Mateřství za odměnu? Ani náhodou.
Všechno bylo jinak a já chtěla utéct

„Mít děti je ta největší radost v životě!‟ říkávaly odjakživa snad všechny maminky, babičky a tetičky, co znám.

Když jsem vyrůstala, nepřišlo mi to tak. Rodiče malých dětí byli všichni unavení, otrávení, zpruzení. Pořád bylo někde slyšet „nech toho,‟ „buď prosím už chvíli zticha‟ a „co zas chceš‟.

Připadalo mi, že se to celé nějak zvrtlo a nikdo v tom není spokojený. Děti si připadaly, jako když nikoho nezajímají, rodiče si nepamatovali, kdy měli naposled chvilku pro sebe.

Víte která - ta s tím něžným úsměvem v naleštěném domově zalitém měkkým světlem, s dětmi, které se už od probuzení zvonivě smějí. (A že jim rostou zoubky, poznáte, až když o ně cinkne lžička). Chtěla jsem si každý okamžik s dětmi užívat.
Být klidná, rozzářená máma, co má vždycky pochopení. 

Plánovala jsem proto mít děti pozdě a dobře si to rozmyslet. Jenže - člověk si plánuje, život se chechtá.

Zrovna když jsem byla rozběhnutá několika směry najednou a ani jeden z nich s ničím takovým nepočítal. Ale já se rozhodla, že „to zvládnu‟. Ať už to znamená cokoliv.

Narodil se mi kluk, o kterém už dneska vím, že je super sympaťák s mýma očima a velikou láskou ke všemu, co má kola. Ale tehdy jsem to nevěděla.

Docela dlouho to byl jen buclatý uzlíček, který byl většinu času hodně nahlas nešťastný a nenechal mě spát.
Přišlo mi, že ostatní děti křičí, jako když kníká kotě pod polštářem, zatímco jeho pláč mi zněl v uších jako zesílený amplionem.

Měla jsem rozhozená záda, on se chtěl pořád jenom nosit a často mě hodiny nenechal si sednout.
Mámy na kurzech cvičení s dětmi byly skoro o deset let starší a měly úplně jiný svět.
Dětské hřiště kojenec moc neocení a moje kamarádky děti neměly.

Kterou upřímně baví trávit dny drndáním s kočárkem a vymýšlet, jaká kašička by mohla být ještě lepší. Nebavilo mě cvičení pro děti, zpívánky ani srovnávání, kolik které batole vyrostlo a kdo už si umí cucat tři prsty najednou.

Strašně mě to mrzelo. Přesně taková máma jsem chtěla být. Ale nejsem.

Jsem typ člověka, co rád dělá dospělácké věci. Ráda pracuju, ráda se učím, vlastně ráda trochu nestíhám. Že jsme se dneska pohoupali a já uklidila kuchyň mi přišlo jako opravdu žalostný výsledek dne.

Dokonce jsem se přistihla při myšlenkách, které mi přišly jako naprosté zlo:

Moct sedět v kavárně v klidu a na něco se soustředit, nemuset jen poskakovat na okraji židle, abych s miminem okamžitě vyběhla ven, jakmile začne vřeštět.

Chtěla jsem prospat noc, sníst si oběd vsedě nebo si v klidu dojít na záchod, vždyť to jsou ty nejzákladnější věci, co si lze představit! A najednou nešlo nic z toho.

Ostatní mámy se usmívaly nebo si sem tam láskyplně povzdechly, ale já z toho celého světa mateřství chtěla jenom prostě pryč. Svého Filiho jsem milovala, ale...

Chtěla jsem nebýt máma.
Což je to nejhorší, co jsem si dokázala představit. A tak mě dusil pocit viny a selhání, co jsem to za člověka.

Dnes už vím, že jsem na sebe byla zbytečně přísná. Byla jsem na to většinu času sama, bez babiček, muž byl pořád v práci. Kojení mi šlo krásně, ale bylo mi z těch hormonů nepříjemně ve vlastním těle.

Měla jsem pocit, že to nezvládám.

Mnohokrát jsem slyšela, že si musím „užívat každý den, protože ty děti tak rychle vyrostou a tohle období už se nikdy nebude opakovat!‟ Užívat si dny s kojencem jsem neuměla. A nemohla jsem se dočkat, až tohle období skončí a už se nikdy nevrátí.

Protože o těchhle pocitech se nemluví snad ani s nejlepší kamarádkou, tak jsem netušila, že nejsem jediná.