Máma a já: Neshodneme se na výchově

Nikdy nebudu jako moje máma. Věta, kterou jsme si každý řekli snad tisíckrát. Když nás štvalo, že nás honí do úklidu. Když se zlobila, co jsme to zase vyvedli a že jsme si neumyli ruce. Nebo když nám nechtěla dovolit noční pařbu s kamarádkou. Pamatujete si na to?

Počkej, ty to jednou poznáš, říkala zase tisíckrát máma.

A pak se nám narodily děti.
A tenhle tichý hlásek z dětství se ozval znova, na plný pecky: Nebudu taková. Budu svoje dítě vychovávat jinak. Nikdy mu neřeknu…

„Koukej už spát, já už na tebe prostě nemám nervy!“
„To mi snad děláš naschvál.“
„Přestaň. Okamžitě!“

vyletí z nás najednou ty stejné věty, když to dítě celý večer mrčí. A do toho zavolá máma a řekne: „Vidíš, je rozmazlená, já jsem ti to řikala.“

Všechno je nám to strašně líto. A zlobíme se na sebe. I na mámu. Že se pořád naváží do naší výchovy. Bolí nás to.

Jenže… ji možná taky.

Taky je totiž máma

Taky kdysi seděla s malým uzlíčkem v náručí, houpala ho na kolenou, když měl rýmu a bolavý ucho, a bála se o něj.
Taky možná tenkrát pro svoje miminko chtěla to nejlepší a dušovala se, že nebude taková…
A možná taky tajně brečí do polštáře, když se s tím svým 40letým miminkem pohádá.
Je jí to líto.

Ale pak se vidíme příště a zase se chytneme hned mezi dveřmi, když jí to naše „rozcapené“ dítě vletí do chodby v zablácených holinách. Ach jo :( Začarovaný kruh.

Těžko pak v sobě hledáme smířlivé věty, že?

Ale přesto…

Tyhle maminky, co jsou s námi v Nevýchově, se o to pokusily. Napsaly svojí mámě vzkaz. Důvěrný, plný naděje i osobních bolístek. A sdílejí ho tu pro další mámy a táty, co se se svou mámou neshodnou. I pro jejich mamku.

Možná v něm najdete i kus vašeho příběhu. A třeba i odvahu říct jednou svojí mámě...

Budeš se divit, mami, ale já tě chápu
(Vzkaz první)

Ahoj mami.

Víš, chtěla bych ti něco říct.

Dneska jsem totiž měla takovej ten okamžik, kdy máš pocit, že se snad zakřivil časoprostor nebo tak něco. Před očima ti běží normální život, ale všechno jako by se najednou na chviličku zastavilo a tobě v hlavě zazvoní jedno hlasitý CINK!

A já se o něj s tebou chci podělit. Kvůli tobě, kvůli sobě, kvůli Žofce… Kvůli nám všem třem.

„Nechtěla jsi spát, tak teďka nekňuč!“

Zakřičela jsem odpoledne na Žofinku. Válela se úplně vyřízená po zemi v kuchyni a zuřivě si mnula očíčka. Ach jo. Tentokrát jsem s ní v tý postýlce strávila 70 minut. A zas nic. To dítě sice mele z posledního, ale spát prostě nepůjde. Kdyby mohla, vyryje tou svojí hlavičkou do tý matrace díru.

A já musím přece taky někdy uvařit. Obstarat domácnost a tak. Krucinál.

Jak tam tak pobrekávala, už už jsem měla na jazyku nějakou šťavnatou výčitku o tom, jak jsem to spíš já, kdo by tu měl brečet, a ať si tu teda celý odpoledne kňourá, když nechce spát, že ji nosit nebudu... když vtom, BUM!

Viděla jsem nás dvě, mami. Jak si přesně tohle taky děláme. Tyhle výčitky.

Třeba když jsme u tebe, Žofka zas povalí ten květináč a ty přijdeš s tím svým „nechceš jí nic zakazovat, tak se pak nediv, že si z nás dělá dobrej den!“

Nebo když si postěžuju, že na mně teď malá neustále visí, a hned se od tebe dozvím: „Máš, co jsi chtěla. Já jsem tě varovala, ať ji furt nenosíš.“

A já vim, že to myslíš dobře. Bojíš se, že bude Žofka rozmazlená, viď? Že z ní bude nevychovanej spratek a všichni pak budeme akorát nešťastný.

Budeš se divit, ale já tě chápu.
Dneska mi totiž došlo, že já se bojím úplně stejně. Když ti po stošedesátý opakuju, jak jí nemáš dávat bonbony nebo říkat šikulka. Taky mám strach, že něco zkazíme, uděláme nějakou chybu a už nebude cesty zpět.

Ale nebudu ti kecat, mami. Někdy mě to tvoje „já jsem ti to řikala!“ vážně hrozně vytočí. Nevidím v něm totiž snahu slyšet, jak to vidím já. Jen paličatou potřebu mít za každou cenu pravdu.

A to mě fakt bolí.

Jenomže, víš, dneska mi v tý kuchyni došlo…

Vždyť já ti dělám úplně to samý! A Žofce taky.

I já tak často vyčítám. A hlavně, potřebuju mít tu svoji pravdu.

Přitom třeba s tím spaním. Vždyť ona je Žofka často jenom přetažená a prostě jí usnout nejde. Nedělá to naschvál.

Stejně jako ty jí zas nedáváš naschvál bonbony, jen abys mě naštvala.

Ani u mě to není naschvál, mami, že ji neposazuju na nočník. Není to vzdor. Já to s tou výchovou prostě nějak cítím a neumím to jinak. A někdy strašně chci, abys to viděla stejně. Možná proto ti to říkám po stošedesátý. Jako ty mně.