Proč dítě lže

„Sedím v čekárně oddělení diabetologie. Dneska tu ale nejsou ženské s bříškem, co musely na test kvůli těhotenské cukrovce – ty berou ve středu. Čekárna je plná smutných obličejů. Zdánlivě tenhle příběh není o dětech...

„Tak já už jsem na řadě, asi?“ ptá se paní v bleděmodrém kabátě.
„No jo, teď jdete vy. Do jámy lvové, že jo.“
„Noo. To zase bude. Mě seřve jako malou.“

Vzduch ještě trochu zhoustne.

„Radši jí ani neřeknu, že jsem si dva dny nezapisovala hodnoty. To by byl voheň na střeše. Řeknu, že jsem zapomněla zápisník doma. Přece jí nemůžu říct, že jsem měla dort. Ségra měla narozeniny, neudržela jsem se.“

„Paní Poláčková,“ rozletí se dveře, „tak pojďte dál.“

Obličeje v čekárně ztuhnou.
Ve vzduchu je teď dusno, že by se dalo krájet.
Visí tu strach.

Paní s jako zapomenutým zápisníkem významně mrkne na pacientku vedle sebe a vykročí. Do jámy lvové.

Jak s malým blbcem. Člověk tu musí lhát

Nemají tu ty vypolstrované dveře jako u naší pediatry.
A tak se z jámy ozývá:

„Tak na váhu, paní Poláčková. Dvě kila nahoře? … Dietu dodržujete? … Nemáte zápisník??“

Za chvíli se dveře otevřou znovu. Paní Poláčková vychází s tváří zmuchlanou jako papír.

„No ta mi dala,“ utírá z čela pot.
„Fakt jak malej blbec, člověk tu musí lhát, a stejně ho seřvou. Já sem tak nerada chodím.“
„No to mi povídejte,“ přidá se půlka čekárny.

Pak volá sestřička moje jméno.
Jdu dovnitř s malou dušičkou. Ani nechci a strach mi stáhne břicho. Jako na gymplu před zkoušením. Co je? Jsem přece dospělá ženská.

„Tak na váhu, paní Synková.“
Obvyklé kolečko.
„Zvládla jste to krásně. Léky nebudou potřeba.“
Uff.

Jako by tu šlo hlavně o to, aby mě neseřvala,

ne o moje zdraví.

Najednou koukám, paní doktorce se lesknou oči.

„Konečně někdo, kdo mi tu nelže. A nevymýšlí báchorky, že zapomněl a nevěděl a nežral...“ řekne trochu dojatě.

„Už mě to lhaní nebaví,“ dodá ještě, „ale přece pacientovi nemůžu říct, podivejte se, mně je to jasný, že lžete.“

A tak si tu budem lhát dál

Je mi z toho najednou za všechny tak divně smutno. Nemůžu říct, že jsem jedla, když se to nesmí, zlobili by se na mě. Nemůžu říct, že poznám, když mi lžeš, nehodí se to.

A tak pořád vlastně hledáme, jak vykličkovat. Před doktorem. Před pacientem. Před mámou. Před dětmi. Před sousedkou. Před šéfem. Před tím otravným realiťákem... (Před kým vy?)

Jo, přesně, jak malí. Vzpomněla jsem si, jak jsem minule řekla do telefonu, že na poslední chvíli ruším to oční, protože jsem onemocněla. Nechtěla jsem říct, že jsem zaspala. Proč vlastně? Aby mě neseřvali?

Když mám být upřímná… abych se vyhnula nepříjemnému pocitu selhání. Aby to nebylo na mě. To já nebyla. To ta viróza.

Okamžitě se mi to vrací jako ozvěna

„To já nebyla, mami,“ slyším pak od svých dětí. A potom najdu kousky pomeranče naházené za skříňkou. „Já jsem je ale snědla, mami. Fakt.“ Proč mi to dítě lže takhle do očí? Kde se to v ní bere? Přece si doma nelžeme.

Ale slyšela mě, jak říkám do toho telefonu, že jsem marod. A asi cítila i ten můj dětinský strach. Strach říct, jak je to doopravdy, a ztratit punc slušné ženské.

Nasála ho ze mě jako houba. Až jsem se zastyděla.

„Ty se jí bojíš říct pravdu, mami?“ komentovala to.
„No, je mi to blbý.“
„A lhát ti není blbý?“

Je, holčičko. Ale ten strach říct pravdu je silnější. I když jsem máma od dětí, dávno přes třicet, seriózní paní (haha).

Přemýšlím, kde se ten strach bere?

Kde jsme vlastně na to přišli, že je lepší si něco vymyslet? A kde jsme přišli o schopnost říct druhému v klidu pravdu a nemít přitom stažené půlky?