, čtyřleťákem kolikrát tuhne úsměv a dochází svatá trpělivost?

Jestli ne, rovnou radši klikněte na křížek vpravo nahoře nebo si vyberte nějaký serióznější článek o výchově. A jestli ano, nabízím vám místo běžného příběhu rychlokurz rodičovské čínštiny. A přidám 2 tipy, jak na to, aby děti začaly poslouchat.

Ale nebudete se na mě zlobit, až řeknu, kdo je tu Marťan, že ne? (Pocházím totiž ze stejné planety, takže krajana poznám na sto honů :))

Lekce 1: Vysmátí králíci. Nesrozumitelné hlášky

Mamka s Bárou sedí v autobusu na čtyřce (tam, co jsou sedačky proti sobě). „Barborko, nekopej pána,” říká jí maminka už potřetí. Ale ne, neposlechne, pořád má ty nohy nahoře a co chvilku se pána sedícího naproti dotkne zablácenou špičkou.

„Neslyšíš mě, nebo co?“ zlobí se maminka napočtvrté. Barborka kouká nechápavě. A za chvíli zase, ťuk do pána botičkou.

„Nech toho ti řikám. Mluvím snad čínsky? Dej ty nohy dolů, nebo tě už přes ně plácnu, nejsem tu pro srandu králíkům!“

Koukám na Báru, změnila výraz, králíci ji asi zaujali. A taky že jo:

„Klálíkum, mami?“ zaculí se a zasvítí jí očka.
„Nedělej si ze mě srandu!“ zlobí se maminka.

No jo, když ten králík je ale fakt děsná prča. Cestuju dneska bez dětí, tak mám čas šmírovat ostatní (promiňte, mamko s Bárou). Okamžitě si začnu představovat králíkárnu, a jak to asi vypadá, když mají králíci srandu. To je haluz, řeknu vám, zkuste si to :)

Koukám na Barču. Ještě se maličko usmívá nad králíky, ale asi moc neví, co má dělat. Převaluje se ze strany na stranu, aha, snaží se na sedačce posunout dopředu a dát ty nohy dolů. Vzápětí autobus drcne, hodí ji zpátky do opěradla a šup, nožky zas nahoře. Jsou moc krátký.

No schválně, zkuste si zkrátit tělo na půlku, opřít se v autobuse o sedadlo, abyste nespadli, když to cuká, a nepokopat naproti sedícího pána. Jestli nejste David Copperfield, nedáte to.
A když od mamky slyšíte věci jako „Mluvím snad čínsky? Nejsem tu pro srandu králíkům!“, začnou vám ještě ke všemu vrtat hlavou čínština a králíci a to už jste úplně v koncích.

Neposlechnete, nevíte jak.

Možná vás mamka nakonec přes ty nohy plácne a budete mít pocit, že se vám stala obrovská nespravedlnost, zatímco mamka si pomyslí, že má neposlušné dítě. Nedorozumění jak Brno. A to jste ani necestovali z Prahy do Brna, jen do sousedního města.

Lekce 2: Drž to a drž se. Nesplnitelné pokyny

„Tady máš to pitíčko, na, napij se,“ povídá v jednu chvíli mamka Báře a podává jí plastovou lahvičku. Barča ji oběma rukama čapne a... „A drž se, prosím tě,“ dodává maminka.
Hrc. Pití na zemi.
„Nemůžeš to držet pořádně?“

Všimli jste si? Byl to přesně ten mžik, kdy se Bára jednou rukou chytila sedačky, aby splnila instrukci „drž se“. Jenže to už nějak v zatáčce neudržela to pitíčko. Mít tři ruce, nestane se to, ach jo, proč k nám byla příroda tak skoupá.

Mimochodem, tohle už je pokročilejší rodičovská čínština. Žádní nesrozumitelní králíci, jen celkem srozumitelné pokyny, které prostě naráz nejde splnit. Jako ten s tou pusou, znáte ho?

„Zavři pusu a jez!“

Zavřete oči a čtěte!
A neříkejte, že vás to na Marsu neučili! :D

Lekce 3: Já vám ji vezmu. Záhadné mlčení

Mamka stojí u dveří, v jedné ruce velkou cestovní tašku a ve druhé malý batůžek s medvídkem Pú. Budou už s Barčou vystupovat.

„Drž se, Barčo, jo. Ať nespadneš,“ povídá.
„Dlžim, mami.“

Autobus staví. První vystupuje vysoká starší paní. Sotva udělá dva krůčky ze schodů, otočí se a popadne Báru. „Já vám ji vezmu,“ prohodí k mamince.
Bára se rozbrečí: „Neee, mamiiii!“

„Co brečíš, prosim tě, paní ti chtěla pomoct. … Díky, jste hodná. … Neječ!“

Vážně dost ječí, až se lidi otáčejí. Ale řeknu vám, já být malá a slyšet úplně cizí paní (která mě jen tak beze slova čapla), jak říká mojí mamce: „Já vám ji vezmu,“ tak taky řvu jak tur. Měla bych normálně strach, že mě ukradne. Přitom paní měla jen dobrý úmysl.

Bohužel to Barče neřekla.

Což je další stupeň naší dospělácké čínštiny (kterému jde rozumět fakt těžko, teda pokud dítě neovládá telepatii): neříct mu nic. A šup s ním někam. Ze schodů, do sedačky, do vany, z vany… trochu jak s neživou věcí, nepřijde vám?