Jak pomoct dětem k odvaze, když se něčeho bojí a netroufají si

„No tak neboj, sklouzni se. Pojeď, chytám tě. Hele kluk, jak jede, vidíš? Nic to není. Seš chlapák přece, pojeď, to dáš,“ hecuje v dobrém tatínek kloučka na hřišti. Ale klouček nejede. „Já nechcu, já se bojím,“ rozbrečí se. Vstává z klouzačky a leze dolů. Vzdal to.

„No ták, zkus to, nebuď poseroutka,“ zkouší to ještě táta, aby mu pomohl překonat strach. A pak se k nim přitočí asi 5letá holčička a povídá: „Já se nebojím, já už jsem velká. Velký nejsou poseroutky, že jo,“ a maže na klouzačku.

Velký nejsou poseroutky? Omyl

Zkoušíte to podobně, když se váš brouček bojí na klouzačku, do bazénu, na kolo nebo na lyže, anebo třeba dojít si sám k okýnku pro zmrzlinu? Vždyť už jsi přece veliká holka, to zvládneš, hele, nic to není, neboj. Takovej velkej kluk, velký chlapi to zvládnou, tak pojď, jdem na to, nejsi přece žádný mejdlo.

Jestli jo, snažíte se je tím asi podpořit, vlastně jim pomoct, že?

Tak pojďte mrknout, proč jim tyhle hecovací strategie typu „to zvládneš, už jsi veliká“ někdy vůbec nepomáhají. Naopak, často je tlačí čím dál víc do kouta. A mimo to jim ukládají do hlavy jeden omyl o tom, co znamená být velký.

Proč tohle hecování nepomáhá

Viděno logicky, když dítě sjede po klouzajdě, nic se mu nestane. Vážně se není čeho bát. Není důvod vyvádět. Jenže měli jste někdy z něčeho strach?

Třeba – znáte ten pocit, když vás děti hecují na tobogán, mamííí, pojeď, nic to není, hele, a vy se díváte nahoru a klepou se vám kolena jen z toho pomyšlení, že byste tam vylezli, natož se sklouzli? Ale ono to fakt nic není, nebojte, nic se vám nestane, podívejte kluka, jak jede, jste přece velký, ne? ;)

Co? Dáte to?

Tobogán je samozřejmě jen příklad, jestli je to pro vás brnkačka, představte si místo něj třeba seskok s padákem nebo výstup někam do výšky, cokoli, co je těžké pro vás.

Stojíte tam a cítíte, jak se vám stahuje břicho. Váháte. Zvednete nohu, že teda jo, ale pak se zas kouknete nahoru a ztěžknou vám nohy. Sbíráte odhodlání. Ale někde ve vás je pořád malá dušička. A někdo do vás bez ustání hučí – pojeď, polez, skoč, pojď, zkus to, nic to není, ty to přece zvládneš, taková velká holka, takovej velkej kluk. No taak! Nebuď poseroutka! No prosim tě! Šup!

Nemáte chuť zacpat si uši? A nevypadne z vás nakonec něco jako Nejdu ti řikám! Dej už mi s tim pokoj konečně!?

A stejně zareaguje mnohdy i dítě. I když neřekne od plic dej mi s tím pokoj!, sekne se.

A když k tomu rodič, vyčerpaný vším tím marným ukecáváním, navrch přidá ještě nějakou naštvanou strategii typu „ukážu ti, jak jsi hrozný“, pěkně tím dítěti zatopí. Přitom ho chtěl jenom povzbudit.

A víte, které to jsou? Ty naštvané strategie, co vlastně říkají dítěti, jaké je hrozné? Asi nejčastější jsou tyhle čtyři:

4 strategie, které radši zahodit

1) Nálepkování: No ty seš teda strašpytel. Tak polez dolů, ty náš poseroutko. Teeda, ty jsi mimino.

2) Srovnávání s ostatními: Podívej holčička, jak to umí. Koukej chlapeček, ten vůbec nepláče. Všechny děti se kloužou, vidíš?

3) Vyčítání: Tak to jsme nemuseli to plavání platit, když pak ani pořádně nevlezeš do vody. Takovejch peněz…

4) Vyhrožování: Tak jestli to teď nesjedeš, tak příště si to rozmyslim, abysme jeli na hory. Tak když si tu zmrzlinu nepůjdeš koupit sama, taková velká holka, tak teda žádná nebude.

Znáte je? Tyhle vydírací rodičovské strategie?

Jasně, rodiče to tak většinou nemyslí. Tak rádi by dítě povzbudili, aby to zvládlo a mělo ze sebe radost, že to dokáže... že jo?

Ale víte, všechny tyhle věty by měly patřit někam na seznam „nepovolených rodičovských zásahů“. Protože podívejte, kdyby vám někdo řekl, když nezvládnete ten tobogán, nebo sjezdovku, nebo seskok, cokoli:

No ty seš posera. Koukni Pepa, jak to pěkně zvládl, ten je odvážnej, a ne jako ty. Zbytečně jsme za to utratili peníze. A ty tu teď stojíš a děláš scény, ani to nezkusíš. Tak příště žádný hory. 

Nepříjemný, co?
A možná vás Pepa pěkně s*ere, když vám ho takhle předhazují. (Odpusťte ten výraz, ale docela sedí, ne?)

Navíc, když vám tohle řekne někdo blízký, koho máte rádi?
Neraní vás to?

Víte, není žádný důvod se domnívat, že děti to nezabolí úplně stejně.

Takže kudy na to, když je chcete podpořit?