Když se dítě sekne
a respektující přístupy selhávají: Co s ním?

Taky vám děti občas (nebo pořád) kazí plány a komplikují situaci? Zaseknou se, když se to nejmíň hodí? Třeba to od nich nejsou jen záseky, ale důležitá zpráva. Pojďte ji uslyšet. Ať se vám zítra, až se zas někde seknou, nestane to samé co mně: Že s nimi ztratíte spojení.

Zaseklé děti a máma na prášky 

To je tak, když máte s dětmi celý den volna a chcete si ho pořádně užít. Takže balím, chystám, vymýšlím… jde se na výlet. A bude parádní, to si pište! 

Jenže sotva ujdeme pár metrů, ozve se: 

„Mami, já mám hlad.“
Tak jo. Vybalujeme křupky a jablíčko.
„Mě boolej nohy,“ ozve se vzápětí druhý hlásek „sednem si tady?“

„Tady ještě ne, nejdřív kousek ujdem, co říkáš?“ nadšeně navrhuju. Ten parádní výlet si nenecháme zkazit.
„Hm,“ povídá.
Beru to jako souhlas.
„Já si chci taky sednout,“ pípne ta mladší. 

„Hele, tak co kdybysme si zpívaly?“ neopouští mě optimismus.
„Skákal pes přes oves,“ chytne se okamžitě mladší dcerka.
Ale místo další sloky řekne: „Mamii, pejska taky boolej nohy.“

Z čeho?? Vždyť jsme ještě nic neušly.
„Mami, to je fakt vopruz,“ pronese otráveně ta starší.
„Já nejdu,“ mladší se nečekaně sekne a sedne si do sněhu. 

Co je??
No dobře, asi mají nějakou nepohodu. Nesprdnu je, přece nejsem policajt. (Jen malá vysvětlivka: Policajt je jeden ze 3 typů rodičů.) 

Ale zpátky na výlet.
Děti jsou zpruzelé. Nechtějí jít. Takže se ptám:
„A co byste potřebovaly, abysme mohly ťapat a užít si to?“
Známá Nevýchovná otázka. Zdánlivě plná respektu. Jenže něco vám řeknu. Když  se použije tupě, bez respektu k situaci, nebude vám fungovat.

„Tak co byste potřebovaly?“
„Nic. Já nechci ťapat.“
„Já taky ne.“

Uff.

Pomalu cítím, jak se mi žene krev do hlavy

Chci být trpělivá. Chci být laskavá. Chci s nimi hledat řešení… Ale normálně mě to štve. NECHCI poslouchat, že NECHCETE. Já si to chci krucinál s váma užít. Tak proč jste zaseklý a nejdete? 

Nahlas nic neřeknu.
Přemýšlím.
Dýchám..
A cuká mi oko.

„Hele, a co bys potřebovala ty, mami, abysme nikam nemusely a normálně jsme si to užily?“

Podpásovka.
Stojím a nevím.
(Aha, takhle taky děti občas stojí a nevědí. Už se jim nedivím. Já teď fakt nevím, nic nevymyslím, jsem plná emocí. Moc nechybí a kopala bych nožičkama kolem sebe, že chci a chci a chciii!)

Děti vidí, že se mnou není řeč. Vůbec mě teď nepřemlouvají, nevymýšlí, nenavrhujou (s respektem k situaci). Nechápu to. Někdy jsou o tolik moudřejší než já.