Pozor jak o nich mluvíte, slyší vás!

Vyrážíme na rodinný oběd a jedeme ještě pro kamarády. Čekáme u domu. Podruhý zvoníme. V tom se otevřou dveře a tam stojí moje malá kamarádka. Oči rozzářené. Kudrnaté vlásky všemi směry a svou zatím speciální řečí křičí:

„Edemééé, Kašino, edemééé!“

Srdce mi poskočí z té její radosti. Sedám si k ní na bobek, ale ta nečekaná blízkost způsobí, že se zarazí a udělá krok zpátky. Opatrně se schová tátovi za nohu. 

Jasně, těší se na výlet, těšila se na Kašinu, ale teď je toho najednou nějak moc. Moc cizích lidí. I moc okolností, které musí pojmout. Sedím dál na bobku a tím nejklidnějším hlasem, kterým dokážu :) říkám: 

„Jedeme. Už jsem se na Tebe těšila, Martinko. Dáme si něco dobrýho, jo?“

Znovu jí v očích zahraje plamínek, ale pro jistotu se pořád drží tátovy nohy. 

No vždyť jo, princezno, žádný spěch, říkám jí v duchu. Dlouho jsme se neviděly. Správně vyčkáváš a hledáš, kde spolu můžeme znovu navázat. Není samozřejmost být si blízko.

„Ona se hrozně stydí, nemysli si. Je strašně stydlivá. Vůbec se nejde kamarádit. Ani, když jsme na hřišti,“ pronese najednou zničehonic táta. A v jejích očích něco nenápadně posmutní.

Možná proto, že si to bere za své

Táta je její miláček a každé jeho slovo pro ni má určitě váhu zlata. 

Možná neví, co si počít s tou informací, která na ni nalepila nepříjemnou nálepku “stydlivá holka”. A hledá v sobě, jak se k ní postavit. 

A možná – snažím se zahlídnout v tom jejím posmutnělém pohledu – se stydí. Někde úplně vzadu, jako by se prala s pocitem selhání. 

Protože najednou je ta stydlivá. Nekamarádí se. A tátovi? Tomu se to určitě nelíbí. Má to slyšet v hlase. Asi i proto to tetě Kašině říká. 

I když jasně, my dospěláci přece dávno víme, že to nemyslí zle. Má ji nade vše rád a možná jí chce dokonce podpořit, aby se tolik nestyděla a nebála… Jenže ta maličká? 

Nadechuju se.