Když odchody jsou horor: Jak to batole dostat z domu

„Někam se vypravit, to je u nás vždycky na dlouho. Minule jsme odcházeli tak, že jsem byla naštvaná a křičela jsem, a Kubík taky.“

„A co teprve ten stres, že potřebujeme být včas u doktorky. Nebo stihnout autobus na plavání. Malá neklidná, nenechá se oblíknout, a já už nervní, takže nakonec zásek a další minuty v háji. Než nás zvládnu vypravit, jsem mokrá až na zadku a puls na dvě stě. Fakt maraton. Chjo.“

„Náš největší problém jsou odchody. Minulý týden jsem na dceru řvala při odchodu tak, že jsem se i já sama toho lekla…“

Máte podobnou zkušenost jako tihle rodiče?

Sotva dítě začne trochu běhat, s každým odchodem ho naháníte po bytě. Než se s ním někam vypravíte, je to většinou na dlouho. A někdy se už smažíte ve vlastní šťávě a pak z vás ve vzteku padají věty jako:

Drž, ti řikám, nebo ti nasekám na zadek. Už tě mám plný zuby! To nemůžeme jednou normálně odejít?! To je fakt za trest s tebou. Koukej se oblíct a mám toho dost! Přestaň řvát, ti řikám, a strč tam tu nohu, nebo tě uškrtim!

Nechápete, co dokážete vypustit z pusy. (Možná ty stejné věty, co říkala vaše máma?) Je vám to pak hrozně líto. Ale když se den co den opakuje stejná scéna, neudržíte se.

Proč s tím dítětem nejde odejít v klidu?

Pojďte se podívat na 2 časté důvody. A taky na 2 změny, které vám s odchody pomůžou. (Ať nemusíte plánovat vlastní odchod do blázince :))

1. důvod: Musím myslet na všechno

My rodiče, když se někam s malými dětmi chystáme, máme na hrbu ranec věcí. Znáte to, musíme myslet na všechno:

Plíny, svačinku, pití, hračku, nějakou neokoukanou, ať se zabaví, náhradní oblečení, pláštěnku, jo a dneska i klobouček… a namazat ho, padesátkou, nebo stačí kokosák?... Přebalit, starší ať se ještě radši vyčurá, byl před chvílí, tak mu to trvá… napil se dost? A nebude mu v tom zima?

S každým dalším dítětem je to samozřejmě víc zaběhané, už víme, co všechno je třeba. Jenže všech těch věcí, co se před odchodem musí, je na jednoho rodiče ažaž. MUSÍM všechno připravit a NESMÍM na nic zapomenout je prostě seznam úkolů a tak trochu nůž na krku. A zkuste s nožem na krku odcházet na pohodu.

To je přece úplná normálka, běžný provoz s malým dítětem, řeknete si. Jenomže jestli chcete odcházet v klidu, podívejte se na to takhle:

Logistik a prudič, (ne)povedená dvojka

Kámen úrazu je v tom, že když se soustředíme na provoz a organizaci, dítě tak trochu překáží. Jsou tu pak vedle sebe rodič, který se snaží všechno dobře zorganizovat, a dítě, které je potřeba rychle obstarat (a které zdržuje). Rodič-logistik a dítě-prudič. A tihle dva si těžko půjdou vstříc, stojí proti sobě, cítíte?

Zkusili jste už mockrát změnit svého malého „prudiče“ na parťáka, a výsledek žádný? Pojďte teď zkusit na parťáka změnit toho logistika. Nad tím jediným totiž máte skutečnou moc :)

1. změna: Pozvat dítě k akci

Představte si, co všechno děláte, když se chystáte k odchodu. Zařizujete, připravujete, řešíte, balíte. Jste v akci. Protože jste ten, kdo to má celé na starost, je to tak?

A představte si, co dělá vaše dítě. Pobíhá? Hraje si a odchod ho nezajímá? Pláče na přebalováku a vzpouzí se? Celou akci sabotuje? Jestli jo, znamená to většinou, že ono v té akci vůbec není. Odchod je jen vaše záležitost, ne vás obou.

Říkáte si, jak to?
No snadno.

S malými dětmi totiž nejsme zvyklí mluvit, jsme naučení s nimi zacházet,

všimli jste si toho?
Vlastně trochu jako s batohem, který je potřeba naplnit, úhledně zapnout, aby z něj někde netrčely ponožky, hodit na záda a vyrazit. Stejně tak naplníme dítě (nakrmíme, napojíme), úhledně oblékneme (aby mu někde netrčely ponožky), hodíme na záda (nebo do kočáru) – a chceme vyrazit.

Jenže ono se vzteká. Nebo zdrhá. Nefunguje. Na rozdíl od batohu chce totiž s námi komunikovat.

Nejspíš nás nechce nechat v režimu logistika, a tak nám rozbíjí náš dokonalý plán :) A možná nás tím „pruzením“ volá být víc spolu. Protože dívejte...

Když si vzpomenete na ten seznam, co všechno před odchodem musíte, ubrousky, svačinu, náhradní botičky… je v tom spousta konání. Ale žádné spolubytí. Potřebujete dítě vtáhnout do akce, aby chtělo spolupracovat. Začít s ním mluvit o tom, co se děje, co chcete, o co vám jde.

Mluvit s ním a mluvit ale není totéž

Možná se teď bouříte, že přece mu říkáte: „Pojď, Jení, půjdeme za tetou, musíš se oblíknout, za chvilku nám jede autobus.“ Nebo: „Obujeme botičky, Kačko, podívej, máma už má taky boty, přece nemůžeš jít bosa.“

Jenže podívejte – samé konání. Žádné spolubytí. Pořád moc nechápete? Pojďte si to na moment vyzkoušet na sobě:

Představte si, že vám partner nebo partnerka řekne: „Pojď, Jani, půjdeme za tetou, musíš se oblíknout, za chvilku nám jede autobus.“ Nevíte, proč jdete za tetou. Asi jste s tím nepočítali. Nevíte ani, proč to partner chce. Celé to vypadá, že je to jeho věc, o které vám nic moc neřekl, jen víte, že se musíte oblíknout.

A když se vám nechce, řekne třeba ještě: „Prosim tě, vždyť je tam krásně, bude se ti tam líbit. Vezmem s sebou tvoji oblíbenou knížku, jo? A tu dobrou sušenku, koukej. Hezky se oblíkni a půjdeme.“

Přetrhnete se a půjdete se honem oblíkat?
Nebo byste spíš potřebovali od partnera celou situaci nějak vysvětlit?

Dítě není dospělý!

Možná vás napadá, že to je přece rozdíl. Dítě není dospělý. Jasně, že s dospělým takhle nemluvíte, ale s dítětem je to jiné. Nemůžete mu všechno vysvětlovat, nemá z toho rozum.

Je to tak, dítě není dospělý. Je menší, méně zkušené, má svoje potřeby. Ale není mimo.
(Jako homo sapiens, člověk moudrý, se přece už narodíme, ne? :))

Potíž je právě v tom, když si rodič myslí, že dítě z toho nemá rozum. Protože pak mu spoustu věcí neřekne. Prostě ho ani nenapadne, že by mohlo něco rozumět. Ale co když to může být celé trochu jinak?