Co je a není Nevýchova (a jak to poznáte)

„Dvě mámy, dvě hřiště, dvě různé situace. Ve skutečnosti na chlup stejné, ale možná to není na první pohled znát. Jak se podle vás měly maminky zachovat? A jak byste reagovali vy?

Situace první: Vysmátá máma a rána houpačkou

Jana (33) je v parku s malou Majdou (4). Dneska jsou od rána samá sranda. Hrály na babu a smály se, když jedna druhou chňapla, a teď si zas Majda užívá houpačku, mamka ji pokaždé jako velikou silou přitáhne a pak zas jako prudce odhodí a Majda volá „letííím!“ a obě se chechtají. Je jim dobře, den na pohodu.

„Ještě chvilku sama, mamíí,“ hlásí Majda, „jdi kousek dál.“
Jana kousek couvne a už nehoupe, jen kouká na dcerku a vysílá jí spojenecký úsměv.
Už je to velká holka, bleskne jí hlavou.

Když vtom Majda leze dolů, pořád celá rozjařená, houpačka se ještě úplně nezastavila, Majda se nějak podivně, krkolomně zamotá, je to mžik, a plácne sebou do písku.

A mamce v té dnešní vysmáté náladě zacukají koutky. Nejradši by vyprskla smíchy, bylo to trochu jako v grotesce, jak Majda žuchla. Ale Jana je máma, která jede v Nevýchově. A tak se smát nezačne. Spolkne ten nehorázný řehot a vzpomene si: uznat pocity.

„Majdi, to muselo být nepříjemný, viď. Asi tě to bolí?“

Majda se zvedne, oklepe a spustí:
„Neee, mamí, nebolí, je to sranda.“ A maže na klouzačku.

Tak ta mě dostala, přemýšlí Jana, prej sranda. Mně se teda taky chtělo smát. Ale copak můžu, když spadne? Co kdyby se fakt bouchla nebo se jí to nějak dotklo… Já vůbec nevim, jaká je vlastně správná Nevýchovná reakce.

Situace druhá: Bláto až za ušima a důsledná maminka

Ve stejnou chvíli o pár kilometrů dál na jiném hřišti spolu blbnou Šárka (38) s Lukym (5). A Luky začne ťapat do obrovské blátivé louže, co tu zbyla po včerejším dešti.

„Luky, víš, nevzali jsme nepromokavý oblečení, nenapadlo mě, že tu bude tolik mokro. Potřebovala bych, aby ses vyhýbal tý louži, ať nejsi promáčený a zablácený, jo?“ I Šárka jede v Nevýchově.

„Mami, když ta louže je taková suprová. Aspoň jednou ještě, pak už ji nechám, jo?“
„Jo. Ale jestli budeš mokrej a samý bláto, Luky, já to nechci řešit. Je to na tobě, bereš?“
„Tak jo, mamko.“

Domluveno. Luky se zeširoka rozkročí, aby si užil poslední šlápnutí, a vší silou dupne. Bláto se rozletí na všechny strany. Luky má černé cákance na kalhotách, na bundě, na obličeji. Snad i v puse. Na moment se zarazí a pak se rozpláče.

„Mamii, pomoc, mně to vadí v puse.“

Bulí, co teď. Řekla jsem mu přece, že je to na něm, a souhlasil. Dohodli jsme se. Nemůžu teď ustoupit. Ale je mu to asi fakt nepříjemný, má bláto až za ušima. Ach jo, přemýšlí Šárka.

„Luky, to je mi líto, musí to být nepříjemný. Ale domluvili jsme se, že když se zmáčíš, já to řešit nebudu. Bylo to tvoje rozhodnutí.“
„Mamiii, já vim, promiň, ale mně nevadí mokrý, mně to stříklo na pusu. Vadí mi to v puse. Umej mi to.“
„Ne, Luky, potřebuju, aby ses o to postaral sám, jak jsme se dohodli,“ vydrží Šárka, „jestli si to chceš umýt, v tašce na kočáře je voda. Nebo ubrousky. Ale opatrně prosím tě, ať nevzbudíš Emču.“

Luky si sedá na bobek a brečí dál.
„Mamííí, nee, prosím ty, utři mi too...‘‘

Teda ale je mi ho fakt líto, nejradši bych mu pomohla a utřela mu tu pusinu, normálně mě nebaví na tý dohodě trvat. Rve mi to srdce. Ale to bych pak ustupovala a on by si pak třeba něco vynucoval. A asi by to nebylo správný, podle Nevýchovy.

Co je teda vlastně správně, podle Nevýchovy?

Už tušíte, co mají obě situace ze hřiště společného? Maminka se snaží použít ve správnou chvíli správné věty. Vzpomenout si na všechny postupy, co se naučila, a důsledně je aplikovat. Ale… zapomněla na sebe. A z Nevýchovy se rázem stává jen další metoda, jak na dítě. Protože

když řeším na prvním místě, co bych měl/a říct, málokdy řeknu to, co opravdu vnímám a cítím,

všimli jste si? Přirozenost v háji. Svoje pocity spolknu a přemaluju tou správnou Nevýchovnou větou. Jenže… není žádná správná Nevýchovná věta. Jste jen vy a vaše dítě.