Jeden rodičovský omyl, který udělá z dítěte hajzlíka. Můžeme ho napravit?

Ondra (4) má ráno chuť na loupáček, tak pro něj mažu. Chudák nemocnej, má spálu, ať si dopřeje. Sámoška plná, u kasy banda středoškoláků, kluků, se svačinama do školy. Nepřehledná situace, úzká zaplněná ulička. Poslední z nich se natahuje, bere balíček žvýkaček a dává si ho do kapsy.

Já stojím za ním a všechno to vidím.

Co teď? Přemýšlím, jít do konfliktu? To zas bude… Vyprdnout se na to? Ale vždyť je to hnusný? Co bude dělat za deset let, když mu bude všechno procházet. Co kdyby tohle někdy dělal náš Ondra? Co kdyby tahle sámoška někdy byla Ondrova? šrotuje mi v hlavě.

Tyhle situace naprosto nesnáším. Neumím to řešit s lehkostí. Vystresuju se, přednaseru se a pak reaguju nepřiměřeně. Umím to buď ignorovat, nebo provinilce přejet buldozerem, zašlapat, zničit, náprava neexistuje. Bude škemrat a při pohledu na žvýkačky se mu udělá blbě i za padesát let.

Proč nejsem jako Tomáš. Ten to umí řešit. Ve finále by se všichni zasmáli a kluk by ještě dostal od pokladní pusu.

Nejsem Tomáš. Prostě mu to nemůže projít.

Odhodlávám se, poklepu mu na rameno a spustím na něj: Co si to vůbec dovoluješ, ty malej parchante!

To jsem mu přímo neřekl, ale je to přesně ten pocit. Že mu to nedaruju. Jo, hej, jsem dobrej! Umím mu to nandat! A zastat se spravedlnosti. Jsem přece pan rodič. A vím, co je správně. Vždyť kam ten svět spěje, vy neomalený puberťáci se sluchátkama na uších. Já ti dám krást, chlapečku.
…

Vítězoslavně skončím svůj proslov.

Nechápavě se na mě dívá, nic neříká, jen otevírá sevřenou ruku. V dlani má balíček žvýkaček a dvacku. Tu, pro kterou před chvílí sahal do kapsy. Pořád mlčí. Dvacka mi svítí do očí a svatý Václav si přehazuje kopí do druhé ruky, aby si mohl poklepat na čelo. Dvacetikoruna má velikost zeměkoule a pulzuje. Do p*dele!

Pan rodič to dneska projel na celý čáře. A ten „malej parchant“ má tolik slušnosti, že mi ani nevrátí úder. Neřekne „hej, co si to dovolujete, pane?“ Jen v klidu zaplatí svoje orbitky a odchází.

Jedno vím jistě. Při pohledu na žvýkačky se mi udělá blbě i za padesát let.

- Roman (píšu vám to do Nevýchovy, třeba se to někomu hodí)

Všechno je to tvoje vina

Člověku z toho příběhu přeběhne mráz po zádech, co?

Takhle trapně se seknout. Zalez sto metrů pod zem, padouchu, žes kluka bezdůvodně obvinil. To ty jsi vinen. Posyp si hlavu popelem a koukej si to pamatovat do konce života. No ne?

Ne.
Tohle není otázka viny, ale zodpovědnosti. Té, kterou tak moc chceš jednou po dětech, pane rodiči. Přitom sám se jí pořád dokola zbavuješ, víš to? Ve stovkách situací. Koukej.