Proč nechránit dítě před smutkem

Se spaním teď máme peklo, vypráví máma čtyřleté Andrejky. Začalo to asi před měsícem. Pokaždé, když jde Andrejka večer spát, pláče. Nechce zavřít oči, já nechci spinkat, opakuje. Drží se mě za ruku jak klíště a dlouho jí trvá, než usne. Jako když se něčeho bojí. Ale čeho?

Příběh první: O holčičce, která se bála spinkat

Chodím si lehnout s ní (popisuje dál Andrejčina máma jejich spinkací trápení), vysvětluju jí, že jsem u ní. Zkusili jsme i nechat rozsvíceno. Myslela jsem, že se bojí tmy, že je to takový ten strach ze strašidel pod postelí, co někdy děti v jejím věku mívají.

Taky jsme spolu hledaly, co by jí na ten strach pomohlo. Nejdřív chtěla plyšáčky. Pak jsme pořídily svítící kuličku pod polštář. A navrhovala jsem jí, že ten strach vymeteme koštětem nebo že proti němu vymyslíme zaklínadlo, to jsem se inspirovala v jedné knížce. Ale nic nepomohlo.

A když jsem se jí ptala, čeho se bojí, říkala, že spinkání.

A pak se strach ze spinkání nečekaně vysvětlil

Dneska jsme na cestě do parku uviděly na chodníku mrtvého ptáčka, vyprávěla Andrejčina máma za pár dní.

„Proč nelítá, mami?“ ptala se Andrejka.
„Asi spinká,“ odpověděla jsem jí.
„Spinká a už se neprobudí jako naše rybička?“

Před dvěma měsíci nám v akvárku umřela ryba. Řekli jsme Andrejce, že spinká, a když se ptala, kdy se probudí, vysvětlili jsme jí, že už se neprobudí. Pak jsme ji večer odnesli a Andrejce jsme ráno řekli, že si pro ni přijel ten pán, co nám ji prodal, a že teď bude spinkat u něj. Aby z toho nebyla smutná. Na nic se už neptala.

A teď mi to došlo.

„Bojíš se spinkat, Andrejko, že už se neprobudíš, jako naše ryba?“
„Jo, mami. A že si pro mě přijde ten pán a budu muset spinkat u něj.“

Uff. Tak tohle se jí uhnízdilo v hlavince? Přitom rodiče chtěli Andrejku jen ochránit před smutkem.

Laskavé lži: Nevinné podhoubí dětských strachů