Zuzana Mladší syn začal ve školce kousat jiné děti. Už jsem nevěděla, jak to řešit. Poprvé, když kousnul, tak jsem mu v klidu vysvětlila, že to děti bolí, a snažila jsem se z něj dostat důvod, proč ty děti kouše, ale nic. Odpověď byla opravdu NIC. Ve školce mi situaci popsali fakt bledě, kousnul do ruky chlapečka, který ho předběhnul cestou z vycházky u schodů. O týden později kousnul podruhé, holčičku.

Věřila jsem, že za kousáním je důvod, ale u nás byl problém, že mi ho ještě neuměl říct. Když jsem se ho sama ptala a povídali jsme si, tak vše odkýval a se vším souhlasil. Rozhodla jsem se to vyzkoušet ještě tak, jak jste mi poradili, když jsem vám o tom napsala. A dopadlo to naprosto skvěle. :)

Já si se synem promluvila (spíš to byl monolog, ještě neumí o všem mluvit). Dost jsem před tím v sobě rozebrala chvíle, kdy kouše, a našla v tom důvod. Na začátku mého rozhovoru s ním jsem mu řekla, že chápu, proč to dělá, a dala jsem mu pár návrhů na to, jak to dělat jinak.

Těch důvodu kousání měl několik, třeba chtěl být první v řadě, tak kousnul kluka před ním, ať uhne. Nebo si bránil hračky. Ještě právě neumí skvěle mluvit a z obavy, že by mu děti nerozuměly a zdržoval by se zdlouhavým vysvětlováním, prostě kousnul. Bylo to pro něj rychlejší.

Naučili jsme se spolu pár větiček, které zvládne říct. Od té doby žádný problém. I ve školce mi řekli, že vidí změnu. Dokonce u obou mých kluků. Že se dá s nimi krásně mluvit, mají větší představivost a jsou víc uvolnění. Krásně spolupracují. Vidím, jak malýma krůčkama Nevýchova funguje :) A kluk mluví čím dál víc. Snad moje zkušenost pomůže i dalším maminkám!

Kateřina Byly jsme s kamarádkami na hřišti. Kamarádky holčička (15m) začala házet kamínky po dětech. Maminka jí začala brát kamínky z ruky, že se to nedělá, házet po dětech, že jim může ublížit, pak ji táhla z kamínků pryč... ke scéně nebylo daleko.

Tak jsem se jí zeptala, jestli něco můžu zkusit.
„Víš, Eli, já mám strach, když takhle házíš těma kamínkama, že můžeš ostatním dětem ublížit, a není mi v tom fajn. Co třeba kdybys je házela na druhou stranu, mimo ty děti?“

Holčička úplně v klidu házela kamínky jiným směrem. Kamarádka se na mě pak otočila a řiká: „Díky, to já bych nedokázala.“

A já říkám díky, Nevýchovo! Člověk ten dětský svět najednou vnímá úplně jinak.

Lenka Mému synovi je 11 měsíců. Hodně rád štípal a kousal. Přišlo mu to jako prima hra. Bránila jsem se a říkala mu: „To ti nemůžu dovolit, to mě bolí.“ Někdy jsem mu nabídla něco jiného na kousání (chleba, křupku nebo kousátko), nebo přerušila hru s tím, že si nenechám ubližovat. Moc se nám to zlepšilo – zjistil, kdy je okusování sranda a kdy už ne.

Markéta Nedávno jsem řešila synovy (necelé 3r) útoky na dcerku (skoro 3m). Byla jsem z toho zoufalá, unavená, vyčerpaná a docházelo to až k tomu, že jsem křičela. A pak mi to došlo. Od jejího narození jsme byli na jehličkách, kdykoliv se k ní přiblížil! Hned jsme u něj stáli, jen aby jí nic neprovedl, je přece tak malá a křehká… a jemu vadila ta nedůvěra. Takže vlastně naplňoval naše obavy.

Došlo mi to teď v pondělí, takže jsem změnila přístup a když k ní přišel, jen jsem mu řekla: “Věřim ti.” A takovou něhu, s jakou k ní přistupoval, jsem ještě nezažila. Úplně mě to dostalo! Celé dva dny jsem neřešila jediný útok na dceru, prostě jsme si užili dva pohodové dny! Sice jsem pořád poblíž, ale pokaždé se na něj usměju, řeknu mu “věřím ti” a vše je v pohodě.

A včera večer, když už malá spala a já ještě uspávala Matyho, tak chtěl k ní. Říkám mu, že Anička už spí - a odpověděl mi: Nejdu vzbudit, jen podívat. A naklonil se k ní, pohladil po líčku a dal jí dvě pusy… jednu na tvář a druhou do vlásků.. a pak se přitulil ke mně.

Díky, Nevýchovo!

Monika Díky Nevýchově už si ani nevzpomenu, kdy mě syn plácnul naposledy. Jsem více ukotvená sama v sobě a nezamotávám se do jeho emočních výlevů. Prostě jsem pochopila, že to jsou jeho emoce a já jsem tu proto, abych mu byla oporou, pokud to bude potřebovat. Když se syn potřebuje vyplakat či vyvztekat, je to nyní jen otázka pár vteřin. Prostě si tím projde a jdeme dál.

Aneta Drahá Nevýchovo, chtěla bych se s vámi podělit a poděkovat. Abych byla stručná: já jsem byla rodič policajt. 100%. Prostě moje věta začínala vždy "nesmíš, nedělej", atd.

Můj syn ač má 15 měsíců - z ničeho nic jsem si říkala - mě začal bít. Už jsem nevěděla, jak na něj. Byly noci, kdy jsem plakala a říkala si, toto prostě nedám. Došlo to do stadia, kdy vzal ovladač a přes nos mě silně uhodil, protože jsem opět něco zakázala. Tam nastal zlom, kdy jsem se musela zamyslet.

Díky tvému videu jsem se propracovala no... propracovávám. Prostě to chtělo jen domluvit se na všem. I když jsem si myslela, že roční dítko prd rozumí, tak to jsem teda byla dost vedle.

Když mě takhle chtěl znova uhodit, chytla jsem ručičku a podívala se do očí a řekla: maminku to bolí, lásko. Já vám garantuji, že se můj syn pozastavil, otočil se a dál si hrál s kostkama, které měl rozdělané.

Vím, proč jsem byla policajt, prostě jsem se pořád bála, aby si neublížil. Ale všechen problém byl v komunikaci.