Co dělat, když vaše dítě má svůj svět

Vypadá to u vás doma podobně? Pojďme spolu nahlédnout do “jejich světa” a zjistit, proč děti nevidí, neslyší. A taky objevit 2 věci, které můžete okamžitě udělat, aby vás znovu začaly vnímat.

Pokud jste už vyzkoušeli všechny výchovné postupy a rady a žádná z nich na vaše dítě neplatí, není vůbec divu, jestli jste už pořádně otrávení. Anebo jste to vzdali, prostě s ním nic nenaděláte...

Většina rodičů, unavených nebo zklamaných a smutných z toho, jak to s jejich malým pořád dokola nefunguje, si neuvědomí, že dítě je na tom stejně. Pořádně otrávené. Anebo už to vzdalo. A bludný kruh je na světě.

Chtěli byste to změnit? Pokud je teď vaše odpověď ANO, jsem ráda, že tenhle článek čtete. Protože se spolu za chvíli podíváme na to, jak udělat první krok a z kruhu vystoupit.

Rodiče, kterým, už se to povedlo, se shodují, že první krok byl ten nejdůležitější. Pomohl jim totiž změnit od základu všechny situace, ve kterých měli pocit, že tam snad dítě s nimi ani není. Protože nic z toho, co mu opakovaně řekli, neudělalo.

Než se do toho pustíme, pojďme se podívat, jaké 2 věci dělá nevědomky 99% rodičů, kteří mají problém s tím, že je jejich dítě nevnímá a má “svůj svět”.

V dobré víře, že to dítě konečně pochopí, se tak rodiče denně vyčerpávají a na konci dne, vyždímaní jako citrón, si postesknou, že už nevědí, co s ním. A zítra nanovo. Stejným způsobem, ale s čerstvou nadějí, že dneska se to třeba “zlomí” a konečně to zafunguje.

Jenže… Nefunguje to dál.

Představte si teď na chvíli, že jste malé, asi 3leté dítě. Pomůže vám to porozumět, co se děje “v jejich světě”, ve chvílích, kdy vás do něj děti nechtějí pustit.

Takže jsou vám asi 3 roky. Máte malé ruce, malé nohy, na nohou malé bačkůrky. A maminka vám říká:

“Umyj si ty ruce, kolikrát jsem ti říkala, že se to musí, když jdeme ze záchoda.”

A tuhle větu si teď opakujte nahlas dvacetkrát. Ještě lepší bude, když u toho zavřete oči. Takže zavřete oči, podívejte se, jakou barvu mají vaše bačkůrky, a pak dvacetkrát dokola stejnou větu.

“Umyj si ty ruce, kolikrát jsem ti říkala, že se to musí, když jdeme ze záchoda.”

Počkám tu na vás, než to dokončíte.

Jste tu? Už jste zase zpátky v dospělém těle. Skutečně jste to cvičení na sobě vyzkoušeli? Pokud ano, nastal u vás nejspíš jeden ze dvou obvyklých efektů. Než si přečtete, které to jsou, řekněte sami, co se ve vás opakováním stalo?

1. Tím, jak jste tu větu omílali pořád dokola, ztratila pro vás obsah. Stalo se z ní šumění slov, která mechanicky opakujete, aniž by pro vás měla valný význam. Přestáváte ji vnímat. A to jste ji slyšeli teprve dvacetkrát. Kolikrát některé podobné věty slyší děti?
2. Ta věta vás začala pekelně štvát. A kdybyste ji měli slyšet ještě asi tak padesátkrát, neměli byste chuť mi za to zlomyslné zadání něco provést? Nebo začít vzdorovat? Můžeme se pak divit dětem, že si ruce umýt nechtějí... A just ne!

Děti jsou na tom totiž stejně.

A nic na tom nemění fakt, že tuhle větu svým dětem vůbec neříkáte. Platí to pro jakoukoliv jinou, kterou děti slyšely už stokrát.

Druhá běžná strategie, která rodičům nefunguje:

Dělala jsem to taky tak. Do chvíle, než mi starší dcera v 6 letech řekla: “Mami, a víš, že tě teď celou dobu vůbec neposlouchám? Mě ta přednáška moc nezajímá.” Ani nevím, kde tenkrát vzala slovo “přednáška”.

Asi jste to už zažili na vlastní kůži, třeba jako malí s mámou nebo s tátou, anebo pak s partnerem, s kamarádkou, nebo s upovídanou paní sousedkou… Když pořád mluví, najednou se přistihnete, že mlčíte. Znáte to? Mluví a “jede si svou”, takže vypínáte.

Děti jsou na tom totiž stejně.

A je úplně jedno, jestli to, co jim rodiče říkají, jsou samá “správná” slova, kterými se usilovně snaží o dohodu. Když je těch správných slov moc, je jich prostě příliš. A děti vypnou.

“Za posledních pár dnů jsem si všimla, že na synka (2 roky), ve vší snaze se dohodnout, valím spoustu vět, abych mu to vysvětlila a aby mě pochopil dobře atd. atd. Jenže ouha, synek začal v některých situacích "vypínat" a nevnímal mě, “ popisuje máma Monika z kurzu Výchova Nevýchovou svoje začátky.

Minulou neděli jsem potkala v metru sympatickou maminku s malým klukem, mohly mu být tak tři. Prozpěvoval si a klátil se na sedačce sem a tam, houpal nohama, zřejmě si tak zpříjemňoval trochu nudnou cestu. “Nedělej to, kopneš pána,” ozvala se maminka. Kluk nic. “Už jsem ti tolikrát říkala, že nemáš kopat těma nohama. Copak ty mě neslyšíš?” snažila se maminka dál klidným hlasem. Kluk nic, začal koukat z okna a klátil nožkama.

Maminka přidala na síle hlasu: “Kopneš pána! Tobě je to snad úplně jedno, co ti říkám?!” Klouček začal dělat opičky, smál se a pitvořil a nohama houpal dál. A maminka už začínala pěnit: “To snad není možný s tebou. Slyšíš mě, nebo ne? Já ti to tady vysvětluju a tobě je to jedno. Tak já tě příště nechám doma a bude to.” A klouček dál ve svém světě, prozpěvoval si a klátil nohama. Výsledek nula, jen zoufalá, vyčerpaná mamka.

Najednou zachytil můj pohled. Přestal koukat do prázdna, přestal kopat nohama a začal očima vysílat jemné signály.

A mamčina slova dál svištěla jedno za druhým na sedačce vedle něj. Byl vůči nim očividně úplně hluchý. (I když kdo ví, co všechno se v něm dělo, než “ohluchnul”.) Jako když máte za chalupou u řeky čističku. Dennodenně slyšíte její stále stejné šumění, a tak si na něj zvyknete a přestanete ho vnímat.

Našli byste teď jednu situaci z poslední doby, ve které vaše dítě nedělalo, co jste mu říkali, a bylo ve svém světě? Klidně si s tím dejte na čas, než ji najdete, je to důležité.

A nemusí to být vůbec vyhrocená scéna, ve které jste se neubránili křiku, jako maminka v metru. Může to být i situace, kdy jste se s dítětem snažili domluvit a klidně a trpělivě jste mu všechno vysvětlovali a ptali jste se ho, co by chtělo, a pak jste znovu vysvětlovali...

Pokud takovou situaci máte, přehrajte si ji teď znovu před očima. Přehrajte si v mysli, co se dělo, co jste dělali vy, co jste říkali, a co dělalo vaše dítě.

Máte to? Skvěle, a teď pojďte stejnou situaci přehrát znovu, ale tentokrát z pohledu dítěte. Pojďte v té situaci být na chvíli svým dítětem. A dívejte se a poslouchejte, co vaše maminka (nebo váš táta) dělá a co říká. Poslouchejte ty stejné věty, které jste svému dítěti v té situaci říkali. A sledujte, jak na vás působí.

A pak si odpovězte: Máte tam prostor se zapojit? Máte pocit, že mamku nebo tátu zajímá i to, co chcete vy? Máte chuť začít spolupracovat? Máte touhu vyhovět?

Pokud ano, pak to nejspíš nebyla ta správná situace. Protože jinak byste přece šli a udělali to, ne? A stejně tak vaše dítě. Potřebujeme jinou situaci.

Pokud ne, co byste potřebovali od mamky nebo táty slyšet, aby se vám chtělo spolupracovat? Co by to bylo?

Poznamenejte si prosím svoji odpověď. Protože to je první věc, na kterou děti slyší, i ty úplně malé. Tohle je první krok ven z bludného kruhu.

Co bych potřeboval/a od mamky/táty slyšet: ____________________________

Děti jsou na tom totiž stejně.

Pokud už víte, co byste potřebovali slyšet vy, tak taky daleko líp rozumíte tomu, co by potřebovaly slyšet vaše děti. A je vysoce pravděpodobné, že by jim pomohlo slyšet to samé.

Takže to můžete hned v nejbližší situaci použít a zásadně tím změnit, jak jste to dělali a říkali doteď. Dostali jste první důležitý stavební kámen.

Zaskočil vás prve příklad s čističkou? Jak šuměla tak dlouho, až jste ji přestali vnímat? Představte si teď, že čističku jednoho dne vypnou. Máte chalupu u řeky, kde celá léta hučela čistička, takže jste na ni byli dávno zvyklí. A najednou čistička přestala fungovat a je ticho. Ticho, ve kterém se daleko líp slyšíte.

A to je i druhý způsob komunikace, na který děti slyší:

Než v situaci, ve které vás dítě obvykle nevnímá, něco řeknete, zůstaňte chvíli zticha. Většinou stačí jenom minuta nebo dvě, abyste získali od celé situace odstup. A uvědomili si, že teď byste znovu řekli ty stokrát opakované věty, na které vaše dítě nereaguje.

Když děti nevnímají, co jim říkáme, a mají “svůj svět”, je to obvykle jenom důsledek našeho způsobu komunikace. A tak neříkejte tentokrát nic, vypněte čističku. A pak oba způsoby spojte - vzpomeňte si, co byste potřebovali slyšet vy (o kousek výš to najdete). Je pravděpodobné, že to je ta věta, kterou teď máte říct.

Pokud tyhle 2 nové způsoby využijete:

1. představte si, co byste potřebovali od mámy/táty slyšet vy,
2. než něco řeknete, zůstaňte chvíli zticha,

pomůžou vám nastartovat s dětmi nevídanou změnu. Přestože to je teprve začátek celého nového přístupu, který s dětmi funguje. Co se pak děje dál, najdete v příbězích rodičů tady.