Nástup do školky. Co když tam bude plakat?

Skleněné dveře školky se zabouchly a já se opřela o studenou zeď. Po tváři mi tečou slzy a skoro se nemůžu nadechnout. „Prosím tě, je to jenom školka,“ jako bych slyšela mámu. Jenomže já to neustála.

Tepe mi ve spáncích a řeže mě na hrudi. 

Pořád slyším to: „Nee, mami, nechoď, plosím, mamííí, mamííí,“ které na mě před chviličkou křičela moje tříletá Adinka. 

Už jsem ale fakt musela jít.  

14 dní jsme spolu chodily do školky na adaptační program. A dneska už jsem prostě musela do práce. Říkala jsem jí dopředu, kdy odejdu. Ubezpečila jsem ji, že se vrátím a že na ni pořád budu myslet. Večer jsme spolu připravily kufřík s fotkama a jejíma věcičkama. 

Ale nakonec nic z toho nepomohlo. 

Opírám se o zeď a tlumeně brečím do rukávu. Kolem mě prochází ostatní rodiče. Nechci, aby na mě koukali jako na hysterickou matku.

V duchu se snažím sama sebe přesvědčit, že Adinka má tyhle přechody prostě těžší. A že u babi a dědy taky nejdřív pláče, ale sotva se za mnou zavřou dveře, uklidní se a je úplně v pohodě.

Snad to teď bude stejně. Snad nebude mít pocit, že ji máma zradila. Že jsem ji tam nechala a prostě zdrhla.

Pomalu se odlepuju od školkové zdi. „Nee, mami, nechoď!“ Ach jo. 

Musím jít. Nenávidím to, ale musím, holčičko moje zlatá. Ale slibuju, za chviličku jsem zpátky. A budem zase spolu, jo? 

Možná tenhle školkový scénář taky dobře znáte?

Nebo se ho možná zatím jenom bojíte. 

A možná, že by vám pomohlo se na nástup do školky kouknout ještě z jiného úhlu pohledu. 

Jestli ano, pojďte se teď se mnou vydat kousíček dál za příběh.