Srovnáváte svoje dítě s ostatními?
Možná pak bude horší

„No tak, běž si hrát, nebo pak zase budeš brečet, že už jdeme domů. Hele Máťa, jak drandí, taky se nebojí. Tak utíkej, nech mě chvilku povídat s tetou,“ přemlouvá mamka Filípka v herně. „No, a takhle mi pořád visí u nohy,“ prohodí směrem ke kamarádce. Ach jo. Proč není Fíla trochu jako Máťa?

Nakonec jde maminka s Filípkem vybrat auťák, protože jinak se sám neodhodlá, a chvilku s ním jezdí dokolečka, než ji Fíla konečně pustí. Vrací se uřícená ke stolu a vypráví: „Nikdy do ničeho sám nejde. A jak je někde víc lidí, katastrofa. Hrozně mu trvá, než se otrká. To ty máš s Máťou pohodičku...“

„Hele, nemysli si, my zas bojujeme s jídlem. Neboj, z toho vyroste,“ utěšuje kamarádka.
„No nevim...“

Znáte to? Ten rezignovaný povzdech, kdy byste fakt rádi uvěřili, že to vaše dítě jednou dostane rozum, vyroste z toho a změní se? Ale teď momentálně dennodenně bojujete s tím, že… ono je vlastně jedno s čím. Možná s tím stejným jako Filípkova máma, že do ničeho sám nejde, nebo třeba s tím, že nemá trpělivost, u všeho se vzteká, u ničeho nevydrží, pořádně nejí, nechce spát po obědě, neučí se, nechce uklízet, nebo že… dosaďte cokoliv, s čím zrovna bojujete vy.

Tolik bychom si přáli, aby to naše dítě bylo jiné už teď, aspoň o trochu. O trochu dravější, o trochu tišší, o trochu větší jedlík, o trochu menší cíťa atd. A všimli jste si? Pořád srovnáváme.

Pořád je srovnáváme

Proč si nejdeš hrát sám, Filípku, podívej Máťa, jak se nebojí. Proč ty jsi takový čuně, Karolíno, podívej Anežka, ta se neumaže, a ty musíš šlápnout do každý louže. Nech toho, Adame, vidíš, že by tu někdo takhle ječel? Koukej, jak si ostatní děti hezky hrajou. No ták, Mařenko, koukej holčička, jak je statečná, přece nebudeš plakat. Hele Samík, jak hezky papá, ten bude velikej! Tak šup, Míšo, ještě aspoň tři lžičky. Hele Viki, jaký má pěkný známky, vždyť ty taky nejsi hloupá, Evčo, koukej v tý škole trochu zabrat.

Ukazujeme jim na druhých, jak bychom si to představovali, a věříme, že si vezmou příklad a trochu se polepší. A když ne nahlas, protože jsme uvědomělí a nechceme ranit slovem, tak aspoň v duchu:

Ach jo, ta Petra se má, Máťa je takovej pohodovej, a já mám s Fílou takovýhle problémy. Ach jo, ségry Kubík šel do školky bez problémů, a ta naše Zuza každý ráno brečí. Naše Alenka ještě nesedí a Jitky Emička už dávno. Jako já vim, že to nejde brát podle tabulek, ale… ach jo.

Jenže si neuvědomujeme, že nahlas nebo v duchu je úplně jedno. Ta zpráva je stejná a děti ji z nás dobře čtou, z našich výrazů, pohledů, tichých povzdechů. A zní:

Moje dítě není takové, jaké by mělo být, ostatní jsou lepší

Jasně, takhle natvrdo bychom to nikdo neřekli, co je to za nesmysl, přece svoje dítě milujeme nejvíc na světě, a že bychom si občas přáli, aby bylo trochu jako Máťa nebo Barča, to snad není žádná tragédie, vždyť ta Barča je v něčem fakt lepší, objektivně vzato...

No jo, ale co kdyby naše dítě přišlo a řeklo:

Proč ty pořád křičíš, mamko, podívej teta Jindra, jaká je pohodová. Proč ty jsi taková zamračená, mami, když po tobě něco chci, podívej ostatní rodiče, jak si s dětma hezky hrajou, a ty pořád musíš dělat problémy? Koukej Jirkovo táta, jak chodí s dětma na hřiště, proč ty někdy nemáš čas, tati? A proč ty nerad vstáváš do práce a vždycky ráno brbláš, podívej strejda Honza, jak se tam těší...

Nezasáhlo by nás to na tom nejcitlivějším místě?

Vždyť se pro něj přece můžeme přetrhnout, jasně, máme toho někdy všeho nad hlavu, ale co si to k nám dovoluje, copak pro něj nejsme dost dobří rodiče? Tak ať si to jde zkusit někam jinam, když je tak chytrej, jestli tam na něj budou hodnější…

Naštvali bychom se, že?
Neřekli bychom – no jo, máš pravdu, tak já se polepším a budu jako teta Jindra, když chceš. Byli bychom dotčení, otrávení nebo smutní, možná bychom dokonce měli pocit, že si nás vlastní dítě dost neváží.