Klaudia Před Nevýchovou jsem se cítila ztraceně. Nebyla jsem si jistá, kterou cestou chci jít a kam chci vlastně vést svého syna. Neměla jsme moc podporu okolí a neuměla jsem si o ni říct. Situace byla velmi nová a já se neměla koho ptát, na koho se naladit, a rady, které přicházely, byly na houby. Synek nespal a já zjistila, že i já mám hranici, kde pro únavu nejsem schopná fungovat.

Díky Nevýchově jsem přišla jsem na to, že se musím naladit na sebe, na syna, na partnera. Pozorovat, poslouchat, mluvit. Pomohla mi si uvědomit, že mám právo na vlastní hranice. Učím se vyjádřit své potřeby a naslouchat potřebám druhých. Učím se hledat řešení, která vyhovují všem. Pochopila jsem, že nemám patent na rozum a že nemusí být po mém. Pochopila jsem ale i, že nikdo jiný ten patent nemá a že pohodu vytváříme společně, že mi to neleží všechno na bedrech.

Naučila jsem se říct si o pomoc a spolupráci. Učím se navrhovat řešení a neprosazovat je za každou cenu. Učím se být hodná sama na sebe a zastavit a dobít baterky dřív, než dojde šťáva. Zvažuju, proč chci říct ne, a mnohdy to přehodnotím. A učím se respektovat, když někdo řekne ne a porozumět jeho důvodům a nebrat to osobně. Umím (občas) jen tak být se synem a nikam nespěchat, nic nechtít dělat a jen být s ním v tom, co chce on dělat. I vypjaté situace kolikrát ve finále zvládneme v klidu (schválně píšu zvládneme, dřív bych napsala zvládnu já sama, ale změna je, že jsme tým, a to je veliký posun, protože jsem byla dřív spíš solitér).

Syn na tu změnu reaguje skvěle. Je nám spolu dobře. A když je špatně, tak to je jen přeháňka. Já mám půdu pod nohama a střelku rodičovského kompasu nastavenou tam, kde nám bude spolu fajn.

Petra Kalichová Mé úspěchy jsou vesměs zatím osobní. Především fakt, že si dokážu říct takhle se mi to líbí a v tomhle se necítím dobře. Reagují na to i děti, neb mají konečně maminku, která není furt váhavá a nejistá v tom, co vlastně můžou nebo nemůžou a vlastně bylo nakonec většinou po jejich bez ohledu na to jaký jsem z toho měla pocit já.

Takže konečně mi to nepřerůstá doma přes hlavu. A když řeknu tohle se mi nelíbí a opravdu ti ten srp půjčit nemůžu, abys zkoušel sekat trávu sám, tak už za tím nejsou pochyby, jestli by přece jenom si to vyzkoušet nemohl (abych ho náhodou neobrala o důležitou životní zkušenost:)) a já vedle něho netrnu s hrůzou v očích a šíleně těžkým pocitem na srdci.

Jen si trvám na svém, vyjádřím své obavy, ponouknu mu jestli by to nešlo zařídit jinak a on se možná chvíli vzteká, ale za pět minut o ničem neví a konečně už to ani nezkouší znova. Ani nevíte jak se mi ulevilo!!

Mirka Zatím jsem na začátku celé své proměny, ale za úspěch považuji, že jsem víc začala mluvit sama za sebe: co chci, nechci, co potřebuji apod. Lépe se cítím, protože jsem přestala používat fráze typu, "tohle se nesmí", "takhle se do nedělá", kterým jsem sama stejně nikdy moc nerozuměla a nedávaly mi smysl:)

V některých situacích se cítím jistěji a pevněji - jsou to moje vnitřní hranice, přes které nechci jít a které dětem dám najevo. Jako pozitivní vnímám, že se učím dítě vnímat jako partnera, které má k dané situaci co říct a že můžeme dohodnout a to vidím jako velký přínos do příštích společných let.

Petra ...posledních pár dnů mám pocit, že jsem v tom až po uši...v porozumění mezi rodičem a dítětem. Nějak se to v tomhle týdnu přehouplo a já jsem s dětmi přestala zápasit a vím, co chci, a všechno funguje. Děti poslouchají moje potřeby, reagují na ně a SPOLUPRACUJÍ. Já jsem v jejich světě jako doma a BAVÍ MĚ být s nimi tady a teď, pro mě naprosto převratná záležitost.

Anežka Já tedy musím říci, že jsem si vždy myslela, jak divoké mám dítě, dcerka od miminka jasně dávala najevo své názory a pro mne, jak jsem submisivnější to bývalo dost těžké.

A pak přišla nevýchova, asi mne dcerka měla naučit říkat své potřeby. Od té doby nám to klape a dcerka je užasně vstřícná a tu hromadu své energie dává do spolupráce.

Někdy až zírám, jak platný člen rodiny je ve 20 měsících. Já myslím, že zrcadlí, to jak si vzájemně vycházíme vstříc, díky partnerskému přístupu spolupracuje spontánně.

Monika Právě jsem doposlouchala první videa a zjistila jedinou příčinu našich potíží, které řešíme v posledním měsíci. Synovi je 14 měsíců, od narození jsem k němu přistupovala s respektem a úžasem, jak skvělá je to bytost a všechno nám doma fungovalo bezvadně. Kolem roku se syn začal projevovat víc a víc svým způsobem projevu a chtěl víc a víc poznávat svět.

A já se lekla a podvědomě jsem si řekla, že musím nastavit nějaké hranice, že přece to takhle nejde, aby si dělal vše co chce a z respektujícího rodiče se ze mě stal ve spoustě situací „učitel“, když už jsem toho měla dost, tak „policajt“. Každopádně chyběl „partner“, začala jsem mu vnucovat svou představu, jak by se měl chovat a jak by měl reagovat.

A malý se začal vztekat a přestal tak ochotně spolupracovat. A mě u toho napadlo – no to máme z toho, že jsme mu všechno dovolovali a on je teď k neukočírování. (U toho mě napadá, že přesně tohle říkala mojí mamce moje prababička, když jsem byla malá. A oni se kvůli tomu často hádaly.)

Teď po dokoukání a doposlechnutí příběhu „očima dítěte“ jsem si zrekapitulovala v jakých situacích v poslední době byl syn protivný – a vždy to byly ty situace, kdy já jsem byla „učitel“ a nebo „policajt“ a pak jsem si promítla ty, kde byl úžasný a mě to bavilo a to bylo v době, kdy jsem byla „partnerem“. Neskutečně se těším na zítřek, až si spolu zase užijeme celý den, protože už to vidím jinýma očima.

Do kurzu jsem šla proto, abych zjistila fígl, aby se přestal vztekat a dělal to co chci já (jj takhle je to upřímně, i když jsem si to zastírala tím, že mu chci lépe porozumět, ve skutečnosti jsem chtěla, aby on rozumněl mě a dělal to tak, jak potřebuji já). A hned v prvních minutách jsem dostala to, pro co jsem si přišla.

Konečně jsem zase pochopila, že se mám řídit svými pocity a neposlouchat strašení ostatních a hlavně opět a opět důvěřovat svému dítěti, že ví, co pro něj je nejlepší a společně se domlouvat tak, aby nám všem bylo dobře. A jde to i v tomto věku, už jsem si to mnohokrát vyzkoušela – jen teď jsem si to uvědomila i na vědomé úrovni.

Ivana Dostálová Snažíme se s dětmi domlouvat, jaký bude harmonogram dne, Dřív učení trvalo celé odpoledne, a stejně se ještě našlo něco na dodělání do školy i po 8. hodině večer. Nyní syn přijde ze školy, po převlečení si může 1/2 hod. hrát na mobilu, pak jsou úkoly do půl hodiny hotové. FUNGUJE TO.

Ve škole syna (10 let) a hlavně nás, rodiče, chtěl vidět školní psycholog. Pak jsem viděla workshop Nevýchovy, kde Katka mluvila o přenesení zodpovědnosti... A jak to dopadlo? Vzhledem ke zlepšení synova prospěchu i zapomínání věcí - DÍKY PŘENESENÍ ZODPOVĚDNOSTI NA SYNA z mámy a táty - třídní učitelka i výchovný poradce sezení u psychologa nakonec zrušili :)

Mám moc velkou radost, že ač jsme teprve na začátku kurzu, již jsou u nás doma lepší vztahy, nemusím křičet, stále dokola opakovat to samé, občas si i děti vzpomenou, že je máma stále v práci a pomohou jí s domacími pracemi.