Když dítě neposlouchá:
Jak mu říct NE, aby na něj slyšelo

To ale neznamená, že říct dítěti Ne je špatně. Pojďte si na to posvítit.

První Ne

To úplně první Ne z nás většinou vypadne, když je maličkému nějakých pět šest měsíců a už se mu nechce jen tak ležet. A tak třeba hrábne ručičkou do krému, kterým mu mažete zadeček, a strčí si ho do pusinky.

Nene, broučku, tohle ne.
Ne! Nedávej to do pusinky.

Řekneme automaticky a možná ani moc nevěříme, že to miminko pochopí. Neříkáme to nijak tvrdě, nezlobíme se na něj, prostě to z nás vyjede, abychom ho včas zastavili. Vůbec nám nepřipadá, že by to byl nějaký příkaz nebo zákaz.

Jenomže časem je mrňousek čím dál aktivnější, a když je mu kousek přes rok, pomalu ho neuhlídáte. A tenhle druh rodičovského Ne najednou začne být na denním pořádku.

Nenene, nelez tam.
Tohle nemůžeš.
Nee, pozor, spadne to na tebe!
Nedělej to!

A tady už to začnou být zákazy jak vyšité. Sice dobře míněné, s nejlepšími úmysly vyslovené, ale většinou taky úplně zbytečné. Jinak bychom je přece nemuseli opakovat stokrát za den.

Fungují teda na děti zákazy, nebo nefungují?

Ta otázka je malinko složitější. Fungují, ale možná ne tak, jak bychom chtěli. Představte si to na sobě:

Nee, nepoužívejte zákazy, mámo, táto, nedělejte to!

Pomohla vám tahle věta nějak porozumět situaci a udělat, co říkáme, nebo spíš máte chuť zavřít stránku a dál neposlouchat?

Děti se s námi dostávají do podobného stavu – to naše denně opakované Ne je pro ně úplně prázdné. Zní to, jako že jim nastavujeme hranice, ale ve skutečnosti je to jen zákaz beze smyslu. Nemají vlastně důvod poslechnout.

Zaprvé proto, že už vědí, že to ještě zopakujeme nejmíň stokrát. Zadruhé proto, že se vůbec nedozvěděly, o co nám vlastně jde.

Zato si všímají naší reakce. Vidí, že když se nám něco nelíbí, říkáme Ne! – někdy ho dokonce zakřičíme.

A brzy to začnou dělat po nás.

Vzpomenete si, kdy jste slyšeli od svého dítěte první Neee? Někdy v roce, v roce a půl? A začalo ho pak říkat v každé druhé větě? Marná sláva, s vysokou pravděpodobností se ho naučilo od vás.

Což není žádná výtka, jen se vyplatí o tom vědět. Protože když víte, odkud vítr fouká, máte daleko větší šanci ho tohle prázdné Ne postupně zase odnaučit. (Za moment si řekneme jak.)

Ale ještě jednu důležitou věc je potřeba říct, než se podíváme dál.

Máte pocit, že právě tohle Ne! na vaše dítě většinou zabírá?

Někdy sice pomocí zákazů docílíme svého, ale jen proto, že dítě dostane strach. Nechce, aby se maminka s tátou zlobili, a nechce mít potíže. Ale máte tušení, co udělá za čas, až u toho nebudete?

Zakázané ovoce chutná přece nejlíp.

Nebo jste sami jako malí nikdy tajně nezkusili, co rodiče výslovně zakázali? Třeba nenápadně sebrat zakázanou věc? Nebo aspoň jednou čárnout fixkou po zdi za postelí?

Druhé nefunkční Ne: Moralistické

Tohle Ne přijde obvykle zanedlouho po tom prvním. Když dítě malinko povyroste a chceme mu vštípit, co se dělá a nedělá.

Ne, to se nedělá, Pavlínko.
Ne, na to se nesahá, Jájo.
Kdepak, pastelky se nestrkají do pusy.
Ne, tytyty, to se nesmí.

A celé se to tváří, jako že jsme to dítěti vysvětlili.

Ale nenechte se mýlit – pořád jsme mu neřekli nic o tom, co vlastně chceme. Jen se tu oháníme všeobecnou morálkou někoho, kdo není vidět: Ono se nesmí, ono se nedělá, ono se neříká, ono se nesahá. Ale proč? A komu to vlastně vadí? Dítě netuší.

Jenomže děti mají přirozenou potřebu světu kolem sebe rozumět.

Vždyť si vzpomeňte, kolikrát vás dostanou do úzkých tím svým „proč?“. A i když jsou ještě úplně maličké a zeptat se neumí, vnímají mnohem víc, než si myslíme. A touží rozumět úplně stejně.

Všechna ta „se nedělá, se nesmí“ zní ale dost záhadně. A rozumět mamce s tátou moc nepomáhají. Navíc někdy dítěti nedávají vůbec smysl, podívejte:

Proč maminka říká, že kamínky se nestrkají do pusy, když před chvilkou viděli na hřišti chlapečka, jak si je do pusy strká? Proč říká „na to se nesahá“, když na tu stejnou věc před chvílí sahala? A proč taťka říká, že sprostě se nemluví, když včera v autě nadával „debil jeden!“?

Co s tím? Poslechnout, neposlechnout?

Ale i když nakonec poslechne, žádná výhra to není

Naučil se, že se něco nesmí a nedělá, ale moc neví proč. Ví jenom, že mamince nebo tatínkovi se vůbec nelíbí, když tohle dělá. A tak i tentokrát vlastně poslechne jen proto, aby se nezlobili. Aby s nimi zůstal zadobře. Nedělá věci proto, že chápe jejich význam nebo že jsou pro něj důležité. A dost možná si to s sebou potáhne dál do života.

„Proč jsi to neřekl paní učitelce, že potřebuješ nutně na záchod?“
„Protože při písemce se nesmí mluvit.“

„Ty, a proč na tu schůzku jdeš, když ti není vůbec dobře?“
„Přece to nezruším na poslední chvíli, to se nedělá.“

„Proč jsi to nikomu neřekla, že spolužačce ubližujou?“
„To se přece nedělá, na někoho žalovat.“

Znáte podobné situace?

Třetí zbytečné Ne: Vyděračské

Většinou se objeví nejdéle kolem dvou tří let dítěte, ale drží se až do puberty. A je to vlastně jen o něco trpčí odrůda předchozí moralistické verze.

To nemůžeš, to by byla maminka smutná.
Nenene, babička bude plakat, podívej.
Ne! Jinak se táta zase rozčílí. A víš, že toho má hodně.
No řikam ti, že ne. Teda to bys mě zklamala.

Jako by mělo naše Ne větší váhu, když k němu přidáme trochu citového vydírání, že?

A skutečně, najednou se to dítěte dotýká. Slyší, že když tohle dělá, způsobuje bolest někomu druhému. Mamka bude kvůli němu smutná. Ale pomůže mu tenhle nepříjemný pocit nějak rozumět situaci a tomu, co máma s tátou chtějí?

Bohužel spíš ne. Zato pomalu a jistě zaseje do vztahu mezi rodičem a dítětem úzkost: abych mamince neublížila, abych tátu nezklamal.

Máte dodnes strach říct některé věci svojí mamince, aby se na vás nezlobila? Nebo aby se netrápila? Našlapujete radši kolem rodičů po špičkách? Pak už asi tušíte, kde to možná začalo.

Čtvrté záludné Ne: Zaobalené

Nebylo by teda nejlepší slovíčko Ne vyhodit ze slovníku, když je tak problematické?

Někteří rodiče se o to upřímně snaží. A ve snaze vést dítě pozitivně a neotrávit ho zakazováním používají věty jako:

Kresli jen na papír (namísto Nečmárej po zdi).
Pojď, radši si něco přečteme (namísto Netrhej tu knížku).
Ztlumíme trošku hlas, jo (namísto Nekřič tady).
Vezmi si něco jiného (namísto Ne, tohle mi neber).

Zní to o poznání lépe než prázdné zákazy, že? Jenomže často je i tahle pozitivní konverzace úplně prázdná. Víte kdy?

Pokaždé, když za naším „ztlumíme trošku hlas, jo“ stojí jen snaha neříkat Ne, a přesto přimět dítě, aby s něčím přestalo. Protože pak je to jen další strategie, jak na něj. Která se ještě ke všemu tváří jako respektující komunikace.

Ale vždycky, když jsme jen účelově pozitivní, abychom nemuseli říct zapovězené slovíčko NE, něco důležitého v naší komunikaci chybí: Skutečná otevřenost.

A ještě jednu věc má tohle pozitivní Ne se zákazy společnou

Posteskli jste si už někdy: já prostě neumím říct Ne (třeba šéfovi, kamarádce nebo neodbytné sousedce)? A napadlo vás, proč s tím má tolik dospělých lidí problém?

Už jsme si říkali, že výchova zakazováním dítě učí se bát. A poslechnout ze strachu, aby nepřišlo o přízeň nebo s námi nemělo potíže. A tenhle strach, když se v nás zakoření, nám pak i v dospělém životě našeptává, že lepší bude poslechnout.

Vedle toho výchova, kde musíte věci říkat zásadně pozitivně, dětem žádné Ne nenabízí. Říct Ne je prostě tabu. Jenomže pak se není kde naučit ani to zdravé, které by se hodilo, když na vás na ulici nastoupí pochybný prodejce pojištění (nebo čehokoli).

A jak říct dítěti otevřeně Ne, aby mu rozumělo?

Vlastně to není žádná velká věda, jenom jsme se to ve vlastní výchově většinou moc nenaučili, a tak pořád kličkujeme nebo používáme automatické NE-věty, o kterých jsme si tu před chvílí řekli. A které nám ani dítěti neslouží. Takže jak na to jinak:

1. krok: Řekněte po pravdě, co chcete nebo nechcete

Většinou to stačí úplně jednoduše, žádné hledání složitých formulací ani sáhodlouhé vysvětlování (které jde dítěti jedním uchem tam a druhým ven). Například:

Rozdíl mezi touhle větou a větami jako Nedělej to, To se nedělá, Pastelky se do pusy nestrkají je v tom, že najednou mluvím o sobě. Neházím to na dítě (to nesmíš) ani se neschovávám za obecná ponaučení (to se nesmí). A dítě slyší, že tohle je pro mě důležité, tohle chci, tohle nechci.

Ona je ta otevřenost někdy trochu těžká, když na ni nejsme zvyklí. Ale vyplatí se s ní začít, i kdyby to šlo na začátku ztuha – jestli chceme děti naučit, aby s námi taky mluvily na rovinu. A aby jednou taky uměly sebevědomě říct Nechci, promiň, a neměly u toho nepříjemný pocit.

Ale aby zase nezůstalo u prázdného chci/nechci, které nikam nevede – udělejte i druhý krok:

2. krok: Řekněte mu proč

Aby dítě vědělo, co je ten důvod. Nebo proč je to pro vás důležité. 

Jenom je potřeba zůstat upřímní. Nic si nevymýšlet, jak to rodiče zvlášť maličkých dětí někdy dělají. Netvrdit mu třeba – nechci, abys to cucal, pastelka je pak nemocná. Není. Možná je oslintaná a potom nepíše. Nebo se vám maže po stole. Jestli vám vadí tohle, řekněte mu to. Nehrajte žádné habaďůry. Ať je dítě zase za pár dní nezačne zkoušet na vás. 

Upřímnost je nakažlivá

a vrátí se vám od dětí jako bumerang, stejně jako všechny předešlé rodičovské strategie.

Tak ještě pár dalších příkladů, ať se vám s ní lépe začíná:

A vůbec se jich nemusíte držet doslova, ať nepoužíváte žádné vymodelované věty. O ně totiž nejde. Jde o to, přinést do vztahu s dítětem otevřenost a odvahu říkat věci citlivě, ale přímo – pokud to samé chcete od dětí.

Prostě svému dítěti upřímně řekněte, o co vám jde.

Jenže jakápak upřímnost s malým miminkem

Dává vám to celé smysl, ale připadá vám, že musíte počkat, protože vašemu dítěti je teprve pár měsíců? A potřebujete mu někdy už teď říct Ne?

Jestli jo, není žádný důvod si myslet, že věty jako „Nenene, tohle ne, broučku, to se nesmí, tytyty“ pochopí líp, než když mu jednoduše řeknete, co chcete a proč. Podívejte:

K tomuhle příběhu je jen potřeba říct: Nečekejte, že každé miminko zareaguje stejně. Na některé věci třeba ještě nemusí být zralé a nejde je od něj vyžadovat. Jde mu ale jít svou upřímnou, empatickou komunikací naproti. A pak jsou rodiče často překvapení, co všechno jim jejich malé dítě dokáže rozumět :) 

Zkrátka, není to o věku. Ta nejlepší chvíle, kdy začít s otevřeností a upřímností, je teď. S miminky je to možná dokonce v něčem jednodušší. Víte proč?

Ještě s nimi nemáme zajeté zakazovací nebo moralistické nebo jiné donucovací strategie – a ona nemají zajeté reakce, kterými nám na ně odpovídají (jako třeba vztekání nebo ignorování). A tak jsou připravená nás skutečně poslouchat :)

Když tohle nezazdíme prvním Ne, nesmíš!, To se nedělá!, brzy se s nimi většinou celkem slušně domluvíme, i když ještě vůbec nemluví.

A co když už jsme to zazdili?

Pamatujete si, co jsme si řekli na začátku? Spoustu věcí, i těch, co se nám teď nelíbí, se dítě naučilo od nás. (Dost možná i to, že neposlouchá. Komu by se taky chtělo poslouchat všechna ta Ne!)

A naučilo se je obyčejnou nápodobou, která funguje s přesností bumerangu.

Proto když jsme ho dokázali naučit – svým přístupem, chováním, svými reakcemi, byť dobře míněnými – že na nás ječí Neee! a neposlechne, nebo naopak ze strachu poslechne (a pak třeba dělá věci tajně), dokážeme ho to prostou nápodobou zase  krůček po krůčku „odnaučit“.

Což je k nám rodičům vlastně velmi vlídné, do jisté míry tak máme šanci opravit, co se třeba úplně nepovedlo :)

Stačí se rozhodnout, že to s otevřeností zkusíte, a neříct si po prvním pokusu – u nás to nejde. Představte si, že se dítě dva, tři, čtyři roky učilo křičet Ne! a kličkovat před vámi, namísto aby jasně řeklo, co chce (například). Chcete ho to odnaučit za den?

Tak ať vám dnešní dva kroky pomůžou začít.

A jestli chcete ještě další inspiraci, kde spolu odhalíme i jiné nefunkční rodičovské strategie, nechte si poslat Průvodce o vztekání.