Fullservis máma.
Jste to vy?

Vyjíždíme na hory a za první zatáčkou se ozve: „Tatííí, a kdy tam budem?“ Druhý hlásek se okamžitě přidá: „Já se nudííím, mamííí, budeme počítat auta?“ No, tak to bylo rychlý. Čeká nás pět hodin jízdy a děti se nudí už za barákem

„Nechte mamku chvíli vydechnout"

Zkuste se zabavit samy. Nakládali jsme věci do auta snad hodinu. Potřebujeme si koupit kafe a trochu se připravit na cestu.“

Úlevně se na něj usměju.

Na zadních sedačkách ale zavládne hlasitý, skoro až panovačný nesouhlas: „Ne, mamííí, ty si s náma musíš hrát! Jooo! Musíš! My se nudíme.“

No jo, jsou naučený…

Muž se znovu nadechne, já spolknu svoje „Tak jo!“ a čekám, co bude.

„Tak holt něco vymyslete, aspoň než dojedeme do Tábora. Víte, jak je tam ta velká křižovatka. A pak budeme něco hrát dohromady, platí?“

Jeho tón ty dvě malé lumpice přesvědčí. Starší si začne kreslit. Mladší zřejmě počítá bílé Audiny, jako vždycky, každopádně mlčí :)

Pohladím muže po ruce a na moment zavřu oči.

Chci se aspoň na chvíli oprostit od toho blázince posledních dní, kdy jsme nakupovali, chystali, balili, a nakonec stejně určitě něco zapomněli. 🙃🙂

Miluju dovolený. Ale někdy mám pocit, že bych po každý z nich potřebovala ještě další, abych se trochu vzpamatovala.

Jasně, vím, že si to dělám tak trochu sama.

Jsem totiž fullservis máma. Víte, co myslím? 

Vždycky navařeno, nachystáno, vymyšlený program. Nikdo jiný vlastně nic nemusí. Když je něco potřeba, přiskočím, vyřeším. Hlavně ať je pohoda a klid.

Děti spokojené. Muž taky. Ale já? 

A teď tu sedím v autě. S těmi, co mám nejradši, čekají mě vytoužené Alpy, a já úplně nepochopitelně cítím, jak mě začíná tlačit tady na hrudi.

Špatně se mi dýchá.

Ne, že bych to o sobě nevěděla, že furt jedu na dluh a „JÁ“ je pro mě skoro sprosté slovo. Jenže teď, jak tady sedím v tom uzavřeném prostoru a není kam utéct, tlačí to na mě víc a víc.

V  hlavě se mi vynořují okamžiky, kdy jsem jela, jela, myslela na ostatní a na sebe vůbec…

Třeba teď o Vánocích. Přetáhla jsem se, jen aby bylo doma všechno voňavý a načinčaný, a pak jsem o Štědrý den skončila na antibiotikách. Ani jsem nestačila vnímat nějaký kouzlo.

Nebo když přijela ségra s maličkým, lítala jsem kolem všech, dělám to ráda, ale večer mi tak třeštila hlava.

Anebo jak jsem se minule chytla s mužem, když přišel z tenisu. Přitom je zlatej a přeju mu to. Jenom já si prostě na sebe ten čas neudělám. A pak jsem na něj protivná.

No a konečně i dneska ráno, kdy se všichni v klidu nasnídali, jenom já ještě honem uklízela, zametala, čistila boty, a teď je mi blbě od prázdného žaludku.

Nepatrné situace a přehlédnutelné momenty, kdy jsem sama na sebe kašlala a jela v módu „já to zvládnu“. Kolik jich bylo? Stovky? Tisíce? Všechny se teď pomalu skládají do pocitu, který snad vyplňuje celé auto a doléhá na mě jako těžká deka. „Ne, nezvládnu to, už nemůžu,“ říká ten pocit. A já se v tom ztěžklém vzduchu nemůžu už ani nadechnout.

Koupu se v tom a chce se mi brečet

Pláčem stoprocentní mámy, na kterou volá její vyčerpané já. Mámy, která se tolik chce postarat a vyhovět, až nakonec zapomene, že sama taky existuje.

Nebo už ani neexistuje? Jen slouží?

Přes zavřený oči cítím, jak mi do výstřihu stéká slza.

„Ale no ták, vzpamatuj se,“ říká ta stoprocentní ve mně.

Ale ta utahaná tiše pláče a nemůže to zastavit.

„Mamííí, Táábor, jdeme hrát na auta??“ vytrhne mě z těžkých myšlenek Anežka.

„Jooo, jooo, hrajem!“ přidává se okamžitě Týna.

Neotvírám oči. Ještě ne, holky. Cokoliv bych teď řekla, bylo by asi ublížený. Ještě potřebuju čas.

„Jsme v Táboře,“ říká muž, „ale maminka asi usnula. Tak jí ještě necháme chvilku. Co jste hrály doteďka?“

„Já drnkačku! Já jsem počítala!“ bzučí dva dětské hlasy přes sebe a já se jen snažím dýchat.

Děkuju za ty cenný vteřiny.

„Ale já už chci hrát s mamkou!“ napůl prosí a napůl rozkazuje Anežka.

Tak jo. Ve vteřině se rozhoduju

Tahle dovolená nedopadne jako všechny ostatní. Už nebudu jen neviditelný posluhovač a animátor. Zkusím trochu myslet i na sebe. A nevyjdu z toho zase jako utahaná mula.

„Ne, zlato. Já ještě potřebuju chvíli. Zabalily jste si spoustu hraček. Určitě tam najdeš něco fajn, co tě ještě chvíli zabaví. Nebo hrajte na auta s Týnkou,“ pronáším nahlas.

A už v tom není výčitka. Nakonec, děti nemůžou za to, co jsem je sama naučila. Ale možná ta honička ráno před odjezdem byla moje poslední kapka.

„Můžeme, prosím, zastavit na to kafe? Dala bych si dvojitý bez mlíka. A nějakej dobrej koláč,“ otáčím se na muže. Přikývne. Cítím, jak ten tlak na srdci nepatrně polevil.

Tak jo, fullservis matko. Tohle je dobrý začátek. A první krůček. Možná ještě uděláš sto dalších zpátky, není tak snadné měnit vyběhané cestičky. Ale to nevadí. Už víš, že takhle to dál nechceš. Cítíš to, viď.

A vlastně ani dál nechceš dětem předávat tenhle model. Že máma je tu holka pro všechno. Vždycky pěkně připravená splnit dětská přání a zapomenout, že sama má taky nějaké potřeby.

Tak snad ti tahle dovča vyjde. A dětem taky, s odpočatou maminkou.

(podle příběhu, který někdy žije každá z nás)

Poznala ses v něm taky? 

Je hrozně jednoduché do něj zapadnout a nechat se vláčet. Ale je taky možné z toho pomaloučku vystoupit. Jestli bys ráda a nevíš jak, v Nevýchově tě moc rádi podpoříme. Jde nám totiž o děti, stejně jako o mámy a táty. Koukni, co můžeš pro sebe a svoji pohodu najít u nás dál.