Jakou největší chybu může rodič udělat

stálo smutně v mailu od Karolíny, mámy dvou kluků. Být rodič je vážně křehká práce. Ať už do toho skočíme po hlavě, nebo po dlouhém rozmýšlení, vždycky je to s kapkou naivity, s hlavou plnou představ (které nám pak každodenní realita s dětmi cupuje na kousky) a s nadějí:

Že to budeme dělat nějak správně.

Že nikdy nenecháme svoje miminko plakat. A když probrečí iks nocí, máme chuť s ním hodit do peřin a utéct, ať si řve.

Že bude odmalička spát ve svojí postýlce, ať se nerozmazlí. A pak jsme rádi, že se k nám zavrtá a nemusíme k němu 8krát za noc vstávat.

Nebo že nikdy nebude spát samo v postýlce, protože dítě patří k mámě. A pak přemýšlíme, jak to udělat, aby partner neusínal v obýváku a milování nebylo jen na Vánoce.

Taky že si nás dítě neomotá kolem prstu. Že z něj nevychováme takového rozmazlence, jaký nás obtěžoval v kavárně, kam jsme si ještě jako bezdětní přišli v klidu posedět.

Ale že rozhodně nebudeme křičet jako na nás řvali naši. Budeme jen důslední a rozumně to dítěti vysvětlíme.

Tolik ideálů a upřímných rodičovských odhodlání neudělat stejné chyby,

které vidíme všude kolem, než se nám narodí naše vlastní…

A pak je najednou tady a je to fičák. Jedna nepředvídatelná situace za druhou, pocity, které fakt naplánovat nešlo... a už se vezem.

Nevyspání, každodenní oblíkací scény, vztekání u regálu s kindervejcem, řev, že z té houpačky dolů nepůjde, kompletně zlitá koupelna kelímkem na zuby a stokrát za den rozcintané pití nás prostě dostanou.

Chytí nás pod krkem a přiškrtí nám hlas, že chytneme stejnou fistuli, jakou měla máma (která se taky jenom snažila dělat to správně) – a najednou se slyšíme štěkat ty samé věty, co nás jako děti vždycky zabolely.

Co to vyvádíš!?
Ty mi to snad děláš naschvál.
To je hrozný s tebou.
Všechno tu zničíš!
Jdi, ať tě nevidim, takovou zlobivou holčičku teda nechci.

Už nám to kolikrát ani nepřijde. Jenomže pak se jednoho dne přistihneme, co to vlastně říkáme – a hned nám v hlavě jede totéž v bledě modrém:

Měl/a jsem to udělat jinak.
Všechno jsem zkazil/a.
To je hrozný se mnou.
Tolik mu ubližuju.
Chudák moje dítě, nejradši bych se neviděl/a.

Vidíte to? Už zase hubujeme.
Tentokrát sami sobě. Ztrácíme se sebou trpělivost. Nemáme se rádi za chyby.

Co když jen proto, že za chyby neměli rádi nás?

Nepochybně nás naši rodiče nikdy milovat nepřestali. Jenom jsme to na nich moc nedokázali poznat, když se na nás zlobili. Taky si pamatujete ten pocit? Když jste něco provedli a hubovali vám?

Schválně si nějakou takovou nepříjemnou situaci vybavte. Stojíte tam a máma nebo táta se zlobí. Cítíte se provinile a nejste si jistí, co teď, jestli tu strašnou chybu půjde ještě nějak napravit? Koukáte do země, cuká vám v krku a na zlomek sekundy vás napadají věci jako: Zklamal/a jsem je. Co když mě už nemají rádi. Nebo jak vám tam je?

Cítíte se pod psa, když vás za váš „prohřešek“ hubujou? (I když to třeba myslí dobře a ten květináč jste fakt rozbili?)

Tak víte co, staří už jsme dost… pojďme už nedělat sami sobě to samé.
Nakonec to totiž nejvíc pomůže našim dětem.

Buď si můžeme dál nadávat za chyby

a trápit se, co všechno jsme „podělali“. Být nešťastní, že jsme spoustu věcí měli udělat jinak a líp. Můžeme se užírat, co jsme to na svých dětech napáchali a že ty pokažené situace už nejde vrátit. (Ale jaký je to pocit, řekněte? Cítíte, jak nás sráží a devastuje?)

Anebo můžeme svoje rodičovské úlety, přešlapy a „chyby“ zkusit začít vnímat jako součást rodičovství. Ne nějak alibisticky, jako že na nás taky řvali, tak holt řveme dál, to ne. Ale spíš sebezáchovně.

Protože v rodičovství přece nejde o to, být dokonalí a bezchybní. To konečně neumíme nikdo :) Jde o to, jít s dětmi po společné cestě a učit se na ní. Učit se z chyb a společně růst.

A v duchu toho můžeme každou chybu vzít jako možnost se s dětmi někam posunout. I když nás možná bolí nebo mrzí, můžeme říct „promiň“. Nebo „mrzí mě to“. Ukázat jim, že nám na nich dál záleží, i když jsme před chvílí bouchli jako sopka. Vydýchat se a jít po cestě dál.

A naučit se tím společně třeba to, že i když se chyby stanou, nemusí to znamenat konec světa ani důvod se nekonečně trápit. Možná tohle nakonec i naše děti ve svém životě ocení. Co říkáte?

Tak ať se u vás daří. A když se nedaří, ať se dlouho nepláče. 💚

A kdybyste si chtěli přečíst něco víc o tom, jak se v Nevýchově díváme na chyby i celkově na rodičovství, můžete tady: 9 věcí, kterým v Nevýchově věříme.