Co umí 3leté dítě:
Talent, který jsem objevila až díky viróze

A proč vám o tom píšu? Bude to znít asi divně, ale ten náš týden s virózou, který na začátku vypadal jako peklo – znáte to, když ležíte s horečkou a nemáte hlídání – mi nakonec ohromně prospěl.Uvědomila jsem si totiž, že možná dělám spoustu věcí zbytečně. A s úžasem jsem objevila, co ta moje malá umí. A nemyslím tím jenom všechny ty věci, co má umět 3leté dítě, rozeznat barvy a obout si botičky.

Dokáže něco úžasného. A já jsem si toho za běžného provozu, kdy se ji pořád snažím dirigovat, obstarat a zabavit, skoro nevšimla.

Jedna věc mě dostala hned první večer.

Umí to jednoduše

Ležím s horečkou v posteli a Jája přijde, že potřebuje pohádku.
„Víš, já to asi dneska nezvládnu, jsem strašně unavená,“ říkám jí popravdě a je to asi tak nejvíc, co dokážu souvisle říct. Pohádku vážně nedám.

„Ale já potřebuju.“
„Fakt nemůžu, není mi dobře. Šlo by to dneska bez pohádky?“
„Nešlo.“
Tak to teda nevím.
„Uplně uplně malinkatou, mami.“

Představuju si uplně uplně malinkatou. Hm, asi O koblížkovi. To je ta nejkratší, co znám. Chvíli přemýšlím, jestli bych ji přece jen nezvládla, protože je mi líto, že jsme dneska spolu moc nebyly.

Nezvládnu to. Ale ona to vymyslí

„Asi to nezvládnu, Jájo, poraď mi,“ vypadne ze mě v horečce.
Normálně bych jí asi řekla, že pohádka prostě nebude, že teď to nejde. Nebo bych se možná překonala a polomrtvá jednu odvyprávěla.

Ale Jája najednou povídá: „Tak řekni krteček, mami.“
„Cože?“
„Řekni krteček.“
„Krteček,“ říkám.
„Děkuju, mami.“
Pak se jde zachumlat do peřiny, chvíli si mluví pro sebe a nakonec usne.

Cože? Nechápu. Tak ta nejkratší byla krteček? To by mě ve snu nenapadlo. Vybírala jsem z toho, co znám, Perníkovou chaloupku, Kohoutka a slepičku… A ona prostě krteček. Ta má teda nápady. Ještě že jsem v bezvědomí plácla: „Jájo, poraď mi,“ a nezačala hned tu O koblížkovi.

Umí si poradit

Druhý den to nebylo o moc lepší. Svlíknout si pyžamo byl pro mě výkon jako uběhnout půlmaraton. Natož oblíknout Jáju. Teda oblíká se už skoro sama, ale musím jí připravit oblečení a pomoct aspoň ponožky.

„Jájinko, víš, co? Zůstanem dneska ještě v pyžamku. Jsem nemocná, víš. Pustím ti jednu pohádku, jo?“ řekla jsem jí. No co, oblíknem se za chvíli. Pouštím šmouly a pak ještě na minutku klimbnu na gauči. Nemám sílu něco řešit.

Když otevřu oči, Jája nikde.
„Jájo?“
Přiťapká z ložnice.
„Ponožky, mami, hele,“ ukazuje. Má je normálně oblečený. A tričko a leginy taky.
„Kde jsi vzala oblečení?“ divím se.
„Ve kšíni.“
„Vždyť tam nedošáhneš.“
„Vezmula jsem si stupínek.“
„Ten z koupelny?“
„Jo, mami.“

Takže ona ty ponožky umí. A dobře ví, kde má jaké oblečení. Vzala si to z té hromádky na doma.

Když ji nehoním, najednou to dělá sama

Ještě třetí den jsem měla přes 38. A Jája, sotva se vzbudila, hlásila: „Oblíknu se, mami.“

Možná náhoda. Ale jindy jsem ji do toho vždycky musela honit.

„Tak já ti pomůžu, chceš?“
„Ne, mami, sama. Ponožky umim, hele.“

Ona snad vyrostla. Za ty dva dny, kdy jsem jí s ničím moc nemohla pomoct. Čím míň jsem mohla zasahovat, tím byla samostatnější.

Umí to po svém

Odpoledne konečně trochu lepší. Už si spolu můžeme kreslit. Ale ještě tomu teda nedávám to, co vždycky. Nemám sílu jí trpělivě ukazovat, jak se kreslí autíčko a domeček. Dneska chce po mně žirafu.

„Tu neumím, Jájo.“
Jindy bych se asi snažila víc. Ale dneska mi to fakt nejde, pořád jsem trochu mimo.

„Takhle, mami,“ nakreslí na papír šišaté kolečko.
„A kde je žirafa?“
„Tam,“ ukazuje dovnitř kolečka, „není vidět.“

Možná prkotina. Ale zase si poradila po svém. Ona si prostě vždycky nějak poradí, když se jí do toho nemontuju, napadlo mě. Jasně, jídlo by si sama neuvařila a se spoustu věcí ještě potřebuje pomoct. Ale stejně, překvapila mě.

Vždycky má řešení

Čtvrtý den jsem už bez teploty, ale vrazilo se mi to do zad. Šourám se po bytě, oběd dáme, hraní taky, ale pekelně to bolí. Po obědě se zase spolu natáhnem. Jája většinou ještě chodí v poledne spát, tak ať chvíli usne. A já se trochu zmátořím.

Přitulí se ke mně a ptá se:
„Tady bolí, mami?“
„Jo, tady,“ sahám si na záda.

Najednou vstane a začne se vlnit po obýváku. Jindy bych ji hnala zpátky na gauč, že teď se odpočívá, a snažila bych se ji uspat. Ať není odpoledne protivná. Ale nechce se mi vůbec nic řešit, s tou virózou. Tak ji chvíli nechávám a čekám, co bude. Co vymýšlí?

Ještě tak minutu tančí, pak se zastaví a říká:
„Jsi šťastná, mami?“

Tak to mě zas dostala. Kde to vzala?

„Jsem, Jájinko.“

Usměje se, pak se ke mně natáhne zpátky, hladí mě po zádech a nakonec usne. Jako kdyby tušila, že mi to pomůže. Ta je dneska fakt zlatá.

A nechtěla mi tím tanečkem pofoukat ty moje bolavý záda? napadne mě.

Ona tu tříletou prohlídku zvládne

Myslela jsem, že si chvíli zdřímnu s ní, když teda usnula. Ale nakonec nespím. Dívám se na Jáju a jsem z ní naměkko. Jak se mě zeptala: „Jsi šťastná, mami?“

Chvíli přemýšlím.
Jo, teď fakt jsem. Šťastná, že jsem si uvědomila, co umíš, beruško moje.

To je zvláštní, najednou mi přijde úsměvný, jak jsem se minulý týden bála, jestli zvládneme tu tříletou prohlídku. Protože si pořád trochu pleteš modrou a zelenou barvu. A protože možná nepozdravíš, až tam přijdem, a budem vypadat, že nic neumíš. A protože ještě ani nezvládneš nakreslit čáru.

A ty přitom umíš žirafu. Neviditelnou :)

Málem jsem si toho nevšimla

Bez tý horečky, která mě donutila se zastavit, bych to ani nezjistila, viď. Tak promiň, že jsem o tobě pochybovala, holčičko.

Víš, teď mě napadá, já tím vlastně pochybuju o sobě. Bojím se, že když u paní doktorky popleteš ty barvy, bude to vypadat, že se ti dost nevěnuju. Že jsme něco zanedbali. Ještě ke všemu máš pořád plínu na noc. Tříleťák.

A tak tě každý večer přemlouvám na ten nočník a modlím se, ať už je ráno konečně plína suchá. Vlastně, stydím se za to, víš. Že jsem to nezvládla. Že neděláš, co máš.

A když se večer před spaním nevyčůráš a říkáš – nemůžu, mami – tlačím na tebe jak blázen. Ne, Jáji, hačej, ještě to zkus. Zatlač. Určitě to půjde.

A ty mi pak řekneš „krteček“, když nemůžu já.
To byla teda lekce.

Nejlepší bude si to napsat

Za pár dní jsem se z virózy dostala a začaly jsme normálně fungovat. Ale pořád jsem na to musela myslet. Vlastně mě trochu hryzalo svědomí. Jak moc jsem předtím řešila, co všechno neděláš a neumíš, Jáji. A co by 3leté dítě asi už mělo umět.

Dívala jsem se na to, co ti nejde. A některých věcí jsem si kvůli tomu vůbec nevšimla. A tak mě napadlo, že si je napíšu. Abych na ně už nezapomněla.

Sedla jsem a začala psát:

Co všechno dokážeš

• Vymyslet nejkratší pohádku na světě.
• Mít se mnou soucit, když nemůžu.
• Sama se oblíknout. I bez toho, že ti pořád musím opravovat ponožky. Tak jsou holt trochu šejdrem, no.
• Nakreslit cokoliv, i žirafu.
• Vymyslet úplně geniální řešení. Na to máš teda mimořádný talent.
• Poradit si, když něco nejde. Třeba abys došáhla do skříně.
• Vybrat si oblečení.
• Zatančit pro mámu.
• Přitulit se, když mě něco bolí.
• Pohladit moje bolavý místečko.
• A pak se zeptat: „Jsi šťastná, mami?“

Jsem.

A rozhodla jsem se, že si tenhle boží seznam pověsím na ledničku. Abych ho měla pořád na očích. Až mě zas bude štvát, že nám něco nejde, abych si vzpomněla, jak jsi báječná.

...

Sepište si ho taky, mámo, táto

Jestli jste dočetli až sem. Víte, tolikrát máme pocit, že se nic nedaří. A v hlavě si píšeme seznamy toho všeho, co nejde. Co všechno naše dítě nedělá. Neumí. Nezvládá. Nechce. Znáte to?

A pak na něj přes tyhle seznamy koukáme a vidíme, že je to s ním prostě hrůza. A ono kolikrát jo.

Jenomže když se zkusíme na moment zastavit a otočit pohled. Na moment zapomenout na to, co nejde (i když je toho moc). A dívat se chvíli jen na to, co všechno mu jde, co umí, co dokáže...

… něco se změní.

Zkuste si to :), sedněte a pište:

V čem je to MOJE dítě báječné?

Možná to pak bude váš nejmilejší vzkaz na ledničce. Který vás podrží, až bude nejhůř. Uvidíte.