Jak s dětmi ukočírovat sladkosti
(aniž by pak potají vyjídaly cukřenku)
Jde to. Koukněte na 4 kroky k tomu, aby si děti nevydupávaly sladké
a rodiče si mohli oddychnout
Máte doma chronického mlsala, co by nejradši obědval čokoládu a večeřel gumové medvídky? Pak to možná taky znáte. Z nakupování se s příchodem k pokladně rázem stává přetahovaná o každý bonbon: „Mámííí, jen jedny kyselý žížalkyyy!“ A vy jen tiše vraštíte čelo a jste z toho už trochu na prášky...
Kdybychom ho se sladkým vůbec nehlídali, tak se naprosto utrhne z řetězu. Vždyť jsou mu teprve 3 (5 nebo 8), ještě nemůže chápat ty důsledky! Po sladkém se tloustne, doktorky hubujou kvůli budoucí cukrovce, děti ve škole by ho šikanovaly… a ještě k tomu ty zkažený zuby!
A tak ho před sladkostmi ochraňujeme. Hlídáme ho jako ostříž. („Už můžeš jen poslední díleček čokolády, jo, Honzí?“)
Anebo hrozíme vrtáním zoubků.
Nebo aspoň nezdravé mlsy od babiček schováváme na nejvyšší poličku. A dostávají příděly jen za odměnu nebo za prázdný talíř.
Uff. Jednoho to vyčerpá, pořád to řešit a hlídat
A navíc to celé nemusí vůbec dopadnout tak, jak jsme chtěli.
Nešlo by to s dětmi a sladkostmi vymyslet přece ještě jinak, říkáte si?
Mám doma 2letého Filiho a sama dost ujíždím na sladkém. Ale zároveň vím, že gumoví hadi prostě nejsou to pravé ořechové místo oběda. Myslela jsem si, že to nemusím moc řešit, zatím je maličký a stačí mu pytlíkem bonbonů nemávat přímo před nosem.
Až jsem jednou u kafe vyslechla:
Příběh, ze kterého mi málem zaskočil bonbon
Příběh mámy Terezy, který mi otevřel oči. A já jsem si uvědomila, o co u hlídání sladkostí jde. Jde totiž o daleko víc než jen o to, jestli se do nich vejde oběd:
„Nedávno jsem sledovala mamku se ségrou, jak učí mýho synovce zodpovědnosti, aby nejedl tolik sladkostí. Z každého pytlíku bonbonů mu třeba půlku odsypou a vysvětlují mu, že toho v krámě začali asi dávat do pytlíku málo. Nebo že asi začali dělat menší balení.
A já si najednou vzpomněla, že mi to mamka dělala stejně, když jsem byla malá! Fungovalo to jen do momentu, kdy jsem začala sama rozhodovat o tom, kolik a kdy sním. A když jsem byla v pubertě, najednou mi nikdo to dávkování neřídil.
Najednou jsem si mohla kupovat pytlíky bonbonů a jíst je hezky celý, na posezení. A výsledek? Nakynula jsem do obřích rozměrů.
A musela jsem to pak dlouho a složitě řešit. A dneska, když přemýšlím, co jím, kolik a s jakým pocitem, tak teprve teď mám dojem, že jsem konečně přijala zodpovědnost za svoje tělo a zdraví. Do tý doby to řídili jiní a já je poslouchala.”
Tohle když jsem slyšela, tak mi zatrnulo (a málem mi zaskočila ta sladká mandle obalená v kakau, co ji dávají ke kafi :)). Najednou se mi vybavily vzpomínky z dětství. Zažila jsem to totiž taky:
Sladkosti v dětství pořád někdo řešil za mě – a ne SE MNOU
Taky mi nikdo moc nepomohl najít si vlastní vztah k jídlu, stejně jako Tereze a jejímu synovci. Nešlo tady ve skutečnosti o žádnou opravdovou zodpovědnost, odsypávání bonbonů byly obyčejné zkrácené příděly.
Nikdo jim nepomohl přirozeně zjistit, kolik a co je pro ně dobrý.
I když to všechno máma s babičkou myslely dobře.
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.