Mámo, táto, já se tu s vámi bojím!

Chovají se přece někdy jako mimozemšťani, že? Někdy zas jako monstra, neřízené střely… (Nebo jak ještě? Co byste řekli o svých dětech Vy?) A mnohdy to dokonce vypadá, že nejsou vůbec normální. Však to průběžně testujeme tou známou rodičovskou otázkou: „Seš ty normální!?“

Upřímně řečeno, když nás tak celé dny poslouchají, ani se jim nedivím. Zas a znova mě napadá, že si za to všechno, co nám ve výchově nefunguje a v čem jsou naše děti „nemožné“, můžeme sami. Možná mě s tímhle názorem chcete poslat do háje. Fajn, tak to jen o pár minut odložte a nechte se teď na okamžik pozvat do světa dětí.

Tohle povídání je o tom, jak některé naše dobře míněné přístupy můžou dítě úplně zmást. A donutit ho, aby před námi bylo ostražité. (Mimochodem, taky ho naučit přesně to, co nám v dospělosti ztrpčuje život. Třeba mít strach mluvit se šéfem na rovinu o zvýšení platu. Nebo nedůvěřovat svému partnerovi. To jenom namátkou, netvrdím, že je zrovna tohle Váš příběh).

Ukážu Vám dvě „běžné“ situace s dětmi. Pro mě dva velké zážitky. Momenty, kdy v nás dítě ztrácí důvěru. Situace, ve kterých si pod sebou podřezáváme rodičovskou větev pro všechny další společné okamžiky. Především ale tyhle naše přístupy podřezávají větev dětem. Tu, která roste na stromě šťastného života. Jak totiž získat základní důvěru ke světu a uspět v něm, když...