Já na to nemám, být dobrá máma

Bolí mě břicho a v puse mám úplně sucho. Chci otevřít oči, ale nejde to. Světlo mě v nich řeže jako písek. Příšerně tu páchne dezinfekce. Ležím na JIPce. Po císaři.

Byla to moje noční můra, rodit císařem. No jo no. Malou mi ještě ani pořádně neukázali. Pořád zvracím. Kdyby mi aspoň nebylo tak zle od žaludku, ta narkóza mi dává nějak zabrat. Usínám.

„Tááák maminko, máme tu miminko na kojení. Halóó, maminko!?“

Někdo mě bere za rameno. Proč mi říká „maminko“? Otevřu oči a vtom se mi valí žaludek nahoru. Chytám se za pusu. Mžourám na sestru s bílým balíčkem v ruce.

„Tak co, maminko?“ Pomalu si zvykám na to oslovení. „Chcete miminko?“

Zmateně se snažím protřít si oči, nemůžu se rozkoukat, a znovu se mi hrnou do krku žaludeční šťávy. Jasně, že chci. Ale najednou mám strach. Je mi zle a cítím se slabá. Nejistá. Panebože, já to nedokážu!

„No já… já nevím,“ vypadne ze mě. A derou se mi slzy do očí. Brečím a nedokážu se hnout. Bože, co jsem to za ženskou?

„Tak pojď, máma tě nechce,“ zahaleká sestra. Mizí i s bílým uzlíčkem za prosklenou stěnou. Neobjeví se s malou další tři hodiny. Holčičko moje, promiň. Máma tě chce. Jenom je hrozně bolavá a má strach. Fakt neví, jak zvládne být mámou.

„Tak pojď, máma tě nechce.“ Ta věta mi zněla v uších roky, než jsem sama sebe pochopila a přijala. A přestala se cítit jako máma, co na celé čáře selhala a nezaslouží si soucit.

Nechala jsem svoje dítě ve štychu. A to mám za to

Ještě ke všemu bylo pak moje miminko neklidné. Často brečelo. Musela jsem mu dát dudlík. (Další moje noční můra – přece to musím zvládnout bez něj. No… prostě nezvládla.) A nešlo nám kojení. Co byste taky chtěli od krkavčí mámy, která po porodu svoje dítě nechce.

Tohle se prostě nedá vrátit, nedá se to nikdy napravit, myslela jsem si. Ani to nejde nikomu říct. Protože normální ženská by se takhle sobecky nezachovala.

Jenom já jsem tak divná. Nemám ten správný mateřský pud. Nechala jsem svoje miminko ve štychu, když mámu potřebovalo nejvíc. Cítit ji u sebe, ne ležet někde vedle ve sterilní místnosti. Co když tam plakala? Volala mě. A nedovolala se. Co jsem jí to udělala?

Celé roky mi jely hlavou tyhle výčitky. Dusila jsem je v sobě. Protože by to přece nikdo nepochopil. A skoro vždycky, když moje holčička brečela, naskočilo mi: „Můžu za to já!“

Prostě stvůra, ne máma

Když to tu teď píšu takhle veřejně, je to ještě trochu zvláštní. Jsou tři ráno, to moje odrostlé „miminko“ chrní ve svém studentském pokoji a já ťukám do počítače svoje tajemství. S křehkým pocitem důvěry, že ty mě pochopíš, mámo za monitorem.

A víš, co byla pro mě po všech těch zakázaných myšlenkách a blbých pocitech selhání největší úleva? Přestat před tím utíkat. A říct všechny ty svoje „schízy“ nahlas. Sama před sebou.

Jedna o 20 let moudřejší žena mi tehdy řekla: „Mateřství není obrázek z magazínu, je to cesta, holčičko, to si nenalinkuješ.“

A já s tím bojovala, netušíš jak moc. Tolik věcí jsem si představovala jinak. Jenže holt…

Mateřství je cesta

Docházelo mi to postupně. A víš, těžko se to píše. Mám k dispozici jen pár řádků a pár ryze osobních pocitů :) Tak nevím, jestli se mi povede ti předat ten niterný vzkaz.

Že každá máme tu svoji cestu různě trnitou. Že těžkým pocitům se na ní nevyhneme. A že to nejdůležitější není se jim vyhýbat.

Ale otevřít srdce, prožít, co cítím, a jít dál.

Ale rozumím, že jestli občas sčítáš svoje přešlapy, a třeba si v sobě neseš i podobné výčitky a pocity selhání jako já tenkrát z porodnice, může to být těžké. Zvlášť jestli všude kolem vidíš spíš ty obrázky z magazínů. Usmívající se maminky, které i když točí videa o „mateřské prudě“, vypadají u toho dokonale a září z fotek jako sluníčka. Protože tak to svět chce.

Ale nenech se mýlit. Každá máme svůj stín, co se na fotky nehodí a žije si v nás svým vlastním životem.

Já ti o jednom svém napsala, protože už je za mnou a vím, jak mě roky držel v šachu. Tak třeba tě to podpoří. A taky se odvážíš. Vyslovit nahlas to křehké nevyslovené, co v mateřství bolí tebe.

Nemusíš tady veřejně, ale sama před sebou. Kouknout se svým pocitům do očí. Může to být první krůček, co ti uleví a povede tě dál.

A já ti k tomu posílám příběhy dalších maminek, které se podělily o své stíny. Aby vedle všech vyhlazených holek ze storíček a časopisů, za které se někdy rády převlékáme, vykoukla na světlo i ta „zákopová armáda“ ženských s kruhy pod očima, co je tu nikdo nechce moc vidět :)

Tady jsou:

Je mu špatně ze mě

Bála jsem se, že je to mnou. Že cítí, že nejsem dost dobrá máma, jak má být, že se do mateřství nedokážu dost uvolnit nebo nadchnout. Že to dělám špatně, a proto on tolik pláče. Pár lidí mi navíc řeklo, ve snaze mi pomoct, že je to mnou – děťátko cítí emoce mámy. Takže když jsem já v nepohodě, je maličký také. No bezva. Tahle myšlenka mě vždycky hodila do spirály: Ježišmarja, je mu je špatně ze mě! Musím se uvolnit. Ale to s tím jeho pláčem nejde… No já jsem ale hrozná máma.

- Aneta (syn 2 roky)

Vyřvat nepomáhá

Mám hodně velký problém se svou dvouměsíční dcerkou. Je to vzdorovité miminko. Přes den je strašně moc unavená, usne mi u prsa, což je špatně, to vím, ale stále se mi ji to nedaří odnaučit. Ale když usne a dám ji do postýlky, tak okamžitě začne řvát jak tygr a prostě neusne. Vyřvat nepomáhá. Když ji uspím v kočárku a přestanu jezdit, je okamžitě vzhůru. Nemůžu furt jen jezdit, mám spoustu práce a manžel musí taky jíst. Už jsem opravdu zoufalá.

- Veronika (dcera 2m)

Snažím se, co můžu. Ale občas už nemám sílu

… Stejně tak přebalování, honím ho, kde se dá, protože když ho dám na záda, tak děsně řve a kroutí se a já na něj nechci používat sílu. Je to děsně vysilující a poslední dobou mám pocit, že místo abych si to s ním užívala, pořád mu něco zakazuju. Protože po vysvětlení, že na něco nemá sahat (protože třeba elektrika, sklo je křehké atd.), to hned udělá znova.

Četla jsem Naomi Aldort a snažím se, co můžu, koukat se jeho očima. Ale občas už nemám sílu. … Pořád na to myslím, co dělám špatně. A jak se změnit nebo přijmout, abychom se navzájem tak netrápili...

- Petra (syn 13m)

Už nemůžu. Co když to takhle bude pořád?

Už zase pláče!! Je to 20 minut, co konečně usnula. 20 minut klidu a už jsou pryč! Vždyť jsem si ještě nestihla ani sednout! Už nemůžu. Co když to takhle bude pořád? Všichni říkají, že to bude lepší. Ale kdy??? Potřebuju ticho. Potřebuju klid. Potřebuju být jen sama se sebou. Uteču. Nebo se aspoň zavřu na záchodě a zacpu si uši. Jen na chvíli. Jen na chvíli nemuset řešit ten pláč…

Takové myšlenky se mi honily hlavou po narození dcery. Plakala často. Hlavně v noci. Spala u mě v náručí, a přesto se budila 6krát za noc. Uspat ji po každém probuzení trvávalo u prsa někdy i hodinu. Navíc skoro vždycky začala plakat v momentě, kdy jsem se začínala propadat do hlubšího spánku.

Bylo to jako nějaká forma mučení. V těchto usínacích chvílích jsem měla až chuť s ní hodit do peřin. Ale v momentě, kdy vztek odezněl, padla na mě hrůza. Co jsem to za mámu, když mám tyhle myšlenky?

- Lucie

Stýská se mi po té holce, kterou jsem bývala dřív

Přiznávám, že jsem si naivně myslela, že to bude jinak. Všichni kolem přece taky mají děti, a vypadají úplně v pohodě! Spokojeně řeší kašičky s prdíkama, jezdí na chatu a usmívaj se z rodinných selfíček na Facebooku. Vypráví, jak jim děti změnily život, jak je to krásný a jak by nikdy neměnili.

Podle mě kecají. Určitě nejsem sama, komu se stýská po člověku, kterým jsem bývala dřív. Ne něčí manželkou, ne něčí mámou, která tu usíná vestoje… Ale prostě sama sebou.

A chci, abys věděla, že nejsi sama ani ty.

- Eva (dcera 10m)

A další příběh je možná ten tvůj – pokud nás tu teď čteš?

Jestli ho budeš chtít v sobě otevřít a zaposlouchat se do něj, držíme ti palce. Jsme tady, i když nejsme zrovna vidět :) A kdybys chtěla i další inspiraci pro svoje mámování, zveme tě třeba sem: do článku o pláči miminek.

Co když nedokážu být dobrá máma

Zakázané myšlenky, které jsem si dlouho netroufla říct nahlas