DUDLÍK: Jak ho odnaučit bez slz?

Matyáš (2)
Prosím vás, jak jste se zbavili dudlíku? Máma mi ho pořád bere a já bez něj nemůžu usnout. A nejde jí vysvětlit, že ho potřebuju. Co zabralo vám? A nevíte, proč mi ho bere takhle najednou? Dělo se vám to taky?
Ještě před měsícem nikomu nevadil. Díky

12. ledna 2017 v 19.27 - Odpovědět - To se mi líbí

Léňa Svéhlavá (4)
Já dudlám dodnes, pomáhá mi to uklidnit se před spaním. Často mi nejde bez dudlíku usnout. Lidi mámě říkají, že mi ho má vzít, zubařka hrozí, že budu mít předkus nebo křivý zuby, babičky mi ho berou, že je to ošklivý. Netuším, proč mi ho nejdřív dávali, i když mi zpočátku nechutnal, a pak mi ho najednou zkouší zase vzít, že už jsem velká. Rodiče za mnou ale stojí a nechávají to na mně. Je to super  Zkus to mámě vysvětlit, že je to pro tebe důležitý! Určitě to spolu nějak vymyslíte.

12. ledna 2017 v 19.30 - Odpovědět - To se mi líbí

Mašin Fíra (6)
Když mi bylo dva a půl, můj děda měl doma takovej super vláček a já ho hrozně chtěl. A on že prý mi ho dá, když mu za něj dám ten dudlík. Nepřišlo mi to úplně fér (k čemu mu bude můj dudlík? Přišlo mi, že jen používá něco, co já chci, aby mě dotlačil k něčemu, co chce on) a svůj dudl jsem miloval, ale vláček nakonec zvítězil. Večer mi to pak bylo líto, nešlo mi usnout a skoro jsem si přál, abych mu mohl ten vláček zase vrátit. Taky jsem se nakonec naučil spát bez dudlíku. Ale jak píše Adámek – zkus to mámě vysvětlit, určitě to pochopí.  Chápu, že ve dvou letech se ti ještě špatně mluví, ale zkus to.

12. ledna 2017 v 19.39 - Odpovědět - To se mi líbí

Radim2009
Jo, to chápu, že mohlo být nepříjemný, když ses musel najednou rozhodnout mezi dvěma věcma, co jsi fakt chtěl. Ono to dědovi přišlo asi dobrý, že ti po dudlíku třeba nebude tak smutno, když budeš místo něj mít něco jinýho. Nebo tak něco, víš co. Oni to s náma myslej vždycky dobře, i když jsou tam občas takový zvláštní nedorozumění. Já jsem si třeba sám vymyslel, že ve dvou vyměním dudlík za motorku, a byl jsem s tím úplně v pohodě, protože jsem s tím přišel sám.

Myslím, @Matyáši, že má o tebe máma strach, abys nepotřeboval dudlík ještě ve škole a děti se ti nesmály, a abys neměl špatně tvarovanou pusu a křivý zuby… Někdy se to totiž děje.

12. ledna 2017 v 19.49 - Odpovědět - To se mi líbí

Adámekkkk (2r8m)
Když mi bylo asi 2,5, tak jsem si dudlík rozkousal a vyhodil ho do koše. Bylo mi to pak pár dní líto, že dudák už není, a chtěl jsem ho vylovit. V noci mi po něm bylo hrozně smutno. Po pár dnech jsem si zvyknul bez něj. Takže jo, vím, že je to bez něj těžký, ale přežít se to dá . Určitě to ale zkus mámě vysvětlit, třeba to pochopí. Vždycky je to lepší v pohodě a bez pláče.

12. ledna 2017 v 19.50 - Odpovědět - To se mi líbí

Mikulda (3)
To já jsem svůj ztratil, když mi bylo něco přes dva roky, a u nás v lékárně neměli moji značku. Máma mi koupila jinej, ale ten byl příšernej. Vůbec mi nejel. Pár dní jsem to zkoušel, jestli mi přece jenom nezachutná, ale pak jsem si nějak zvyknul bez něj a přestal jsem to řešit. Brácha byl tehdy úplný mimino, tak jsem se na dudlík vykašlal s tím, ať si dudlaj mimina, že už jsem velkej.

Jsem fakt rád, že se máma fakt snažila sehnat ten můj a netlačila na mě. Že jsem si k tomu mohl dojít sám. Přišel jsem si rázem hrozně velkej!

12. ledna 2017 v 19.57 - Odpovědět - To se mi líbí

Vojtíšek (3)
V půl roce jsem svůj dudu vypliv tak, že ho máma nemohla najít. Ani další den, ani potom. Ani mě to moc netrápilo. Jsem ale moc rád, že ho máma fakt zkoušela najít. Kdyby ho třeba jenom schovala a kecala mi, bylo by mi to asi fakt líto.

12. ledna 2017 v 19.59 - Odpovědět - To se mi líbí

AnonymniMimino258 (6)
To naši prostě rozhodli, když mi byly asi dva, že stačilo a že jsem velká, a dudlík mi ustřihli. Vůbec pak nefungoval. Bylo mi to hrozně líto. A fakt jsem potřebovala na usnutí něco cumlat, tak jsem si začala cucat palec. Máma se bála, že mi to zůstane, a natírala mi to nějakým pálivým sajrajtem, ale mně fakt nešlo přestat. Dělám to tajně doteď.  Prý z toho můžu mít křivý zuby, ale jsou furt rovný, tak nevím.

12. ledna 2017 v 20.03 - Odpovědět - To se mi líbí

Honzík (3,5)
Tyjo, mně se to ZROVNA povedlo, to jsem rád, že to můžu s někým sdílet! Máma to nechávala úplně na mně. Dlouho se mi nechtělo, ale teď najednou – ani nevím proč, prostě jsem chtěl být bez dudlíku. Říkám včera večer mámě, že to chci zvládnout, usnout bez něj. Máma se ptala, jak mi může pomoct, tak říkám, že když mě bude hladit po zádech a já si budu držet lvíčka. Dudlík jsem pro jistotu taky držel v ruce. A usnul jsem, hele, ani nevím jak! Přijdu si hrozně hustej, mám takovou radost!

12. ledna 2017 v 20.15 - Odpovědět - To se mi líbí

Stydlínka3
Teda to jsi fakt dobrej, já si spaní bez dudu neumím vůbec představit! :O

12. ledna 2017 v 20.16 - Odpovědět - To se mi líbí

Adélka Adelee (11)
Já už si upřímně nepamatuju, jak jsem to měla s vlastním dudlíkem, ale teď to máma řeší s malým bráchou, tak to drama vidím z druhý strany – tak já ji sem pozvu, ona je fakt hrozně v pohodě – určitě bude mít nějaký nápad,
jak to s tvojí mamkou domluvit! Je to ok?

12. ledna 2017 v 20.17 - Odpovědět - To se mi líbí

Matyáš (2)
Jo jasně, budu rád za každou pomoc. Chtěl bych to už zkusit bez dudáčku, ale nevím jak… Dík

12. ledna 2017 v 20.28 - Odpovědět - To se mi líbí

Soňa Siri Kopecká (37)
Zdravím, jsem mamka Adélky, díky za pozvání… Musím říct, že mě vaše diskuze fakt zasáhla… To, co psala na začátku Léňa, mi dává odvahu nepodlehnout hlasům z okolí a stát za synem.

Můj mladší syn (2,5 roku) se teď totiž na dudlík hodně upnul, co začal chodit do jeslí, a já se opravdu bojím, aby se mu nekřivily zuby… Zubař říkal, že to u něj už začíná opravdu hrozit, tak já se s ním zkusím domluvit, jak jste radili, a dám vědět, jak to šlo.

@Matyáši, vím, že to je těžký, ale určitě to usínání zvládneš i bez dudlíku... Nepomohlo by ti, kdyby se k tobě maminka teď víc tulila, mazlila tě, držela tě za ruku?

Tak by mohla pochopit, že jí při tom odvykání hodně potřebuješ. Dej mamce najevo, že to taky chceš zkusit, usnout bez něj… zkus si jen tak položit dudáček vedle sebe, aby to máma viděla, a chyť ji třeba přitom za ruku, co myslíš?

Zkuste to spolu vymyslet, věřím, že si porozumíte! Budu na vás moc myslet. <3

12. ledna 2017 v 20.36 - Odpovědět - To se mi líbí

Léňa Svéhlavá (4)
Držíme palce! Dejte určitě vědět, jak to dopadlo!

12. ledna 2017 v 21.40 - Odpovědět - To se mi líbí

Soňa Siri Kopecká (37)
Chci vám napsat, jak jsme to zvládli…

Jsou to dva týdny a Joniš je bez dudlíku! Po tom, jsem vám sem psala naposled, jsem šla za ním a všechno mu to řekla. Normálně mu povídám: „Ty, Jonýsku, já vím, že ti ten dudlík dělá moc dobře. Jenže se bojím, že budeš mít křivý zoubky a bude tě to potom hrozně mrzet. Ale nechci ti ho jen tak vzít, je to tvůj dudlík, víš co. A tak nevím, co s tím. Pomůžeš mi, prosím?“

On nic neřekl a dlouho si dál hrál s dudlíkem v puse, až jsem si začala myslet, že mi nerozuměl a že je to zbytečný. Pak ke mně najednou přišel a dudlík mi podal. A šel si hrát bez něj. Když byl čas na spaní, začal se po něm ale zase shánět a plakal. Byla jsem rozhodnutá s ním jednat upřímně, udělat to nenásilně, tak, jak jsme se dohodli… a tak jsem mu dudlík znovu na spaní dala.

A tak to šlo pár dalších dní. On to zkoušel bez něj, ale na spaní a do jeslí ho potřeboval. Jednou mu nešlo usnout, ale dudlík nechtěl, a byl z toho celej nešťastnej a plakal. Nevěděla jsem, co mu poradit, tak jsem ho jen držela a hladila. Bylo mi ho moc líto, bylo vidět, že je to pro něj vážně těžký. A on se vyplakal, chytnul se plyšové želvy, co hraje melodie, a usnul.

Druhý den si vzal s sebou želvu do školky a od té doby se jí nechce pustit. Dudlík pro jistotu vozím ještě všude s sebou, ale neptá se po něm. Chápu, že v poslední době na něj bylo hodně změn a on se potřebuje něčeho chytnout – a hrací želva nekřiví zuby. Takže třikrát sláva!

Moc vám tady všem děkuju, bez vaší diskuze by to tak dobře neproběhlo. Takhle mám dobrý pocit, že jsme to zvládli fakt spolu.

27. ledna 2017 v 22.48 - Odpovědět - To se mi líbí