Jak pofoukat bebí, aby z dětí nevyrostli
uplakánci ani bezcitní tvrďáci

„Tak co, už ti spadnul z postele?“ Tuhle otázku jsem slyšela dokonce několikrát, když byl Fili teprve slintací žoužel.
„Ne, proč proboha?“ děsila jsem se.
„Každý mimino aspoň jednou spadne z postele,“ pokyvovaly s úsměvem zkušenější mámy kolem mě.

Něco na tom asi je. Když bylo Filimu pět měsíců a sotva se pidižvil na místě, na minutu jsem si odskočila na záchod. Dodnes netuším jak (lézt začal až za dva měsíce), ale za těch pár okamžiků se zvládl otočit, přepinožit celou manželskou postel – a spadnout. Hlavou přímo na velkou Tatrovku. Trochu si odřel obočí. A řval jako tur.

Naštěstí jsou ale děti mnohem odolnější, než jsem si jako vyplašená prvorodička uměla představit. Docela dlouho trvalo, než se mi kvůli každému drcnutí hlavou o stůl přestal tajit dech hrůzou.

Časem jsem ale zjistila, že k tomuhle věku, kdy se učí chodit a přelézat překážky, patří tolik boulí, modřin a ukopnutých částí batolete, že nemá smysl je počítat. Ani si z nich moc dělat. Rána, chvíli řev – a jede se dál.

Jednou si takhle Fili vesele pobíhal po obýváku

a smál se na celé kolo, když vtom upadl a praštil se hlavou o gauč. O měkký gauč. Nemělo se mu tam co hrozného stát. Ale on začal křičet, jako by ho na nože brali.

A nepřestával. Chovala jsem ho, pofoukala bebí, ale řev se neměnil. Znejistěli jsme:

Je tohle normální? Nepláče nějak zbytečně dlouho? Neměli bychom to utnout? Aby z něj nebyl uplakánek, co řve kvůli každý maličkosti… Musíme mu pomoct, aby se naučil na bolest co nejrychlejc zapomenout a neměl to pak třeba těžký ve školce. Aby se mu kamarádi nesmáli, že je bačkora. 

„Broučku, no tak,“ říkáme mu. „To bude dobrý, koukej, ten gauč je měkkej. Já vím, že ses asi leknul, ale to nemůže přece tak hrozně bolet. O co jde, jsi unavenej? Nebo nemáš hlad?

Šššš, pojď, přestaň plakat, to nemůže být tak hrozný.“

Trvalo to dlouho, než se utišil. A když konečně přestal přivírat oči pláčem, zjistili jsme, že si rozsekl oko v koutku o ostrý kus gauče, o kterém jsme vůbec nevěděli, že tam je. Chudák malej, to muselo fakt bolet!

Všechno se ve mně sevřelo, když jsem si představila, jak mu asi bylo. Co asi prožíval, když tak plakal a já mluvila přes něj a snažila se mu vysvětlit, že se nic nestalo.

Strašně moc mě to bolí, mami, drž mě. To bolí úplně hrozně moc! Potřebuju se u tebe uklidnit. Mami, počkej, proč mě pouštíš? Ještě to bolí, bojím se, že to nepřestane! Tul mě ještě! 

Říkáš tátovi, že brečím moc dlouho. Proč to říkáš? Copak mě neslyšíš? Já přece cítím, že mě to bolí. Ty mi nevěříš, viď. Koukej, au, tady. Vidíš to?
Táta se tě ptá, jestli je to normální. Nevím, co to znamená. Ale sevřelo se mi z toho bříško, tati. Je to něco zlýho? Buďte tu se mnou, dokud to nepřejde. Když jsem na to sám, je to ještě horší. 

Co když se cítil nějak takhle? Nebylo mi z té představy dobře. A trochu se mi chtělo brečet za něj. Věděl moc dobře, že ho to hodně bolí. A já o něm pochybovala. Úplně jsem mu zapomněla důvěřovat, ze strachu, aby náhodou nebyl hysterka. Promiň, Fili. Budu si odteďka pamatovat, že

jenom ty víš, jak moc tě to bolí.

A slíbila jsem nám oběma, že už budu mlčet

Od té chvíle jsem přestala u tišení Filiho bolístek úplně mluvit. Jen nastavím náruč a držím tak dlouho, jak potřebuje. A nechám ho plakat. On ode mě totiž nic jiného nepotřebuje.

Ujištění „Vždyť to není tak hrozný“ mu nijak nepomáhá. Pro něj to prostě tak hrozný je. „Vždyť to byla jen malá rána. Prosim tě, to nic neni“ je mu taky k ničemu, když jemu to tak zjevně nepřijde.