Nesnáším tě, ségro pitomá!
Kouzelné okno do sourozeneckých vztahů,
které od základů změní váš pohled na jejich spory
Tenhle článek je tak trochu jiný.
Nenajdete tu pět bodů, jak zabránit dětským hádkám. Ty jejich šarvátky jsou totiž jenom špička ledovce. Sourozenecké vztahy jsou tak spletité, že by na jejich zmapování nestačilo bodů ani deset.
Místo toho na vás čeká zážitek. Jedna obyčejná situace ze tří různých pohledů.
Najdete v ní klíč k pochopení, proč jsou naše děti pořád v sobě. Takový pohled do zákulisí. Děti nám většinou nevysvětlí, jak se cítí a proč. A tak jsme to řekli za ně.
Udělejte si pohodlí a nechte se vést příběhem, po kterém bitky svých dětí už nikdy neuvidíte stejně. Ale připravte se, je to trochu síla. Ocitnete se na chvíli v kůži mámy, malé Alice a staršího Péti.
Pohled první: Průšvih na úřadě
(Jak to viděla utahaná máma)
Je středa odpoledne. Cestou z práce jsi vyzvedla děti ze školy a školky, byly tam jako poslední. Už týden máš pocit, že se nestíháš ani najíst. Ještě než pojedete domů, musíš se stavit na úřadě. Máš z toho strach. Nějakej průšvih se zálohama na sociálce. Přišel ti dopis a ty nevíš, co se vlastně stalo a jak to vyřešit. Hlavu máš plnou starostí. Navíc na tebe něco leze, je ti zle a fakt by sis potřebovala zalézt do postele.
Ale ještě musíš vyřešit tohle, nakoupit, uvařit večeři a… uff, ani na to nechceš myslet, kolik tě toho dneska ještě čeká. Nikomu bys to nepřiznala, ale někdy by ses nejradši někam zavřela, objala si kolena a vybrečela se jak malá. A pak usnula. Tak na týden.
Nemůžeš děti vzít s sebou nahoru. Ještě by tam začaly blbnout a ta nerudná ženská by byla ještě odměřenější než jindy. Necháš je čekat tu chvíli ve vstupní hale. Už jsou velký, to zvládnou.
„Počkejte tady, jo, já to rychle vyřídím a půjdem domů,“ říkáš jim. Alice je trochu divoška, tak pošeptáš Péťovi: „Dej na ni tu chvilku pozor, prosím tě, jo? Fakt budu hned zpátky. Spoléhám na tebe,“ mrkneš na něj. Takovej velkej kluk už to je, to je neuvěřitelný. Vlepíš mu pusu a jdeš dovnitř. Trochu popoběhneš, abys to měla rychle za sebou.
Paní na úřadě je tak protivná a neochotná, jako by ji prudilo, že jí tam chodí lidi. Změnil se účet, kam se posílají zálohy, a tak jsi poslala těch dvanáct tisíc bůhví kam... Bojíš se, že jste o ty peníze přišli, ptáš se, jestli se to dá převést, ale paní tě jen otráveně posílá na jiné oddělení v úplně jiné části města.
Odcházíš rozhozená a hrozně nervózní, jestli to s těmi penězi dobře dopadne. Kdyby si to neuměli přeposlat a vy jste museli doplácet tolik, co ta paní tvrdí, můžete se s tou dovolenou v Beskydech v létě rovnou rozloučit. A děti se do té chaty s trampolínou tak těší. Ach jo.
Počítáš, jestli stihnete ještě dojet na ten druhý úřad, než zavřou. Popobíháš i cestou zpátky.
Otevřeš dveře a slyšíš, jak Alička piští na celou halu. Péťa na ní skoro klečí a celou vahou ji tlačí na lavičku a ona vřeští, jako by jí šlo o život. Všichni v místnosti se na ně dívají.
Hrkne v tobě, až se nemůžeš honem nadechnout. Lekneš se, jestli jí Péťa něco neudělal, zastydíš se před přihlížejícími lidmi – to máš fakt tak nevychovaný děti? A pak ti začne bušit ve spáncích šílený vztek. Ještě TOHLE musíš řešit? Co jsi komu udělala?!
„To si snad děláte srandu, ne?!“ řekneš trochu moc nahlas a jdeš k nim. Péťa se lekne a pustí ségru. Stojí teď kousek od sebe, Alice trochu povzlykává a oba se tváří vylekaně. Přijdeš až k nim a vzteky se nemůžeš ani nadechnout. Máš sto chutí Petrovi jednu vlepit.
„Já ti řeknu, ať na ni dáš pozor, a ty ji tady mlátíš?“ vylítne z tebe.
Zhluboka se nadechneš, přece nebudeš dělat scénu na veřejnosti. Zatneš zuby. Veškerý předsevzetí toho, jak na ně nebudeš řvát, jdou do háje. Vykročíš ke dveřím a postrčíš Petra před sebou. Cítíš na sobě pohledy všech kolem. Bezva, ještě všichni vidí, jaká jsi neschopná matka, že se tvoje děti nesnesou ani deset minut.
Péťa za tebou běží a začíná se vymlouvat: „Ale mami, ona…“
„Mě to nezajímá! Jsi dvakrát starší než ona a necháš se vyprovokovat každou blbostí. Já vás dva fakt nemůžu nechat ani na čtvrt hodiny o samotě. Co jsem komu udělala, fakt.” Otevíráš ty těžké dveře a čekáš, až se k tobě oba došourají.
„Pojďte,“ popoženeš je. Péťa se na Alici po straně zle dívá. „Jestli jí ještě něco uděláš, tak toho budeš litovat,“ varuješ ho. Oba proklouznou kolem tebe ven. „Myslela jsem, že jste oba už dost velký, ale ne, zjevně jste furt mimina, jeden jak druhej.“
Ale vážně, vždyť už jsou velký. Kdy už toho konečně nechají? To budeš ty jejich tahanice řešit věčně? Odemkneš auto a zhluboka se nadechneš. Nějak už meleš z posledního, nemáš z čeho brát. Tak strašně by sis potřebovala od všeho odpočinout.
Pohled druhý: Osamělý Batman
(Jak to viděla Alice, 5 let)
Ze školky tě dneska vyzvedla máma a tvářila se nějak divně. Jeli jste pro Péťu do školy a pak někam na úřad nebo co. Taková ošklivá šedivá budova to je. Necháte auto na parkovišti a jdete dovnitř. Je to tam veliký a studený. Máma řekne, ať počkáte, něco pošeptá Péťovi a odběhne pryč.
Rozhlídneš se. Co teď? Brácha si s tebou v poslední době nechce hrát. Je furt naštvanej. Dřív jste byli dvojka, hráli jste si na vesmír a Supermana a Batmana a na všechno. A teď si s tebou nechce hrát vůbec. Taková zrada. A ty jsi v tom vašem světě zůstala sama. Ale byl to váš svět, vymýšleli jste ho spolu. Moc ti chybí, bez něj to není ono.
Ale on se tváří, jak je děsně velkej. A všichni ho tak berou. Rodiče mu řeknou věci, o kterých tobě říct nechtějí. A vedle něj si nikdo nikdy nevšimne, že už jsi taky velká. Když s nima mluvíš, neposlouchají tě. Bráchy se babičky ptají na školu a na tebe se pořád usmívají tak jenom jako, hladí tě po vlasech a říkají „Tak cooo?“ a hned se baví o něčem jinym. Hrozně tě to štve, nejsi přece mimino.
Tohle je prémiový článek pro naše předplatitele
Jestli si ho chcete dočíst a otevřít si i přístup ke všemu, co pro vás v Nevýchově máme, vyberte si předplatné:
Jste předplatitel? Přihlaste se.